Dotkla jsem se teď hospodářského momentu. S tím souvisí ovšem i otázka ženského studia; jest každému jasno, jaká je to perspektiva pro dívky, které se třebas věnují vzdělání na odborných školách pro ženská povolání, o kterém také včera mluvil pan předseda vlády a které bude zajímati jistě našeho ministra školství. Byla jsem svého času po převratě inspektorkou rodinných škol pro ženská povolání. Ovšem bezplatně, jako to obyčejně my ženy děláme, a mám třeba také zásluhu o to, že byla uvedena pěstounská škola do našich rodinných škol. Jistě naše rodinné školy snažily se pomáhat rodinám, ale řekněte, kdo pak bude moci zaměstnávat ty dívky odborně vzdělané z těchto rodinných škol, jestliže vyloučíte rodiny trochu lépe situované. My jsme jen národ malý, národ širokých vrstev malých lidí, u nás je to jenom z práce, jestliže ten malý člověk může si tu rodinu zabezpečiti opravdu lépe. Vidíte, když chcete zvyšovati vzdělání pro rodinu, myslete na to, co je faktem, že u nás v malém národě nemůže býti vzdělání jenom vzděláním všeobecným, nýbrž musí to býti zároveň vzdělání chlebové. U nás vzdělání musí ukázati jednou třeba možnost užíti toho vzděláni k obživě. Vzpomeňte si, kolik máme rozvodů, rozluk atd. Statistiku jsem si přinesla, ale nechci věc rozšiřovati. Chápete jak velmi snadno potom žena, i kdyby nechtěla, musí vydělávat děj se co děj?

Ano, potřebujeme místa, ale nemůžeme to dělat jenom na úkor jedné vrstvy národa, musíme si uvědomiti, že každý musí k tomu přispět. Víme, že není dnes žádoucí mluviti o událostech. Mnozí tomu ovšem rozumějí tak, že se má opouštět každá zásada. Vidíte ten blázinec, přímo kolotoč těch názorů. To je nesmírně důležité v okamžiku, když se dává zmocňovací zákon. Co je teď na př. jisté v otázce žen? Byla to ústava, § 106, který říká, že výsady pohlaví se neuznávají. Byl to moc pěkný § 126, že rodina, manželství je pod zvláštní ochranou zákonů. Ale teď najednou ta rodina a to manželství a to rodičství těchto zaměstnaných žen je pod tak zvláštní ochranou státu, že se žena vyhodí z místa, a - jdi se pást!

Tedy v žádné otázce neodchýlilo se prohlášení pana předsedy vlády tak od ústavy, jako v této otázce. Soudím, že je naší svatou povinností, třebaže smutnou, upozorniti na tento fakt a jeho důsledky. Ženy jsou zmocňovacím zákonem postaveny zcela mimo přímý vliv na zákonodárství, ačkoliv tvoří 53% voličstva, kdežto muži pouze 47%. To znamená mužská vláda, president muž - a žena vedle! (Veselost.) Vy se tomu smějete, ale myslím, že nejbližší historie se tomu tak smát nebude a že se také podívá na leckoho, kdo se při této příležitosti smál.

Řeknete mi, že většina žen souhlasí s vámi. Jeden ministr mi řekl: Kdyby to dělaly ženy, tak budou ještě horší vůči těm ženám než ti muži. No tož, prosím. Zdá se, že stavíte na nenávisti a závisti lidí. Dobře, já to béřu v počet.

Můžete míti pravdu, pokud jde o cizí ženy, ale ani jeden otec, ani jedna matka provdané ženy nebo manžel pracující ženy nebude s vámi. A ani jeden otec nebo matka opuštěných nebo vdaných žen žijících v manželství nešťastně, nebudou souhlasit, jakmile si uvědomí - kdepak mám toho jednoho pana senátora, který má maličkou dceru a který myslí, že než doroste, že se to všecko předělá? (Veselost.) On totiž zde stál přede mnou, proto jsem ho hledala. - Tedy opakuji: ani jeden otec, ani jedna matka nebudou souhlasiti, jakmile si uvědomí, že tím zavírají cestu své dnes maličké dceři. Aby svou bystrou hlavou nebo hbitou rukou mohla v budoucnosti zlepšiti osud své rodiny. A to nemluvím ani přímo o těch, o jejichž osud jde. Ženy vydělávající, ty by jistě nemohly býti spokojeny s tím, jak se nyní na ně chystáte. Chci býti velmi klidná. ale nemohu jinak než konstatovat, že při jednáních o ženách se vždy jednalo a rozhodovalo o nich bez nich, tedy bez těch, o které jde, zatím co, když šlo o jiné zájmové skupiny, s těmi všemi se vždy jednalo.

