Zůstává tudíž i majetkové právo, které ostatně tvoří hlavní obsah osnovy, totéž jako v dosavadním občanském zákoníku, to znamená, že přejímáme do nového zákoníka právní názory proslulého Code Napoléon z r. 1804, představujícího klasický systém majetkového práva moderní měšťanské společnosti, podle něhož zpracován byl též zákon rakouský z r. 1811.
V dějinách lidstva jsou známy asi 4 systémy majetkového práva soukromého: pravěký systém kolektivního vlastnictví, založeného na rodině, systém držby feudální, založené na politické moci a úřední funkci, systém buržoasního práva, založeného na svobodné směně a smlouvě, a systém majetkového práva, založeného na vlastní práci. My socialisté uznáváme ovšem teoreticky pouze soukromé vlastnictví založené na vlastní práci a vlastní zásluze, ale tak daleko právě ještě nejsme, abychom mohli na této zásadě postaviti občanský zákoník. Žijeme ve společenském řádu, v němž o vlastnickém právu nerozhoduje výsledek vlastní práce, nýbrž t. zv. pravoplatná držba, a podle toho musíme dělati v dnešní době zákony, t. j. musíme dělati zákony pro společnost, v níž žijeme, a nikoliv pro společnost, v níž příští generace budou snad žíti.
Souhlasím s. vývody kol. dr Hellera, že občanský zákoník musí býti dosti pružný, aby mohl vyhovovati měnícím se potřebám, ovšem nemůžeme zaváděti právní řády, které ve skutečnosti neexistují.
Vítáme předložené osnovy zákonů jako další krok k právní i politické konsolidaci našeho demokratického státu. Přáli bychom si, aby byly projednávány svědomitě a objektivně, bez stranických zřetelů. Mějme na paměti, že zákon o právních vztazích mezi občany je po ústavě nejzákladnějším zákonem každého státu, neboť dává podklad a směr pro trestní zákonodárství a pro nesčetné speciální zákony jak hospodářského, tak sociálního charakteru! Právě se zřetelem k svému stěžejnímu významu nemůže býti dělán na krátkou dobu a každého roku novelisován, neboť by to vedlo k právní nejistotě a k právním zmatkům v celém zákonodárství. Je proto nutno, aby z porad obou sněmoven Národního shromáždění vyšlo dílo opravdu co nejdokonalejší jak po stránce materiální, tak po stránce formální. Na těchto zákonech musíme ukázati, že jsme opravdovými demokraty, kteří chtějí dáti svému státu to nejlepší. Proto dělejme je dobře! (Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším rečníkom je pán sen. Schmidt. Dávam mu slovo.
Sen. Schmidt (německy): Dámy a pánové!
Zabývá-li se senát dnes v předběžné debatě - která se rovná prvému čtení ve starém rakouském parlamentě - novou osnovou občanského zákoníka a ujal-li se pan ministr spravedlnosti jako prvý slova, pak budiž k tomu s naší strany v zásadě řečeno toto:
Nová osnova liší se podstatně od dřívějšího superrevisního návrhu, neboť tento návrh ovládali příliš duchové materialismu. Hlavní váha osnovy spočívá zajisté na vypracování vedoucích základních myšlenek. V uznání "jednotnosti práva" shledává osnova tuto vedoucí myšlenku zakotvenu v ústavní listině, ve vedoucích zásadách spravedlnosti, ve svobodě jednotlivce, omezené právním řádem, a v rovnosti před zákonem.
V §§ 3 a 4 osnovy zákona je výslovně řečeno a stanoveno, že tyto nejvyšší zásady platiti mají také pro obor soukromého práva a že mají soudce vésti všude tam, kde se zákon halí v mlčení, tedy v oboru mezer práva a při rozhodování o otázkách, má-li se použíti logické pomůcky analogie anebo opaku. Máme zde, krátce řečeno, pro soudce možnost rozvíjeti právo dále v duchu zákona.
Ale také velké základní pojmy nejsou strnule stanoveny, nýbrž jsou rovněž schopny vývoje.
