Myslím, že již kol. Brodecký dovodil, kde hledati původ toho, že nižší kategorie státních zaměstnanců a zaměstnanců státních podniků získají z tohoto převodu málo anebo vůbec ničeho. Základní zlo spočívá v platovém zákoně č. 103/1926 a pokud zvláště jde o železničáře ve vládním nařízení č. 15 na základě § 210 platového zákona, při čemž se železniční služba nižších kategorií, obzvláště dopravních kategorií oceňovala příliš nízko, nedbalo se vůbec momentu nebezpečí, rychlejšího vypotřebování fysických a duševních sil, takže do platových skupin zařaděni byli nikoli podle kvalifikace a služebního výkonu, nýbrž jednoduše šablonovitě, což se dokazuje jediným příkladem, že totiž, řekněme, kancelářský sluha, který vláčí sem a tam spisy a žádnému nebezpečí vydán není, oproti výhybkáři anebo posunovači u státních drah zařaděn je do vyšší platové skupiny. Tím je zajisté s dostatek dokázáno, jak nespravedlivě se jednalo obzvláště s železničními zaměstnanci při tvoření platového zákona.
Při této příležitosti nelze také pomlčeti o úrazovém zaopatření železničních zaměstnanců. Bylo oproti starému Rakousku značně zhoršeno. Ve starém Rakousku podléhali železniční zaměstnanci t. zv. odborové společenstevní úrazové pojišťovně, která na základě řízení o kapitálové úhradě platila důchody. U československých státních drah není již úrazového pojištění, nýbrž úrazové zaopatření a bylo již r. 1919 zákonem č. 2 provedeno sloučení důchodu s pensí; kdežto v dřívějších dobách úrazový důchod byl úplně neodvislý od pense a obráceně pense od úrazového důchodu, u nás tomu více tak není. Obě části byly sloučeny a požitky nesmějí přesahovati určitou sumu. Naše úrazové zákonodárství -tak tomu bylo již ve starém Rakousku -chrání jen příjmy ode dne úrazu l rok nazpět počítáno, tedy újma na příjmech, kterou někdo utrpí úrazem, jest jen na základě tohoto ročního pracovního výdělku směrodatnou pro výměru důchodu; to tak zůstalo, ale sloučením důchodů s pensí byli železniční zaměstnanci poškozeni.
Jiná okolnost, o které také nelze pomlčeti, je ta, že se u nás úrazy špatněji kvalifikují nežli tomu bylo dříve. Měli jsme zákon z roku 1894 s t. zv. úrazem při dopravě. Když zaměstnanec železniční utrpěl úraz při dopravě mohl podle toho důchod býti rozšířen až na 90 %, kdežto při úrazu v podniku přicházel v úvahu jen důchod 66 2/3 %. Nyní se to praktikuje tak, že úrazy nastalé zjevně při dopravě se kvalifikují jako úrazy v podniku. Pro to jen jeden příklad: vjíždějící vlak porazí a přejede vlakvedoucího. Jeho úraz se nekvalifikuje jako úraz při dopravě, nýbrž jako úraz v podniku, ačkoli zde máme před sebou zřejmě úraz při dopravě. V tomto směru tedy nastalo značné zhoršení.
Jestliže dnes tento zákon projednáváme a pro něj hlasujeme, činíme tak proto, že se tím odstraňuje právní nerovnost, jak jsem to již obzvláště zdůraznil, čímž se vyhovuje všeobecně žádosti pensistů. Co se týče přihlášek, vztahuje se to, co se praví v důvodové zprávě a také v jednom paragrafu zákona, jen na státní pensisty, nikoli však také na, pensisty železnic, poněvadž jejich vyměřovací základny zjištěny byly již na základě dokladů, dříve v zaslaných. Věc má se tedy tak, že jsme jak jako organisace státních zaměstnanců, tak také jako strana tuto nerovnost kategorií pensistů ode dávna správně oceňovali a pociťovali jako bezpráví a že jsme dlouholetým nesplněným požadavkům staropensistů a jejich přáním vyhověli. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Michler.
Sen. Michler (německy): Slavný senáte!
Měl jsem příležitost mluviti s tohoto místa při debatě o státním rozpočtu 1936 o úpravě zrovnoprávnění staropensistů 4. etapy.
