Tyto cifry mluví za sebe a doznáte jistě, že nijak nepřeháníme nebo že jsme namalovali obraz černěji, než je ve skutečnosti.

Přejdu nyní k vysokým školám a promluvím nejdříve o otázce profesorů, po případě stolic. Dříve byl určitý počet řádných a mimořádných profesur, rozčleněných podle odborných hledisk. Dnes je tomu - zvláště v důsledku platového zákona z r. 1926 - jinak. Neboť každá vysoká škola má dnes přidělen určitý počet systemisovaných řádných a mimořádných profesur, aniž jsou určeny pro určité stolice. To mělo ovšem některé výhody. Důležité je však, že v celku je počet profesur na německých vysokých školách v poměru k ostatním. vysokým školám vymezen nadmíru chudě. Německá vysoká škola technická v Praze má celkem 47 řádných a 11 mimořádných profesur. Aby se vyrovnala výtečným českým a zahraničním vysokým školám, žádá 9 řádných a 1 mimořádnou profesuru.

Jiný příklad poskytuje theologická fakulta naší university. Tam jsou četné řádné profesury uprázdněny. Zvláště osiřely stolice dogmatiky a filosofie. Neuvádím dalšího příkladu a slučuji jen přání sudetskoněmecké strany ve spojení s přáním našich německých vysokých škol, aby se přezkoumala systemisace ve směru lepšího vybavení našich vysokých škol učebnými stolicemi.

Do téhož oboru spadá dále otázka doplnění učitelského sboru, pokud jde o povolávání z ciziny. Klade se hlavní váha na to, aby se umožnilo povolati vedle vhodných domácích sil též způsobilé cizince, jinými slovy stojíme na stanovisku, že je možno zříci se povolávání cizinců jen tehdy, je-li zde domácí síla sejného významu. Obmezení v tomto směru však znamená již obmezení zaručeného vysokoškolského práva navrhovacího a útok na ducha vědy. Malé obtíže se činí, jde-li o povolání z Rakouska nebo Švýcarska. Nepřekonatelnými však se stanou obtíže, jakmile jde o povolání z Německé říše. Tu se přezkoumává politické stanovisko a otázka státní příslušnosti. Politické stanovisko může se vyšetřiti jen tak, když se konají šetření. Je však jasné, že šetření tato mohou pro dotčeného dopadnouti špatně pro nepřátelské zkomolení pravdy, jinými slovy pro denunciace. Požadované nabytí státního občanství se nesmírně protahuje tím, že je možné jen spoluprací několika úřadů. Chtěl bych také zdůrazniti, že národnostní otázka při povolávání z ciziny sotva hrála nějakou úlohu, neboť německé vysoké školy již častěji právě s říšskoněmeckými kolegy nabyly zkušenosti, že někteří v národnostním ohledu nevyhovují vždy jistým požadavkům, jichž vyžadují zdejší národnostní poměry. Nejsou vždy obeznámeni se zdejšími poměry. Tím je dokázáno, že národnostní otázka nebyla vůbec stavěna do popředí. Přáli bychom si, aby se zanechalo politiky při otázce povolávání. Jejím spolupůsobením stávají se stále více nedostupnými státní hranice, které by věda měla překonati. Žádáme s veškerým důrazem, aby se návrhy profesorských sborů na obsazení setkávaly s důvěrou, že tyto návrhy na obsazení byly vážně zkoumány dříve, než byly předloženy ministerstvu, a že jim jde o to, aby z vědců byl povolán nejlepší. Je však jednou z nejnepříjemnějších věcí, pozorujeme-li, že povolání právě toho nejlepšího stává se nemožným jen proto, že jde o říšského Němce. Proč? V čem tkví hlubší příčina, že se nám zde kladou překážky? Musíte uvážiti, že povolání zahraničních profesorů má význam nejen pro nás a pro naše vysoké školy a tudíž pro náš lid, nýbrž že povolání na př. cizích kliniků může velice prospěti také českému lidu a státu samému. Svoboda práva navrhovacího, jinými slovy samospráva vysokých škol v tomto ohledu musí zůstati zachována!

