Pan předseda vlády v souvislosti se svým programem hospodářským, sociálním a kulturním apeloval na svornost a jednotu v národě. Není pochyby, že myslel tím nepochybně národ český, svornost v národě jeho vlastním, v českém, a ukazoval, že právě výrazem tohoto přání po svornosti je systém dvou stran, které budou dovoleny snad zákonem, a další strany budou snad zakázány. Uznávám, že zrovna v této době je potřebí svornosti a jednoty, ale už to řekl kolega Dundr: Měli jsme řadu stran, my Čecháčkové, dokonce je nedovedu vyjmenovati, kolik jsme jich měli, ale můžeme říci, že v posledních letech našeho státu konec konců všecky strany od leva až do prava, když šlo o nějaký zájem státu, táhly za jeden provaz. To jsme neviděli v žádném státě, aby byla taková jednota mezi stranami v těchto otázkách, které byly důležité a ve prospěch státu, a které byly jaksi všeobecným zájmem. Tedy my si nemůžeme naříkati na nesvornost. Vždyť celý svět se obdivoval právě té naší disciplinovanosti. Tu řeknu panu předsedovi vlády, že náš nejtěžší problém není otázka stranickosti, není otázka dvou, pěti nebo sedmi stran, náš nejtěžší vnitřní problém je rozklad jednoty mezi Čechy a Slováky. To je ještě horší a nebezpečnější než rozklad státoprávní. I při tom nemožném útvaru státoprávním, který tvoříme, je možné přátelství mezi různými kmeny republiky, ale horší je rozklad citový, duševní, mezi dvěma kmeny, které do nedávna byly přesvědčeny, že jsou jedním národem a na nichž tento stát byl vybudován. To je to zlo. A tady jsme opravdu potřebovali slyšet něco se strany pana předsedy vlády, s jeho místa, něco o tomto vnitřním problému. Tomu se vyhnul. Chápu, proč se tomu vyhnul, poněvadž je těžko o tom mluviti, když známe názory těch pánů, se kterými jsme měli před chvilkou co dělat a jejichž řečník zde na tomto místě právě promluvil řeč, která vynikala množstvím různých a různých nepodstatných věcí, ale doopravdy podstatného nebo hlavního nebylo v ní řečeno nic.

Dnes zažíváme, vážení pánové a dámo, opravdu podivné zjevy v naší republice. Mezi občany republiky, jakmile překročí hranice Čech a Moravy, jsou dvě kasty, dvě nižší kasty, totiž ta jedna nižší kasta jsou židé a druhá nižší kasta jsou Češi. Ani pro ty ani pro ony neplatí občanské, právo státní, jakmile přejdou hranice českomoravské. Na Slovensku už Čech je cizincem, na Podkarpatské Rusi skoro. (Hlasy: Tam je to lepší!) Tam je to lepší, ano! Naši čeští lidé jsou vyháněni ze státních a veřejných úřadů a podniků jako prašivé ovce. Dokonce při hlasování v neděli musí voliti se židy ve zvláštní urně (Hanba!), poněvadž by snad zneuctili svými lístky lístky Slováků, Maďarů a Němců. (Výkřiky.) Tak strašlivou provokaci jsme my Češi ještě nezažili od největšího našeho národního nepřítele. Celý národ je hluboce roztrpčen. My víme, že pan předseda vlády měl zcela jistě o těchto věcech rozhovory, velmi důkladné, s příslušnými činiteli slovenskými, ale přál bych si, aby národ také o tom něco věděl, on po tom tolik touží. Národ chce něco vědět o tom, zdali naše vláda, naši čeští ministři upozornili slovenskou vládu, že na Slovensku je 1.300 hrobů českých dobrovolníků, kteří padli r. 1919 při bojích za svobodu Slovenska, a že mnozí z českých vojáků a četníků, kteří v minulých dnech hájili slovenské hranice a obětovali pro Slovensko své životy, nevrátili se ke svým rodinám. Jestli je na to upozornili, to by chtěl náš národ vědět. Náš národ by chtěl vědět, byla-li slovenská vláda upozorněna, že je to hrozná nevděčnost, co se dělá s českými příslušníky na Slovensku vůbec, a dále, že je to také veliké nebezpečí právě pro Slovensko. Máme případy přímo úžasné. Tyto dny mi sdělil jeden čelný úředník ze sociální pojišťovny, že na př. dostali výpověď - a to není jeden případ - výborní čeští specialisté-lékaři na Slovensku a že na jejich místa jsou dáváni lidé, kteří ještě nemají ani ukončená studia. Představte si toho nešťastníka, který přijde do rukou takového lékaře bez praxe a beze všeho... (Výkřiky: Kvalifikace nerozhoduje!)

