Nové výdaje jsou přípustné jen tehdy, jestliže byly guvernérem povoleny. Zvýšení neb
snížení příjmů a vydání v rozpočtu jest možné toliko se schválením guvernéra. Dále schvaluje guvernér s viceguvernérem ve smyslu §u 53, odst. 3 zákona o organisaci politické správy všechna usnesení zemského výboru, týkající se zemských zaměstnanců. Ke zrušení usnesení zemského výboru a zemského zastupitelstva je třeba také souhlasu guvernérova.
Podle §u 14 jest guvernér nejvyšším právním forem ve svém úřadě. Podle § 4 podává guvernér vládě návrhy a dobrá zdání o otázkách týkajících se výhradně nebo převážně Podkarpatské Rusi a může býti k tomu účelu pozván do schůze vlády. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Místopředseda Donát (zvoní): Prosím, nerušte řečníka.
Zpravodaj sen. dr Bačinský (pokračuje): Podle § 1 stojí v čele Podkarpatské Rusi guvernér, jmenovaný presidentem republiky na návrh vlády. Na návrh vlády může president republiky guvernéra odvolati, což bylo vlastně v celku převzato z §u 3, odst. 6 úst. zákona. V tomtéž paragrafu jest také utvrzena odpovědnost guvernéra vládě republiky a po zřízení sněmu Podkarpatské Rusi také tomuto sněmu. § 2 ustanovuje slib a § 3 plat guvernéra, který se rovná platu ministrů, s tím, že jeho vedlejší úřední příjmy upravuje vláda.
§ 5, odst. určuje kompetenci guvernéra, jak to ústavní zákon ustanovuje.
Dále 3. odstavec tohoto paragrafu vymezuje ingerenci guvernéra ve věcech personálních. Guvernér musí se vysloviti o každém obsaditelném místě v politické správě.
Na základě odst. 7 §u 6 je guvernér oprávněn v dohodě s viceguvernérem jmenovati a překládati na jiné úřední působiště obecní a obvodní notáře v zemi Podkarpatoruské, jakož i ustanovovati čekatele na tato místa, dále dávati zaměstnance na těchto služebních místech do výslužby, s tou výjimkou, že úředníky na služebních místech III. plat. stupnice dává do výslužby ministerstvo vnitra.
Podle §u 6, odst. 4, 5, 6 bude míti guvernér širokou ingerenci na organisaci obecní správy (určování starostů měst Užhorodu a Mukačeva, potvrzování starostů ostatních obcí a jmenování správních komisí). § 6, odst. 1, 2 a 3 ustanovuje kompetenci guvernéra ve všech náboženských věcech.
Guvernér jest dále oprávněn podle odst. 8 §u 6 rozhodovati jako nejvyšší instance o věcech určených v §§ 2 a 11, lit. a) až g) zák. čl. z r. 1866/XXII, v kterýchžto věcech přineslo rozhodnutí obecní zastupitelstvo jakožto první instance a o odvolání proti tomuto usnesení rozhodoval podle dosud platných předpisů zemský úřad. (Výkřiky sen. Mikulíčka a Pauluse.)
9. odstavec §u 6 opravňuje guvernéra ke změně struktury obecní rozlohy. Ve věcech jazykové otázky ustanovuje kompetenci guvernéra odst. 11 a 12 §u 6.
Podle §u 7 bude míti guvernér právo jmenovati na návrh školského referátu učitele, školské inspektory a jiné zaměstnance jak do národních, tak i středních škol, kromě těch osob, jejichž jmenování patří do působnosti presidenta republiky a vlády.
Podle 4. odstavce téhož paragrafu nemůže školský referát bez svolení guvernéra činiti opatření ve správní administrativě. Svolení guvernéra je třeba i ke všem záležitostem, které školský referát předkládá ke schválení ministerstvu školství a nár. osvěty.
