Pan sen. Paulus zde před chvílí vykládal, že prý se dělají velké odpisy družstvům, a na výkřik z řad soc. demokratických, že se dělají odpisy také bankám a soukromým podnikům, prohlásil, že už méně. Ve zprávě, kterou jsme dostali o státním rozpočtu, je uvedeno, že se letos vkládá do rozpočtu 50 mil. Kč za ztráty zemských peněžních ústavů z hypotekárních zápůjček průmyslovým podnikům a kromě toho je tam ustanovení, že se vkládají 3 mil. Kč ročně jako výpomoc některým peněžním ústavům, sídlícím v zemi Slovenské. Je tedy vidět, že s obviňováním družstev jsou páni úplně vedle a že by si měli spíše všimnout, co se děje v daňovém zákonodárství a v praxi ve prospěch kapitalistů. Neboť i vývody pánů zpravodajů ze strany národně socialistické a lidové dokazují, že by měl senát věnovat usnesením posl. sněmovny větší pozornost, než je zde vidno, a to, tím více, když víme, že se v posl. sněmovně nemohla koalice shodnout na pozměňovacích návrzích k těmto předlohám, ale že se shodla na tom, že ponechá v zásadě předlohy tak, jak jí byly vládou a byrokracií předloženy.
Už sen. Modráček jako člen vládní koalice byl nucen velmi ostře kritisovat tyto předlohy. V souboru daňových návrhů stojí na jedné straně beze sporu příspěvek na obranu státu, spojený s daní z mimořádných zisků. Jeho výnos odhaduje finanční správa na 440 mil. Kč, u daně z mimořádných zisků na 150 mil. Kč, dohromady tedy asi na 600 mil. Kč, což je téměř polovina výnosu všech 12 předložených osnov. Příspěvek na obranu státu vybírá se nejen z daně důchodové, nýbrž i z přirážky k dani důchodové, a to i z daně vybírané srážkou, t. j. u daně ze mzdy. Zaměstnavatelé mají vybírati příspěvek a odváděti jej týmž způsobem a v těchže lhůtách jako daň důchodovou. Dělnictvo, jemuž daň důchodová, přirážka a branný příspěvek budou sráženy, nemá však záruku, že zaměstnavatelé daň, přirážku a branný příspěvek také skutečně bernímu úřadu odvedou. Z praxe - a zejména z doby hospodářské krise - víme, že si zaměstnavatelé ponechávali sražené příspěvky velmi dlouho, třeba 1/4 roku i více. Nedělá to málo u takových podniků jako je Škodovka, Pražská železářská nebo Vítkovické závody atd., které zaměstnávají celé desetitisíce zaměstnanců. Myslím, že se třídně uvědomělé dělnictvo musí zásadně stavět na odpor proti tomu, aby se ze zaměstnavatelů dělali pro dělníky berní úřady.
Dále tu padá v úvahu přirážka k dani obratové a k dani přepychové. Daň obratová je první nejvýnosnější daní, neboť vynáší 2.815 mil. Kč. Jde tu o prodloužení zákona č. 267 z r. 1935 o další jeden rok. Roční výnos dosavadních přirážek z tohoto titulu odhaduje se na 600 mil. Kč a osnova odůvodňuje to tím, že se prý nemůže ani finanční správa státní ani svazky územní samosprávy těchto přirážek zříci. Je na místě si všimnouti nejen těchto dvou nejvýnosnějších zdrojů, se kterými serie daňových předloh operuje, ale celé daňové soustavy Československa, jak byla po převratu uzákoněna zejména panskou koalicí z r. 1927. Tragické případy při provádění exekucí na venkově, střelba do pracujících rolníků, kteří bránili poslední kravku, která dávala rodině živobytí, před zákrokem exekutora provázeného četníkem, obrátily pozornost široké veřejnosti, dělníků a pracujících rolníků k daňové soustavě Československa, jak ji odhlasovala panská koalice r. 1927 a jak ji, žel, udržuje toto pracovní souručenství socialistů s měšťáky. Byla to zejména trojice zákonů č. 76, 77 a.78, t. j. daňová reforma, úprava finančního hospodářství svazků územní samosprávy a zákon o stabilisačních bilancích, které přivodily nejen zhroucení četných jednotlivců z řad pracující třídy i jejich rodin, ale i úplné zhroucení samosprávy a zostřily neobyčejně průběh 8 let trvající katastrofální krise kapitalistického řádu. Daňová reforma z