Takto sa vyvinulo, že v českých zemiach na starobnú podporu je odkázaných 19 tisíc, kdežto na Slovensku 50 tisíc obyvateľov. Keď by to bolo možné - čo je konec koncov možné urobiť vládnym nariadením, - aby soc. poišťovňa na Slovensku vyzvala všetkých tých, ktorí platili soc. poistenie akúkoľvek dobu, a týchto ľudí prevzala soc. poisťovňa ako svojich poistencov a poskytovala im riadne podpory - vedľajšie už, akej výšky, dľa ich zaplatených príspevkov - potom by sa nám vynorilo, že by sme snáď 20 tisíc ľudí z týchto 50 tisíc mohli zaradiť do soc. poistenia a pažívali by tým náležitosti, ktoré im plynú zo soc. poistenia, požívali by tiež prídavky 500 Kčs, 300 Kčs a 200 Kčs mesačne, ako hovorí predloha tlač 23.

Myslím, že sme povinní v tomto smysle urobiť nápravu. Myslím, že Slovenská národná rada pri najbližšom svojom zasadnutí musí riešiť tento problém, poneváč by bolo neúnosné, aby na jednej strane prestarlý robotník, odkázaný na starobnú podporu, v českých zemiach dostával 6.000 Kčs ročite a na Slovensku 1.440 Kčs. Iste že by to politicky únosné nebolo a není možné to odôvodniť tým spôsobom, že by to znamenalo veľké zaťaženie proti českým zemiam. Ano, veľké zaťaženie proti českým zemian, ale len s hľadiska návrhu zákona tlač 22, ale úplne by sa to vyrovnalo, ba Slovensko by participovalo v tomto zaťažení pomerne menšou čiastkou, než mu prísluší podľa jeho počtu obyvateľstva a významu, keď spojíme návrh zákona tlač 22 a návrh zákona tlač 23. Preto je nutné, bez ohľadu na to, či to predstavuje podľa prvého návrhu tak veľkú čiastku, ako som povedal, 240 mil. Kčs, aby sme prišli k tomu vyrovnaniu, aby slovenský požívateľ starobných podpôr mal také isté nároky a aby ich dostával v takej istej výške ako jeho kolega v Českej lebo Moravskoslezskej zemi.

Pokiaľ ide o predlohu tlač 25, myslím, že je to prvá predloha, ktorá konečne dáva a stavia na jednu základňu celé naše nemocenské pojistenie, takže konečne prestáva rozdiel, ktorý existoval u nás medzi nemocenským poistením robotnickým a úradníckym. Predloha tlač 25 stavia to na jednotnú základňu a stanoví 16 tried poisteneckých v nemocenskom poistení. Do týchto 16 tried sú zachytení všetci pracujúci, či sú to robotníci, baníci alebo úradníci. Myslím, že je nutné vítať tento prvý krok, ktorý smeruje k sjednoteniu sociálneho poistenia tým, že sjednocujeme na jednej základne nemocenské poistenie.

Je iste pravda, že ešte tu zostala otázka dlhodobého poistenia; i na tomto poli je nutné, aby sme spravili druhý krok a naše dlhodobé poistenie sjednotili. Budeme to potrebovať zvlášť vtedy, keď pripravujeme zákon o celonárodnom poistení. Nebolo by to žiadne celonárodné poistenie, keď by bolo rozdelené na niekoľko drobných poistení, na poistenie úradnícke, robotnícke, banícke, ľudí samostatne výdelečne činných, ako roľníkov a živnostníkov. Národné poistenie bude len vtedy opravdu národným poistením, keď bude jednotným pre všetkých príslušníkov našich národov.

V nádeji, že tento prvý krok, ktorý vláda robí zákonom tlač 25, budú nasledovať ďalšie kroky, a to v otázke sjednotenia dlhodobého poistenia, budú poslanci klubu komunistickej strany Slovenska hlasovať za tieto predlohy. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier (zvoní): Ako ďalší rečník je prihlásený pán posl. dr Kameníček. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Kameníček, Slavná sněmovno, paní a pánové!

