Soukromé vyučování na Hlučínsku vyvinulo se nekontrolovatelně v pokoutní německé školy, zřízené a vedené zcela po způsobu školském s hromadným vyučováním, společnými vycházkami a pod. a stojí mimo kontrolu dohlédacích orgánů. Školy tyto staly se přímo pařeništěm a podporovatelem protistátních irredentistických živlů."

Tak zní interpelace, ve které se na konec podepsaní táží:

"1. Je panu ministerskému předsedovi protistátní a irredentistická činnost pokoutních německých škol na Hlučínsku známa a jaké opatření hodlá vláda učiniti, aby řádění neodpovědných protistátních živlů pod rouškou soukromého vyučovaní navždy a definitivně byla učiněna přítrž?

2. Je pan ministerský předseda, jako předseda vlády, ochoten učiniti příslušná opatření, aby nezákonná existence těchto pokoutních německých škol na Hlučínsku byla ihned zastavena a aby dohlédací úřady přísně dbaly toho, aby zákonná ustanovení o domácím soukromém vyučování bezvýhradně byla plněna?"

Tak zní naléhavá interpelace, podaná před 21/2 rokem všemi koaličními českými stranami, a to jejich předsedy zde v tomto slavném senátě, a pan min. předseda Malypetr s neobyčejnou rychlostí, 18. listopadu 1933 - dne 25. října 1933 byla interpelace podána - odpovídá tiskem 1151, že vláda je si vědoma nezákonností při domácím vyučování žactva školou povinného na Hlučínsku, zejména pak v tom smyslu, že se přestupují meze domácího vyučování, které tím nabývá charakteru nedovoleného vyučování pokoutního, a že proto uložilo již ministerstvo školství a nár. osvěty výnosem ze dne 14. října 1933, č. 71.410-I, předsednictvu zemské školní rady v Brně, aby za pomoci politických úřadů přesně zjistilo, v kterých případech se děje soukromé vyučování na Hlučínsku nedovoleným způsobem, t. j. ve formě pokoutních škol. Podle výsledků tohoto šetření bude učiněno příslušné opatření.

"Zemské školní radě v Brně byly též dány pokyny stran dozoru na domácí vyučování vůbec, zejména vyhovuje-li se jím podmínkám zákona a řádu školního a vyučovacího, a stran dozoru na výkon zkoušek, které děti doma vyučované musí na veřejných školách konati."

Tedy je zde důkaz, že již před 2 1 rokem zde v senátě české koaliční strany byly donuceny podati společnou naléhavou interpelaci na vládu, kterou se upozorňovalo, že pod rouškou vyučování se naplňují dětí obyvatelstva hlučínského protistátním irredentistickým duchem, aby tím byla podporována snaha po odtržení tohoto území a přivtělení k Německé říši.