Při tom poukázal jsem na tíseň, ve které se tito lidé, kteří po celá desetiletí věrně a poctivě státu sloužili, tvrdými a bezohlednými vládními nařízeními octli následkem personálních úsporných opatření, jak se to tehdy tak hezky nazývalo.
S poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 70/1930 o zrovnoprávnění pensistů 4. etapy od 1. ledna 1930, podle které pro 34.790 osob patřících do 4. etapy zjištěn byl náklad 67,502.000 Kč, dokázal jsem ciferně, jaké úspory zůstaly státu, a došel jsem k výsledku, že pro zrovnoprávnění těchto ještě žijících staropensistů 4. etapy bude zapotřebí částky o 14 až 15 mil. Kč větší. Uvážíme-li nyní, že při počtu 127.801 staropensistů při nákladu 317,161.860 Kč podle tabulek 17 anglických pojišťoven o úmrtnosti činí až do r. 1936 následkem úmrtí členů prvních tří etap úspora 88,550.000 Kč, že dále z úhrnu pensijních požitků podle rozpočtu 1936 v částce 2.093 mil. Kč při 12.8%ním zkrácení následkem úsporných zákonů uspořeno bylo dalších 267 mil. Kč, pak vychází u pensí úhrnná úspora 355,550.000 Kč, částka to, která má také pro stát význam, na kterou však ani jeho původci ani stát jako uživatel věru nesmějí býti pyšni; neboť pochází z vydělaných a uložených, t. j. splacených anebo srážených pensijních příspěvků těch lidí, kteří v nouzi a bídě zčásti již zemřeli, zčásti až přes uši zadluženi ve starostech živoří.
Co by tomu řekl stát a jeho soudnictví, kdyby jiný zaměstnavatel svým úředníkům a zaměstnancům, kteří ať od pensijního ústavu anebo soc. pojištění berou svoji pensi, z těchto nabytých starobních požitků srážel jednoduše 12 nebo více procent anebo tyto soukromé pensisty chtěl rozděliti na 4 etapy jen z toho důvodu, že těchto požitků potřebuje pro svůj obchod?
Slib vlády, daný při projednávání zákona r. 1932, pečovati totiž o snížení cen životních potřeb, nebyl splněn, naopak různými opatřeními zákona přispělo se ještě k tomu, že jednotlivé, na př. zemědělské výrobky podstatně stouply v ceně. Myslím, že by v soukromém životě, tedy v soukromém hospodářství bylo nemožno prováděti taková opatření, jaká učinil stát. Neboť proti tomu rozhodně by se bránili především všichni aktivní dělníci, kteří svých odpočivných požitků nabývají v soc. pojištění, a všichni zaměstnanci a úředníci, pro něž zase přichází v úvahu pensijní ústav, a učinili by tak za podpory soudů s účinkem. Myslím také, že by v tomto případě a plným právem také proti tomu a třeba jen z úmyslů propagandy zaujaly stanovisko strany, které sociální potřeby pracujících lidí zvučnými slovy zdůrazňují jako svůj hlavní cíl, kdežto u státních pensistů nečinily žádných tak vážných námitek, na které by bylo třeba vzíti po případě zřetel.
Jestliže při tom ještě přihlédneme k tomu, že tato úsporná opatření státu hlavně postihla právě ty úředníky a zaměstnance co nejcitelněji, kteří většinou byli ještě v nejlepším věku, kdy namnoze museli vychovávati a živiti malé nezaopatřené děti, a máme-li při tom na mysli, že se toto předčasné pensionování dálo hlavně pro nedostatečné znalosti jazykové a jiných neuvěřitelných důvodů a že pří tom bylo poukazováno k tomu, že jsou přece ještě l mladí a že si vedlejším výdělkem mohou pensi libovolně doplniti, pak musí působiti zcela zvláštním dojmem, když pak následujícími nařízeními zavedeno bylo právě u nejmenších pensistů obzvláště příkře omezení těchto vedlejších výdělků.
