Za tento stav nemůže branný výbor odpovídat. V resoluci byla žádána anketa, které by se zúčastnily úřední osoby vědecké, odborové a podnikatelské, a bylo řečeno, že daně, pojištění, pohonné látky a cena vozů, poměr železnice k automobilu - jsou věci, které v ní mají býti projednány. Do konce r. 1935 se měla anketa vysloviti o příčinách úpadku automobilismu. Tato anketa však nebyla dodnes ustavena. Zato ji nahradila anketa, kterou vypsalo "České slovo" v r. 193. V této anketě - cituji odpovědné lidi - prohlásil ministr národní obrany Machník. Vedoucí činitelé státu a celý národ mycí uznat důležitost motorové dopravy pro hospodářský, vývoj státu a tím pro obranu země. Odkladem řešení této otázky ohrožujeme obranu země." To řekl ministr národní obrany. Posl. Srba: "Co se děje s motorismem u nás, to je zločin." Předseda vlády dr Hodža: "Radikální náprava je naprosto nutná." Korunu těmto výrokům posadil předseda našeho branného výboru v senátě, kol. Klofáč, který prohlásil "Podíváme-li se, co se děje v Německu, Rusku a jinde, patříme všichni na lavici obžalovaných, poněvadž jsme nekonali své povinnosti a krisi motorismu jsme sami zavinili nebo aspoň spoluzavinili."

Od této doby se krise rozšířila. Podkladem oněch prohlášení byl tento tav automobilismu u nás: V r. 1935 vyrobily továrny v Německu - až na několik málo desítek - v jediném roce více automobilů všech druhů, než jich máme u nás vůbec. My jsme vyrobili za rok 1935 8.394 vozy, Německo 180.100. Výroba vozů v Československu byla v poměru k Německu v r. 1935 jako 1: 21,5. O osobních vozech bylo u nás zjištěno, že mají za sebou 11 roků života, nákladní vozy 41 roků, autobusy 36 roků. Ministr Najman na základě těchto čísel velmi správně prohlásil ve zmíněné anketě: "Při mobilisaci nejsou naše nákladní auta vůbec k potřebě." Já jsem ve zmíněné schůzi členů branného výboru řekl asi tolik, že máme sice všeho všudy dohromady asi 110.000 až 120.000 automobilů, že máme sice asi 70.000 nákladních automobilů, ale jako půjde při mobilisaci 75 % řidičů rovnou do nemocnice, tak půjde 75 % vozů přímo na rumiště, poněvadž jsou vůbec do pole neschopné.

Co se stalo od té doby, kdy byl zjištěn tento přímo strašlivý stav, jednoho z nejdůležitějších prostředků obrany v moderní válce? Nic, anebo bezmála nic. (Sen. Mikulíček: Pak bychom byli na tom vážně, to přestává všecko!) Rozdíl mezi námi a Německem horentně stoupá, a u nás výroba vozů horentně klesá. Automobilismus je u nás ve psí. Co tomu říká naše národní hospodářství, co tomu říká naše obrana státu? Přijdeme s touto věcí, abychom včas mohli připraviti materiál pro rozpočet; ovšem my jsme přišli včas, jak jsem se zmínil již při referátech o obou automobilových zákonech, kde jsem prohlásil: "Tyto zákony jsou tak bědné, že jejich provádění náš automobilismus vůbec zničí." A jestli jsme pro ně hlasovali, hlasovali jsme jenom proto, abychom zkrátili tento psí život automobilismu u nás. Když se však od konstatování z řad vedoucích činitelů od Nového roku 1936 - v několika dnech budeme psáti Nový rok 1938 - když se za dva roky neobjevila ani nejmenší snaha, aby se nějakým způsobem zabránilo úpadku automobilismu u nás, abychom se ne sice vyrovnali, ale aspoň abychom se mohli postaviti tomu; kdo nás přepadne to je tak smutné - a to říkám kol. Mikulíčkovi - že se člověk chce ještě jednou pokusit - věci, které Mikulíček včas označil, se také neprovádějí - aby, nebude-li se nic dělat, nenesl člověk s sebou odpovědnost za hrozné následky, které tu musí následovat. (Sen. Mikulíček: Je to naší povinností, kolego!) Já to také chápu jako svoji povinnost.