Veliké zásadní myšlenky ústavy stanoví positivní obsah právní osobnosti. Zákon se nespokojuje však pouhou právní způsobilostí osob, neboť každý člověk musí míti práva a povinnosti. Podle našeho chápání kultury nemůže býti bezprávných lidí, proto je zde v §u 61 osnovy ustanovení, že se nikdo nemůže vzdáti právní povahy osobnosti.
Při utváření vlastnického práva v 6. hlavě osnovy se uznává jakési "menší vlastnictví", které podle potřeb praktického života všem užívacím právům k cizí věci, tedy obligatorním užívacím právům nájmu, pachtu a půjčky od okamžiku výkonu poskytuje ochranu proti třetím osobám podle obdoby žaloby vlastnické.
Požadavky německého sjezdu právníků v Karlových Varech r. 1933 byly tím uskutečněny a umožňují tím soudci také v budoucnosti sledovati nové zjevy v tomto oboru.
Můžeme konstatovati, že nový všeobecný občanský zákoník směřuje kupředu.
Dosud platný občanský zákoník - tedy starý rakouský všeobecný občanský zákoník - byl, jak také pan ministr spravedlnosti ve svých vývodech výslovně uznává, na svou dobu nejen vynikajícím zákonodárným dílem, nýbrž uchoval si nad to svou vnitřní cenu až do dnešního dne. V důsledku samostatného utváření občanského práva a aby se více než kdy jindy vyhovělo sociálním úkolům soukromého práva, má se novému všeobecnému občanskému zákoníku dostati formy, která se širokou měrou dovede samostatně přizpůsobiti také netušenému vývoji budoucnosti.
Chceme to - jakož i celé dílo, které je výsledkem positivní spolupráce vynikajících právníků německé a české university - stejně upřímně uvítati jako pan ministr spravedlnosti.
Jestliže se pan ministr spravedlnosti ve svých vývodech ohražuje proti pomluvám o domnělém zbolševisování a při tom praví, že nové zákonodárné dílo tato tvrzení vyvrací, pak budiž s naší strany k tomu řečeno: Nikdo zajisté nic netvrdil o zbolševisování v zákonodárném smyslu, alespoň nikoli na naší straně.
Chtěli bychom však přece obrátiti pozornost pana ministra, poněvadž se sám tohoto tematu dotkl, na tendenci literatury ve filmu, divadle a knize, která se zejména v metropoli našeho státu nyní tak rozšiřuje, nerušeně sem vnikla, a přece zcela jasně dokazuje, jak zjevně a obratně se duch bolševismu zprostředkuje občanům státu. Návštěva jistých knihkupectví, divadel a biografů zajisté každého jasně poučí.
Další věc zasluhuje ještě povšimnutí. Když v poslední době řádila "černá vysilačka", bylo možno pozorovati v obchodech s radiovými přístroji reklamy, které poukazovaly na vysílání černé vysilačky na vlně xx a tím nedovoleným způsobem dělaly reklamu pro svůj obchod. Ačkoli společný příjem za účelem poslechu politického vysílání není dovolen a je pod trestními sankcemi, dělaly hostince - jak mohlo býti zjištěno v Plzni - vývěskami pro to reklamu a dopouštěly se trestných činů. Nevešlo však ve známost, že by byli bezpečnostní orgánové zakročili. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!)
Při předběžné debatě v poslanecké sněmovně uznali zajisté všichni řečníci dobrou práci předložené osnovy.
Vytknouti by bylo, že se při různosti názorů kruhu spolupracovníků zprava a zleva nepodařilo provésti novou úpravu práva rodinného. Nechť se tedy pozdější době podaří tuto otázku zákonodárně dobře upraviti. Ostatně se také zde pan ministr spravedlnosti ve svých vývodech předešlého úterý dotkl věci práva rodinného a zaujal obšírné stanovisko k vývodům mluvčích v poslanecké sněmovně.
Z řečníků v posl. sněmovně prohlásil pan dr Stránský mezi jiným: "Nutno zkoumati, zdali práce na předloze neposkytne také příležitost k tomu, aby se naše národnostní menšiny, především značná německá menšina, konkretněji nežli dosud vyjádřily o smyslu kulturní spolupráce a tím se vyjádřily k určité státní spolupráci. Určité společenství německého národa uznávají všechny německé strany. Ale všechny nechápou smysl kulturního společenství stejně."
