Schůze zahájena v 10 hodin 9 min.
Přítomni:
Předseda dr. Soukup.
Místopředsedové: Donát, dr. Hruban, dr. Bas, dr. Heller.
Zapisovatelé: dr. Karas, Pichl.
Celkem přítomno 101 členů podle prezenční listiny.
Člen vlády ministr dr. Šrámek.
Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr. Horák.
Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Bartoušek, jeho zástupce dr. Trmal.
Schůze zahájena v 10 hodin 9 min.
Místopředseda dr. Bas (zvoní): Zahajuji schůzi.
Dovolené obdrželi na dnešní schůzi sen. Fidlík, Chalupník, Frant. Müller, Pechman, Popovič, Steiner, Vraný, Wenderlich, Zmrhal.
Budeme projednávati pořad schůze.
1. Zpráva rozpočtového výboru o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1935 spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku (tisky 280, 323).
Zpravodajem je pan sen. Modráček. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. Modráček: Slavný senáte!
Doufám, že nikdo z nás nečekal, že výsledky státního hospodaření za pátý rok hospodářské krize budou příznivé. Hospodářská situace nebyla ještě tak uspokojivá, aby státní pokladna to byla pocítila ve značnější míře.
Od r. 1931 končí bilance republiky rok co rok značnými schodky. Příjmy se zmenšovaly a výdaje zvětšovaly. Rozpočty, jež jsme schvalovali, byly sice vyrovnány - aspoň pro toho, kdo se nepodíval do finančního zákona, kde se vládě dostávalo plných mocí k značným výpůjčkám - ale když pak se srovnaly po skončení roku skutečné příjmy s výdaji, objevil se chmurný obraz deficitu, který najednou přesahoval částku dvou miliard, počítáme-li s výdaji preliminovanými i nepreliminovanými. Útěchou nás může býti, že v jiných státech nebyli na tom lépe, spíše hůře, s tím rozdílem, že všude jinde se o tom nesmělo a nesmí mluviti, kdežto my máme aspoň tu výhodu, že si můžeme o tom promluviti veřejně a buďto to kritizovat anebo to omluvit.
Dnes, když čtu zprávy, které podává pan továrník Baťa z Itálie, se tomu divím, ale vlastně ani nedivím, že se sám sebe nepozeptá, jak dalece tam lidé mohou projeviti své volné mínění, neboť se mi zdá, že v těch jeho přílišných chvalozpěvech na Itálii mnohem více rozhodují boty nežli politické svědomí. Nesouhlasím také s tím, aby se zbytečně urážely hlavy státu, ale aby se nesmělo psáti o jejich chybách, o jejich nesprávné politice, tyranii, to si nedáme přece u nás líbit.
Teď k věci. Také rok 1935 skončil již v preliminovaném etátu velmi značným schodkem v částce téměř 1,5 miliardy Kč a připočteme-li k tomu výdaje, vykázané ve skupině nepreliminovaného etátu, byl schodek aspoň o jednu miliardu Kč vyšší. Nepříznivý ten výsledek se zmírňuje okolností, že nemalá část nehrazených výdajů rozpočtovými příjmy připadala na investice. Ale mnohem větší částka náleží, bohužel, na konto ztráty, proti níž nestojí žádná položka aktivní.
Senát má před sebou jak státní závěrečný účet, tak zprávu rozpočtového výboru, kde výsledek státního hospodaření za rok 1935 je zobrazen podrobnými ciframi. Bylo by zbytečné, abych ještě ve svém referátu unavoval vás opakováním cifer, s nimiž se můžete lépe seznámiti v tisících a jež je těžko posluchačům sledovati. Bude snad lépe, když z výsledků státního hospodaření v r. 1935 odvodím nějaké to poučení pro dnešek a zítřek.