Zde už bylo řečeno, oznámil to pan Sidor, který se zvláště cítí býti odborníkem v takovém vyhazování Čechů ze Slovenska, a jsou zde cifry, že má býti 9.000 až 12.000 Čechů propuštěno k 1. lednu a že se musejí do posledního března ze Slovenska vystěhovat. Bylo zde také řečeno, že prý tato věc byla s vládou dohodnuta. S vládou dohodnuta ovšem nemohla býti, nanejvýše s vládou slovenskou, poněvadž něco podobného se nemůže díti v žádné zemi slušně spravované. Když se chtějí tito lidé odstranit, tak ať se to dělá postupně, nikoliv od 1. ledna do konce března, nikoliv za 3 měsíce. Takovou spoustu lidí vyhodit, to se může udělati za 3 až 4 roky. Vždyť tito lidé tam konali dobré služby! Není pravda, že tam zabírali místa Slovákům. Oni tam Slováky teprve vychovali, aby byli způsobilí k vedení úřadů. Tak se věci mají! Oni tam šli proto, že tam Slováci neměli lidi, kteří by mohli zmoci takovou komplikovanou administrativu, jaké si vyžadovalo svobodné Slovensko. (Výkřiky: Neměli inteligenci!) Teď jsou tito lidé odtamtud beze všeho vyhazováni. Jisto je, že těch 10.000 až 12.000 českých úředníků a zřízenců, kteří jsou nyní vyhazováni ze Slovenska, a snad také několik tisíc živnostníků, kteří také budou vyhnáni, stejně jako demobilisovaní vojáci, kteří se vracejí tyto dny ze Slovenska, kde jim bylo spíláno a prý i po nich pliváno poštvanými dětmi a davy, tito všichni lidé přinášejí s sebou do českých domovů nesmírnou roztrpčenost ve svých srdcích. Šli tam s nadšením, a všichni teď tam odtud jdou otráveni. (Výkřiky: A co kolonisté?) To je zase situace, kterou způsobili Maďaři. Tyto těžké rány, jež ľudácká agitace zasadila bratrství česko-slovenskému, daly by se snad beze škody hojiti, kdyby před námi byla klidná doba, kdybychom věděli, že aspoň 10 let bude ve střední a východní Evropě klid. Pak samozřejmě se tam přijde k rozumu. Vždyť jsou to takové dětinské záchvaty. Něco tak nerozumného, že není ani pomyšlení, že by to mohlo snad v tom slovenském lidu zakotvit. Vždyť známe Slovensko, chodili jsme tam a víme, že s námi cítili společně a pokládali se za jeden národ s námi. Není možno, aby v tak krátké době se to na Slovensku změnilo. To by se snad mohlo napraviti.

Ale, pánové a dámo, čeho se bojím, je to, že my toho klidu mít nebudeme. Možná že na jaře, snad o něco později, se nad našimi hlavami stáhnou mraky velmi bouřlivě a že prožijeme dobu kritických konfliktů. Přece vám to nemusím vykládat. Čtete noviny. Snad válka Německa proti východu - Polsku a Rusku, snad válka jiná, snad na západě, válka, která bude mít samozřejmě refleks ve střední a jihovýchodní Evropě atd.; o tom není pochyby, že žijeme v době, v níž se nemůžeme kojiti tím, že v budoucnu budeme snad prožívat klidné doby, kdy by se zhojily takové rány, jaké byly zasazeny nám, našim srdcím zde uvnitř se strany Slováků.