Z uvedených dat vyplývá, že veškeré školství na Podkarpatské Rusi patří do kompetence guvernéra. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
§ 8 zabezpečuje soulad mezi orgány guvernérského a státního úřadu. Zde se připouští devoluce z nižší úřední instance k vyšší instanci, případně k samému ministru, jenž jest odpovědný parlamentu. Tento paragraf je středem sporu a tvrdí se, že tímto rozhodnutím ztrácí guvernér značnou část své pravomoci. Ústavně-právní výbor jest však toho názoru, že bude-li guvernér požívati svých práv účelně a spravedlivě, nebude to právo vyšších institucí znamenati pro něj ztrátu prestiže. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Guberniální rada se skládá podle § 19 z 24 členů, a to: Ze 6 členů zemského výboru, 9 členů volených zemským zastupitelstvem země podkarpatoruské podle zásad pro volbu zemského výboru a 9 členů jmenuje vláda na návrh guvernéra. (Sen. Mikulíček: 15 jmenovaných a 9 volených! Tomu se říká autonomie!) 15 volených a 9 jmenovaných.
Jak již bylo uvedeno, bude guberniální rada pouze orgánem poradním, od něhož je guvernér povinen vyžádati si dobré zdání v zásadních otázkách jazykových, vyučovacích, náboženských nebo místní správy, avšak nevylučuje se, aby guberniální rada zabývala se jinými s tím souvisícími otázkami.
Posl. sněmovna při projednávání vládní osnovy schválila §§ 1 až 5, 9 až 21, dále §§ 23 až 25 ve znění původního návrhu.
Při ostatních paragrafech provedla však menší změny:
Původní text §u 6, odst. 10 "ruském (maloruském)" je obvyklou ustálenou stylisací, neboť této stylisace bylo použito v jazykovém zákonu a i v jiných platných právních předpisech. Vzdor tomu ústavně-právní výbor posl. sněmovny změnil tuto obvyklou a vžitou stylisaci a použil na místo ní formu "ruském nebo maloruském". Přes to ústavně-právní výbor senátu nepřeje si změniti tuto stylisaci přijatou plenem posl. sněmovny, neboť následkem takového zásahu protáhlo by se schválení osnovy zákona na dlouhé měsíce a proto doporučuje slavnému senátu, aby tuto stylisaci ustanovenou posl. sněmovnou rovněž akceptoval. Současně však podotýká, že to nemůže býti prejudiciem pro budoucnost, a bude to i nadále vnitřní záležitostí obyvatelstva Podkarpatské Rusi, který jazyk bude jazykem vyučovacím na Podkarpatské Rusi, zda jazyk ruský, maloruský, neb rusínsky, či karpatoruský.
Guvernér bude povinen schvalovati po stránce jazykové učebnice sepsané v jazyku ruském nebo maloruském, respektive učebnice i ruské i maloruské, jestliže tyto učebnice vyhovují po stránce gramatické pravidlům jazyka ruského neb maloruského. Guvernér bude povinen schvalovati i ruské i maloruské učebnice pro lidové, občanské, odborové (fachové) a střední školy na Podkarpatské Rusi i pro všechny vyučovací předměty, jak to jest již teď ustanoveno ministerstvem školství a národní osvěty na základě principu demokratického a právní spravedlnosti. Toto zdůrazňuje se, aby tohoto paragrafu zákona nemohlo býti využito jednostranně ve smyslu approbace učebnic jen jediného kulturně-národního směru a pojem "ruské nebo maloruské učebnice" nebyl chápán jako alternativa a také aby approbace ruských učebnic nebyla rozuměna jen jak o samostatného neb samotného vyučovacího předmětu. Co se týká jazyka úředního, dosavadní pravidla jazykového zákona zůstanou nedotčena.
Ústavně-právní výbor senátu rovněž nemá námitky proti tomu, aby v §u 8, odst. 1 změnila se citace poukazující na § 5, odst. 1, č. 2 až 5 na citaci poukazující na § 5, odst. 1, č. 2 až 6; dále aby v §u 22 bylo vložením slov "a činiti dotazy" za slovem "návrhy" rozšířen text původní osnovy, tím více, neboť tato poslední změna přijatá posl. sněmovnou je vlastně ve prospěch členů guberniální rady, ježto rozmnožuje jejich práva.