Doufejme, že těžkou dobu, již nám ilustruje státní závěrečný účet za r. 1935, máme za sebou. Mnohá znamení na hospodářském horizontu i ve stavu státních financí nás opravňují k té naději. Je to především oživení hospodářské aktivity, která u nás zůstává sice ještě pozadu za některými státy, ale nicméně se přibližuje pozvolna k počátečnímu roku krize, Nezaměstnanost proti předchozím letům značně poklesla a pokles ten se projevuje bez výjimky u všech hospodářských odvětví, i u těch, jež nesouvisejí s výrobou zbraní, která v četných zemích vyvolala podezřelou a klamnou konjunkturu. Projevuje se nejen v kovoprůmyslu a strojnictví, kde produkce armádních potřeb se nejvíce uplatnila, nýbrž i v hornictví, ve sklářství, v textilním průmyslu a ve stavebnictví, tedy v oborech, jež byly nejsilněji postiženy krizí. Ovšem cifra nezaměstnaných koncem prosince loňského roku - 617.778 - i když jest o 170.000 menší než ve stejné době roku předchozího, je ještě nesmírně vysoká. Na oživení hospodářské aktivity má též vliv zlepšení našeho zahraničního obchodu, ačkoliv ještě ani zdaleka neuspokojuje, neboť jestliže obrat našeho zahraničního obchodu za loňský rok dosáhl bezmála 16 miliard, je to vzhledem k snížené hodnotě naší koruny ještě daleko od poloviny našeho zahraničního obchodu v letech 1928 až 1930.
Hospodářské zlepšení projevilo se v míře dosti značné ve státních příjmech z veřejných dávek, jež za 11 měsíců převýšily příjem stejného období předchozího roku o 532,4 mil. Kč a přiblížily se dosti blízko k rozpočtovým předpokladům. Skonto, které se poskytuje za daně předem placené, mělo tu ovšem též svůj vliv. Nicméně dlužno hlavní podíl na zlepšených příjmech z daní přičísti na vrub zlepšených výdělků. Zlepšení, a to již v bilanci státního hospodaření za r. 1935, je patrno též v souhrnných výsledcích státních podniků; zvláště státní dráhy zaznamenávají značné oživení a pokles svého deficitu. Deficit státních drah, který v r. 1934 dosahoval hrozivé částky 669 mil. Kč, poklesl v r. 1935 na 566 mil. Kč a pravděpodobně za loňský rok dostane se pod 0,5 miliardy Kč. Proti deficitu 7 miliard franků francouzských železnic je to již stav poměrně uspokojivý, nikoliv však růžový.
Jdeme-li do lepších časů, doufejme, že nebude naše důvěra zklamána větším mezinárodním neklidem, po případě i nebezpečím války. Je třeba, abychom si připomenuli, že z let krize vycházíme s přetěžkými břemeny, s nimiž budeme dlouho zápasiti a jež nám ukládají velké morální povinnosti. Státní závěrečný účet za r. 1935 nás poučuje, že náš státní dluh dosáhl koncem toho roku výše téměř 40 miliard, nepřihlížíme-li k miliardovým závazkům, jež jsou ve spojení s naším státním osvobozením a jichž splatnost byla pouze odložena, a k jiným dluhům, jež se nevedou v účtu vlastního státního dluhu. Ve státním rozpočtu na letošní rok dosáhl již vlastní státní dluh výše 46.784 mil. Kč. Z toho ovšem tvoří 2 miliardy tzv. státovkový dluh, jenž se umořuje z pramenů mimorozpočtových a s nímž nemusíme tu počítati. Nicméně máme před sebou na naše poměry veliké břemeno dluhů kolem 45 miliard, jež zatěžuje a bude zatěžovat naše příští státní rozpočty velmi citelně.
Počítáme-li jen s 5%ní anuitou v důsledku snížení úrokové míry, vychází z toho roční zatížení rozpočtu v částce 2.250 mil. Kč. Při příjmech, jež ve dvou letech sotva překročí 8 miliard ročně, je to skoro 30% příjmových pramenů. Kromě toho převzal náš stát v posledních letech množství nejrůznějších záruk, jež podle závěrečného účtu koncem r. 1935 dosáhly výše 11.348 mil. Kč. Že záruky ty nejsou pouze závazky ideální, potvrzuje státní závěrečný účet, jenž nás zpravuje, že ztráty z plnění záruk činily v r. 1935 152 mil. Kč, v čemž hlavní částka 120 mil. Kč připadá ovšem na ztráty Ústřední bratrské pokladny. Ale i z jiných titulů musíme počítati s určitými ztrátami, zejména také ručíme, jak víte, do velké míry za úvěry vývozní, stavební atd.
