A nyní slovo o berních úřednících. Jen od převratu v roce 1920, když berní úřednictvo vybralo na nově zavedené dani obratové 1.200 mil. Kč, místo preliminovaných v rozpočtu 800 mil. Kč, bylo odměněno v roce 1921 zrušením 36 berních úřadů. A když přesto ještě v roce 1922 berní úřady sehnaly 22miliardový rozpočet, tu se přišlo s novou trapnou restrikcí, která se musela vzorně provésti u berních úřadů ihned. Dokud byl ministrem financí dr Engliš, upozorňoval jsem ho, že metodami, kterých užívá on, přijde stát o'velké peníze na nezaplacených daních.

Náš dřívější rozpočet býval do jisté míry fiktivní tím, že se tam stále uváděla na straně aktiv položka na nezaplacených daních ve výši nejméně 4 miliard Kč, které já jsem považoval za dubiosa. To všecko jsou ztráty zaviněné určitou ležérností ministerstva financí v předešlých letech a všecky ty miliardy uplavaly na jih.

Dnes to vypadá tak, že berní úřednictva je k smrti uštváno a umořeno, že ukládají zemědělcům daně lidé, kteří absolutně hospodaření nerozumějí, na druhé straně jiným oborům, kteří zase tomu nerozumějí, není žádného školení, jsou jen intimáty a pohrůžky, nové komplikace, a berní úředník neví, kde mu s vybíráním hlava stojí, a poplatník je opět předmětem samých šikan. Poplatník dnes pomalu ani nerozumí tomu, v čem se může bránit a jak se může bránit, neboť to velmi často nevědí ani právníci, a jenom velké bohaté koncerny vydržují si bývalé berní úředníky, kteří se dovedou do celého toho zakletého království davové soustavy podívat a event. něco spravit.

To jsem považoval za potřebné říci k rozpočtu a ke komplikovanosti nynější naší soustavy, která by posloužila daleko více státu i nám, poplatníkům, kdyby se zjednodušila tak, aby jí každý poplatník rozuměl.

Můj klub, jehož jsem řečníkem, bude hlasovati pro rozpočet tak, jak je navržen. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Krczal. Dávám mu slovo.

Sen. Krczal (německy): Slavný senáte!

Jednou v roce má parlamentarismus svou velkou dobu, to je doba, kdy parlament má vykonati nejvyšší své právo, právo rozpočtu. (Hluk. -Předseda zvoní.) Toto právo obsahuje možnost zaujmouti kritické stanovisko k odpovědné vládě jakož i ke správě státu ve všech jejích oborech, poněvadž přece rozpočet znamená obraz úmyslů lidí odpovědných za osudy státu a provádění správy ve všech odvětvích. Pro znalce poměrů je však právo rozpočtu velice problematické, poněvadž přece předem jest jisto, že se na cifrách rozpočtu při jeho projednávání nic nezmění a že za 19 roků, po které parlament měl povolovati státní rozpočet, nikdy ještě nebyl zaznamenán případ, že by parlament byl rozpočet zamítl anebo podstatně změnil. Je však zajímavé, že se parlament tohoto práva sám ve vší formě vzdává, jak to vidíme skoro každého roku, také zase letos, kde pro projednání rozpočtu v rozpočtovém výboru senátu bylo úhrnem 43 hodin, tedy důkaz, jak se toto právo rozpočtu ve skutečnosti bagatelisuje.

Státní rozpočet na rok 1938, který se právě projednává, liší se od svých předchůdců v dřívějších letech především svou ciferní výškou, ježto tentokráte výše rozpočtu po prvé přesáhuje hranici 14 miliard. Státní rozpočet vykazuje na výdajích úhrnem 13.627 milionů Kč, což proti loňskému roku znamená zvýšení o více nežli 5 miliard. Z těchto úhrnných výdajů připadá 10.117 milionů na řádné výdaje a 3.500 milionů na mimořádné výdaje. Tyto mají se hraditi sjednáním nových dluhů, kdežto řádné výdaje mají se hraditi normálními příjmy. Příjmy stanoveny jsou na r. 1938 částkou 10.120 milionů Kč. Aby se dosáhlo této sumy, zavádí se řada nových daní resp. zvýšení již platných daní. Úhrnný obraz řádného rozpočtu jeví se podle toho překročením příjmů proti výdajům o částku 2.8 milionu, což v podstatě odpovídá obrazu t. zv. vyrovnaného rozpočtu roku loňského.