Vláda zjednává rovnováhu a stabilisaci cenové, mzdové a platové hladiny. K cenové hladině upravuje důchody tak, aby nedocházelo ke snižování jejich kupní síly. Za tím účelem vydala řadu nařízení a vládních návrhů zákonů, které má Prozatímní Národní shromáždění schválit. Jménem československé strany národně socialistické, kterou tu zastupuji, projevuji plný souhlas s navrženými osnovami, které upravují platy veřejných a soukromých zaměstnanců. Rád při tom zdůrazňuji, že i náš zemědělský lid vítá tuto úpravu jako počátek definitivního zákonného uspořádání těchto požitků a přeje si, aby se také naši veřejní a soukromí zaměstnanci mohli spravedlivě podíleti na výsledku společné práce v novém hospodářském a sociálním řádu republiky.

V té souvislostí chtěl bych poukázati na některé nesrovnalosti, pokud jde o tvorbu důchodů v zemědělství. Tak u dělnictva byl vzat za základ pro úpravu mzdové hladiny stav z 9. května 1945. To znamená, že disparita mezi mzdou zemědělského dělnictva a dělnictva ostatních povolání zůstane zhruba nedotčena. Zůstane tedy i po celkové mzdové úpravě ono nespravedlivé hodnocení práce dělníka na půdě přesto, že tato práce je jednou z nejtěžších.

To platí zejména o naší venkovské ženě. Ta není jenom matkou a vychovatelkou početných dětí národa, ale také pracovnicí v domácnosti, ve stáji a na poli. (Potlesk.) Jí nutno především poskytnouti spravedlivou odměnu za její těžkou, obětavou a šlechetnou práci, kterou koná pro rodinu, hospodářství a národ. Právě nespravedlivé hodnocení zemědělské práce je jednou z hlavních příčin útěku zemědělského dělnictva do ostatních povolání.

Bude proto nutno, aby se vláda vážně zabývala touto otázkou a co nejdříve připravila program pro její řešení. Kromě úpravy mezd bude nutno zlepšit zejména otázku bydlení. V tom smyslu je zapotřebí, aby se ministerstvo zemědělství postaralo o obnovení platnosti zákona o podpoře staveb dělnických domků. Stejně tak praktický výcvik v zemědělství bude nutno rozšířiti. Tím se zaručí zemědělskému dělnictvu sociální postup, vyjádřený také v odstupňovaných mzdách.

Pan ministerský předseda vyjádřil nedostatek zemědělského dělnictva číslem 200.000 duší. Něco bylo nahrazeno Němci, ale ti odejdou, protože odejít musí. Tento nedostatek nemůže býti odstraněn rekrutováním 60.000 až 70.000 Maďarů ze Slovenska nebo scelováním půdy, mechanisací a združstevněním, jak to oznámil v zemědělském výboru pan ministr zemědělství.

To platí zejména tehdy, chceme-li zvyšovati živočišnou produkci a udržeti pěstování cukrovky aspoň na dosavadní výši. Po odchodu Němců, který je pro nás samozřejmou nutností, nastane nám tedy vakuum, které ohrozí produktivitu našeho zemědělství a tedy i náš vyživovací systém, stejně tak jako naši mezinárodní platební bilanci, pokud jde o vývoz cukru do zahraničí.

Zabýváme-li se problémem dělnictva v zemědělství, je při tom vůbec paradoxní, že naše zemědělství, které má býti živitelkou národa a zdrojem jeho populační a mravní síly, má býti odkázáno na cizí dělníky. V tom smyslu bude nutno, aby ze smýšlení národa byl odstraněn, a to hned v národní škole, dosavadní odklon od ruční práce v zemědělství. Práci v zemědělství musí každý považovati naopak za jeden z nejvyšších národních úkolů, který je mu svěřen.

Paní a pánové, je mylný názor, že zemědělci neradi platí vysoké mzdy. Opak je pravdou. Ale zemědělci musí míti pro to kalkulační základnu. V tom ohledu neobstojí dosavadní systém trojích cen za zemědělské produkty. Je sice ekonomicky odůvodněn tím, že velké podniky vyrábějí vcelku laciněji, nesmí se však zapomínat na to, že u nás máme různé přirozené podmínky výrobní, člověkem nezvladatelné, které jsou zobrazeny jednotlivými výrobními oblastmi, a v nich ještě různou půdní bonitou. Dnešní cenový systém naprosto nerespektuje tyto okolnosti a proto je pro horské oblasti krajně nespravedlivý.

