A nyní, pánové z koalice i z oposice, měl bych k vám hlavní prosbu, která se týká živnostenského pojištění.

Jak vám známo, ze zákona č. 148, který jsme schválili v r. 1925, nabyl účinnosti toliko § 145 o přípravném sboru. Vypracovalo se 149 paragrafů, ale dodnes se nic neděje a živnostnictvo čeká a čeká. Uvažte, kolik uspořil stát od r. 1925 do dneška! Kdyby byl dal každý rok do rozpočtu jen malou částku, byl by rostl fond a mohli jsme počítati už s blízkým fungováním pojištění samostatných. Máme komisi, přípravný sbor, který vypracoval na podkladě §u 145 návrh živnostenského pojištění. Pojistné má činiti asi 22 Kč měsíčně; sazba bude snížena pro určité druhy pojištěnců a pro chudé oblasti, ovšem za předpokladu, že budou úměrně zmenšeny jejich nároky. Pojištěnci mají míti nárok toliko na důchod invalidní, starobní, vdovský a sirotčí; pojištění bude vyloučena nemocenská péče, je však pamatováno na péči léčebnou. Pojištěnec má možnost ještě si připlatiti k pojištění. Důchod invalidní se má skládati ze základní částky 500 Kč, z příspěvku vdovského 50 Kč, na sirotky jednostranné nebo oboustranné 100 až 200 Kč. Důchod starobní má býti od 65 let. Vdovský důchod má činiti 55 %. K návrhu ministerstva soc. péče se komise usnesla - musím to kvitovati s povděkem - že schůze komise mají zasedati pravidelně. Hlavními a nejtěžším oříškem při tomto pojištění je prý pojistná matematika. Proč? V r. 1921 byl jiný počet zaměstnanců a jiný počet samostatných, v r. 1930 zase jiný, ale můžeme říci, že je nás přes 1 milion. Kde nemohou komise kupředu? Jest nerozřešená otázka, když někdo nebude moci platit, má na něho jíti exekuce, kdo to za něho zaplatí? Fondy - nemáme žádné, a říká se, že to zaplatí společenstva Ale z čeho, když společenstva nemají peněz? Zaplatí to tedy za zemědělce zemědělské komory, které máme zřídit? Tam se teprve budou fondy tvořit. Ale nejjednodušší se zdá, kdyby to zaplatily obce. Ale v městech, kdy je, více živnostníků, by obec nestačila na tyto náhrady. Prosím vás tedy všechny bez rozdílu, ať z koalice či z oposice, nebudeme-li moci v tom jubilejním roce dostat tento zákon pod střechu, abychom se přičinili aspoň o to, aby byl utvořen základní fond na pojištění samostatně výdělečně činných a dostal se do rozpočtu na r. 1939.

S povděkem musím kvitovat, že u ministerstva železnic v ústřední stavební správě snad už přišli do systemisace t. zv. kresliči, kteří neměli ani tolik, aby si mohli koupit dostatek chleba. Při tom bych se zmínil také o bídě našich dobrých zaměstnanců na pomezí, kteří mají více dětí. I když podle zákona nemají nárok na přídavek na děti, prosil bych, aby na takové rodiny s mnoha dětmi ze sociálního cítění bylo v tomto jubilejním roce v rozpočtu pamatováno, ať j sou to dělníci, ať živnostníci či úředníci. Jak dělníkům, tak státním zaměstnancům s vícečlennými rodinami, nejde-li to ročně, dejte aspoň novoročné, a živnostník, má li více dětí, nechť má úlevu na daních, a takový úředník nebo zaměstnanec, který má 600 až 700 Kč na měsíc, bydli někde, kde je draho, a má 4 nebo 5 dětí, hleďme, aby dostal příspěvek v jakékoliv formě. Řekne se: Potřebujeme na obranu státu, nemáme peněz. Ale musíme je hledat. Máme rodiny, které mají vysoké platy, máme případy, že jsou dva vysoce placení členové v jedné rodině. V naší demokratické republice musíme pro to najít úhradu. Dobře situovaní, kteří nemají dětí, ať platí na ty, kteří mají hodně dětí, a je za tím účelem zříditi fond, jak je tomu podobně v jiných státech. Nemíním, aby na to platili ti, kteří mají špatné postavení, ale ti, kteří mohou platiti.