Jak nesmírnou nouzi také pro tuto kategorii, která se nejlépe projevuje také mnohými, sebevraždami a mimořádným zadlužením, způsobily účinky zákona č. 70, rovněž vládní nařízení č. 252/1933, obzvláště §§ 9 a 7, rovněž vládní nařízení č. 204/1932 § 15, nelze vůbec změřiti. Projednávaná předloha bude moci znamenati jen pro zbytek ještě pozůstalých zdánlivou a velmi nepatrnou nápravu. Ve skutečnosti je tomu přece tak, že valná část zlepšení plyne ihned zase nazpět do státní pokladny, poněvadž staropensisté 4. etapy byli dosud vyňati ze srážek ve smyslu zákona č. 204/1932 a vládního nařízení č. 252/1933, nyní však od okamžiku zrovnoprávnění podléhají srážkám u jiných pensistů; ačkoli dosud nejvíce byli oproti třem prvním etapám poškozeni zkrácením -přídavky na děti, úmrtní kvartál, minimální pense a j.
V § 5 zákona č. 70/1930 byla vláda zmocněna, aby sama vydala předpisy pro stanovení pensijní základny, přídavků na děti a doplňovacích přídavků. To bylo vázáno jen podmínkou, že nové požitky, které mají staropensisté na základě nového zákona dostávati, nesmějí přesahovati požitky, které náležely osobám podle platového zákona z r. 1926 pensionovaným, tedy tehdejším novopensistům. Naproti tomu nebylo řečeno, že tato hranice jest určena také dolů.
Tohoto zmocnění vláda vydatně použila. Nařízení č. 96/30, jež vláda vydala k zákonu č. 70/30 přistřihlo pensijní základny a přídavky takovou měrou, že valné části staropensistů nevznikla vůbec úpravou podle zákona č. 70/30 žádná výhoda. To platí obzvláště pro četnictvo a zaměstnance finanční stráže, pro poštovní zaměstnance pensionované před rokem 1919 a pro takové pensisty, kteří vykazovali dvojí služební dobu, na příklad certifikatisté, kteří měli delší službu vojenskou a pak sloužili dále jako soudní kancelisté a pod. Učitelským staropensistům byl vládním nařízením č. 96/30 odepřen funkční přídavek podle platového zákona a přiznán jim jen ve staré výměře.
Zajímavé je také, jak vláda těchto úsporných opatření různě použila. Ale při tom jest jasně viděti, že úsporných opatření použito bylo hlavně u malých pensistů, kdežto s velikými pensisty se jednalo mnohem šetrněji, což chci dokázati na příkladě. Pensista A 6. hodnostní třídy, IV. stupeň, vysloužilý, béře roční pensi asi 42.000 Kč. K tomu si opatřil vedlejší výdělek 24.000 Kč, takže jeho příjem činí 66.000 Kč. Z těchto 66.000 Kč se mu podle §u 7 vládního nařízení č. 252/33 sráží s pense polovina vedlejšího příjmu, zde tedy 12.000 Kč, takže mu zůstane 44.000 Kč. Naproti tomu se pensistovi B, který byl r. 1925 při restrikci dán do výslužby s ročním výslužným 12.000 Kč a který po případě vychovávati a vydržovati má ještě mnohočlennou rodinu, podařilo dostati rovněž místo s platem 24.000 Kč jako pensistovi A, takže jeho úhrnný příjem činil by 36.000 Kč. Co nyní dělá milý stát? Tomuto pensistovi strhne podle § 7 vládního nařízení č. 252/33 celou pensi 12.000 Kč, takže mu zbude jen ještě příjem z vedlejšího výdělku, tedy 24.000 Kč, kdežto vysloužilý starý pensista A, který musí míti své děti dávno zaopatřeny a stará se nejvýš jen o svoji ženu, podrží z pense 30.000 Kč, naproti čemuž se mladému pensistovi, který musí pečovati o ženu a rodinu, celá jeho pense škrtne a poukázán jest jen na vedlejší výdělek. Stát nebere tedy žádného zřetele,na rodinné poměry, ani na okolnost, že úředníkovi, který následkem restrikce byl pensionován, jeho životní dráhu přerušil a donutil ho k vedlejšímu výdělku.
