Jsme na takovou možnost my, náš stát připraveni? Vždyť ležíme v srdci Evropy! Musím říci, že jsme připraveni vojensky, finančně i mravně. Máme bezesporně dokonalou armádu, znamenitě vyzbrojenou, která snese nejpřísnější měřítko. (Výborně!) Všeobecný úsudek o ní, je i z řad odpůrců vesměs příznivý. Máme řetěz dokonalého opevnění kolem našich hranic a běda tomu, kdo by do nich vstoupil. Ale i finančně jsme připraveni. Náš pracovitý, spořivý a hlavně obětavý lid je nejbezpečnějším zdrojem finančních prostředků pro každý případ, poněvadž chce přinést oběti. Ale jsme připraveni také mravně. Mravní příprava, pohotovost našeho národa pro případ, že by byla ohrožena jeho bezpečnost a svoboda, integrita jeho území, jichž se mu dostalo dějinnou spravedlností, která mu byla buď vrácena nebo mu připadla, pohotovost bránit se do krajnosti, je jistě nade vši pochybnost. Národ, který 300 let okoušel cizího jha, sotva by šel do druhého - musíme si přiznat - bezesporně daleko těžšího, než bylo jho předešlé, aniž by stoupil zápas za svou existenci a aniž aby přinesl pomyslitelně nejtěžší oběti na krvi a statcích. To by byl zápas, jakého svět málokdy zažil a jehož analogii bychom marně v dějinách hledali. Jak bychom se bránili, kdyby nám někdo chtěl sáhnout na to, co jsme získali a co máme? Víme, že bychom nebyli sami a opuštěni, neboť konec Československa, případně oslaben, okleštění znamenalo by konec západní demokracie a počátek nové pangermánské hegemonie. Již Bismarck řekl: Kdo bude pánem Čech, bude pánem Evropy. Ovšem bude dobře, budeme-li především spoléhati na sebe a sami o sebe se opřeme. A v těchto krajně pohnutých dobách, kdy naděje střídá se s nejistotou, předkládá vláda rozpočet na r. 1938. Náš rozpočet má všechny znaky toho, co jsem předeslal, to znamená, že celý náš vnitřní život hospodářský, sociální a kulturní musíme přizpůsobit obraně státu; to je nyní naší povinností. Říká se, že hlasování pro rozpočet je projevem důvěry k vládě. Tentokráte jde o něco více než pouhý projev důvěry vládě. Tentokráte jde zároveň o manifestaci, že dáme státu nejen to, co potřebuje k normálnímu životu, nýbrž že mu dáme ještě nad to, co potřebuje, aby mohl zdárně ukončiti vyzbrojení armády a vykonati všechny přípravy k zabezpečení naší samostatnosti a svobody. Víme, že oběti jsou miliardové - to nejsou stamiliony, to jsou miliardy, co vydává. Ale musíme konstatovat s povděkem, že lid bez reptání schvaluje tyto ohromné výdaje, neboť je přesvědčeno absolutní jejich nezbytností. Občanstvo je přesvědčeno, že není jiného zbytí, občanstvo ví, že do poslední chvíle stavěli jsme na míru, že jsme stavěli na mírových smlouvách, na Společnosti národů, na kolektivní bezpečnosti, občanstvo ví, že jsme byli snad poslední v Evropě, kteří jsme se vydali na cestu zbrojení. Nezní času na rekriminace, každý ví, že jsme ani jediným činem, ani jediným slovem se nepřičinili, aby v Evropě a ve světě byla vytvořena válečná atmosféra, horší a dusnější oné z r. 1914. Naopak jsme neopomenuli ani jediné příležitosti, abychom slovem i skutkem se nepřičinili o zachování míru. Neúnavnost a bez příkladná trpělivost bývalého ministra zahraničí dr Beneše, jakož i mírové snahy presidenta Osvoboditele jsou po této stránce všeobecně známy a byly také vždy celou Evropou jako takové oceňovány. Mírumilovný president! - vždyť doma teď člověk slyší všelicos, nejednou se ozvaly hlasy kritiky pro náš zásadní pacifismus, který neprávem byl dokonce vykládán někdy jako defaitismus, jako slabost. Je to snad příhanou, chtěli-li jsme světu zachovati mír a ušetřiti ho nového krveprolití, je to snad příhanou, chtěli-li jsme, aby se věci řešily ve Společnosti národů dorozuměním, jestliže jsme se také řídili usnesením této Společnosti národů, které podepsaly státy, i když šlo o Habeš, o sankce proti Italii, oproti které jsme přece neměli ani stínu nepřátelství, s níž jsme si přáli a přejeme dosud žíti v nejupřímnějším přátelství?