Posl. sněmovna změnila text původní osnovy v §u 6, odst. 2, když na konci tohoto paragrafu připojila slova "která postupuje podle platných předpisů". Dále změnila textaci téhož paragrafu v 7. odstavci vsunutím slov "U obecních a obvodních notářství v této zemi" a v §u 7, odst. 1, lit. c) změnila dikci "Schvalovati ustanovení učitelských osob na nestátních školách" na text: "Vykonávati, pokud jde o ustanovování učitelských sil na nestátních školách, pravomoc příslušející dosud státní správě".
V době projednávání této osnovy zákona o vymezení kompetence guvernéra Pod. Rusi a s tím souvisících opatření bylo proneseno velmi mnoho kritických poznámek jak na foru parlamentním, tak i v široké veřejnosti, zejména pak v tisku. Oposiční politické kruhy Pod. Rusi a jejich tisk šly nejdále v této kritice a bylo zdůrazňováno, že tato osnova zákona nevyhovuje autonomním požadavkům, že upravuje značně ohraničený úsek autonomního problému, zejména neodpovídá obsah její těm právům, která jsou vyhrazena autonomním institucím a guvernérovi Pod. Rusi, podle mezinárodní smlouvy St. Germainské a ústavní listiny Československé republiky. Bylo zdůrazňováno, že bez ustavení autonomního sněmu nelze mluviti o řádné úpravě autonomní otázky.
Podle mého skromného názoru tyto výtky nemají oprávněného podkladu. Byly by oprávněné, kdyby vláda republiky a zákonodárné sbory uskutečněním a přijetím tohoto zákona chtěly pro Pod. Rus zříditi ve smyslu ustanovení tohoto zákona trvalý stav. Avšak tomu tak není. Vždyť z několika výslovných prohlášení pana předsedy vlády, osnovy zákona samé a konečně i ze zprávy ústavně-právního výboru posl. sněmovny jasně vyplývá, že nynější úprava příslušného úseku autonomní otázky je provisorní, dočasná do té doby, pokud odpovědní činitelé republiky neprovedou uskutečnění autonomie Pod. Rusi v rozsahu, jak to určí ústavní listina našeho státu.
Nemáme příčiny za dnešních okolností, abychom pochybovali o seriosnosti závěru vládních činitelů v této věci a o jejich dobré vůli. Vždyť vidíme, že v přítomné době jsou to právě vládní činitelé, kteří hledí uskutečniti veškeré hospodářské a sociální předpoklady autonomie Pod. Rusi. Budiž mi dovoleno poukázati jenom na některé konkrétní případy. Vláda v těchto dnech rozhodla se zříditi pro podkarpatoruské studenty v Praze samostatnou studentskou kolej a za tím účelem zakoupila značným nákladem již vhodnou budovu. Znamená to zajisté velké pochopení se strany vlády, zejména se strany pana předsedy vlády dr Milana Hodži, pokud jde o potřeby mladé dorůstající generace podkarpatoruské inteligence. Rovněž tak druhý případ dokumentuje ochotu a dobrou vůli se strany vlády vyjíti vstříc potřebám Pod. Rusi, neboť právě v těchto dnech, kdy se dověděli odpovědní vládní činitelé o zničení úrody na Pod. Rusi následkem katastrofálního sucha, byla vyslána ministerská komise, aby vyšetřila stav věci a učinila pilný návrh, aby mohla býti poskytnuta pomoc postiženým zemědělcům na nejzazším východě našeho státu.
Jak demonstrativně tyto případy ukazují, projevuje vláda ochotu a dobrou vůli vůči Pod. Rusi a nelze pochybovati, že tato dobrá vůle a ochota bude zde i pokud jde o dobudování autonomie země. Dnešní provisorní úprava bude časem - a jsem o tom přesvědčen, že bude to brzo - nahrazena úpravou definitivní, kdy samozřejmě s přispěním zákonodárných sborů dostane se Pod. Rusi všeho toho, co v ústavní listině v souvislosti s touto otázkou je naznačeno. Dovoluji si proto prohlásiti, že dívám se na budoucí vývoj autonomní otázky Pod. Rusi v republice s největší důvěrou, neboť v odpovědných vládních činitelích a v demokratickém režimu republiky vidím dostatečnou záruku, že Pod. Rus a její veškeré obyvatelstvo bude po stránce svých politických požadavků právě tak jako stran požadavků sociálních a hospodářských uspokojeno.