O tom nechť každý spravedlivě smýšlející člověk soudí sám, ale není zcela bez zajímavosti, když v "Přítomnosti" čteme, že svého času sekčnímu šéfovi dr Vlasákovi pro zvláštní zásluhy přiznán byl k pensi zvláštní přídavek ve výši 20.000 Kč, právě tomu úředníkovi, který se krátce před tím s největší ochotou zasazoval o zkrácení pensí a který, když mu povolen byl přídavek k pensi, převzíti mohl ještě velmi výnosné místo v jisté velké bance. Ukazuje se vůbec, že právě vysocí státní úředníci, naskytne-li se jim dobré soukromé místo, jdou do pense, ať již svou služební dobu odsloužili či nikoli. Tak se na př. stal jeden sekční šéf ministerstva financí vicepresidentem Obchodní a průmyslové banky, vrchní finanční rada ředitelem daňového oddělení škodových závodů, sekční šéf z presidia ministerstva nár. obrany stal se ředitelem Zbrojovky, vysoký ministerský úředník vstoupil do služeb uhelné společnosti, zplnomocněný ministr stal se presidentem zasilatelské firmy, o které se v tisku psalo ne právě příznivě. Jak daleko toto dvojí starobní zaopatření v kruzích vysokého úřednictva již pokročilo, ukazuje přece již zakročení ministra veřejných prací, který nařídil, že vysocí úředníci jeho resortu smějí býti členy jen jedné správní rady, a to jen v podnicích, které podléhají dozoru ministerstva veřejných prací. Jen ve zcela zvláštních případech smějí zasedati zároveň ve dvou správních radách, nikdy však ve více. Sekční šéfové nesmějí býti vůbec správními rady. Zde bylo tedy ministerským úředníkům až do ministerského rady výslovně přiznáno, že smějí býti členy jen jedné správní rady, ve výjimečných případech také dvou správních rad a že smějí bráti příjmy s tím spojené, aniž by se proto zkrátily jejich úřední požitky. Je to snad demokratická rovnost před zákonem? Zde měla by přece v prvé řadě energicky a bezohledně zakročiti úsporná a kontrolní komise.
Když se tedy zase vracím k staropensistům, zdá se mi, jakoby se měli tito malí pensisté těmito omezeními přímo trestati za to, že státu věrně a poctivě sloužili a že se nedostali přes platový stupeň, který tyto tvrdosti již nevykazuje. Mám však za to, že pense není žádným darem z milosti, který lze libovolně zmenšovati anebo dokonce pro malý přestupek odejmouti. Pense je nárok ve službě nabytý, vlastními příspěvky upevněný, je to nedotknutelný uspořený kapitál pro zabezpečení životního úseku, kde fysická a duševní síla je vyčerpána a je postaven na roven starobnímu zaopatření dělníků pracujících rukou, kterého se zajisté nikdo dotknouti nesmí a nedotkne.
Žádáme, aby zákonem bylo stanoveno, že se každé příští sociální a hospodářské zlepšení poměrů aktivních zaměstnanců rozšiřuje na státní pensisty, a to automaticky, aby příště pensisté nemuseli každé zlepšení, jež se poskytne aktivním, vybojovati si v dlouholetém boji, neboť hospodářská tíseň, která vynucuje zlepšení pro aktivní, postihuje ještě mnohem větší měrou pensisty, kteří přece mají mnohem menší požitky a nemohou se státi náhle umělci v hladovění anebo v dělání dluhů. Na důkaz budiž poukázáno k tomu, že pensisté propočtení služební doby, jež aktivní obdržel: r. 1919, obdrželi teprve r. 1928 částečně 20%ním zvýšením. Zlepšení situace aktivních z r. 1922 stali se pensisté účastnými teprve r. 1924. Zlepšení situace aktivních z r. 1926 přiznáno bylo pensistům zákonem č. 70/30 teprve dnešní osnovou zákona ke IV. etapě, tedy o celých 10 let později a zde také ještě přes dosavadní škody neúplně. Tomu se má pro budoucnost zabrániti automatickým rozšířením příštích zlepšení na pensisty, neboť stejná tíseň vyžaduje stejné pomoci.