Vždyť víme, co Italie pro nás znamenala za války a po válce, a jsme jí za to vděčni, ale my jsme, dodrželi to, co bylo usneseno ve Společnosti národů, jejíž pakt jsme podepsali. Řídili jsme se do posledního písmene heslem, které bylo raženo po válce: Válka válce - a není naší vinou, že v poměrně krátkém čase zapomnělo se na vzájemné přísahy, že světová válka je poslední válkou. Nikdo za to nemůže, a my nejméně, jestliže pakt Briand-Kellogův, podepsaný v r. 1928 62 státy, kde byla válka prohlášena zločinem, je dnes kusem a cárem papíru. Což my za to můžeme, že se válčí dále, že se vraždí dále dokonce i bez vypovězení války? Opakuji tedy: Není vhodná doba pro rekriminace, budiž jen dovoleno říci, že nikdy nebylo, co snad svět světem stojí, konáno tolik konferencí a mezinárodních úmluv jako v poslední době. Těchto konferencí a porad jsme se činně zúčastnili, my jsme se jich zúčastnili, zasahujíce iniciativně i poradně. Není naší vinou, jestliže se nedospělo k zajištění stability světa a k takové mezinárodní právní organisaci, jež by učinila navždy přítrž válkám a zabezpečila řešení mezinárodních sporů řízením smírčím a rozhodčím. Všechny tyto snahy bohužel ztroskotaly. Čí vinou, je těžko říci, nemělo by také smyslu, abychom hledali vinníka. Jistě že nadešlo jisté uvolnění mírových smluv a dokonce i nerespektování jich. Uvolněním mírových smluv vzniká v Evropě nepopsatelný chaos.

Státy se tu rozestupují na 2 fronty, na jedné frontě se ocitají t. zv. dynamické státy, usilující o změnu mírových smluv, zejména pokud jde o teritoria, a to třeba za cenu válečného risika. To je fakt. Na druhé pak frontě se shledáváme se státy, jež usilují o zachování světového míru, jež uznávají Společnost národů a které chtějí, aby se otázky konfliktů řešily vzájemnou dohodou. Řekl bych: jedna fronta válečná, druhá mírová. Také bychom mohli říci: na jedné stránce kolektivní bezpečnost, na druhé stránce bezpečnost od případu k případu uzavíráním pouhých dvoustranných smluv. (Sen. Sladký: Jak se to hodí do krámu!) Ano. Tvoří se t. zv. ideové bloky, ale z těch nás nemusí hlava bolet. Pro ideové bloky nedojde k válečnému konfliktu, ale může dojíti ke konfliktu, pokud jde o územní aspirace.

Do které fronty my se hlásíme? Samozřejmě do té, která usiluje o zachování míru a mírových smluv. Naše postavení je - přiznejme si - neobyčejně těžké, svízelné, ano i

dokonce tu a tam choulostivé. Vždyť geograficky ocitáme se ve středu těchto dvou odlišných front! O neobyčejné vážnosti v přítomné době a v přítomné situaci svědčí okolnost, že Anglie opouští insulární politiku, což dělala zřídka kdy, a v nejužší spolupráci s Francií může zameziti konfliktu a srážce těchto dvou front. Z úsilí zameziti této srážce dochází k různým cestám různých státníků v poslední době, na př. cesta Halifaxe. Výsledky této cesty skutečně nám nejsou známy, ale jedno musíme konstatovati, i když třeba neradi, že Německo se stalo v poslední době státem, s nímž se jedná. Nechci říci, že by se snad stalo Německo státem obávaným, ale jisto je, že s jakousi systematičností postupuje k svému cíli. Teď to jsou kolonie, poněvadž to ostatní má už vlastně pod střechou, vždyť rušila bod za bodem mírové smlouvy.