Teď se musíme skutečně bát, přijde-li nějaká neklidná doba, zda nepovede tento citový rozklad k úplnému rozvratu státu. To všecko člověku napadá. Zda nějaká válka nebo nějaká krise v politice diplomatické by nám nemohla tento náš zmenšený stát úplně rozraziti. Vidíte, že Maďaři zavádějí všeobecnou brannou povinnost, že nedemobilisovali jako my a že se netají tím, že se při nejbližší příležitosti vrhnou na Slovensko a Podkarpatskou Rus. To přece říkají otevřeně. A tu já se táži a volám ke Slovákům, aby pamatovali, že mají ve svém středu vlivné lidi, kteří se pokládají za Maďary nebo alespoň s nimi více cítí než se Slováky, že ti budou pomáhat více Maďarsku než Slovensku.

Cituji zde řeč známého pana Tuky jako velitele Hlinkovy rodobrany, který nedávno řekl, že 6. říjen, kdy byla přijata Žilinská dohoda, není poslední etapou ve vývoji slovenského státu, že to je teprve počátek; a tyto dny znovu mluvil k Hlinkově gardě, že je potřebí, aby se připravovala, poněvadž snad bude muset obětovat krev pro svobodu Slovenska, pro slovenský stát. Proti komu Hlinkova garda má obětovat svou krev? Proti Maďarům? Ne, Tuka přece není žádný Slovák, Tuka je přece Maďaron starého data, byl zavřen pro velezradu, k níž se sám přiznal. Ta řeč se vztahuje na něco jiného, totiž, aby se připravovala Hlinkova rodobrana, že bude bojovat s Čechy, že bude prolévat krev proti Čechům. V jakých službách, v jaké frontě? Tyto řeči člověka, který byl trestán těžkým žalářem pro velezradu, který dnes náleží k oficielním mužům Slovenska, spojíme-li je s řečmi pana místopředsedy vlády Sidora, který říká, že proto vstoupil do vlády československé, aby v ní zničil poslední zbytky centralismu, t. j. poslední zbytky státní autority, přímo vybízejí, aby žádala naše vláda, resp. naši ministři slovenskou vládu, aby zde bylo jasno. Slovenská vláda musí nám říci, stojí-li za řečmi Tuky a Sidora, či nikoli. (Výborně! - Potlesk.) My to již nemůžeme snášet, když to čteme značně seškrtáno v našich časopisech, již nás to pobuřuje. Jasno musí býti kam chce jíti Slovensko, víme, že Slovensko samo od nás jíti nechce, ale kam chce jíti slovenská vláda, resp. lidé, kteří mluví ve jménu slovenské vlády a nejsou desavováni; a musíme žádat od předsedy vlády, který jako dobrý Čech jistě cítí ty urážky a nebezpečí, jako to cítíme všichni my, aby toto jasno zjednal. Slováci si musí uvědomiti, že kdyby přišlo k nejhoršímu, k těžkým hodinám pro Česko-Slovensko, my Češi, kterých je přece 7 milionů - počítám-li co nám zůstalo v zabraných krajích - my, kteří jsme prodělali několik set let největšího útisku, ještě leccos vydržíme. My nezhyneme, ale Slováci a Podkarpatští Rusové musejí si býti vědomi, že když ztratí svobodu, když se odtrhnou od republiky, sotva někdy jí nabudou a že zhynou navždy, poněvadž pak již se udělají všechna opatření, ať bude ten neb onen podmanitel, aby jak rusínská řeč na Podkarpatské Rusi, tak slovenská řeč na Slovensku byla ze škol vyhnána, aby děti byly vychovávány jen v cizím jazyku. Jistě měl a má pravdu bývalý ministr dr Dérer, který vždy říkal: Stačilo ještě dvacet let maďarského režimu - já jsem říkal 50 let, ale on říkal 20 let - aby bylo po Slovensku. My se můžeme chlubit tím, že jsme pomohli Slováky zachránit - a nyní máme tento vděk, nyní se vytýká několika stům neb tisícům českých úředníků, kteří jsou tam 15 a více let. že berou chleba slovenským lidem, když ti slovenští lidé mají otevřeny historické země, Čechy a Moravu, když mohou všude hledati zaměstnání. Bere se chleba někomu, když zde máme tento široký okrsek, kde se může hledati zaměstnání? A není jisto, kdybychom počítali, kolik Slováků je zaměstnáno v českých zemích, že by jich nebylo více nežli Čechů na Slovensku. (Hlasy: Člověk by plakal!) To je opravdu k pláči, co se děje na Slovensku.

