Z usnesení předsednictva podle § 54, odst.
1 jedn. řádu vykonáme ihned druhé
čtení.
Ad 1. Druhé čtení osnovy zákona
o obnovení university v Olomouci (tisk 187).
Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn
textových?
Zpravodaj posl. dr Bělehrádek: Nejsou.
Předseda: Kdo tedy ve druhém čtení
souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji Prozatímní
Národní shromáždění přijalo
ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku.
(Děje se.)
To je většina. Tím Prozatímní
Národní shromáždění přijalo
tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.
Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
druhého odstavce pořadu, jím je
2. Zpráva výboru ústavně-právního
podle § 35 jednacího řádu o vládním
návrhu zákona (tisk 160) o nové úpravě
stálých seznamů voličských
(tisk 178).
Zpravodajem je pan poslanec dr Peška. Dávám
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Peška: Slavné Národní
shromáždění!
Osnova, o které dnes budeme v tomto sboru jednat, je aktem
velkého politického významu. Je prvním
krokem k přípravě voleb ústavodárného
Národního shromáždění
a již proto zasluhuje plné pozornosti a bedlivé
úvahy. Není však koncipována pouze jako
přechodné opatření, platné
jen pro tyto volby. Je to zákon trvalý a jeho ustanovení
budou platit, pokud nebudou příštím
zákonodárným sborem změněna,
i pro kterékoliv jiné příští
volby, a to pro volby jak do sboru zákonodárného,
tak do všech národních výborů
Jistěže ústavodárné Národní
shromáždění může, až
bude zpracovávat novou ústavní listinu, samostatně
stanovit řadu otázek v tomto zákoně
dotčených, na př. podmínky aktivního
volebního práva; avšak politicky je řešení
v tomto zákoně pro budoucí ústavodárný
sbor v mnohém směru směrodatným, i
když ne právně závazným. Je proto
tento zákon prvním článkem v řetězu
zákonodárných opatření. Tento
řetěz počíná tímto zdánlivě
málo zajímavým a spíše technickým
opatřením a bude končit vytvořením
nové svobodné a demokratické ústavy
pro Československou republiku. Buďme si proto vědomi
vážnosti chvíle, v níž tento zákon
usnášíme.
Ústavně-právní výbor, jsa si
vědom důležitosti tohoto zákona, projednal
jej ve dvoutýdenním jednání, v němž
byly všechny jeho právní i politické
problémy podrobně a všestranně osvětleny.
Vzhledem k tomu a proto, aby vydání zákona
bylo pokud možno uspíšeno, dohodli se členové
tohoto výboru, že se nepřihlásí
k debatě v plenu sněmovny.
Stálé seznamy voličské byly u nás
zavedeny teprve zákonem z prosince 1919; možno však
říci, že se v podstatě za doby první
republiky osvědčily. Jejich úkolem je, aby
byla stále pohotová evidence voličů.
Tím má býti způsobeno, aby vlastní
řízení volební nebylo zatěžováno
shledáváním a soupisem voličů,
a na druhé straně se má umožnit, aby
se tento soupis dál v klidu, nikoli v době volebního
ruchu, kdy mnohdy politické vášně dostupují
vrcholu a leckomu se zdá každý prostředek
k potření protivníka dobrý. Také
účinné řízení reklamační
nebylo by možno provést v poslední chvíli
před volbou.
Při vypracování takovéhoto zákona
byly tu dvě zásady, zásady mnohdy protichůdné,
s nimiž je třeba se vypořádat. První
je zásada, aby každému, kdo si toho zaslouží,
byl umožněn výkon volebního práva
bez ohledu na to, byly-li splněny ty či ony formální
podmínky. Druhá je zásada, že jen při
splnění určitých formálních
předpokladů je možno volby vykonati. Kdybychom
sledovali výlučně princip první, došli
bychom k velmi nevítaným důsledkům:
k úplnému zmatku a konec konců k velké
nespravedlnosti a velmi málo demokratickému uspořádání,
neboť nemohli bychom náležitou měrou zjišťovat,
jak kdo je hoden toho, aby vykonával volební právo,
a konec konců ten, kdo by se méně ohlížel
na druhé, bezohledněji se uplatňoval a více
křičel, by vyhrál. Naproti tomu, kdybychom
se dali vést výlučně zásadou
druhou, byli bychom zavedeni do bezduchého formalismu,
na hony vzdáleného života, do zbytečného
písaření a šikanování
občanstva, kde by se snad právě ti nejlepší
a nejschopnější nedostali k urnám, protože
by nesplnili tu či onu třeba málo významnou
formalitu.