r. 1927 upravovala nově starou rakouskou daň z příjmu, kterou zvalorisovala a se zřetelem na znehodnocenou předválečnou měnu zdesetinásobila, zavedla novou daň z mezd, o které jsem se již zmínil a kterou dělníci dříve neplatili, upravila nově daň domovní a činžovní, upravila nově všeobecnou daň výdělkovou, kterou platí živnostníci, a zvláštní, kterou platí kapitalistické podniky povinné k veřejnému účtování, upravila nově pozemkovou daň, kterou platí zemědělci, a konečně daň z vyššího služného vyšších byrokratů a daň rentovou z cenných papírů. V závěru celého toho souboru byla pak opatření trestní, která slibovala trestně stíhati nesprávné přiznávání daní. Stíhala je, ale jenom u drobných a malých poplatníků, ale vůbec zavírala oči u velkých defraudantů daňových. Nízký předpis daňový velkým kapitalistům stal se předmětem veřejné kritiky buďto v tisku nebo na veřejných schůzích. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Celá tato daňová reforma měla vyhraněně třídní ráz, nadržuje bohatým, svaluje břemena s beder bohatých na nejširší vrstvy pracující třídy. Důchodová daň, dříve v Rakousku daň z příjmu, byla velmi citelně zvýšena. Za Rakouska bylo t. zv. existenční minimum, to jest částka, ze které se neplatila daň z příjmu, 600 zl., to je 12.000 Kč. V naší daňové reformě z r. 1927, kterou odhlasovala panská koalice, bylo existeční minimum stanoveno na pouhých 7.000 Kč, tedy bylo sníženo o 5.000 Kč. Jest ovšem pravda, že existenční minimum bylo odstupňováno podle počtu členů rodiny, ale v žádném případě nebyla dosažena mez 12.000 Kč.
Novinkou pro pracující třídu velmi tísnivou byla právě daň ze mzdy. Dnes, když jsou známy statistiky výnosu daně ze mzdy, možno oceniti její význam. Za první rok vybírání daně ze mzdy r. 1928 bylo vybráno od 830.892 dělníků a zaměstnanců 174 mil. Kč na dani ze mzdy. Je to fakt tím více pobuřující, že nejvyšším poplatníkům daně důchodové, válečným a poválečným keťasům, zbohatlíkům a lichvářům byla daň důchodová snížena. Zákonem č. 177 z r. 1931 byla zavedena přirážka k dani důchodové, ačkoliv původní daňová reforma z r. 1927 prohlašovala, že daň důchodová nebude přirážkami zatěžována. Natolik jsme se neodrakouštili, abychom ustoupili od prakse, která bývala v Rakousku, že každé provisorium stávalo se tam definitivem, a také nyní tato přechodná přirážka, jak se jí říká, stává se pomalu již definitivní. Důkazem toho, jak se nadržuje majetné třídě, je fakt, že t. zv. daňovou reformou nebyla vůbec uzákoněna daň z majetku, ačkoliv se původně na ni pomýšlelo, a že nebyla také zavedena vyšší stupnice pro různé druhy příjmů, zejména pro příjem z kapitálu, nýbrž že byla ponechána stejná stupnice pro příjem ze služebních důchodů a stejná pro příjem z kapitálu, z budov, pozemků atd., tedy že nebyla zavedena také t. zv. surtaxa.
Kromě daně důchodové byla "reformována" také daň pozemková. Velkostatkářům, majitelům rozsáhlých latifundií, polí, luk a lesů odbourány byly daňovou reformou panské koalice válečné přirážky k pozemkové dani, především válečná přirážka k dani z lesů. Avšak co bylo prominuto velkostatkářům, bylo převaleno na drobné a střední rolníky, a četné exekuce a dražby rolnických usedlostí, fakt, že existují v Československu vesnice, kde pro daňové nedoplatky jsou zabaveny všechny rolnické usedlosti, fakt, že berní úřady vložily tisícům a desetitisícům pracujících rolníků nedoplatky daňové do knih, fakt, že jen ze strachu před volbami byl usnesen nedostatečný zákon o odkladu exekucí rolnických usedlostí, dokumentuje nejlépe, že pravicová skupina agrární strany, která tvoří dnes jádro reakčního měšťáckého bloku, odhlasovala t. zv. daňovou reformu, která se nepostarala tak, jak by bylo potřebí, o nejširší masy pracujícího zemědělského lidu na venkově.
