(2) Stav branné pohotovosti státu končí dnem, jejž vláda určí.
(3) Den vstupu státu do branné pohotovosti a den jejího ukončení vyhlásí vláda v Sbírce zákonů a nařízení.
(4) Jsou-li v platných předpisech dána ustanovení pro dobu mobilisace nebo války (dobu válečnou), rozumí se jí - není-li v tomto zákoně nebo v jiných právních ustanoveních tento pojem jinak vyložen - doba branné pohotovosti státu podle předcházejících ustanovení tohoto paragrafu.
§ 58.
Všeobecná ustanovení o povinnostech za branné pohotovosti státu.
Každý, kdo není zavázán k účasti v obraně státu a v její přípravě podle jiných ustanovení tohoto neb jiných zákonů, je za branné pohotovosti státu povinen podle ustanovení této hlavy k osobní účasti nebo jiné součinnosti při obraně státu a k její podpoře a lze mu v zájmu obrany státu uložiti omezení a požadovati věcné prostředky.
§ 59
Použitelnost ustanovení hlavy V.
Ustanovení hlavy V. lze mimo dobu branné pohotovosti státu a mimo případy uvedené v hlavě VI použíti jen, když je to v nich výslovně připuštěno.
Část 2.
Pracovní povinnost, povinnosti veřejných a některých jiných zaměstnanců (funkcionářů) a osobní úkony za branné pohotovosti státu.
Oddíl 1.
Pracovní povinnost za branné pohotovosti státu
§ 60.
Kdo podléhá pracovní povinnosti.
(1) Za branné povinnosti státu může býti na potřebnou dobu stanoveno, že se ukládá pracovní povinnost osobám zaměstnaným v těch oborech práce, kterých je nevyhnutelně třeba, aby byly zamezeny poruchy pravidelného chodu života v státě, zejména v zařízeních na opatřování vody, světla, tepla neb energie pro obecnou potřebu, při výrobě zemědělské, v službě zdravotnické, při zabezpečení zásobování předměty spotřeby a p.; stane se tak vládním nařízením, jež určí, v kterých oborech práce se tato povinnost ukládá.
(2) Pro osoby zaměstnané v registrovaných podnicích, jakož i v jiných podnicích důležitých pro obranu státu, jimž byl uložen závazek podle § 98, platí za branné pohotovosti státu pracovní povinnost, aniž je potřebí ji zvláště vládním nařízením ukládati.
(3) Uložení pracovní povinnosti podle ustanovení předcházejících odstavců třeba v příslušných oborech práce uvésti vhodným způsobem v obecnou známost
(4) Cizinci podléhající pracovní povinnosti v rozsahu, který vyplývá z mezinárodních smluv anebo z mezinárodního práva vůbec.
§ 61.
Obsah pracovní povinnosti.
(1) Osoby, zaměstnané v oborech práce nebo v podnicích, pro které platí podle ustanovení § 60 pracovní povinnost jsou povinny setrvati v svém zaměstnání, plniti řádně a svědomitě všechny své povinnosti a zdržeti se všeho, co by mohlo znesnadniti nebo ohroziti dosažení účelu dotčeného oboru práce (pravidelnou činnost podniku).
(2) Je-li toho třeba, jsou osoby vázané pracovní povinností povinny konati své zaměstnání kdekoliv, i mimo místo svého pobytu a pravidelného zaměstnání, při čemž se podle možnosti přihlédne k jejich poměrům, zvláště rodinným a hospodářským podle potřeby jsou takové osoby povinny konati v zájmu obrany státu i takové úkony, které nenáleží k jejich pravidelnému zaměstnání.
§ 62.
Vliv pracovní povinnosti na pracovní poměr.
(1) Pracovní poměr osob vázaných pracovní povinností se řídí, jestliže tento zákon nestanoví jinak, i nadále platnými předpisy a smlouvami.
(2) Pracovní poměr uvedený v předcházejícím odstavci může býti ukončen jen se svolením příslušného státního dozorčího úřadu nebo k jeho příkazu, a není-li takového úřadu, se svolením anebo k příkazu okresního úřadu. Takové svolení nebo příkaz lze dáti jen z důležitých důvodů, není-li zájem obrany.státu ohrožen. O registrovaných podnicích platí ustanovení § 29, odst. 2, pístu. d). Při ukončení pracovního poměru podle ustanovení tohoto odstavce nejsou účastny nestátní orgány, kterým jinak přísluší podle zvláštních předpisů součinnost při ukončení pracovního poměru; pokud taková součinnost přísluší orgánům státním, může býti vládním nařízením odchylně upravena, aby bylo rychleji rozhodováno.