Dr Stránský kritisuje pak dále kulturní řeč Konráda Henleina a jednání sudetskoněmecké strany v oboru kulturně-politickém a ke konci svých vývodů míní, že konečně není národnostního kulturního společenství, poněvadž není výhradně národnostní kultury. Nuže jsme v tom opačného názoru nežli pan kolega dr Stránský a můžeme o tom také podati důkaz.
Pan posl. Kögler z německé sociálně-demokratické strany zabýval se v debatě v posl. sněmovně po projevu zásadního souhlasu s osnovou zákona jako důkazem posledními událostmi v Dolním Gruntu u Varnsdorfu, a to v zcela nesprávném a skresleném vylíčení případů ve čtvrtek, dne 15. t. m. Nechceme předbíhati soudnímu vyšetřování a k věci krátce konstatujeme jen toto: K vysvětlení případu poskytla pozoruhodný příspěvek soc. demokratická varnsdorfská "Volksstimme", která, když obvinila poslance Röslera, že dal podnět k výtržnostem, mezi jiným píše: "Tato lumpárna se jemu a jeho lidem špatně vyplatila. Za necelých 5 minut byla celá banda podle všech pravidel ze sálu vymlácena." To je velmi cenné doznání, protože přece nelze míti za to, že se přívrženci sudetskoněmecké strany ze sálu vymlátili navzájem. (Výkřiky sen. H. Müllera.) Tím tedy protivná strana sama jasně zjistila, kdo mlátil a jak se mlátilo. (Sen. H. Müller [německy]: Řekněte, kdo začal!) Vyšetřování ukáže další. (Výkřiky sen. H. Müllera.) Pane kolego, nechceme se zde hádati, nerozčilujte se zde.
Přečtu zde jen ještě úsudek ženy, která se schůze zúčastnila, a časopisu "Sudetendeutsche Tageszeitung". Psala takto (čte):
"Naplněna největším roztrpčením nad krvavými událostmi při veřejné schůzi, jichž jsem byla svědkem, obracím se jako žena k veřejnosti, poněvadž věřím, že mezi odpůrci, kteří nebyli přítomni, jsou ještě lidé, kteří takovýmto způsobem boje tak jako my všichni co nejhlouběji opovrhují.
A přece se nutno obávati, že tito lidé nejsou o nic lepší než ti, kteří se ve čtvrteční schůzi uplatnili se zabijáky a gumovými obušky. Tak dlouho alespoň nemůžeme tyto ostatní lidi považovati za lepší, dokud k takovýmto událostem mlčí a ze svých řad neodstraní takové lidi, kteří neprojevují již ani stopy lidskosti a dokud tito lidé v aktivistickém sbratření smějí kráčeti v čele.
Jistě jest oprávněna otázka: Co tomu říkáte vy z německého svazu zemědělců? Vy křesťanští sociálové? Vaše strany se přece usnesly o společném postupu s marxisty. Zde nepomůže mlčení. Neboť mlčeti znamená v tomto případě tolik jako schvalovati tyto zavržení hodné metody. Vy všichni, kteří dovedete spolu cítiti a metodami, jaké se projevily na schůzi ve čtvrtek, opovrhujete a je zamítáte, odpovězte jim! Ale odpovězte zřetelně, dříve nežli bude pozdě a vaše děti vám pro vaši slepotu budou klnouti!" (Bravo!)
Další vývody chci si dnes uspořiti. Bylo by zajisté ještě zajímavé zabývati se ozvěnou tisku odpůrců, obzvláště českého tisku. Ale určitým novinářům není při jejich smýšlení pomoci. (Sen. H. Müller [německy]: Souhlasí! "Die Zeit"!) O tom se budeme ještě jednou později baviti. (Výkřiky sen. H. Müllera.)