Také v dnešním souboru daňových zákonů jen velmi nedostatečně je pamatováno na zdanění velkostatkářů. K 11/2 miliardové dani přispívají v pozemkové dani 20 mil. Kč, a už sen. Modráček zde konstatoval, že daň z mimořádných zisků nepostihuje ani velkostatkáře, ani majitele pražských paláců, kteří kromě toho požívají ještě daňových úlev a dočasného osvobození.
Dalším článkem daňové soustavy československé jsou obě daně domovní, daň třídní a daň činžovní. Také zde lze velmi snadno konstatovati, jak obě tyto daně jsou třídně konstruovány. V Praze platí dělník na periferii z jediné místnosti, ze které platí 2.400 Kč činže, 12 % činžovní daně. Samozřejmě, že platí kromě toho též přirážky. Na venkově však jsou na př. majitelé zámků, ve kterých je 15, 20 místností, ale platí mnohem méně: Velkostatkář v zámeckém sídle platí ze 12 až 13 místností pouhých 120 Kč, ze 14 neb 15 místností 150 Kč, při 16 místnostech 170 Kč, tedy mnohem méně než platí nájemník ve velkoměstě z bytu o jednom, dvou, maximálně o třech místnostech.
Stejně nespravedlivě a třídně byla upravena výdělková daň, kterou platí živnostníci a kterou platí podniky kapitalistické. Kapitalistickým podnikům, akciovým společnostem, průmyslovým podnikům; uhlobaronům, těžařům už v zákoně samém byla snížena daň z původních 16 %, platných za Rakouska, na 8 %, tedy na polovici, kdežto drobným živnostníkům byla do zákona vtělena ustanovení naprosto jiná. Těm může berní úřad - ale nemusí - daň snížiti, nemusí vzíti zřetel na jejich rodinné a hospodářské poměry. Dnes zejména my zde v Praze pociťujeme, jak ohromně klesl výnos zvláštní daně výdělkové a jak ohromně stoupl výnos daně činžovní. Dostali jsme statistiku za poslední desetiletí 1927 až 1937, kde je konstatováno, že zvláštní daň výdělková, kterou platí kapitalistické podniky, klesla ve Velké Praze od r. 1927 do r. 1937 ze 36,208.483 Kč na 12,793.870 Kč, tedy na pouhou třetinu. V téže době stoupla ve Velké Praze daň činžovní ze 30 mil. Kč na 54 mil. Kč. Tedy to jsou důsledky nejen hospodářské krise, nýbrž zejména také důsledky daňové reformy, kterou uzákonila panská koalice a kterou dnešní koalice není dosud s to zvrátiti.
Státní úřad statistický vydal podrobný přehled hlavních zdrojů státních příjmů za desetiletí 1918-1928 a doprovodil jej také srovnáním se stavem před válkou. Jsou to data velmi poučná, která umožňují učiniti si přesný obraz o důsledcích daňové reformy panské koalice. Zatím co daň důchodová, která vynášela v r. 1911 až 1913 27 mil. korun rakouských, stoupla v r. 1922 na 663 mil. Kč a v r. 1927 již na 1.461 mil. Kč, klesala v téže době výdělková daň velmi pozoruhodně. V r. 1911 až 1913 činil výnos výdělkové daně 28 mil. korun rakouských, v r. 1922 stoupl na 217 mil. Kč a v r. 1927 na 229 mil. Kč, ale v r. 1928 klesl již na pouhých 25 mil. Kč, byl tedy ještě nižší v korunách československých nežli v korunách rakouských. Toto srovnání obou přehledů ukazuje, jak patrno, velmi nápadné rozdíly. Ačkoliv výnos byl na začátku obou daní, výdělkové i důchodové, skoro stejný, stoupl výnos daně důchodové na 1.461 mil. Kč a u zvláštní daně výdělkové zůstal na pouhých 25 mil. Kč. Řekl jsem, že státní úřad statistický zkoumal nejenom ciferní výši, nýbrž bral zřetel také na zatížení jednoho obyvatele. Za Rakouska činilo zatížení daní důchodovou u jednoho obyvatele 2,70 K, v r. 1927 již 139,56 Kč. Připadlo tedy na jednoho obyvatele v r. 1927 padesátkrát více důchodové daně nežli před válkou. Každý ovšem ví, že nynější koruna není totéž, cd byla koruna rakouská a státní statistický úřad provedl proto tento přepočet nejenom se zřetelem na změněnou hodnotu koruny, ale také se zřetelem na životní náklady. A při tom se ukázalo, že za každou předválečnou korunu, která připadla na jednoho obyvatele, by připadlo těchto korun předválečných 6,87. Tedy na jednoho obyvatele připadá v r. 1937 již sedmkrát větší zatížení důchodovou daní nežli před válkou. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)