(3) Z přidržení k pracovní povinnosti podle tohoto zákona nelze vyvozovati proti státu žádné nároky. Příslušníkům rodiny osob vázaných pracovní povinností, kteří utrpí újmu tím že jejich živitelům bylo podle ustanovení § 61, odst. 2 uloženo konati zaměstnání na jiném místě, dostane se vyživovacího příspěvku podle předpisů platných pro příslušníky rodin osob povolaných k vojenské službě, nepřísluší-li jim snad podle platných smluv anebo předpisů již jiná náhrada nebo nárok z toho důvodu.
§ 63.
Rozhodčí komise pro úpravu pracovního poměru osob vázaných pracovní povinností.
(1) Pro úpravu pracovního poměru osob vázaných pracovní povinností se zřídí rozhodčí komise, jejichž sídla a obvody určí vládní nařízení.
(2) Tyto rozhodčí komise jsou povolány k tomu, aby na žádost zaměstnavatelů neb jejich zájmových sdružení anebo na žádost zájmových sdružení zaměstnanců neb jednotlivých skupin těchto zaměstnanců stanovily pracovní podmínky a zejména určily mzdy (platy), přihlížejíce k celkovým hospodářským a pracovním poměrům, jakož i ke vzdělání a pracovnímu výkonu jednotlivých zaměstnaneckých kategorií a k nabytým právům. Rozhodčí komise mohou rozhodovati o úpravě pracovního poměru též na podnět věcně příslušného státního. ústředního úřadu. Jiným orgánům, zřízeným podle zvláštních zákonů nebo podle dohody zájmových sdružení zaměstnanců a zaměstnavatelů; rozhodování při úpravě pracovního poměru, jakmile budou rozhodčí komise ustaveny, nepřísluší.
(3) Rozhodčí komise jednají v odborných senátech, složených vedle předsedy komise (jeho zástupce) z čtyř členů (jejich náhradníků), z nichž dva jsou zástupci zaměstnavatelů a dva zástupci zaměstnanců z dotčeného hospodářského odvětví; počet a druh těchto odborných.senátů stanoví ministerstvo národní obrany v dohodě s příslušnými ministerstvy. Ke každému jednání je předseda rozhodčí komise povinen přibrati jako odborné poradce zástupce vojenské správy, zástupce těch oborů státní správy, které v dotčeném hospodářském odvětví vykonávají dozor po stránce sociálně politické, a zástupce finanční správy.
(4) Předsedu a zástupce předsedy rozhodčí komise ustanovuje ze soudců z povolání ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem národní obrany a ministerstvy, jimž přísluší ochrana dotčených zájmů zaměstnavatelských a zaměstnaneckých, na dobu jednoho roku, členy rozhodčí komise a jejich zástupce ustanovuje na stejné funkční období ministerstvo národní obrany na návrh ministerstva, které v dotčeném hospodářském odvětví vykonává dozor po stránce.sociálně politické; toto ministerstvo vyslechne ústředny odborových organisací (zájmových korporací) zaměstnanců a zaměstnavatelů; členy, (zástupce) třeba ustanoviti v takovém počtu, aby z nich mohly býti uloženy odborné senáty podle jednotlivých hospodářských odvětví. Odborné poradce pro rozhodčí komise ustanovují příslušná ministerstva.
(5) Členům rozhodčí komise přísluší náhrada hotových výdajů a ušlého výdělku v rozsahu a podle zásad stanovených vládním nařízením, jež určí též, jaká odměna přísluší předsedovi rozhodčí komise jeho zástupci a odborným poradcům.
(6) Jednání před rozhodčí komisí je neveřejné. Předseda rozhodčí komise může k zajištění nerušeného chodu řízení těm, kdo řízení maří nebo ruší, uložiti pořádkové pokuty do 2.000 Kč; uložené pokuty připadají státu a vymáhají se politickou nebo soudní exekucí.
(7) Výroky rozhodčí komise jsou konečné; nastane-li však po výroku podstatná změna poměrů, může býti na návrh učiněný podle ustanoveni odstavce 2 o věci znovu jednáno.