Ústavně-právní výbor projednal ve schůzi konané dne 22. června 1937 tuto osnovu zákona, souhlasí s těmito změnami, jež zlepšují stylisaci a doporučuje slavnému senátu, aby tyto změny schválil a aby usnesení posl. sněmovny bylo beze změny přijato ve znění sen. tisku 502 i s resolucí níže uvedenou. (Potlesk.)
(Pokračuje rusky):
Dovolte mně, jako zástupci Karpatoruského národa, projeviti přání, aby tento návrh zákona posloužil ku prospěchu celé republiky a ku prospěchu naší užší vlasti, Podkarpatské Rusi, aby se naše autonomie mohla uskutečniti tak, jak to předpisuje ústava a mezinárodní smlouva. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji debatu. Řečnickou lhůtu navrhuji 20 minut.
Jsou proti tomuto mému návrhu námitky? (Nebyly.)
Není jich. Lhůta řečnická je tudíž 20 minut.
Ke slovu je přihlášen pan sen. Hokky. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Hokky (maďarsky): Vážený senát!
Už niekoľkokrát poukázal som na to, že československé vlády vôbec nesplnily záväzky smluvy saint-germainskej. Ba vo svojej reči, prednesenej koncom minulého roku, som priamo a úprimne povedal, že tu v pravde ide o porušenie smluvy. Niet tu nikoho, kto by vládu pohnal za to k odpovednosti, ačkoľvek i to by bolo povinnosťou zákonodarných sborov. Táto bilaterálna smluva, ač okyptene, preca je len pojatá vo Sbierku zákonov a nariadení a tedy za jej prevádzanie odpovedajú vo skutku obidva zákonodarné sbory i vláda. Pripojenie len takto by obdržalo smysel. Že svojho času sto ľudí prišlo do Prahy a prihlásilo svoje pripojenie, to ešte neznamená nič. Ti ešte i dnes rozmýšľajú na tom, že vlastne v zastúpení koho dostavili sa sem svojho času.
Mierová smlouva saint-germainská je na dvoch miestach pojatá vo Sbierku zákonov a nariadení. Raz v ústavný zákon čís. 121 z r. 1920 a po druhé vo vládne nariadenie č. 356 z r. 1920, ktoré znie o "zmene generálneho štatutu v Podkarpatskej Rusi", tedy o zmene niečoho, čo predbežne ani nebolo uverejnené vo Sbierke zákonov a nariadení.
Nariadenie č. 356/1920 Sb. z. a n., ktorým sa mení generálny štatut, vo svojej úvodnej stati dovoláva sa §u 3, odst. 8 ústavného zákona č. 121/1920 a vo svojom záverečnom paragrafe 17 povedá, že týmto prezatýmnym štatutom sa mení a doplňuje nariadenie ministerskej rady č. 26.536/19, vydané pre organizáciu a verejnú správu Podkarpatskej Rusi.
Vládne nariadenie č. 356/1920 - ako viem - bolo vydané vtedy, keď Švehla vyslal, poťažne chcel vyslať Ehrenfelda ako miestoguvernéra do Podkarpatskej Rusi. Tomu odpovedajúce opakuje zmena generálneho štatutu z pôvodného štatutu ustanovenia o obore pôsobnosti guvernéra, avšak už všade zaisťuje práva i miestoguvernérovi, tak na pr. menovania podpisuje už i miestoguvernér spolu s guvernérom.