A přece při ženách jde o něco jiného, o něco více než o hmotné zájmy, jak často vůbec při věcech hospodářských u žen jde o jejich životní osud. Což pak si neuvědomujeme, že musí býti otřesena, když ne zcela rozložena hospodářská základna rodiny, jejíž příjem se najednou zmenší o polovinu? Mám statistiku třebas poštovní spořitelny. Jsou v ní vidět právě poměry těch žen, koho musejí podporovat, jak je to s těmi dětmi, manželstvím atd. Člověk to nemůže přehlížet bez dojetí. A teď si najednou má myslit, že se to všechno škrtne, toto všecko, ty povinnosti zůstanou a budou se museti krýti z té malé položky, kterou bude míti jejich manžel. Představte si, že to jejich manželství bylo postaveno na jiných zákonných předpokladech a teď tyto zákonné předpoklady mají býti jednoduše zrušeny. Jde prý tu o opatření míst... Neříkejte to na svoji omluvu. Ano, je potřebí míst, ale kdyby byly finanční prostředky, tedy se vstřebá onen celkem nepatrný počet provdaných žen, které budete moci propustit, kde se bude konstatovat, že jejich úroveň je taková, že budou moci býti propuštěny. Pan ministr financí chtěl řešiti tuto otázku daní důchodovou. Ne, že by to bylo spravedlivé, neboť za stejnou práci mají dostat stejný plat, ale nebylo by to nelidské, kdyby byly finančně nějak zatíženy. Řeknete: veřejnost si to přeje, každý to říká. Ale vždyť vidíte, jaká ta veřejnost je. Nejsme svědky, bohužel, toho, co propaganda vůbec dovede dělat? Nejsme vinníky, necháme-li řádit bulvární tisk proti poctivým pracovnicím, na jejichž práci je bráno zvětšovací sklo, ale nemůže se v ní nalézti nic proti nim? Udělá se nebo dá se udělat nedýchatelná atmosféra. Kde byla censura, když seštvalo proti poctivým občankám, kdy přece to bylo proti manželstvím, o nichž § 126 ústavy říká, že je manželství pod zvláštní ochranou zákona? A když je atmosféra nedýchatelná, pak à conto té atmosféry se musí ovšem rozbíjet rodiny, klid, pořádek, ba život manželský na vzdory ústavě. A tomu se říká dělat pořádek. Bude těžko vám dokázati, že se v otázkách provdaných zaměstnankyň nedá jinak postupovati, než jak postupovat chcete.

Říká se - vždyť se vše dělá, za uzavřenými dveřmi a to ještě není zmocňovací zákon, který tu děláme - že se vyloučí tolik a tolik lidí. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.) Řekla jsem již, že se má propustiti asi 4.000 zaměstnankyň a najednou čtete, jako když se nic nestalo, že slovenská vláda dává k disposici Čechům 9.000 zaměstnanců. To je prosím, proti právnímu řádu a Češi by se měli brániti proti tomu a ne to přijímat. Vím, že těch 9.000 Čechů mělo by tam horkou půdu, ale nebožtík Masaryk, který se zasloužil o stát, by vám řekl, že se to musí vydržet, poněvadž když jsem na vojně, tak vojnu musím vydržet. Ale to se prostě spolkne, musí prý se to spolknout; nedodržuje-li však vláda sama právní řád, ztrácí půdu pod nohama pro svou vlastní oporu.

Vím, že bojuji boj skoro ztracený, ale snad bude budoucnost souditi tuto zradu demokracie a možná, že leckterý z vás, vaši synové, vnuci a vnučky budou těžce na to dopláceti. Jsem však přesvědčena, že nelze nebojovati do posledního dechu za věc spravedlivou. Nelze neříci všem těm závistníkům, kteří nevidí práci, ale vidí jen krajíc chleba, že povoliti, ba raditi k porušování právních norem u žen provdaných znamená dávati sankci k porušování těchto norem u zaměstnanců vůbec. Dnes je to pro provdané ženy, zítra přijdou na řadu svobodné ženy, později svobodní muži, prostě šikmá plocha, po které sjet již neznamená víc než čas. Nikdy se česká závist neukázala v horším světle, než v tomto případě. Jestliže trneme nad nespravedlivým postupem vlády na Slovensku vůči nám Čechům, vůči ženám, provdaným zaměstnankyním, Slováci se ukázali slušnými. A tak mohu vás usvědčiti z nepravdy o podpoře rodiny, o které dnes se mluví a píše, neboť toho, co je v moci zákona - nerušiti hospodářský podklad rodiny - se nedržíme, naopak chceme tisícům rodin vzíti hospodářskou půdu pod nohama a za to krmíme ženy za tohoto stavu věci přímo výsměšnými slovy, že jim vrátíme jejich poslání: mateřské štěstí, klidný domov, pracujícího muže. Jakoby tyto vysoké hodnoty bylo možno někomu dát zákonem nebo nějakým nařízením. Tedy to, co máme v moci, abychom rodinám prospěli, neuděláme. Dáme jim do vínku to, že se mohou těšiti na to své mateřské štěstí, klidný domov, pracujícího muže atd.