O vážnosti situace svědčí také cesta na př. ministerského předsedy Stojadinoviče, která ovšem měla za účel podepsání obchodní smlouvy, ale já myslím, že se tam jednalo také o docela jiné věci, a dokonce se ohlašuje i návštěva ministerského předsedy jugoslávského v Berlíně. Nevím, dojde-li k ní, ale ohlášena byla. Je jistě příznačné, že těsně po odchodu Stojadinoviče z Říma vypovídá Italie členství ve Společnosti národů. Já jsem rád, jsem tomu vděčen, že bělehradské noviny a sám Stojadinovič naznačují, že Jugoslavie nebude následovati příkladu Italie, naopak že trvá neochvějně na přátelstvích a na smlouvách, které Jugoslavie uzavřela s Malou dohodou a s Francií. S povděkem to kvitujeme.

Také cesta Delbosova přes Berlín, kde byl pozdraven samotným Neurathem, do Varšavy, Bukurešti, Bělehradu a do Prahy jistě není bez významu. Delbos tu jde utužiti stará přátelství s Francií - stará láska nerezaví, to už je v Polsku tradiční a ve Francii také, od dob napoleonských - anebo navázati nebo osvěžiti styky, ovšem poněkud za neznámým cílem, s Jugoslavií a Rumunskem. K této cestě, zejména do Polska, se připínají různé pověsti, všelicos se povídá, mluví se dokonce o možnosti zlepšiti naše vztahy k Polákům. Prozatím je však známo, že Polsko uznává své spojenectví s Francií, trvá na něm, ale také trvá na své úmluvě s Německem z r. 1934. Tedy Polsko nevyhledává kolektivní bezpečnosti, nýbrž trvá na bilaterálních smlouvách po vzoru Německa a tudíž vylučuje jakéhokoli prostředníka. Náš stát ho také nepotřebuje, počkáme, až bude vhodná doba, psychologicky dobře připravená, kdy bude možno upraviti náš vzájemný poměr. Jsem přesvědčen, že k takové úpravě dojde a bude musit dojít. (Výkřiky sen. Sladkého.) A na naší straně nebude chyběti dobrá vůle, poněvadž nikdy nechyběla.

Delbose, jenž přichází dokonce i ve jménu Anglie a jenž byl přímo nadšeně uvítán lidem v Bukurešti a v Bělehradě, samozřejmě také srdečně vítáme jako zástupce spojeneckého státu a ujistíme ho opět naší neochvějnou láskou a oddaností k Francii a spojeneckou věrností. To, myslím, je nade vší pochybnost. Ale ať je účel a cíl těchto různých návštěv a cest evropských státníků a politiků jakýkoli, jedno chceme míti na výsost zdůrazněno: Jako neodvislý stát nemohli bychom nikdy připustiti, aby se snad na různých konferencích mezinárodních a poradách jednalo o nás a bez nás. (Výborně! - Potlesk.) A stejně nemůžeme připustiti jakýkoli tlak, ať by přicházel s jakékoli strany - zdůrazňuji, podškrtávám - s jakékoli strany, abychom snad upravili naše vnitřní věci, řekněme menšinové naše poměry tak či onak. (Hlasy: Tak jest! - To je naší vějí!) To znamená, že s našimi vnitřními záležitostmi nikdo nebude kupčit (Výborně!), že se nikdy nestanou předmětem kompensačního obchodu. (Tak jest!)