Pánové a dámy, já jsem toto prožil se strašným vnitřním rozechvěním. Když jsem již prožil všechno to, co se nám stalo, to hrozné okleštění našeho území, ztrátu milionu českého obyvatelstva, ztráty na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a když nyní prožívám opět tyto vnitřní poměry, opravdu je to na nervy strašně mnoho. A tak člověk je rád, že může po dlouhé době opět s této tribuny říci, jak ho to bolí, neboť vím, že to bolí vás všechny. A bylo by opravdu nesmírnou škodou, kdyby snad měl býti parlament odstaven proto, že bude míti vláda zmocňovací zákon. Bude-li vláda jen trochu jednat podle směrnic moderního občanského života - nežádáme od ní, aby dělala nějaké revoluční převraty - nemusí se bát tohoto parlamentu, naopak je potřebí, aby byla v kontaktu s národem. Volal-li předseda vlády po svornosti a jednotě v národě, myslím, že nejlépe se ta svornost získá, bude-li zde zasedat zákonodárný sbor, který, když je omezen tisk a nejsou schůze, aspoň tímto způsobem spojuje vládu s národem. Považoval bych za veliké neštěstí, kdyby se měla vláda úplně oddělit od národa.

Nuže, pánové a dámy, přes tuto těžkou atmosféru přítomné doby nevzdávám se naděje, že bude u nás lépe a že náš stát ze své vnitřní krise vyjde bez úhony. Věřím, že opět zasvitne slunko probuzení na nivách českých i slovenských a že budeme míti opět československý stát, spočívající na společném vědomí a společných zájmech všeho obyvatelstva republiky od Šumavy až po Jasinu. Staletí vydrželi jsme pod vládou Maďarů a Němců a nezhynuli jsme. Vydržíme i tuto dobu zmatení mozků, práva silnějšího, která nás oslabila a vnitřně rozervala a nad republikou rozkládá temno podobné tomu, jež ve svém slavném románu tak živě vylíčil náš Jirásek. Čech a Slovák budou opět bratry, budou opět jednotni a pracovat pospolu, budou opět tvořiti silný společný národ, který bude baštou svobody v srdci Evropy.

Ochladlo-li dnes československé vlastenectví u slovenské buržoasie - a dokonce cítíme to i u naší české buržoasie - neochladlo u vědomého dělnictva. Jakmile dělnictvo bude moci mluviti, bude jeho prvním činem, že pozvedne vysoko prapor jednoty republiky Čechů a Slováků a jednoty republiky, republiky svobodné a demokratické, neboť je si vědomo toho, že jen v řádně organisovaném státě může prospívati pokrok a blahobyt a že jen v takovém státě mohou rozkvétati občanské ctnosti a skutečná solidarita obyvatelstva. Jsou-li vyháněni Češi ze Slovenska, kteří tam šli, aby Slovensku pomáhali, když nemělo vlastních sil, kteří tam šli, aby Slovensko bránili zbraněmi a svou krví, my zástupci pracujícího lidu podáváme ruku slovenskému dělníku a gazdovi, vědouce, že jádro slovenského lidu, dělník a rolník, je daleko těchto štvanic. Přijde den, kdy budeme opět společně slaviti 28. říjen a 1. máj pod československými prapory nejen v Praze a v Brně, nýbrž i v Žilině, Bratislavě a Liptovském Sv. Mikuláši, a kdy opět budeme slyšeti nadšené projevy bratrství Čechů a Slováků na těchto manifestacích. Dnes je Slovensko autonomní, ale není svobodné. Pak bude svobodné i autonomní, ale autonomní jako organická součást jednotného státu, a nikoliv jako odtrhující se balvan skály nad bezednou propastí, která hrozí pohltiti všechny tři slovanské kmeny republiky, Čechy, Slováky a Podkarpatorusy. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další řečník není již přihlášen, společná rozprava o prohlášení p. předsedy vlády, jakož i o odst. 2 dnešního pořadu je skončena.

Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. Nedvěda na vrácení osnovy zákona a zprávy výborové ústavně-právnímu výboru k novému projednání.

Žádám p. tajemníka senátu o přečtení tohoto návrhu.