Hlučínsko totiž, vážený senáte, patřilo od pradávna k bývalé Moravě. Ještě dnes tamější lid si říká Moravci a svou řeč nazývá moravskou na důkaz historické sounáležitosti s bývalou Moravou. Ještě dnes hranice diecése olomoucké sahají až do Ratibořska, za naše státní hranice, za dnešní Hlučínsko do Ratibořska, až tam, kde byla hranice staré Moravy. Později se Hlučínsko oddělilo jako část samostatného knížectví opavského, připojilo se ke Slezsku do rámce knížectví slezských, jichž bylo 23, a po válce Bedřicha Pruského s Marií Terezií mírem vratislavským, kterým bylo ztraceno celé Slezsko po Odru, bylo zároveň rozpůleno Hlučínsko. Jižní část opavská ponechána byla Rakousku, severní část za řekou Opavou byla přivtělena k Prusku. Teprve od r. 1742 stali se tedy obyvatelé dnešního Hlučínska pruskými státními příslušníky a poddanými. Ale přes to si zachovali trvale svoji národnost, ku podivu, jak za toho tvrdého pruského systému, pří té brutálnosti pruského režimu dovedl si tamější lid zachovati svoji mateřskou řeč. Až do r. 1872, do 20. září na veškerých školách dnešního Hlučínska - my jsme z něho dostali bohužel jenom část, to ostatní zůstalo v sousední pruské říši, národnostní hranice sahá daleko severněji, a právě obce Petřatín, Bořutín, Velké Petrovice, Boleslav atd. jsou v záboru pruském - bylo vyučováno výhradně jazykem moravským. Bylo užíváno jednak učebnic vydaných v Čechách a na Moravě, jednak bylo používáno slabikáře buditele lidu moravského, rodilého z Dolního Benešova, faráře Cypriána Lelka, který jako národní buditel vydával první časopis "Holubice" a napsal knihu "Opis Slezska" a také vydal svůj slabikář, takže ještě dnes, jdete-li po starých rodinách, mezi stařešinou velice často setkáte se s tímto slabikářem Lelkovým, z kterého se lidé učili ve svém mládí. Tenkrát na Hlučínsku nebylo vůbec německých škol. Že čeština byla považována za důležitý jazyk, je viděti z toho, že na gymnasiu v HIubčicích a na gymnasiu v Ratiboři byl sice vyučovacím jazykem jazyk německý, ale čeština byla povinná jako zvláštní předmět, poněvadž tenkráte bylo zase potřebí pro úřady absolventů z těchto gymnasií, aby mohli pracovati mezi tamním lidem. Moravské obyvatelstvo bylo tedy výhradně vychováváno českými školami moravskými. Proto Matice opavská postavila v Dolním Benešově buditeli faráři Lelkovi krásný pomník na náměstí. Nejlepší důkaz, jakým duchem dnes jsou naplněni lidé, odchovaní v těchto pokoutních školách, je viděti z toho, že tento pomník před několika dny podle novinářských zpráv byl zničen, pomalován, demolován a pokálen, takže z něho zůstal jenom podstavec, ačkoliv Lelek byl muž opravdu zasloužilý, který si plně zasloužil vděčnosti jako osvědčený národní buditel svého hlučínského lidu. Je to důkaz, jak to tam na Hlučínsku v určitých vrstvách obyvatelstva vypadá, když není ani takový pomník ušetřen.

Teprve když Bismarck začal svůj pověstný "Kulturkampf" v Německu, který směřoval zejména k zničení katolické církve, a nařídil, aby školy na Hlučínsku byly vyňaty z dozoru kněžského, byli tam dáni zvláštní světští státní učitelé, dne 20. září r. 1872 bylo nařízeno, že ve všech školách vyučovací jazyk dosud moravský musí býti přeměněn na vyučovací jazyk německý. Čeština jako předmět na gymnasiu hlubčickém byla odstraněna r. 1874. Tedy teprve od 70 let minulého století začíná germanisování, posílené zejména tím, že podle pruského zákona z r. 1894 oni učitelé němečtí, kteří se mohli ve školách vykázati zvláštními úspěchy, dostali t. zv. Ostmarkzulage, to jest zvláštní příspěvek za poněmčovací snahy, který vyplácel Ostmarkverein v Poznaňsku, v Pruském Slezsku a německém Hlučínsku. Ve všech těchto školách založeno bylo Volksbücherei, kde byly německé knihy, aby tak německá kultura a jazyk se šířila nejen školou, ale také knihou.

Nebyla to jenom škola, která udržovala národní vědomí lidu na Hlučínsku, nýbrž byl to také kostel, kde bohoslužby byly konány výhradně jazykem moravským a jenom někdy výjimečně, za několik neděl byly konány také bohoslužby německé, a to pro skutečné Němce, pro úředníky a služebníky velkostatků, pro státní zaměstnance atd.; na př. v Hlučíně, který se dnes pokládá za baštu němectví, ještě před 20ti lety teprve každé páté neděle byla konána německá bohoslužba. Ovšem kostel při ní byl skoro prázdný, poněvadž těchto německých úředníků a služebníků velkostatků atd., o nichž jsem se zmínil, bylo velice málo, takže nestačili ani zdaleka vyplniti kostel.

Tedy byl to také kostel, kde kněží pracovali na národním uvědomení.

Jak jsem řekl, Hlučínsko podléhalo arcibiskupství olomouckému a proto kněží musili studovati v semináři olomouckém, a tam nabyli národního uvědomení, a když se vrátili, stali se ochránci mateřského jazyka mezi domorodým lidem, který je velmi zbožný a který na kněze mnoho dal. Měli jsme mnoho vynikajících lidí mezi kněžími, na příklad byl to buditel páter Lelek, o kterém jsem se zmínil, dále páter Hlubek v Bořutíně, potom konsistoriální rada Otava v Kobeřicích, tedy řada opravdu vynikajících mužů, kteří působili v duchu národním pro udržení zbytků mateřského jazyka.