Dalším nešvarem při jednání s našimi státními úředníky a státními pensisty jest odložení výplaty platů na 10. resp. na 4. každého měsíce. K výplatě pensí dne 4. chci, ačkoli ty 4 dny se zdají býti maličkostí, uvésti toto: u pensistů jde namnoze o starší lidi. Zemře-li nyní pensista 4. dne některého měsíce, anebo nemůže-li toho dne příjem pense více vlastnoručně potvrditi, pak jde pense jednoduše zase zpět do Prahy, poněvadž rodina není oprávněna ji přijmouti. Ačkoli pense byla prvního dne každého měsíce splatnou, a měla by tedy platiti za vyplacený obnos, musí býti jako pozůstalostní pohledávka přihlášena k pozůstalosti a vyplatí se podle toho rodině teprve po projednání pozůstalosti, které často může trvati měsíce, ba léta. Mimo to musí se z tohoto splatného obnosu pense platiti ještě dědické poplatky. Pro tento postup stojí tu rodina náhle bez hotových peněz, ba nemůže namnoze zaplatiti ani pohřební výlohy, musí v domácnosti dělati dluhy, až bude vyplacen úmrtní kvartál a vdovská pense, což zase trvá alespoň 6 neděl, namnoze však několik měsíců. Podali jsme v té příčině dnes ve schůzi rozpočtového výboru návrh a musíme litovati, že nebyl přijat, ačkoli to byl ryze sociální požadavek, který se týká všech státních úředníků a pensistů bez rozdílu stran a národností.
Další tvrdé a nespravedlivé ustanovení týče se cest státních pensistů do ciziny. Právě v našem státě nelze přece popříti skutečnost, že mnozí příbuzní československých státních občanů mají zaměstnání a tudíž také sídlo v Rakousku. Když pak naši zkrátka držení pensisté na svá stará kolena u svých dětí anebo příbuzných v cizině nalézají zotavení a podporu, dělají se jim s pensí mimořádné potíže. Státní pensista a státní úředník je zde tedy ve své osobní svobodě stavěn daleko za soukromého úředníka, kterému je kdykoli volno cestovati kam chce a kde se může zotaviti a kde může nejlevněji žíti.
Při této příležitosti nechci také opomenouti, abych upozornil na další svízel našich státních úředníků. Asi polovina státních úředníků má již obstavené požitky. Procento zadlužených činí asi 80 a úhrnné zadlužení se odhaduje asi na 3 miliardy. U velkého počtu zaměstnanců činí dlužný obnos 10.000 až 15.000 Kč. Při tom však dlužno obzvláště zdůrazniti, že při posuzování břemene dluhů nejen jejich výše, nýbrž také možnost splacení padá na váhu a zavdává příčinu k vážným pochybnostem.
S jak úzkostlivými pocity musí tito úředníci hleděti vstříc své budoucnosti, obzvláště když stát takovými zákony a opatřeními, jakých na příklad bylo použito u staropensistů, také do jejich pensí zasáhnouti může pronikavým způsobem. Dlužno přece se tázati, zdali se takovými methodami a úspornými opatřeními vychovává chuť k práci, zodpovědnost a věrnost k úřadu a ke státu anebo ještě lépe pro stát. Jisto je zajisté, že uspokojené úřednictvo je pro stát, pro státní stroj a jeho chod a stav nezaplatitelným činitelem.
Máme za to, že prováděcí nařízení k zákonu odstraní ještě všechny tvrdosti a nepřístojnosti z dřívějších let a že se při tom napraví také t. zv. zkrácení pensí z trestu u bývalých aktivních důstojníků, které nastalo na základě domněle neloyalního chování, jež nebylo prokázáno ani řádným postupem práva ani správním senátem, nýbrž takové řízení proti těmto důstojníkům prováděno a o věci rozhodováno bylo jen na základě nekontrolovatelných udání a častěji ještě denunciací. Pak uvidíme vyrůstati uspokojený stav úředníků a pensistů v zájmu státu. Staří pensisté však nebuďtež ještě za své věrné služby a pro své stáří trestáni, nýbrž naopak večer jejich života budiž jim utvářen tak, aby se nemuseli domáhati na svá stará kolena vedlejšího výdělku, aby mohli žíti. Tím by také byla spravedlivě rozřešena otázka dvojího výdělku.
Doufáme také, že od nynějška všichni státní úředníci, kteří dosáhli 60. roku věku, skutečně budou posíláni na zasloužený odpočinek, ať sedí na jakémkoli místě, neboť tím zajisté je dána naděje, že velký počet mladších úředníků postoupí na jejich místa, při čemž nechť se jako dosud nepřehlíží malý ještě počet Němců a dosazují noví úředníci, mezi nimiž je zde také obzvláště dorost německého úřednictva, nikoli však aby takoví dobře kvalifikovaní inteligentní mladí lidé nadále zůstávali bez místa a dorůstali v roztrpčení proti státu.