Je málo ľudí i v Podkarpatskej Rusi, ktorí by tento pôvodný generálny štatut č. 26.536/19 znali, ačkoľvek francúzsky generál Hennoque, vrchný veliteľ okupačných vojsk, dal ho uverejniť "spôsobom v mieste obvyklým", t. j. v mestách plagátmi a po dedinách bubnom. Tento štatut opakoval tie paragrafy ústavného zákona, ktoré sa vzťahujú na práva a obor pôsobnosti guvernéra. V ňom stanovený obor pôsobnosti guvernéra bol obmedzený vládnym nariadením č. 356/1920 tak, že exponentovi Prahy, miestoguvernérovi, bolo zaistenie právo spolurozhodovať.
Avšak i táto zmena zostala koniec koncov iba na papieri. Právny obor guvernéra v pravde vyvinul sa v praxi tak, že guvernérovi bolo povolené, aby jednu či dve izby svojho bytu pretvoril v kancelárie. Dali mu k dispozícii krásné luxusné auto, aby v ňom mohol precestovať celú krajinu, po prípade svoje honebné revíry, aby mohl vypočuť nespočetné sťažnosti ľudu, aby potom tieto sopísané sťažnosti podľa svojej ľubovôle buďto mohol hodiť do koša, alebo uschovať v archíve. Po tejto stránke bola vláda veľmi liberálna: postarala sa o obor práce starých pánov, ale o obor pôsobnosti nie.
I teraz činí totiež. Preto stal sa znova aktuálnym generálny štatut vo spojitosti so sľubami Hodžovými a s návrhom o guvernérskej rade. Tu, ako sa zdá, pán predseda vlády znova zamýšľa "oholiť" beztak už raz oholený generálny štátut. My sme to o pánu predsedovi vlády vedeli, lebo my ho už dobre známe, tak, ako to tvrdí to anglické porekadlo: kozu a ministra poznáš až po jarmoku.
My Maďari z Podkarpatskej Rusi máme už po jarmóku, lebo deputácii, vedenej svojho času Ákosom Árkym a vzdávajúcej česť vtedajšiemu pánu ministrovi Hodžovi v Užhorode, povedal pán minister, že nech príjdu až vtedy, keď maďarská kultúra poklesne na stupeň, na ktorom je rusinská. "Potom môžme spolu hovoriť", povedal pán minister. Nesie-li minister osvety vo svojej torbe sníženie kultúrnej úrovne, tu sa sám na všetké časy klasifikoval. Pán ministerský predseda márne činí prejavy v Komárne; my potrebujeme skutky, sľubami sa nedáme ošmeknúť.
Pán predseda vlády Hodža vo svojej reči, prednesenej v januári v rozhlase, učinil tento prejav: "Autonomiu Podkarpatskej Rusi uskutočníme. Je-li guvernér, dáme mu i obor pôsobnosti". (Sen. Füssy [maďarsky]: Bude tomu tak, ako s filmom. Dosiaľ bol film nemý, teraz bude zvukový! V Prahe bude premietaný a v Podkarpatskej Rusi bude sa ozývať!) Praha bude premietací stroj a my budeme pimprlatá v Podkarpatskej Rusi!
Podívajme sa bližšie na tento zákon. Máme tedy guvernéra, jehož právo bifurkuje s právom miestoguvernéra. Medzi oboma je len ten rozdiel, že guvernér bude mať právo na papieri, kdežto miestoguvernér v živote, v praxi. Vypuknú-li snáď kompetenčné spory, k čomu v dôsledku bifurkácie môže dojsť veľmi často, rozhoduje minister vnútra. V čí prospech? "Dus is e Frug?" - tážu sa v Podkarpatskej Rusi v žargone v mieste obvyklom. Možno o celej tejto hre vážne pohovoriť? Nichts und wieder nichts, čo by sme o právnom obore guvernéra mohli povedať.