(8) Výrok rozhodčí komise zavazuje všechny zaměstnavatele a zaměstnance, jichž se týká. Ve výroku třeba uvésti, od které doby nabývá účinnosti; nestane-li se tak, nabývá výrok účinnosti dnem následujícím po jeho usnesení.
(9) Náklady na řízení před rozhodčími komisemi jdou na vrub.státu.
(10) Ustanovování členů rozhodčích komisí a jejich povinnosti, jakož i podrobnosti o organisaci těchto komisí a řízení před nimi upraví vládní nařízení, jež stanoví též, jak se účastní v tohoto řízení zaměstnavatelé a zaměstnanci.
Oddíl 2.
Povinnosti veřejných a některých jiných zaměstnanců (funkcionářů) za branné pohotovosti státu.
§ 64.
Povinnosti veřejných a některých jiných zaměstnanců.
(1) Za branné pohotovosti státu platí pro zaměstnance státu i jiných veřejnoprávních korporací, ústavů, fondů a jakýchkoli veřejných institucí vůbec, jakož i ústavů, fondů, podniků a závodů jim náležejících anebo jimi spravovaných a podniků pro veřejnou dopravu ustanovení odstavců 2 až 9.
(2) Zaměstnanci jsou povinni setrvati v svém služebním (pracovním) poměru, plniti řádně a svědomitě všechny povinnosti své služby (práce) a to jak služební (pracovní) úkoly pravidelné, tak i ony, které přinášejí poměry způsobené brannou pohotovostí státu, a zdržeti se všeho, co by mohlo znesnadniti neb ohroziti řádný a pravidelný výkon služby (práce). Jsou povinni vykonávati jako svou službu (práci) v zájmu obrany státu i takové úkoly které jinak nenáležejí k jejich pravidelné službě (práci), a jsou povinni konati službu (práci) kdekoliv, i mimo své služební (pracovní) působiště.
(3) Služební (pracovní) poměr může býti rozvázán jen se svolením příslušného úřadu, a to, jde-li o služební (pracovní) poměr k státu, se svolením příslušného státního úřadu, a jde-li o jiný služební (pracovní) poměr, se svolením státního dozorčího úřadu a není-li ho, se svolením okresního úřadu anebo také úřadu (orgánu), jemuž to tyto úřady svěří. Takové svolení lze dáti jen z důležitých důvodů a není-li zájem obrany státu ohrožen. Ustanovení § 62, odst. 2, poslední věty platí obdobně.
(4) Jinak se služební (pracovní) poměr mimo případy uvedené v odstavcích 5 a 6 rozváže úřadem uvedeným v odstavci 3, a není-li k tomu podle platných předpisů příslušný, z jeho příkazu, vyžaduje-li toho zájem obrany státu neb jiný veřejný zájem a dovolují-li to platná jinak zákonná nebo smluvní ustanovení. Ustanovení poslední věty předcházejícího odstavce platí i tu.
(5) Zaměstnanec, který hrubě poruší povinnosti uvedené v odstavci 2, může býti ihned ze služby (práce) propuštěn bez disciplinárního (kárného) řízení. Zaměstnance, který není v služebním (pracovním) poměru k státu, může ze služby (práce) propustiti též příslušný státní dozorčí úřad a není-li ho, okresní úřad anebo také úřad (orgán), jemuž to tyto úřady svěří. Před propuštěním třeba porušení povinností uvedených v odstavci 2 řádně zjistiti a zaměstnance o proviněních za vinu mu kladených vyslechnouti. Z rozhodnutí o propuštění může zaměstnanec podati do patnácti dní ode dne doručení nebo ústního prohlášení rozhodnutí odvolání k úřadu, který vykonává přímo dozor na úřad, jenž jej ze služby (práce) propustil; rozhodnutí o takovém odvolání je konečné. Podané odvolání nemá účinku odkládacího. U soudců z povolání jsou k opatření uvedenému v tomto odstavci a k rozhodování o opravných prostředcích proti takovému opatření povolány příslušné disciplinární soudy; tyto soudy vysloví propuštění ze služby disciplinárním nálezem.
