Vezmeme-li si z toho příklad, může nám to být s prospěchem pro budoucno. Historie ochrany nájemníků a stavebního ruchu nabádá k bedlivému studiu všech hospodářskýcli zjevů, abychom se vyvarovali falešných řešení do budoucna. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Reyzl. Dávám mu slovo.

Sen. Reyzl (německy): Pánové!

Končíme dnes usnesením o tomto zákoně diskusi, trvající celé týdny, o tom, zdali jest ochrany nájemníků ještě potřebí či nikoli, zdali může býti zrušena či nikoli. Na otázku dlužno odpověděti záporně. Dnešní zákon, na kterém se právě usnášíme, je nejzřetelnějším projevem toho, že je nemožno vyhověti přáním kruhů, které se domnívají, že přišla doba pro úplné zrušení ochrany nájemníků. Každý zástupce lidu, který zná poměry na venkově, nemůže, mám-li pocit odpovědnosti, nikterak přenésti přes své srdce, aby tuto otázku zodpověděl kladně a zrušil ochranu nájemníků. Připouštíme ovšem, že ochrana nájemníků, jaká dnes ještě trvá, obsahuje pro mnohé vlastníky domů mnohou krutost. Ale zde také musíme rozlišovati mezi majiteli domů a majiteli domů. Podávali jsme v naší straně ještě za života Seligerova návrhy na zřízení bytového fondu, ze kterého měli dostávati podpory malí majitelé domů, pro které ochrana nájemníků znamená skutečné břemeno. K těmto návrhům nebylo přihlédnuto.

Dále musíme uvážiti jednu věc. Když si dnes majitelé domů, zastoupení svými spolky majitelů domů, stěžují do vázaného hospodářství, musí se jim připomenouti, jak to vypadalo po válce. Víme, že tehdy každý, kdo měl své jmění uloženo ve spořitelně, viděl, jak toto jmění prchá, kdežto majetek domovní v reálné ceně nejen neklesá, nýbrž v ceně stoupl. Víme také, že mnozí majitelé domů své někdejší velké hypotéky po válce zaplatili znehodnocenými penězi, a jsou-li podrobeni ochraně nájemníků, pak je to jen část válečné kontribuce, kterou zde musí platiti vázanému hospodářství za to, že svůj majetek udrželi. Ale co má říci někdo, kdo měl své peníze ve spořitelně a úplně o ně přišel? Nemáme si stěžovati do vázaného hospodářství, ještě k tomu v době, kdy stát je nucen také pro jiné hospodářské obory zasahovati do hospodářství.

Máme ovšem jiný názor o podpoře malých majitelů dómů nežli snad ve formě minimálního zvýšení nájemného. Co pomůže malému majiteli domu zvýšení nájemného? Může, má-li za nájemníky dělníky, jíti konečně také jen do určitého stupně, a část tohoto zvýšení mu odebéře berní fiskus. Máme za to, že by se malému majiteli domu nejlépe pomohlo daňovými úlevami, aby břemena způsobená, ochranou nájemníků částečně mohla býti paralysována.

Argumentace odpůrců ochrany nájemníků, že předně vázané hospodářství má býti zrušeno a za druhé že domy s nízkým nájemným ničeho nevynášejí, není po mém názoru směrodatná. Musíme se dívati na věc s jiného hlediska a uvážiti, zda by zrušení ochrany nájemníků obyvatelstvu a státu nepřineslo mnohem více škody nežli se majitelům domů přináší užitku. My, kdož jsme venku, vidíme, co se dnes již děje v případech, kdy majitelé domů již mohou nájemníka vypověděti, kterého po uplynutí lhůty pro exekuční vyklizení konečně vystěhují. Je málo obcí, ve kterých nejsou ve stodolách, jež jsou majetkem obce, umístěny kusy nábytku mnohé chudé rodiny. Rodiny jsou přímo roztrženy, dítě, žena a muž bydlí každý jinde. Nábytek těžkou prací uspořený se ničí, poněvadž do těchto stodol prší a všechno se rozklíží. Vidíme-li tyto věci a představíme-li si, co by se mohlo státi, kdyby ochrana nájemníků byla zrušena, pak myslím, že žádný zástupce lidu nebude moci převzíti za to odpovědnost a hlasovati pro zrušení ochrany nájemníků.