No a guvernérska rada? Ani tam niet veľkého rozdielu. Len toľko, že sojm by mal právo vynášať zákony s platnosťou pre celú Podkarpatskú Rus. Guvernérska rada môže dávať radu, ale nemôže dávať mädu. My potrebujeme mädu a nie rady, ktorú nemusí nikto vypočuť alebo sa podľa nej zachovať. Aký význam by mohla mať guvernérská rada, ktorá nie je volená, ale menovaná? Členovia sojmu by boly volení, kým členovia guvernérskej rady skoro všetci menovaní. Pána senátora Mikulíčka neuspokojuje autonomia Podkarpatskej Rusi a neuspokojuje ho hlavne to, že guvernérska rada bude sa skladať z členov menovaných. Nuž akože by sme mohli byť spokojní my, keďže ide o našu kožu? Pán senátor Mikulíček sám povedal, že s výnimkou 9 členov 24 členná guvernérska rada skladá sa zo členov menovaných. Ja som trocha lojálnejší a konštatujem toto: Do guvernérskej rady posiela krajinské zastupiteľstvo 9 členov, avšak jedna tretina z nich je už menovaná. Výbor vysiela 6 členov, z ktorých sú menovaní 2, ďalej bude 9 menovaných členov a tedy zo všetkých 24 členov bude 14 menovaných. Pätnástym bude guvernér, ktorý je iba menovaným úradníkom vlády. Avšak voči miestoguvernérovi bude v praxi iba druhoradým úradníkom vlády. Vo skutku je viazaný k miestoguvernérovi a školskému referátu, s ktorým spolu tvorí trojčatá.
Toto dostali Rusini. Snadno si potom môže predstaviť ktokoľvek, koľko toho dostaneme my Maďari. A preca i my si požadujeme účasť na autonomii, lebo ona bola daná národom územia od Karpat na juh.
Maďari Podkarpatskej Rusi už niekoľkokráť podali vláde vážné návrhy na autonomiu. Ale tie sa vždy octly v koši, ako vôbec všetko, čo podala opozícia, nech to bolo akokoľvek múdré, správné a tiež s hľadiska štátneho záujmu účelné. My sa nemôžeme sklamať. My nemôžeme ani očekávať nič, dokiaľ atmosféra, ktorá nás tuná dusí, nezmizí. Kým nedostaneme práva skutočné, a nie iba do sveta vytrubované, dotiaľ sa pomery nezmenia, lebo dotiaľ bude sa hľadieť na naše pomery so škuľavým okom pseudohistorikov, ako sú "A-Zet" a Teichman, v neznalosti podstaty veci.
A preca sú vo vláde dva muži, ktorí dôkladne ovládajú otázku maďarskú a mohli by ju i správne riešiť: pán predseda vlády Hodža a pán minister Dérer. Kým tak neučinia, dotiaľ nebudeme môcť odhlasovať nič, najmenej už toto nedochodča vlády. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo p. sen. Földesi.
Sen. Földesi (rusky): Slavný senáte!
Již 18 let uplynulo od té doby, kdy Podkarpatská Rus se sjednotila s Československou republikou dne 8. května roku 1919. Tehdy se sjednotily tři rady: Chustská, Prešovská a Užhorodská a proklamovaly dobrovolné sjednocení s Československou republikou. Roku 1919 v měsíci květnu z Ruské ústřední rady bylo posláno do Prahy 100 delegátů, kteří potvrdili sjednocení s Československou republikou.
Karpatoruský národ již 18 let bojuje za autonomii, dovolávaje se slov pana presidenta Masaryka, který pravil, že budeme míti tolik práv, kolik si vybojujeme. Dosud jsme nemohli vybojovati svých práv. České úřednictvo dává nám na každém kroku cítiti, že nejsme pány ve své zemi a že naše místo je někde u Budapešti. To činí lidé, které jste poslali na Podkarpatskou Rus.
Vládní návrh o prozatímním uspořádání právního stavu guvernéra Podkarpatské Rusi
a zprávu ústavně-právního výboru možno nejlépe charakterisovati pojmem nezdařený pokus. Tím jest také řečeno, že jde o méněcennou věc.
Za nejcennější bylo by možno pokládati tu část celého elaborátu, kde zpráva ústavně-právního výboru obsahuje doznání, že tento vládní návrh jest pouze nadějným začátkem. Avšak tento první krok se uskutečňuje trochu pozdě. Ano, velmi pozdě.