(6) Zaměstnanec, který byl uznán právoplatným rozsudkem trestního soudu vinným, že se porušením povinností uvedených v odstavci 2 dopustil přečinu nebo zločinu podle hlavy VIII, bude ihned ze služby (práce) propuštěn bez disciplinárního (kárného) řízení, nenastala-li ztráta služby (úřadu) již přímo ze zákona nebo výrokem soudu. Neprovede-li takové propuštění ze.služby (práce) příslušný jinak úřad (orgán) nestátní, dá mu k tomu státní dozorčí úřad, a není-li ho, okresní úřad krátkou, neprodlužitelnou lhůtu. Uplyne-li tato lhůta marně, propustí dotčeného zaměstnance s konečnou platností sám příslušný státní dozorčí úřad, a není-li ho, okresní úřad.
(7) Propuštěním ze služebního (pracovního) poměru podle odstavce 5 nebo 6 zanikají veškerá ze služebního (pracovního) poměru vyplývající práva propuštěného zaměstnance i jeho rodinných příslušníků, nikoli však práva z veřejnoprávního pojištění.
(8) V případech zvláštního zřetele hodných může býti zaměstnanci propuštěnému ze služby (práce) podle odstavce 5 nebo 6, pokud by mu příslušely odpočivné platy, nebo jeho nevinným rodinným příslušníkům, pokud by měli nárok na zaopatřovací platy, kdyby byl zaměstnanec zemřel v době svého pravoplatného propuštění ze služby (práce), přiznán příspěvek na výživu. Na tento příspěvek sluší užíti přiměřeně ustanovení § 5 zákona ze:dne 2. července 1933, č. 147 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o překládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli, a příspěvek ten může býti povolen, pokud jde o zaměstnance, na něž se vztahuje právě uvedený zákon, mají-li nároky na pensijní zaopatření proti.státu, příslušným ústředním úřadem v dohodě s ministerstvem financí, v ostatních případech pak oním činitelem, proti němuž mají nárok na pensijní zaopatření, a to se souhlasem státního dozorčího úřadu, a není-li ho, se souhlasem okresního úřadu.
(9) Zaměstnanec, který byl propuštěn ze služby (práce) podle odstavce 5 nebo 6, nesmí býti přijat do žádné ze služeb (prací) uvedených v odstavci 1. Výjimku může povoliti, jde-li o službu (práci) u státu, příslušný ústřední úřad, a jde-li o ostatní služby (práce) uvedené v odstavci 1, příslušný státní dozorčí úřad, a není-li ho, okresní úřad anebo také úřad (orgán), jemuž to tyto úřady svěří.
§ 65.
Povinnosti veřejných funkcionářů.
(1) Členové zastupitelských sborů i jiných orgánů (počítajíc v to i poradní sbory) veřejnoprávních korporací, ústavů, fondů a jakýchkoli veřejných institucí vůbec, pak ústavů, fondů, podniků a závodů jim náležejících anebo jimi spravovaných, jakož i podniků pro veřejnou dopravu jsou za branné pohotovosti státu povinni:
a) setrvati v svých funkcích a plniti řádně a svědomitě všechny povinnosti s nimi spojené;
b) zdržovati se všeho, co by mohlo znesnadniti nebo ohroziti řádnou a pravidelnou činnost dotčených korporací ústavů, fondů, podniků a závodů.
(2) Funkcionáři tito mohou:
a) býti zbaveni své funkce, porušují-li hrubě povinnosti své funkce, zejména pak ty, jež plynou z tohoto zákona. Rozhodnutí o ztrátě funkce vydá s konečnou platností, jde-li o obce, příslušný státní úřad dozorčí, jde-li o okresy, zemský úřad, a jde-li o země, ministerstvo vnitra. V ostatních případech náleží rozhodnutí příslušnému nejvyššímu úřadu dozorčímu, a to, nejde-li o obor působnosti ministerstva vnitra, v dohodě s tímto ministerstvem; není-li dozorčího úřadu státního, je příslušným ministerstvo vnitra;
b) vzdáti se své funkce jen se souhlasem úřadu uvedeného pod písmenem a); z odepření souhlasu nelze se odvolati.
(3) Úřady uvedené v odstavci 2 jsou oprávněny za funkcionáře, který byl zbaven funkce nebo se jí vzdal, s konečnou platností jmenovati, je-li toho třeba, funkcionáře nového.