Nakonec chci jako Moravan připomenouti, že by bylo na čase, aby školní přirážka 23 % v tomto jubilejním roce byla zrušena. Byla sice dobrovolně odhlasována na Moravě, ale když to není v jiných zemích republiky, ať se také na Moravě uleví obcím.

Je vám asi všem známo, že letos budeme upravovat učebnice a že tam mají přijíti články, které by pomáhaly vychovávati národ k brannosti. Při tom bych upozornil, že články, které urážejí občany jiného přesvědčení, by měly vymizeti a že by se čítanky měly udělat tak, aby trvaly na několik roků. Víme dobře, když jsme chodili do školy, že jsme dědili čítanky i po generacích, až byly list od listu, ale nyní děláme každý druhý nebo třetí rok nové čítanky, stojí to mnoho peněz a kdo to platí? bohatí mají málo dětí, chudobní mnoho, ti to zaplatí, a je s tím všeobecná nespokojenost. Dejme si tedy na čítankách záležet, aby byly spokojeni všichni, abychom je nemuseli tak často měnit a aby byly lacinější než dosud.

Zdá se mi, že to byl kol. Olejník, který zde vykládal, že se zbytečně navzájem štveme a že děláme karikatury. S tím bych souhlasil. Je to zbytečné. Když se zde mluvilo o Podbrezové, bylo mi to velmi divné, co jsme tu zbytečně namlátili prázdné slámy. Nepřimlouvám se za nepořádek, ale když někde není něco v pořádku, nač máme nejvyšší účetní kontrolní úřad, nač máme poslance a senátory? Jděme se na to místo osobně podívat. Kdo by měl dnes tolik odvahy, aby vzal práci 3729 dělníkům a 385 smluvním zaměstnancům a jich rodinám a ještě k tomu na Slovensku? Je zbytečné o tom mluvit a jeden druhého napalovat. Co by udělal jednotlivec? Ten by si s tím poradil. Byl jsem svědkem, když v mém okrese bourali dělníci sklářskou huť. Slyšel jsem, že před nedávnem tamtéž bourali tovární komín a při tom zvonili umíráčkem. K zaplakání - nezaměstnaní bourali svou práci! Přimlouval bych se, když dojde k takovým věcem, aby ministerstvo sociální péče use o to zavčas staralo a vykoupilo takovou huť, aby lidé mohli pracovat. Nepotřebujeme vyvážet dělníky, nýbrž zboží. Chceme, aby lidé u nás byli živi. To by udělal jednotlivec. Ale nechceme následovat, co dělá jednotlivec, chceme, aby byl kartelový zákon novelisován, aby bylo pamatováno na samostatně výdělečně činné, aby také živnostníci měli práci. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Více nežli jindy měl by nám býti v tomto jubilejním roce vzorem první president Osvoboditel T. G. Masaryk, který hlásal: Mír národů a mír v národě. Když byl v r. 1924 u nás na Valašsku na přehlídce a když jsem ho jako předseda starostenského sboru vítal, odpověděl nám: Jste Valaši, jste chudáci, ale přičiníte-li se, aby ve vašich rodinách a obcích byl mír, tím nejlépe utužíte naši tak těžce vydobytou československou republiku. President dr Beneš je jeho odchovancem, pokračuje v jeho tradici a je chloubou naší československé politiky a vzorem naší demokracie také v zahraničí. A, právě proto měli bychom v tomto jubilejním roce pracovati k vnitřnímu míru, který má býti vodítkem nás všech. Proto zanecháme všeho často zbytečného škorpení a napalování a ve smyslu odkazu pana presidenta Osvoboditele buďme každý na svém místě, konejme svou povinnost, a bude-li třeba, přinesme i oběti hmotné pro republiku, aby byla nejen zabezpečena, nýbrž, aby nám stále vzkvétala, abychom mohli žíti v nejlepším poměru se sousedy a aby republika byla šťastným domovem nás všech. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Dále má slovo pan sen. Paulus.