Celých 18 let od r. 1920 se v otázce zaměstnankyň nedělalo více, než že se každých několik let vyděsily, že bude zaveden celibát, že budou vyháněny. A tyto ženy měly míti odvahu přivádět na svět děti? V minulých dnech oživl nesmysl tolikrát odmítnutý. Nějaký list napsal, že desetitisíce provdaných zaměstnankyň mělo jen 700 dětí. Měla jsem příležitost v r. 1935 o tom psáti. Nedivila bych se - a vy, pokud jste odpovědnými otci byste se také neměli divit - že nebyla odvaha vsazovat děti do nezajištěné budoucnosti. Ale není to pravda. Tehdy v roce 1935 jsem zjistila, že provdané veřejné zaměstnankyně měly 28.596 dětí.

Mohla bych ovšem říci, jak to bylo, když r. 1914 agrární posl. Sonntag předložil návrh zákona na zrušení celibátu učitelek. V důvodové zprávě bylo uvedeno, jak to vypadalo s provdanými učitelkami, než měly celibát do roku 1925; bylo tam, že jedna měla 7 dětí, jiná 4 děti - to se může všechno prohlédnouti - tři děti atd. Tehdy byl klid, poněvadž nepřišel každou chvíli někdo s tím, že je budou vyhazovat. Ráda bych, abychom si uvědomili, že chcete-li zavádět celibát pro veřejné zaměstnankyně, jdete desetiletí zpět, že za Rakouska státní profesorky a učitelky - my jsme v Praze na učitelském ústavě měly tyto dámy - vždy se mohly provdat, že se provdávaly poštovní expedientky, poštmistrové - to si jistě račte pamatovati že svých zkušeností. Vždy se mohly v Čechách provdat učitelky domácích nauk, neměly nikdy celibát, jen zemské zákony, pokud se týče literních učitelek, rozhodovaly sem tam podle politického větru. Na Moravě od r. 1905 do války nebyl celibát. Ženy jsou vždy činitelem, s nímž se menežíruje podle potřeby. Je-li potřebí, můžeš sloužiti, když ne, tam jsou dveře. Musíme si dobře uvědomiti, že zaváděti celibát, znamená jíti daleko zpátky do Rakouska. Tato sněmovna od r. 1904 se starala o zrušení celibátu učitelek. Musíme si uvědomiti, že střední a široké vrstvy, ze kterých se skládá náš národ, mohly postoupiti do vyšší společenské třídy na žebříčku sociálním jen tím, jestliže také ženy se mohly uplatniti ve vyšší práci. Ovšem postup do vyšší třídy je patrně hříchem a proto se budeme starat, aby byl zakázán a aby ženy měly otevřenu jen nejnižší práci, nikoliv vyšší nebo nějaké vzdělání. Tak zase bude mamon, věno tím nejdůležitějším, ne již vzdělání ženy a tedy zvýšení kulturní úrovně národa. Zkrátka bude se šetřit a ne aby táta řekl: já dám dceři vzdělání, to jí nikdo nevezme, tím se může uživit.

Četla jsem v "Politice" - a to není pokrokový list - podepsaný článek, kde se praví: "nezazlívejte mnohým mladým mužům, že milují raději svobodu s tou husou, zelím a čokoládovým dortem, nežli manželství se škubánkami." To neříkám já, ale tak to je. Jen si to uvědomte! Vím, mnozí z vás mají již daleko od těch škubánků, proto to necítíte. Já jsem u nich chvála Bohu nikdy nebyla, ne proto, že bych byla nad to povýšená. Někdo se narodí pod roztrhanou doškovou střechou, jiný se narodí tak a onak. To není naší zásluhou, jak jsme se narodili. Ale dovedu s nimi cítiti a vím, jak je to těžké. A právě proto si uvědomuji, že ženy dnes měly možnost, aby přispěly ke zvýšení úrovně své rodiny prací, hlavou, a najednou tady děláte nad tím kříž. Nevidíte, že tím vlastně snižujete úroveň celého národa? Bude tatík chtíti dáti peníze na vzdělání, když si řekne: ty se nakonec vdáš a bude to všecko pryč? V okamžiku, kdy dětem slibujeme šťastnější mládí a mravní výchovu, otvíráme na plno dveře nelegálním poměrům a všem možnostem z toho plynoucím.