Ujišťujeme opětně a opětně slavnostně, že Československo si přeje trvalý mír, že chce žíti se všemi svými sousedy v upřímném přátelství (Potlesk.), že nemá ofensivních úmyslů, že chce všemi silami pracovati na zlepšení mezinárodních vztahů ať politických, ať hospodářských, že je téhož názoru jako spřátelená Francie, Anglie, ale též Rusko a i Spojené státy, že jedině kolektivní bezpečnost bude nejbezpečnější zárukou, - že mír bude zachován.

A nyní nejnovější čin Italie. Vystoupení ze Společnosti národů a zejména nepřívětivý tón - nesmíme si ho zakrývati - jímž representant tohoto státu vystoupení odůvodňoval, nesmí demokratické stány nechati lhostejnými. Na ofensivu států dynamických a přes tu chvíli je tu gesto z řady dynamických států - demokratické státy musejí dáti odpověď ještě užší spoluprací a ještě těsnějším stmelením společných zájmů demokratických států než se dělo dosud, a to by se mohlo státi ve smyslu Rooseveltova projevu. (Výborně!) Zde je základ. Je těžko odhadnouti nejbližší budoucnost, zahraniční politika se mění jako v kaleidoskopu. Co bylo včera pravda, to už dnes není. Není tu jistoty, bezpečnosti atd., vzácnou výjimku však činí linie naší zahraniční politiky (Výborně!), která představuje přímku, nikoliv křivku, zejména nyní, kdy všechny koaliční strany jsou úplně zajedno v nazírání na mezinárodní události a téměř navlas stejně je posuzují a kvitují dokonce i z řad německých oposičních řečníků.

Řeči pronesené ústy vedoucích politiků za rozpočtové debaty v posl. sněmovně tentokrát vybočovaly z rámce takových obyčejných projevů. To byla přímo manifestace za unifikaci zahraniční politiky, aby tu nebylo rozkolů, a zároveň jakási přísaha všech pro jednotný postup, pokud jde o obranu a bezpečnost národa, demokracie a státu. (Sen. Sladký: Jsme všichni na jedné lodi!)

Také jsme samozřejmě pro koncepci střední Evropy a jsem rád, že také dr Stojadinovič předevčírem v Bělehradě zdůraznil, že je pro naši koncepci střední Evropy. Je to jakási obnova výroku Palackého a teď se dostává teprve Palackému veliké satisfakce o nutnosti velkého státního bloku v srdci Evropy z důvodů politických a hospodářských. Není to třeba odůvodňovati, je to samozřejmá věc, ovšem v jiné formě než to myslil tehdy Palacký. Vzácná jednomyslnost, jakou dal parlament najevo ve věcech zahraniční politiky, jest jistě neobvyklým zjevem, který musíme radostně kvitovati, a myslím, že se stane tak i zde v senátě.

Ani jediný nesouzvuk se neozval, a to teprve nebezpečí stojí před branami, cožpak teprv, kdyby nepřítel stál ante portas, našel by nedobyté bašty složené nejen z řádné armády a pevností, ale našel by také bašty z nás všech, mužů, žen i dorostu. (Tak jest! - Výborně!)

A do této vzácné harmonie bohužel padly dva stíny, Henlein a Sidor. Na jiném místě jsem se zmínil, že se nebudeme nikdy vměšovati do vnitřní politiky kteréhokoliv státu, ať má státní formu jakoukoliv, samo sebou se rozumí, že žádáme totéž také pro svůj stát. Tedy žádáme nejpřísnější reciprocitu. Menšinové otázky jsme upravili tak, jak jsme uznali za vhodno, a myslím, že jsme je upravili dobře a že nepotřebujeme k tomu ani rady ani pobídky z ciziny. S díky sice, avšak se vší rozhodností odmítáme proto pokyny cizích listů, cizích politiků a státníků. Dali jsme německým menšinám ústavou vše, co jsme dali sobě a k čemu jsme smlouvami povinni nebyli. (Tak jest!) Mohou se kulturně a sociálně vyžít, mají vysoké, střední školy a před chvílí jsme tu dokonce slyšely a také již konstatoval ministr školství, že relativně jsou na tam lépe než my. Není druhého státu, jenž má menšiny, který by s menšinami tak zacházel jako my. Chceme prostě, jak to nedávno řekl p. předseda vlády dr Hodža, státi se vzorem menšinového státu, nejen spravedlivými vůči menšinám, ale dokonce vzorem. Budeme vždy tolerantní v otázkách národnostních, ale samo sebou se rozumí, že to předpokládá loyálnost, že to předpokládá přiznati se ke státu nezáludně, otevřeně, čili t. zv. státnost.