(4) Ústřední úřady, povolané k rozhodnutím a opatřením podle ustanovení odstavce 2, písm. a) a b), mohou svěřiti podřízeným úřadům nebo úřadům politickým, aby samy činily, a to, nejde-li o politické úřady, v dohodě s těmito úřady, s konečnou platností potřebná rozhodnutí a opatření; rovněž tak mohou jim ověřiti, aby jmenovaly s konečnou platností i nového funkcionáře.
(5) Neplyne-li z ustanovení předcházejících odstavců nic jiného, jsou jimi nedotčeny jiné předpisy, upravující plnění povinností a zánik funkce osob uvedených v odstavci 1.
(6) Vláda může nařízením prodloužiti funkční období sborů a orgánů uvedených v odstavci 1, nejdéle však na jeden rok po ukončení branné pohotovosti státu.
(7) Ti, kdož byli zbaveni funkce podle ustanovení tohoto paragrafu, nemohou po dobu tří let nabýti funkcí uvedených v odstavci 1 ani volbou, ani jmenováním neb jiným způsobem.
(8) Ustanoveními tohoto paragrafu nejsou dotčena práva Národního shromáždění.
Oddíl 3.
Osobní úkony za branné pohotovosti státu.
§ 66.
Pojmové vymezení osobních úkonů.
(1) Osobními úkony podle tohoto zákona se rozumí každá tělesná i duševní činnost, které se požaduje v zájmu obrany státu podle ustanovení tohoto oddílu.
(2) Osoby, které byly k osobním úkonům přibrány na základě dobrovolné přihlášky, mají stejná práva a povinnosti jako osoby, které byly k osobním úkonům povolány podle dalších ustanovení.
(3) Osobní úkony podle tohoto zákona lze požadovati i pro účely spojeneckých států.
§ 67.
Povinnost k osobním úkonům.
(1) Osobními úkony na obranu státu jsou povinny všechny osoby, které nejsou podle § 68 od nich osvobozeny.
(2) Ve vykonávání osobních úkonů nelze se dát zastupovati.
(3) Ženy budou povolávány co možná jen k takovým osobním úkonům, k nimž jsou svým obvyklým zaměstnáním (povoláním) způsobilé a bude při tom přihlíženo k tomu, aby jejich povolání k osobním úkonům nebylo na újmu plnění jiných závažných úkolů, které mají, zejména jako ženy pečující o domácnost.
§ 68.
Osvobození od osobních úkonů.
(1) Od osobních úkonů jsou osvobozeny
a) osoby tělesně nebo duševně neschopné;
b) osoby mladší než 17 let a starší než 60 let;
c) členové Národního shromáždění, vlády, guvernér země Podkarpatoruské a guvernér Národní banky Československé;
d) státní a jiní veřejní zaměstnanci v činné službě, starostové obcí a duchovní vykonávající duchovní správu církví a náboženských společností státem uznaných a nebo recipovaných;
e) osoby vykonávající činnou službu vojenskou nebo zvláštní úkony podle § 3 branného zákona (a to i po dobu, po kterou jsou na dočasné dovolené);
f) osoby, které jsou úředním rozhodnutím zproštěny od činné služby vojenské neb osvobozeny od vykonávání zvláštních úkonů podle § 3 branného zákona;
g) ženy, které se starají o nedospělé děti, nebo jsou těhotné, nebo ty, od jejichž slehnutí neuplynuly ještě tři měsíce;
h) osoby požívající exteritoriality podle mezinárodního práva a osoby náležející k cizím diplomatickým misím, k cizím konsulárním úřadům, k orgánům cizích států vůbec anebo k orgánům mezinárodním, s tou podmínkou; že tyto úřady neb orgány působí na území Československé republiky se svolením vlády československé a že nejde o příslušníky Československé republiky;
ch) ostatní cizinci v rozsahu, který vyplývá z mezinárodních smluv anebo z mezinárodního práva vůbec,
a to ve všech případech potud, pokud osvobozovací důvod trvá.
(2) Osvobozovací důvod třeba vhodným způsobem prokázati; tělesnou nebo duševní neschopnost [odstavec 1, pístu, a),], těhotenství a slehnutí [odstavec 1, pístu. g) ] třeba prokázati úředním potvrzením lékaře veřejné zdravotnické služby.
(3) Zaměstnanci podniků pro veřejnou dopravu mohou býti k osobním úkonům povoláni jen se souhlasem státního dozorčího úřadu nebo služebny, a to podle směrnic, které vydá ministerstvo národní obrany v dohodě s věcně příslušným ministerstvem.