Pánové, mé srdce je plno smutku, že národní společné těžké neštěstí chcete doplňovati ještě tragediemi rodin a jednotlivců. Když už chcete, aby ženy odcházely ze zaměstnání, myslím, že to musíte dělati tak, aby to bylo provedeno se ctí. Ženy podaly návrhy, ovšem že marně, ač mnozí víte z vlastní zkušenosti - ovšem jen ti mezi vámi, kteří dovedou býti spravedliví, to přiznají - jak vám mnohým vlastní žena ve vašich záležitostech dovedla skvěle poraditi. Tedy říkám: se ctí, to znamená především přechodně, na krátkou dobu, dokud bude tento nedostatek, dodržeti zásadu dobrovolného vzdání se služby. A zatím co vidíme? Mnohé úřednice se vzdaly, ale od září je zaraženo vyplácení odbytného. Ano, chtěla by se její výpověď, ale o odbytném se rozhodne až později. Je možné, aby žena, která sloužila 10, 20, 30 let, odešla a čekala, co se později rozhodne o odbytném? Máme přece nařízení podle §u 17 zákona č. 267 z r. 1937, kde je řečeno, jaké odbytné dostane. Ale nevyplácí se to. Řeknete, nejsou peníze. Copak si nedovedeme pomoci? Copak nemůžeme vypláceti odbytné částečně v penězích? Musí míti přece něco na ruku, když má odejíti, aby mohla něco začíti, a nejméně aby dostala na ruku to, co si dala do pensijní pokladny. Příspěvek laskavého pana zaměstnavatele by také měl býti vyplacen. A proč to ostatní nevyplácíte v nějakých cenných papírech? Ta, která bude muset začínati, může je zadlužiti nebo prodati, a ta, která může počkati, počká, aby nesly nějaký úrok. To není žádná světoborná otázka, v rozpočtovém výboru můžeme si to klidně říci.

Ovšem nelze žádati, aby za odbytné se vzdala služby žena, která má 20 nebo více let služby a dokonce se blíží výslužbě. Zde nutno dáti pensi. Ne slibovati, jak si páni myslí, až jí bude 55 let. Znám jen některé věci z toho návrhu. Úžasný návrh: Paní, která bude propuštěna, má si platiti do pense 5% pensijní základny do 55 let. Nevím, z čeho. Když je paní propuštěna, má to platit muž. V 55 letech má dostat pensi, ale ona zemře třeba ve 54 letech a 11 měsících a rodina z toho nedostane nic. Vám se to všem ohromně pěkně rozhoduje - vždyť jde o jiné, tak mne to nebolí. To je kabát druhého, nemáme-li trochu citlivé svědomí, udělá se to jedna, dvě, tři.

Vypočetla jsem případ 36leté doktorky. Výborná, má pořád výbornou kvalifikaci. Ta by zaplatila do pensijního fondu s tím, co tam má nechat, 100.000 Kč. Kdyby to dala do pojišťovny, a kdyby zemřela v 50ti letech, tedy její děcko dostane jistě ty peníze zpět. Zdá se mi, že je to vůbec výsměch moudrosti pojistné matematiky. Ale to se všecko dělá tajně, nemůžete k tomu říci nic, poněvadž nic positivního nevíte.

Tedy pensi! Řeknete, že by tato restrikce byla tak drahá jako r. 1924. Věděli jsme to tehdy, upozorňovali jsme na to. Ale zde se říká, že v tomto případě nejde o finance, nýbrž o pracoviště. Jak se to točíme!

Nelze bez dodržení zásady odbytného podle §u 17 a práva na pensi - třeba rozumně zkrácenou - veřejné zaměstnankyně propouštěti. Je nutno umožniti odchod na bezplatnou, do pense nezapočitatelnou dovolenou na dobu přechodnou, řekněme 2 let do vyjasnění poměrů. Tím dostanete také pracoviště a nikoho nepostihnete, nýbrž člověk čeká, co a jak bude dále.