Leč toto zpoždění se odůvodňuje ve zprávě ústavně-právního výboru velmi slabými argumenty. Mluví se totiž, že zpoždění je ospravedlněno místními okolnostmi, že prý většina obyvatelstva nebyla připravena k takovému spravování svého osudu, při kterém by byly zabezpečeny zájmy jak celého kraje, tak i zájmy státní jednoty.
A přece je nutno objektivně uznati, že v tomto smyslu okolnosti vůbec se nezměnily a zůstaly právě takovými, jakými byly ve chvíli dobrovolného sjednoceni Podkarpatské Rusi s Československem. Většina obyvatelstva Podkarpatské Rusi i tehdy byla připravena k samosprávě právě tak, jako nyní. Žádné změny v tomto směru se v lidu neudály. Ani ústavně-právní výbor ve své zprávě se nesnaží uvésti třeba jen jeden fakt, který by mohl prokázati nějaké změny anebo zlepšení poměrů. Proto je zbytečné popírati a upírati, že aspoň tuto první etapu autonomie bylo by možno uskutečniti již velmi dávno, aniž zájmy celého státu se octly v nebezpečí.
Příčiny, které přinutily vládu k tomu, aby začala uskutečňovati nepatrnou část svých starých povinností právě nyní, nutno hledati ve zcela jiných okolnostech než jsou ty, na které se odvolává ústavně-právní výbor ve své zprávě.
Jest to beze sporu nynější zahraniční situace a mezinárodní napětí. Avšak o těchto okolnostech ústavně-právní výbor mlčí. Ve spojení s vládním návrhem se veřejnému mínění vnucuje, že prý tento návrh jest důkazem dobré vůle vlády, že závazky republiky obsažené v mírových smlouvách, budou zcela splněny.
Ale tento předpoklad nevyplývá ze skutečnosti. Prozatímní úprava pravomoci guvernérovy má za účel vytvořiti harmonické spojení státní správy s autonomní správou a guvernér jest tímto novým orgánem správy Porkarpatské Rusi.
Avšak ve skutečnosti i tato snaha není upřímná. Aby bylo dosaženo tohoto účelu, vládní návrh postupuje zcela nedůsledně. Úprava pravomoci guvernérovy byla nesporně velmi příhodnou chvílí pro vládu, aby přesně a podrobně určila aspoň rozsah automních věcí. Ale návrh se tím vůbec nezabývá.
Je velmi charakteristické, že v soudních věcech návrh nepřiznává guvernéru žádné pravomoci. Již tento samotný fakt předem vrhá určité světlo na budoucnost. V dalším boji za autonomii pravomoc guvernérova bude nepochybně základem pro vládu, která bude míti možnost poukazovati na to, že soudnictví i ze začátku nebylo pojímáno jako autonomní věc.
Návrh nejenom neurčuje základní pojmy, nýbrž ponechává nerozřešenou i tak důležitou otázku, je-li guvernér jen nejvyšším politickým činitelem Podkarpatské Rusi nebo je-li státním úředníkem v užším smyslu slova. Z toho, že guvernéra jmenuje a propouští president republiky a že guvernér odpovídá před vládou a dále, že není pojat do žádné úřední stupnice, bylo by nutno usuzovati, že jeho posice je politická.
Podobně se nahlíželo na úřední postavení i dosavadních guvernérů, proto se demise vlády nebude týkati guvernéra. Guvernér zůstává na svém místě, dokud ho neodvolá president.
Avšak z návrhu je úplně jasně viděti, že guvernér ani zdaleka není opatřen těmi právy, které mu patří jako nejvyššímu politickému representantovi Podkarpatské Rusi. Podle tohoto návrhu každý meritorný čin guvernéra je vázán souhlasem viceguvernéra nebo návrhem referenta a konečně iniciativa guvernera v případě nesouhlasu s viceguvernérem nebo referentem může býti úplně zmařena. Jeho pravomoc všude se určuje jen podmínečně, všude nacházíme podmínku: nepatří-li to k rozhodnutí presidenta republiky, vlády, resortních ministrů a podobně.