Sen. Paulus: Slavný senáte!

I senátoři vládních stran - a i sám zpravodaj o státní účetní uzávěrce za rok 1936 - stěžovali si na to, že se zákonodárným sborům státní účetní uzávěrky předkládají s takovým opožděním, že jejich projednávání a schvalování jest jen formalitou bez praktického užitku. Tím více a ostřeji musí proti tomuto nesprávnému postupu protestovati státotvorná oposice, která ve státě s demokratickým zřízením má právě funkci kontrolní a vytýkací.

Státní účetní uzávěrka jest bilancí státu, jest zrcadlem jeho hospodaření za ten, který správní rok. Její význam spočívá především v tom, že má poskytovati vodítko při sdělávání státních rozpočtů na roky příští.

Tak jako soukromý podnik čerpá zkušenosti z roční bilance a zjišťuje jejím prostudováním, co podniku prospívalo a co mu škodilo, zjišťuje, kde byla vydání úměrná a zda vůbec bylo hospodařeno moudře a účelně a nevydávalo-li se víc, nežli co podnik unese právě tak musí si počínati hospodářsky svědomitě.a odpovědně vedený stát. Státní účetní uzávěrka musí mu sloužiti k tomu, aby z ní zjišťoval skutečnosti, které jsou směrodatné, ne-li rozhodující pro další státní hospodaření, aby z ní čerpal poznatky, jak dále může postupovati na poli hospodářském a jak postupovati nesmí.

To se v našem státě, bohužel, neděje a mám plný důvod k tomu; abych vytkl odpovědným činitelům za hospodářský stav státu, že nepřihlížejíce k výsledkům hospodaření za minulá léta sdělávají rozpočty na roky příští. Důsledek toho ještě se ve státě hospodaří stále stejně, t. j. lehkomyslně a málo odpovědně. Nevychází se z jedině správného stanoviska, že stát může požadovati od svých občanů, jen na kolik stačí jejich poplatní síla, nýbrž stanoví se prostě číslice vydání a podle nich se všemi možnými a nemožnými cestami hledí dojíti k takové číslici příjmů, která by nebyla menší oné výdajové, aby se rozpočet zdál býti vyrovnaný.

Jakou cenu pak takový rozpočet má, ukazuje nejlépe zkušenost posledních 7 let, ve kterých byly státní rozpočty každým rokem vyrovnané, ale každým rokem končily miliardovými schodky. Nebylo tomu jinak ani roku 1936, za kterýžto rok státní účetní uzávěrku právě schvalujeme.

Řekl jsem, slavný senáte, že státní účetní uzávěrka má sloužiti k poučení při sestavování rozpočtů na příští období. Ale jak může býti splněn tento úkol, když rozpočet na rok 1938 parlament schválil už koncem prosince minulého roku a teprve nyní, skoná v polovině března, roku 1938 máme možnost projednávati, pitvati a hodnotiti hospodaření státu za rok 1936.

A přece státní účetní uzávěrka za rok 1936 byla nejvyšším účetním kontrolním úřadem hotova včas a to už v říjnu minulého roku. Nemyslíte, dámy a pánové, že je tu povinnost parlamentu volati k odpovědnosti příslušné činitele za to, že se zákonodárným sborům předkládá k projednání teprve nyní? Nemyslíte, slavný senáte, že lid se bude tázati, proč parlament se chová tak laxně k výsostně důležité věci a nepoužil svého práva a nevymohl si, aby státní účetní uzávěrka za rok 1936 byla mu předložena k projednání ještě před schvalováním rozpočtu na tento rok?

Jak vidíte, ta možnost zde byla a parlament, který tak málo dbá své odpovědnosti, musí si dáti připsati největší vinu na škodlivých a zhoubných důsledcích, které se z těchto chyb nutně radí.

Tolik se toho u nás namluví o demokracii! Ať otočí člověk knoflíkem u radiového přijímače v kteroukoliv dobu denní nebo noční, ozve se mu desetkrát za minutu slovo demokracie, opředené klubkem důvodů, že je to vládní forma nejideálnější a že si jí musíme tudíž chrániti a hájiti za všech okolností. Dobrá!