Soukromé hospodářství po našem názoru naprosto nedovede soukromou iniciativou odstraniti bytovou nouzi. Vrátím se ještě obšírněji k vývodům kol. Tschakerta. Pamatuji se, že právě v prvé době po převratu, když jsme měli skutečně dobrý a upotřebitelný stavební zákon, právě tehdy německé měšťáctvo tento zákon sabotovalo. Připouštím, že opatření peněz své doby nebylo snadné, ale vím také ze zkušenosti, že, když stavební zákon uplynul, mnozí němečtí stavitelé si teprve na jakési poradě vzpomněli, že také oni by mohly využíti stavebního zákona, jak to činili Češi; měli jsme pak plno intervencí, abychom se zasadili o to, aby stavební zákon, stavěti se státními podporami, zase nabyl platnosti. Částečně zde také německé měšťáctvo zná vinu na tom, že se po převratu stavebního zákona nevyužilo tak, jak ho mohlo býti využito.

Ochrana nájemníků končí podle tohoto zákona r. 1940. Odstupňování, které pojato bylo do zákona s naším souhlasem, nevyhovuje nám úplně. Je to právě kompromis nelze prosto říci, že musí vyhovovati jen jedné části bydlících a druhé nikoli. Vítáme, že se alespoň podařilo upraviti odstupňování tak, že hlavně pro dělníky a nezaměstnané, kteří nemohou platiti vyšší nájemné, je snesitelné. Jestliže se ochrana nájemníků zrušuje také pro jednopokojové byty u majitelů, kteří mají určitý příjem, pak je to ještě spíše snesitelné, nežli kdyby se ochrana nájemníků zrušila pro všechny byty bez ohledu na příjem. Ochrana nájemníků potrvá pro obytné kuchyně nadále a přejeme si jen, aby vláda při označování krajin, pro které ochrana nájemníků také pro jedno- a dvoupokojové byty podle §§ 3 a 5 nadále potrvá, tohoto dobrodiní zákona v nařízeních hojně používala.

Můžeme klidně říci, že nás předloha zcela neuspokojuje, že však skutečně více docíliti nebylo možno a že jsme se po celý čas poctivé snažili utvářiti ochranu nájemníků takovým způsobem, že bydlení pro dělníky jest ještě snesitelné. Doufejme však jen, že větší plynulost peněz, která tu prý nyní jest, nám umožní podle nového stavebního zákona stavěti více malých bytů. Víme, že uvedení garanční sumy 300 milionů snad trochu zaráží, že ve skutečnosti není tak snadno záruky docíliti, než jak si to kdo představuje. Souhlasím v tomto bodu s kol. Tschakertem, poněvadž jsem sám několik takových případů prodělal a přál bych si, aby byrokracie jednala se žadateli trochu příznivěji, neboť jsou to obyčejně lidé, kteří se v těch věcech nevyzrají a nemá se jim to dělati ještě obtížnějším, nežli to beztak již jest.

S obcemi je to zvláštní věc. Kdo působí v obcích, ten ví, že právě na naléhání dělnických zástupců byly v posledních letech prováděny obecní stavby za pomoci státních podpor a že to dnes pro mnohé obce znamená břemeno, poněvadž mnozí obyvatelé těchto domů nemohou platiti nájemné; a to jde do statisíců. Tyto nedoplatky, jež obecní stavby vykazují, nemají a nesmějí však obcím bráti odvahu. Musíme říci, že v této otázce u občanských zástupců v obcích namnoze vůbec není sociálního cítění a že je potřebí největší námahy dělnických zástupců, mají-li v některé obci docíliti toho, aby se obecní zastupitelstvo zasazovalo trochu více o byty pro nejchudší vrstvy. Skutečnost těchto nedoplatků nájemného není věru povzbuzující a v mnohých obcích bude to důvodem zamítati vzhledem k těmto nedoplatkům návrhy dělnických zástupců na opatření většího počtu bytů. Obávám se, že tímto ustanovením, že obec může stavěti obytné kuchyně, skutečně nebude mnoho vykonáno. Částečně také obce nemohou a souhlasím s poznámkou, že pro nedostatek peněz a úvěru není možno stavěti. Zde musíme se my zástupcové lidu zasazovati o to, aby se konečně zahájila akce pro oddlužení obcí. Kdyby se tato akce byla bývala provedla již při tvoření tohoto zákona, bylo by obcím snáze stavěti byty na základě tohoto stavebního zákona. Dlužno tedy počítati s tím, že zde nebude mnoho vůle prováděti takovéto stavby v obcích. Důvod odpůrců ochrany nájemníků, co se má státi s těmi malými byty, přijde-li zase konjunktura a také velké masy obyvatelstva budou chtíti lepší byty a budou si snad hledati lepší byty, tento důvod netáhne. Přebytek bytů bude zajisté vždy zase vyrovnán přírůstkem obyvatlstva.