Tím přicházím k otázce samosprávy, o které bylo v poslední době mnoho slyšet.

Samospráva vysokých škol obsahuje netoliko svobodné právo profesorského sboru podávati návrhy, v samosprávě tkví také výkon vlastní policie a disciplinární moci v prostorách vysokých škol. Samospráva obsahuje dále samostatné právo usnášeti se o různých otázkách a také o otázce vlastní právní osobnosti v ohledu majetkovém. Byla nyní předložena osnova zákona kterým se má doplniti a pozměniti zákon ze dne 13. února 1919 o služebním poměru vysokoškolských profesorů. Touto osnovou ministerstva školství stala se pro nás otázka samosprávy jednou z nejdůležitějších otázek vůbec. Samosprávě vděčíme za slavnou minulost našich vysokých škol a musíme ke státu zvolati: Ochraňuj tento drahocenný statek, který máš ve vysokých školách! To platí obzvláště pro obsazování uprázdněných stolic. Návrhy profesorů musí také v budoucnosti zůstati směrodatnými. Ustanovení o tom obsahuje zákon. z 13. února 1919, který má býti nyní změněn. Ale v tomto ustanovení uvedeného zákona spatřujeme s uznáním ducha presidenta a vysokoškolského učitele Masaryka. Proto nesmí býti tímto ustanovením nikterak hnuto. Povolávání smí se díti jen podle hledisk vědeckých.

Zákon z 20. února 1019 - to je jiný zákon - chce nám se jménem vzíti také minulost naší německé Karlovy university. Ale osnova nového zákona, na které se nyní pracuje, chce naší německé universitě a našim německým vysokým školám technickým vzíti budoucnost. Proto musíme tento zákon přijímati a přezkoumávati s největší vážností. Je k tomu také zapotřebí, abychom si představili, jak došlo k vysoké úrovni našich vysokých škol. Stalo se tak jen tím, že jsme zůstali ve stálém styku s ostatními kruhy německé kultury, to je s Německou říší, s Rakouskem, se Švýcarskem, a co se týče Německé říše, chtěl bych vám při tom připamatovati, že ministr Krofta nás před několika dny v Karlových Varech ubezpečoval, že se nemusíme strachovati o přirozenou souvislost s velikým německým národním společenstvím. Je-li tomu skutečně tak, pak nemůže nám také naháněti strachu nová osnova zákona. Ale tak daleko ještě nejsme.

Samospráva vysokých škol obsahuje dále také disciplinární řízení, jak jsem již řekl, a také to má býti novou osnovou pozměněno. Ale je nemožno, aby o německých profesorech rozhodovala snad česká disciplinární komise, jak by to podle této osnovy bylo možné. Ministr Franke ohlásil v parlamentě, že svůj návrh chce ještě přiostřiti. Chtěli bychom naléhavě varovati před dalším zostřením tohoto návrhu o autonomii, tohoto okleštění autonomie. Jsme odhodláni brániti své vysoké školy a jejich samosprávu s veškerou houževnatostí a pokusiti se vším možným způsobem o to, aby tato samospráva ve formě zaručené zákonem ze dne 20. února 1919 zůstala zachována. Nezalekneme se žádného dovoleného prostředku a jakýmkoli způsobem upozorníme na svou přítomnost. Pro nás jde o největší a nejdražší kulturní statky, jež náš lid a stát nazývá svými.

Další otázkou, která zároveň souvisí s personálními otázkami vysokých škol, jest otázka asistentů, vědeckých pomocných sil, úředníků, kancelářských sil a zřízenců vůbec. Všemi těmito uvedenými silami jsou naše vysoké školy vesměs nedostatečně vybaveny. Bylo totiž 10 % omezení, t. zv. restrikce státních zaměstnanců, rozšířeno také na ústavy universit a technických vysokých škol bez ohledu na to, že se tím vážná vědecká práce stává pochybnou a vyučování se velice ztěžuje. Zmenšení je v tomto ohledu nemožné.