Zpráva ministra financí, kterou rozpočet byl oběma komorám předložen, nazývá rozpočet reálným a střízlivým, názor to, který jen těžko možno uvésti v soulad se zkušenostmi s vyrovnaným rozpočtem uplynulých sedmi let. od r. 1930 dosud žádná účetní uzávěrka nesouhlasila s ciframi rozpočtu, nehledě k r. 1934 nebylo v uplynulých letech nikdy dosaženo očekávaných rozpočtových příjmů. Poněvadž mimo to v každém jednotlivém roce skutečné výdaje značně překročovaly výdaje podle rozpočtu, byl výsledkem státního hospodářství v každém roce značný schodek, který vedl k obrovskému vzrůstu státního dluhu. V tomto roce zůstaly zase daňové příjmy za rozpočtovými ciframi a minus u jiných příjmů z daní nepocházejících bude asi ještě větší. Dlužno se tedy právem obávati, že také účetní závěrka za r. 1937 přinese schodek.

Rozpočet na r. 1938 nepokládá nejen za jisté, že nové daně přinesou nové příjmy, má však také za to, že výnos starých daní bude značně větší než tohoto roku čemuž by mohlo býti jen při opětovné, podstatně zvýšené hospodářské činnosti. Výnos nových daní je zajisté těžko předvídati, naproti tomu možno také bez hospodářského pesimismu se vší určitostí předpovídati, že r. 1938 hospodářský rozmach nebude pokračovati tempem, které znamenati je v prvé polovici tohoto roku. V tom spočívá vada nového rozpočtu, která patrně bude míti za následek, že také tentokrát vyúčtování skončí podobným výsledkem jako v uplynulých letech. Bude tudíž možno také tentokrát ve vyrovnaném rozpočtu spatřovati jen ryze rozpočtovou konstrukci, která následky této těžce omluvitelné praxe svaluje na bedra příštího pokolení, postup to, který již loňského roku rozpočtový referent poslanecké sněmovny zřetelně odmítal.

Dosavadní projednávání státního rozpočtu 1938 bylo jak v poslanecké sněmovně, tak také ve výboru senátu dalekosáhle ovládáno menšinovým problémem a obzvláště sudetskoněmeckou otázkou, skutečnost to, která ještě podstatně byla podtržena tím, že ministerský předseda sám opětovně zasáhl do jednání, aby k této otázce zaujal stanovisko. Tato okolnost jest jasným důkazem toho, že menšinová otázka a především sudetskoněmecký problém znamenají ve skutečnosti jádro problému státní politiky, jež stojí v popředí veřejné diskuse a od jehož řešení dalekosáhlým způsobem závisí úspěch státní politiky. Veliká úloha, kterou sudetskoněmecká otázka hraje při projednávání rozpočtu, stává, se pochopitelnou, máme-li na mysli, že tento rozpočet označen byl jako zkušební kámen pro rozměr a tempo dorozumívací akce uplynulého roku zahájené, ježto při jeho sestavení měly býti ve smyslu směrnic z 18. února splněny jasné nároky německého obyvatelstva ve všech oborech státní správy. V rozpočtových cifrách není v jednotlivostech beze všeho patrno, jak daleko béřou ohled na sudetskoněmecká přání. Nespornou je však také dnes ještě skutečnost, že sudetské Němectvo přispívá ke Státním příjmům způsobem, který daleko přesahuje jeho podíl obyvatelstva. Tato skutečnost potvrzena byla ovšem již před několika lety výrokem nynějšího guvernéra Národní banky a bývalého ministra financí. V roce nejvyšší konjunktury, 1929, byl sudetskoněmecký podíl odhalován na 38 %; i když vezmeme v úvahu pokles sudetskoněmeckého hospodářství, který od té doby nastal, pomůže ani dnes býti pochybnosti o tom, že sudetskoněmecký podíl stále ještě daleko přesahuje procento, které odpovídá německému podílu obyvatelstva. Rovněž jest jisto, že podíl.na úhrnných státních výdajích daleko leží pod procentem, které by odpovídalo podílu obyvatelstva. Připadá totiž z 10.1 miliard státního rozpočtu 4.7 miliard čili 48 % na osobní výdaje. Podíl sudetských Němců na státním úřednictvu činí však podle úředních statistik také nyní jen 14 %. Přihlédneme-li při tom k tonu, že těchto 14% je skoro vůbec vyloučeno z nejvyšších a nejlépe placených míst, pak putno konstatovati, že sudetské Němectvo na osobních výdajích jistě není účastno měrou, která by odpovídala podílu obyvatelstva. Podobné jsou poměry v oboru výdajů věcných. Na věcné výdaje rozpočtu připadá asi 5.4 miliard čili 52 %. Nelze věru tvrditi, že rozsah poměrné účasti sudetskoněmeckých podnikatelů a dělníků na dodávkách by byl příznivější nežli podíl na místech potřeby personálu. Uváží-li se, že největší zvýšení rozpočtových cifer na r. 1938 připadá na ministerstvo národní obrany, vnitra a veřejných prací, že však ke zvýšené poplatnosti přibíráni jsou zase všichni státní občané, tudíž také sudetští Němci, pak je tím zodpověděna také otázka, že se r. 1938 ve srovnání s předešlými lety postavení sudetských Němců nezlepšilo. Ve svém celku nedosahuje německý podíl na úřednickém aparátu podle úředního zjištění, jak již zmíněno, ani 14 %. Ale i kdyby dosáhl 22¹/₃ %, pak muselo by platiti slovo ministerského předsedy, že se poměrnosti nesmí používati mechanicky. (Výkřiky sen. inž. Havlína. - Předseda zvoní.) Mluvíme nyní o státním rozpočtu. Muselo by se tedy nejprve vytvořiti vyrovnání potud, že nikoli nejnižší, bezvlivná a nejméně placená vrstva státních úředníků ciferně, vyčerpává německý podíl 22¹/₃ %, nýbrž muselo by se nejdříve přihlédnouti k tomu, aby také mezi nejvlivnějšími a výše placenými funkcionáři bylo sudetské Němectvo poměrně zastoupeno.