To jsou fakta, která opravdu dávají přemýšlet o tom, jaký duch vládne v našem ministerstvu financí a jak koalice, to pracovní souručenství socialistů a měšťanských stran, velmi málo pozornosti věnuje těmto věcem, poněvadž je zarážející, když výnos v korunách československých může býti i menší nežli výnos v předválečných rakouských korunách. To je právě důsledek daňové reformy panské koalice, která převalila břemeno všech daní na poplatníky z řad dělníků, drobných úředníků, na poplatníky s t. zv. pevným příjmem. A břemeno to je tím tíživější, že tento příjem byl odbouráván, jak je vám známo, zejména srážkami z platů. Tu je další, řekl bych, předmět serie daňových předloh. K daňovým předlohám, o kterých jsem mluvil, totiž k brannému příspěvku, k mimořádné dani ze zisků, která osvobozuje velkostatkáře a majitele pražských paláců, se zde druží předloha o úsporných opatřeních personálních. Srážky z platů mají činiti v době od 1. ledna do konce března 50 mil. Kč a v době od 1. dubna do konce r. 1938 51 mil. Kč. Ale sama zpráva zpravodajů musí konstatovati, že valná část této úlevy z břemen státních zaměstnanců je pokažena tím, že se jednak prodlužuje přirážka k dani důchodové, dále že se platí příspěvek na obranu státu a že se také očekává zvýšení cen životních potřeb, které nastane v důsledku nově zavedené daně z piva, z lihu a limonád a ostatních spotřebních daní, jež jsou navrhovány. Tedy původní zlepšení státním zaměstnancům bude úplně znehodnoceno.
Ale když posuzujeme ciferně oněch 50 mil. a 51 mil. Kč vzhledem k celkové částce srážek a když čteme, že srážky ty činily za poslední 3 leta 1.833 mil. Kč, tedy vidíme, že těch 100 mil. Kč je vlastně kapka na rozžhavené plotně. A také efekt srážek za r. 1936 je mnohem vyšší nežli úleva. Za r. 1936 budou srážky činiti stále ještě 741 mil. Kč, kdežto sleveno bude pouhých 101 mil. Kč.
Pokud jde o pense, činí srážky státním pensistům r. 1936 stále ještě 254,5 mil. Kč. Pensisté, žel, nemají míti na snížení srážek stejný podíl jako aktivní zaměstnanci. Mezi aktivní zaměstnance a pensisty se vráží klín, a to bude jistě buditi velmi zlou krev u pensistů, a je proto velmi nepochopitelné stanovisko ministerstva financí, které odmítlo návrh aktivních zaměstnancův kteří se nabídli, že sami převezmou srážky připadající na pensisty na sebe, jen aby tu byla zabezpečena rovnoprávnost obou kategorií. Proto můžeme souhlasiti s resolucemi, které usnesl soc.-politický a ústavněprávní výbor, které žádají, aby srážky u pensistů byly zrovnoprávněny se srážkami u zaměstnanců aktivních. Stanovisko ministerstva financí lze si vysvětliti jedině tendencí upraviti pense státních zaměstnanců degresivně, to znamená snížiti výměru pensí. Neměli bychom nic proti tomu, kdyby snižovány byly pense několika tisíc pensistů, kteří berou pense příliš vysoké, ale jak známe naše ministerstvo financí a jeho byrokracii, víme, že jistě spíše sáhne na drobné pense statisíců drobných zaměstnanců, které činí 150 až 170 Kč měsíčně, na drobné pense, které činí 600 Kč, 800 Kč měsíčně, na pense, které činí 1200 Kč, 1300 Kč měsíčně. Má prý býti odbourán pensijní etát, který je příliš vysoký. (Sen. Mikulíček: Sekčnímu šéfovi Háchovi nemohou, vzíti pensi!) To právě chci navrhnouti, aby byly odbourány pense sekčních šéfů a jiných vysokých byrokratů, kteří, když odešli z ministerstva financí, vstoupili ihned do služeb kapitalistických podniků, do služeb průmyslových podniků, do služeb bank a stali se tak hlídači zájmů bankéřů a bank. (Výkřiky.)