Na něco chtěl bych slavný senát ještě upozorniti, totiž na podivné postavení vědeckých pomocných sil. Tito mladí lidé mají měsíční služné 500 Kč, které se však v červenci, srpnu a září vůbec nevyplácí; dostávají tudíž jen devětkrát v roce po 500 Kč. Ovšem je při tak nepatrném platu jasno, že se síly neustále mění, což zase velmi ztěžuje potřebné zapracování. Nemohou tudíž vědecké pomocné síly nahraditi chybějící asistenty. Stává se také opětovně, ze se tyto beztak nepatrné platy vyplácejí vědeckým pomocným silám pro nepochopitelně těžkopádnou správu teprve po několika měsících. Stává se, že ti mladí lidé již 3-6 měsíců pracovali na vysoké škole jako asistenti se jménem vědecké pomocné síly, ale plat jim stále ještě není poukázán. Tyto poměry jsou zkrátka nemožné. V takových případech se také stalo, že takové vědecké pomocné síly již opustily vysokou školu, poněvadž na příklad rodiče jim nemohli dále platiti příspěvek, a teprve když vysokou školu opustili, přišel plat. Žádáme, aby ministerskou radou nařízené 10 % snížení počtu asistentských míst bylo ihned zrušeno, poněvadž dlužno označiti za nízký již počet asistentských míst, který tu byl před jeho snížením. K tomu přistupuje ještě, že německé vysoké školy, universita a technické vysoké školy, mnohem větší měrou než jiné vysoké školy státu jsou nuceny starati se také o hmotné zabezpečení domácího dorostu.

Při kapitole asistentů nutno promluviti ještě o jiné věci. Staly se v poslední době případy, ve kterých jmenování nebo opětné ustanovení asistentů a vědeckých pomocných sil bylo ministerstvem odepřeno s poznámkou, že dotyčný je "nespolehlivý" nebo že je to "na pováženou"; bližší odůvodnění sděleno nebylo. Tam, kde se pátráním podařilo objeviti bližší odůvodnění, slyšelo se o údajích policie; již ve dvou případech - mohl bych je uvésti - podařilo se vysokoškolskému úřadu, který šel po těchto sděleních, prokázati jejich bezpodstatnost; pak ovšem ministerstvo - to nutno přiznati - tyto lidi potvrdilo. K čemu tedy vnášeti do toho dokonce neklid a neoprávněné podezřívání, nechat ty lidi čekati celé měsíce, ba roky - takové ustanovení trvá často jeden rok! Proto musíme žádati, aby v takovýchto případech byla sdělena rektorátům vysokých škol vlastní příčina povážlivosti nebo nespolehlivosti. Záleží přece vysokým školám samým na tom, aby ustanovováni byli jen mužové toho hodní; musejí se však také starati o to, aby nevinní byli chráněni před denunciacemi.

Stav úředníků, kancelářských sil a zřízenců je příliš malý. Rektoráty jsou přetíženy a mohlo by se jim uleviti, kdyby se také u technické vysoké školy provedlo již často přetřásané rozdělení fakult. Na německé vysoké škole technické v Praze na příklad nestačí nynější zřízenecký personál ani k udržování čistoty v celém domě. Žádáme co nejnaléhavěji 30 % zvýšení stavu zřízenců. Zjednáme tím zase řadě lidí práci a chléb. Stojíme, samo sebou se rozumí, na stanovisku, že při ustanovování úředníků a zřízenců na německých vysokých školách přijdou v úvahu jen Němci. Není už na místě, aby tu byla schematická rovnost mezi vysokými školami a ostatními německými školami a jinými státními úřady, rovněž není dnes na místě přednostní postavení legionářů a déle sloužících poddůstojníků. Jak zkušenost učí, ovládají čeští uchazeči německý jazyk jen nedostatečně, často také vůbec ho neovládají. Nejsou zkrátka ke službě na německých vysokých školách způsobilí a jejich přítomnost mimo to vtiskuje těmto ústavům pečeť cizoty, čehož naprosto není zapotřebí. Máme největší zájem na tom, aby se německé vysoké školy a německé školy všeho druhu podle svého určení jevily v každém ohledu jako zařízení, která jsou určena pro nás, sudetské Němce. Jsem přesvědčen, že se mně dá za pravdu, řeknu-li, že uchazeči s předností věru nemají zapotřebí hledati místa na našich německých školách. Vede se jim průměrně mnohem lépe než našim německým lidem, kteří hledají chléb, je jim dáno mnohem více možností než jejich německým spoluobčanům. V tom není žádného nepřátelství, nýbrž zdůrazňuje se jen skutečnost.