Pro Hlučínsko bylo také štěstím, že souviselo s českým Opavskem. Mělo s ním pravidelné styky, a poněvadž naše Opavsko je české, i tím pravidelným stykem, svatbami a přátelstvím udržovalo se tak vědomí národní sounáležitosti s ostatním československým národem. Vydávaly se také na Hlučínsku Katolické Noviny od roku 1893, když farář Hlubek v Bořutíně počal vydávati noviny psané jazykem moravským, ale tištěné švabachem, poněvadž lidé nedovedli čísti latinku.

Krátce, slavný senáte, na Hlučínsku byl domácí živel úplně český, Němci tam byli jen výjimkou. Nejlepším dokladem toho je pruské úřední sčítání. Jistě nebude nikdo tvrdit, že by bylo pruské úřední sčítání falšovalo sčítací výsledky ve prospěch jazyka moravského. Tam se nezjišťovala čeština, nýbrž jazyk moravský, poněvadž lidé o sobě říkají: My jsme Moravci a mluvíme moravsky.

Jak vypadají výsledky sčítání pruského z posledních let? Po převratě při přejímání Hlučínska jsme dostali také archivy z Opolí a Ratiboře, takže máme u každého občana Hlučínska zjištěno, ke které národnosti se přiznával za panství pruského. R. 1890 bylo napočteno v té části Hlučínska, která byla připojena roku 1920 k Československé republice, 87,28% Moravců, tedy skoro 90%, Němců 10,74 %. R. 1900 bylo pruským úředním sčítáním napočteno 87,89 % Čechů a 11,33 % Němců. To už se pověstný hakatismus a germanisace začala projevovati zejména u mladší generace. R. 1910 za posledního pruského sčítání před válkou, pokud ještě bylo Hlučínsko v záboru pruském, bylo napočteno pruskou vládou 86,64 % obyvatelů jazyka moravského (Slyšte!) a jenom 11,91% jazyka německého, tedy necelých. 12%. Pak teprve přišlo sčítání po válce, které už prováděla naše československá vláda r. 1921. Že bylo prováděno poctivě a svědomitě, je viděti z toho, že r. 1910 napočetla pruská vláda skoro 87 % Moravců a naším sčítáním z r. 1921 napočteno bylo 87,8 % Čechů a 11,2 % Němců; těchto bylo r. 1910 11,91%. Je tedy viděti, že naše sčítání úplně odpovídá dřívějšímu pruskému, třebaže hodně zmatků v duších německého lidu natropila válka. Sloužili totiž Moravci v pruské armádě a vojenská pruská agitace a pruský drill, jak to už dovedly, naočkovaly do nich pruskou pýchu, takže i jeden poctivý Moravec, když jsem se ho ptal, kde bojoval, vylétl, srazil paty, postavil se do pozoru a řekl: V kronprinc-armádě. Největší štěstí, které mohlo Hlučiňáka potkat, bylo sloužit v kronprinc-armádě! Jinak je to dobrý Moravec. Jak si vzpomínám, způsobila válka zejména v mladé generaci hodně a hodně poruch.

R. 1930 při posledním sčítání napočteno bylo na Hlučínsku 92 % obyvatelstva moravské národnosti. Naše sčítání tedy úplně odpovídají pruským a i sama vláda pruská přiznávala, že skoro celé Hlučínsko, až na několik málo procent, je české; ovšem značný počet Němců odešel po převratě, protože měli právo vzdáliti se a optovat pro sousední říši německou, takže nám odešlo z Hlučínska asi 4 1 tisíce Němců, zejména, když po parcelaci velkostatků služebníci, šafářové a správcové odešli do Německa. Tedy počet domácího, moravského obyvatelstva - promiňte mi slovo, jehož užívám, je zjištěn na beton.