Jestliže ze státních vývozních úvěrů skutečně 50 % připadá na sudetskoněmecké firmy, pak tato číslice jen dokazuje, že sudetskoněmecký průmysl má vynikající význam pro vývoz, bez kterého stát žíti nemůže, dále že sudetskoněmecké firmy svou vývozní činností dodávají devisy, jichž český podnikatel potřebuje pro své vnitrozemní hospodářství, a konečně že německý podnikatel ve svém zájmu a v zájmu státu béře na sebe námahy a strasti vývozního hospodářství měrou daleko vyšší nežli podnikatel český. Jestliže ze státního investičního nákladu připadá 29 % na okresy, ve kterých žije více nežli 20 % Němců, jestliže na přídělech ze silničního fondu tyto okresy jsou zúčastněny 31 %, jestliže tato sazba 29 % dosažena byla při elektrisaci venkova, pak z těchto čísel nelze vyvozovati vůbec žádné úsudky pro účastenství německých dělníků a podnikatelů na státních výdajích pro věcné potřeby, poněvadž tyto číslice nedávají odpovědi na otázku, jakou měrou tyto práce zadány byly německým podnikatelům a jak daleko tyto práce prováděny byly německými dělníky.

Z kritického pozorování těchto cifer jeví se přesvědčivě skutečnost, že sudetskoněmecký problém nelze řešiti jen pomocí takovýchto technicko-vyrovnávacích mechanismů. Každé takovéto řešení musí míti předpoklady mnohem hlubší, psychologické předpoklady, které úplně vyčerpávají podstatu státu a jeho národů. Včlenění sudetskoněmeckého území a sudetského Němectva do československého státu stalo se za zavazujících okolností, které jasně stanovily stanovisko státu k sudetskému Němectvu a tomuto sudetskému Němectvu zaručiti měly životní prostor a právo na život. Nehovořme dnes už o tom, že tehdy raženo bylo slovo o "vyšším Švýcarsku", ačkoli by to v přítomné chvíli nepostrádalo jisté aktuality při skutečnosti, že teprve v nejposlednější době přiznalo Švýcarsko ladinským Rhaetorománům, kteří tvoří jedno procento obyvatelstva, právo čtvrtého státního jazyka. Nechceme také uváděti později doporučovaný vzor Belgie pro úpravu našich vnitrostátních poměrů, ačkoli také dovolávání se toho znamenalo by jen jisté plus pro nás. Chceme uznati zvláštnost našich poměrů a zdůrazňovali jsme opětovně ochotu na podkladě této zvláštnosti spolupracovati při řešení problému. Dlužno s politováním konstatovati, že všechny tyto pokusy odsouzeny byly ztroskotati, poněvadž ve směrodatné koncepci státu, která stále ještě operuje s národním státem, není místa pro takovéto konstruktivní řešení. Tato perspektiva podává nám také pohled nazpět na vnitrostátní vývoj v uplynulých 19 Letech. Lze při tom jasně poznati dva úseky; jeden od r. 1918 do r. 1925, druhý v době od r. 1926 do dneška. První úsek věnován byl uspořádání poměrů půdy, školství a likvidaci dluhů z válečných půjček, odpovídající národnímu státu; druhému úseku vypraženo bylo zakotvení národního kapitálu v obchodu, průmyslu a živnostech a zabezpečení státně-politického vlivu policejními opatřeními všeho druhu. Rozumí se samo sebou, že tento vývoj musel s sebou přinésti ochuzení, politické a hospodářské zbídačení sudetského Němectva, ježto v této době nedostávalo se jakékoli jednotně vedené vůle politické obrany. Teprve rok 1933 přinesl tuto vůli v utvoření sudetskoněmeckého jednotného hnuti, které se však již předem stavělo k positivní spolupráci na úkolech státu. Jasně byla tato ochota řešiti národnostní otázku zdůrazněna v projevu v České Lípě dne 2. října 1934 ve zjištění: "Máme odvahu podati ruku k čestnému dorozumění, ochotni ke každému důsledku, který vzroste pro sudetské Němectvo jako úspěch a neúspěch této dorozumívací politiky." A také při našem vstupu do obou komor Národního shromáždění načrtli jsme povolanými řečníky znovu své jasné stanovisko ke státu, konstatováním: "Sudetskoněmecká strana, ochotna jsouc vzíti na sebe všechny povinnosti vůči státu, státní formě, zákonu a politické morálce, činí si zároveň nárok na všechna práva, která zaručena ústavou náleží sudetskému Němectvu, ale často odpírána anebo ztenčována byla zákonodárstvím, správou a vykonáváním soudní pravomoci." Není naší vinou, když tyto naše projevy nenašly potřebného porozumění a když nebylo dbáno ukázaných zde možností skutečného dorozumění od národa k národu. Tím byli jsme nutně vytlačeni na cestu zásadního boje o právo, který jsme nuceni vésti na půdě zákonitosti a politické morálky na ochranu a zabezpečení sudetskoněmeckého životního prostor u a práva na život. Účelem tohoto boje jest a zůstane zjednání ústavou zaručené rovnoprávnosti, čímž však rozumíme úplnou materiální a nikoli jen formální rovnoprávnost. Cílem naší politiky je úplné zjednání a udržení reální právní státnosti, čímž především rozuměti musíme zachování absolutní spravedlnosti vůči národnostním menšinám za účinné kontroly státní správy. Sudetské Němectvo podalo v bezpříkladné ukázněnosti a s obdivuhodnou trpělivosti důkaz toho, že věrnost k národu a věrnost ke státu mohou býti mezi sebou v úplném souladu. Nikoli na naší straně, avšak na stráně naších odpůrců prohřešují se na klidném vývoji budoucnosti a na myšlence vyrovnání všech národů ve státě, neboť kdo chce jednomu národu ve státě dávati přednost na úkor druhého národa, chce stát nutiti k tomu, aby trpěl nespravedlnost. Kdo v tomto státě, který je složen ze šesti národů, jiné národy poškozuje, národnostní a sociální nespravedlnosti nejen podporuje, nýbrž zcela klidně plánovitě dovede připravovati a prováděti, prohřešuje se na státě, poněvadž ohrožuje jeho klidný vývoj.