Přicházím k budovám vysokých škol. Umístění německých vysokých škol jest jednou z nejnaléhavějších otázek. V prvních letech československého státu vznikla řada obdivuhodných ústavů českých vysokých škol, obzvláště zde v Praze, které byly předimensovány a nyní velice zatěžují stát. Následek toho byla nedůvěra úřadů k návrhům staveb, a tím trpíme nyní my, kteří jsme tehdy nestavěli. O německé universitě je známo, že lékařské a přírodovědecké ústavy již nedostačují. Přírodovědecká fakulta na příklad už nemá hvězdárny, takže praktická astronomie se na ní nemůže pěstovat.

Nyní kliniky lékařské fakulty. Je mně za těžko, že se musím opakovati. Je světoznámé, v jakém stavu jsou tyto kliniky; tento stav se rovná kulturní ostudě - nemohu to jinak nazvati. Tato kulturní ostuda však velmi těžce poškozuje vážnost státu, trpí tím vědecká práce a poměry se projevují, což je nejhorší, ke škodě nemocných. Přes to všechno nebylo dosaženo pokroku. Nejhůře je na tom chirurgická klinika. Tamější poměry lze těžko vylíčiti. Těžce nemocní leží v koupacích vanách a na chodbách. Před několika dny dostalo se mně spolehlivé zprávy, že německá chirurgická klinika nemůže už prováděti operace lebky nebo mozku a že v posledních 14 dnech muselo býti 5 takových případů posláno do Vídně! Co to znamená pro tyto těžce nemocné, sotva je potřebí rozváděti. Co nejnaléhavěji dlužno žádati urychlené postavení chirurgické kliniky, kliniky pro nemoci krční, ušní a nosní, psychiatrické kliniky a pathologicko-anatomického ústavu.

Filosofická fakulta si těžce stěžuje na to, že část ústavů, a to obzvláště seminář pro germanistiku, pak seminář pro německý národopis a obzvláště důležitý, protože velmi silně navštěvovaný, pedagogický ústav, je daleko venku, v Praze XII., v Budečské ulici. Představte si za těchto okolností pravidelné vyučování, a kolik času musí mládež projezditi, než zase dojde do hlavní budovy!

Špatně to také vypadá s právnickou fakultou, s representačními místnostmi a kancelářemi naší university. Vy všichni znáte budovy: Karolinum, Klementinum, Buquoyský palác. Jsou to pomníky zašlých časů, budovy na spadnutí, zanedbané, staré, snad architektonicky cenné, ale vykliditi je je nejvýš na čase. Německá universita si nepřeje předimensovaných nádherných budov, nýbrž chce důstojné, účelné budovy. Staveniště v Holešovicích jest už od let vyhlédnuto, jsou vypracovány plány, bylo nesčíslně příslibů, ale v praxi se nic nestalo. V popředí stojí nyní stavba nové ústřední a kolejní budovy. Jde o částku 30 milionů, která by se měla dáti alespoň po částech, aby se mohlo ještě r. 1937 začíti se stavbou.