Chceme-li najít uspokojující řešení,
pak se musíme snažit o prolnutí obou těchto
zásad: usilovat o to, aby každému, kdo je toho
hoden, byl umožněn zápis do volebního
seznamu řádným řízením
reklamačním, a všude tam, kde došlo k
omylům, umožnit nápravu, vůbec stále
a stále myslet na bohatství a rozmanitost jevů
života, když pro tyto mnohotvárné jevy
hledáme výraz v jednotné a všeobecně-právní
formulaci. I když, jak ani jinak býti nemůže,
některé případy se nezasloužené
nepodaří zahrnouti do takové formule, přece
při pečlivé úvaze a při svědomité
zákonodárné práci lze tyto případy
stlačit na minimum. Jest arci teprve věcí
budoucnosti, která bude moci přehlédnouti
i výsledky praktického uplatnění zákona,
aby posoudila, jak dalece se tato práce podařila.
Tuším však, že již dnes je možno
říci, že všichni činitelé
zúčastnění na zákonodárném
procesu, ať už šlo o úředníky,
ať o členy úst.-právního výboru,
věnovali přípravě této osnovy
nikterak snadné pečlivou a svědomitou práci,
pokud to bylo v jejich silách, snažíce se vždy
spojiti tato dvě hlediska.
Politicky nejvýznamnější jsou ustanovení,
kdo má býti zapsán do voličských
seznamů. Vždyť tato ustanovení určují
v podstatě rozsah volebního práva. Můžeme
říci, že se přijetím ustanovení
tohoto zákona stáváme jedním z nejdemokratičtějších
států celého světa. Jednotlivá
ustanovení sem náležející - tak
zejména volební právo osob 18letých
- byla již diskutována v tomto sboru při nedávné
debatě o prohlášení pana ministra vnitra.
Nehodlám se proto k nim vracet. Dlužno však upozornit
ještě na několik bodů toho se týkajících.
Především je zrušena dříve
platná podmínka k zápisu, totiž tříměsíční
pobyt. Každá osoba bude zapsána tam, kde právě
v den vyložení voličských seznamů
má své trvalé bydliště. Toto
opatření jest významné především
pro dělnictvo, dále pro úředníky,
učitele a důstojníky a podobné kategorie
zaměstnanců, kteří se daleko častěji
stěhují než příslušníci
jiných povolání. Zejména však
jest důležité pro naše kolonisty, kteří
se stěhují do krajů opuštěných
Němci a Maďary. Pokud jde o tyto občany, je
třeba vůbec všemi prostředky usilovat
o to, aby nikdo nebyl zbaven volebního práva proto,
že přesídlil do těchto území.
Považujeme zajisté právem osídlení
Němci a Maďary vyklizených krajů za
národní povinnost, a ten kdo tuto povinnost plní,
nesmí proto trpět žádnou újmu.
Zejména volební právo, jakožto nejvýznamnější
ze všech občanských práv, mu nesmí
být odňato. Na to bylo pamatováno zvláště
při úpravě voličských průkazů.
Každý, kdo přesídlí ze svého
bývalého bydliště, i když není
zapsán v místě svého nového
pobytu, obdrží průkaz umožňující
mu vykonati volební právo ve svém novém
sídle. (Předsednictví převzal
místopředseda Gottier.)
Podobně jest tomu s vojáky. Vojenská povinnost
jest jednou z nejdůležitějších
občanských povinností. Na tom, je-li plněna
s radostí nebo s nechutí, závisí bezpečnost
státu. Nesmí proto plnění vojenské
povinnosti způsobit ztrátu volebního práva.