Ale, slavný senáte, vrcholným vyjádřením demokracie jest přece parlament. A když tento, nejvyšší atribut demokracie počíná si tak málo demokraticky - odpovědně, jak chcete lid o ideální vládní formě demokracie přesvědčiti? Slova a, jen slova nepomohou. Lid musí viděti demokracii v praxi. Kdybyste mu ji soustavně ukazovali činy prozrazujícími úzkostlivou odpovědnost, absolutní spravedlnost ke všemu stejnou, kdybyste vymýtili politickou protekci, zamezili možnost obohacování se jednotlivců z titulu politických funkcí, kdybyste nevyhazovali peníze lidem těžce vydělané na sanace různých stranických podniků, kdybyste nehýčkali stranické hospodářské podniky a instituce daňovými výhodami na úkor soukromého podnikání, kdybyste zachovávali ústavou zaručenou svobodu tisku, svobodu shromažďovací atd. atd. - věru, že byste nemusili při každé příležitosti až do omrzení papouškovati chválu na demokracii a nabádati lid, aby si jí vážil. Občanstvo chce prostě demokracii viděti, a ne o ní jen slyšet.

Ale jest tu ještě závažná okolnost, kterou nelze přejíti mlčením.

Pan zpravodaj o státní účetní uzávěrce si také postěžoval, že vláda nám, sboru zákonodárnému, svého času ani neuznala za vhodné oznámiti, že překročila rozpočet. S jakýmsi zadostiučiněním konstatoval, že letos, v důsledku našeho loňského resolutního ohražení se proti této nepřístojnosti, se vláda polepšila i a překročení rozpočtu nám laskavě oznámila. Nu, to je také útěcha, ale podle mého skromného soudu trochu slabá.

Mělo-li by se demokratické formě dostati odpovídající náplně, muselo by býti postupováno se strany jednotlivých resortů docela jinak - řeknu: demokraticky odpovědněji. Dávati si dodatečně schvalovati překročení rozpočtu považuji za nepřípustné. To se arciť může stát, že se někde nesplní předpoklady, nebo že nastanou - nepředvídané okolnosti, které si nutně, překročení prelimináře vynucují. Zejména ministerstvo národní obrany a ministerstvo sociální péče jsou tomuto nebezpečí vystaveny. Pak je však povinností oněch resortů, kde se tato nepříjemná nutnost objeví, dáti si schváliti překročení rozpočtu předem a s řádným odůvodněním, proč se tak musilo stát. Tak je to demokratické, a nikoliv napřed rozpočet o řadu milionů překročiti a pak teprve - a často až na urgenci a důtklivou připomínku nejvyššího účetního kontrolního úřadu - žádati o dodatečné schválení.

Pokud tato praxe nebude zavedena a pokud nebude pod přísnými sankcemi přesně dodržována, nebude dosaženo nápravy ani zlepšení dané situace - to jest moje hluboké přesvědčení.

Právě tak chci upozorniti při této příležitosti na skutečný zlořád v případech opačných, t. j. v případech u těch ministerstev, kde není třeba celý preliminář vyčerpati a kde by se mohla objeviti proti rozpočtu vydání menší příjmů. Slavný senáte, kdybyste si koncem roku zašli do takových resortů, byli byste svědky toho, jaký je tam šílený shon a chvat, ba přímo vymýšlení, za co ještě lze peníze vydati, co ještě by bylo možno nakoupiti, jen aby schválený preliminář byl vyčerpán a nezbylo z něho ani haléře. Děje se tak patrně v obavě, že by právem při požadavcích na příští rok bylo poukazováno na to, že dotčený resort požadované částky v té výši nepotřebuje a že mu stačí částka menší. Aby se to nestalo, střeží to každé ministerstvo s úzkostlivostí lepší věci hodnou.