Sudetskoněmecká strana bude hlasovati pro osnovu zákona nadějíc se toho, že body, které jsem krátce uvedl a které z předlohy zákona nejsou patrný, doplněny budou prováděcím nařízením. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Rozprava je skončena.
Uděluji slovo k doslovu zpravodaji výboru rozpočtového, pí sen. Plamínkové.
Zpravodaj sen. Plamínková: Vážený senáte!
V rozpočtovém výboru bylo jednáno také o tom, že je tu poškození určitých lidí, ale bylo konstatováno, že není možno třeba bychom si to všichni přáli aby v tomto zákoně bylo nějak pamatováno na ty, kteří budou poškozeni, a to z toho důvodu, že při všech prvních třech etapách byly tytéž případy a že tu běží jen o unifikaci na témž základě.
Chyba, jak jsme viděli z vývodů zde přednesených, leží v platovém zákoně, v rozpětí jednotlivých stupnic, v provedení platového zákona čís. 210 u různých zaměstnanců a zejména v nařízení čís. 15 u železnic. Také my jsme jistě přesvědčeni, že platy těch nižších kategorií jsou velmi "nízké a že jistě neodpovídají životní míře.
Pokud jde o původní čísla z r. 1930 pro čtvrtou etapu, poněvadž zde prošla na tribuně různá čísla, chtěla bych, abychom měli jasný obrázek. V r. 1930 bylo počítáno, že čtvrtá etapa si vyžádá 75 mil. Kč. Počítá-li se, že zpravidla asi 5 % odpadá úmrtím, tedy za těch 5 let asi 25 %, tedy ˛e ¼ a² 1/5 odpadį śmrtím, dostáváme 60 mil. Kč, srážky znamenají asi 20 mil. Kč, zůstává tedy 40 mil. Kč, které jsou ve zprávě, již jsem vám podala. A konečně ještě musím připomenouti, že rozpočtový výbor navrhl resoluci, která odpovídá tomu, co bylo zde také žádáno s mnohých míst. Resoluce byla podána tiskem.
K odůvodnění chci jenom konstatovati, že tehdy, když byl přesunut výplatní termín z 1. každého měsíce, bylo to odůvodňováno tím, že není po ruce dostatek peněz v Poštovní spořitelně, která provádí platy. Dnes je ovšem úvěr volnější, není těch finančních nesnází jako dříve a bylo by tedy jistě na místě, aby se pamatovalo na vrácení tohoto výplatního termínu.
Nechci zdržovati tím, že bych odpovídala na všechno, co zde bylo řečeno. (Výborně!)
Dovolte mně, abych přečetla resoluci (čte):
Vláda se vybízí, aby co nejdříve přikročila s výplatě služného státním a veřejným zaměstnancům v činné službě i k výplatě pensí dnem 1. každého měsíce.
Také tuto resoluci doporučuji přijmouti. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Prosím pány, aby zaujali místa. (Děje se.)
Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém.
Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou.
Kdo souhlasí, s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podlé zprávy výborové ve čtení prvém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 234.
Z usnesení předsednictva senátu podle § 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.
Ad 5. Druhé čtení osnovy zákona, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 20. května 1930, č. 70 Sb. z. a n., kterým se upravují odpočivné a zaopatřovací platy některých státních a jiných zaměstnanců a učitelů, jakož i pozůstalých po nich (tisk 241).
Táži se pánů zpravodajů za výbor soc.-politický sen. Rušavého a za výbor rozpočtový sen. Plamínkové zda navrhují nějaké textové změny?
Zpravodaj sen. Rušavý: Nikoliv.
Zpravodaj sen. Plamínková: Ne.
Místopředseda Donát (zvoní): Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, schválenou právě ve ctění prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 234.
Kdo souhlasí s resoluci, otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce tato se schvaluje.
Tím je pořad dnešní schůze vyřízen.
Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze svolala písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.
Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.
Končím schůzi.
(Konec schůze v 19 hod. 36 min.)