Vy všichni, dámy a pánové, znáte heslo Tisíc letců! Valná část boje se děje ze vzduchu. Chceme tisíc letců, vyškolených, tělesně i duševně zdravých a silných. Proč neslyšíme vedle toho také volání: Sto tisíc řidičů z povolání, ne amatérů!?

Vážené dámy a vážení pánové, války, jak jsme viděli v posledních měsících, se nevypovídají. Válka přikvapí přes noc, a tu máme my, kteří pracujeme s řidiči z povolání, smutné zkušenosti o tom, do jaké míry by amatér byl schopný v poli vykonávat s vozem služby, nehledíc k tomu, že většina amatérů je na malé osobní vozíčky, které nehrají ve válce téměř žádnou roli.

Tisíc letců - dobře. Co když ti druzí budou mít 100.000 letců a obloží naše železniční koleje pumami? Stačí.několik poruch a doprava je v čertu. Anebo když poruší pumami naše silnice? Dovede amatér za těchto okolností konati onu nezbytnou službu, která v zázemí, a v poli musí býti konána?

Několik slov o mobilisaci. Řekl jsem, že válka se nevypovídá, a než dostaneme plakát o mobilisaci při nejvyšší rychlosti na nároží, nepřítel může u nás řáditi již 12 až 24 hodin. Tedy mobilisace, zásobování armády, přesuny vojsk po cestě-necestě, to vše vyžaduje dobrých vozů, ne ony vozy, o nichž se vyslovil zesnulý ministr Najman. To vyžaduje však také dobrých řidičů z povolání za volantem, aby řidiči i vozy překonali překážky, jež nepřítel komunikacím naklade. To se dá dělat jen podle pravdivého hesla: Ve zdravém těle zdravý duch. To se dá dělat jen s opravdovým zápalem do boje, člověk musí vědět o co jde, a musí býti celým svým životem založen tak, že když ho stát zavolá, opravdu za každou cenu, stůj co stůj, i kdyby to stálo život, půjde a vydrží.

Jak to však dnes vypadá s řidiči automobilů? Máme dnes - nota bene nemáme ještě ani statistiku o řidičích z povolání a nemůžeme ji přes to, že o to dva roky usilujeme dostat - asi 40.000 až 60.000 řidičů. Pro řidiče platil již zákon o pracovní době z r. 1919. Do automobilových zákonů v r. 1935 dostali jsme další ustanovení v §u 38 zák. č. 81, že vládním nařízením budou vydány předpisy o zajištění řádného odpočinku řidičům z povolání v rámci zákona o osmihodinové době pracovní. Toto vládní nařízení pod č. 114 přes to, že si s ním lámalo hlavu ministerstvo soc. péče a ministerstvo vnitra, se nedodržuje. Mám s sebou doklady, že se s řidiči z povolání dělají individuální smlouvy na velmi malé mzdy, které se ještě, jak říkají husaři v Libuši, "halbírují", nárok na práci přes čas ve smlouvách řidiči z povolání nemají, poněvadž tato úplata jest prý již ve mzdě, a mám doklady, že se dvakrát v měsíci jednou dělalo 7 a jednou 8 hodin, po většině však 17, 18, 20 a jednou 34 hodin - ovšem nikoli v jednom, nýbrž ve dvou dnech. Pracuje se na procenta, mzda se platí 50 Kč a 3 % nebo se pracuje jen na procenta. S tohoto místa musím konstatovat, že našemu úsilí o nápravu, pokud jde o pracovní dobu, napomáhá nejen ministerstvo sociální péče, ale v poslední době napomáhají i okresní politické úřady, které chápou, jaké nebezpečí znamená přetížený řidič na silnici nebo na ulici, a jaké nebezpeče by znamenal takto využitkovaný řidič v případě válečného nebezpečí.