Při tom pohříchu bude nutno počítati se zřetelem k napjatým poměrům mezinárodním se zvýšenými výdaji na armádu, jež se zvyšují rok co rok, a nevíme stále, kdy tomuto šílenému závodění národů bude konec, kdy určití národové vypořádají se s tzv. autokratickými režimy, které tyto krkolomné dostihy vyvolávají. To znamená, že bude nutno velmi obezřetně hospodařiti se státními příjmy, má-li ustati dělání nových dluhů, jež by nakonec úplně ochromily státní správu v plnění všeobecných státních úkolů, a máme-li se vyvarovati nových tíživých daní a dávek, jež by náš ozdravovací proces hospodářský zarazily a krizi prodloužily do nekonečna.
Znám ony teorie, které se dnes propagují v tisku různých stran a jež chtějí restaurovati blahobyt národů děláním dluhů, deficity a redukováním valut až blízko k nule. Myslím však, že kdybychom se řídili těmito radami, nedostali bychom se k blahobytu, nýbrž na žebráckou hůl.
Obezřetným hospodařením nerozumím však zase tzv. šetření za každou cenu. Šetření samo o sobě není hospodařením a může býti i nehospodárné. Obezřetným hospodařením rozumím dvě věci: obmezovati neproduktivní výdaje, jež lze obmeziti, a provozovati produktivní hospodářskou politiku, která usnadňuje a tvoří lepší podmínky pro zdravou hospodářskou podnikavost a konjunkturu. Zavádění nových daní nepřinese státu vyšší příjmy, jak to názorně dokazují výsledky státního hospodaření za minulá léta, nýbrž přinese je jedině hospodářský rozkvět. Výmluvně v tomto směru mluví rezultáty neuspokojivé depurace daňových nedoplatků za minulá léta. Podíváte-li se na stranu XXVII státního závěrečného účtu za r. 1935, uvidíte, že v letech krize stav daňových nedoplatků se téměř nezměnil přes největší úsilí je likvidovati, podnikané od r. 1933. To znamená, že každé období hospodářské konjunktury má k dispozici určitý dobytelný fond pro veřejné dávky, a co jej přesahuje, je nelikvidní, i když se daně sebe více zvýší a berní aparát co nejvíce napne.
Zkrátka potřebujeme hospodářskou a obchodní politiku, která přihlíží ke všeobecným hospodářským zájmům obyvatelstva státu a nikoli jen specielním zájmům jednoho stavu. Potřebujeme pohotovou a hospodářským potřebám přizpůsobenou veřejnou správu. Akta musí býti akty, jak to přednesl předseda vlády při svém nastoupení. Slovo "akt" je odvozeno od latinského slova "agere", jednati, to znamená, že se má v úřadech jednati, že akta mají běžet a ne státi se archiválním materiálem, jak tomu pohříchu u nás je. V té věci musí býti učiněna náprava a já čekám, co nám přinese komise pro zhospodárnění veřejné správy, jejíž zprávu máme k dispozici; je možno do ní nahlédnout v kanceláři senátu. Zdá se mi, že je tam moc podrobností vybočujících z vlastního účelu této komise (Výborně.) a že by bylo lépe, kdyby měla na zřeteli hlavně udělat pořádek ve státní administrativě, v procesním řádu soudním, aby občané dostali brzké vyřízení a aby se mohli u soudu dovolati práva. Dnes musím pohříchu říci, že zdlouhavost a drahota našeho procesního řádu nepřináší občanům to, co jim má přinášeti, totiž dovolání a ochrany práva, poněvadž se zdržuje každý proces do nekonečna a poněvadž ani soudci nemají dosti volnosti, aby mohli rychle rozhodovati v případech, které jsou jasné a které by mohli vyříditi daleko dříve, kdyby nebyli vázáni na všelijaké malicherné předpisy. Pamatuji se, že před válkou ještě za starého Rakouska byla řada nesporných, jasných případů vyřizována hned na policejním komisařství; dnes to musí všechno probíhat soudem a co dříve trvalo půl hodiny, dnes trvá 6 měsíců. Pak se nedivím, že máme málo soudců. Kdyby se v této věci udělala náprava, přijali by to všichni občané s ohromnou radostí.