Litujeme proto, jestliže sudetskoněmečká strana nám tuto práci zatěžuje nezřízenou agitací v cizině a šířením vyložených nepravd některým anglickým státníkům, bohužel anglickým, ale také konečně i německým politikům. V jedné věci by mělo býti jasno a mělo by jim to otevříti oči, co by se tak stalo anglickému nebo německému státníkovi nebo politikovi, který by přes tu chvíli zajel si někam do ciziny a tam konspiroval a štval proti svému státu, jak to činí Henlein nebo někteří němečtí kolegové. (Výkřiky: Byl by postaven ke zdi!) V Anglii by být vyloučen ze slušné společnosti, Angličané by nestrpěli, aby někdo štval proti jejich státu v cizině, a v Německu by ho pro provokaci postavili ke zdi, jak tu bylo řečeno. Je to zneužívání naší demokratické svobody. (Tak jest!) Nelze trpěti podobných rejdů, jichž cílem jest pangermanismus a nikoliv autonomie, která je nemožná a neproveditelná. Vždyť Němci mají dva státy, kde se mohou státně vyžíti, mají Rakousko a Německo. Žádati si třetí stát, to je na národ, který, ať už se stalo cokoliv, prohrál válku, přece jen trochu mnoho. Nemyslíte? Němcům nikdo nebrání, a to bych si přál, aby si to vzali hodně k srdci, aby si vytvořili v rámci Československa svérázné své vlastní československé němectví a nebyli tak otrocky závislí od Berlína. (Výborně!) Vždyť je to možné, my jim v tom překážeti nebudeme, jako jim nepřekážíme, aby zde nebyla určitá páska kulturní spojitosti s Němci v říši. Ale trpěti nebudeme iredentu, která by snad pod rouškou kultury chtěla směřovati k roztržení našeho státu. Sudetendeutsche Partei konečně bohudík nepředstavuje všechen německý lid - to konstatuji - který by byl stejného názoru jako ona. Ovšem dokud v Německu bude režim, který tam dnes vládne, dokud bude neklid v Evropě, vždycky budeme muset počítati se zjevy a la Henltein. To je jistá věc, ale my ji překonáme, jako jsme překonali horší a vážnější věci, ale vyprovokovati se nedáme. Jestliže pro zbloudilé Němce - nemohu to jinak říci - snad je tu nějaká polehčující okolnost, i když neomluvitelná, když byli přece vedoucím národem v Rakousku a neradi ztratili toto vedoucí místo, co říci o projevu ľuďáků, co možno říci o projevu Sidora, který stejně jako Henlein reklamuje autonomii, pronáší neomluvitelné protistátní řeči a dokonce ujímá se velezrádce Tuky, který se sám ke svému činu doznal? Co říci o tomto zjevu, když je známo, že ve starém Uhersku neměli vůbec práv, že tam neměli škol, že jejich poroba národní, sociální a hospodářská byla toho druhu, že Evropa jezdila se na ně dívati, že francouzští a angličtí filantropové vydávali obrázkové časopisy - pamatujete se, jak kolovaly v našich kavárnách - znázorňující drasticky tehdejší ubohost Slováků a jejich porobu? (Výkřiky.) Jak jsme s nimi tehdy sympatisovali! Dnes mají všechno, nač si vzpomenou, dnes naopak Evropa se jezdí dívati na pokrok na Slovensku. My jsme proto také na to pyšni, co jsme udělali za ten krátký čas na Slovensku, ovšem společnou prací Čech a Slováků.