Vítám, že konečně prodloužen byl zákon o odkladu exekutivního vyklizení, lex Meissner.

Nyní několik slov k vývodům kol. Tschakerta. Zmínil jsem se již, že nám zkušenost ukázala, že privátní iniciativa nedovede odstraniti bytovou nouzi. Každá stavba se po celá léta vždy ještě zúrokovala. Ve zcela malých městečkách vybíralo se nájemné, které proti předválečným činžím bylo zkrátka obrovské. Vzpomínám na místa, kde normální nájemné činilo ročně 200 až 300 Kč, a kde se pak v novostavbách žádalo a také platilo nájemné 1.500 až 2.000 Kč. Nebylo tedy překážek pro soukromníka, aby stavěl, stavební náklad se zcela dobře zúrokoval. Ale obava soukromníků, že nájemné z bytů poklesne, zrazovala je od toho, aby stavěli. Když pak někdo stavěl, pak leda z toho důvodu, že sám potřeboval byt pro sebe. Ale aby se stavěly byty pro nájemníky, stávalo se jen zřídka, ba skoro vůbec ne. Obavy kol. Tschakerta, že se budou stavěti šesti až sedmipatrové domy s těmito malými byty, myslím, že také nejsou opodstatněné. Nejvýše by tomu mohlo býti ve velkých městech. A konečně mám za to, že na konec takovýto dům vždy ještě je lepší nežli takové kolonie, jaké vidíme kolem Prahy. Vítám jen okolnost - a proto jsem řeč sen. Tschakerta tak pozorně sledoval - že pan Tschakert se dnes již více nezmínil o konsumních spolcích, neboť stavební zákon, na kterém se dnes usnášíme, neliší se v podstatných bodech v nejmenším od dřívějších stavebních zákonů. Pan kol. Tschakert dnes nevypravoval, že následkem stavebního zákona budou konsumní spolky zase stavěti na státní útraty. Myslím, že pan kol. Tschakert se již trochu poučil a že si navykl v senátě mluviti trochu věcněji, a že poznal, že takovéto žertíky, kterých se obyčejně používá na schůzích lidu, v zastupitelství lidu skutečně nejsou na místě. Přání kol. Tschakerta, aby se do továren vestavěly byty, působí na mne podivně, ježto sám prohlásil, že jest odborníkem. Vím o dvou místech, kde by učiněn pokus: v Krásné Lípě může se přece kol. Tschakert sám přesvědčiti, v továrně se vestavěly byty a tam je zřejmé, že tato přestavba v továrnách stála mnohem více, nežli kdyby se byl celý dům postavil znovu. Nerozumím tedy, jak může odborník něco takového navrhovati.

Pánové, pan kol. Tschakert se nevyslovil ani pro ani proti ochraně nájemníků, ba chceme-li vyvoditi závěr z jeho vývodů, pak je více proti ochraně nájemníků. Nepřátelství měšťáctva a tedy také sudetskoměmecké strany proti přebytku bytů je lehce vysvětlitelné. Mám na př. u nás takový případ. Dotčený majitel domu je velmi dobrý přívrženec sudetskoněmecké strany. Pánové, tento majitel domu měl ve svém domě nájemníka pod ochranou nájemníků, kolářského mistra. Kolářský mistr měl 2 pokoje, kuchyň a velmi vlhkou malou dílnu. Ztrpčoval kolářovi život tak, až to tomu bylo hloupé, takže se vystěhoval. Za tento byt platil kolářský mistr 800 Kč měsíčně. Nyní poslyšte, co majitel domu z tohoto bytu udělal. Udělal z něho 3 byty, z dílny jeden byt, trochu ho nabílil, a z těch dvou pokojů a kuchyně udělal také dva byty, a tak z bytu, ze kterého vybíral pod ochranou nájemníků dříve 800 Kč, vybírá nyní 2.800 Kč. Ano, vidíme-li tyto věci, chápeme již, proč je měšťáctvo proti přebytku bytů. Pánové, můžeme vám poraditi, jste-li pro sociální bydlení, abyste začali u přívrženců své vlastní strany. Pan kol. Tschakert mezi jiným chválil také Německo. Včera četl jsem v novinách zprávu, kde se psalo, že se svého času pyšně hlásalo, že do dvou let zřízena bude v Německu síť automobilových silnic o délce 7000 km. A nyní se konstatuje, že dosud je hotovo přesně 179 km! Myslím tedy, že není na místě bráti všechno za bernou minci, co se s německé strany vytrubuje o tomto báječném opatření práce. Také by bylo bývalo pro pana kol. Tschakerta lépe, kdyby se nebyl zmínil o tomto zvláštním programu sudetskoněmecké strany pro opatření práce. Kde kdo se již tomu směje, pánové, a když zde v senátě vždy znovu přicházíte s touto bajkou a vždy znovu mluvíte o těch 300.000 nezaměstnaných, kteří mohou nalézti práci, a vždy znovu mluvíte o tom, že podáváte návrhy, které třeba jen přijmouti, pak to tak velké strany, jakou jste vy, skutečně není důstojné. To na trvalo nepotáhne. Bude se konečně žádati od vás něco konkretnějšího nežli tyto fráze.