V tomto směru starší úprava, provedená
zákonem z r. 1919, nevyhovovala. Podle zákona o
voličských seznamech vojenské osoby byly
zapsány v místě svého bydliště.
Avšak tím, že konaly vojenskou službu jinde
a že byly často překládány s
místa na místo, buď nebyly vůbec zapsány
anebo se nedostaly k tomu, aby v místě zápisu
vykonaly volby. Proto se hledalo řešení jiné.
Úst.-právní výbor nalezl řešení
jednak v tom, že zařadil do osnovy zvláštní
ustanovení o tom, co jest považovati za bydliště
vojáků, jednak v tom, že pro vojáky
byla zvláště široce formulována
ustanovení o voličských průkazech.
Tato ustanovení v zásadě umožní
každému vojákovi vykonati volební právo,
ať se nachází kdekoliv. Zatížení
administrativy vydáváním těchto voličských
průkazů nebude nadměrné a netřeba
se ho obávati. Půjde totiž o pouhé vyplňování
předem natištěných formulářů
jménem a adresou žadatele podle již hotových
voličských seznamů. Je třeba ovšem
apelovati na vojenskou správu, jak ostatně činí
i resouce výborem navržená, aby sama pečovala
o to, aby se vojákům dostalo volebního práva,
a pak zejména na národní výbory, které
budou voličské seznamy vystavovati, aby včasným
vyřízením žádostí a doručením
voličských průkazů vojákům
umožnily skutečnou účast při
volbách. Všichni ti, na nichž zde záleží,
si uvědomí význam tohoto aktu a přičiní
se zajisté o to, aby ani jeden voják proto, že
je vojákem, nepozbyl volebního práva a volby
se mohl skutečně zúčastniti.
To, co bylo řečeno o vojácích, platí
stejnou měrou a ve stejném rozsahu o členech
Sboru národní bezpečnosti. Také těmto
ochráncům naší bezpečnosti nesmí
býti odňato volební právo proto, že
vykonávají tuto svou povinnost.
Do jisté míry choulostivá jest i otázka
státního občanství. V zásadě
je nezbytno, aby volební právo bylo přiznáno
pouze státním občanům. Je však
mnoho dobrých členů národa českého
i slovenského, kteří se teprve dnes po válce
vracejí nebo se teprve vrátí domů.
U některých rodin třeba celá řada
generací žila již v cizině. Všichni
takřka jsou nebo byli donedávna občany cizími.
Všem těm, pokud jim bylo již státní
občanství přiznáno, třeba jen
provisorně, náleží i právo na
zápis do voličských seznamů. Stejně
tak u manželek a dětí československých
státních občanů podle § 4, odst.
2 úst. dekretu o státním občanství
Němců a Maďarů, č. 33 z r. 1945.
Tyto však zpravidla jsou národnosti německé
a maďarské, takže zde jenom několik málo
případů by přicházelo v úvahu.
Jest však třeba apelovati na příslušné
úřady a orgány, aby, pokud jde o národně
spolehlivé Čechy a Slováky, vracející
se do vlasti, rychlým a blahovolným vyřizováním
žádostí o státní občanství
jim umožnily zápis do voličských seznamů.
Zápis do voličských seznamů bude omezen
na Čechy, Slováky a příslušníky
jiných slovanských národů. Je to pouhý
výsledek zásady, že náš stát
dnes je národním státem Čechů
a Slováků. Němci a Maďaři, i
pokud zůstanou našimi státními občany,
nebudou míti žádného podílu v
politickém životě státu. Po trpkých
zkušenostech, které jsme prožili v době
právě minulé, nelze očekávati
řešení jiné. Jsou ovšem některé
případy, kdy by nebylo námitek, aby osoby
původem jiné než slovanské národnosti
vykonávaly volební právo. Myslím tím
především manželky některých
našich účastníků zahraničního
odboje, původem Angličanky a Američanky.