A dáte-li oběžník o podmínkách vzdání se služby, třeba s krátkou lhůtou, aby se vzdaly jistě, které mohou, se vzdají, protože dnes by se rády zbavily znamení hanby, které úctyhodným manželkám a matkám vpálila v čelo moderní propaganda. A osudy těch, které se nebudou moci dobrovolně vzdáti služby ani při nových podmínkách, ať jsou řešeny nejen se zřetelem ke skutečně únosnému limitu příjmů manželových, ale také k mravním důsledkům, to jest k chuti nebo nechuti manžela vyživovati rodinu, starati se o příslušníky její rodiny, které ona do nové rodiny vzala, tedy uskrovniti se na ty škubánky, abych řekla něco určitého.

O tom všem mělo býti hovořeno s námi, aspoň s členkami Národního shromáždění, když se nechce slyšeti hlas velkých ženských organisací. Doufám, že po dnešním mém rozhovoru s panem předsedou vlády dojde k této rozmluvě a že budeme míti možnost, abychom se na to podívali, abychom nešli nazpět k dobám starého Rakouska, kdy jsme neměly sice nijaké politické moci, ale kdy jsme byly vždycky slyšeny s ochotou a s dobrou vůlí, aby se věc udělala co nejlépe.

Co z toho všeho plyne pro ženy a jejich budoucnost a kulturu národa, jsem již řekla. Chtěla bych se ještě zmíniti o jednom bodu, který nová strana Národní jednoty a různá prohlášení potom přijímají a opakují, že totiž má býti rodinné školství jako skoro jediné školství pro ženy. Ráda bych upozornila pana ministra školství, že máme velmi pěkný zákon z r. 1920, kterým se má zavésti pokračovací školství pro mládež od 14 do 16 let, která nestuduje nebo nemá příležitost choditi do škol pokračovacích nebo hospodyňských atd. Pro tuto mládež dosud nemáme škol. A mělo by to ovšem za důsledek, protože máme nyní velkou spoustu učitelek domácích nauk, které přišly ze zněmčeného území a které nemáme kam umístiti, že by se mohly velmi dobře uplatniti v těchto kursech. Byla bych velmi ráda, kdyby se tyto kursy zavedly co nejdříve a učitelky domácích nauk se tam uplatnily.

Podívejte se, jak se tomu rozumí. Medicinská fakulta v Brně, protože je kurs proti ženám, už přijímá jenom ženy, které mají vysvědčení s vyznamenáním. U mužů příštích mediků se na to nehledí. Myslím, že v medicině, kde jde o život, bylo by právě potřeba se podívati, jak je ten člověk nadaný nebo pilný, poněvadž se to odráží ve vysvědčení. A vím, jak také páni profesoři, kteří pracují v národní jednotě, se chystají na ty ženské, jak chtějí pro ně udělati extra střední školy, jak chtějí, aby hochy nevyučovala žádná žena. Když ženy nemají vyučovati hochy na vyšším stupni, tak proč chcete poslat matky do domácnosti zpět, když nemají míti vliv na chlapce? Pošlete tedy tatínky do domácností, aby měli vliv na chlapce! (Veselost.)

Podívejte se, tak to nejde. Musíme si uvědomiti, že už jsme tuze daleko v té svobodě, na stupínku kulturním, že demokracii máme příliš v sobě, a když přijdete s takovými věcmi, je to pro nás, jako když se otvírají staré almary. Já to viděla, ukazují to tak v museích; tam najdete všelijaké nářadí, které bylo třebas ve středověku, je to zajímavé na pohled, ale chodit v tom, myslím, byste nechtěli a my také ne.

Byla bych velmi šťastna, kdyby důsledky zlé doby - ono vyšinutí z rovnováhy, které způsobuje, že hledáme nové směry i v metodách své politické a vládní činnosti - přešly co nejdříve, abychom se našli, abychom neztráceli svou vnitřní jistotu, svou víru, že naše národní osvobození v r. 1918 nebylo omylem a že ani síly, které k němu vedly, nebyly omylem, ale že jsou omylem proti duchu vývoje síly, které dnes nabyly vrchu v zahraniční politice evropské. Budeme muset asi mnohdy mlčet, ale prosím vás, nemluvme hlasem, který není hlasem naším. (Výborně! - Potlesk.).

Předseda (zvoní): Posledním přihlášeným řečníkem je pan sen. Modráček. Dávám mu slovo.

Sen. Modráček: Ctěný senáte!