Stojíme na stanovisku nepředpojatého uznání positivních stránek předložené osnovy zákona, musíme však konstatovati, že k zastupování práva a právních zásad dlužno vychovati soudcovský stav, který je hmotně svobodný a nezávislý. Jen osoby úplně neodvislé, nezlomné a charakterní dovedou soudcovský úřad vykonávati tak, jak je smyslem zákonodárství. (Sen. H. Müller [německy]: Jako v Hitlerově Německu!) Pečovati o to jest úkolem státu, obzvláště justiční správy, resp. pokud jde o prostředky, finanční správy. (Výkřiky sen. H. Müllera.) Já nevím, pane kolego, vy při každé příležitosti sem házíte jméno hlavy našeho sousedního státu, se kterým přece,. řekl bych, jsme v tak dobrých stycích.
Své konečné stanovisko k podrobnostem osnovy zákona vyhražujeme si při poradách ve výborech. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)
Místopředseda dr Buday (zvoní): Dávam ďalej slovo pánu sen. dr Milotovi.
Sen. dr Milota: Slavný senáte!
Ujímám se v této debatě slova s upřímnou radostí, neboť předloženou osnovou občanského zákona a též s ní souvisící osnovou civilního soudního řádu počíná se nejdůležitější část našeho úkolu, sjednotiti právo naší republiky a utvořiti tak pro celý stát jednotný právní řád.
Již několikrát s tohoto místa i v ústavněprávním výboru pokládal jsem za svou povinnost upozorniti na důležitost a naléhavost unifikace našeho zákonodárství. Dosavadní dvojitost právního řádu, jak jej převzala naše republika po bývalé říši Rakousko-uherské, má škodlivé účinky jak pro občany, tak i pro sám stát. Pro občany znamená dvojí zákonodárství, které se často podstatně od sebe liší, značné ztížení vzájemných styků, hlavně ve věcech hospodářských, neboť v této různosti zákonů jest nebezpečí právní nejistoty, příčina nedorozumění a sporů i obtíž, uspořádati právní poměry podle jednotných zásad. Nedostatečná znalost právních norem, vyskytující se často i u právních zástupců stran, ohrožuje občany hledající právo, poněvadž jejich zástupci nemohou jejich právo hájiti tak, jak by toho spletitost zákonodárství vyžadovala. Toto nebezpečí je zvláště veliké u předpisů formálního práva, neboť pokud jde o právo materiální, je možno předem si právní otázku prostudovati a obeznámiti se s příslušným výsekem práva, ale v procesu při složitosti a vzájemné souvislosti formálních předpisů nikdo nemůže předem věděti, jak se věc vyvine a jakých ustanovení zákona bude třeba použíti. Proto s tohoto hlediska je sjednocení procesních zákonů snad ještě důležitější než unifikace materiálně-právní, a z té příčiny musíme velmi vítati, že nám vláda předkládá zároveň s osnovou občanského zákoníka též osnovu civilního soudního řádu.
Závažná je též újma, kterou způsobuje dvojitost právního řádu samému státu. Nejen že nám není nikterak ke cti, že jsme neprovedli dosud za celou dubu trvání státu unifikaci našeho zákonodárství, ale tento stav je přímo na překážku zdárného vývoje naší republiky. Dokud nebudeme míti jednotné zákony, dotud nepronikne u všech občanů plně vědomí jednoty státu. Ba naopak, rozdílnost zákonodárství posiluje vědomí rozdílnosti zemí českých a země Slovenské a Podkarpatoruské a tím se též velice podporují nejvýš nebezpečné apolitické snahy o rozdělení republiky na podkladě autonomním. Že náš právní dualism zeslabuje také naši posici na poli zahraniční politiky, je samozřejmé, neboť živí naděje, že Československá republika není útvarem trvalým a že je stále možná revise trianonské mírové smlouvy.
Tento stav se, díky bohu, má nyní změnit, a to právě v úseku civilně-právním, který upravuje poměry pro soukromý život občanů nejdůležitější. Občanský zákon se vztahuje na nejosobnější zájmy občanů a na jejich vzájemné styky v denním životě a upravuje kolise jejich zájmů. O tom velmi výstižně mluvil pan ministr spravedlnosti a nutno to jistě s díkem kvitovati, že se tak důkladně a skvěle pohroužil do věci.