My tedy jsme pro předlohu, o které se dnes máme usnésti, poněvadž máme za to, že je to kompromis, který je přijatelný také pro socialistické strany, a přejeme si jen, aby také hojně používáno bylo ustanovení, která nařízeními poskytují vládě prostředky, zachovati pro určité krajiny ochranu nájemníků ještě déle nežli do r. 1940. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášena paní sen. Vetterová-Bečvářová. Uděluji jí slovo.

Sen. Vetterová-Bečvářová: Slavný senáte! Při příležitosti projednávání zákona o stavebním ruchu vzpomínám slov ministra dr Rašína: Zvalorisujte gážistům gáže, zrušte ochranu nájemníků, dejte novým domům dlouhodobé daňové úlevy a ponechte stavební ruch soukromému podnikání! Neuskutečnilo se pranic z těchto návrhů vynikajícího hospodáře. Dnes slyšíme zato oprávněné stesky se všech stran, se strany bytových družstev i se strany soukromého podnikání. Bytová družstva tonou dnes ve starostech, kterak nahraditi úbytek nájemníků, kteří vybírají své vklady a stěhují se sice do méně komfortních, ale lacinějších bytů ve starých domech.

Ministerstvo soc. péče vydalo si velmi krásné heslo: Poříditi občanstvu laciné, hygienické, komfortní byty. To však byl úkol pro čaroděje. Dobré bydlení je známkou hospodářského blahobytu a jeho logickým důsledkem. Nejprve musíme dát občanstvu blahobyt, dobře bydlit dovede již potom samo. Dnešní situace stavebního ruchu je čítankovým příkladem toho, jak řízené hospodářství státu nemá vypadati. Nepřezírám ani trochu situaci, za které náš stát převzal domovní majetek. Jsem si vědoma, co znamenalo vázané bytové hospodářství již za Rakouska a co znamenaly změněné finanční poměry. Ale my jsme nebyli jediným státem, který byl postaven před nutnost řešiti bytovou otázku. Na příklad v Holandsku dali stejnoměrnou podporu každému, kdo chtěl v té riskantní době podnikat, a dnes, jelikož tam zároveň uvolňovali ochranu nájemníků, je tam již bytová krise starou a ošklivou, překonanou bájí. Ptala jsem se jedné holandské žurnalistky, co jí nejvíce bije do očí, jaký je rozdíl mezi naším životem a mezi životem u nich. Řekla mi: že se u vás špatně bydlí. U vás považujete čtyřpokojové byty za luxus, u nás má čtyřpokojový byt každá dělnická rodina. Je tam ložnice pro rodiče, ložnice pro syny, pro dcery a společná místnost. Tak zvaný střední stav obývá v Holandsku nejméně 7 místností. Ovšem Holandsko je bohatou zemi, která nebyla dotčena válkou, bytová kultura není tam kulturou od včerejška. U nás jsme bydleli špatně již za Rakouska. Stačilo podívati se do Německa, abychom viděli ten rozdíl. Důvodem naší nedostatečné bytové kultury bylo veliké zatížení daňové domovního majetku již za míru. Bytová domovní daň znamenala veliké procento přímých daní. Dnes činžovní daň se ponenáhlu zvedá z mizivého procenta, na které klesla po válce.

Řízené hospodářství domovní nedovedlo se uvarovati, aby neničilo soukromý domovní majetek. Zapomnělo se, že domovní majetek je spolehlivým zdrojem státních příjmů a že domácí je vlastně nejlacinějším orgánem berní správy. Ovšem že lze říci, že vlastníci domů uchovali si svůj majetek přes válku, zatím co ostatní, kteří měli svůj majetek v penězích, skoro o všechno přišli. Ale je zde jeden psychologický důvod, který nelze přezírati. I před válkou mohlo mnoho lidí míti aspoň domky, ale báli se obtíží spojených s celkem nevýnosným domovním majetkem. Bylo mnohem pohodlnější dáti si peníze na záloženskou knížku a míti je kdykoli k disposici.