Představuje-li podle let 1926-30 hodnota za prodané výrobky 20hektarového zemědělského závodu v řepařské oblasti 3.860 Kčs, pak v pícninářské oblasti je to pouze 2.124 Kčs. Kdyby měl býti dnešní systém trojích cen spravedlivý, bylo by nutno respektovat čtyři charakterově odlišné oblasti, to je oblast řepařskou, obilnářskou, obilnářsko-bramborářskou a pícnimářskou. Tím bychom se ovšem dostali k nemožnému administrativnímu aparátu, který by musil respektovati jednak trojí ceny podle velikostních skupin zemědělských závodů, jednak čtvery ceny podle výrobních oblastí a jednak různé ceny podle tučnosti mléka a podle jakostních tříd odváděného dobytka. To je ovšem prakticky zcela nemožné. Vyplývá z toho tedy jedno poučení: aby byl zvolen jiný a schůdnější postup, který by zvýhodnil dráže vyrábějící malé a střední zemědělské závody. Toho lze dosáhnouti snadněji větším daňovým zatížením velkých zemědělských podniků; tím by se odstranil pocit, že dnešní cenový systém je nespravedlivý. Ostatně samy státní statky unikají z tohoto systému tím, že se jim vyhláškou ministerstva zemědělství z 30. listopadu t. r., č. 454, zaručují ceny nejvyšší, platné pro závody do 20 ha zemědělské půdy.

Zemědělci považují měnovou reformu za nezbytný základ k ozdravění hospodářského života. Při tom však je nutno obnoviti ve státním hospodářství zásadu hospodárnosti a pořádku stejně tak, jako otázku účelné platební mobility. Chystaná dávka z majetku nesmí se stát počátkem zadlužení našeho venkova. Dosavadní uvolňování kapitálu pro zemědělce, kteří splnili kontingenty, je nepostačující. Nesmí býti při tom zapomínáno, že zemědělci mají vypláceti kromě řádných mezd také vánoční přídavky, že trží za polní produkty jednou do roka, že horští zemědělci nepěstují cukrovku a že všeobecně tržba za živočišné produkty je nepatrná, protože byla válkou do velké míry zubožena. V této souvislosti nutno také apelovati na vládu, aby co nejdříve připravila zákon o podpoře válkou poškozených zemědělců.

Zemědělci právem očekávali, že letošní výplata za dodané produkty bude vyplácena v nové měně a za nové ceny. Proto ve velké míře uposlechli vládu a hned po žních odevzdali předepsané kontingenty. Byli však velmi zklamáni tím, že jim byla za produkty vyplacena stará cena ve staré měně a na vázané účty, zatím co liknavcům, kteří výzvy neuposlechli, byla vyplacena nová cena v nové měně s volnou disposicí. (Slyšte!)

Co však zemědělce nejvíc překvapilo, je okolnost, že v nové cenové úpravě zůstává nadále velké cenové rozpětí mezi cenami, které dostává zemědělec, a cenami, které platí spotřebitel. Meziobchod stravuje tu někde i sto procent na úkor spotřebitelů i zemědělců. Tak na příklad za 1 q bramborů dostane zemědělec 78 Kčs, ale spotřebitel za ně platí 156 Kčs. Zemědělci proto velmi důrazně apelují na vládu, aby odstranila tyto nedostatky našeho distribučního systému. Rovněž na to upozorňují naši spotřebitelskou veřejnost, protože by bylo nesprávné, kdyby veřejnost připisovala zvýšení cenové hladiny spotřebních statků jedině na vrub zemědělcům.

Zemědělci se právem ptají, proč jim nebyly upraveny ceny za obilí a proč vláda nevolila systém doplatků za dodané produkty podle starých cen, aby tak bylo dosaženo spravedlivého hodnocení všech pracujících na půdě.