V celém návrhu jako stín se plíží určitá nedůvěra k osobě a úřadu guvernéra. Tato nedůvěra je tak zjevná, že to je přímo urážlivé i pro karpatorusky národ samý.
Guvernér jako nejvyšší politický representant autonomní správy je postaven přímo do směšné situace úpravou své pravomoci.
S ústavně-právního stanoviska se zde mluví o rozdělení pravomoci mezi guvernéra, viceguvernéra a jednotlivá ministerstva. Ale takové rozdělení odporuje § 3 ústavní listiny, který s určitosti říká, že v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér. O viceguvernéru v ústavní listině není ani zmínky. Proto postavení viceguvernéra a jeho osobnost, jako státního úředníka, nemůže býti postavena na roveň s guvernérem. A zde to zní tak, že když guvernér nesouhlasí s viceguvernérem, je konec pravomoci guvernéra, a k tomu ještě viceguvernér požívá takových práv, které ústava zabezpečuje jen guvernérovi.
Podle nynějšího správního systému viceguvernér je obyčejným státními úředníkem, kterého nemůže dokonce odvolati ani president republiky a který není odpověden před vládou. Jeho postavení je čistě úřednické a se stanoviska autonomie viceguvernér není žádný politický representant. Již proto viceguvernér nemůže býti koordinovaným nejvyšším činitelem autonomní správy.
Podle vysvětlení zprávy ústavně-právního výboru účelem návrhu je zabezpečiti harmonické spojení mezi státní a autonomní správou. Avšak toho účelu se snaží dosáhnouti tím, že k platnosti a právní síle rozhodnutí nebo opatření guvernéra je nezbytně nutný souhlas viceguvernéra. To jest, že proti guvernérovi stojí viceguvernér jako státní úředník, šéf státní správy na Podkarpatské Rusi.
To jest zjevným důkazem podřízenosti guvernéra a tato podřízenost ve vládním návrhu jest vybudována systematicky. Guvernér jen se souhlasem viceguvernéra může jmenovati a přeložiti na jiná místa obecní a obvodní notáře, jen na návrh zemského úřadu může jmenovati starosty Užhorodu a Mukačeva, pak potvrditi obecní volby atd.
Nepochybně praktický smysl autonomie může býti dosažen jen tenkráte, když obyvatelstvo Podkarpatské Rusi bude moci snáze a ve větším množství využívati výhod autonomie. Vždyť autonomie musí sloužiti lidu. A proč by guvernér nemohl míti dostatek schopností k tomu, aby sám posoudil spravedlivost a schopnost těch lidí, které bude jmenovati v autonomní správě? Proč je nutná kontrola viceguvernéra nebo zemského úřadu? Snad guvernér nebude disponovati aparátem, který je nutný pro základní zkoumání věcí? Vždyť se říká, že: v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér.
Anebo možná, že osoba viceguvernéra s celostátního hlediska je spolehlivější než sám guvernér. Ale proč?
Podle návrhu zákona guvernér odpovídá před vládou. A proč v takovém případě není jejím členem a jen může býti pozván na schůze vlády? S hlediska harmonického vývoje státní správy a správy autonomní jeho účast ve vládě je nevyhnutelná. Anebo snad jsou obavy, že jeho přítomnost ve schůzích vlády může býti škodlivou pro stát.
Z tohoto návrhu zákona, který má upraviti právní postavení guvernéra, přímo křičí nedůvěra k tomuto guvernérovi a proto i já nemohu míti důvěru k tomuto návrhu a mám také právo nejenom předpokládati, nýbrž i tvrditi, že celý Karpatoruský národ také nemá důvěry k tomuto návrhu.
Ústřední ruská národní rada vypracovala svůj návrh autonomie a předložila jej vládě, ale žádné odpovědi dosud neobdržela. My stojíme za tímto návrhem Ústřední ruské národní rady a žádáme splnění těch práv, která nám zabezpečuje St. Germainská mírová smlouva a žádáme sjednocení Prešovské Rusi s Podkarpatskou Rusí.