V zákoně čís. 77 v §u 102 se mluví o tom, že právo kolektivních smluv patří i pro řidiče z povolání. Já musím konstatovat - nebudu dnes jmenovat firmy - že Svaz průmyslníků vysílá k sjednávání smluv do potravinových oborů a nevím kam všude, svého tajemníka, který vychází ze zásady, že podnik nesmí povolit žádnou osmihodinovou dobu pracovní, ba mám doklady o tom, že přes to, že jsme nabízeli s ohledem na ošetřování stroje 10 hodin, vzdor tomu, že zákon mluví o osmihodinové době pracovní, i tato desetihodinová doba pracovní byla zamítnuta, poněvadž Svaz průmyslníku stojí na stanovisku, že pro šofery žádná pracovní doba neexistuje, že to je zaměstnání, ve kterém nemůže žádná urovnaná pracovní doba rozhodovat. Žel osudu, že na to jdou i firmy, které kdybychom, jak na konec by bylo a bude naší socialistickou povinnosti, oznámili, myslím, že by to velmi těžce cítily, poněvadž mají konsumenty jedině v řadách dělnictva a malého lidu. Totéž se týká i §u 103 zák. č. 77/1935, kde se praví o ustanovení o závodních výborech, že platí i na řidiče automobilů. Co by se mělo říci o závazném prohlášení, které přijala vláda ve zvláštním usnesení na požadavek soc. politického výboru?

Vláda slíbila v tomto prohlášení, že bude jednati o tom, jak by se mohlo vyjíti vstříc řidičům z povolání, kteří nemohou ani 30, ani 40 roků sloužiti, nýbrž vývojem automobilismu ve 20 a méně letech jsou hotovi, jak by bylo postaráno o jejich stáří a o jejich invaliditu. V této věci přes to, že od odhlasování zákona uplynulo 2³/₄ roku, nestalo se téměř nic.

§ 79 zákona č. 81/35 říká: Vládním nařízením bude zřízen při ministerstvu veř. prací zvláštní poradní sbor pro otázky, týkající se motorových vozidel, jehož organisace a působnost bude upravena vládním nařízením. Členství v tomto sboru jest úřadem čestným.

Tedy bylo uděláno vše, abychom udržovali veřejnost v přesvědčení o tom, jakou nebezpečnou hru zahráváme s naším automobilismem. Nechci zvláště vykládat ono nebezpečí. S tohoto místa myslím, by se to ani neslušelo, ale věřím, že si ti, kdož budou zpracovávati rozpočet pro r. 1939, musí uvědomiti, že všechny ty částky, které povolují na obranu státu, jsou z velké části znehodnocovány, a cíle, které mají býti povolením a sehnáním jich dosaženy, jsou nedosažitelné, dokud obě složky naší dopravy nebudou vyrovnány. Železnice po stránce věcné jsou opatřeny, ale automobilismus po stránce věcné a obě složky dopravní po stránce sociální musí býti vyrovnány. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

Je opravdu nutno, aby si široká veřejnost a hlavně vůdčí činitelé uvědomili, že se nezabrání krásnými slovy rostoucímu nebezpečí, jež hrozí našemu státu politicky, hospodářsky i kulturně z těžkých nedostatků našeho hlavního dopravnictví. I když máme smysl pro to, abychom vydávali miliardové náklady na obranu, jejíž ukázky je vidět dnes všude a na které můžeme vodit nejen své spojence, ale i p. t. publikum, je třeba, abychom k doplnění 100%ní jistoty nalezli vydání i na úpravu dopravy. Celý život se mechanisuje, válka se mechanisuje, válka se motorisuje. Co my můžeme dělat s naším parkem automobilů ve chvíli, kdy je potřeba okamžité chvilkové pohotovosti, kdy máme disponovat při naší více než 4.000 kilometrové hranici aspoň pro první dny, neřku-li pro první týdny takovým dopravním parkem, který nám umožní ve 24 hodinách překonat 400, 500 km, ne-li více? Při nosnosti to musí býti vozy zachovalé. Za volantem musí sedět lidé zachovali, klidní, zdraví, silní duševně a fysicky. Všechno ostatní je marné. Nevím, jak bych vyložil úzkost, která se musí zmocňovat každého člověka, který ví, oč jde, co bude v sázce snad nejbližších dnů, nejbližších měsíců, a vidím - promiňte to ostré slovo - takový šlendrián!

Chtěl bych končiti věcí, za kterou se nestavím plně, poněvadž ona je více méně utopií. Ale v čísle 49 letošního ročníku Zlína se píše o motorisované obraně ve Spojených státech severoamerických - a končí se tučně takto "Pokud nebude mít obyvatelstvo naší republiky alespoň 500.000 motorových vozidel, kterých denně používá tak, že tu bude nejméně 1 milion vycvičených řidičů motorů, potud jsme nevykonali dosti pro svou obranu."