My potřebujeme také odbourání nesčetných opatření, jež ztěžují a omezují hospodářský rozvoj. Nebudu je jmenovat, známe je. Příští středu se má sejít komise pro zhospodárnění veřejné správy a má jednat o zjednodušení agendy nejvyššího správního soudu. Velmi bych si přál, aby i v této věci byla již jednou udělána náprava. Zdá se mi ovšem, že všecky tyto pokusy a podniky neobyčejně dlouho trvají. Nechci však upadnout do stereotypního kázání, jež slyšíme při každé rozpočtové debatě a jež stále vyznívá naplano. Chci se při této příležitosti dotknouti jistých zjevů, jež způsobují obyvatelstvu i státu nemalé ztráty a jež pramení z toho, že se do našeho hospodářského života dostaly nekalé živly, jež musejí býti především odstraněny, má-li se náš hospodářský život opět pozvednouti a dostati do normálních kolejí.
V oddílu "Aktiva z hospodaření na rozpočet" ve státním závěrečném účtu najdete milionové položky, jež pod titulem vkladů nebo zápůjček byly poskytnuty různým podnikům, zejména peněžním ústavům. Figuruje tu řada zbankrotělých nebo domněle sanovaných ústavů, jež prosluly svým dezolátním hospodářstvím, a je pozoruhodné, že jednotlivé sanační vklady či zápůjčky byly poskytnuty státem v posledních letech, tj. za působnosti obou sanačních fondů, zřízených zákony čís. 237 a 238 z roku 1924. To znamená, že dotčené ústavy vyčerpaly již až na dno výpomoci, kterých se jim dostalo ze jmenovaných fondů, dělaly deficity dále a pomocí vlivných politiků se daly znova sanovati státní pokladnou. (Tak jest.)
Nepozastavoval bych se u těchto jednotlivých případů, kdyby nebyly symptomatickými zjevy marasmu a hochštaplerství, jež se zahnízdilo ve velkém počtu ústavů a korporací, apelujících na důvěru obyvatelstva a zneužívajících přílišné benevolence státu. Tyto dny byli jsme svědky procesu s bývalou Občanskou záložnou na Vinohradech, v níž byly peníze vkladatelů přímo rozkrádány. Veřejnost přijala s povděkem, že dva z těchto ničemů byli odsouzeni na dva až tři roky do žaláře. Ale v kolika případech se spravedlnost takto rozhoupala? Sta milionů bylo v mnoha případech neodpovědným způsobem prohospodařeno, promarněno a různým způsobem použito k osobním účelům, aniž jsme slyšeli, že následoval zasloužený trest. Máme k tomu právě sanační fondy, aby zalepovaly svými titry díry, jež v bilancích podniků udělali nesvědomití ředitelé a hazardéři se svěřeným jměním důvěřivých občanů a vymkli se trestnímu zákonu? A když nestačí již tyto titry, najde se cesta, aby buď stát nebo někdo jiný udělal je beztrestnými.
Byl to jistě dobrý a chvalitebný úmysl, jenž vedl k tomu, že byly vydány r. 1924 oba zmíněné zákony, zákon o Zvláštním fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů a zákon o Všeobecném fondu peněžních ústavů v Československé republice. Jak známo, prvý má za účel zlikvidovati ztráty, jež příslušné ústavy utrpěly do r. 1924, kdežto druhému byl dán úkol zakročiti pomocí, kde by jí ještě bylo příště potřeba. Bylo to v teorii zabezpečení vkladatelů peněžních ústavů a členů družstev proti budoucím ztrátám a zabezpečení podniků proti zhroucení. Byl to plán hospodářského ozdravění. Do prvého fondu přispívá stát ročně 70 mil. Kč. Kromě toho přispívají do prvého fondu záložny a spořitelny 10% ze svého ryzího zisku a ostatní peněžní ústavy příspěvkem vyměřeným podle jejich ryzího zisku a základního kapitálu. Do druhého fondu přispívají pak vkladatelé 3 % ze svých vkladových úroků. Na konto těchto příjmů vydávají uvedené fondy 4 % titry, jimiž provádějí sanaci, poskytujíce je sanovaným podnikům - rozumějme - na věčnou oplátku. Podle sdělení pana prezidenta nejvyššího účetního kontrolního úřadu bylo vydáno těchto titrů tuším asi za 2.400 mil. Kč.
