Taková je naše situace, když mluvíme a státním rozpočtu na r. 1938. Sliby, kterými nás vláda již dlouho krmí, nejsou dosud splněny. Lid trpí strašnou bídu a jest svrchovaný čas, aby obyvatelstvo Podkarpatské Rusi dostalo patřičnou výpomoc, aby byla provedena pozemková reforma a zastaveny exekuce. Obyvatelstva Podkarpatské Rusi se musí povznésti na úroveň jiných národů republiky. Žádáme, aby nová břemena, nové daně na obranu republiky byly uloženy těm, kteří mají z čeho platiti, a nikoliv na.bedra chudých sedláků a dělníků; pracující budou v případě nutnosti ochotni dáti na obranu republiky i to, co mají nejdražšího, svůj život.

Chci říci ještě několik slov k řeči sen. Földesiho. Földesi Gyula mluví zde o ruském národě, ale břicho ho bolí pro maďarský národ. Zde mluví rusky, ale doma maďarsky. Má děvče v Budapešti a proto žádá, aby Horthy přijel sem a Beneš aby jel do Budapešti. Ale Beneš tam nemá děvče a proto do Budapešti nechce jeti. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má nyní pan sen. dr Sobota.

Sen. dr Sobota: Slavný senáte!

Rozpočet, který máme schváliti, nám ukazuje na ohromené oběti, které chce přinést národ zvláště na obranu státu, na záchranu své vlastní existence. Po hrozném krveprolití světové války jsme mysleli, že nastane konečně odzbrojení, že Společnost národů nám zachrání mír, ale brzo jsme musili pochopiti, že je zde veliký blud, že nám nestačí, jak někteří volali, snad milice a že zde platí staré latinské: Si vis patem, para bellum, česky: Chceš-li mír, chystej se k válce. A proto je dobře, že jsme, povstali z tohoto opojení, že se národ skutečně vyzbrojuje a připravuje na svou obranu, aby se uhájil proti svým nepřátelům. Errare humanum est, chybovati jest lidské. A takových chyb jsme udělali více. Proto jest potřebí, abychom opravili zvláště tyto chyby, které s velikými bludy přímo ničí náš stát a naši obranu.

Slyšeli jsme zde řeči, které se týkaly různých cifer po stránce hmotné, ale já chci dnešního dne ukázat na stránku druhou. Co by bylo platné, kdybychom i celé miliardy věnovali na obranu naší vlasti, když nebudeme mít obránců! Či nesledujeme statistiky a nevidíme, že jen u nás v Čechách máme v 60 okresích více umrtí než narození? Nevidíme dále, že z 51 českých měst, která mají něco přes 10.000 obyvatel, má, 48 měst více zemřelých než zrozených? Zamezování početí šíří se jako lavina po všech oblastech státu a nezůstává omezeno jen na bohaté a studované, nýbrž se šíří po městech, ano zaplavilo i venkov.

A všimněme si dalšího! Což ta.bezdětná, manželství, je to něco.přirozeného, že se u nás v r. 1930 počítalo jen v Čechách 14 % bezdětných manželství, na Moravě 12 %, na Slovensku 11¹/₂ % a na Podkarpatské Rusi 11 %? Nechci připomínat snad rodiny t. zv. dvojího zaměstnání; víme, kolik se jich počítá a kolik je právě z nich rodin bezdětných.

A což dále § 144? Vzpomínám si, když pod mými okny nesly ženy standarty s hesly, mezi nimiž bylo také: "Odstraňte § 144!" Myslím, že by se dnes jisté nikdo ani neodvážil přijíti s tímto návrhem do Národního shromáždění, a musím říci, že jsem se svého času skoro styděl v duši a horšil, když biskup královéhradecký dal kněžím s kazatelen čísti, že bylo u nás za rok povražděno 60.000 nezrozených. A co vidíme dnes? Počet potratů byl pro tento rok odhadován odborným lékařem na 195.000. Kdybychom takto žili, vybije se národ sám. Když se za války matka loučila se svým synem a myslila, že snad jej už neuvidí, přece jen jí zbývala naděje, že se vrátí do její náruče aspoň zmrzačen, ale že se aspoň vrátí. Ale, slavný senáte, co máme říci tomu, když vlastní asiatka zavraždí ve svém lůně své dítě? Zde je to jistě vražda. Potom se z humanity volá: Netrestejte ji! Já ještě více odsuzuji zvláště ty lékaře, kteří pomáhají při tomto procesu (Různé výkřiky.), a slyšel jsem, bohužel, i jednoho primáře, který řekl na gynekologickém oddělení: Já jeptišky nechci, poněvadž ty nerozumějí penězům. - Takhle daleko to jíti nemá a nemůže. Každý, kdo má lásku ke své vlasti, musí pozdvihnouti hlasu svého proti tomuto jednání. To je blud druhý.