Právě proto, poněvadž naše přiznání ke státu není přiznáním jen ústy, jak se nám tak často vytýkalo, musíme varovati, aby se nepokračovalo na dosavadní cestě vnitropolitického imperialismu. V zájmu lidu a státu musíme vyjádřiti, že každý stát musí býti národnostně a sociálně spravedlivý. Jestliže stát provádí nebo trpí nadržování nebo poškozování, porušuje tím svůj nejvyšší životní a mravní zákon. Je tedy naprosto nemístné, jestliže někdo naši oposici proti systému, který se vyznačuje plánovitým vylučováním Němců z veřejné služby, nepřipouštěním účasti německých podniků a dělníků na veřejných pracích, vylučováním německého průmyslu z veřejných dodávek, politikou popichování ve formě zákazů schůzí a persekucemi, zatýkáním a jinakými policejními opatřeními, vyličuje jako projev nepřátelství vůči státu a s tímto odůvodněním se přimlouvá za zvýšení tohoto tlaku. Právě nejnovější etapy vnitropolitického vývoje ukázaly se zřetelností, kterou nelze vůbec vyvrátiti, správnost tohoto našeho stanoviska. Dne 19. srpna 1936 navštívil pan president státu po prvé Liberec a při této příležitosti přijal pamětní spis předsedy liberecké obchodní komory, ve kterém bylo prokázáno, že nezaměstnanost v obvodu komory je dvakrát větší nežli činí průměr ve státě, že v obvodu liberecké komory trvale zastaveno bylo 153 továrních podniků, že v některých okresech 84 % školní mládeže trpí podvýživou a že případy oedemu následkem hladu nejsou vzácností. Pamětní spis dále konstatoval, že státní investiční činnost v sudetskoněmeckém území selhává a že těch několik málo státních staveb zadává se bez výjimky přespolním firmám a provádějí je přespolní dělníci a konečně že zákonem na ochranu státu hospodářská situace německého území byla dále zhoršena a jednostranným prováděním §§ 19-22 tohoto zákona o státní nespolehlivosti musely by býti těžce postiženy další podniky i dělníci.