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte):

Návrh sen. Nedvěda:

Navrhujeme, aby vládní návrh zákona o změně ústavy republiky Česko-Slovenské a mimořádné moci nařizovací (tisk 749) a zpráva výboru ústavně-právního (tisk 750) podle §u 35 jedn. řádu vrácen byl výboru ústavně-právnímu k novému projednání.

Předseda (zvoní): Slovo má pan zpravodaj sen. dr Karas.

Zpravodaj sen. dr Karas: Jménem ústavně-právního výboru doporučuji slavnému senátu zamítnutí tohoto návrhu.

Předseda (zvoní): Podle listiny přítomných jest v této chvíli zapsáno celkem 88 senátorů, z nichž jest 18 senátorů z krajiny Slovenské, a jest tedy senát způsobilý usnášeti se i s hlediska zákona, č. 299 Sb. z. a n. 1938 o autonomii Slovenskej krajiny.

Přistoupíme nyní ke hlasování.

Podle §u 65 jedn. řádu jest rozpravu o prohlášení p. předsedy vlády zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení, čili nic; senát může se však usnésti, že hlasování odkládá.

Konstatuji, že návrh takový podán nebyl.

Budeme tedy hlasovati o schválení prohlášení p. předsedy vlády, učiněného ve 125. schůzi dne 13. prosince 1938 podle §u 65 jedn. řádu.

Kdo schvaluje toto prohlášení, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Prohlášení p. předsedy vlády se schvaluje.

Nyní budeme hlasovati o odst. 2 pořadu, a to nejprve o podaném návrhu sen. Nedvěda.

Kdo souhlasí s návrhem p. sen. Nedvěda na vrácení projednávané osnovy ústavního zákona a zprávy výborové výboru ústavně-právnímu k novému projednání, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh jest zamítnut.

Přistoupíme nyní ke hlasování o osnově ústavného zákona o zmene ústavy republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej.

Upozorňuji, že jde o ústavní zákon, který vyžaduje ke svému schválení podle §u 33 ústavní listiny a §u 56, odst. 3 jedn. řádu třípětinové většiny všech senátorů a podle §u 5 ústavního zákona č. 299 Sb. z. a n. ai 38 o autonomii Slovenské krajiny, aby tato většina zahrnovala v sobě i přiměřenou kvalifikovanou většinu členů senátu zvolených na území Slovenské krajiny. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl dáti hlasovati podle jmen, a to jak ve čtení prvém, tak i ve čtení druhém.

Podle jmen hlasuje se tak, že každý senátor odevzdá sedě na svém místě tištěný hlasovací lístek, obsahující jeho jméno a slovo "ano" nebo "ne".

Za tím účelem byly každému senátoru odevzdány hlasovací lístky s jeho jménem, z nichž na každém vytištěno jest jméno senátora a vedle toho slovo "ano" a na druhém stejně vybaveném slovo "ne".

Aby byla záruka správného provedení ustanovení §u 5 zákona o autonomii Slovenské krajiny, jsou lístky těchto senátorů od lístků ostatních odlišeny razítkovou poznámkou "Slovenská krajina".

Žádám nyní, aby - až přikročíme ke hlasování - páni zapisovatelé, a to: pan sen. Pázmán na straně levé, pan sen. Sehnal ve středu a pan sen. Pichl na straně pravé s urnami obešli úseky jim přidělené a sebrali hlasovací lístky.

Kdo tedy souhlasí s osnovou ústavného zákona o zmene ústavy republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej, s nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, ve znění shodném s usnesením posl. sněmovny, nechť odevzdá do urny hlasovací lístek se svým jménem a vytištěným slovem "ano".

Kdo nesouhlasí, odevzdá lístek se svým jménem a vytištěným slovem "ne".

Žádám pp. zapisovatele, jež jsem jmenoval, aby se ujali svých funkcí, a pány senátory, aby dle právě udělených pokynů provedli hlasování. (Děje se.)

Pány zapisovatele žádám, aby s tajemníkem senátu provedli skrutinium a mně oznámili jeho výsledek. (Děje se.) (Po sečtení hlasů:)

Konstatuji, že podle výsledku hlasování v prvém čtení odevzdáno bylo celkem 83 hlasů, a to proti osnově 12 hlasů, pro osnovu 71 hlasů. Toto číslo dosahuje požadované třípětinové většiny všech senátorů.