Těchto případů jest, pokud jsem zpraven,
asi okolo tisíce. Dlužno však očekávati,
že tyto ženy zvolí dobrovolně národnost
svého manžela a rodiny. Na druhé straně
bude třeba takové případy, pokud zde
bude vůle hlásiti se k české či
slovenské národnosti, podle tohoto projevu vůle
i posuzovati. Nemůžeme přece odmítati
tyto ženy, které opustily prostředí,
v němž dosud žily, často i svou rodinu
a své zaměstnání, aby trávily
život v našem středu po boku svého manžela
a které mají býti vychovatelkami našich
příslušníků - svých dětí.
Politicky ožehavá byla také otázka,
kdo má býti vyloučen z volebního práva.
Zdálo se samozřejmým, že budou vyloučeni
všichni ti, kdož se nějakým způsobem
prohřešili proti národu českému
či slovenskému. Takové opatření
se nemůže považovati za nedemokratické.
Jest běžným zjevem i v takových státech,
které dříve byly považovány za
vzor demokracie. Tak v Belgii při posledních volbách
bylo z tohoto důvodu vyloučeno z volebního
práva asi 300.000 voličů. U nás jsou
to ti, kdož byli postiženi rozsudkem Národního
či lidového soudu nebo rozhodnutím podle
dekretu o národní cti. Zbývá však
ještě mnoho osob, na které se ještě
nedostalo a pro krátkost lhůty nemohou býti
do voleb odsouzeny. Mohou ti, jen proto, že ještě
nebyl čas k jejich odsouzení, býti připuštěni
k volbám? Na druhé straně však, není-li
zde odsuzujícího výroku, jak zjistit, že
vskutku tohoto vyloučení z volebního práva
zasluhují, že nebyli jen nařčeni z osobní
msty nebo z politické řevnivosti?
Tuto choulostivou otázku rozřešil ústavně-právní
výbor zcela novým přepracováním
§ 24 vládní osnovy. Na této stilisaci
se nakonec po diskusi, v níž byla otázka všestranně
osvětlena jak právnicky, tak politicky, dohodly
jednomyslně všechny politické strany, v ústavně-právním
výboru zastoupené. Podrobný právnický
výklad tohoto ustanovení naleznete v důvodové
zprávě a nehodlám jej zde opakovati.
Zdůrazňuji však zvláště
tuto jednomyslnost, neboť svědčí o tom,
že řešení jest vskutku věcné
a není zahroceno proti nikomu než proti těm,
kdož se proti našemu národu prohřešili.
Původní formulace připouštěla
zbavení volebního práva pro pouhé
podezření. To se zdálo výboru ustanovením
příliš neurčitým a proto nebezpečným.
Jest proto vyloučení z volebního práva
podle tohoto paragrafu vázáno na určité
konkrétní a prokázané předpoklady.
Buď na oznámení nebo na zahájení
řízení pro některý z deliktů,
tam uvedených, ale k vy loučení může
dojíti pouze pro to oznámení nebo zahájení
řízení, které se stane do 15. února
1946, tedy před vyhlášením zákona.
Pozdější oznámení, která
by mohla býti učiněna právě
již vzhledem k tomuto zákonu a se snahou, zbaviti
onu osobu volebního práva, zůstanou bez účinku.
Druhou podmínkou jest členství v určitých
organisacích a skupinách, které budou stanoveny
vládním nařízením. Toto poslední
ustanovení bylo učiněno se zřetelem
k poměrům na Slovensku, kde národní
očista postupuje pomaleji než v českých
zemích a kde proto proti mnohým osobám nebylo
ještě učiněno trestní oznámení.
Ústavně-právnímu výboru nebylo
možno v poměrně krátké době
takový seznam vypracovati, zejména proto, že
půjde asi o různorodé skupiny a organisace
a proto, že jest především úkolem
slovenských polit. činitelů, aby se o tomto
výpočtu dohodli. Samozřejmě má
býti v tomto výpočtu přihlíženo
k fašistickým, kolaborantským a jiným
podobným organisacím z doby nesvobody. Především
dlužno zdůrazniti, že členství
v této organisaci nebo skupině musí býti
vždy prokázáno, že nestačí
pouhé podezření nebo udání.
Také řízení o zápisu poznámky
bránící ve výkonu volebního
práva bylo upraveno tak, aby pokud možno skýtalo
záruku nestrannosti.
