Středa 9. března 1938

Tisíckráte jsme řekli a také dokázali, že trváme na demokratické soustavě. Tuto soustavu jsme bránili vždycky, neboť kdyby tak veliká strana, jako my, šířila jinou ideologii, kdyby šířila pochybovačnost a to, co se nám vytýká, otřásala by se celá Československá politika a celý stát těžkou krisí. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Prosím snažně, aby řečníci nebyli stále vyrušováni v tak důstojné debatě, jaká je předmětem dnešního jednání. To nemá smyslu. (Sen. Mikulíček: Vždyť mi to dělá Sechtr také vždycky!) Prosím, zachovejme aspoň v takových chvílích důstojný klid.

Kol. Nejezchleb-Marcha má slovo, prosím, aby pokračoval.

Sen. Nejezchleb-Marcha (pokračuje): A přece se neustále tvrdí, jako bychom měli chuť přisluhovat diktatuře. V demokracii není zdravá ani diktatura jedněch skupin nad druhými. (Sen. Mikulíček: To cítíme!) Máme své určité názory na to, jak hospodářsky přivésti náš lid ke skutečné svobodě. (Sen. Míkulíček: Exekutory!) Svoboda podle mého mínění je tenkráte, až jsme ve své vlasti skutečně pány. o této stránce jsme se snažili konat, co bylo v našich silách. Prohlašuji, že nic nemáme, co jsme si těžkou prací nevybudovali. Stát, který politicky má moc v rukou, ale hospodářsky má četné.slabiny a nedostatky, měl by uznat, že sta podniků z cizí nadvlády převedli jsme do rukou českých rolníků a českých lidí vůbec. Osvobodili jsme je z jařma někdejších utiskovatelů, dali jsme jim sebevědomí a chuť k práci, ochránili jsme je v existenci a vykonali veliké národohospodářské dílo. (Sen. Mikulíček: Stoupal je rolníkem?) Nerad z programatických prohlášení dávám se svésti na cestu polemickou, ale když pan Mikulíček kolegy Stoupala vzpomněl, prohlašuji, že pan Stoupal není majitelem žádného z těch podniků, které mám na zřeteli. (Sen. Mikulíček: Arcibiskup také není majitelem žádného z nich!)

V některých zemích jsme vyvrátili z kořenů v hospodářském životě cizí nadvládu a budeme mít možnost jednou o tom hovořit. Místo aby byl vysloven s naší hospodářsko-emancipační prací, úsilím a výsledky souhlas, jsme označováni za koncernové diktátory, karteláře, ačkoliv statisíce zemědělských lidí mohou vydati svědectví, že úplně demokratickou formou a svou demokratickou organisací jsou pány nad svým osudem a nad mzdou za svou práci. Přáli bychom si, aby také živnostníci a dělníci převedli co nejvíce hospodářských podniků z oboru své práce do rukou těch, kteří doposud o větší skývu chleba mohou se býti jen stávkami a mzdovými spory.

Za 20 let trvání naší republiky je o tom na sta svědectví, že jsme nebyli nepřáteli zdravých opatření pro lid, i když nebyl zemědělský. Hlasovali jsme pro všechny reformy, ač mnohdy našim oprávněným požadavkům, se kterými jsme ve prospěch zemědělských lidí přišli, kladly se největší překážky. Nevytýkám, ale mýlí se všichni, kdož myslí, když zabarikádují vývoj užitečných hospodářských otázek, že jej zabarikádovali republikánské straně. Ne, fakticky jej zabarikádovali a nechtějí jej propustit nebo jej zdržují masám lidu, který tvoří základ státu. Kdyby bylo jednou, ač si toho nepřejeme, potřebí a přišla rozhodná chvíle, budou všichni vyléčeni z tohoto omylu a přesvědčí se v dobách nejvážnějších, jak důležitým faktorem tato masa lidu v národě jest. (Výborně! - Sen. Mikulíček: Proto chceme pro něj práci a chleba!)