Zcela podobné poměry jsou, pokud jde o budovy německé vysoké školy technické v Praze. Trpí za stejných okolností a rovněž nedostatkem ústřední budovy. Stará hlavní budova v Husově ulici, bývalý klášter, se nástavbami a přístavbami stala nepřehledným bludištěm a jednotlivé části nelze vůbec popsati v ohledu zdravotním a v ohledu požární policie. Vysoká škola má novostavby z doby před válkou, ústav strojního inženýrství a chemický ústav na slupských pozemcích. Posléz uvedený ústav zabrala však ze dvou třetin česká vysoká škola obchodní, ačkoli jde o stavbu zřízenou pro účely chemie. Již šestnáct let se vysoká škola snaží dostati tuto budovu zase zpět, ale bezvýsledně. Při tom jsou bezútěšné poměry chemických laboratoří v Husově ulici příliš dobře známy. Kol. Macek poukázal na to také v debatě v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny dne 13. listopadu a já se připojuji k prosbě tam pronesené, aby pan ministr Franke navštívil vysokou školu technickou v Husově ulici a přesvědčil se, jak je naše mládež nucena pracovati v chemických laboratořích za zbědovaných poměrů a jak to vypadá s bytem vrátného. Je to hanba nechat bydlet za těchto poměrů muže s rodinou uprostřed velkoměsta ve státní budově. Také obytné místnosti některých sluhů nelze vůbec popsati. Vysoká škola technická v Praze žádá co nejnaléhavěji vrácení chemického ústavu na slupských pozemcích, aby se konečně čelilo nedostatku místa v Husově ulici. Táži se dále ministerstva, jak to přijde, že se nyní na její budově na slupských pozemcích provádí nástavba, aniž se rektor vysoké školy nebo děkan oddělení pro chemii, kterému dům náleží, dověděl o tom jen slůvko. Samozřejmě jen proto, aby se získaly zase místnosti pro českou vysokou školu obchodní. Ústavy německé vysoké školy technické umístěny jsou v domech, které jsou od sebe daleko vzdáleny. Jsou ústavy, do kterých hlavní budovou lze vejíti jen tak, že se projde záchody, na příklad v ústavech pro betonové stavby a užitkové stavebnictví. Německá vysoká škola technická v Praze se velice snažila, aby dostala nové budovy. Dřívější ministr školství Dérer byl při návštěvě na vysoké škole vyzván, aby si také přesně prohlédl místnosti chemických laboratoří. Při oslavě 125 let vysoké školy - jsme nejstarší vysokou školou technickou - slíbil týž ministr slavnostně, že se zakoupí staveniště. Německá vysoká škola technická počítá s daným slovem ministrovým! Žádáme co nejnaléhavěji, aby se zakoupilo jedno z určených již stavebních míst na Ryšánce v Braníku a na Skalce v Košířích, které státní regulační komise označila jako za vhodné. Nyní leží spis u ministerstva a provádějí se jen nákladné sondy, aby se vyzkoušela únosnost půdy. Jinak se nepodniklo nic.

Německá vysoká škola technická žádá dále stavbu druhé poloviny budovy pro zemědělské oddělení v Děčíně-Libverdě. Německá vysoká škola v Brně žádá novostavbu strojnické a elektrotechnické laboratoře a povolení první stavební splátky 1,5 milionu. Když zároveň slyšíme - jak jsme nedávno mohli čísti v pražských německých novinách - že na novostavbu rozsáhlé budovy pražské české vysoké školy technické bylo vydáno 84 mil. Kč, pak snad nastala doba, aby se také nám poskytlo několik milionů na naše novostavby. Ostatně nezávidíme, nýbrž těšíme se z toho, že čeští kolegové jsou umístěni v tak dobrých stavbách, ale prosíme při tom, aby se při tom pomýšlelo také na rovnoprávnost.

Jen krátce chtěl bych se dotknouti otázky t. zv. dotací, t. j. peněz, které jsou na opatření knih, učebných pomůcek, modelů, zařízení v laboratořích a k jich udržování. Nutno žádati, aby byly vyšší; a tu dlužno úhrnnou sumu nynějších dotací zvýšiti na kupní hodnotu dotací, jaké byly před úspornými opatřeními. To je všeobecné přání. U sociálních zařízení musíme naléhavě apelovati, aby se pomýšlelo na sociální péči o studující a na nadace. Přede vsím jiným dlužno bráti zřetel k chudobě německého studentstva, která rok od roku vzrůstá. Nutno dále žádati, což je velice podstatné, aby tyto podpory na studia přicházely včas. Je to právě tak jako s minimálními platy vědeckých pomocných sil. Tuto studijní podporu nutno dávati předem, poněvadž rodiče skutečně nemohou mladého muže poslati s několika korunami do Prahy. Dlužno dále vzpomenouti na Mensa academica v Brně a na podpůrný spolek německých techniků v Brně, rovněž na opětovné zavedení ošacovací akce. Vynechal jsem číslice, abych materiál neprodlužoval. Shrnuji to, co se týče zařízení sociální péče. Při sociální péči jde o studující, o zvýšení státních studijních podpor a o bytové nadáte, o zvýšení částek na stravování a na zdravotní službu.