Bohudíky také ľuďáci nejsou ještě Slovensko a proto, nelze mluviti všeobecně o nějakém nevděku. Mají-li Němci kam jíti, kam by šli Slováci? Řekněte upřímně, k Polákům, či k Maďarům? Řeč lidská prostě nezná výrazu, jímž by bylo lze odsouditi počínání těchto také Slováků. V době tak neobyčejně vážné a přímo nebezpečné, kdy celý československý lid měl by projevovati slavnostně jednotu státu, vpadají vládě do zad, nota bene vládě, která má v čele Slováka! Jaká to ironie! To by mělo také otevříti oči těm, kteří snad by v cizině chtěli sympatisovati s nimi. Řeklo se, že Sidor nemluvil za sebe, nýbrž jménem klubu. Tím je to horší pro stranu, která často osobuje si právo mluviti jménem Slovenska. Přijdou chvíle, kdy se budou za svůj výrok rdíti sami před sebou, neboť je to zbabělost, zneužití parlamentní tribuny v době pro stát tak krajně choulostivé a kritické. Všechno v normálních poměrech bych prominul, ale v této době se to prominouti nedá. To se musí odsouditi. Bohudíky, že ľuďáci nepředstavují ještě celé Slovensko. Jeho větší část - já to zde vděčně kvituji- uznává, co se vykonalo na Slovensku společnou prací Slováků a Čechů. T tento problém vyřešíme - může-li se mluvit ovšem o problému - vlastně je už vyřešen, neboť my se stále cítíme, i když jsou snad zde diference, rodnými bratry Slováků. Nehledáme žádných dělítek, jsou-li kde, tedy jsou to á la Sidor. My jsme zavedli decentralisaci, která je jakousi autonomii de facto. De iure přece autonomii zavésti nemůžeme. (Sen. Šolc: Dualismus!) Ano, dualismus, který by neprospěl ani nám Čechům, ani samozřejmě Slovákům, poněvadž by to znamenalo roztržení a zeslabení jednoty státu.

Pokud jde o vnitřní politiku státu, samo sebou se rozumí, že jsme pro koaliční systém jako jedině možný vládní systém v demokracii. Jsme pro loyální spolupráci všech státotvorných stran hlásících se k demokratickému principu, ovšem za podmínky, že v koalici nebude uplatňována zásada nějaké nadřízenosti a podřízenosti, čili že počet a síla jdou nad právo. Takovou koalici bychom těžko snášeli. Jsme pro Havlíčkovo: "Já pán, ty pán". To znamená: jsme všichni rovni a jako takoví musíme se vždy a o všem dohodnout, aniž bychom chtěli jeden druhému diktovat.

Demokracie nemá, diktátu, ale musí řešiti všechny i nejtěžší problémy jen dohodou. Až dosud se nám to dařilo, i když mnohdy bylo třeba krajního úsilí, bezměrné trpělivosti a nadlidského sebezapření. Jestliže jsme nepodlehli lákavým svodům ani zprava ani zleva a přidrželi se demokracie, ukázali jsme, že jsme hodni svých předků, kteří zásady demokracie měli vždycky v krvi a zavrhovali jakékoli násilí. Jako jsme se dohodli v náboženských a církevních otázkách, které vylučují kulturní boj, tak musíme se dohodnouti v otázkách hospodářských a sociálních. Tady ovšem boj není ještě skončen a brzy to tak nebude, ale není to žádné neštěstí. Bude-li vzájemný zápas na tomto poli veden slušně a uplatňováním pouhých argumentů místo bojů osobních, nemůže nám škoditi, nýbrž prospěti. Takové "větry od pólu k pólu", abych užil Březinových slov, pročistí atmosféru, abychom mohli volněji dýchat a volně žít. Ale zklamal by se, kdo by chtěl nás rozraziti pro tyto otázky.