Oba fondy jsou spravovány kuratorii, jejichž členové jsou jmenováni vládou a mají povinnost podávati o své činnosti koncem roku zprávu vládě. Ovšem nikdo z nás neví, jak kuratoria hospodaří. Je zde totiž zásada: Plaťte a mlčte! Ale není možno zatušovat, že vydané titry byly v mnoha případech vydány nadarmo, nechci říci vyhozeny, že se sanační případy neposuzovaly s náležitou obezřetností a že se tím způsobem promarnilo mnoho set milionů.
Byly sanovány ústavy a podniky, aniž se udělal pořádek ve vedení, hospodařilo se v nich dále podle starého způsobu a zakrátko byl sanovaný ústav opět na mizině a dělal deficity dále; znovu žádal o sanaci, nezřídka ji zase dostal, a zase to zůstalo v něm při starém.
Přiznávám, že úkol obou fondů je příliš delikátní, než aby bylo možno žádati po nich podrobné zprávy, ale jakýsi obraz jejich hospodaření náležel by do státního závěrečného účtu. Přispívá-li stát na jejich agendu ročně 70 mil. Kč a obyvatelstvo částkami daleko vyššími, bylo by žádoucno, abychom se také něco dověděli, jaké jsou dosavadní výsledky této velkorysé sanační akce.
Při projednávání státního rozpočtu na r. 1937 jsem žádal, aby vláda podala Národnímu shromáždění zprávu - pokud to důvěrnost v sanačních zákonech přikázaná dovoluje - o výsledcích této sanační akce, kolika podnikům se dostalo podle obou sanačních zákonů výpomoci, kolik jich bylo sanováno a kolik nikoliv a v jakém směru vykonávala vláda případný dozor nad celou sanační akcí. Dnes tento požadavek opakuji.
Případ, který jsme slyšeli z úst pana ministra financí - týkající se Ústřední banky německých spořitelen a Karlovarské spolkové banky - je jedním z dokladů, že se nepostupovalo s náležitou obezřetností a přísností. Při sanaci peněžních ústavů obdržely tyto ústavy úměrně podle přihlášených ztrát sanační podporu 54,5 mil. Kč. Za 10 let po tom, kdy jejich deficity byly uhrazeny, nadělaly tyto ústavy - aspoň jak se praví - skoro 300 mil. Kč dalších ztrát. Tyto deficity byly své doby uhrazeny, ale špatné vedení zůstalo.
A nyní, poněvadž kuratoria obou fondů jsou se svými titry u konce, musí se bídné a trestuhodné hospodaření obou podniků sanovati na účet ostatních spořitelen a státními zálohami. Ale kriminál, tuším, ani jednoho z těchto hazardérů neuzřel a neuzří, poněvadž by páni z Henleinovy strany nepřipustili takový útok na Sudetendeutschum. Ale pan ministr financí nás potěšil při této příležitosti ještě další perspektivou, že na celkovou sanaci německého peněžnictví bude třeba celé miliardy. (Obrácen k senátorům strany sudetskoněmecké:) Hezky jste hospodařili!
Bylo by záhodno, aby nám pan ministr financí odhadl, kolik bude potřebí také ještě na sanaci jistých sanovaných československých peněžních ústavů a kdo zaplatí 600 nebo 700 mil. Kč ztráty Fénixu. My víme, kdo to zaplatí. Na konec se to všechno svalí na řádně a poctivě hospodařící ústavy, na státní pokladnu a obyvatelstvo. Trestáme takto bez skrupulí hospodářskou poctivost a solidnost. (Tak jest!) Ptám se: Je to zdravé? (Sen. Sladký: Ne!) A kam to povede?