V této souvislosti připomínáme také, že německé vysokoškolské ústředí pro tělesná cvičení naléhavá potřebuje, aby se mu dostalo potřebných, prostředků. Dále si přejeme, aby se při udílení nadací bral přiměřený zřetel k německým uchazečům. Nutno dále žádati opětovné vyplácení částek na lidové vysokoškolské kursy a na exkurse, kterých - jak známo - je pro praktická povolání obzvláště vysoké školy technické - cesty za účelem shlédnutí závodů - velmi naléhavě zapotřebí.

Německé vysoké školy konstatují dále, že jejich členové jsou poškozováni při účastenství na veřejných pracích, tedy při vypracování plánů, vyšetřování a dobrozdání, jež stát zadává. Z těchto státních prací dostává se nám takřka jen zcela nepatrného zlomku.

Co se konečně týče podílu na místech státních úředníku podle klíče, musíme konstatovati, že absolventi našich vysokých škol i při jazykově příznivé schopnosti a také při jinakých výborných vědomostech mají jen zcela nepatrnou naději, že se dostanou do státní služby. Následek toho jest, že se středoškoláci začínají vyhýbati vysokým školám, že se ztrácejí, ubírají se do ciziny, kdežto přece by bylo naší věcí pečovati o technický výcvik středoškoláků.

Chtěl bych se zmíniti ještě o dvou bodech, které se týkají vysokých škol. Jeden se týče vyřazení zemských úřadů. Zemské úřady vznikly, jak známa, z dřívějších místodržitelství a byly prostředníky k ministerstvům ve Vídni. Takového prostřednictví dnes už není zapotřebí a vysoké školy si již delší dobu přejí vyřazení zemských úřadů a přenesení jejich působnosti ministerstvo školství a národní osvěty. Toto ministerstvo samo před ložilo r. 1932 návrh přiměřeného vládního nařízení, ten však nebyl proveden a vládní nařízení vůbec nevyšlo. Poukazujeme proto dnes znovu na účelnost vyřazení zemských úřadů, neboť je přece zvláštní skutečností v době spoření, když stejné záležitosti obstarávají zároveň dva různé úřady - a k tomu směřuje činnost zemských úřadů. Musíme poukázati na velké zjednodušení a urychlení správy vysokých škol, jež by nastalo vyřazením zemského úřadu. Musíme zdůrazniti a poukázati na to, že, jak známo, všechny státní průmyslové školy mohou bezprostředně a bez dalšího jednati s ministerstvy a nikoli prostřednictvím zemských úřadů. Při nejmenším měl by býti zemský úřad vyřazen při všech nostrifikacích, pak při záležitostech asistentů, vědeckých pomocných sil, zřízenců, ve věcech vyměřování a poukazování dotací.

Obzvláštní potíže - a to je poslední bod, o kterém se musím zmíniti, pokud jde o vysoké školy - vznikají pro německé vysoké školy z jazykové otázky.