§ 69.
Určení osobních úkonů a jich rozvržení.
(1) Stanoviti všeobecné směrnice pro určeni rozsahu a druhů osobních úkonů již v míru předvídaných přísluší, jde-li o osobní úkony pro potřeby branné moci, ministerstvu národní obrany, a jde-li o osobní úkony pro ostatní potřeby obrany státu, věcně příslušnému ministerstvu v dohodě s ministerstvem národní obrany. V týchž směrnicích se též stanoví, která vojenská velitelství, vojenské nebo civilní úřady jsou oprávněny osobní úkony požadovati, kdy jsou tak oprávněny činiti obce a jakým způsobem se mají osobní úkony požadovati.
(2) Rozvržení osobních úkonů na jednotlivé správní obvody třeba provésti, kde to povaha věci a okolnosti dovolují, stejnoměrně se zřetelem k hospodářským poměrům těchto obvodů.
(3) Osobní úkony, jež nebyly předvídány ve směrnicích uvedených v odstavci 1, opatří se podle požadování oprávněných k tomu velitelství, úřadů a obcí; která velitelství a úřady jsou k tomu oprávněny a kdy jsou k tomu oprávněny obce, stanoví předpisy, vydané ministerstvem národní obrany nebo věcně. příslušným ústředním úřadem v dohodě s ministerstvem národní obrany.
(4) Je-li třeba osobních úkonů jak pro potřebu branné moci, tak i pro jiné potřeby obrany státu, třeba přihlížeti k tomu, aby byly obstarány především potřeby branné moci.
§ 70.
Požadování, výběr a povolávání osob k osobním úkonům.
(1) Velitelství, úřady a obce k tomu oprávněné (§ 69) požadují osobní úkony u okresních úřadů, z jejichž obvodu mají býti tyto zákony poskytnuty, a je-li toho podle povahy věci v zájmu branné moci třeba, mohou tak činiti přímo vojenští velitelé, kteří jsou k tomu podle vojenských předpisů oprávněni; tito velitelé mohou též, je-li nebezpečí v prodlení, osobní úkony požadovati přímo u obcí.
(2) Výběr a povolávání osob k osobním úkonům provádějí okresní úřady a v případech, kde byly osobní úkony požadovány u obcí, obce. Okresní úřady mohou obcím též uložiti výběr a povolávání osob k osobním úkonům, jež byly u těchto úřadů požadovány. V poli mohou při nezbytné potřebě vojenští velitelé povolávati osoby povinné k osobním úkonům přímo.
(3) Okresní úřady mohou povolávati k osobním úkonům bez předchozího požadování jiných úřadů nebo velitelství osoby, jichž potřebují k tomu, aby zdolaly úkoly na ně vložené, a to buď přímo nebo prostřednictvím obcí. Rovněž obce mohou k obstarávání úkolů uložených jim tímto zákonem, vládními nařízeními neb jinými předpisy podle něho vydanými s předchozím souhlasem okresního úřadu samy povolávati osoby k tomu potřebné. Bez předchozího souhlasu okresního úřadu mohou tak učiniti, jen když jde o případy zvlášť naléhavé, v nichž není času vyžádati si tento souhlas; tyto případy musí obce okresnímu úřadu dodatečně oznámiti.
(4) Osoby, které byly k osobním úkonům vybrány, budou k nim povolány zpravidla písemně.
(5) Při výběru a povolávání k osobním úkonům na obranu státu třeba co možná přihlížeti, zvláště jde-li o osobní úkony déle trvající a mimo bydliště, k zájmu výroby a oběhu, k rodinným poměrům a k věku povolávaných osob. Povoláním k osobním úkonům nesmí býti zmenšen potřebný rozsah činnosti podniků důležitých pro obranu státu a nemá býti. co možná ohrožena výživa členů rodiny.
(6) Podle možnosti třeba povolávati k osobním úkonům osoby dobrovolně se hlásící před jinými, muže před ženami, osoby zdatnější před méně zdatnými a osoby, které svým obvyklým zaměstnáním (povoláním) jsou způsobilé k příslušným osobním úkonům, před osobami svým obvyklým zaměstnáním (povoláním) méně způsobilými.
§ 71.
Povinnost poslechnouti povolání k osobním úkonům.