Ježto pak z těchto hlasů je 16 hlasů členů senátu zvolených za území Slovenskej krajiny, což jest přiměřená kvalifikovaná většina, požadovaná §em 5 ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny, jest tím vyhověno i požadavkům tohoto zákona.

Byla tedy osnova zákona ústavního s jeho nadpisem a úvodní formulí schválena ve čtení prvém podle zprávy výborové, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 749.

Předsednictvo senátu se usneslo podle §u 54 jedn. řádu, že se bude hlasovat ještě v této schůzi o projednávané osnově ústavného zákona také ve čtení druhém.

Hlasovací lístky jsou stejně upraveny jako ve čtení prvém.

Táži se pana zpravodaje za výbor ústavně-právní, sen. dr Karase, zda navrhuje nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. dr Karas: Nemám změn.

Předseda: Není změn.

Žádám pp. zapisovatele sen. Pázmána, Sehnala a Pichla, aby stejným způsobem jako při čtení prvém obešli úseky jim přidělené a sebrali hlasy.

Pány senátory žádám, aby odevzdali rovněž stejným způsobem hlasovací lístky.

Kdo tedy souhlasí s osnovou ústavního zákona o zmene ústavy republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej, s nadpisem a úvodní formulí, přijatou právě ve čtení prvém podle zprávy výborové, souhlasně s usnesením posl. sněmovny, také ve čtení druhém, nechť odevzdá do urny hlasovací lístek se svým jménem a vytištěným slovem "ano".

Kdo nesouhlasí, odevzdá lístek se svým jménem a vytištěným slovem "ne". (Děje se.)

Pány zapisovatele žádám, aby s tajemníkem senátu provedli skrutinium a mně oznámili jeho výsledek. (Děje se.)

Konstatuji, že podle výsledku hlasování ve čtení druhém odevzdáno bylo celkem 83 hlasů jako ve čtení prvém, a to: proti osnově 12 hlasů, pro osnovu 71 hlasů.

Toto číslo dosahuje požadované třípětinové většiny všech senátorů.

Ježto pak z těchto hlasů je 16 hlasů členů senátu zvolených na území Slovenské krajiny, což jest přiměřená kvalifikovaná většina, požadovaná §em 5 ústavního zákona o autonomii Slovenské krajiny, jest tím vyhověno i požadavkům tohoto zákona.

Byla tedy osnova ústavního zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí schválena podle zprávy výborové souhlasně s předchozím usnesením poslanecké sněmovny tisk 749, také ve čtení druhém.

Přerušuji schůzi na dobu jedné hodiny.

Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.

Mezi schůzí byla rozdána dvě tištěná usnesení posl. sněmovny.

Žádám za jejich sdělení.

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte):

Tisk 751. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1440), kterým se prodlužuje účinnost zákona o dani z obratu a dani přepychové (tisk 1443).

Tisk 752. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1441), kterým se s některými změnami prodlužuje účinnost zákona o přirážkách k dani z obratu a dani přepychové (tisk 1444).

Předseda (zvoní): Tato dvě usnesení posl. sněmovny byla z předsednictva přikázána výboru rozpočtovému.

Navrhuji, aby bylo uloženo tomuto výboru, aby o shora uvedených usneseních poslanecké sněmovny tisky 751 a 752 podal zprávu do nejbližší příští schůze.

Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Do výboru soc.-politického a do výboru živnostenského za sen. Rýpara nastupuje sen. Brož.

Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze konala zítra v pátek dne 16. prosince 1938 o 17. hodině s

1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení posl. sněmovny (tisk 751) k vládnímu návrhu zákona, kterým se prodlužuje účinnost zákona o dani z obratu a dani přepychové (tisk 753) [podle §u 35 jedn. řádu].

2. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení posl. sněmovny (tisk 752) k vládnímu návrhu zákona, kterým se s některými změnami prodlužuje účinnost zákona o přirážkách k dani z obratu a dani přepychové (tisk 754) [podle §u 35 jedn. řádu].

3. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o návrhu sen. Pánka, dr. Miloty (tisk 584) na vybudování státního léčebného ústavu, případně zřízení léčebného a studijního nemocničního oddělení pro potírání chorob srdce a cév a příbuzných nemocí se sídlem v Praze (tisk 704).

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.