Vím, že ten půlmilion motorových vozidel a milion řidičů je pro nás prozatím nedosažitelné číslo, ale chtěl bych končiti tím, aby se všichni lidé, kteří budov odpovídati nejen za to, co je, ale i za to, co může zítra být, si uvědomili výrok Najmanův: "Naše nákladní auta nemohou do pole" a aby se postarali, abychom měli aspoň sto tisíc nákladních aut a aspoň sto tisíc šoferů, abychom mohli vybrat 100.000 šoferů, kteří se mohou do pole posaditi za volant automobilu. Nemluvím fráze, prosím, aby se každý zamyslil nad touto situací a uznal se mnou, že je tak strašná, že vůbec není udržitelná, aby nám pomohl, abychom přece jen dopravu dostali tam, kde ji zítra či pozítří budeme musit míti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Žiška. Dávám mu slovo.

Sen. dr Žiška: Slávny senát!

Blížia sa vianočné sviatky a my našim poplatníkom chystáme dávať vianočný dar drahý, veľký, ale potrebný. Je tu reč o nových daniach, ťarchách vo výške 1.500 mil. Kč, ktoré pôjdú na zabezpečenie našej existencie. Keď si povážime, ako draho sme si vykúpili našu slobodu, koľko krve bolo vyliaté, koľko strádania bolo tu doma po čas vojny, tak môžeme povedať, že našu slobodu draho sme si vykúpili. 20 rokov sme udržali náš štát, našu neodvislosť, mnohým veciam sme sa naučili, a dnes, v 20. roku našej republiky vidíme, že v prvom rade na nás, na naše hmotné a duševné sily sa musíme opierať.

Po prevrate sme mysleli, že viac vojny v Europe nebude, že nastane večný mier, že nastane sblíženie a sbratrenie národov, že ženevská inštitúcia zachráni nás od každej budúcej vojny. A dnes, vo 20. roku republiky vidíme, že Europa zase v tých zmätkoch žije, v tom chaose sa nachádza, v ktorom bola pred vypuknutím veľkej svetovej vojny.

Oblaky, mračná sa zdvíhajú, vznášajú nad Europou a hrozia nebezpečím aj nášmu štátu. A preto, keď sme dosiaľ tak veľké obeti prinášali, ani tento rok nemôžeme sa tu ľaknúť, veď o to sa jedná, či budeme žiť, či si udržíme existenciu alebo nie. Tie obeti, ktoré prinášame, musia byť ále skutočne také, že každý občan uzná, že sa prinášať musia. Čo nám osoží, keď my ich odhlasujeme a naše orgány ich prípadne aj vynútia, ale keď naše občianstvo nebude naplnené tým národným duchom, že sú tu obeti prinášané na zabezpečenie našej existencie, alebo keď ten posledný náš obecný vojak nebude nadchnutý národným duchom, že tie obeti prinášame na obranu vlasti, že on vlastne v mene celého národa bráni tú vlasť.

Povedzte, vážení pánovia, či tieto obeti by neboly snáď nadarmo vynaložené. Nie sme za vojnu, sme my stranou, ktorá stojí na základe kresťanského stanoviska, sme pacifisti, neprajeme, nežiadame si vojnu, ale keby nás donútili k tomu, aj kresťanská morálka nám dovoľuje, že sa brániť môžeme. (Výborne!)

Tedy aj na obranu štátu patričné prostriedky povoliť môžeme. My to činíme s plným naším kresťanským presvedčením, že odhlasujeme tie obeti, ktoré sú prepotrebné, ale žiadame si, aby tie obeti skutočne primerane slúžily k tomu cieľu, na ktorý my ich tu odhlasujeme, aby tie peniaze, tie veľké miliony spravedlive boly rozdelené, a to k tým úkolom, ktorým majú slúžiť, aby sa nimi verejne vyúčtovalo zo všetkého pred tými, ktorí sú povolaní, aby spravedlive, čestne, šetrne s tými veľkými obeťmi zachádzali. (Sen. Mikulíček: Souhlasíte s tím, aby jeden voják spotřeboval 70 kg lůžkové slámy?) Prosím, na to neodpovedám. (Sen. Mikulíček: Je to v rozpočtu!) Keby sme museli ísť do takýchto maličkostí, nikdy by konca nebolo. Pôjdem ďalej.