Dovolil jsem si ke znázornění poměrů sčítání obyvatelstva udělat barevnou mapu, kde jsou označeny národnostní rozdíly obyvatelstva podle sčítání z r. 1921 (ukazuje mapu). Vidíte, že pouze 2 obce na nejzápadnějším cípu Hlučínska, Sudice a Třebom měly napočtenu většinu obyvatelstva německého. Proto také, když jsme obsadili Hlučínsko 4. února 1920, nařízením zplnomocněného komisaře pro Opavsko, zemského presidenta Šrámka, byla všude nařízena od 1. září 1920 jako vyučovací jazyk čeština, vyjímaje tyto dvě obce, kde, poněvadž většina obyvatelstva byla německá, byly ponechány německé školy. Školy na HIučínsku byly poněmčeny teprve výnosem z 24. září 1872 a teprve od 1. září 1920 byly tyto školy přeměněny opětně na školy české s bývalou vyučovací řečí moravskou. Barva na mapě je různá podle procenta, kolik obyvatelstva německého bylo napočítáno. Pouze obce Sudice a Třebom jsou německé, a proto tam zůstal německý vyučovací jazyk.

Jakékoli počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny! Ovšem poměry po převratě nevytvářely se na Hlučínsku tak, jak bychom si byli přáli. Nechci se dotýkati jiných částí republiky, ale páni členové senátu ze Slovenska mohou mnoho přirovnávat tyto poměry u nás. Tyto poměry se přece jen měnily v náš neprospěch. Vždyť od 180 let žil tam lid pod pruským panstvím a nedovedl se ovšem tak rychle přeorientovat. Ten lid mluví sice moravsky, ale jeho duše je odcizena, je národnostně i politicky naprosto desorientován. Mluví moravsky, ale smýšlí prusky - deutschgesinnt je terminus technikus na Hlučínsku. Tam najdete lidi, kteří neznají slova německy, jen snad grüß Gott, ale když se ho zeptáte: Jak mluvíš? Odpoví: Moravsky. A jaké jsi národnosti? Deutschgesinnt. Stalo se, že šli rekruti do HIučína k odvodu s hakenkrajclerským praporem a písní Horst-Wessel. Byli postaveni před krajský soud v Opavě, a ani původce toho činu neuměl tolik německy, aby přelíčení se mohlo konati v německém jazyku. Všichni museli býti souzeni v jazyku moravském. Sám předseda senátu pravil: Tak aspoň zazpívejte nějakou německou píseň. Ale znali jen tu naučenou Horst-Wessel. Předsedá soudu pravil: Tak mi řekněte, hoši, co jste, vždyť neumíte ani otevřít ústa německy, německy zpívat neumíte a děláte takovou provokaci ve prospěch němectví. Jaké jste národnosti? Mluvíme moravsky, ale jsme deutschgesinnt. Je to národnostní a politická desorientace! Při prvních volbách v r. 1925 většinu hlasů obdržela německá strana křesťansko-sociální, při volbách r. 1929 zase tytéž hlasy dostala německá strana nacionální dr Schollicha, při posledních volbách loňského roku dostala tytéž hlasy Sudetendeutsche Partei, asi 16.000 hlasů. Je vidět, že ti hlučínští lidé nejsou politicky vyhraněni, nýbrž volí podle nálady. Kdo dovede hodně radikálničit a slibovat, ten to vyhraje. Připojte k tomu, že následkem pokoutní agitace moravský lid na Hlučínsku nevěří, že je trvale přivtělen k Československé republice! On se domnívá, resp. je mu imputováno přesvědčení, že je to jenom přechodné provisorium a říká se mu potají: poslechni, pamatuj, jak nebudeš pracovat pro Německo, jakmile budeš projevovat moravské smýšlení, podívej se, co se děje s těmi, kteří nesouhlasili v Německu s hitlerovským režimem. A tam jsou to Němci, buď ujištěn, že to dopadne s tebou velmi špatně. Mluvím s tamějším lidem, bydlím a působím tam 30 let, a ne jako pasivní divák, nýbrž prošel jsem Hlučínsko a celý kraj křížem krážem, znám skoro každou stezičku, první moje cesta vede vždy na hřbitov, podívati se na staré kříže s moravskými jmény a moravskými nápisy, jdu do kostela, nahlížím do matrik, navštívím školu, a při každé příležitosti s lidem mluvím. Lidé, když s nimi mluvím mezi čtyřma očima, táží se: řekněte, prosím vás, zůstaneme v republice nebo nezůstaneme? Oni nevěří, mají pochybnosti v trvalou existenci republiky a říkají, snad by bylo dobře, kdybychom trochu udržovali styky a přátelství s Německem pro případ, kdyby se to jednoho dne zvrátilo. Nedávno řekl mi jeden: Hitler obsadil Porýní a není z toho světová válka, tak kdyby obsadil těch 39 vesnic na Hlučínsku, také z toho nebude světová válka. Tedy že nás může postaviti před hotový čin. Pak je ještě celá řada věcí, snad o tom bude mluvit kol. Novák. (Sen. Novák [rep:]: Vždyť jsi mi to všechno sebral!) Počkej, budeš toho mít ještě dost.