Teprve ve druhém čtení ústavně-právní
výbor nově upravil § 25 osnovy. Nebylo proto
možno již o věci se podrobněji zmíniti
v důvodové zprávě, a to z důvodů
čistě technických. Budiž však dovoleno,
abych zde se podrobněji zmínil o těchto ustanoveních.
Původní ustanovení § 25 bylo rozděleno
na dvojí: Byly odlišeny případy trestních
rozsudků z doby nesvobody a z doby toto období předcházející.
V prvním případě ústavně-právní
výbor vycházel z názoru, že veškeré
tyto rozsudky jsou veřejným míněním
považovány za křivdu a útlak. Pokud
pak by šlo o skutečné zločince, jest
věcí okresního národního výboru,
resp. jeho odvolací komise, aby onu osobu ze seznamu vyškrtla.
Jinak však, pokud jde o rozsudky z doby první republiky.
Stavíme-li se na stanovisko souvislosti státu tohoto
období a nynější Československé
republiky, nelze jen tak beze všeho hoditi rozhodnutí
tehdejších soudů přes palubu. Přes
to však nelze si zapírati, že nastaly hluboké
změny v politickém životě našeho
státu a že bylo mnoho rozsudků z doby první
republiky, jejichž kořeny tkvěly spíše
v tehdejším politickém nazírání.
Tak řada příslušníků komunistické
strany byla odsouzena pro trestní delikty, jež vzhledem
k pozdějšímu vývoji a k dnešním
politickým názorům za delikty považovati
nelze, anebo k jejichž spáchání by vůbec
nebylo došlo. Jde tu zejména o činy souvisící
se stávkami, s veřejnými nepokoji a pod.
Nebylo by spravedlivo a účelno tyto osoby, trpící
tenkrát pro předsudek buržoasní společnosti
proti radikálnímu socialismu, dnes za zcela změněných
poměrů zbavovati volebního práva.
Proto usnesením okresní odvolací komise bude
jim volební právo přiznáno. Toto usnesení
okresní odvolací komise může býti
učiněno z moci úřední anebo
k žádosti postižené strany.
Vážené Národní shromáždění!
Snažil jsem se vystihnouti několik politicky významných
bodů této osnovy. Zákon, který vám
dnes je předložen, paní a pánové,
jest jedním ze základních kamenů budoucího
demokratického zřízení Československé
republiky. Prosím, abyste si byli vědomi, že
jen klidnou a věcnou spoluprací se nám podaří
tuto stavbu vybudovati. Nejenom to; tuto stavbu bude třeba
i udržovati a chrániti. A toto vše bude možno
jenom tenkrát, jestliže bude zaručena vzájemná
spolupráce všech hlavních směrů
politických, které existují v našem
státě. Tato spolupráce může míti
různé formy, ale jedním z jejích předpokladů
je především toto: Snaha po vzájemném
porozumění a snaha po naprosté objektivnosti.
Masaryk v "České otázce"
napsal tato slova: "Bez pevnosti rozumu nedovedeme zabrániti
zmatkům a konec konců mravnímu poklesnutí".
Dovolte, abych těmito slovy velkého učitele
naší generace uzavřel svůj referát.
(Potlesk.)
Miestopredseda Gottier: K slovu neni nikto prihlásený,
rozprava odpadá.
Pristúpime k hlasovaniu.
Osnova má 6 častí, 2 oddiely časti
druhej, 28 paragrafov, nadpisy častí, nadpisy oddielov
časti druhej, nadpisy paragrafov, nadpis zákona
a úvodnú formulu.
Pretože neni pozmeňovacích návrhov,
dám o celej osnove hlasovať naraz podľa zprávy
výborovej. (Námietky neboly.)
Námietok niet.
Kto teda súhlasí s celou osnovou zákona,
to jest jej 6 časťami, 2 oddielmi časti druhej,
28 paragrafmi, nadpismi častí, nadpismi oddielov
časti druhej, nadpismi paragrafov, nadpisom zákona
a úvodnou formulou podľa zprávy výborovej,
nech zdvihne ruku. (Deje sa.)