Exposé pana předsedy vlády uvedlo nás v mnohém případě do rozpaků, a to proto, že jsme opravdu kolikrát nevěděli, mluví-li za celý stát anebo jen za historické země, mluví-li jako předseda vlády republiky nebo jako předseda ještě neexistujícího státu českomoravského. To trochu rušilo dojem jeho řeči, zejména když apeloval na národní city. Ale nebyla to vina jeho konceptu, nýbrž je to vina poměrů, v nichž se nacházíme.

Česko-Slovenská republika prožila dvojí katastrofu: okleštění svého území sousedními státy a proces vnitřního rozkladu, který ještě není pohříchu u konce. V době, kdy jsme měli být co nejsolidárnější a nejpevnější, v době, kdy obyvatelé všech zemí republiky měli stát v jednom táboře a v jedné frontě, dožili jsme se bohužel toho zjevu, že jedna větev slovenského národa nepochopila tuto povinnost ke společnému státu a spojovala se už před říjnovou katastrofou s nepřáteli, s iredentou v republice, a v době, kdy stály už cizí armády na našem území v pohraničí, ani tehdy ještě si neuvědomila svou povinnost ke společnému státu a - jak to řekl pan kol. Mederly - vynutila si na "Praze" ústupky, "slobodu" slovenského národa, která dvacet let byla mu upírána; podle všeho dvacet let "úpěl" slovenský národ pod jhem ukrutných tyranů Čechů. A tak jsme se dožili toho, že z malého a zmenšeného našeho státu jsme si udělali tři ještě menši státy, tři vlády se složitou kompetencí, se samými vety, výjimkami a výsadami pro tu onu zemi a že z těchto tří státečků nejméně moci má stát ústřední, Česko-Slovenská republika jako stát.

A když jsem poslouchal složitý a velice bohatý program vlády, který nám přednášel pan předseda vlády, řekl jsem si, že bych rád věděl, jak se to všecko dá za těchto rozháraných a nesourodých poměrů u nás provést a uskutečnit. Jak je možné, aby věci, které nerozlučně souvisí s rekonstrukcí naší dopravy, těžce poškozené cizí okupací, s obrodou hospodářského života, se znovu vybudováním celkové organisace hospodářské ve státě - jak všecko to je možno provést při těch složitých kompetencích a různých výhradách té oné zemské vlády a jak je to při tom možno konec konců financovat, kdo půjčí peníze na dráhy slovenské a podkarpatoruské, na silnice, autostrády, nebo Slovensku, nebo Podkarpatské Rusi, či státu? Vždyť ten stát je tak omezen jak v ohledech finančních, tak i politických, že se teď ani neví, zda mu vůbec náleží majetek, který má na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a zda mu bude náležet majetek, který má v historických zemích. Kdo půjčí takovému státu, který pomalu už bude viset ve vzduchu? To je otázka. Anebo se má půjčit jen, řeknu, zemi Českomoravské? Ta zase nedá peníze na Slovensko atd. Už jen když si vzpomenu na tyto finanční otázky, nedovedu rozluštit hádanku, jak bude možno provádět celostátní hospodářský a dopravní program, který je přímo existenční nutností naší hospodářské budoucnosti.

Takhle se, pánové a dámy, věci jeví, když začneme zkoumat jeden bod za druhým toho krásného programu, který nám pan předseda vlády přednesl. A zase k nejbolestnějším otázkám náleží otázka našeho hospodářského poměru k zahraničí.

Pan předseda vlády velmi správně ukázal na důležitost vývozu, poukázal na to, že musíme hledět dostat naše výrobky na zahraniční trhy už proto, abychom dostali valuty a mohli za ně kupovat suroviny pro svůj průmysl. Ale co vidíme dnes, jak se vyvíjejí poměry? Musím se zde opět zmínit o našich bratrech Slovácích. Oni tam zavedli velmi rychle moderní systém totalitní, to znamená, že tam zakázali všecko, co neuznává jejich vláda, že tam zavřeli ústa každému, kdo by chtěl trochu jinak mluvit, než jak oni předpisují to znamená, že tam dělají také jiné zákony, také podle III. říše chtějí dělat protižidovské zákony, napodobují AS, SS Hlinkovou rodobranou - všecko to tam dnes provádějí a neptají se, jak to působí za hranicemi.

Slyšeli jsme tu pana kol. Mederlyho, který si ve své řeči toužebně přál, aby i historické země co nejdříve prováděly to, co prováděli oni na Slovensku způsobem ovšem naprosto nezákonným.