Člověk zemědělský, který pracuje a chce uhájiti co zdědil po otcích, má nezadržitelnou touhu udržeti si, co má, a chce, aby v tomto státě byl pořádek, aby vypleněny byly všechny nezdravé zjevy, které škodí demokracii. (Sen. Mikulíček: Kartely!) Chce dobrou, poctivou a silnou ruku vlády proti rozkladnictví, za školnictví, proti nemorálnosti. Tento lid se třese, aby se jeho stát nestal předmětem takového pochodu ideologického, jako se staly státy okolní, poněvadž všechny takové zjevy jsou nejen počátkem rozkladu, ano, byli jsme svědky, že na mnohých místech byly hybnou pákou myšlenkového pochodu k diktatuře.

Nikdo nemusí míti obav, slavný senáte, že zemědělský lid v přítomnosti nebo v budoucnosti nesplní své úkoly a povinnosti. Vždyť je to slavná tradice jeho předků a dědů. Jen si vezměme dějiny českého národa, do nichž je krví a utrpením vepsáno všecko, co v žilách tohoto lidu od prvého příchodu do vlasti vířilo a dnes ještě neodvratně víří. Jsme přesvědčeni, kdyby nadešel kritický okamžik, že jako jeden muž povstanou vesnice v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v celé naší republice a přinesou netušenou oběť svému státu (Výborně! Tak jest!) a v těchto masách je na dva miliony lidí, které váže náš program a naše agrární demokracie. Tak jako v legiích se nikdo neptal, ke které straně kdo patří, nebo jakého je vyznání, i v takovémto okamžiku zvítězila by tatáž zásada. (Souhlas.)

Stojíme pevně, poněvadž stojíme v přesvědčení svém, řekl kdysi dr Augustin Smetana. Béřeme tento jeho výrok na svůj štít. Stojíme pevně,,poněvadž stojíme v. přesvědčení svém. Hranice našeho státu nebyly nám dány jen Versailleskou smlouvou. Hranice našich historických zemí, k nimž se.připíná i Slovensko a Podkarpatská Rus, to Slovensko, úpěvší tisíc let pod cizím jařmem, pod cizí nadvládou, byly nám dány zákony Božími, zákony přírodními, mravními i historickými. (Výborně!) Jsme pro jejich nedotknutelnost, pro nevměšování se cizích do našich vnitřních věcí. Jsme pro dobrý poměr k sousedům, jsme pro neotřesitelný závazek spojencům, s nimiž máme úmluvy ať psané nebo, nepsané, a spojenců k nám. Jsme pro koaliční soudržnost a proti tvoření jakýchkoliv koterií a bloků v československé politice. Jsme pro velkodušnou a rozumnou demokracii. Jsme zkrátka pro všechno, co tato republika ke svému zachování potřebuje. (Výborně!)

Jménem klubu senátorů republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu prohlašuji, že stojíme bezvýhradně za vládním prohlášením p. předsedy vlády dr Hodži, kterému z plna srdce děkujeme, a že budeme hlasovat pro jeho projev, který znamená jednolitost všech vrstev československého lidu v tomto státě v době tak historické, jakou je doba dnešní. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo k prohlášení si vyžádal p. sen. Svoboda. Uděluji mu slovo.

Sen. Svoboda: Vážený senáte, vážení pánové!

Jsem zmocněn, abych jménem klubu komunistických senátorů tlumočil zde stanovisko našeho klubu a také stanovisko ústředí strany k prohlášení pana předsedy vlády, přednesenému v senátě i v posl. sněmovně.

" Vyslovujeme souhlas s prohlášením vlády předneseným p. předsedou vlády v těch částech jeho řeči, kterými vyjádřeno bylo odhodlání většiny národa chránit všemi prostředky samostatnost republiky. Souhlasíme s rozhodným odmítnutím všech činitelů, kteří si osobují právo zasahovat do suverenity a vnitřních poměrů naší republiky.