Řečník naší strany ve sněmovně dr Stránský po právu řekl, že příkazy, formy a instituce práva soukromého pro život a pospolitost občanů jsou nesrovnatelně důležitější než všechna jejich práva veřejná a všechny jejich veřejné povinnosti, takže každá úchylka nebo změna v této oblasti právního řádu se dotýká našich životů velmi citelně a budí citlivější reakci než sebe pronikavější reformy politické.
Proto můžeme říci, že občanský zákoník je pro občany a jejich soukromý život vpravdě základním zákonem a že na něm nemalou měrou záleží, zda se občané cítí ve svém státě spokojeni právně bezpečni.
Z problémů, které si po této stránce musí občanský zákoník vyřešiti, nejživotněji se dotýká občanů otázka, do jaké míry smí si stát osobit práva upravovat soukromé poměry občana se svého stanoviska a vměšovat se tím do ryze osobních jeho věcí. Toto rozhodnutí souvisí s všeobecným vyřešením poměru státu k občanovi.
Dosud platné právo, hlavně občanský zákoník dříve rakouský, bylo vybudováno na zásadě nedotknutelnosti života soukromého a na téměř neomezené volnosti soukromého jednání občana. Stát tu normativně zasahoval jediné tehdy, když toho bylo třeba, aby bylo zabráněno konfliktům vznikajícím z křížících se zájmů. Tak bylo právo soukromé už v dobách absolutismu mnohem dále než právo veřejné, kde myšlenka politického liberalismu vítězila jen pomalu a po dlouhém zápase.
Nehledíme-li na případy vyvlastnění, které připouštěl starý rakouský zákoník v určitých případech v zájmu veřejném, nastává omezení v soukromém životě občanově teprve vlastně za světové války, kdy se ohrožený stát cítil nucen na svoji záchranu sáhnouti na soukromý majetek občanů a reklamovat jej pro svoje vojenské potřeby a s tím souvisící potřebu výživy všeho obyvatelstva.
Ještě markantněji se objevila potřeba normativního zásahu do svobody občanů po skončení světové války, kdy rozvrácené hospodářské poměry dovolovaly mnohým, aby z nich kořistili ve svůj prospěch na škodu ostatního obyvatelstva. Tu proniklo všeobecné poznání, že stát musí zakročiti proti takovému škůdnictví a že musí k tomu konci omeziti svobodu jednání takových kořistníků. A vskutku od převratu vydal náš stát řadu zákonných ustanovení, která značí pronikavý zásah do dřívější volnosti občanů na poli soukromého práva. Kromě toho vyžadovala ochrana některých vrstev společensky slabých, aby i tu stát zasáhl a upravil jejich poměry tím, že v jejich vlastním všeobecném prospěchu omezil jejich soukromé hospodářství. Máme příklad na obilním monopolu nebo na různých syndikátních útvarech a pod. Že se při tom stát dopustil mnoha chyb a že zejména v tomto směru poskytoval tímto způsobem ochranu větší, než bylo třeba, nebo že si při tom počínal jednostranně, nemění na podstatě tohoto právního zjevu nic. Tyto případy ukazují jasně na to, že původní rozsáhlá svoboda soukromého jednání náleží již dnes minulosti a že zvítězila proti ní idea preponderance kolektivního prospěchu, totiž že nad zájmem jedince je zájem celku a že prospěchu společnosti se musí podříditi prospěch individuální. Tedy samy poměry již pomohly k vítězství této idei, která již před tím byla hlásána učením socialistickým. V některých státech šlo omezení občanské svobody na poli soukromého práva ještě značně dál. Stalo se to nejen v sovětském Rusku, kde to souvisí se změnou společenského a hospodářského řádu, nýbrž i ve státech fašistických, v Italii a ještě více v Německu. Tyto státy hlásají, že stát je všechno a že zájmu státnímu se musí podříditi občan nejen v životě veřejném, nýbrž i v životě soukromém. Fašistický stát nahradil zájem celku, tedy zájem společenství občanů, zájmem státním a osobil si právo ve jménu státu rozkázat občanům, aby svoje myšlení, cítění a konání vždy a všude upravili tak, jak toho vyžaduje zájem státní. Německo rozkazuje dnes pod heslem vypěstování čisté německé rasy, kdo se má s kým ženit, u koho se nemá nakupovat, kdo nesmí mít nemovitý majetek atd. Rozlišuje se mezi občany plnoprávnými a bezprávnými, podobně jako s tím začalo sovětské Rusko. Tu nejde již o to, aby soukromá práva občanů byla omezena tam, kde toho vyžaduje vyšší zájem kolektiva; zde jde o to, aby určitá část obyvatelstva, ať je to třída, rasa nebo politická strana, se domohla nadpráví a možnosti zotročiti druhou část občanstva. (Tak jest!)
Pro nás, kteří tvoříme své nové soukromé právo, vzniká nyní otázka, na jakém základě máme upraviti poměr státu a občana? Máme se v oboru, soukromého práva vrátiti ke staré svobodě občanské, či máme ji omeziti ve jménu prospěchu celku anebo máme následovati příkladu autoritativních států? Vrátiti se k úpravě podle starého rakouského občanského zákona tak, jak platil před válkou, je nemožné. Válka velmi mnoho změnila a vytvořila nové podmínky hospodářského života. Starý liberalismus je mrtev, nenávratně mrtev. Nehlásáme to jen my, socialisté, nýbrž zřejmě na to ukazuje i politika a praxe stran, které teoreticky dosud mají liberalistické zásady ve svém programu. Zřejmě žijeme v přechodné době, kde se tvoří základy nového společenského a hospodářského řádu. To zejména velmi krásně deklaroval též pan president republiky ve včerejší své řeči u příležitosti své slavnostní promoce.
Proto ten chaotický zmatek ve světě, proto ty velké rozpory v ideách, cítění a snažení nejen mezi jednotlivci, nýbrž i mezi národy. Vraceti se k dřívějšímu liberalistickému soukromému právu by znamenalo stavěti se proti přirozenému vývoji věcí, a ten, kdo by takový návrat hlásal, byl by tímto vývojem smeten.
Pokud jde o následování příkladu autoritativních režimů, je potřebí uvědomiti si podstatu takového režimu. Za příklad nám může sloužiti Německo, kde je jeho forma nejvýznačnější. V Německu zvítězila idea, o které snil Nietzsche: z rasově čistých Němců má se zrodit národ pánů, který je mimo dobro a zlo. Tu nemá již místa morálka, lidskost a spravedlnost. (Německé výkřiky: Zcela správně!) Tu se uplatňuje síla, násilí a brutální moc. Pod heslem prospěchu státu a národa mizí svoboda občana a stát má přirozené právo dáti celou osobnost svého občana do svých služeb. Tím jest ospravedlněno zotročení jeho smýšlení, znásilnění jeho vůle a vynucené usměrnění jeho jednání.
Ovšem, přihlédneme-li blíže, poznáme, že státem ve skutečnosti je tu několik málo silných jedinců, kteří strhli na sebe moc a pod těmito hesly chtějí uplatniti svoji vůli. (Souhlas.) Není to ovšem nic nového. Je to jen starý absolutism, macchiavelism, tyranie uchvatitelů moci. Ne, takový příklad nemůžeme následovat. Příčí se to všem ideám, které jsme ssáli s mlékem mateřským a za které naši otcové trpěli, bojovali a umírali. (Výborně!) My věříme ještě, že základem právního řádu musí zůstati mravní principy. (Výborně!) Naše hluboké přesvědčení je, že stát není účelem sám sobě, že jest jen prostředkem, aby všichni jeho občané dosáhli nejvyššího relativně možného blaha. (Tak jest!) Nám stále k tomuto cíli ukazuje cestu vznešená idea demokracie a po této cestě, po cestě spravedlnosti, práva a lidskosti půjdeme i nyní, kdy si tvoříme nový právní řád. (Výborně!)
Ve svém novém občanském zákonu zachováme v zásadě občanovu svobodu, ale omezíme ji tam, kde toho bude vyžadovati vyšší zájem společenského blaha. Za našeho demokratického státního zřízení nepotřebujeme rozlišovat mezi společenským zájmem a zájmem státním. Stát je nám společenstvím občanů, a tak obojí zájem se kryje. Jedině tam, kde by šlo o životní zájem státu jako státního útvaru a kde by snad zájem společenství občanů nebo některé jeho skupiny vyžadoval jiného řešení, uplatníme ovšem jedině vlastní zájem státní. Ale i to je v souhlasu s naším zásadním stanoviskem, neboť nejživotnějším naším společenským zájmen jest uhájení naší republiky, a tomuto zájmu chceme obětovati všechno. (Výborně!) To jsme vyjádřili také v zákoně o obraně státu.
Řekl jsem, že dnešní doba je dobou přechodní, ve které se kladou základy novému společenskému a hospodářskému řádu. Potvrdil mi toto moje přesvědčení včera pan president republiky, když při své slavnostní promoci charakterisoval - pro nás a náš úkol jako na zavolání - nynější dobu těmito slovy (čte): "Jde o nový humanismus, jeho novou filosofii, novou morálku a nové právo, které by staré koncepce humanistické liberální demokracie, z revoluce francouzské vyšlé přizpůsobily potřebám nové národní, sociální, hospodářské a kulturní demokracie nového typu, nového ražení, nového pevného založení, jež by mohla překonat dnešní krisi, způsobenou celým vývojem 19. století, světovou válkou a jejími důsledky, zkušeností úspěšných i neúspěšných demokracií a evropských autoritativních režimů."
I s tímto poznáním se musíme v naší nové Legislativě vyrovnat, hlavně při tvorbě československého občanského zákona. Nemůžeme proto tvrdošíjně trvat na ideách, které nová doba překonala, ani se nesmíme pouštět do reforem dosud nevyzkoušených a ideově sporných. Rozumný a opatrný kompromis musí nám býti heslem všude tam, kde se střetávají různé názory. Náš občanský zákon musí býti dílem moderním, které bedlivě zvážilo vývoj jednotlivých institucí v minulé době a uvědomilo si tendence v něm skryté a podle toho vystihlo pravděpodobný vývoj příští. Občanský zákoník československý nesmí se snažit petrifikovati to, co pravděpodobně bude dalším vývojem překonáno, nýbrž musí umožnit, aby se jeho instituce dále vyvíjely, jak toho bude potřebovat občanstvo našeho státu, až Evropa překoná svou těžkou ideovou i mravní krisi. Příkladem nám může zůstati starý občanský zákoník rakouský, který, ač vznikl za poměrů hospodářských a sociálních docela jiných, než jsou dnes, a za zcela jiného panujícího světového názoru, přece po některých korekturách mohl zůstati základem soukromého práva až do dnešní doby, ba může býti i nyní bezpečnou půdou, na které budujeme svůj občanský zákon. A nemohu vysloviti tomuto našemu zákonu do vínku lepší přání, než vyslovil pan ministr spravedlnosti, aby i náš zákon se stal po dobu delší než celé století spolehlivou zárukou dobrého a spokojeného právního života občanů.
Vládní návrh v celku, pokud při stručném přehledu jsme mohli konstatovat, zachovává zásadní linii, jak jsem ji narýsoval. Jednotlivé její instituce jsou dobře a rozumně řešeny s ohledem na potřebu dnešní doby a můžeme proto důvodně vysloviti naději, že plně splní svoje poslání.
Děkujeme upřímně tvůrcům osnovy za jejich pilnou, bedlivou a rozumnou práci i za jejich lásku, se kterou se zřejmě této důležité a odpovědné práce ujali.
Systém zákona je dosti dokonalý. Jen musím vysloviti politování, které, jak můžete souditi z debaty provedené v obou sněmovnách našeho Národního shromáždění, je všeobecně sdíleno, že v tomto systému chybí rodinné právo. Bude na společném výboru, kterému tuto osnovu přikážeme, aby se všemožně vynasnažil tuto chybu napravit, a budou-li tomu brániti skutečně nepřekonatelné překážky, aby zpracoval do zákona alespoň ty části rodinného práva, o nichž bylo možno dosíci dohody. Pak by zvláštnímu zákonu mohla zůstati vyhrazena jenom vlastně část o manželství.