A další, co se napraviti musí, je zajisté zákon o rozluce manželské. Praví-li se v naší ústavní listině, že rodina má zvláštní ochranu státní, nevidím, že by ji měla v zákoně rozlukovém. Do r. 1933 se počítalo, že bylo ročně rozloučeno na 6.000 manželství, r. 1934 už se napočítalo na 7.000, r. 1935 7.322 a r. 1936 už 8.608. Tedy za jediný rok přibylo o 12 % neblahých rozluk.

Slavný senáte, sám jsem viděl takové rozloučené rodiny, a kdo tím trpí? Ubohé děti, v jejichž očích vidí otec oči své nenáviděné manželky a podle toho pak s nimi jedná, zvláště když si pak přivede družku. Víme, že stát je a bude zajisté takový, jaké budou rodiny a jednotlivci, z nichž se skládá.

A dobře papež Lev XIII volá: "Základem obecného blaha je rodina!" Budou-li rodiny státu dodávati občany, úředníky, zákonodárce poctivé, pracovité, neohrožené, žádných obětí se nelekající, pro dobro nadšené, zbožné, bližního a vlast milující, jak by potom nebyla krásnou budoucnost národa? Budou-li však z rozvrácených rodin a znemravnělých a požitkářských lidí vstupovati do života lidé leniví, příživníci, lidé nepoctiví, úplatní, nemravní, který stát se nerozpadne a nestane se kořistí lačných sousedů? Co se stalo s říší římskou, opakovalo se již mnohokráte v dějinách: za všeobecným úpadkem rodiny se vždy v patách přivalil rychlý úpadek státu a pak i jeho zánik! Proto, kdo miluje svůj národ a svůj stát, musí vše podniknouti pro ozdravění rodiny!

Jest proto povinností státu, vlády, zákonodárných sborů a úřadů, aby se zjednala bezohledná náprava, zvláště novelisace v zákonech, které se ukázaly zhoubnými pro rodinu; takovým jest zvláště zákon o manželské rozluce. Nechť se stát odhodlá ku pronikavé politice na ochranu rodiny, nechť jenom zdravé rodiny zajistí mu přítomnost i budoucnost. Jest ovšem potřebí pro rodiny s četnějšími dětmi, zavésti také nějaké výhody a to především úlevy daňové. Je to smutné, když se počítá existenční minimum na 7.000 Kč, které se, má-li rodina více dětí, zvyšuje o 2.000 Kč. Zde by se měly podle dětí tyto příspěvky vypočítávat a hleděti tyto úlevy daňové rodinám poskytnouti. Potom by bylo jistě dobře poskytovati úlevy ve vojenské službě a potom výhody při přijímání do státních služeb. (Hlasy: A povyšování!) Kdo je dobře situovaný, ať si toho jedináčka živí, kdo však není dobře situovaný a rodina je četná, jistě z důvodů sociálních zaslouží, aby těmto dětem, které se snažily protlouci se podobným životem, byla dána přednost především ve státních službách.

Dále by bylo dobře dbáti při důstojnictvu, aby rodiny nebyly trhány, aby manželka s dětmi nebyla v Hradci Králové a muž na Podkarpatské Rusi, někde snad i proto, že velitel zanevřel na toho důstojníka apod. Zde máme bdíti a všímati se těchto zjevů.

Dále by bylo dobře upraviti rodinné příplatky. Víme, jaké jsou, a víme také, že když je více dětí, již se na to nehledí. Zde by bylo možno uvésti mnohé náměty, ale nechci se o tom dále šířiti. V řadě států se již k účinné politice rodinné odhodlali. Čím déle budeme s ní u nás otáleti, tím více narostou i nenahraditelné ztráty. Bude-li při vší té práci pro rodinu zákon Boží v naší demokratické republice nejen respektován ale i nejvyšším zákonem, bude to jistě k největšímu prospěchu státu.