Jediná věc, kterou můžeme v předloze o úsporných opatřeních personálních uvítati, je ustanovení §u 26, že srážky s platů nemusejí prováděti obce, samosprávné korporace, veřejné korporace a ústavy, kde srážek s platů není zapotřebí k zachování rovnováhy v jejich hospodářství.
Je tu ještě jedna předloha, o které jsem nemluvil, a to je přechodná přirážka k dani důchodové a dani z tantiem, která se prodlužuje na 3 léta. Daň důchodová je po dani z obratu nejvýnosnější daní státní, má vynést na příští rok 1.223 mil. Kč, tedy více než 1 miliardu Kč. Ale je zajímavé, kdo tu daň důchodovou platí a kdo ji neplatí. Ze statistiky za rok 1933 je patrno, že ze zdaněných důchodů, které činily úhrnou částku 26 miliard Kč, připadá 10 miliard Kč na důchody zdaněné srážkovou daní, tedy na důchody z pracovního příjmu, na důchody bez povinnosti podávati daňové přiznání. To je 10 miliard Kč a 6 miliard Kč na služební příjmy, tedy ze 26 miliard Kč je celých 16 miliard Kč důchodů zdaňováno právě z pracovních a služebních příjmů a jen 10 miliard Kč je zdaňováno důchodovou daní z kapitálu, z velkostatků, z pozemků, z budov, z paláců. Je tedy patro, že důchody ze služebních příjmů jsou zatíženy nejdokonaleji, ale že na druhé straně zase velmi nedostatečně jsou zachyceny příjmy a důchody právě těch kapitalistických podniků.
To jsou asi tak všechny daně, o kterých jsem zde chtěl mluviti. Musím se však přece jenom aspoň několika slovy zmíniti o tom, že v té serii daňových předloh je také regres, náhrada podle zákona o stavebním ruchu, který má vynésti 20 mil. Kč, ale o tom nebudu mluviti, o tom promluví kol. Nedvěd. Stejně tak nechci mluviti o kartelovém poplatku, ale jen to chci připomenouti, že právě v době, kdy my tady projednáváme tento zákon, "Hospodářský rozhled", tedy orgán sloužící jistě třídě kapitalistů, prohlašuje velmi spokojeně, že kartel cukerní, dutého skla, radiátorů, pivovarů, mlýnů, měďáren, škrobáren, elektráren a textilní kartel nebudou tímto kartelovým poplatkem nijak postiženy. Právě navržený zákon sám to výslovně prohlašuje tím, když říká, že některé druhy kartelových úmluv mohou býti osvobozeny od poplatku.
To je velmi povážlivý zjev v době, kdy přichází ministerstvo financí s celou serií spotřebních daní. Zmínil jsem se už o dani z limonád, která se zvyšuje o 166 %, u sodovek a minerálních vod o 200 % a má vynésti 15 mil. Kč. Je tu také kromě toho daň z piva, která má vynésti 80 mil. Kč, je tu ještě daň z umělých jedlých tuků, která rovněž je velmi tísnivá, neboť má vynésti 60 mil. Kč. Toto zvýšení má činiti u jedlých tuků 1,30 Kč, u margarinu 1,20 Kč, u umělého sádla 50 hal. Tedy je tu serie nových břemen. Kromě toho je tu ještě daň z umělých sladidel, z cukerinu, která se zvyšuje ze 60 hal., resp. z 1 Kč v Čechách a v zemi Moravskoslezské na 6 Kč a má vynésti 16 mil. Kč, je tu konečně ještě ta dávka z karet, v níž se zdaňuje sice mariáš, ale nezdaňuje se ta nejhlavnější hra, hra na burse, která přivádí ty černé pátky a různé černé dny, která na jedné straně jednu třídu kapitalistů ochuzuje, ale na druhé straně třídě kapitalistů zase nahání ohromné zisky. Je tu serie těchto daní, které se nám předkládají, i ale není tam, řekněme, dávka ze spekulace se stavební půdou a dávka ze hry na burse, která I by mohla při tom obratu vynésti aspoň 500 mil. Kč. A myslím, že by stačilo, kdyby se pánové jen jednou šli podívati na chodbu některého berního úřadu a kdyby si tam vyslechli ten pláč, nadávky a vyhrůžky berním úředníkům, aby si uvědomili dosah toho, co
předkládají Národnímu shromáždění k usnesení. Bylo by velmi záhodno, aby ministerstvo financí vypracovalo spravedlivější daňovou soustavu pro republiku Československou, nežli máme dnes.
Podle závěrečných účtů bylo v r. 1935 a 1936 vydáno na obranu státu 5830 mil. Kč, v řádném rozpočtu na r. 1938 se preliminuje 2098 mil. Kč, v mimořádném rozpočtu je 2360 mil. Kč, celkem tedy 10.280 mil. Kč. Tolik stojí v dnešní době obrana míru v jediném malém státě střední Evropy. Jak je zapotřebí sjednocení všech mírových antifašistických sil, to je viděti právě zde na těchto obrovských nákladech, které činí republika Československá na svou obranu, ale také na úhradových předlohách, které zde projednáváme. Myslím, že by právě proto, že ty daně jsou tak tísnivé, měli všichni poctiví demokraté, všichni antifašisté, vynaložiti všechny síly na sjednocení pracující třídy proti válce, za mír. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Bas (zvoní): Jako další řečník je přihlášen p. sen. Grünzner. Dávám mu slovo.
Sen. Grünzner (německy): Slavný senáte! Dámy a pánové!
K projednávaným právě 12 předlohám zákonů mám jménem svého klubu podati toto prohlášení (čte):
Proti svým úmyslům předložila vláda Národnímu shromáždění řadu návrhů zákonů k usnesení, kteréžto zákony s malými výjimkami obyvatelstvu ukládají nová břemena. Jsme přesvědčeni, že vláda tak neučinila ráda a že tu byly nutné důvody, které vládu přiměly k tomuto kroku. Především byla to snaha předložiti rozpočet, který nebyl již fiktivní a který bývá vyvrácen státní účelní uzávěrkou, jak tomu bylo v posledních letech. Tím byla jednak podkopávána důvěra k finančnímu hospodaření státu, jednak vzrůstal vnitřní dluh státu hrozivým způsobem. Věříme, že tento rozpočet bude pravdivý a bude odpovídati očekávání v něj kladenému, že uzávěrka za r. 1938 nepřipraví nám.nové překvapení.
Kdokoli byl by se mohl nyní domnívati, že se zlepšená hospodářská situace projeví také ve zvýšených příjmech a učiní zbytečným zvýšení daní. Proti tomu však stojí podstatně zvýšená vydání státu, která vznikají bezpodmínečně nutným vybudováním naší armády. Jen zlá vůle bude moci popírati, že v tom nepostihuje naši vládu žádné provinění. Naše zahraniční politika byla vždy mírumilovná, nikdy jsme nikoho neohrožovali, důvěřuje v naši spravedlivou věc, naši mírumilovnost, naše svazky a ve Společnost národů, omezoval náš stát po mnohá léta výdaje na armádu na nejnutnější míru. I nejlepšímu nelze v míru žíti, když zlému sousedu se nezlíbí.
Mezinárodní poměry vzaly v posledních letech vývoj, který jasně ukazuje, že nejsou bohužel všechny státy prodchnuty stejnými mírumilovnými úmysly, jako náš stát. Přepadení Habeše a Číny, vměšování se do španělské občanské války, jednostranné porušení sjednaných smluv, hrozící řeč tisku některých zemí, jejich zjevné přiznání k politice násilí ukázalo, že dobré právo a podepsané smlouvy samy nestačí zaručiti bezpečnost státu. Tak jako jiné země, které jsou v podobné, snad daleko ne tak ohrožené situaci jako my poukazujeme na Švýcarsko, severské státy, obzvláště však na Anglii - musíme také my svou armádu vybudovati, abychom každé přepadení naší země učinili předem podnikem riskantním.
Prohlášení jiných stran, že bez výhrady a bezpodmínečně stojí ke státu, že jsou ochotny přinésti všechny oběti pro nezávislost a neporušitelnost naší země, že jsou odhodlány do krajnosti hájiti tuto zemi proti každému útoku z venčí, nechť přijde s kterékoli strany, my se připojujeme. Připojujeme však k tomu stejně bezpodmínečné odhodlání, také v naší vnitřní politice nestrpěti žádné porušení demokracie a svobody obyvatelstva a učiniti všechno na uskutečnění národnostní spravedlnosti a rovnosti. Tím domníváme se, že nejlépe posloužíme zájmům našeho lidu, ale také i státu.