Hlučínský problém je problémem chleba. Krajina jest úrodná, ale je tam 2/3 velkostatků. Na Hlučínsku jsou jednak zemědělští dělníci, kteří chodí na práci do úrodného Poodří do Pruska, pak jsou tam t. zv. hausíři, podomní obchodníci, dále zedníci, "mulaři" u nás jim říkáme, ale poněvadž nemohou se u nás uživiti a hospodářská krise se dotkla také Hlučínska, chodí do Pruska, ale za to mají povinnost pracovat u nás ve prospěch pruského režimu, tedy Hitlerova režimu, jinak by jim byla odepřena možnost vydělávat, a "zárobky", jak říkají, výdělky v Prusku jsou daleko lepší nežli u nás, aspoň Hlučiňácí dostávají privilegovanou práci, aby tím byly získány jejich duše; a pak jsou vypláceni pruskou markou, a valutární rozdíl, když přinesou marky k nám do republiky, je tak značný, že nikdy nemohou se jejich "zárobky" v republice rovnati tomu, co vydělají v sousedním Prusku. Tedy problém Hlučínska je problémem chleba! Otázku národnostní vyřešíme tehdy, až těm lidem budeme moci dáti doma dostatečnou práci, slušně placenou. Pak bude ten lid náš!

Že "Privatunterricht" stal se zlem, to dokázala interpelace tohoto slavného senátu, podaná už v minulém období. R. 1921 chodilo do "Privatunterrichtu" 42 dětí; to je přesně zjištěný počet. Byly to děti vesměs německých zaměstnanců. Když byly školy v září 1920 počeštěny, chodily děti těchto německých zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo do "Privatunterrichtu", ale r. 1928 již bylo těchto dětí v Privatu napočteno 334 a loňského roku 21. října 1935 podniknuto bylo další sčítání, kde bylo napočteno, že do "Privatunterrichtu" chodí na Hlučínsku už 864 dětí. (Slyšte! - Sen. inž. Mayr: Co mají dělat, když jim nedáte žádné školy?) Tam jsou školy všude, v každé obci, ovšem české!

Poslechněte, vážený senáte, ještě několik slov, nechci vás již dále unavovati a uvedu jen některá statistická data, která věc nejlépe osvětlí. Tak na př. obec Bělá - název sám ukazuje, že je to ryze moravská obec. Při pruském sčítání r. 1910 bylo napočteno 360 Moravců, 3 Němci a dnes chodí do "Privatunterrichtu" 45 dětí. (Slyšte!) Při převratu - mám tu úřední pruskou statistiku z roku 1918/19 - když jsme přejímali hlučínské školy, bylo napočteno, že v Bělé bylo 97 dětí jazyka moravského, pouze 2 děti jazyka německého. To bylo r. 1920, kdy jsme školu převzali do záboru českého, dnes jest jich 45. V Bolaticích bylo napočítáno pruským sčítáním 1966 Moravců, 36 Němců; při přejímání byly napočteny 4 děti německé ve škole, 477 dětí moravských. Do "Privatunterrichtu" chodí dnes 134 dětí! (Slyšte! - Sen. inž. Mayr: Kam mají ti Němci dát těch 36 dětí?) Tam nebyly německé děti. (Sen. inž. Mayr: Ty musejí dát do české školy!) Pane kolego, v Bolaticích byly jenom 4 německé děti! (Sen. inž. Mayr: 36!) 36 Němců, ale jenom 4 děti německé ve škole! (Sen. inž. Mayr: Dejte jim školu! Někde máte školu pro 5 českých dětí!)