Naše positivní stanovisko k obraně republiky bylo vyjádřeno v posl. sněmovně soudr. Kopeckým a zde v senátě soudr. Nedvědem v dnešní schůzi. V řečech obou řečníků bylo jasně vyjádřeno, v čem nemůžeme s projevem pana předsedy vlády souhlasit a že považujeme ony části řeči pana předsedy vlády za značné oslabení projevu jako celku.

Jsme si vědomi rozdílu mezi republikou a režimem v republice. Na obranu republiky stavíme se s veškerou rozhodností a jsme odhodláni přinést největší oběti pro obranu republiky, bude-li toho třeba. Dáváme své síly, síly celé komunistické strany a našich voličů k disposici všem, kdo mají odvahu a poctivou vůli vést rozhodný boj na obranu demokratické republiky proti fašismu. Jsme však rozhodnými odpůrci režimu, který v republice vládne a v němž rozhodující vliv má dnes reakce, která proti velké části pracujícího lidu provádí hospodářský, sociální i kulturní útlak a mimo to přímo konspiruje s otevřenými nepřáteli republiky, irredentistickými stranami, Henleinovou sudetskoněmeckou stranou a stranou Sidorovou, a stále více stupňuje úklady na existenci a samostatnost celé republiky.

Své positivní stanovisko k prohlášení p. předsedy vlády vyjádří náš klub tím, že se zdrží hlasování. (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Posledním řečníkem v debatě je p. místopředseda senátu dr Hruban. Dávám mu slovo.

Sen. dr Hruban: Slavný senáte?

Od neděle 20. února, kdy náš československý rozhlas nám umožnil přímo naslouchati velké řeči p. německého říšského kancléře Hitlera, jejíž jednu část za několik dní s obdivuhodnou nediplomatickou zřetelnost komentoval předseda říšského sněmu ve své vlastnosti jako šéf německého vojenského letectví a jako polní maršál, čekala s pochopitelným napětím nejen celá naše veřejnost, nýbrž i celá veřejnost evropská na naši odpověď.

Dne 4. března byla ta odpověď zde dána a hodinu před tím byla dána v posl. sněmovně.

Kdo byl toho dne účastníkem a svědkem ohlasu, jaký vyvolala řeč p. předsedy vlády, nikdy na to nezapomene, poněvadž na takovou vzrušenou chvíli nikdy není možno zapomenout. Ten pátek 4.března nebyl "černým pátkem," byl to naopak slavný den v dějinách našeho obnoveného státu a v dějinách našeho Národního shromáždění, které je představitelem naší státní a národní suverenity, naší demokratické československé republiky. Ten častý bouřlivý, opakující se souhlas, který byl tak spontánně projevován při řeči pana předsedy vlády, byl přímo živelným projevem obecné a jednotné vůle národa, ale doufám i všech těch, kdož stojí s námi pevně na půdě tohoto státu a kdož chtějí tento stát a jsou odhodláni s námi hájiti jej a brániti stůj co stůj.

Dnes jsme zde slyšeli dva pány z aktivistických stran německých, kteří se rozhodně přihlásili k tomuto státu a do našich řad jako obránci Byli to pp. sen. Kostka a dr Heller. Když po řeči pana předsedy vlády byly projevy neutuchajícího souhlasu přerušeny nadšeným zapěním naší národní hymny, cítili jsme všichni bez rozdílu, že jsme proniknuti, právě tak jako celý národ, heslem Františka Ladislava Riegra, na kterého jsme právě den před tím vzpomínali, neboť bylo 35leté výročí jeho smrti, že nikdy za žádných okolností nepropadneme malomyslnosti a že se - podle hesla Riegrova - nedáme! Byl to strhující úvod k oslavě 20. letého jubilea trvání naší Československé republiky.