Všiml jsem si občanského zákoníka, když se o něm v poslední době jednalo, že je tam vynechána partie o právu rodinném atd. Také v demokratické republice, i když zde pan ministr prohlásil, že je to politicum, u věřících křesťanů není nerozlučitelnost manželství žádné politicum, to je zákon Boží a my prosíme, aby naše slavné zákonodárné sbory, když jsme to demokratickým, věřícím katolíkům přiznali, právě jako necháváme druhé, i kteří se nehlásí k žádnému vyznání, aby se řídili podle svého svědomí, a na to snad máme nárok jako křesťané, aby.byly respektovány naše city, naše svědomí a zákon Boží, ve který věříme. (Souhlas.)

Račte mi dovoliti; abych nyní udělal několik poznámek k rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty. Chci se zmíniti sám o věci, o které se zde nikdo nezmínil. Týká se to potřeb církve. V rozpočtu je na kultus ohromná cifra, ale hned z ní vytáhnu, jak je pamatováno na př. na naše semináře, na výchovu našeho kněžského dorostu. Prosím, na všechny semináře je stanoveno 360.000 Kč, z čehož připadá na královéhradecký seminář 110.000 Kč. Prosím, ať si někdo vezme na starost 150 lidí a živí je celý rok za 110.000 Kč. Já, když se starám o sirotky, jako sociální pracovník, vidím a nerad vidím, když mi okres nabízí na sirotka 120 Kč měsíčně a raději dělám sbírku, neboť jsem přesvědčen, že mají-li děti žíti pořádně, patří jim nejméně 150 Kč a tuto částku 150 Kč měsíčně platíme na děti od 6 do I4 let. Když si všimneme studujících v Hradci Králové, přece mi nikdo nepřijme na byt primána, aby otec neplatil aspoň 350 Kč měsíčně, a teď si všimněte, že když rozpočítáme státní subvenci, připadá na chudé hochy - a jsou to většinou hoši vyrostlí v chudých venkovských chalupách 65 Kč měsíčně. Prosím, mějme sociální cítění a proto prosím o to i všechny komunisty, když volají po sociálním cítění, abyste na tom chudém lidu nechtěli, aby se ročně muselo sebrat 400.000 Kč u katolíků té chudé diecése hradecké. Kdosi řekl, že katolíci budou žebráky, ale žebráci nejvíce cítí a mají nejvíce soucitu se strádajícími a trpícími. Jsem o tom přesvědčen, když každého roku konám jako ředitel charity sbírku brambor a viktuálií. Je pozoruhodné, že z Českomoravské vysočiny, kde se nosí na zádech hnůj na hnojení políček, osvědčil chudobný lid nejvíce citu se sirotky, se slepými a hluchoněmými a že poslali jen z Habrů půldruhého vagonu brambor, abych je rozdělil pro sirotky a strádající v Čáslavi a Kutné Hoře. Ten chudobný lid cítí snad více a když stát věnuje na vysokoškolské studentstvo částku 6,363.000 Kč a na studentstvo středoškolské částku 3,495.000 Kč, prosím aby se také ustrnul a pro ty chudáky dal větší částku nežli 65 Kč měsíčně. Konečně je to státní povinnost exjustitia, aby po konfiskaci církevního. majetku a majetku řádů tyto semináře vydržoval, poněvadž jako právní stát ji převzal po Rakousku. Konečně když ti hoši vyrostou, víme, že jsou z nich matrikáři, kteří konají práci, již by stát jinak stály velké peníze a svou obětí, jak z řádů ženských, tak mužských, jak sám pan ministr soc. péče řekl a je přesvědčen, přes 60 milionů Kč vracíme opět státu, tedy že zasluhují tu kongruu, kterou vytýkají ubohým kněžím ti, kteří věci nerozumějí. Tedy prosím o tuto subvenci, o toto sociální cítění zvláště u soc. demokratů, komunistů a českých socialistů, když mají to jméno sociální. (Sen. Riedl: Pane kolego, relativně to musíte brát!) Jak to? (Sen: Riedl: Vezměte počet, kolik je žáků u vás a kolik na středních školách, když tam uvádíte číslici 9 milionů!) Kolik je jich? Rozpočítávám položku 110.000 Kč u nás, co dostáváme na 150 studentů. Řeč moje je jasná, ale prosím, pro studenty, sto je jiná podpora, stát je tam zastoupen jen ex charitatis, ne ex justitio, to je rozdíl velký.