Jak magistrát v Praze, tak také státní úřady pražské a zemský úřad jednají s německými vysokými školami jen v jazyce českém. Kde pak zůstává účinnost §u 5 jazykového zákona, podle kterého menšinám přísluší právo jednati s úřady v jejich vlastním jazyce? Praví se přece výslovně: Menšinové školy spravují se jazykem menšin - a to jsou všechno záležitosti správy. Činí se výtky a potíže, když německé vysoké školy vydávají svým studujícím potvrzení a výkazy v jazyce německém; německá razítka a německé universitní pečeti zavdávají příčinu k nepříjemnostem a vždy znovu dochází ke sporům, které německým vysokým školám ztěžují spořádanou správu jejich věcí. Stává se dokonce, že také ministerstvo přeloží jen formální obsah výnosu a vlastní podstatný, věcný obsah vyhotoví jen v jazyce českém. Máme spolu s našimi vysokými školami za to, že národnostní dorozumění, které je přece v zájmu klidu ve státě a obzvláště v zájmu demokratického státu, nesmí býti vždy znovu porušováno tímto věčným popichováním, jazykovými obtížemi a že § 5 jazykového zákona se má spravedlivě a demokraticky uplatňovati ve styku s německými vysokými školami. Při tom nutno připomenouti, že německá pedagogická akademie je vůbec jediným ústavem, který ani s ministerstvem nesmí jednati v německém jazyce. Všem jiným německým ústavům je to dovoleno, německé pedagogické akademii však to z naprosto nepochopitelných důvodů dovoleno není; žádáme tudíž, aby zachováváno bylo ustanovení §u 5 jazykového zákona také pokud jde o tento ústav.

Nyní se musím ještě dotknouti otázky pravopisu, o které se již zmínil kamarád Eichholz, neboť také po německých vysokých školách se žádá, aby slova tschechoslovakisch anebo tschechisch psaly s č. To je cizí znak. Žádáme, aby se na všech našich školách používalo německého pravopisu podle stejných pravidel, jakých se vůbec užívá v širokém německém jazykovém území, tedy také v Rakousku, ve Švýcarech a v Německé říši. Ale tento požadavek je tak samozřejmý, že musíme míti za to, že školská správa nebude už činiti potíží provedení této zásady. Způsob psaní v jazyce anglickém je cz, v jazyce francouzském tch. Jsem přesvědčen, že když český žák má v české škole napsati slova čechisch nebo čechoslovakisch, že jej to učí psáti v jazyce anglickém s cz - neboť anglický jazyk nezná jiného způsobu psaní - a jsem také přesvědčen, že v hodině francouzštiny na české škole učí psáti tch. Francouzi píši právě tch. Německé děti, a to jen sudetskoněmecké děti mají nyní čechisch psáti s č. Proč? Kde tkví hlubší smysl tohoto přání? Interpelace posl. Karmasina a Kliebera v té věci neměly ovšem dosud výsledku. Při odpovědi na jednu z těchto interpelací skryl se předseda poslanecké sněmovny Malypetr za slovník pro německý pravopis, který vydalo státní nakladatelství, 6. vydání, Felbiger-Stejskal. Tuto výmluvu nemůžeme uznati, neboť tento slovník není pro nás směrodatný. Německá pedagogická akademie, filosofická fakulta university a také česká akademie věd se vyslovily pro německý způsob psaní s tsch. Táži se nyní ministra školství a vůbec české veřejnosti, jaký mají zájem na tom, nutiti nás, abychom zde zaváděli nový znak, při čemž musíte přiznati, že v jazyce anglickém se bude nerušeně psáti cz a v jazyce francouzském tch. Ohražujeme se proti tomu a nepřijmeme tento způsob psaní, i kdyby se ministerstvo školství a pan Malypetr stokrát dovolávali tohoto slovníku. Je neprávem zaváděti takovouto věc. (Různé výkřiky.) Prosím, čtěte; "Národní politika" to vystihla. (Různé výkřiky.) Rozumíte mně zcela dobře. Píše, že Čechům jde o to, aby otázka byla upravena nikoli se stanoviska pravopisu, nýbrž se stanoviska politického. Kdo má tedy pravdu? Mám já pravdu, anebo má pravdu způsob psaní s č?