Pan president státu uznal ve své odpovědi,že se v uvedených příčinách staly chyby, jichž opětování pro budoucnost nutno zabrániti, a že zákona o obraně státu má se používati rozumně a spravedlivě. Co se nám po celá léta vykládalo jako kverulantství a zneužívání hospodářské tísně k politické propagandě, bylo zde nejsměrodatnějším místem uznáno za věcně oprávněné a potvrzeno. Bezprostředním následkem tohoto slibu presidenta státu bylo dosazení investičního poradního sboru, který svou činnost zahájil dne 1. října 1936, jehož činnost však byla naprostým zklamáním. Přes jeho působení bylo z 63 objednávek, které v době od 1. října 1936 do 15. února 1937 v území s německou většinou byly zadány, 46 objednávek, t. j. 74.6 %, zadáno českým uchazečům. Nejbližší etapou bylo vydání směrnic vlády ze dne 18. února 1937, jichž prováděním mělo býti odpomoženo nejnaléhavějším stížnostem v oboru správy. zaujali jsme k této úpravě několika otázek cestou administrativní, jak směrnice byly oficielně nazvány, zásadní stanovisko akci nerušiti, netajili jsme se však také ani okamžik, že akce již předem byla odsouzena k neúspěchu, poněvadž jsouc nezávaznou co do formy, nepostačitelnou co do obsahu a nevhodnou k provádění nemohla tvořiti skutečný příspěvek k řešení sudetskoněmecké otázky. Deputaci našeho klubu, která tehdy intervenovala u ministerského předsedy dr Hodži a prohlásila, že pouhými administrativními opatřeními nelze politickou situaci ani od základu ani trvale zlepšiti, nýbrž jen řadou zákonů, jež poskytují jistotu, že ústava a smlouvy mají praktický účinek, odpověděl pan ministerský předseda, že zásadní zápas sudetskoněmecké strany o právo je legální a že československá ústava poskytuje možnost řešiti také dosud nerozřešené problémy národnostní. Při audienci žurnalistů prohlásil tehdy ministerský předseda dr Hodža, že se ujednání z 18. února musí přísně prováděti, že se mu však musí poskytnouti jeden rok času, aby výsledky se staly viditelnými. Stojíme nyní těsně před ukončením tohoto roku a musíme i při nejblahovolnějším ocenění dosavadních výsledků 18. února zjistiti úplné jeho selhání. Dne 12. listopadu musel předseda liberecké obchodní komory ve své zprávě doslova konstatovati: "Také ve vnitřní hospodářské situaci byl vývoj až před několika týdny příznivý. Již při svém posledním projevu mohl jsem poukázati na jisté, nikoli přílišné oživení také v severních Čechách. Nikdo však nebude moci tvrditi, že se naše situace v pohraničních územích zlepšila na stav v nitru státu. Toto zjištění platí stejným způsobem pro průmysl, obchod a živnosti. Pokud jde o udílení příkazů z veřejných prostředků, zachází se s námi stále ještě velmi macešsky - přes výslovné uznání našich nároků v tomto oboru panem presidentem státu a několika členy vlády. Stále ještě jest i zadávání místních investicí přespolním podnikatelům s přespolním dělnictvem na denním pořádku, takže pokud jde o splnění příslibů nám slavnostně daných, zbývá vykonati skoro vše." O otázce vývozu praví se v téže správě: "Čeho denně bolestně postrádáme, je vědomý a účinný zásah všech mocenských prostředků a celé vážnosti států, aby řešena byla otázka vývozu." To jsou zjištění povolaného vůdce hospodářského na příslušném místě, která vyslovují ničivý úsudek o 18. únoru. Zmínil jsem se o výrocích předsedy liberecké komory proto, poněvadž tam právě pronesena byla základní prohlášení presidenta státu. Mám-li mluviti o svém vlastním volebním kraji, byly, nehledíc k městu Brnu, největší veřejné stavby provedeny v Mikulově a Moravské Třebové, dvou městech s přibližně 90 % německého obyvatelstva. Obě stavby, v Mikulově stavba kasáren, v Moravské Třebové stavba vojenského reálného gymnasia, zadány byly přespolním českým podnikatelům. Co tudíž platí pro severní Čechy, platí také pro všechna ostatní německá území státu. Náš kamarád posl. Richter vylíčil ciferně v