Dále, kdy se vydá prováděcí nařízení k zákonu čís. 103/1926? Vím zase, že nikdo by se nás neujal. Týká se to specielně mne. To je zákon, který ustanovuje platy profesorů theologie. Vím, nás je v Čechách - poněvadž v Praze je fakulta - všech dohromady 21, v Brně 7, je nás tedy celkem 28. My snad za to slovo nestojíme, poněvadž je nás málo, my nikomu neublížíme, když si nás nikdo nevšimne, ale zase podle sociálního cítění, když profesorovi jako je můj kolega, který 10 roků sloužil za války, život svůj vydával všanc u těch nemocných vojáků, kteří skvrnitým tyfem byli stiženi, se za těch 10 let nezapočítá do státní služby ani haléře, pak myslím, že to spravedlivé není. Za Rakouska se započítávala aspoň polovice. Zákon čís. 103/1926 trvá již 11 let a nemůžeme se dočkati prováděcího nařízení. My, kteří máme přednášky v seminářích diecesních i na fakultách, jsme placeni podle středoškoláků, ač práce máme více než ti profesoři. Zejména tomu, kdo sloužil dříve ve službě duchovní v jiném odboru; se nezapočítá ani haléř. O to bych také prosil, aby se sociálně cítilo i s těmi osmadvaceti, kteří jsou v Čechách a na Moravě.

Dále jsem si všiml položky na kostelní potřeby. Také se to často vytýká. Na fary a náboženské matice je pamatováno položkou 140.000 Kč v Čechách a v zemi Moravské docela jen 9.700 Kč. Když počítám těch 120 kostelů jen ve své diecési, je to vydání stěží jen pro polovičku mé diecése a pro ostatní není nic. A při tom se vykládají staré výnosy, dekrety, gremiální usnesení, i slavnou českou finanční prokuraturou, aby se ukázalo, že stát tu povinnost prý nemá. Jak víme, stát ji má ex justitio, neboť ji ex justitio převzal.

Nyní bych se podíval na příspěvek stát. památkového úřadu. Tam se praví, že na ochranu historických památek se věnuje 580.000 Kč. To je ovšem položka velmi ubohá. Za 580.000 Kč se mají udržovati naše památky historické v celé republice. Velevážení, chtěl bych ukázati ještě na jeden zjev a mrzí mne, že zde nemáme více zástupců vlády, poněvadž bych. chtěl poukázati na věc, která je přemnohým vám známa. Je to odkaz; krásná nadace hraběte Šporka v Kuksu. Volám k ministerstvu vnitra: Má takový krásný odkaz s účelem humánním zahynouti? Nenechte vyhnati těch 100 starců, kteří tu mají býti umístěni a ve své chudobě a ve svém stáří ošetřováni! Nenechte zničiti umělecké památky tak krásného odkazu! Protestujeme také proti hospodářství, které se tam koná. Loňského roku bylo pachtýři odepsáno 117.000 Kč, na daních se mělo zaplatiti 400.000 Kč. Správce si toho ani nevšiml, pohledávka zůstala v platnosti. Dále si všimněme, co za to správce bere. Má 3.000 Kč měsíčně, 25.000 Kč ročně na koně a diety k tomu. Prosím, aby tohle bylo opraveno, aby sem přišla státní revise. Vždyť chtěl hrabě Špork, aby jeho odkaz na věčné časy trval, aby byl pod dozorem státním a církevním. Biskup královéhradecký je spoluinspektorem. Jemu nebylo nic předloženo. To jsem si zjistil v poslední době a proto reklamuji právo biskupa královéhradeckého, aby bez jeho vědomí nic se tam nepropachtovávalo a aby se také vyšetřilo, zda ty pachty jsou přiměřené a odpovídající této krajině. Potom ovšem má povinnost i památkový úřad. Kdo tam byl, ví, jak krásné umělecké věci tam byly, a dnes skoro podlehly zkáze. Zde je třeba také, aby se hledělo ty památky zachovati. Vidíme také na jiných místech, že státní památkový úřad přichází pomoci s částkou 5.000, 10.000 a pod. Viděl jsem na jednom místě, že se za tu subvenci stát. památkového úřadu krásný, umělecký objekt přikryl lepenkou. Nechtěl bych tam nikoho přivésti a ukázat mu: Toto jsou krásy naší vlasti, podívejte se, jak je o ně postaráno, lepenkou je ten umělecký objekt pokryt a tím ovšem připravován ke své zkáze. Či má naše vlast zůstati ochuzena ztrátou těchto památek? Zde je třeba.nejen většího porozumění, ale také vydatné pomoci.