S tohoto hlediska je dáno naše stanovisko k předlohám dnes projednávaným. Plně uznáváme, jak těžká nová břemena se ukládají našemu obyvatelstvu, jež po celá léta trpělo strašlivou krisí, jež ještě daleko není odstraněna, jejíž účinky ještě po léta budeme pociťovati a která bezpochyby v nejbližších měsících se přiostří. Jestliže někdy, tož právě nyní potřeboval by náš lid delšího období klidu, zabezpečeného míru, aby se mohl věnovati novému vybudování hospodářství namnoze zhroucenému. Klid, s jakým obyvatelstvo na sebe béře nová těžká břemena, odpovídá bezpochyby vědomí, že tato břemena, byť byla těžká, zabrániti mají horšímu. Neodpovědné osoby a mocnosti brání nám věnovati se nerušeně našim hospodářským, sociálním a kulturním úkolům a tak budeme s nasazením všech svých sil hájili skoro poslední, co nám ještě zůstalo - svou svobodu. Nepopíráme, že nové daně lze jen těžko nésti, že budou míti za následek zhoršení životní úrovně, jednak přímo, jednak také nepřímo, obzvláště při stoupajících cenách světového obchodu. Všechny naši snahy směřovaly k tomu, aby podle možnosti omezeno bylo nové zatížení hospodářsky slabých vrstev. Máme za to, že se nám to podle našich sil podařilo.
Vítáme, že tvrdá opatření, která svého času byla učiněna proti státním zaměstnancům, alespoň částečně se zmírňuj, i když nemůžeme popříti, že zvýšením nynějších a zavedením nových daní se toto snížení srážek zase alespoň zčásti odčiňuje. Přece jen nechť státní zaměstnanci uváží, že nová břemena postihují také jiné vrstvy pracujícího obyvatelstva, aniž by tyto měly možnost cestou zákona dosáhnouti zvýšení svých požitků. Nepochybujeme ovšem nikterak o tom, že zvýšení mzdové úrovně - také v zájmu hospodářství - je bezpodmínečnou nutností. Jen s krajním odporem béřeme na vědomí, že se pensistům nedostává stejných výhod jako aktivním státním zaměstnancům. Zde postrádáme ke svému politování uznání finanční správy. Pense nejsou žádné dary, nýbrž dobře nabytá práva. Očekáváme, že vláda vyhoví žádosti všech tří v úvahu přicházejících výborů, aby toto efektivní bezpráví co nejrychleji bylo odstraněno. Senát přijetím navrhovaných resolucí propůjčí této žádosti přiměřený důraz.
Vedlo by příliš daleko zabývati se každou předlohou zvlášť. Ale nutno říci, že náš daňový systém potřebuje důkladné nápravy. Žádáme, aby důchodovou daní zachycen byl každý příjem v plné výši. Jsme přesvědčeni, že kdyby tomu tak,bylo, řada tísnivých daní stala by se zbytečnou. Je to však nejen otázkou opatření příjmů pro stát, nýbrž především otázkou berní morálky, která bohužel u našich majetných tříd v mnohém ještě neuspokojuje. Zlomiti tento odpor je ve vynikajícím zájmu státu i obyvatelstva.
Jestliže se výbory při této příležitosti dotýkají otázky reformy naší veřejné správy a žádají, aby tato ožehavá otázka konečně jednou byla řešena, pak děje se to proto, poněvadž jsme si vědomi, že bez spořádané správy nebude také nikdy možno docíliti pořádku ve správě a vybírání daní. Od několika let zaměstnává nás reforma správy. To, co dosud slyšíme o výsledku těchto dlouholetých porad vysoké byrokracie, nemůže nás uspokojiti. Došli jsme naopak k přesvědčení, že byrokracie jako bezprostřední účastník a zájemník tuto otázku vůbec nemůže řešiti, nýbrž že výhradně parlament jako povolaný zástupce zájmů obyvatelstva je s to, aby tuto otázku konečně vyřídil. Budeme tudíž hlasovati pro navrženou resoluci.