Těmito několika slovy bych vlastně mohl skončit, poněvadž vyjadřují stanovisko našeho klubu. Souhlasíme plně a bezpodmínečně s prohlášením pana předsedy vlády od počátku až do konce. Tím bych mohl skončit, ale přece je třeba, slavný senáte, abych zvláště k některým částem skvělé řeči pana předsedy vlády pronesl za náš klub několik slov.

Co mluvil pan předseda vlády o našem stanovisku ke spřátelené a - jak pravil - ušlechtilé Francii, co mluvil k Malé dohodě, ke Společnosti národů a k mocné britské říši, odpovídá plně našemu smýšlení a cítění. A když pak pan předseda vlády zdůraznil jako samozřejmost setrvání na všech úmluvách a smlouvách mezinárodních, můžeme k tomu se svého stanoviska jen dodat: Jsme a chceme zůstati právním státem vždy, a proto když se k něčemu zavážeme, tedy to také dodržíme. Jsme státem demokratickým a musí býti přímo naší ctižádostí, aby se nám vždycky věřilo. Naše "ano" musí býti vždy "ano", a když řekneme "ne",pak to také je a bude "ne". Smlouvy, které jsme dobrovolně uzavřeli, nejsou nám bezcenným cárem papíru; daného slova nezrušíme a svým spojencům a přátelům zůstaneme vždycky věrni. (Výborně!)

Rádi jsme vzali na vědomost, že poměr náš k zemím podunajským je dobrý, a i když pan předseda vlády nejmenoval výslovně Rakousko, přece jsme vycítili, že toto konstatování ve vládním projevu se týká v přední řadě Rakouska, jehož těžký zápas o zachování státní samostatnosti a křesťanského rázu sledujeme s opravdovou, živou účastí.

Zjištění, že náš vzájemný poměr k Maďarsku se normalisuje, nás naplňuje do budoucnosti nadějí, že doby teď nastalé korektnosti přejdou do stavu dobrého sousedského poměru. Zajisté k tomu chceme s naší strany přispívat, ovšem musí býti vzájemnost a dobrá vůle také na druhé straně.

Plně se připojujeme ke slovům pana předsedy vlády, která věnoval Italii. Přes všechno, co bylo, a co snad je, zůstaneme Italii vždy vděčni za všechnu spolupráci a přátelskou pomoc v době světové války. S Italií nás konečně z minulosti poutá velmi mnoho kulturních styků a jejich svědky jsou u nás četná umělecká díla, která s námi a s naší kulturou srostla a jsou naší chloubou. Nemusím je jmenovat, a když jenom namátkou bych k tomu ještě dodal jedno jméno "Špilberk", ví se také tam dole, v krásné slunné Italii, co to znamená, pro náš vzájemný poměr.

O Polsku nebylo řeči, ale zase to považuji za samozřejmé, poněvadž náš poměr k Polsku a naše snahy jsou všeobecně známy. Přejeme si stálé zlepšování a zvroucnění vzájemného poměru k Polsku a Polska k nám. Ovšem zase to závisí na vzájemnosti.

Největší část vládního prohlášení byla pochopitelně věnována Německu. Je to vysvětlitelné nejen proto, že říše Německá je naším bezprostředním sousedem, s nímž máme mnoho společných zájmů nejen v minulosti, nýbrž i dnes, nejen kulturních zájmů, nýbrž i hospodářských, ale zvláště je to také vysvětlitelno - pro projevy, které jsme tam odtud v poslední době slyšeli a které se týkaly nás a našeho státu. Ty projevy nás - říkám to otevřeně - sice překvapily, ale nijak nezalekly. Odpověď na ně ve vládním prohlášení byla důstojná, jasná, prostá každé dvojsmyslnosti a může při dobré vzájemné vůli přispět podstatně k vyjasnění a dosažení nejen korektních, nýbrž i dobrých poměrů, jak si to všichni opravdu přejeme, a neradi bychom viděli, aby na nynější navázané jednání s Německem, o němž mluvil také pan předseda vlády, vrhla tato episoda, která se odehrála v Německu, nějaké rušivé stíny.