Těchto několik námětů dovolil jsem si uvésti vlastně jako prosbu, aby při příštím rozpočtu - my, kteří nejsme v rozpočtovém výboru, tak dobře do toho nevidíme a proto jsem uvedl tuho věc, která také nás tísní a o které zde zmínky nebylo - byly uvedené křivdy odstraněny a naše republika aby byla podle svých sil spravedlivá vůči všem občanům. Pro schváleni rozpočtu budeme hlasovati, i když tolik obětí vyžaduje téměř od každého občana naší drahé vlasti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Brodecký.

Sen. Brodecký: Slavný senáte! Dámy a pánové!

Více než k předloženému rozpočtu chci promluviti k rozpočtu, který příštím rokem má býti vypracován. K příštímu rozpočtu chtěl bych připomenouti dvě věci, které v tomto rozpočtu absolutně chybějí, resp. do sestavení jeho se nedostaly. Vydáváme se schválením všech stran miliardy na zbrojení. Vydáváme je jistě na místech nejdůležitějších. Nedovedli jsme však ve věci nad jiné důležité právě pro obranu státu, t. j. ve věci uzpůsobování naší dopravy moderním požadavkům doby, držeti stejný krok s jinými státy, hlavně se státy, které budou zítra či pozítří našimi protivníky. Pak ovšem jsou tyto miliardové náklady řekl bych když ne zbytečné, to je snad ostré slovo, ale velmi silně znehodnocené, nedovedeme-li s rozvojem dopravy okolních států, event. těch, které dnes či zítra budou naším protivníkem, držeti aspoň přiměřeně stejnou linii.

Chtěl bych se zmíniti jenom o dvou úsecích této dopravy, o železnici a automobilu. O každém zvlášť. Musí býti přiznáno, že investice jsou vkládány do železnic velmi účelně a že je postaráno dobře o vozový park, stroje a celou podstatu železnic. Ale tak jako stroj vůbec bez síly lidské je mrtvou hmotou, tak také spějí železnice mílovými kroky k tomu, aby tvořily součást onoho velikého nebezpečí, které se na nás v dopravnictví přímo úprkem valí. O železniční personál není totiž postaráno nejen úměrně k investicím a rozvoji železnic, ale není oň takřka vůbec postaráno. Železniční personál se nahrazuje čím dále tím více smluvními dělníky. Ve vl. nař. č. 15 bylo na př. vynalezeno slovo pomocný zřízenec; když se stane smluvní dělník pomocným zřízencem, je to pro něj největší štěstí. Zkrátka v personálu železnice od r. 1927 chátrají.

Již se zmínilo několik pánů předřečníků o tom, jak provádíme zvolna proletarisaci u státních civilních a veřejných zaměstnanců. Je-li však slovo o sociálním propadání někde na místě, pak je to jistě u personálu železničního. Na železnici jsme na př. měli rozdělen úřednický personál na úředníky nižší, středoškoláky a vysokoškoláky. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Z těchto nižších úředníků, absolventů střední školy bez maturity, měšťanek, odborných škol se rekrutovali velmi schopní, ba i nejschopnější úředníci železniční. Vládním nařízením č. 15 - prý odvozením z platového zákona č. 103 - byla tato kategorie úřednická u nás vůbec eliminována.