Tyto dny proběhla novinami zpráva, že vláda dala 35 mil. Kč na sanaci, rozuměj: také sanovaných peněžních družstev lidové strany. Je-li to pravda, nevím, ale táhne-li s tím do pole odpůrčí tisk, a též agrární, pak by si měl vzpomenouti, že jsem byl minule nucen jako zpravodaj rozpočtového výboru ke státnímu závěrečnému účtu na r. 1933 vytknouti položku 30 mil. Kč, kterou povolila vláda bez vědomí Národního shromáždění agrární Centrokooperativě, aby jí na účet státu rozdala pod titulem mimořádné podpůrné akce zemědělské; komu, to nevíme. (Různé výkřiky.) Od r. 1934 objevuje se v rozpočtu roční splátka na tento dar 10 mil. Kč. S takovým hospodařením nesouhlasím, již z té příčiny ne, že se tím nic nenapraví. Jsou-li takové peníze určeny pro špatně prosperující podniky, jsou prostě vyhozeny, poněvadž jsou darovány. Místo aby se vyhodili neschopní a nesvědomití funkcionáři a úředníci z podniků, nebo aby se prostě zašláplo, co není schopno života, udržuje se na účet státní pokladny bahno, jež by mělo zmizeti z hospodářského podnikání. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Budeme-li pokračovati na této cestě, budeme-li na účet státu a občanů stále platiti za špatné a nepoctivé ředitele miliony a miliardy, nedočkáme se konce, a tu bychom se též těžko dočkali toho, aby se ozdravil náš hospodářský život. Musí býti udělán pořádek, bez ohledu na to, je-li pan ředitel nebo prezident Čechem, Slovákem nebo Němcem. Hospodaří-li špatně, patří do kriminálu. (Tak jest! Ano!) Shovívavost je na místě jen v těch případech, kde byly zaviněny nesnáze podniku nebo ústavu poměry, ale nikoli v těch případech, kde se hospodařilo hazardně nebo nepoctivě. Pomáhejme, kde je toho z důvodu obecného zájmu třeba, ale stíhejme viníky. (Hlasy: Tak jest! Ať jsou kdekoli!)
Uznal jsem za vhodné dotknouti se ve svém referátě těchto zjevů. Chceme-li, aby na příště byly výsledky našeho hospodářství lepší než za r. 1935, musíme pracovati též k obnově morálky v našem hospodářském životě. Konec konců je hospodářský život všude podmíněn charakterem a solidností podnikatelů a vedoucích osob. Kde chybí tyto vlastnosti, upadá úvěr, důvěra a spořivost, hyne zdravá podnikavost a stát nedostává daně.
Poněvadž nepříznivé výsledky státního hospodaření za rok 1935 spadají na vrub mimořádně těžkých poměrů hospodářských a nelze za ně činiti odpovědnou státní správu, navrhuje rozpočtový výbor, aby slavný senát schválil státní závěrečný účet republiky Československé ze rok 1935 spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku, jak předložen byl nejvyšším účetním kontrolním úřadem. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Hokky. Uděluji mu slovo.
Sen. Hokky (maďarsky): Ctený senát!
Štátny záverečný účet na r. 1935 končí značným deficitom, jako všetky od r. 1930. Tento deficit činí 1.728 milionov Kč. I vysloviť je to moc, tobôž pochopiť; a jeho bremená a následky snášať rovná sa priamo zúfalstvu.
Doplnkom rozpočtu na rok 1935 je zákon finančný. Podľa čl. XIII tohoto zákona je značné prekročenie rozpočtu prípustné len so schválením zákonodarstva. Avšak kto to pokladá za potrebné? Kto za to odpovedá? Tu môžu páni ministri utrácať bez akýchkoľvek prekážok. Jestliže obecný zastupiteľský sbor alebo rada špatne hospodári a utráca, dostane na krk vládneho komisára, a dedinského starostu ešte i zavrú, jestliže nehospodári s obecným majetkom s náležitou pečlivosťou. Ministrov nie. Keď tuná niekto povie "nem, nem, soha", zavrú ho, avšak kto nezodpovedne hospodári so štátnymi dôchodky vybranými na daniach občanov, veľakráť i poslednou perinou, tomu sa ani vlas nezkrúti.