Pan předseda vlády - řekl bych - velmi šetrně interpretoval vývody pana německého říšského kancléře hypotheticky, se stanoviska hypothetického, poněvadž tak, jak byly prosloveny, se podle jeho zdání i podle našeho názoru nás vlastně ani týkat nemohly. A kdyby pak přece se byly našeho státu týkaly, jak to řekl pan předseda vlády, dal na ně ihned odpověď která vylučovala každou pochybnost a která u nás v Národním shromáždění a zvláště také zde v senátě, tedy na místech kompetentních, našla v bouřlivém souhlasu patřičnou ozvěnu. Mně se tak ale zdá, slavný senáte, že projev pana říšského kancléře německého nebyl pronesen jen a výhradně za hranice, nýbrž že měl snad ještě i poslání vnitropolitické, do něhož ovšem nebudeme nijak zasahovat, poněvadž vždy úzkostlivě budeme střežit a hájit stanovisko nevměšování do vnitřních záležitostí jiného státu. Suverenita každého státu, ať velkého nebo malého, musí zůstati nedotknutelnou; žádá to mezinárodní právo, žádá to také mír mezi státy a národy. I malé státy slavný senáte, mají svou svrchovanost, mají právo na svou suverenitu a na svou státní čest a hrdost. Československá republika nepatří také mezi malé, nepatrné státy, přej něž by se mohlo jednoduše přejít - mně nic, tobě nic - k dennímu pořádku. Pan předseda vlády dr Hodža to jasně řekl, když mluvil o nedotknutelnosti suverenity, a bouřlivý souhlas, který jeho slova provázel, byl důkazem, že nám všem mluvil z duše. V té chvíli to nemluvil dr Hodža, v té chvíli nemluvila vláda, nýbrž v té chvíli mluvil národ, naše československá demokratická republika. (Potlesk.)

Slavný senáte? My jsme národem se starou kulturou, národem politicky zralým a státně vyspělým. Nedáme se, podle rad velkého Fr. Lad. Riegra, nikdy strhnouti do podniků pošetilých, které by ohrožovaly naše bytí. Nedáme se strhnouti do malicherných provokací; máme sebekázeň a dovedeme se ovládati. (Výborně!) I my jako národ, Češi a Slováci, máme v zahraničí své menšiny. Vzpomínali jsme na ně minulé neděle na Masarykově dnu čsl. zahraničí, a všechny vzpomínky - jak dosvědčí, kdo byl přítomen nebo je poslouchal - vyznívaly v to, že jsme napomínali a radili, aby Čechoslováci, kteří žijí v cizině, s věrností ke státu, ve kterém žijí, dovedli zachovati věrnost ke svému národu a nezapomínali na svůj mateřský jazyk. My jsme tedy takovým způsobem zasahovali do zahraničí, jak chceme, aby se zasahovalo také do našeho. Dovedeme proto také pochopiti zájem Německa na osudu zahraničních soukmenovců. Ten zájem však nesmí jíti, pánové a dámy, nikdy tak daleko, aby rušivě zasahoval do vnitřních poměrů našeho státu, aby do našeho:demokratického zřízení vnášel prvky s demokracií neslučitelné nebo které demokracii dokonce potírají. V takovém případě máme jen jednu jedinou odpověď: Až potud a ani o píď dále! (Výborně!) Proto odmítáme s největší rozhodností požadavek národnostní a zvláště i teritoriální a totalitně usměrněné autonomie (Výborně!), poněvadž by to bylo trháním staleté, ba tisícileté historie českých zemí. Ubránili jsme se tomuto trhání a roztržení staroslavného království Českého za horších poměrů, ubráníme se mu tím více dnes, kdy máme svoji obnovenou státní samostatnost, opřenou nejen o jednotnou vůli národa, nýbrž i o zdatnou a všemi prostředky vybavenou naši československou armádu a opřenou o velké spojence. (Výborně!) Armádu máme na obranu. A jestliže bylo dnes při nějakém zvolání nebo nějaké řeči poukazováno na projev šéfa gen. štábu pana generála Krejčího, tak právem mu bylo odpověděno, jak také já odpovídám: On ve svém projevu řekl, že máme armádu toliko na obranu své suverenity a svých hranic, ale nikoli na výboj. A může býti pan šéf generálního štábu ujištěn, že všechny oběti, jichž bude opravdu třeba pro naši armádu, budou námi také poskytnuty.