Vzorem takové spolupráce by mohla býti úsporná komise. Ta také začala větrati a nehledíc napravo a nalevo šla svojí cestou, majíc na zřeteli pouze zájmy tátu a občanstva. Její úkol byl jistě neobyčejně těžký, uvésti v soulad samozřejmé zájmy občanstva a státního hospodářství, ale myšlenku úsporné komise nutno zpopularisovat. To se všecko nesmí dělat při zavřených dveřích. Je nutno jednání komise učiniti veřejným, aspoň pokud jde o forum jako je parlament, který jedině odpovídá voličstvu. (Souhlas.) Jinak jsme samozřejmě pro takový užší sbor, poněvadž v širokých sborech nelze řešiti tak delikátní věci, jako je úprava rozpočtu. Tolik rozumu máme.

Avšak ještě jiné úsporné komise by bylo třeba. Nejenom té, která bdí nad hospodářstvím hmotným, nýbrž i takové, které bdí nad hospodářstvím tělesným a duchovním, nejenom ekonomie ve hmotách, nýbrž i pokud jde o tělesné a duchovní síly. Nad rakví zemřelého ministra Najmana poukázal na př. dr Hodža, jak se u nás mrhá a plýtvá tělesnými i duchovními silami našich vedoucích lidí. Podobná neekonomie není na místě, neboť u nás těch garnitur jako mladý stát nemáme mnoho. Žádá-li se na př. od aktivního ministra, aby spravoval a do nejmenších podrobností vedl svůj resort a za tuto správu odpovídal, a kromě toho aby byl politicky činný a ve stálém styku se svými voliči, se stranou, dále aby samozřejmě konal i svoje občanské povinnosti, po př. také své povolání - vždyť je nemůže ztratit, z čeho by byl živ až nebude ministrem - pak se žádají na něm věci, které jdou nad jeho lidské síly. Proto již před lety z podnětu našeho předsedy Klofáče jsme přišli s myšlenkou, a dnes ji opakujeme, aby po vzoru Anglie a do jisté míry i Francie byl u nás zřízen systém státních tajemníků račte rozlišovat od vládních tajemníků - aby vedle t. zv. kabinetů, t. j. politických ministrů, kteří de facto vládnou, zabývajíce se jen záležitostmi politickými, zahraniční a vnitřní politikou, byl v každém resortu státní tajemník nebo podtajemník - ve Francii mají podtajemníky - zabývající se výhradně administrativními záležitostmi příslušného státního odboru. Tedy určitá, dělba práce. Samo sebou se rozumí, že státní tajemníci nesměli,by býti jmenováni Stranami, nýbrž výhradně presidentem republiky. To předesílám.

Jak jsem již pravil, zvítězí-li vždy a ve všem myšlenka, že nad stranami a nad námi všemi je něco vyššího, že je tu stát a národ, pak se nemusíme ničeho obávat, i když jsou tu samozřejmě určité diference. V podobné svrchované jednotě, řekl bych národní jednomyslnosti bude naše síla, která překoná vše, každou nepřízeň a každé nepřátelství, a my tím dokážeme, že jsme se naučili něčemu z dějin. (Výborně!) Nezapomínejme na mezníky naší historie, Lipany a Bílou Horu! Tyto mezníky nám dnes připomíná těžká doba a proto bděmež, učiňme vše, aby v jubilejním roce, dvacátém to roce trvání naší republiky náš stát byl hospodářsky i politicky tak vyzbrojen a připraven, aby na kolbišti evropského zápolení zaujal čestné místo mezi národy a stal se majákem, o jehož zdi každý příboj se musí odrazit.

Samo sebou se rozumí, že budeme hlasovat pro rozpočet. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. Hokky. Dávám mu slovo.

Sen. Hokky (maďarsky): Veľavážený senát!

Pri každej príležitosti musím konštatovať, že v ministerských laviciach tuná pred nami nesedí nikto práve vtedy, keď pojednávame o veciach štátnej domácnosti, to je o najdôležitejšej otázke, o ktorej vôbec môže byť reč v senáte. Jestliže i páni ministri berú túto vec tak ľahkovážne, tu ju ani my nemôžeme brať vážnejšie.