V prosinci r. 1936 jsme zněli úředníků stantutu IIIa 7.412, a IIIb 809. V září r. 1937 máme úředníků IIIa 6.949, IIIb 668. Tedy tam jich je o 500 a tu o 200 méně za necelý rok 1937. úpadek této kategorie jeví se od r. 1927, kdy jsme měli těchto úředníků na 14.000. Tito lidé, mimo přeřaděné na gážisty, byli vyřaděni ze stavu úředníků a vůbec nikde se o nich nemluví. V roce 1926 byli prostě až do oficiála převedeni do 7. platové stupnice, od vrchního oficiála do 6., a zde, v posledním platovém stupni, byli postaveni před zeď. Ti ze sedmé stupnice se nedostanou do šesté a ze šesté se nedostanou výš; prostě jsou na vyhynutí.

Platový zákon z r. 1926, č. 103 Sb. z. a n. sice říká, že se zavádí III. a IV. třída úředníků; z nich III. třída je obsazena úředníky s nižší střední školou nebo těmi, kteří mají vzdělání odpovídající nižší škole střední, nebo 3 měšťanky a odbornou školu mistrovskou; do IV. třídy mají býti zařaděni úředníci vykazující vyšší vzdělání, než podává obecná škola.

Zařadění do těchto tříd u železnic se nestalo vůbec. Všechno úřednictvo počtem asi 14.000, bylo postaveno před volbu: buď přeřadění na gážistu nebo, jak jsem řekl, ke zdi! V platovém zákoně se říká, že mohou býti povýšeni úředníci III. a IV. služební třídy od 7. do 4. platové stupnice. Na železnici musí zůstati prostě v 7. nebo 6. platové stupnici. Tam, kam kdo byl zařaděn před 11 lety, končí svoji existenci. Místa se pro tuto kategorii ani nevypisují ani nesystemisují, prostě je to stav k zoufání. Při tom se těmto lidem ukládají nejdůležitější práce. Nechci říci na 100 %, ale jistě na 80 % těchto lidí zastává služby na místech, kam patří středoškolák nebo i vysokoškolák, a to bez jediné naděje na povýšení. Zůstávají tam, kam je zařadil platový zákon. 7. platová stupnice končí platem 1.800 Kč, má 5 náslužných přídavků, jak jsme říkali náhrobních, po 1.2000 Kč; po 30 letech se mohou tedy dostati na 24.000 Kč, případně ve třídě IIIb na 22.500 Kč. Vrchní oficiál převedený do 6. platové stupnice může se dočkati nejvýše, i s náslužnými přídavky, platu 27.900 Kč, ačkoliv platový zákon říká, že v 5. či 4. platové stupnici má dosáhnouti platu 30.600, případně 39.000 Kč. Status úředníků IIIa) a b) jest smutná kapitola.

Docházím ke kapitole druhé, pomocných zřízenců a smluvních dělníků. V prosinci r. 1936 bylo podúředníků 25.500, v září 1937 o 400 více. Zřízenců bylo 38.683, v září letošního roku 40.229. Pomocných zřízenců - této nové kategorie - bylo v prosinci 1936 30.008, v září letošního roku 29.080. Uvádím tyto cifry jen proto, aby se ukázalo, jak se celý i personál přesunuje do smluvních a pomocných. V prosinci r. 1936 jsme měli 38.875 smluvních dělníků, v září 1937 65.146. V těchto vypověditelných existencích jsme došli tak daleko, že máme t. zv. vypověditelných 94.226 proti 66.028 nevypověditelných.

Je tu příliš zřejmá tendence snižovati náklad při stoupající výkonnosti, snížit v pravém slova smyslu sociální úroveň železničních i zaměstnanců. Až do platového zákona, příp. vl. nař. č. 15/1927 byly odpovědnější služby železničářů hodnoceny tím, že železničáři byli drženi vždycky o něco, i když málo, výše než ostatní civilní zaměstnanci. Dnes klesli železničáři ve své většině, jak tu račte vidět, na ²/₃ ubohých poměrů státních civilních zaměstnanců. Oč ubožejší jsou sociální poměry železničářů! V lednu 1936 máme 14.320 smluvních dělníků, v září 1936 již 39.364, čili měli jsme okrouhle o 25.000 smluvních dělníků více, než jsme jich měli v lednu. V lednu 1937 jsme měli smluvních dělníků 21.235 a v září už 65.146!