A když pan předseda vlády prohlásil v plném vědomí dosahu svých slov, že hranice Československa jsou a musí zůstati naprosto nedotknutelny, mínil tím zajisté také vnitřní nedotknutelnost, jednotu a celistvost, státu, tu jej provázel takový bouřlivý a nadšený souhlas, že to bylo znamením, že jsou to slova vytrysklá z duše a ze srdce všeho našeho lidu jak v zemích historických, tak na Slovensku, že jsou to slova, která tlumočila, co celý národ cítí, čím žije a na co mu nesmí sáhnouti nikdo, nechce-li vznítiti požár, jehož rozsah a konec nelze předvídati. Byla by to zkáza Evropy.

Pan předseda vlády to zajisté sám cítil, když povýšeným a rozechvělým hlasem třikráte zvolal nejenom sem do našich řad, nýbrž ven do celého národa, do celého státu, ale i za hranice do celé Evropy, že pak se Československo bude bránit, bránit a bránit! (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Pan předseda vlády řekl velmi případně, že budeme hájiti pevně dědictví našich králů, ochránců a bojovníků za křesťanskou kulturu ve střední Evropě. Bylo to dobře, že připomněl české krále za křesťanskou kulturu. Tím upozornil svět znovu na tisíciletou kontinuitu a tradici našeho státu, na jeho význam a na jeho historické poslání. Když včera ve sněmovně se mluvilo s německé strany nebo vykřiklo se na našeho řečníka - nevím, jak to tam bylo - že český král založil první německou universitu, je to historický omyl, nechci říci nepravda. Císař a král Karel IV. slavné paměti založil pražskou universitu pro toto království a pro jeho obyvatelstvo (Výborně! - Potlesk.), a nebyla to universita německá, poněvadž tenkrát německých universit nebylo, nýbrž byla to universita latinská. (Velmi správně!) Jen tuto malou poznámku k tomu mylnému tvrzení.

Československá republika není státním útvarem novým, jak se namnoze ještě dnes myslí ve světě. Naše republika je obnovením naší staré státní samostatnosti a její kořeny a základy musíme hledati nejen v přirozeném právu, nýbrž i v historii a musíme zajíti do dávnější minulosti, než byl náš státoprávní program v minulém století. Na Moravě jsme měli již před mnoha desítiletími snahy navázati na říši Velkomoravskou, musíme tedy hledati tyto kořeny v říši Velkomoravské, v Tomto prvním československém státu ve střední Evropě, o němž historie mluví. Byl už sice před tím stát Samův, patrně to byl také stát slovanských kmenů tehdejších, ale historie o něm zatím pramenů nemá. Snad se někdy najdou. Proto také právem řekl, poukazuje na tu dávnou minulost, náš pan president republiky dr E. Beneš to mužné slovo, že jsme zde už více než 12 století a že zde také zůstaneme. Tato velká tradice zavazuje nás všechny, ale zvláště zavazuje náš katolický lid, který je organisován v čsl. straně lidové a věrně se hlásí k této tradici státnosti a křesťanské kultury a vidí v naší republice nejen svůj jediný dámou, svoji živitelku, on v ní spatřuje a miluje zemi, s níž jsou spjaty osudy nejen celého národa v minulosti i přítomnosti, nýbrž i osudy každého jedince z nás, on v ní vidí zemi posvěcenou velkými světci a mučedníky, kteří stáli u kolébky našeho státního života. On v ní vidí, abych mluvil slovy Máchovými, napsanými ve slavné básni před 102 roky: "Zemi tu krásnou, milovanou, kolébku svou a hrob svůj, matku svou, vlast jedinou v dědictví nám danou", kde se odehrávala celá pohnutá naše historie a kde stojí památky a svatá místa naší velké národní a křesťanské minulosti a k níž se také upírají naše naděje do budoucnosti. (Souhlas.)