I v exposé pana předsedy vlády jsme našli poznámku, že se bude řešit židovská otázka, ovšem je tam podotknuto, že nikoliv způsobem nepřátelským vůči židům, kteří tu jsou usedlí a kteří s národem srostli; týká se to tedy asi - jak mám za to - přistěhovalců, mezi nimiž je hodně plevele, jak dobře víme. Nicméně však tato poznámka naznačuje, že se tu dělá koncese pánům z ľudové strany, a to by se mohlo za hranicemi špatně vykládat, zejména při pozornosti, kterou v zahraničním tisku vzbudila řeč p. předsedy vlády.

Tu je třeba konstatovat, že od krátké doby se právě pro poměry na Slovensku obrací veřejné mínění světa značně v náš neprospěch. Je třeba si říci, že nám to vážně škodí v našich hospodářských stycích na evropském západě i v Americe, že docházejí čím dále tím hojnější zprávy o nebezpečí, jemuž se vystavuje náš průmysl a obchod, bude-li u nás provozována taková politika jako na Slovensku. (Tak jest!)

Byly zde citovány naše české newyorské listy - někde to bylo konfiskováno - kde nás přímo prosí, abychom v této politice nepokračovali, že sice nejsou ty zjevy dosud četné, ale že se přece už v New Yorku i jinde vyskytují případy, že je č.-sl. zboží odmítáno a bojkotováno.

Dostal jsem zprávu, že zahraniční ministerstvo - kdyby tu byl p. ministr dr Chvalkovský, musil by to potvrdit - dostává už řadu zprááv, že jsou hromadně stornovány objednávky ciziny v Česko-Slovensku právě jako následek změny politiky, tedy totalitního systému Slovenska, a jako následek štvanic, které tu začínají proti židům od lidí nejen nekompetentních, nýbrž i kompetentních, odpovědných.

Tuším, že v "Přítomnosti" a v brněnských "Lidových novinách" byl uveřejněn článek jednoho Angličana, který nás rovněž důrazně upozorňuje na tuto věc. Říká: Vždyť to ani ten Berlín nežádá, abyste napodobovali všechno, co je v Německu. Nedělejte si tím špatné oko za hranicemi. Váš hospodářský život hrozně utrpí, půjdete-li dále po této ploše - říká přímo - nedůstojné českého národa a pověsti, které český národ požívá za hranicemi.

Sekretář našeho klubu mně sdělil, že dostal přípis z Holandska od jedné české paní, která se tam hodně zasloužila o rozšíření naší propagandy v tisku a která píše, že dnes nemůže přijíti do žádné redakce s článkem Česko-Slovensku příznivým, neboť oni tam prostě říkají: Vy jste zradili svou vlastní pověst, hanobíte svého Masaryka, odkláníte se od demokracie.

To všechno jsou vážné věci a proto je třeba, aby vláda a zejména pan předseda vlády, který má, jak můžeme pozorovati z řečí pánů z ľudové strany, jistou autoritu u ľudové strany, se postaral o to, aby Slováci byli upozorněni, že se to nemůže dělat, že nejsme tak velkým národem jako Německo, abychom si nemusili z toho nic dělat, naopak že jsme příliš závislí na celém světě, nejen na Berlíně, nýbrž i na Londýně, Paříži, New Yorku, i na té Moskvě, se všemi našimi hospodářskými potřebami a s nutností prodávat naše výrobky a zaměstnat naše lidi.

Mám za to, že apel, který byl ve vládním prohlášení vznesen k podnikatelům i k politickým stranám, aby totiž hospodářské otázky byly řešeny vážně, nestranně, nepoliticky a důkladně, musí býti provázen tím, že se řádně zakročí na příslušné straně - myslím v Bratislavě - aby se snažili svou politiku poněkud mírnit a aby nepoškozovali průmysl náš i slovenský.

Kdyby tu byl kol. Stodola, přímo bych naň apeloval, že on jako representant slovenského průmyslu by se měl v přední řadě starat o to, aby se na Slovensku nedály takové štvanice, vypalování synagog, rabování židovských obchodů od neodpovědných živlů a t. d.