Slávny senát! Keď prinášame tie obeti, chceme, aby aj to naše vojsko bolo v kresťanskom duchu vedené a disciplinované a aby v ňom bola mravná hodnota, aby tiež vojsko bolo vychovávané v tom šľachetnom, kresťanskom, mravnom a národnom duchu. Chceme, aby tá sloboda, ktorá tomu vojsku je zabezpečená na papieri, že každý vojak má volnosť, právo, nárok na plnenie svojich náboženských povinností, mu nikým a skrze nikoho hatená nebola, aby každý mohol podľa svojho najvnútornejšieho presvedčenia aj na vojne i pri vojsku žiť.

Nie sme za starý rakušácky drilový systém, slobodu chceme, a táto sloboda nech je aj tam rešpektovaná, kde inak kázeň, poriadok, poslušnosť sú prvými vojanskými ctnosťmi.

Vážený senát! Najviac sa nám o to jedná, že keď už také obeti prinášame, aby aj v tom našom vojsku bola skutočne istá bratská spoločná jednota, aby všetci naši vojaci či z Čiech, či z Moravy, či z akejkoľvek časti republiky boli si vedomí toho spoločného cieľa, ktorému slúžia, a keby sa to muselo stať a privodilo, že by do poľa museli tiahnuť, aby sa to v bratskej dohode a obetavosti v jednote stalo. K tomu musíme naše vojsko, a nielen naše vojsko, ale aj našich občanov v celej republike vychovávať. Dnes je veľmi potrebné, aby sme Čechov, Slovákov, podkarpatoruských našich Rusínov poučili a presvedčili o tom, že keď sa jedná o túto republiku, o záchranu tejto republiky, musia prestať všetky malicherné otázky. (Výborné! - Potlesk.) Nemôžeme sa vystaviť tomu, čomu sa vystavili starí Rímani. Ráčite sa snáď na to z našich gymnaziálnych študií pamätať, že keď Punovia napadli Saguntum vo Španielsku, rímsky senát na maličkostiach sa radil, čo má robiť atď., a následkom toho, že rázne hneď nezakročil, Saguntum padlo. O tomto píše rímsky spisovateľ Livius: Roma deliberante Saguntum periit. Tak aby o nás tiež historia nepovedala, že my sa tu o maličkostiach, koľko slamy majú mať vojaci v matracoch, radíme, zatiaľ veľa vecí a otázok si neupovedomíme a na ich rozluštení spoločne nepracujeme. (Sen. Mikulíček: Vždyť Srba řekl, že zbrojaři vydělávají 300 %!) Prosím, je-li to pravda, nech sa to vyšetrí, ale jestli sa to nedokáže, nech je i tam prísne zakročené, lebo v takýchto vážnych dobách bez príčiny upodozrievať niekoho už tiež je samo v sebe trestuhodné. (Výborně! - Potlesk.)

Nás by to veru bolelo, verte mi, keď pri našom kresťanskom presvedčeni tie miliony a miliardy odhlasujeme a vyskytlo by sa upodozrievanie, že tam a tam sa toľko a toľko stratilo.

Vážený senát, keď sme už u tej národnej stránky celej našej národnej obrany, tu musíme poukázať i na tie príčiny, ktoré v tomto ohľade tú žiaducnú a prepotrebnú jednotu rušia. Nedivíme sa tomu, že naše menšiny zaujaly k tomuto rozpočtu negatívne stanovisko a že tedy neodhlasovaly ho preto, lebo vraj k tejto vláde nemajú dôvery. Dobre, môže to byť stanovisko za iných určitých podmienok a v istých dobách snáď celkom oprávnené, ale dneska neodhlasovať rozpočet tej vláde, ktorá je povolaná, aby túto republiku v prípade války hájila, neodhlasovať rozpočet tej vláde, tomu vojsku, tomu generálnemu štábu, do ktorého rúk sú sverené naše životy i majetky, ja myslím, že toto treba trochu ináč posudzovať a že nedôverou k vláde sotva sa dá toto stanovisko obhájiť. A keby vypukla, vojna a vojsko by muselo narukovať a ísť brániť vlasť a životy občanov a keby tí občania tomu vojsku alebo tomu generálovi povedali: My vám neveríme a my vám naše životy nesveríme, je to veľmi ťažká otázka, rozhodnúť, že sme za obranu státu, ale tejto vláde ten vojenský, válečný rozpočet neodhlasujeme. No, hovorím, že v pokojných časoch, keď odhlasovanie rozpočtu i tak je zabezpečené, snáď by sa to dalo vymluviť: je to stranícky ohľad - ale vo vážnych dobách myslím, že je to nebezpečná hra s ohňom. (Sen. Mikulíček: Jak vysvětlíte demisi vlády před půl rokem?) Demisia vlády nemá s týmto nič. (Sen. Mikulíček: Z jakých příčin se poděkovala?) To sú otázky, ktoré sem nepatria, na to nebudem odpovedať. Nám o to ide, aby dnes nenastalo v našom občianatve či v Čechách, či na Morave, či na Slovensku alebo v Podk. Rusi domnenie, že senát alebo posl. snemovňa v tomto ohľade neboly jednotného názoru. My chceme, aby sme pred ten ľud mohli ísť a po- vedať mu: ľude, veľké obeti sme museli priniesť, veľké ťarchy sme museli na vás uložiť a kým sme ešte neuložili na vás od 20. roku naraz 12 daní a vy ich musíte sniesť a platiť, lebo jedná sa o váš život, o vašu budúcnosť, o vašu existenciu, a keď voľakto vie, aké nebezpečenstvo mu hrozí, radšej obetuje i veľkú čiastku svojho majetku, aby si zachránil to, čo sa zachrániť dá. To my chceme našemu ľudu vyložiť a každého človeka presvedčiť o tom, že tieto výdavky bolo nútné odhlasovať.

Keď sme o tom národnom stanovisku už si svoje povedali, musím sa tiež zmieniť a vyložiť stanovisko našej strany k tej časti našich slovenských občanov, ktorí sú iného názoru. V tejto dobe v dolnej snemovni odznela reč, ktorú ste čítali, o ktorej viete a ktorá nás pobúrila. Je pravda, včerajším ohlásením a vyhlásením pána posl. Šaláta ostrie tejto reči bolo voľajako otupené. Vyhlásil tam stanovisko, že i slovenská ľudová strana Tukovu vec považuje za súdnicky a politicky vybavenú. To nás teší, úprimne nás to teší a sme s tým, spokojní, že sa postavili na to stanovisko, ktoré sme my od prvopočiatku v tejto veci zaujali. My sme od prvopočiatku v tej veci na tom stáli, že s tým jeho účinkovaním nemôžeme sa nijak spriateliť, s tým jeho vystupovaním nemôže nijako naše sympatie získať, a keď bol odsúdený, nechali sme to odpovednosti spravedlivého súdu. Dnes ozvala sa tiež istá reč na obranu pána Tuku, ktorý inak už je oslobodený, je na milosť, dobre, ako človeka ľutujeme ho, ale, páni moji, táto vec ešte nie je celkom úplne skončená. U nás je, ale nie v zahraničí. Keď ešte Tuka bol na slobode - bolo to v r. 1928 - vtedy 1. októbra sišli sa niektorí Slováci v Turč. sv. Martine, aby si porokovali o položení slovenského národa. Myšlienka vznikla z úvahy poslanca slovenskej ľudovej strany prof. dr Béla Tuku, ktorá uverejnená bola dňa 1. januára 1928 na úvodnom, mieste Slováka, to t. zv. vacuum iuris. Na základe tohoto vacuum iuris, ktorý bol uverejnený 1. janura 1928, teda po 8, 10 mesiacoch, sišli sa Slováci a tam si zadožili Ligu pre slovenskú revíziu. Odôvodnenie znie: "Keďže v našej domovine nie je možný legálny organizačný pohyb, bolo tak určené, aby sa stredisko revizionistického pohybu stvorilo v hlavnom meste súsedného rakúskeho štátu, vo Viedni, alebo v iných mestách Europy." Konečne sa však dohodli, že si tú revíznu ligu stvoria v Amerike, a skutočne r. 1934 vydali v Amerike prvý časopis tejto ligy, ktorý sa nazýval Slovenská revízia. Prvé číslo vyšlo r. 1934 v októbri v meste Detroitu. A tu v tom zakladajúcom prošpekte ako dôvody utvorenia tejto ligy udávajú sa tieto zvláštne argumenty: "Podkladom pre program tejto ligy sú známe zásady: 1. Zrušiť Pittsburgskú dohodu zo dňa 30. mája 1918 z toho dôvodu, lebo slovenský národ nikdy nikoho nepoveril, aby v jeho mene jednal o samourčovacom práve so samozvanými agentami českej kliky a reprezentantmi českej Maffie. Zrušujeme túto dohodu tiež preto, lebo jej kontrahent president Masaryk ako zástupca Čechov prehlásil ju za falzum a bezcenný zdrap papieru. 2. Zrušiť deklaráciu slovenského národa v Turč. Sv. Martine, dňa 30. októbra 1918 vynesenú, lebo jej nahodilí, nikým nepoverení podpisovatelia nemali ani skutočného, ani zákonného práva prehlásiť samobytný slovenský národ za vetvu jednotného národa československého a tak vydať ho na milosť a nemilosť Čechov. Zrušiť martinskú deklaráciu je treba aj preto, lebo taký jej text, aký Česi niesli do Paríža, ani z tých stopiatich samozvancov nikto nepodpísal, keďže agenti českej Maffie Hodža a Zoch deklaráciu svojvoľne pofalšovali. 3. Zrušiť tú časť mierových smlúv, ktorá viaže Slovákov do českých pút, a zrevidovať tieto smluvy v tom smere, aby aj slovenský národ bol na nich zúčastnený, lebo kým sa tak nestane, takéto smluvy Slovákov zaväzovať nemôžu." (Předsednictví převzal místopředseda dr Bass.)

Veľavážený senát! Tu máte dve protivné mienky. Jedna hovori, že Pittsburghská dohoda je základom nášho programu, a druhá hovorí. Stojíme na základe Martinskej deklarácie. A tu prídu odchovanci istej Maffie na Slovensko a - ako tu píšu - vraj na základe toho článku, ktorý bol vo Slováku 1. januára 1928 uverejnený, zakladajú novú ligu, neuznávajú ani Pittsburgskú dohodu, ani Martinskú deklaráciu, chcú zrušiť mierové smluvy a chcú mať úplne samostatný, od Československej republiky úplne neodvislý národ vo federácii národov Europy. Toto je tuná všetko vysvetlené a takými protičeskými výrazmi opaprikované, že ich tuná ani snáď prečítať nechcem. (Sen. Mikulíček: Pod vedením Jehlicsky!) Vy znáte, pán kolega, najlepšie moje stanovisko k Jehlicskovi. Keď voľakto, tak ja som proti nemu vystupoval a vystupujem. Včera ste čítali v novinách, že sme vydali druhé vydanie brožúrky proti Jehlicskovi. Ja som to bol, ktorý som v senáte pred 2, 3 rokmi najostrejšie odsúdil jeho činnosť, a robím to aj dnes, lebo jeho za skutočného zradcu Slovenska a Československej republiky považujem. (Tak je! - Potlesk.) Pred 2 rokmi mali sme vo Skalici pri jeho rodnej obci veľkú protestnú schôdzu, na ktorú prišli zástupcovia všetkých obcí z celého okresu, a tam to isté sme opakovali s mnohými kňazmi a so skalickým predákom dr Czabanom, že protestujeme proti jeho luhaninám, proti jeho všelijakým falzumom. Pýtam sa, kto mu dal povolenie, aby v zahraničí v mene Slovákov takto vystupoval? (Hlasy: Slovenská zrada!) To je príliš všeobecné, to nič neznamená. Zradca nezradca, ale toho, kto sa chová tak ako Jehlicska, musíme verejne aj na tomto mieste biľagovať. (Výborně!) Keď som to urobil, o týžden, o dva dostávam zo Slovenska anonymné listy, aby som si dával pozor (Slyšte!), že keď sa ten Jehlicska ešte na Slovensko vráti, že budem viseť. To je odpoveď. Mám tie listy odložené ako pamiatku, ale nezľaknem sa a pravdu poviem, i keby som mal viseť. (Výborně! - Potlesk.)