Volají-li zemědělci po spravedlivém hodnocení práce na půdě, pak nutno při tom konstatovati, že nevolají po určité výši cenové hladiny. Jde jim především o správný kalkulační poměr mezi výrobními náklady a cenami za zemědělské produkty, který by zaručoval správné hodnocení zemědělské práce, to je, aby se zemědělec spravedlivě podílel svojí pracovní účastí na celkovém národním důchodu, stejně tak jako dělník, úředník nebo živnostník. Nejde jim o nic víc, než aby byla obnovena rentabilita zemědělského podnikání v té výši, jako je to u výroby průmyslové nebo u ostatního podnikání. Jedině tak může zemědělství plnit své povinnosti, které na ně klade stát ve formě daní a dávek, a jedině tak může se státi důležitým zdrojem kupní síly pro ostatní odvětví našeho národního hospodářství. Především ve spravedlivé odměně za zemědělskou práci spočívá základ k hospodářskému, kulturnímu a sociálnímu povznesení našeho českého venkova. Sociální povznesení venkova nelze si ovšem představiti bez zavedení sociálního pojištění pro zemědělce a bez reformy dosavadní instituce výměnkářské.

Důležitý prostředek k dosažení těchto cílů vidí - zemědělci v tom, aby došlo co nejdříve k zákonnému ustavení Jednotného svazu českých zemědělců. Členství v této instituci musí býti povinné pro všechny zemědělce, stejně tak jako musí býti vymezen pojem, kdo zemědělcem je a kdo zemědělcem není. Zemědělci si přejí, aby v Jednotném svazu českých zemědělců byla respektována především zásada odborného úřednického aparátu, aby mohli nabýti přesvědčení, že jde o instituci, která se stane jejich opravdovou oporou.

Náš venkovský lid vítá cenovou, mzdovou a platovou úpravu jako základ k ozdravění hospodářského života, narušeného nacistickým hospodařením. Bude-li při tom zabezpečen právní pořádek a hospodářská demokracie, pak nová úprava měnová a finanční nalezne u zemědělského lidu nejenom plné pochopení, ale také plnou podporu. (Souhlas.)

Podpredseda Gottier: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. Jura. Udeľujem mu slovo.

Posl. Jura: Vážené Národní shromáždění, paní a pánové!

Ve starém parlamentě prvé republiky bývalo zvykem, že kolem vánoc a v době projednávání rozpočtu se zpravidla jednalo o platech státních a veřejných zaměstnanců. V poslaneckých a senátorských klubech bývalo rušno, střídaly se tam deputace nejrůznějších spolků a společků, na odborových shromážděních a veřejných schůzích se křičelo o právech a křivdách, různé reakční strany se předháněly ve slibech, v licitaci a v získávání hlasů - a nakonec obyčejně došlo k úpravě, kterou pocítili zaměstnanci v podobě platových srážek a snížení platů.

Je třeba vzpomenout těchto zašlých časů, abychom si uvědomili velkou změnu, která se stala. Projednává se uzákonění zvláštního přídavku pro státní a veřejné zaměstnance. Nejde jen o aktivní zaměstnance, tentokrát se pamatuje i na důchodce, pensisty. Jde o přídavek, o úpravu, která si vyžádá miliardových nákladů. Tato osnova sama nemá vyřešit a také nevyřeší tak zvaný veřejnozaměstnanecký problém. Platy zde mají býti vyrovnány se zvýšenými cenami jako u dělníků a soukromých zaměstnanců. Avšak je zde třeba vyzvednout jeden nový moment, totiž že po prvé v dějinách našeho soc. politického hospodáľství se při zvyšování cen pamatuje zároveň na zvýšení mezd a platů, a dále že tato platová úprava se projednává současně pro zaměstnance soukromé i veřejné. Jde o velkou a nákladnou úpravu, a přece tu nevidíme žádné deputace a výjevy, na které byl dříve parlament zvyklý. Snad se najde ještě některý stoupenec starých "zlatých časů", jenž se postaví do pósy kritika, zalicituje si o přízeň státních zaměstnanců a zahraje si na obhájce jejich práv, ale všichni cítíme, jak je to zbytečné, jak to vše vyšlo z mody. Ta velká změna při projednávání veřejnozaměstnaneckých osnov prýští z vybudování velké revoluční odborové jednoty. Dřívější reakční a policejně-byrokratický režim snažil se isolovat veřejné zaměstnance od dělnických vrstev. Za pozlátko, titul, uniformy je chtěl získat pro vládnoucí skupinu a postavit je proti příslušníkům dělnických vrstev. Zaměstnance rozdělil na spoustu kategorií, aby je vzájemně proti sobě postavil a zabránil jejich společnému postupu. Ještě dnes se najdou stoupenci zašlých reakčních časů, jimž se nelíbí, že veřejní zaměstnanci spolu s dělníky a soukromými zaměstnanci si vybudovali jednotné revoluční odborové hnutí, a proto se pokoušejí namluvit veřejným zaměstnancům, že by se měli oddělit od soukromých zaměstnanců a vytvořit samostatné veřejnozaměstnanecké odborové organisace. Ale veřejní zaměstnanci se názorně přesvědčili a poučili - a toto poučení bylo hodně drahé - že jedině v pevném svazku s dělníky a soukromými zaměstnanci si mohou zajistiti zlepšení platových a služebních poměrů, že jedině tak mohou účinně přispět ke znovuvybudování republiky a k posílení lidové demokracie.