Proč? Smluvní dělník přijde ještě levněji než pomocný zaměstnanec, pomocný zaměstnanec přijde levněji než definitivní zaměstnanec. Chtěl bych jenom poznamenat, že u nás jsme měli smluvními dělníky lidi, kteří slouží 18, 20 i přes 20 let, ačkoliv platový zákon, resp. § 135 vlád. nařízení č. 15 praví, že dělník po 12 letech má býti postaven na roveň pragmatikálním, zaměstnancům.

Při interpelaci před několika dny řekl jeden vysoký úředník v ministerstvu železnic: "Tak zlé už to není, pane senátore, jak to bylo. Snad jsou 18 a 16letí, ale my se hnedle přiblížíme situaci, že nejstarší smluvní dělník bude u nás jen 8letý".

Počítáme-li, že ten člověk byl 10 až 15 roků smluvním stálým, že se stal pomocným zřízencem po 15 letech a že odcházeje z vojny měl 22 až 24 let, k tomu 15, to je 39 roku stáří... (Sen. Javornický: To je dorost!) Ano, to je dorost při velmi překotném vývoji našeho železnictví! Dnes jezdí smluvní dělníci a pomocní zřízenci i jako vlakvedoucí, mají dozorčí služby, mají zkrátka, řekl bych, skoro společně se zproletarisovanými definitivními zřízenci a podúředníky výkonnou službu v rukách a svým počtem převažují.

A teď je to nejzajímavější: Po 12 letech, co je pomocným zřízencem, je postaven na roveň definitivnímu. Má 15 a 12, t. j. 27 roků služby. Ale jak vypadá to postavení na roveň? V platu zůstane pomocným zaměstnancem, v pensijních nárocích rovněž. Má jen jednu věc, že je podle udání nevypověditelným. Ale tam, kde definitivní zřízenec po 5 letech, odchází-li ze služby na základě nemoci, má aspoň minimální pensi, tam nám propouštějí i tyto na roveň postavené před 12 lety členství v pensijním opatření pro zrakovou nebo jinou závadu s prohlášením: Tato závada nevylučuje z pracovní schopnosti. A poněvadž invalidita se měří ²/₃ a on daleko nemá ²/₃ ztráty pracovní schopnosti, nedostane vůbec invalidní pensi.

Nechci unavovati číslicemi, jen bych ještě poznamenal: Z těchto 12letých, resp. celkem 27letých služebníků jsou vybíráni zaměstnanci po řadě k definitivě. Přes 50 % těchto lidí se však nestává definitivními, poněvadž je lékař neuznal. Stará zásada podle císař. patentu, že přijetím na dráhu člověk udělal lékařskou prohlídku a neobjeví-li se nějaké následky staré, v civilu získané nemoci, je nutno počítati každou nemoc za získanou ve službě, ta zásada je dnes pryč a u nás musí smluvní zaměstnanec i pomocný zřízenec podle §u 135 před jmenováním definitivním znovu k lékařské prohlídce, která skoro 60 % těchto lidí neuznává. Jak říkám, nechci unavovati číslicemi. Jenom to chci ještě poznamenat. Pomocný zaměstnanec první platové stupnice ačkoliv i řemeslníci jsou dnes zařazeni do druhé - bere za ta léta, kdy byl tak šťasten, že se stal pomocným zaměstnancem, to znamená za 40 i více služebních let, méně o 87.850 Kč. Poněvadž se nemůže dostat do poslední platové stupnice, můžeme říci, když dílenský zřízenec, podúředník v Praze ztrácí za 30 roků definitivy 38.350 Kč, že má pomocný zaměstnanec v téže kategorii a při téže práci za těch 30 roků nejméně 120.000 Kč ztráty, čili průměrně 4.000 Kč ročně. Při jmenování po sebe delší službě jest zaměstnanec pomocný i definitivní zařaděn vždy do prvního platového stupně své kategorie.