Ke konci bych se ještě chtěl zmíniti o otázce, která byla vyvolána poznámkou posl. Špačka v rozpočtové debatě poslanecké sněmovny dne 13. listopadu. Posl. Špaček řekl, aby se otázka zřízení další vysoké školy technické řešila tak, že se brněnská německá vysoká škola technická přeloží na Slovensko, do Bratislavy nebo do Košic, a tam se promění na slovenskou vysokou školu technickou. Třeba bychom se radovali, kdyby Slováci dostali slovenskou vysokou školu technickou, přece se ovšem budeme brániti proti tomu, kdyby nám někdo chtěl vzíti jednu z obou našich vysokých škol technických. Toto zbožné přání vyslovil již jednou posl. prof. Domin před rokem a brněnská a pražská vysoká škola technická tehdy velmi důkladně a přes zamýšlený obrovský útok velmi zdrženlivě projednávaly tento návrh a odmítly jej. Ale když nyní ještě posl. Špaček přichází s báchorkou, že je neprávem, když 3 ½ mil. Němců má dvě vysoké školy technické, kdežto 10 mil. Čechoslováků má také jen dvě vysoké školy technické, tedy 3 ½:2 resp. 10:2, to prosím račte si zapamatovati, pak nutno takovéto stanovisko co nejostřeji odmítnouti. Především je tomu tak, že jedna ze dvou českých vysokých škol technických, a sice pražská, sestává z 5 samostatných vysokých škol. Má sama o sobě 103 řádné a 14 mimořádných stolic, je sama o sobě obsáhlejší než naše německé vysoké školy technické v Brně a v Praze dohromady. Neboť my máme v Brně a v Praze jen 85 řádných a 18 mimořádných stolic. Počet asistentů činí na pražské české vysoké škole technické 219, na německých vysokých školách technických v Praze a v Brně dohromady jen 155. Mimo to jest ještě jedna česká vysoká technická škola v Brně, vysoká škola báňská v Příbrami a česká vysoká škola zemědělská v Brně, které všechny rovněž platí za české vysoké školy technické. Mimo to při srovnání vysokého školství národů stát obývajících nutno vzíti zřetel na vysoké koly všech kategorií. Jestliže jsem vás předtím prosil, abyste si zapamatovali poměr 3 ½:2 a 10:2, pak mohu nyní sděliti, že proti devíti českým universitám a jinakým vysokým školám stojí 3 německé vysoké školy a to odpovídá klíči obyvatelstva. O zrušení některé německé vysoké školy nemůže tudíž býti vůbec řeči.

Navazuje na tuto kapitolu, chtěl bych ještě poukázati na poškozování německých museí, obzvláště na liberecké živnostenské museum. Prosíme pro budoucnost o vydatnou státní pomoc, resp., jak to nazývá byrokracie, o státní subvenci pro liberecké museum. Neboť můžeme poukázati na to, že sudetští Němci měli velmi značný podíl na správě a vybudování pražských museí, že však jsou dnes z obou těchto museí úplně vyřazeni.

Konečně ještě slůvko o německé akademii pro hudbu a výtvarné umění. Po válce byla do té doby soukromá utrakvistická konservatoř v Praze zestátněna, to jest počeštěna. Němci si museli založiti vlastní ústav, kterému byla slíbena státní podpora. Ale ústav byl hanebným způsobem, pravím, hanebným způsobem poškozen. Neboť státní příspěvky českým a slovenským konservatořím v Bratislavě, v Brně a v Praze (Německé výkřiky: Krematorium!) činily od r. 1920 do r. 1936 - tedy pro tři jmenované konservatoře anebo hudební akademie, aby tomu kolega lépe rozuměl - 52,5 milionů, za stejnou dobu obdržela však německá hudební akademie jen 3,6 mil. Na státní konservatoři v Praze činí průměrný plat jednoho učitele 36.000 Kč, na německé hudební akademii je nejvyšší plat učitele 33.000 Kč. Žádáme, aby bezpráví bylo napraveno tím, že německá hudební akademie, která je v rozpočtu zařazena na falešném místě, přišla na správné místo; stojí totiž nikoli vedle českých a slovenských vysokých škol hudebních, nýbrž vedle elementárních hudebních škol venkovských. Proto nutno zjednati nápravu vydatnou subvencí a zařazením hudební akademie na správné místo v rozpočtu. Za druhé možno panujícím právě peněžním poměrům čeliti tím, že se akademii nejdříve věnuje jednorázová částka 400.000 Kč a v budoucnosti 600.000 Kč.