Jsme křesťany a křesťany chceme zůstati i v zájmu národa a v zájmu státu. Proto jak odmítáme bolševictví, tak se stejnou rozhodností odmítáme i novopohanství rasismu, ideu krve a půdy, jako naší tisícileté tradici a našemu světovému názoru cizí a naprosto nepřijatelnou. Obrana proti vnikání těchto myšlenkových proudů k nám je podle pevného našeho přesvědčení nejlepší a nejbezpečnější ochranou a hradbou naší národní a státní samostatnosti. Proto souhlasíme se slovy vládního prohlášení, že vláda nikoho nenechává v pochybnosti o tom, že všechny atributy státní samostatnosti bude hájiti ze všech svých sil, kdyby měly býti dotčeny. V tom směru může vláda na nás a na náš katolický, lid plně spoléhati. Stojíme za ní do všech důsledků.

S Němci v našem státě, s nimiž žijeme už po staletí a v míru žíti chceme, vyrovnáme i se doma sami bez cizí pomoci. Vždyť nás s nimi pojí mnoho zájmů nejen kulturních a hospodářských, nýbrž také svazků namnoze příbuzenských. Cizí pomoc zdvořile, ale důrazně odmítáme. Pan předseda vlády dr Hodža to řekl jasně: Nemáme jen dobrou vůli a slova. Dokazuje to řada skutků z dob uplynulých a zvláště za poslední rok. A jestliže včera pan sen. dr Hilgenreiner nebyl ještě spokojen s tím, co se za ten rok stalo, pak je těžko jeho názor vyvraceti. Ale zvolal jsem do toho, že nejde to vše udělati jenom do roka, že jde také o kvalifikaci nejenom odbornou, nýbrž i kvalifikaci jazykovou a o kvalifikaci spolehlivosti státní. (Výborně! - Potlesk.)

O znásilňování nebo utiskování našeho německého národa nebylo nikdy a zvláště nemůže býti nyní u nás ani řeči. A jestliže se tak tvrdí za hranicemi a mluví se tam o "Vergewaltigung", tedy se tak mluví snad proto, aby se odůvodňovalo to vměšování se do našich vnitřních poměrů, ale to bylo jasné a nedvojsmyslně odmítnuto ve vládním prohlášení panem předsedou vlády.

Kdo z menšin má u nás tolik vysokých, středních, odborných, měšťanských, obecných škol a nevím čeho, kdo má tolik všech ostatních kulturních institucí, jako jich má u nás německý lid, a kdo k tomu má, nač poukázal dnes také p. sen. dr Heller, ústavou zaručena všechna práva svobodného občana, jako je to v naší republice, tam mluviti o znásilňování je něčím tak absurdním, že pro to nemám ani dost slov, abych to odmítl jako zkreslování pravdy, která celému světu je zjevná a zjevnou muže býti, když se chce přesvědčiti. Pak bychom zatím musili hledati úplně jiné pohnutky a cíle.

Rád bych ještě řekl ke konci několik slov do našich českých a slovenských řad. Byla to v ten pátek opravdu slavná chvíle, když jsme všichni bez rozdílu různosti našich programů a názorů cítili, že patříme nerozlučně, na věky a navždy, na život a na smrt k sobě. (Výborně! - Potlesk.) Strženi byli, alespoň zde v senátě, jak jsem pozoroval, mezi námi i ti, kdo dosud nejsou v řadách koalice. Zajisté i oni v té chvíli cítili, kde je vlastně jejich místo. A litujeme toho zvláště my, že část našich Slováků, s nimiž by nás měl vzájemně pevně poutati a sbližovati náš společný světový názor a křesťanská kultura, stále ještě stojí nejen opodál, ale ještě více a více se vzdalují.