Účetné uzáverky sú bezpochybnými dôkazy toho, že tuná sú štátne peniaze iba verejná korisť, s ktorou môžu príslušní činitelia bez odpovednosti hospodáriť. Kedy už vynesie zákonodarstvo zákon o zodpovednosti ministrov? Veď tuná už zavládla mentalita, že práve úrady nedbajú zákonov. A na to sa hodia slová Merežkovského: "Zákony sú pavučiny, v ktorých sa malé mušky polapia a ktoré veľkí chrobáci pretrhajú."
Toto prebytočné utrácanie, ktoré podľa obhajoby vládnych kruhov vzniklo v dôsledku hospodárskej krízy, je bezzákonné; ale prirodzeným dôsledkom krízy je ztenčenie príjmov; a predpis daní preca len stále sa zväčšuje. Najlepšie sa to odráža v obnosu vydobytých daní. Z týchto vysvitá, že v r. 1935 bolo na priamych daniach vydobyté o 326 mil., na dani obratovej o 143 mil., na clách o 133 mil., na poplatkoch o 144 mil., na daniach spotrebných o 171 mil. Menej, a tedy úhrnom okrúhle o 1 miliardu Kč menej, než bolo preliminované v rozpočtoch.
Vláda stále urguje, aby bola zvýšená berná morálka. Avšak možno-li vytvoriť bernú morálku tam, kde vyrúbenie daní nie je úmerné príjmom - a práve to vidíme najviac u docela malých existencií. Možno-li sa diviť, jestliže niekto ten posledný kúsok chleba pre seba a pre svoje deti chráni před prílišným vyrúbením? Je to tak ľudské, že to nemožno zazlievať ani najsvedomitejšiemu poplatníkovi. Proti bernej morálke previní sa v prvom rade práve ten, kto vyrubuje väčšiu daň, než akú pripúšťajú majetkové a zárobkové pomery strany. Tu, na tomto poli třeba položiť pevné základy bernej morálky, aby vyrúbenie bolo úmerné príjmom.
Vo vianočných a novoročných listoch rozsiahlymi články vychvaľovali vedúci štátnici a zákonodarci tunajšiu konsolidáciu. Či môže byť konsolidácia tam, kde správa štátnych statkov je tak nezodpovedná jako tuná? Základom konsolidácie je konsolidácia finančná. Od r. 1930 ukazuje sa b rozpočtoch deficit 10 miliard. Tejto nezodpovednej správe štátnych financií mohol by zabrániť iba štátny kontrolný účetný úrad zriadený moderným zákonom, taký štátny kontrolný účetný úrad, ktorý by bol odpovedný iba zákonodarstvu. Tento štátny kontrolný účetný úrad urgujem ja už po dobu celých 8 rokov. Je nemožné, aby na pr. predstaveným okresného účtovníka bol okresný náčelník, predstaveným krajinského účtovníka krajinský prezident a predstaveným účtárne ministerstva vnútra sám minister vnútra. Proti svojmu nadriadenému úradu sa neodváži niečo činiť a preto je třeba, aby členovia účetných odborov boli jednotlivci naprosto neodvislí.
Zda je tu konsolidácia národností? Zrejme nenasvedčuje tomu to, že najväčšie strany medzi Nemcami, Slovákmi a Maďarmi tvoria tí, ktorí sú s vládou nespokojní. A podobne sú nespokojní stúpenci strán rusinských požadujúcich autonomiu, ba čo viac prúd rusinských opozičníkov požadujúcich autonomiu strhá sebou ešte členov rusinských koaličných strán. Teraz už i koaličné strany sú nútené požadovať autonomiu a tedy v tejto otázke zapojily sa tiež ony do radov opozície. Pozeráme-li na menšie národnosti, jako sú Poliaci a Rumuni, títo sú tiež v tábore nespokojencov.