(1) Osoba, která byla povolána k osobním úkonům, je povinna tohoto povolání uposlechnouti, a to i tehdy, má-li za to, že povolání odporuje ustanovení § 68; v tomto případě může se však dovolávati nápravy u okresního úřadu, v jehož obvodu byla k osobním úkonům povolána nebo tyto úkony koná. Úřad je povinen věc co nejdříve vyšetřiti, a uzná-li, že povolání nebylo v souladu se zákonem, dotčenou osobu z osobních úkonů ihned propustiti.
(2) Politické úřady jsou povinny zaříditi vše, aby požadované osobní úkony byly vykonány.
§ 72.
Doba a místo plnění osobních úkonů.
Osobních úkonů na obranu státu lze použíti jen na dobu nejnutnější potřeby, a to tím způsobem, aby povolané osoby plnily uložené jim osobní úkony tam, kde podle tělesné a duševní schopnosti mohou své síly nejlépe uplatniti.
§ 73.
Právní postavení osob povolaných k osobním úkonům.
(1) Osoby povolané k osobním úkonům jsou po všech stránkách služby podřízeny orgánům velitelství (úřadů) a obcí, pod jejichž dozorem osobní úkony konají.
(2) V poli se stávají osoby, povolané k osobním úkonům při armádě v poli, příslušníky branné moci a podléhají, není-li zákonem jinak stanoveno, po každé stránce jako ostatní příslušníci branné moci vojenským velitelstvím (vojenským úřadům); o tom třeba dotčené osoby poučiti.
(3) K vykonávání vlastní služby vojenské nelze osoby povolané k osobním úkonům přidržovati, nebyly-li dodatečně podle platných předpisů do vojenské služby povolány.
§ 74.
Vliv povolání k osobním úkonům na pracovní poměr a na veřejnoprávní pojištění.
(1) Pro osoby, které byly povolány k osobním úkonům a byly v době tohoto povolání v určitém pracovním poměru, platí o zachování tohoto poměru obdobně ustanovení zákona ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních).
(2) Zvláštní zákon upraví rozsah a podmínky dalšího trvání veřejnoprávního pojištění pro případ invalidity a stáří, jakož i pojištění pensijního při povolání k osobním úkonům; práva pojištěnců, plynoucí z platných ustanovení, zůstávají nedotčena.
§ 75.
Náležitosti osob povolaných k osobním úkonům.
(1) O náhradě za osobní úkony platí ustanovení hlavy VII. Bude-li toho třeba, budou osoby, které vykonávají osobní úkony v zájmu branné moci, stravovány a ubytovány jako osoby vojenské.
(2) Osoby, které v osobních úkonech, k nimž byly povolány, onemocněly, mají po dobu nemoci až do. svého uzdravení nebo až do propuštění z osobních úkonů, provedeného před uzdravením, nárok na bezplatné ambulantní i ústavní léčení jako osoby vojenské, a to na účet státu nebo - byly-li tyto úkony požadovány obcí podle § 70, odst. 1 nebo jí uloženy podle § 70, odst. 3, druhé a třetí věty - na účet obce. Osoby léčené na účet obce smějí býti propuštěny z osobních úkonů jen po uzdravení, nebo podle okolností po šesti nedělích od počátku léčení, kdyby v této době uzdravení nenastalo.
(3) Při souběhu nároků na léčebnou péči podle odstavce 2 s nároky proti nositeli veřejnoprávního pojištění je povinen poskytnouti příslušné dávky především nositel tohoto pojištění, nejde-li o osoby, které konají osobní úkony přímo u armády; teprve po vyčerpání těchto nároků nastupují nároky proti státu nebo proti obci.
§ 76.
Zaopatření osob, které konaly osobní úkony, a pozůstalých po nich.
(1) Osoby, které konaly osobní úkony, a pozůstalí po nich mají nárok na zaopatření za stejných podmínek a podle stejných ustanovení jako vojenské osoby a pozůstalí po nich, a to osoby, kterým přísluší náhrada jako vojenským gážistům (§ 148, odst. 2) a pozůstalí po nich podle ustanovení platných pro vojenské gážisty v záloze a pro pozůstalé po nich, ostatní osoby pak (§ 148, odst. 3) a pozůstalí po nich podle ustanovení platných pro válečné poškozence ze světové války a pro pozůstalé po nich.