Pak ovšem máme dnešní stav takový, že některá ministerstva překročují rozpočet, abych tak řekl ze stavu vis maior a ta, která by mohla z prelimináře ušetřiti na kompensaci nutného tohoto překročení, vynaloží všechno úsilí, aby nezbylo ani haléře. Při takovémto stavu věci se arciť nedopočítáme nikdy. Ale odpovědní činitelé by si měli uvědomiti, že poplatní síla občanstva není jednak nevyčerpatelná studnice, a jednak i to, že jest hříchem páchaným nejen na zásadách spravedlivého sociálního cítění, nýbrž i na zásadách, na nichž stojí a o něž se opírají pilíře bezpečnosti státu.

A ještě na něco velmi závažného si stěžoval právem lan rozpočtový zpravodaj. Uvedl, že máme, nemýlím-li se, přes 90 různých sanačních fondů, které pochopitelně spravují těžké stamiliony veřejných peněz, ale parlament se nemůže domoci toho, aby mu kuratoria těchto fondů předkládala výkazy, kam a nač a v jaké výši peníze z těchto fondů jsou vydávány.

Pánové a dámy, to je něco příšerného. Když vládní senátor musí přednésti ze senátní tribuny tuto výtku a když musí přiznati, že parlament není s to si vynutiti, aby se dověděl, kam jdou veřejné peníze, za které i on jak už jsem řekl - odpovídá především občanstvu státu: řekněte, slavný senáte, jakou cenu má takový parlament a nejsou-li naň stížnosti, s kterými se při každém kroku setkáváme, oprávněné? Parlament má přece dosti prostředků, aby si svá práva vynutil a je obhájil. Ovšem když se z něho udělal senátorskými a poslaneckými reversy sbor manekýnů, jak vás svého času nazval předseda vlády, a tento nejvyšší orgán demokracie byl snížen na hlasovací mašinu, která funguje a dá se do pohybu jen na zmačknutí knoflíku výkonnými výbory vládních stran, pak se prosím nedivte, že z takového sboru si nikdo nic nedělá, že k němu je málo úcty, tím méně vědomí povinnosti, že by bylo žádoucím dožadovati se jeho svolení nebo že by se uznávalo za potřebné o něčem jej informovati.

Žalujete-li tudíž na všechny ty nepřístojnosti, žalujete, pánové a dámy, především na sebe, že nemáte tolik kuráže a chlapství, abyste rozrazili okovy senátorských reversů a abyste pak svobodní a nezávislí, jak to od vás žádá ústava, mohli tvrdě a bezohledně čeliti všem zlořádům, které zjistíte a abyste si mohli dupnout na toho, kdo by se rozmýšlel respektovati práva parlamentu. Vy jste věkem starší, životními a politickými zkušenostmi bohatší, dejte tedy příklad mladší poslanecké sněmovně. Pokud tak neučiníte, mají vaše stesky a žaloby na nerespektování práv senátu povahu stížností planých, vyslovovaných s vědomím, že po nich sice ani pes neštěkne, ale že snad by je při otevřených oknech mohli slyšeti vaši voliči a že by vás snad za vaši předstíranou snahu po nápravě mohli pochváliti.

Kritisovati a hodnotiti státní účetní uzávěrku za rok 1936 dnes nemá tedy praktické ceny, jak jsem v úvodu již naznačil. Dnes už se na věci nedá nic měniti. Peníze jsou pryč, a vám, pánové a dámy z vládní koalice, nezbývá nic jiného, nežli abyste přikývli a uzávěrku schválili. Nebude vám to jistě činiti obtíží, protože tak činíte každým rokem a už řadu let se opakuje totéž, co letos. Už jste tomu tedy dokonale přivykli.

Já ovšem pro schválení této uzávěrky Hlasovati nebudu a nemohu jednak z protestu proti tomu,.co jsem již uvedl, jednak i z těch věcných důvodů, které se týkají způsobu státního hospodářství, které v této uzávěrce resultuje.

Podle rozpočtu na rok 1936 měly příjmy býti vyšší o 1,335.100 Kč nežli vydání, a touto částkou měl tudíž rozpočet býti aktivní, neboli měl se v této výši objeviti přebytek. Zatím však z uzávěrky zjišťujeme, že tento předpoklad byl falešný, poněvadž celá stavba rozpočtu byla postavena na falešné základy, jako jest tomu stále od r. 1930 a jako tomu jest u rozpočtu i na rok letošní.