Nuž a či církvi sú spokojné? Stačí prečítať si memorandum rím. kat. biskupov, ktoré je ostrým výkrikom nespokojnosti. Zákony církvi reformovanej, ktoré ešte ani dodnes nie sú potvrdené, kňazov bez kongruy, zatvorené cirkevné školy, ponosy cirkevných učiteľov a sťažnosti neštátnych detských opatrovateliek třeba tiež kvalifikovať za príznaky nespokojnosti.
Ani veľký tábor nezamestnaných nie je znamením konsolidácie. Tiež nespokojnosť tých, ktorí sú v práci, semo tamo vybuchuje. A snáď ospravedlnene, lebo kým drahota od r. 1929 podstatne sa zvýšila - čoho dôkazom nesporným je cenový index - zatiaľ pracovné mzdy postupne klesaly. V r. 1929 činila priemerná denná mzda 18,90 Kč, v r. 1930 19,10 Kč, v r. 1935 však 15,75 Kč, a tedy pracovné mzdy klesly viac jako o 20%.
Alebo či môže byt konsolidácia tam. Kde najdôležitejšie a kardinálne právo štátneho občana, štátne občianstvo nie je usporiadané? Je třeba poukázať na štyri generácie, všetci predkovia museli tu byť narodený, museli tu žiť a byť plnoletí, aby sa niekomu mohlo dostať štátneho občianstva. I najkľudnejší člověk sa rozzúri, keď vidí tieto pomery, že totiž nemôže podniknúť ani jediný krok, aby mu nebolo nastavené bodlo štátneho občianstva.
Avšak niet tuná ani duševnej konsolidácie, lebo či možno o duševnej konsolidácii hovoriť tam, kde sa môže stať to, že maďarský univerzitný posluchač podá si žiadosť o docela maličké mesačné štipendium a prizná sa úprimne ku svojej maďarskej národnosti, toto mu silne rudou tužkou podškrtnú, lebo to je jeho najväčšie previnenie. Vyzvali ho, aby zmenil svoju národnosť. Zkrátka, aby predal svoju dušu. Neučinil to, a preto ani nedostal mesačné štipendium 60 Kč. To je ten duch, ktorý tu vládne. Tu chcú dušu každého kúpiť za peniaze. Tuná nemožno vytvoriť konsolidáciu. Žoldnieri za peniaze najatí sa neobetujú za ideu. Ak budú československej idei slúžiť takíto za peniaze najatí žoldnieri, tu ona nikdy nezvíťazí, lebo prvý menší vietor ju odvane. Do služieb ideí možno ľudí získať iba láskou.
Nespokojnosť je všade. Třeba sa len podívať do riadkov úradného listu sdruženia štátnych úradníkov s vysokoškolským vzdelaním. Ponosujú sa, že v dôsledku devalvácie nastalá drahota veľmi znesnadnila i živobytie. Nie je divu, lebo oni nejubilujú. Nie tak, jako karteláci, ktorí dnes už utvorili tisící kartel v Československu. Títo zdražujú zbytočne živobytie chudobných úradníkov; a práve tak rôzne syndikáty a monopoly. Podvýbor parlamentného výboru pre zásobovanie práve teraz konštatoval, že cena cukru môže byt snížená o 140 halierov, aníž by to pocítil producent a maloobchodník. Prečo tedy nesnížite súrne túto cenu? Preto, lebo jednej strane by to bolo na osoh, druhej na škodu. Avšak v každom prípade ide to na kožu spotrebiteľov, ktorí sa stále ocítajú medzi nákovou a perlíkom v dôsledku zdražovania.
Sám pán minister soc. pečlivosti povedal, že väčšia polovica obyvateľstva nezarába ani na existenčné minimum. Podľa dát uverejnených ústavom ústredného sociálneho poistenia 67% všetkých zarábajúcich osôb nemôže si vydobyť ani najpotrebnejších prostriedkov denného živobytia.
My Maďari ovšem sme nespokojní s údajmi rozpočtu a záverečného účtu, lebo stále sme vynechávaní z obnosov, ktoré nám podľa práva a zákona patria. Tak i posledne vzbudilo veľkú nespokojnosť, keď zo subvencie 1,850.000 Kč dostala Masarykova akademia úhrnom 20.000 Kč, ač pripadalo by nám podľa procentového početného úmeru najmenej 90.000 Kč.