Nejlepším důkazem toho jsou právě projednávané přídavky veřejným zaměstnancům a pensistům, sestavené na podkladě návrhů Ústřední rady odborů. Těch tak zv. křivd a bezpráví, způsobených veřejným zaměstnancům v předmnichovské době prvé republiky, je tolik, že k jejich výpočtu by nestačily celé kapitoly. Mohl bych vzpomenout kategorie smluvních dělníků, oficiantů, kancelářských pomocníků. Mohl bych ukázat především na platový zákon z r. 1926. Mohl bych jmenovat známé vládní nařízení č. 15 z r. 1927, které proklíná a k čertu posílá každý železničář. A tak bych mohl ve výpočtu pokračovat. V měsíci srpnu t. r. byl veřejným zaměstnancům poskytnut platový přídavek a na podkladě dekretu o odčinění křivd, jehož ustanovení se právě provádí, bylo pomoženo nejvíce postiženým kategoriím smluvních dělníků a pomocných zaměstnanců. Jmenování a ustanovování ostatních zaměstnanců je prováděno s výhradou tak zvaného přisystemisování míst určených r. 1938. Tím ovšem nejsou ani zdaleka splněny všechny oprávněné požadavky. Poukazuji zvláště na tyto případy: U železnic je 70 zaměstnaneckých kategorií. Na podkladě dekretu o odstranění křivd mohou přicházet v úvahu povýšení jen u dvaceti kategorií. Ostatních 50 kategorií by vyšlo naprázdno. Proto dlužno provést okamžitou novelisaci vládního nařízení č. 15 z r. 1927, aby se předešlo tomuto novému poškození veřejných a státních zaměstnanců. Podobně je tomu i v jiných resortech, kde se nepostupovalo správně; zvláště v otázce přisystemisování míst nepostupovalo se tak, aby se napravily křivdy, spáchané za dřívějších režimů. Jako jeden ze špatných příkladů by se mohl uvésti právě resort ministerstva financí. Dříve se opomíjeli a poškozovali smluvní dělníci a zaměstnanci. Bylo chybou, že i při srpnové úpravě se nepamatovalo na tyto smluvní dělníky. Takový postup se nesmí do budoucna opakovat. I když se dává pensistům, dlužno uvést, že tato pomoc měla jako u aktivních zaměstnanců přijít už v měsíci srpnu, a v tomto smyslu je dlužno ji také provést. U zaopatřovacího úřadu Karlín II nebyli zaměstnanci povýšeni po dobu 10 až 22 let. Z celkového počtu kolem 200 zaměstnanců nebylo 55 povýšeno po dobu plných 20 let. Mnoho jiných nebylo taktéž povýšeno.

Je samozřejmé, že to, co způsobila reakční klika Preissů a Beranů, nemohla vláda lidové republiky odčinit za několik měsíců. I když se udělalo hodně, zdaleka to ještě nestačí na odstranění všech nedostatků. Proto v odčiňování těchto křivd budeme a musíme pokračovati, i když dobře víme, že to není ta skutečná sociální politika, jakou bychom chtěli provádět. Je třeba nového zákonodárství, postaveného na jednotný základ, aby se každému zaručilo spravedlivé zhodnocení jeho práce a výkonu. Ale k provádění opravdu velkorysé sociální politiky potřebujeme vybudovat nejprve předpoklady. Jedině zvýšenou pracovní výkonností, zvýšením a zlepšením výroby, teprve tehdy, až svou prací nashromáždíme nové hodnoty, bude možno započíti s náležitým rozdělováním takto získaných hodnot.