Vůbec se divím, že čeští a slovenští průmyslníci doposud mlčí. V novinách jsme nečetli jediného slova, kterým by před tím varovali. Možná, že by to bylo dokonce zkonfiskováno, kdyby někdo chtěl před takovým jednáním varovat. (Sen. Kroiher: Židé ze Slovenska prý psali do Budapešti, aby bylo anektováno celé Slovensko!) Židé to nechávají na starosti p. Tukovi, veliteli Hlinkovy rodobrany. Tady je vidět, jaké stíny vrhá to rozdělení republiky, ta t. zv. autonomie dokonce i na náš stav hospodářský. Otevřeně pravím, že nejsem proti autonomii Slovenska, Podkarpatské Rusi i českých zemí - poněvadž to se musí všechno dělat - ale mám za to, že i při široké autonomii může existovat dobře organisovaný stát. Poukazuji jen na Švýcarsko a na Spojené státy. Vezměte si do ruky jejich ústavu a uvidíte, že každá autonomní součástka tam má širokou samosprávu, že je to skutečně stát ve státě, ale všechno dohromady je tak zharmonisované centrální ústavou, že opravdu je to při tom stát navenek dobře organisovaný.

Tak na př. ve Švýcarsku není o tom sporu, tam branná moc je jednotná, občanské zákonodárství je jednotné pro celý stát, tam je doprava jednotná pro celý stát, všecko to má v rukou federální vláda. Tam jsou všecky důležité věci, i sociální zákonodárství, jednotné pro celý stát, i když tam mají kantony v jednotlivých oborech přímo absolutní právo. V Americe také máte velmi široké právo jednotlivých států. U nás i ta doprava je rozdělena, i tu armádu chtějí rozděliti, jak to slyšíte od Mederlyho, a máme to v tom zákoně autonomistickém naznačeno, tedy i to by chtěli rozdělit. (Sen. Koutková: Jen platit by nechtěli!) Jen dluhy by chtěli nechati nám! Pravím, nejsem proti autonomii, ale musí býti tak udělána a sestavena, aby stát při tom mohl existovati. To, co máme dnes, co se u nás zavádí, není skutečná autonomie v pravém slova smyslu, v tom státním smyslu, to je desorganisace státu, to je útvar, který neexistuje nikde na světě. (Výkřiky.) Pravím, nikde na světě, něco nemožného. Když jsem to dostal po prvé do ruky, tak jsem nad tím žasl, kdo to mohl dát dohromady, taková spousta nelogičností, pravých nemožností a absurdností, samé veto. Vždyť podle autonomních předloh zákonodárný sbor může býti zastaven ve své činnosti, když většina slovenských poslanců se vysloví proti jistým zákonům, proti jejich projednávání. Dokonce kdyby na Podkarpatské Rusi bylo 10 poslanců v centrálním parlamentě, tak stačí jich šest, aby zarazili úplně život našeho zákonodárného sboru. Prosím, může existovati nějaký stát na takovém základě? (Výkřiky.) To bylo v polském státě takové veto a znamenalo, že polský stát prožil trojí dělení a nakonec zmizel se světa. A to se zavádí u nás pod jinou formou. Proto jsem také nehlasoval pro autonomistické zákony, a řeknu otevřeně, že nebudu moci hlasovati ani pro zmocňovací zákon, který nám předkládá vláda. Ne proto, že bych snad měl nějakou zvláštní nedůvěru k panu předsedovi vlády Beranovi. To ne. Já jsem mu to řekl přímo. Přál bych si, aby pan předseda vlády byl skutečným beranem, silným v předsedou vlády, a ne beránkem. Tedy ne, že bych se obával, že by snad příliš zneužil své moci. Bojím se jenom, že podle znění té osnovy tam nebude rozhodovati pan předseda Beran, ani čeští členové vlády, nýbrž pan Sidor, poněvadž na jeho hlasu závisí, bude-li se moci nějaký zákon předložiti k podpisu presidentovi, a toho se ovšem bojím. Když vidíme, s jakou velkou náladou fedrují ti pánové ze Slovenska to, abychom je také my tady napodobili, bojím se, jak to dopadne s našimi občanskými právy, zaručenými ústavou. Myslím si, že ty nejdříve podlehnou velkému omezení. Bojím se, jak dopadne dělnictvo; a už mne frapovalo to, že v době, kdy je třeba, aby náš národ byl skutečně jednotný, aby bylo skutečně všude přátelství mezi všemi vrstvami, najednou vidíme, že ve vládě chybí zástupce dělnictva. Neříkám, že by to musel býti sociální demokrat, ale když je tam zástupce průmyslu, tak tam má býti také zástupce dělnictva. Když je tam zástupce zemědělství, zástupce podnikatelů, proč tam není zástupce dělnictva? To mně frapovalo hned a proto se opravdu bojím, že by tohoto zmocňovacího zákona mohlo býti použito způsobem, se kterým se nedá souhlasiti a který by mohl býti velmi nebezpečný občanským právům a, řeknu přímo, i zájmům národa.