Oposiční stanovisko nesmí, zvláště u státotvorné strany, nikdy jíti tak daleko, aby bylo nepřekročitelnou propastí. Také nezazlíváme žádné oposici a nebudeme nikdy zazlívati ostřejší tón a postup, nezazlíváme jí, i když si také hledá spojence. Ale podle mého názoru, a jsem starým parlamentárníkem, myslím, bohužel, s mého stanoviska nejstarším v tomto domě, že jsou i v tom jisté meze a hranice. Státotvorná oposice nesmí zůstati jen a jen při negaci a nesmí se nikdy, a zvláště v tak vážné době, jaká je dnes, spojovati s oposicí, která celým svým postupem, veškerou svojí činností, svojí strukturou a svými, metodami se příčí naprosto demokracii, na níž je založen náš stát. (Výborně!) A naše Československá republika je státem demokratickým a demokratickým státem musí zůstati, to jest její poslání, v tom jest její síla a to jest její Raison ďétre. Zvláště se nesmí státotvorná oposice spojovati s oposicí, jejíž konečný cíl je hodně mlhavý a nejasný, a pokud jest jasný, je nejenom národnostním, ale i teritoriálním rozdělením zemí u nás a zasahováním také i na Slovensko. Na Slovensku byla v Pudové straně, jak jsem se právě dočetl, radost nad tím, že se tam sblížili všichni, kdož chtějí autonomii. Byli to pánové Henlein a Esterházy.

Ale i my jsme autonomisty, a zvláště naše československá strana lidová. Dokázali jsme to skutky, dokázali jsme to při projednávání a uzákonění volebních řádů a volebního zákona, že jsme nedali roztrhat země, dokázali jsme to a projevili při sjednávání a poradách o zákonu o velkých župách, dokázali jsme to při zákonech o zemské samosprávě, když se zřizovala zemská zastupitelstva, atd., atd. Tedy také my jsme autonomisty, ale naše autonomie může a má vésti k rozšíření na skutečnou samosprávu zemí, ale nesmí nikdy vésti k dualismu. Autonomie a dualismus je něco úplně rozličného. Na dualismus zahynula velká říše Rakousko-uherská; jak by působil i dualismus na náš poměrně malý stát, na to si můžeme odpověděti sami.

Pán Henlein na Slovensku přece nežije a není také podle mého názoru kompetentním a podle mého přesvědčení naprosto není povolaným, aby nabízel katolickým Slovákům pomoc v boji proti bolševismu, ohrožujícímu křesťanskou kulturu. Ale neohrožuje, ptám se, stejně, ne-li více, poněvadž je bezprostřednějším, tuto kulturu také novopohanství hákovitého kříže, které bylo posouzeno a spravedlivě a stejně jako bolševictví odsouzeno v Encyklice "Mit brennender Sorge" hlavou katolické církve, velkým a celým světem ctěným papežem Piem XI.? Což nejsou dnes katolíci, ale i evangelíci, ti z Bekenntnißkirche, vyznavačské církve, kteří jsou skutečnými representanty a ochránci staré křesťanské kultury v Německu, tam ohroženi? Mají tam svobodu? Nejsou pronásledováni, nejsou žalářováni? A je to právě strana páně Henleinova, která k nám zavádí zásady a metody strany, která v sousedství příkře ohrožuje ve vpravdě křesťanské. Ovšem zde jsou pro mne jisté hranice. Do vnitřních poměrů sousední říše ovšem zasahovati nebudeme, ale to jsem musil podotknouti; brániti se budeme proti tomu, aby byly šířeny v našem státě tyto zásady a metody. Jako se bráníme proti t. zv. "kultuře" bolševické, poněvadž je to pakultura, tak se budeme také bránit i proti novopohanskému stejně jako protikřesťanskému rasismu.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP