Schůze zahájena v 10 hodin 44 minut.
Přítomni:
Předseda dr Soukup.
Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Heller, dr Buday.
Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.
Celkem přítomno 101 členů podle presenční listiny.
Člen vlády ministr dr Dérer.
Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Vážený senáte! (Senátoři povstávají.)
Jest naší smutnou a bolestnou povinností vzpomenouti dnes toho, jenž od samého počátku našeho Národního shromáždění právě zde v této budově senátu a v této zasedací síni byl zakladatelem a organisátorem naší parlamentní služby zpravodajské a od r. 1920 jejím ředitelem v obou sněmovnách našeho Národního shromáždění. Byl to ministerský rada Martin Pernica, jenž nám po více než dvouleté těžké nemoci zemřel v sanatoriu dr Szontagha v Novém Smokovci na Slovensku.
My všichni ho máme v živé paměti a vážili jsme si ho pro mimořádnou péči, s jakou dbal o vzornou přímo výkonnost naší společné kanceláře těsnopisecké. Kolega Martin Pernica byl synem naší Českomoravské vysočiny. Narodil se dne 18. dubna 1880 v Humpolci, vystudoval gymnasium v Německém Brodě a Pelhřimově a po absolvování filosofické fakulty pražské university byl krátký čas profesorem. Záhy se pak věnoval cele práci žurnalistické, a když se nám jako členům tehdejšího poselstva našeho národa na říšské radě vídeňské podařilo prosaditi zřízení pražské české odbočky vídeňské Státní telegrafní a korespondenční kanceláře, byl Martin Pernica povolán do její české redakce. Pamatujeme pak kolegy Martina Pernicy již z doby našeho domácího odboje, zejména v nejtěžších dobách převratu. V den 28. října 1918 byl to Martin Pernica, jenž k nám přišel, aby pražskou odbočku vídeňské Státní korespondenční kanceláře dal cele do služeb našeho revolučního Národního výboru a současně pečoval o nepřerušené pokračování všeho našeho mezinárodního styku zpravodajského s evropským zahraničím. Když pak tato pražská odbočka vídeňské centrály byla přeměněna v samostatnou Tiskovou kancelář československou, byl Martin Pernica jmenován jejím šéfem.
Kolega Martin Pernica vydával v této budově senátu již před válkou sněmovní korespondenci bývalého zemského němu království Českého. V revolučním Národním shromáždění byl pak Martin Pernica vydavatelem a ředitelem sněmovní korespondence a od 1. květina 1920 byl pak povolán za ředitele spojené služby těsnopisecké a zpravodajské v obou sněmovnách Národního shromáždění. Jeho milá, obětavá a na výsost loyální činnost nám nikdy nevymizí z paměti. Byl to pracovník mimořádně pilný. Vedle své činnosti úřední a redaktorské byl ještě spisovatelem a napsal řadu pozoruhodných knih beletristických, a feuilletonů i značný počet literárních črt, uveřejněných v různých denních listech. Byl také překladatelem z cizích jazyků, zejména z polštiny. Při tom pracoval oganisacích žurnalistických, byl členem Syndikátu československých novinářů a přísedícím čestného soudu novinářského. O naši službu zpravodajskou se trvale zasloužil tím, že naši parlamentní korespondenci spojil se službou těsnopiseckou ve společnou instituci našeho Národního shromáždění.
Martin Pernica byl skutečným vzorem státního novináře, jehož vůdčím posláním jest sloužiti poctivě a pravdivě, spolehlivě i věrně zájmům státu i jeho odpovědného tisku. Měli jsme ho proto všichni upřímně rádi, měli jsme v něm milého, upřímného a oddaného spolupracovníka a byli jsme přesvědčeni, že zpravodajská služba našeho Národního shromáždění jest v rukou dobrých. Před dvěma roky byl postižen vážnou chorobou a s opravdovou bolestí jsme sledovali, jak síly tohoto našeho pomocníka nám neodvratně mizejí. Zesnuly zůstal však s námi až do poslední doby ve stálém styku a ještě nedávno ve společné schůzi našich předsednictev nám přednášel příslušné zprávy ze své parlamentní zpravodajské služby. Jeho předčasným skonem utrpěla celá naše těsnopisecká a zpravodajská služba těžkou ztrátu.
Vyslovujeme mu dnes za vše to, co vykonal v prvých dvou desítiletích naší zákonodárné práce, svou upřímnou vděčnost, jíž si svou energií a pílí tak poctivě zasloužil, a to nejenom v paměti naší, nýbrž i v dějinách našeho Národního shromáždění. (Senátoři usedají.)
Dal jsem dovolené na dnešní schůzi sen. Chalupníkovi, Janovskému a Sehnalovi.
Budeme projednávati pořad schůze, totiž:
1. Předběžná rozprava podle §u 20 jedn. řádu o vládním návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (tisk 425).
Budeme pokračovati v rozpravě, zahájené v 67. schůzi senátu.
Schválená lhůta řečnická jest jedna hodina.
Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, panu kol. dr Havelkovi.
Sen. dr Havelka: Slavný senáte!
Téměř všichni řečníci jak v posl. sněmovně, tak i v senátě pokládají návrh občanského zákoníka, správně řečeno občanského zákona, za dílo vrcholného významu. Tím také zákon ten skutečně je. Z důvodu toho nutno uznati veškeru práci všech, kdož na tomto vrcholném díle pracovali, ať to jsou předchůdci nynějšího ministra spravedlnosti, za jejichž vedení se osnova připravovala, ať jsou to odborníci z řad universitních anebo úřednických. Zůstane také trvalou zásluhou Hodžovy vlády, že připravila toto unifikační a kodifikační dílo tak vrcholného významu.
Soudíc podle předběžné rozpravy o občanském zákonu, setkala se předloha celkem s příznivým přijetím, někde přímo nadšeným. Z novot dlužno poukázati na nové ustanovení při smlouvě o nájmu a pachtu, zvláštní pozornost byla věnována výměnku. Vůbec lze říci, že v řadě případů vyhověno jak zájmům zemědělským, tak i zájmům domařským.
Přes chválu tohoto díla ozývá se zcela oprávněně to, čemu říkáme selská opatrnost. Nesmí se totiž zapomínati, že máme před sebou toliko návrh zákona a že při projednávání tohoto zákona jistě se střetnou světové názory i zájmy jednotlivých vrstev a tříd. Poukazuji k tom, že bude jistě uplatňován názor, že sociálně silný, i když u něho nebyla zjištěna pražádná vina a tedy žádná povinnost k náhradě škody, má platiti sociálně slabému jen z toho důvodu, že na straně jedné je tu sociálně silný a na druhé sociálně slabý.
Velikou odpovědnost již při textaci zákona bude míti živel laický, tedy živel neprávnický, zastoupený především v našich ústavně-právních výborech, neboť zákony se nepořizují pro odborníky, hlavně právníky, nýbrž pro lid a občanstvo. Je tedy přirozeným požadavkem, aby zákon byl lidu srozumitelný a aby občanstvo zákonu rozumělo.
Nerozumí-li zákonu lid, má pochybnosti i soudce a pak tu máme onu nebezpečnou právní nejistotu, o níž se s takovým důrazem zmiňoval pan předseda vlády. Nejasnosti mají za následek, že se do našeho života plíží právní anarchie a důsledky právní anarchie lze lehko domyslit, neboť justitia regnorum fundamentum. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) Téměř školským, odstrašujícím příkladem a výstrahou je zákon o ochraně nájemníků, jak po stránce věcné, tak po stránce formální.
Tak vypadá komentář bytového zákona (ukazuje zákon). Zákon o ochraně nájemníků obsahuje 38 paragrafů, je k němu tak velký komentář, ale zákonu tomu nerozumí ani soud ani advokáti, tím méně strany.
Lid náš tímto způsobem ztrácí arci důvěru v právní jistotu a dělá si ještě na tuto nejistotu při své dobré povaze vtipy. Ostatně poukazují v tomto směru na návrh zákona o nejvyšším správním soudě a nemohu potlačiti poznámky, že se vracíme do oněch starých časů, kdy platily dvorské dekrety, řekněme lit. O O O, jimiž se rozhodovaly konkretní sporné případy.
Bude tedy zejména na neprávnících v ústavně-právních výborech, aby příslušnými dotazy a vyžádanými odpověďmi na kladené dotazy docílili srozumitelného a pokud možno jasného zákona, aby ustanovení zákona nemohla býti vykládána tak nebo onak, aby tím soudcovské volné uvážení bylo omezeno na míru pokud možno nejmenší, čímž se soudům podstatně ulehčí a právní jistota s zvětší.
Dovoluji si tvrditi, že právní jistota má pro lid aspoň takový význam a důležitost jako dobrý zákon, neboť občanstvo chce bezpečně vědět, co jest jeho právem a co nikoliv.
Po všeobecné stránce zdůrazňuji nutnost nového občanského zákona, neboť jistě občanský zákon z r. 1811 nemůže nyní již zcela odpovídati změněným poměrům a vyhovovati potřebám doby. Také není nadále možným pro rozdílnost právních norem v historických zemích a na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Z těchto věcných důvodů vítám podání návrhu, zdůrazňuji však, že nás čeká důležitá obtížná práce a že máme nad jiné velkou odpovědnost. Vždyť dosavadní zákon vydržel 127 let nyní děláme věc, která bude základem práva a tím jistoty státního a hospodářského života snad také na 100 let.
Tolik dovolil jsem si v předběžné debatě uvésti a končím toliko s přáním, aby toto velké dílo jako dílo dokonalé stalo se brzy skutkem ku blahu národa a vlasti, republiky Československé. (Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznačeným rečníkom je p. sen. dr Heller. Dávám mu slovo.
Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte!
Po mém názoru není generální debata o osnově zákona, kterou dnes po prvé od trvání našich parlamentních zařízení konáme, určena k tomu, abychom se zabývali podrobnostmi předloh, nýbrž jen k tomu, abychom vyslovili všeobecné zásady k příslušnému zákonu a zákonodárnému dílu, v tomto případě tedy k novému všeobecnému občanskému zákoníku. Není pochybnosti o tom, že náš občanský zákoník, který jistě byl velmi dobrým zákoníkem, potřebuje novelisace, nejen z důvodů sjednocení našeho práva v historických zemích s právem zemí, které dříve patřily k Maďarsku, nýbrž také proto, jak již řečník přede mnou správně řekl, že se změnily poměry, za dobu více než 100 let se změniti musely, poněvadž základy pro vytvoření anebo trvání soukromého práva staly se jinými, než jakými byly před více než 120 lety.
Náš všeobecný občanský zákoník vznikl r. 1811. Není žádnou náhodou, že v té době nejen ve starém Rakousko-Uhersku, nýbrž i v jiných velkých zemích bylo soukromé právo kodifikováno. V té době vzniklo pruské zemské právo a v téže době dnes ještě z valné části alespoň platný Code Napoleon. Tehdejší zákonodárství bylo nepochybně důsledkem velké francouzské revoluce, který se v mnohém směru projevil také v našem občanském zákoníku. Byl to prvý velký projev nové liberální epochy oproti dřívější feudalistické, prvý velký projev důsledků francouzské revoluce pokud jde o soukromé právo. Již tato okolnost, tento vznik našeho občanského zákoníka, jakým jest ještě dnes, byť namnoze novelisován, ukazuje nám však, že jsme nuceni podrobiti dnes své občanské právo revisi, poněvadž se právě od té doby poměry podstatně změnily.
Pravíme-li, že je zapotřebí nové úpravy občanského práva, aby se vytvořilo jednotné občanské právo pro všechny části našeho státu, nesmíme na druhé straně nechati bez povšimnutí, že se vytvořením nového občanského zákoníka v naší zemi trhají pouta, která nás dosud spojovala s jinými zeměmi. Náš občanský zákoník platí přece nejen u nás, platí také, byť i nekodifikován, přece většinou na Slovensku, platí právě tak také v dnešním Rakousku, ve velké části Jugoslavie, Italie, Polska a Maďarska, a tato souvislost se přetrhává. Dlužno se zajisté domáhati - a v mnohých oborech práva a zákonodárství se tak děje, jako v oboru práva obchodního a směnečného a v jiných oborech - co největšího sjednocení práva různých zemí, poněvadž tato jednotnost je přirozeně v zájmu těch, kdož právo vyhledávají. Ale uznávám beze všeho, že potřeba sjednocení práva a zmodernisování práva je v naší zemi větší nežli udržení této souvislosti občanského práva s jinými zeměmi.
Nuže, jak si představujeme takový nový občanský zákoník? Vycházíme-li z předpokladu, že také soukromé právo je výrazem panujících poměrů, můžeme si vytvoření nového občanského práva představiti na dvojí způsob: buď kodifikací toho, co v daném okamžiku je právem, anebo vytvořením práva, které vyhovuje poměrům neustále se měnícím. Myslím, že se nedotknu tvůrců předložené osnovy zákona, řeknu-li, že zvolili prvý způsob, který bych snad označil jako konservativní. Návrh, který nám dnes byl předložen, béře v mnohém směru zřetel k rozhodnutím nejvyššího soudu, pokouší se na ten způsob odstraniti sporné otázky, kodifikuje však všeobecně jen to, co dosud již bylo. Ba jsou partie v novém návrhu, které snad ještě zůstávají pozadu z tím, co již dnes máme. Poukazuji jen na § 987 o kolektivních smlouvách, který obsahuje jen pouhou definici, podle mého názoru nikoli šťastnou definici, kolektivních smluv, který však nevyvozuje důsledků, ani tak dalece, jaké již dnes jsou zákonem. Vím, že to není lehké při tvoření občanského práva, které béře zřetel na neustále se měnící zjevy soukromého, hospodářského a sociálního života. Říká se, že zákonodárce nemá dělati pokusy. Nuže, výtku dělání pokusů jistě nebude lze činiti této osnově zákona. Myslím však přece, že se musíme pokoušeti alespoň o to, aby se v zákoně pokud možno přihlíželo ke změněným hospodářským a sociálním poměrům.
Jestliže platný občanský zákoník byl následkem a projevem velké francouzské revoluce a, abych tak řekl, v oboru zákonodárství zahájil liberální epochu, pak bychom si byli přáli, aby se vytvořilo nové právo nikoli bez povšimnutí liberalismu, naprosto nikoliv, ale s přihlédnutím k vývoji, jakým se braly naše politické a sociální poměry. Žijeme v době, ve které již neplatí jisté zásady starého liberalismu, obzvláště na poli hospodářském a sociálním. Žijeme v době, ve které zásady liberalismu také v politickém směru v mnohých zemích byly hozeny přes palubu a učinily místo jiným systémům. U nás doma na štěstí nikoli; naše demokracie není popřením, negací liberalismu, nýbrž přizpůsobením liberalismu změněným sociálním, hospodářským, ale také politickým poměrům. Ale k tomuto přizpůsobení změněným poměrům předložená osnova zákona nepřihlíží anebo přihlíží jen měrou nepatrnou. Soustředíme své snahy k tomu, abychom se přece pokusili utvářeti nový občanský zákoník tak, aby nezůstal pozpátku za vývojem, nýbrž aby ukazoval nové cesty pro vývoj ve smyslu nového vývoje.
Přijde mně někdo a řekne: To je bolševismus! S tím slovem bolševismus se tropí velmi mnoho neplechy. Co se určitým kruhům nehodí do krámu, označí se dnes za bolševismus. Systém bolševismu je něco naprosto jiného, než co si přejeme. Také právní systém bolševismu podobá se mnohem více jistým autoritativním režimům nežli našim názorům o demokracii. Ale také demokracie nesmí býti stagnující demokracií, musí býti jednající, aktivní demokracií a nesmí zanedbávati sil v lidu působících, stavěti je do pozadí ve prospěch překonaného názoru, který dnes již neplatí anebo neplatí plnou měrou. Proto bych chtěl svůj úsudek o předloze, aniž bych se prozatím pouštěl do podrobností, shrnouti v to, že tato osnova bude jistě dobrým základem pro porady, že se však musíme pokoušeti, abychom ve svých poradách přihlédli ke změněným sociálním a hospodářským poměrům a abychom je, pokud to je možno, zakotvili v zákoně.
Velmi mnoho se mluvilo o tom a pronášeny stížnosti, že předložená osnova zákona, jak se říká, je torsem, poněvadž tu nejsou ustanovení o právu rodinném. V tom směru úplně souhlasím s tím, co zde v senátě předevčírem řekl náš ministr spravedlnosti pan dr Dérer. Otázka rodinného práva je politickou otázkou, může býti řešena jen politicky a marny zůstanou všechny pokusy určitých kruhů použíti této otázky pro své stranické výhody, aby se vytvořily diference mezi jinými stranami. Za žádných podmínek nepropůjčíme se k tomu, abychom pro soukromé anebo určité stranické zájmy rozvíjeli otázky nebo rozhodovali o otázkách, které by ve svých konečných důsledcích mohly ohroziti trvání koalice. Prosím, aby to bylo vzato na vědomí.
Dámy a pánové! Myslím, že úhrnem mohu říci, že při poradách o tomto zákoně učiníme vše, abychom tento zákon učinili upotřebitelným nástrojem příštího vykonávání soudní pravomoci a také upotřebitelným nástrojem pro slabší vrstvy našeho obyvatelstva. Šťastná náhoda tomu chce, že nám dány byly směrnice pro porady o tomto zákoně v řeči, kterou pronesl president republiky včera v Bratislavě. Řekl: "Jde o nový humanismus, jeho novou filosofii, novou morálku a jeho nové právo, které by staré koncepce humanistické liberální demokracie, které vzešly z francouzské revoluce, přizpůsobilo potřebám nové národní, sociální, hospodářské a kulturní demokracie nového typu, nového ražení, novějšího, pevnějšího podkladu, která by mohla překonati dnešní krisi, způsobenou celým vývojem XIX. století, světovou válkou a jejími důsledky, zkušenostmi úspěšných a ztroskotaných demokracií a evropských autoritativních režimů."
Myslím, že nemůže býti lepšího vodítka pro těžké a vyčerpávající jednání, které nyní povedeme při poradách o této osnově zákona a které jistě dlouhou dobu potrvá. Budeme-li se držeti tohoto vodítka, vybudování demokracie a humanismu, také při poradách o tomto zákoně, vytvoříme dobrý zákon. Chceme tedy pracovati při těchto poradách ve smyslu vývodů našeho presidenta, ve smyslu myšlenek, které hájí on a jeho předchůdce, a doufáme, že těm, kdož přijdou po nás, vytvoříme zákon dobrý a užitečný. (Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznačeným rečníkom je pán sen. Modráček. Dávam mu slovo.
Sen. Modráček: Ctěný senáte!
Pan ministr spravedlnosti přichází před nás s předlohami zákonů, jež bez nadsázky lze nazvati grandiosními nejen pokud se týče jejich objemu, nýbrž také pokud se týče nesmírného komplexu otázek, které tyto předlohy řeší. Je to předně osnova občanského zákoníka, o níž právě jednáme, dále osnova o výkonu soudní moci v občanských právních věcech, je to dále veliká osnova trestního zákoníka, rovněž již připravená, která taktéž co nevidět přijde před nás.
Tomu, kdo naslouchal předvčerejší řeč pana ministra spravedlnosti, jistě není třeba odůvodňovati důležitost a potřebu předložených osnov.
Po svém zrození postaven byl náš stát před řadu nových zákonodárných úkolů, z nichž nejdůležitější byly ty, aby v zemích, jež utvořily naši republiku a které do té doby byly spravovány zákonodárstvím dvou států, vládlo stejné právo a stejné zákony a aby převzaté zákony po bývalé monarchii byly přizpůsobeny poměrům demokratického státu a doplněny novými hledisky, jež se po světové válce vytvořila u nás se zřetelem k různým právním a sociálním poměrům, k nimž dřívější zákonodárství nepřihlíželo nebo v míře jen velmi nedostatečné.
Myslím, že není též třeba vykládati, proč vypracování zákonodárných osnov tohoto druhu a tak velikého významu se tak dlouho zdrželo, ačkoli se počalo na jejich materii pracovati již r. 1920. Běží přece o zákony, jež se vztahují na celý život a poměry obyvatelstva našeho státu, pokud státní a soudní moc se jimi zabývá a je řeší, a to nelze "sfouknouti", jak se říká, v krátké době, zejména když bylo třeba mnoha otázek s právního a trestního hlediska nově prozkoumati a o nich se dohodovati s různými politickými složkami.
Je přivozeno, že nejožehavější otázky se vyskytly na poli občanského práva, jež představuje jakousi magnu chartu soukromých práv občanů, kde bylo nutno uvésti některé tradicionelní právní poměry v soulad s novým stavem věci, jako u práva manželského a v otázce pracovní smlouvy a i v jiných otázkách.
Nikomu z nás není zajisté milé, že v tak důležité otázce, jako je poměr mezi manžely a manžely a dětmi, nebylo dosaženo dohody a že v tomto ohledu osnova občanského zákoníka musila se spokojit s tím, že ponechává v další platnosti 240 paragrafů dosavadního zákona, jehož kolébka pochází z roku 1811, a to přes to, že již ustanovení tato v mnohém ohledu odporují zákonům schváleným za trvání naší republiky.
Podaří-li se při projednávání této osnovy tuto mezeru vyplnit a dospěti k dohodě, všichni to zajisté uvítáme. Na druhé straně ovšem by nebylo rozumné, kdyby dílo tak
pracné a tak veliké, jaké představuje předložená osnova občanského zákoníka, mělo býti snad oddáleno nebo snad i neprovedeno zákonodárným způsobem jen proto, že určitá strana nebo strany nechtěly se přikloniti k tomu, aby v této otázce manželského práva bylo dosaženo nějaké dohody. O tom není pochyby, že je lépe, nebude-li možná dohoda, když to zůstane v tom stavu, jaký nacházíme ve vládní osnově. Musíme se totiž spokojiti s platností dosavadního platného zákoníka v tomto oboru.
Za veliký pokrok osnovy pokládám hlavu 34 o smlouvě o práci, v níž dochází uznání kolektivní pracovní smlouva a v níž povrchní ustanovení o pracovním poměru dosavadního občanského zákona jsou nahrazena ustanoveními, odpovídajícími sociálně-politickým zákonům usneseným za republiky.
Je pravda, že je to pouze všeobecné rčení, jímž se uznává v osnově kolektivní pracovní smlouva, ale nicméně je to veliký pokrok proti dosavadnímu občanskému zákonu, který vůbec tohoto pojmu neznal, a právě oddíl o pracovní smlouvě v občanském zákoníku, který jsme přijali od Rakouska, náleží k nejchudším oddílům. Celá tato materie jest obsažena ve 12 velmi stručných paragrafech, které namnoze jsou již zastaralé a obsahují pro zaměstnance některá velmi nepříznivá ustanovení; tak na př. § 1157 občanského zákoníka, který jsme přijali po Rakousku, činí dělníka odpovědným za špatně provedenou práci, i když mu zaměstnavatel dodal vadný materiál, a on, dělník ho na to neupozornil, a odsuzuje v důsledku toho dělníka k náhradě škody. Samo sebou se rozumí, že takováto archaická ustanovení, která činila dělníka odpovědným za chyby zaměstnavatele, nemohla do této osnovy již přijíti.
Z osnovy vypadla též některá zajímavá úsloví, jež měla v té době, kdy zásady rakouského občanského zákona uzřely světlo světa, veliký význam, ale jež po 100 letech jsou již jen historickými reminiscencemi, jako slova o vrozených a rozumem osvědčených právech člověka a zákazu otroctví a poddanství. Lidská a občanská práva zaručuje nám dostatečnou měrou naše demokratická ústava a ještě dokonaleji kulturní a politická výše národů našeho státu. Osnova občanského zákona prostě předpokládá svobodného občana, jak se to za demokracie rozumí samo sebou. Tato úsloví návrh nového občanského zákoníka již neuvádí.
Je litovati, že nejen v otázce manželského práva, ale i v jiných ohledech vykazuje tato osnova jisté mezery a ponechává nevyřešeny věci, jež měly by býti do osnovy pojaty aspoň v rámcové formě. Uvozovací a prováděcí předpisy k osnově nám jmenují řadu ustanovení, pro něž nadále platí určité věty nebo určitá slova dosavadního občanského zákona, nebo vylučují řadu zákonitých ustanovení z rámce osnovy. Že se tím bude ztěžovati orientace za účinnosti nového občanského zákoníka, netřeba ani poznamenávati. Běží-li o zákony, vydané pro dobu mimořádnou, jako je na př. zákon o ochraně nájemníků, nebo o zákony speciální, jako zákony o právu směnečném, bursovním, o právních poměrech spořitelen, o placených dovolených atd. atd., je pochopitelno, že nelze je dokonale subsumovati pod všeobecné zásady občanského zákona, neboť běží tu při nich často též o veřejné interesy a nikoliv pouze o interesy soukromé. Ale jistě není správné, když čteme v úvodní části osnovy, že se na př. ustanovení navrhovaného občanského zákoníka nedotýkají "zvláštních ustanovení zakazujících některé smlouvy" nebo že zůstávají touto osnovou nedotčena "zvláštní ustanovení upravující některé pracovní poměry", a při tom se tato ustanovení ani necitují ani blíže neoznačují, takže se ocitáme před záhadou, jaká ustanovení má zákon na mysli, která ponechává v platnosti i za budoucí účinnosti nového občanského zákoníka. Co je to na př. za "zvláštní ustanovení upravující některé pracovní poměry"? O jaké pracovní poměry jde, o tom se osnova vůbec nezmiňuje. V zákonodárství všech zemí a věků platí zásada, že zákon musí býti určitý a nesporný, a proto též i to, co zákon vylučuje, musí býti určité. Slovo "některé" je v zákonodárství stejně nepřípustné jako slova "a tak dále", neboť otvírají dveře libovůli. Jak se má zachovati soud, který má souditi podle "termínu "některé"? Zdá se mi, že se v této neurčitosti skrývá čertovo kopýtko, totiž že se v této neurčitosti skrývá ustanovení, které nacházíme v dosavadním občanském zákoníku, jímž se na př. vylučuje čelední řád z rámce občanského zákoníka. Nepochybně je v tomto neurčitém rčení obsaženo něco, s čím těžko budeme moci souhlasiti. Nepochybně budou z práva dovolávati se občanského zákoníka vyloučeny jisté vrstvy obyvatelstva. Proto musíme žádati v tom ohledu jasnost a určitost. Rozhodně nebudeme moci připustiti, aby byly u nás jisté skupiny lidí, kterým by se upíralo právo dovolávati se občanského zákoníka, který má platiti pro všechny.
To jsou ovšem již podrobnosti, o nichž bude při projednávání osnovy ještě hovořeno, a proto se nemusím u nich zastavovati. Celkem jest osnova občanského zákoníka nesporně dílo vynikající, neboť zavádí lepší systém i jasnější formulaci do komplexu zákonů, týkajících se právních poměrů mezi občany, že dílo to, jako osnovy zákonů dříve zmíněné, t. j. osnova zákona o výkonu soudní moci a osnova zákona trestního, nemůže býti úplně nové, rozumí se samo tebou. Právní skutečnosti nelze vynalézati, ty existují a často mnohem dříve, než vznikl zákon. Lze jen pouze konstatovati, ujasniti a formulovati. Proto pan ministr spravedlnosti mluví pouze o revisi platného občanského zákoníka, nikoliv o nové kodifikaci občanského práva.