V Ludgeřovicích byly 4 děti německé, 359 dětí moravských, dnes v Ludgeřovicích 37 dětí chodí do "Privatunterrichtu". Nejlepší je to v Heneberkách. Tam bylo napočítáno r. 1910 350 obyvatelů moravských, ani jeden Němec, a do "Privatunterrichtu" chodí 36 dětí! (Sen. inž. Mayr: A kolik jich bylo napočítáno na celém Hlučínsku?) Počkejte, pane kolego! Aby bylo vysvětleno, proč tam chodí tolik dětí do německých škol, mám tu přesný seznam dětí a jejich rodičů. Tedy, prosím, mluvil jsem na př. o Bělé. Ta Bělá, jak upozorňuji znovu, měla 2 děti německé, ostatní české, v celé Bělé byli napočítáni 3 Němci. Dnes chodí do "Privatunterrichtu" 45 dětí. Otcové těchto dětí jsou, prosím: zedník, pracuje v Německu; zedník, pracuje v Německu; zedník bez zaměstnání; zedník, pracuje v Německu; zedník pracuje v Německu; zedník, pracuje v Německu; zedník bez zaměstnání; zedník bez zaměstnání; zedník, pracuje v Německu; zedník, pracuje v Německu; zedník, pracuje v Německu....... (Sen. Kreibich: Protože republika jim nedá chleba!) Ano, já jsem řekl právě, pane kol. Kreibichu: Hlučínsko je otázkou chleba. (Výkřiky.)

Pokračuji ve statistice: otec je zedník, pracuje v Německu; zedník, pracuje v Německu atd., čili v Bělé pracuje celkem 27 rodičů v Německu a je pochopitelné, protože pracuje v Německu, musí projeviti své německé smýšlení tím, že posílá děti do "Privatunterrichtu". Tak je to v každé obci. V Bolaticích je na příklad 134 dětí v "Privatunterrichtu", ale dohromady 64 rodičů pracuje v Německu nebo jest bez práce, a je pochopitelné: Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!

A potom, kdo tam vyučuje? Mám tu zase úřední seznam těch, kteří na těchto pokoutních školách německých vyučují. Řekl jsem, že tam vyučují lidé buď nekvalifikovaní nebo lidé státně nespolehliví. V Bělé, o které jsem mluvil, učí Adolf Piskoř, na jméně ostatně nezáleží, má nižší průmyslovou školu, a vyučuje v "Privatunterrichtu". Vyučuje tam dále jakási Leopoldina Iranová, má 3 měšťanky a večerní pokračovací kurs. Dále v Heneberkách Rudolf Titz, zednický mistr, a tak bych mohl jmenovat jednoho za druhým. (Výkřiky.) Dále Kadurová Heimhilda, má rodinnou školu měšťanskou, obchodní školu. Malé Hoštice: absolvent hospodářské školy. (Výkřiky. - Hluk. - Místopředseda Klofáč zvoní.) Štěpánkovice: soukromý úředník, nedostudovaný učitel. Ve Vřesině: Max Heiduk, dělník bez zaměstnání - ten je učitelem! Proč, vážený senáte, ten Max Heiduk, dělník bez zaměstnání, dostal právo vyučovati? Byl zatčen pro styky s cizí mocí!! Jiný s ním zatčený měl právo uzavírati smlouvy s učiteli "Privatunterrichtu", chodil je inšpicírovat, jezdil za nimi autem, atd. Jest jejich inspektorem, a při vyšetřování bylo konstatováno, že celkem došlo na podporu "Privatunterrichtu" ze sousední Hitlerovy říše 400.000 Kč. Co tomu říkáte?! A chcete-li dále slyšeti, jak vypadají tito činitelé, mohu o tom mluviti dále. V Chuchelné působil jako učitel německého soukromého vyučování Schmied, který byl pro velezradu trestán 2 1 rokem žaláře. Pak odešel do Německa. V Bolaticích byl učitel Kurka, z opavského gymnasia vyloučený, dostudoval v Německu, je hlavním sloupem germanisace v obci. V Rohové zatčen byl pro protistátní rejdy učitel Böhm. Jsou to nejen lidé nekvalifikovaní, ale na druhé straně také lidé státu nebezpeční. Jestliže přicházelo 400.000 Kč z německé říše, tak je jistě zadarmo nedávali. To si nebudeme povídat pohádky. Něco za něco! Zde jest jasný účel, slavný senáte, tohoto zákona, který se nazývá lex Uhlíř a který máme dnes projednávati, totiž, aby pokoutní vyučování, proti kterému již v r. 1933 protestovaly naléhavou interpelací všecky tehdejší vládní strany české, bylo znemožněno a aby se stalo to, co zákon zamýšlí. (Sen. Kreibich: Jinou pomoc pro Hlučínsko nemáte?) Počkejte, budete slyšet, on vám to poví kol. Novák, co už se pro Hlučínsko udělalo. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Slavný senáte, jest jasné, že tento zákon, lex Uhlíř má zavésti pořádek do dnešního chaosu. (Sen. Plamínková: Nechceme poněmčovati cizí děti!) Měl jsem odvahu říci několikrát i na veřejných schůzích, že bych se styděl, kdyby se můj národ přiživoval z cizí krve. Naši Češi a Slováci mají tolik životní síly, že se dovedeme udržeti samí. Chcete-li boj, tedy boj zbraněmi ducha, a ne terorem a násilím. Nebudeme se báti ničeho. Nechceme žádné cizí děti, ani nás nenapadne. (Hlasy: Kolik je německých dětí v českých školách?) Chodí tam dobrovolně. (Sen. Kreibich: Ano, dobrovolně, aby dostaly místo, coby měly práci, poněvadž otec pracuje pro stát, je státním zaměstnancem atd. Z těchto důvodů tam chodí nedobrovolně!)