poslanecké sněmovně účinky 18. února na zadávací praxi a na úředních výkazech zjistil, že v době od 1. března 1937 do 1. října 1937, tedy v době, ve které únorová ujednání musela projeviti účinky, v území s německou většinou obyvatelstva zadáno bylo 154 prací. Z toho zadáno bylo 32 prací čili 20.8 % německým uchazečům, 17 čili 11.1 % národnostně smíšeným uchazečům, kdežto českým uchazečům zadáno bylo 105 prací čili 68.1%. Stran jinakých účinků 18. únor a nedodržování daných příslibů stačí jen poukázati na prohlášení řečníků aktivistických stran v poslanecké sněmovně a na resoluci tam jednomyslně přijatou. Tento výsledek dokazuje jasně správnost našeho stanoviska, že takovýmito úmluvami nelze provésti ani uspořádání administrativních věcí, natož pak touto cestou uskutečniti uspokojivé řešení sudetskoněmeckého problému, byť jen některé jeho části. Na tom nemůže nic změniti ani bajka o podřízených orgánech. Chcete-li skutečně závazné uspořádání poměru státu k menšinám - a nejnovější události jasně ukázaly, že takovéto řešení je příkazem nejnaléhavější nutnosti v dobře chápaném zájmu státu samého - pak je to možno jen zákonodárnou cestou, uzákoněním našich návrhů zákonů na ochranu národů, jež jsou částečně jen prováděcími zákony k ústavě a tvoří způsobilý podklad k navázání konečného vyrovnání, jež jedině zabezpečuje skutečnou vnitřní konsolidaci. Můžeme vším právem poukázati k tomu, že takovéto řešení představuje požadavek tří čtvrtin sudetského Němectva a že politická vůle tohoto sudetského Němectva nikdy neupustí od prosazení tohoto požadavku, poněvadž si uvědomilo, že jde o zabezpečení jeho národního trvání. V národnostním státě musí býti všem národnostem dána příležitost k nerušenému národnostnímu vývoji, ježto není přípustno, aby se považovalo národnostní vědomí za přednostní právo panujícího národa, jež nutno menšinám odepříti. Národnostní vědomí. není žádným přepychovým zbožím pro panující, nýbrž přirozeným právem všech národů a částí národa. Nelze nacionalismus zničiti sociologů nebo dokonce hospodářstvím, poněvadž společnost a hospodářství jsou právě podmíněny národnostně. Poznání této pravdy není žádnou neloyálností vůči státu, není také žádným radikalismem, jejž ministerský předseda dr Hodža jako součást politiky odmítal. Radikalismem však jest, jestliže sudetští Němci ve své domovině zůstávají vyloučeni z práce a výdělku, poněvadž nepatří ke koaliční straně, radikalismem jest, jestliže pod ničím neodůvodněnou výtkou státní nespolehlivosti vydávají se podnikatelé a dělníci v šanc nouzi a bídě, radikalismem jest, jestliže se volby do obecních zastupitelstev a jiných veřejných zastupitelských korporací, jež se měly konati podle zákona a práva již dávno, neprovádějí jen proto, poněvadž hraničáři nepovažují sudetskoněmecké obce v pohraničí dosud za "dostatečně zralé", radikalismem jest, jestliže zákonem zaručená obecní samospráva má býti omezena jmenováním a ustanovením vládních tajemníků, radikalismem jest, jestliže policejní komisařství anebo okresní úřady trestají sudetské Němce pro nejnepatrnější přestupky pokutami, které pro ně znamenají přímo ohrožení existence. Co se týče zvláště těchto správních trestů, nutno konstatovati, že tato prakse politických a policejních úřadů radikalismus převyšuje a hraničí na úřední sadismus. Jako jeden z mnohých příkladů chtěl bych zde uvésti případ tělocvičného spolku v Habersbirku u Falknova. Na základě udání šestnáctiletého holičského učně, že prý při zimní slavnosti tělocvičného spolku zpívána byla píseň "Deutsch sei die Saar, Egerland übers Jahr", byla činnost spolku zastavena a předseda odsouzen k pokutě 5000 Kč, ačkoli 20 svědků, mezi nimi starosta obce a tajemník křesťanské odborové organisace, potvrzovalo nesprávnost tohoto udání. Teprve po dlouhém řízení rekursním a opětovných intervencích bylo možno dosíci zrušení bláznivého výměru.