Nebudem posudzovať cifernosť rozpočtu jednak preto, lebo to už velmi dôkladne učiniti zákonodarci našej strany, a jednak ani preto, lebo po čas dlhých rokov ako poslanec a nieskoršie ako senátor, ale obzvlášte ako poslanec venoval som sa mu celé týždne a podrobil som ho kritike, pri čom som žiadal, aby organizácia štátneho účtovníctva bola zveľadená tak, aby ona umožnila čo najvážnejšiu kontrolu správy štátneho imania. Po tejto stránke podal som podrobný, konkrétný návrh, ktorý s roka na rok opakujem. Môj hlas bol však vždy hlasom volajúceho do púšte. Opozícia môže tuná, podávať akékoľvek návrhy, prospešné pré štátne financie, to všecko ide nazmar, a veru mohlo byt už ušetrené veľa miliard a štátne dlhy nemusely budúceho roku dostúpiť výšku 50 miliard.

Ešte väčšia galiba je však v tom, že v tejto republike bolo už od prvopočiatku vytvárané ovzdušie, ktoré nevedie k usmiereniu, ač potreba toho stáva sa stále naliehavejšou. Trúfalosť jednotlivých vedúcich kruhov republiky, čerpaná z počiatočných úspechov a vyvolávajúca v mnohých vieru, že vládnucí národ bude tu mať večný raj, vyvolala dusivé ovzdušie pre národnosti. Niektorí prednostovia, referenti vyšších úradov, strany koaličné, ba i niektoré sály i sudcovia sú ovládaní snahou, aby udusili v zárodku oprávnené, slušné a spravedlivé túžby národností. A to bolo vždy prekážkou možnosti usmierenia.

Tu hla, jeden list, vytržený z rozhodnutia istého sudcovského senátu: "Vzhľadom na to, že maďarský štát bol pred prevratom štátom občianskym a že bol po celom svete

známy ako žalár národností, tieto pomery primaly utlačovaných Slovákov a Rumunov k spolupráci na utvorení našej republiky."

Kde sudcovský senát môže v mene republiky vynášať takéto rozhodnutia a kde je sudca do tejto miery subjektívny, tam ani len dúfať nemožno, že by došlo k pokojnej konsolidácii tunajších národov. Toto rozhodnutie podpísal Jozef Králik. Takýto sudca nie je hoden nosiť sudcovský talár, ani keby bol členom bagatelného sálu, tobôž vážného sudcovského sboru. Senát nemá, ani jediného člena, ktorý by si sudcu, vykonávajucého vážne svoje povolance, vážil tak ako ja. Ale jednotlivcovi, ktorý nie je toho hoden, odňal by som sudcovské odznaky, lebo on neslúži ku cti ani sudcovskému sboru, ani štátu, v mene ktorého vynáša rozsudky.

Vážený senát! V mene ľudí bez vlasti i ja by som mohol povedať, že pre nich je táto republika žalárom, ale nepovedám to, a preca nie som sudcom. Je to ovzdušie, jehož tvorcovia, keď naši futbalisti docielili oproti Angličanom o niečo lepších výsledkov, požadujú kolonie. Je treba, aby nároky boly trochu obmedzené.

Jestliže infekčné hmoty napadnú ľudský organizmus, tu vznikrre otrava krve. V tomto prípade pomáhajú lekári nemocnému prielivom krve. I politika československá trpí takouto otravou. Túto otravu vyvolaly menšinové školy, otázka štátneho občianstva a vôbec nakladanie s menšinami. Tomu odpomôže iba prieliv krve, záležiaci v rovnakom nakladaní a v uplatňovaní pravej demokracie. Kým k tomu nedojde, máme budete podnikať rôzne mastičkárstvo a márne budete volať za hranice, že vláda plní svoje povinnosti, prevzaté v mierových smluvách, jestliže dnuka stupňuje sa nespokojnosť.