A tak místo přebytku objevil se i v r. 1936 schodek, a to u účinů preliminovaných 1.954,469.385,39 Kč, u účinů nepreliminovaných, hrazených z rozpočtových příjmů, 361,076.997,15 Kč. Celkový výsledek hospodaření na rozpočet za r. 1936 končí tedy v náležitosti schodkem 2.315,546.382,54 Kč.

Tak to bychom tedy měli spočítáno na haléř. Odůvodnění schodku v tak velké výši, jakož i odůvodnění překročení rozpočtu nelze uznati při nejlepší vůli v plném rozsahu, poněvadž důvody, které pro překročení zde byly uváděny, postrádaly konkretního doložení a nebyly tudíž přesvědčivé.

Nejhorší při tom ovšem jest, jak jsem již řekl, že naděje na vyrovnání státního hospodářství není ani, pro rok 1937, ani pro rok letošní, poněvadž předpoklady v příslušných rozpočtech byly právě tak nadhodnoceny a za vlasy přitaženy, jako tomu bylo v r. 1936.

Pan zpravodaj sice utěšoval, že státní hospodářství spěje již k výsledkům potěšitelnějším, snad dokonce k potěšitelným. Nechci mu sahati na svědomí, mluvil-li tak z přesvědčení, ale důvodům, jež při tom uváděl, chybělo na přesvědčivosti. Pan zpravodaj uváděl, že se lepší státní příjmy, a to zejména z předepsaných daní a dávek. Nemáme bohužel po ruce statistiku, která by nám ukázala a rozdělila, z jakých titulů tyto lepší příjmy jsou, resp. kolik z toho připadá na daně pravidelně odváděné a kolik na různá opatření, která jsou příčinou zlepšení státních příjmů. Abych mluvil konkretně:

Kdybychom z příznivějších státních příjmů chtěli usuzovati na lepšící se hospodářské poměry státu, musili bychom na př. věděti, kolik peněz vplynulo do státní pokladny na základě depuračního zákona, protože to je příjem nepravidelný, který se už vyskytovati nebude, když víme, že každý dlužník daňový hleděl, aby si své daňové nedoplatky dal za působnosti tohoto zákona, jehož účinnost už minula, do pořádku. Lze sice přiznati, že depurační práce měly určitý vliv na pozdržení v placení běžných daní, ale těch případů nebylo tolik, aby se dalo říci, že úbytek z tohoto titulu se vyrovnal výši příjmů zvýšených depuračním řízením.

Ostatně stálé a pravidelné návštěvy berních exekutorů u poplatníků nenasvědčovaly by tomu, že vymáhání a vybírání běžných daní depuracemi nějak zvlášť trpělo.

Dále dlužno připomenouti opatření, kterým byly dva berní roky staženy, takže na př. daň důchodová, která by se podle dřívější ustálené berní praxe za rok 1937 měla vlastně platiti až v roce 1938, platila se v důsledku onoho stažení dvou let v jedno, už r. 1937, společně s rokem 1936, tedy za dva roky najednou. To znamenalo nesporně značný vzrůst státních příjmů, což však r. 1935 a v letech následujících se už vyskytovati nebude, poněvadž není už co stahovati, leda snad kůži s poplatníků.

Šlo tedy, jak jsem dovodil, o příjmy časově mimořádné, které se opakovati nebudou a prostě nemohou, a nelze z nich tudíž usuzovati na lepšící se stav státních financí. Spíše snad nasvědčují zmíněná opatření snaze min. financí, jak by co nejrychleji z občanstva dostaly jeho korunky bez ohledu na to, že v budoucnosti tyto - jak bych to nazval: reservy - budou chyběti, poněvadž byly stráveny.

Jediným potěšujícím zjevem mohlo by snad býti podstatné klesnutí pasiva u státních drah. Ale i zde nebylo by dobře přepínati naděje. Oživení zbrojařského průmyslu mělo nesporně příznivý vliv na provoz státních. drah a tudíž i na jejich příjmy, protože s tímto průmyslem souvisí oživení řady průmyslových odvětví dalších a tudíž zvýšení dopravy. To se také projevilo. Ale nesmí se zapomínati, že za dlouhou dobu krise železnice skoro nic neinvestovaly, co nebylo absolutně nutno k udržování pravidelného provozu a dopravy.