Slavný senáte! My dnes projednáváme otázku pokoutního vyučování na Hlučínsku. Myslím, že i v této poměrně krátké řečí podařilo se mi na základě fakt dokázati, že toto pokoutní vyučování slouží k odnárodňování, k prostupování duší tamního moravského lidu smýšlením protistátním, iredentistickým. Proto také kulturní výbor, to konstatuji, bez debaty přijal se všeobecným souhlasem moje vývody, které tam byly daleko podrobnější, poněvadž jsme byli pohromadě a mohl jsem ukázati celý materiál a dáti jej každému pánovi do ruky. Dnes nemohu jinak, než jménem kulturního výboru jako zpravodaj navrhnouti, aby slavný senát dal této předloze ústavní schválení v souhlasném znění s posl. sněmovnou a zároveň také aby schválil resoluci, přijatou kulturním výborem. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Slovo dále má zpravodaj výboru rozpočtového, pan sen. Hubka.

Zpravodaj Hubka: Slavný senáte!

Provádění zákona, jímž se novelisuje § 23 zákona ze dne 14. května 1869, nebude vyžadovati žádných finančních nákladů, nepotřebuje tedy tato novela úvahy s hlediska zvláštní rozpočtové úhrady. Proto rozpočtový výbor navrhuje plenu senátu schválení osnovy zákona podle usnesení posl. sněmovny ve znění sen. tisku 141. (Souhlas.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci.

Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Lhůta tato je přijata. Ke slovu je přihlášen p. sen. Novák (rep. ).

Sen. Novák (rep.): Slavný senáte!

Zabýváme se dnes předlohou, která zde vlastně nemusela být. Kdyby se nebylo začalo s praktikováním známého starého školského paragrafu, kdyby nebyly naše úřady přespříliš benevolentně posupovaly, když to začínalo, nemuseli jsme dospět k tomuto novelisování, nemuseli jsme novou zákonnou osnovou všechno upravovat.

Musím se přiznat, že to nebyla vina jen úřadů, ale že to byly také kdysi německé strany aktivistické, které působily na naše úřady, aby nebyly činěny překážky tomu, že se známého zákona takovýmto způsobem zneužívá a že se na základě paragrafu, kterým byl povolen t. zv. "Privatunterricht", vyvíjely pokoutní školy. To je nad slunce jasnější. My nemáme u nás v republice jen Hlučínsko, ale také jiné kraje, kde je národnostní pomezí. Proč tedy v těchto krajích nebývalo tohoto zákona zneužíváno? Proto, poněvadž do těchto krajů nezasahovaly zahraniční a protistátní vlivy. Žádný jiný účel to nemělo, než ten, o kterém jsem se zmínil.

Pan kol. inž. Mayr zde poznamenal, proč jim nedáme školy. K tomu vzpomínám - a je nám to trapné, že tak musíme učiniti - že nám nebylo povoleno v bývalém Rakousku za vlastní peníze si postaviti školu. (Výkřiky sen. inž. Mayra.) Na to všechno jsme nezapomněli a můžete býti, pane kolego, ubezpečen, že nám nejde o žádnou výbojnost, že chceme jen udržet své a že chceme, aby to, co nám bylo kdysi ukradeno, nám bylo zase vráceno. Mám za to, že na to máme největší a svaté právo.