Ještě bych se chtěl zmínit o pensích. Připomínám, že beru jen kategorii dílenských, ačkoliv jsou na tom ostatní skupiny stejně mizerně. Dílenský má za 35 roků služby a členství v pensijním fondu 13.056 nebo 13.800 Kč pense. Pomocný zaměstnanec první třídy může docílit za stejnou dobu členství nejvýš 8.200 Kč, druhé třídy 7.320 Kč. Vezmeme-li v úvahu, že řada těchto pomocných zaměstnanců a mimo ně všichni smluvní dělníci máme posledních v září 1937 65 tisíc - podléhají stanovám o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců čsl. státních drah dráhy si totiž udělaly zvláštní invalidní pojištění - vidíme, že v nejlepším případě může po 35 letech takový dělník u vrchní stavby docílit pense 3.143 Kč ročně. Ale tu pensi může dostat jen tenkráte, má-li buď léta ve formě starobní pense, nebo má-li nárok na invalidní důchod, a to musí být ze dvou třetin práce neschopen. Jeho vdova má nárok na vdovský důchod jen tenkráte, je-li práce neschopná, přes to, že si její muž na to platil.

Ještě bych připomněl, že na základě vládního nařízení č. 15 vdova a děti po čekateli, který zemřel ve službě, nemají žádného nároku na pensi. Představte si, jak to dlouho trvá, než se takový člověk stane čekatelem, a když pak jako čekatel zemře, vychází vdova naprázdno. Již předseda vlády dr Ant. Švehla prohlásil r. 1927, že se tyto věci nemohou tak skandálně provádět, a povolil pro první rok 80 mil. Kč na novelisaci, aby se to vyrovnalo, a druhým rokem že se bude vládní nařízení č. 15 měnit. Švehla zemřel, pak se nic nedělalo a železničáři zvolna - v posledních letech vlastně dost rapidně - propadávají proletarisaci. Mnozí z řečníků položili otázku, je-li takový železničář, jemuž je svěřen nesmírně důležitý úkol v případě přepadení nepřítelem, dosti spolehlivým, když vyrostl v bídě a starostech o suchý chléb, a když i jeho rodina při těch 420 nebo 380 Kč měsíčně trpěla nouzi. Zodpovědění této otázky bych ponechal těm pánům, kteří tyto zákony tak slepl, bezhlavě a bez pomyšlení na budoucnost, kam vlastně národ vedou, dělali. Dohodli jsme se v soc.-politickém výboru již při projednávání železničního zákona, že podáme návrh na novelizaci vládního nařízení č. 15. Poněvadž práce s rozpočtem byly již skoro zakončeny a ministerstvo nár. obrany přišlo s velmi nutným, ale tak horentním požadavkem, jemuž muselo v dané chvíli ustoupiti vše ostatní, nechali jsme tuto věc stranou, ale jsem přesvědčen, že k jednání o novelisaci musí dojíti, poněvadž dnešní poměry nelze nadále držet.

Přecházím nyní ke druhé kapitole našeho dopravnictví, k automobilismu. Nebudu mluvit o jeho důležitosti - mám tu citáty od kapacit. Už při referátech o zákonech automobilových ve sněmovně začátkem r. 1935 jsem prohlásil, že oba zákony, ani zákon o jízdě motorovými vozidly, ani zákon o dopravě motorovými vozidly a o jejich zdanění, se nedají provádět bez obrovské škody pro národní hospodářství a především pro obranu státu. Názor tento jsem řádně podepřel. Vláda ovšem tehdy naléhala na usnesení tohoto zákona, poněvadž ministerstvo financí mělo za to, že nemůže dělati rozpočet bez daní nově navalených na automobilismus. Hlasovali jsme tedy pro tento zákon - já jsem dokonce o něm referoval v předpokladu, že je nutno nemožnou situaci automobilismu napraviti, i kdyby bezprostředním důsledkem zákona bylo další nesnesitelné zhoršení. Počítali jsme s tím, že prováděni těchto zákonů otevře oči celé veřejnosti i pánům na vedoucích místech, kteří dosud význam automobilismu pro národní hospodářství a obranu státu nechápou. Po odhlasování zákona konala se schůzka členů branných výborů obou sněmoven, kde jsem měl příležitost zmínit se o onom strašlivém nebezpečí, které hrozí státu z provádění obou zákonů. V listopadu r. 1935 přijal branný výbor posl. sněmovny resoluci - žádné slovo není přehnáno, naopak odpovídá skutečným poměrům - ve které se mimo jiné praví: Výbor konstatuje, že automobilismus u nás je ve zřejmém úpadku a tím je povážlivě ohrožena brannost státu.