Jestliže v listě "Prager Börsen-Courier", tady jistě nikterak orgánu sudetskoněmecké strany, nedávno bylo konstatováno, že se nedostává nejdůležitějšího předpokladu pro úspěšnou konferenci mezi Němci a Čechy, totiž vzájemné důvěry, pak dlužno to doplniti tím, že se nedostává nejdůležitějšího předpokladu vzájemné důvěry, totiž dobrovolného porozumění jednoho pro situaci druhého. Skoro 20 let žijí Češi a Němci v tomto státě, ale jedni druhé míjejíce a dále se rozcházejíce, ve státě Masarykově, jenž českoněmecký problém považoval za nejdůležitější, ba jediný problém státu. Při desetiletém trvání státu narýsoval president Masaryk v jubilejním proslovu dne 28. října 1928 tento problém slovy: "Především padá na váhu, že jsme národnostně a jazykově smíšeným státem; mají sice také jiné státy, vlastně všechny státy, národnostní menšiny, ale u nás mají menšiny jinou povahu. Pro řešení menšinového problému není jednotné šablony, každá menšina je vlastním svým problémem. U nás jde především o poměr československé, většiny k našim německým spoluobčanům. Bude-li tento problém rozřešen, pak bude lze snadno, rozřešiti všechny ostatní národnostní a jazykové problémy. Jest osudem, že již ode dávno v našem státě vedle Čechů a Slováků je velký počet Němců: jsou celé státy, které nemají více obyvatelů než my Němců, a tito naši němečtí spoluobčané stojí na vysokém stupni kulturním a hospodářském."

V posledním roce nikterak se nedostávalo hlasů, jež dokazují, že také nynější vedení státu je si vědomo důležitosti problému a nutnosti jeho řešení. Dosavadní metody selhaly, poněvadž chtěly jen napravovati důsledky, nikoli však uchopiti se problému samého. Sudetské Němectvo rozhodlo se převážnou většinou pro vůli a cestu. Bylo by zajisté nejcennějším jubilejním darem k dvacetiletému trvání státu, kdyby přinesl plné vnitřní uklidnění, jež tu může býti jen pod heslem: "Jednotnost státu a svoboda jeho národů." (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze.

Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze konala zítra v úterý dne 14. prosince 1937 o 9. hod. s

Žádný návrh k tomu nebyl podán.

Končím dnešní schůzi.