Vážený senáte, mírovými smlouvami bylo Hlučínsko přivtěleno k Československé republice. (Hluk. - Různé výkřiky.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Prosím o klid a žádám, aby řečník nebyl vyrušován.

Sen. Novák (rep.) (pokračuje): Mám za to, že bylo provedeno dosti důkladné šetření, jak dalece má býti k naší Československé republice přivtěleno ono území, kde lid mluvil po moravsku. Vzpomínám, jak první zástupci našeho kraje v revolučním Národním shromáždění přijeli z jedné schůze v Praze a vykládali, jak bylo na mírové konferenci v Paříži jednáno o úpravě hranic a jak nám bylo řečeno: Oni nám podají bílý papír a my si hranice namalujeme.

Velectění, jak to tehdy dopadlo? Již kol. Sladký správně poukázal na to, že je ještě dnes řada obcí na Hlučínsku, na tom t. zv. Ratibořsku, kde zvláště staří lidé mluví po moravsku. Jsou tam ještě pomníky a kříže, na kterých byste viděli původní moravské nápisy zamazány. To tam ještě dnes můžete vidět. Ale nejenom toto. Také ještě na mnoha místech - již kol. Sladký na to poukázal - v kraji hlubčickém mluví lidé po moravsku. A byl bych vám přál vidět tehdy v té době, kdy byla divoká inflace v Německu, jak tito lidé za námi chodili a chtěli, aby i ta část v tom hlubčickém okresu byla také ještě dodatečně přivtělena k Československé republice. Nikdo neagitoval, nikdo nic nedělal, a ti lidé sami od sebe přišli. Mohu vám ještě dále prozraditi, poněvadž jsem na pohraničí a máme tam český cukrovar, že až do předminulého roku jsme tam měli řepnou državu, a nyní v důsledku Hitlerova nařízení byla tato država zrušena, a je tomu právě 1 1 roku, kdy tamější velké obce, všichni ti naši dodavatelé řepy, nechtěli uposlechnout nařízení Hitlerova bez naší agitace řekli: "My chceme tam dodávat řepu z toho okresu hlubčického, kde lid po moravsku mluví a který zůstal až dodnes v německé říši".

Vážené shromáždění! Již jsem řekl, že jsme neměli a nemáme žádných dobyvačných plánů ani choutek, ale jenom ta okolnost, že ti lidé tam po moravsku mluví, přispěla k tomu, že celý tento kraj, řekl bych, nedostatečně byl připojen k naší Československé republice. Je jisto, že velikou chybou bylo také zrušení samostatnosti Slezska, že nebylo možno z bezprostřední blízkosti, z Opavy aspoň našim úřadům vykonávati svůj vliv. Byli jsme toho svědky před 2 lety, kdy tam nastalo shluknutí moravských žen, svedených lidí, kde vypálen již dvakrát statek, a kde naše úřady jaksi couvaly před tím ne snad ve svém jádru špatném, ale před svedeným lidem, poněvadž cizí vlivy tam do toho všeho zasahují.

Byla ovšem veliká chyba, když jsme po přivtělení Hlučínska přišli s našimi demokratickými řády na lidi, kteří po 180 let byli vychováváni pod pruským režimem, kde neměli žádné samosprávy. Já jako předválečný starosta sousední obce pohraniční jsem měl příležitost býti na různých úředních komisích, a tak s hrůzou vzpomínám, jak tamější lid u těch úředních komisí, ať se to týkalo regulačních pohraničních věcí nebo čehokoliv, neměl žádné pravomoci, jak i zástupci tamějšího lidu, také obecní starosta jako takový neměl žádné pravomoci, neměli ničeho; vždyť přece všichni víte, že tam něco znamenal pouze t. zv. Amtsvorstand a žandarm, všechno ostatní bylo úplně stranou. U nás jsme byli také národnostně utlačování, ale ani toto jednání našich úřadů se nemohlo srovnati s jednáním tamějších v tomto ohledu. Nevím, jestli v celé německé říši takovým způsobem byla obstarávána autonomie anebo zdali to bylo jenom v tom našem pohraničí, kde šlo o násilné přeorientování veškerého obyvatelstva.