Veľavážený senát! Naše stanovisko k tej slovenskej otázke bolo vždycky jasné a určité. Sme za istú decentralizáciu, sme za samosprávu Slovenska, sme za panovanie slovenčiny na Slovensku vo všetkých školách a úradoch, sme za splnenie všetkých požiadavok slovenských, ktoré považujeme so štátnou jednotou za slučiteľné. Ale vo svojich snahách nechceme a nemôžeme ísť tak ďaleko, aby sme v našom ľude potvrdzovali to presvedčenie, ktoré tam ešte panuje, že Slovensko nie je na večné veky spojené s touto republikou. Túto republiku my považujeme za svoju (Výborně!) a sme presvedčení, že Slovensko inde sa neudrží tak ako v tejto republike. (Potlesk.) My to dobre vieme všetci. Ešte sú ľudia z toho starého režimu, to viete, páni moji, 50, 60 rokov vychovaní ľudia v tom starom režime na staré kolená ťažko privykajú novým pomerom. My dobre nerobíme a nechceme robiť rozdiele medzi predprevratovým a poprevratovým Slovákom. V každej strane sú; čo máme s nimi robiť? Máme ich vykopnúť z celého verejného života a nepustiť ich do žiadnej strany? Nie je spravedlivé vytýkať: tam ten je Maďarón, tam ten je Maďarón atď. Každá strana ich má. Len o to sa jedná, aby tí Maďaróni v žiadnej strane nenabyli prevahy (Potlesk.) a neviedli a neurčovali smer politiky. (Hlasy: To je správné!) Jedine - a to prízvukujem neviem, či je tu pán sen. Polyák, ktorý v jednom výbore tak urážlivé slová povedal o predprevratových Slovákoch, že to boli ľudia materialistickí, že za ziskom išli a že to národoslováctvo dali si zaplatiť. Nie. Ja by som sa pýtal tých predprevratových Slovákov, koľko je ich, ktorí mali preto, že boli Slováci, na ružiach ustlané a že si majetok získali? Väčšina ich v chudobe žila, do štátnych úradov sa dostať nemohli, ako ľudia slobodne účinkujúci, pravotári, lekári, inženieri, veru všade boli utiskovaní - tak kto mohol zo zisku zostať Slovákom? Po druhé tedy dobre, aj on nech sa uspokojí s tým, že dokiaľ tí predprevratoví Slováci žijú a budú žiť, tí musia tvoriť most medzi Slovenskom a českými zemiami a politiku jednotnú musia ustaľovať, šíriť a viesť - a tí ostatní ľudia, či starší či mladí, nech sa pripoja k týmto názorom a k týmto ľuďom.

Ja som presvedčený, že československý problém nebol by sa tak priostril, keby sa nám neboly do toho zamiešali cudzí ľudia, ktorí s nami necítia (Tak je!), keby sa ten pomer bol riešil: praví Česi, praví Slováci, a neboli sa, hovorím, do toho zamiešali, ktorým nezáleží na uspokojení a upokojení Slovenska, ale na tom, aby medzi českými zemiami a Slovenskom vždy väčšie a väčšie napnutie a roztrpčenie bolo, aby sa mohly potom rodiť také články v zahraničí, aký som tu prečítal. Všetky tie noviny zahraničné snáď z toho živoria, čo čítajú v tých novinách, ktoré o slovenskom probléme takýmto tónom pojednávajú. Ja s mojej stránky apelujem na ministerstvo zahraničia. Máme za hranicami vyslancov a konzulov po celej Europe i v Amerike a máme v rozpočte isté položky na lepšie informovanie cudziny. Prečo sa toto účelne nevyužije proti takýmto písaninám, prečo sa s väčšou dôraznosťou v cudzine nevystupuje? (Výborne!) Na toto budeme mať väčší, bedlivejší ohľad, aby sa toto v budúcnosti nestávalo a aby sa proti takým písaninám opravdivé, objektívne články rozdávaly medzi naše zahraničné masy.

Veľavážený senát! Teda keď s tohoto stanoviska vychodíme, ukľudnenie Slovenska a riešenie t. zv. slovenskej otázky a problému odstránenie t. zv. separatizmu ja vždycky za najvýhodnejšie považujem, povedzme si to tu úprimne. Riešenie tejto otázky sa tu musí uvážiť, ako ísť medzi ľud a tam tie otázky medzi nezodpovednými poslucháčmi pojednávať.