Nyní se však i tato otázka hlásí k svému řešení. Je potřeba nových lokomotiv, vagonů, je nutno dávati do řádného stavu vrchní stavby, přestavovati nádražní budovy, zřizovati nové trati tak, aby dráhy mohly plniti svůj,úkol, který se s rostoucím technickým pokrokem stále zvětšuje, a to vyžaduje nových a nových nákladů. Je tedy otázka, jak bude finanční stav železnic vypadati při provádění a po provedení těchto nutných a zanedbaných investic a není-li naše radost nad přítomně zmenšeným saldem železnic poněkud předčasná a můžeme-li počítati se zlepšením trvalým. Z uvedeného je viděti, že o tom lze míti vážné pochybnosti.

Nejsou a nesmějí býti proto tyto zdánlivé symptomy lepšícího se finančního stavu ve státním hospodářství důvodem, jako bychom neměli míti stále na zřeteli úzkostlivou šetrnost ve státní správě a jako bychom se mohli oddati bláhové naději, že máme vyhráno a že si můžeme ve výdajových položkách opět bůhví co dovoliti.

Přechodné oživení výroby může ustati nebo se oslabiti a co potom? Číslice nezaměstnaných nás dosud jasně přesvědčují, že nejsme daleko ještě u normálních poměrů výrobních a že se k nim ještě ani neblížíme. Ale i kdyby byl opak pravdou, pak dlužno uvážiti, že zatím - už jenom v důsledku v dřívějších dobách vinou nesprávně chápaného pacifismu zanedbaných prací a investic, souvisících s obranou státu a s doplněním moderní výzbroje armády - přibylo státní pokladně tolik a tak obrovských vydání, že je svatou povinností zodpovědných činitelů, aby podrobili důkladně revisi celé státní hospodářství, jak po tom stále volám, ve smyslu lepšího podchycení příjmů při ulehčení poplatnosti občanstva.

Že to jde a že jsou zde dalekosáhlé možnosti, ukázal jsem ve své minulé řeči na trestuhodném nadlehčování při daňových povinnostech kolektivním stranickým obchodněprůmyslovým kolosům.

Dnes bych chtěl upozorniti na jiný úsek, kde stát je velmi angažován a kde řádnou a účelnou reorganisací dalo by se značně vyzískati pro státní pokladnu, a to přímo i nepřímo. Je to pole sociální, a to zase jenom jeden úsek: nemocenské pojištění.

Abych hned s počátku urazil hrot event. domněnce svých politických odpůrců, prohlašuji, že pro nemocenské pojištění jsem, že je uznávám jako nutnost pro přítomnost i budoucnost, avšak nelze naprosto souhlasiti s tím, jak se provádí dnes.

Marx napsal v "Kapitálu", že pracující dělník tvoří více, než potřebuje k vlastní obživě. Tyto "nadhodnoty" si prý zaměstnavatel neprávem podržuje. Avšak právě tak jsou daleko větší sociální břemena, nežli potřebuje veřejné zdravotnictví, a tyto "nadhodnoty" si nositelé sociální moci neprávem podržují pro jiné účely. Kapitál starý vznikal podle Marxe prací a ta musela skýtat nadhodnoty tím větší, čím zaměstnavatel byl větším vykořisťovatelem. Kapitál nový (kapitál sociálních ústavů) vzniká srážkami s mezd a gáží a ze sociálních břemen, uvalených na obchod, průmysl a živnosti. Tato břemena musí býti tím větší, čím sociální ústavy pracují nehospodárněji. Jsou tedy nadbřemena kapitálu nového přesnou analogií nadhodnot kapitálu starého. A protestují-li dělníci v celém světě proti nadhodnotám špatným, čili vykořisťování slabých jedinců, stejným právem musí býti i vznesen protest proti špatným nadrisikům, vykořisťujícím společnost. Společnost nebo kolektiv je tvořena námi všemi. A tak vykořisťování celku znamená vykořisťování každého jednotlivce.