O skutečném blahobytu domácích přesvědčila by nás nejlépe statistika, kdybychom ji měli, která by nám totiž ukázala, kolik z těch starých domácích uchovalo si svůj majetek přes válku a po válce. Domy ovšem zůstaly, ale jejich majitelé se vyměňovali. Ještě r. 1918 byl prodán na Vinohradech 4patrový činžák za 100.000 Kč a hotel na Václavském náměstí prodával se přímo před převratem za 300.000 K. Rodiny, které byly nuceny opírati se o domovní majetek, t. j. takové rodiny, pro něž znamenal majetek uložený v domě podporu na stáří, t. j. rodiny živnostníků a obchodníků, nebo vdovy po živnostnících a obchodnících, mohly mluviti za války, když domy byly nevýnosné, o opravdové bídě. A nebylo možno vždycky tyto domy prodati, poněvadž nebyla důvěra v domovní majetek, který nic nenesl, a po válce potom, když zasáhly regulační komise do otázky domovní, stávalo se velmi často, že o dům, který byl v regulační čáře, prostě nikdo nestál a dodnes nestojí.

Nebudu se rozšiřovati o známých věcech, že totiž ochranou nájemníků byli chráněni často lidé velmi zámožní, často i lidé, kteří odpronajímali pokoje a jimž jejich pronájem vynášel více než majiteli domu celý výnos domovní. Ale nezasvěcencům zdálo se, že patrně není ideálnějšího stavu nad stav majitelů domů a že největší příjemnost záleží v tom, že prostě vybírají činže. Jak tento ideál vypadá ve skutečnosti, o tom by nám mohla podati nejlepší zprávu obec pražská, která prostavěla 324 mil. Kč a zvětšila tím svoji zadluženost o 36,6%. Nedoplatky činžovní činí 2 mil. Kč ročně. U nás se zapomnělo, že domovní majetek je obchodem s byty a že jako do každého obchodu i do tohoto musí býti určitý kapitál, aby bylo možno čeliti eventuelnímu risiku a aby bylo odkud vzíti na předvídané a někdy i nepředvídané investice. Stále ještě nepřestala platit slova písma o domě, který byl vystavěn na skále a o nějž se příboj a bouře marně opíraly, a o domě, který byl vystavěn na písku a jehož pád byl strašlivý.

Nejprve když krátkodobý zákon o úlevách daňových na novostavby způsobil stavební horečku, slyšeli jsme velké stížnosti - a oprávněné stížnosti - na přemrštěně vysoké činže. Ovšem investice stavební byly vlastním nákladem těchto vysokých činží. Ani družstva státem tolik favarisovaná si dnes svou situaci nikterak nechválí. I ona nesou těžce pokles činží a velkou nabídku bytovou, jakožto důsledek příliš drahého stavebního nákladu. Tak jako se dříve uměle dělala bytová tíseň tím, že vymírající rodiny obývaly často zbytečně velké byty, poněvadž byly lacinější než nové byty malé... (Sen. Juran: A že tři rodiny bydlí často v jednom bytě, o tom nemluvíte, paní kolegyně?) Také k tomu přijdu.

Tedy jako se dříve uměle dělala bytová tíseň tím, že vymírající rodiny obývaly často zbytečně velké byty, poněvadž byly lacinější než byty malé, tak se nezdravými injekcemi vystavělo, příliš mnoho velkých bytů, které dnes zejí prázdnotou také proto, že rapidně poklesl blahobyt našeho občanstva. Snad jednou, až blahobyt stoupne, obsadí se i tyto byty, ale kolik podnikatelů bude zatím ožebračeno?

Kromě bytových družstev, která stavěla činžovní domy, chvějí se obavami o budoucnost svého majetku také ti, kteří stavěli rodinné domky. V jejich případě byly učiněny dvě základní chyby: Rodinný domek není vůbec nouzovým typem, je typem luxusním, protože pro jeden byt je nutno stavěti sklep, půdu a obyčejně se k němu také přidává dvorek a zahrádka. Doba krise dokázala, jak nemožně slabou finanční základnou pro stavbu rodinného domku bylo požadovaných pouhých 10%. Ale bylo hodně i těch stavebníků, kteří neměli ani těchto 10% a vypůjčili si je u svých příbuzných, protože doufali, že jejich domek je příbuzným dostatečnou zárukou, že půjčili někomu, kdo byl úvěru schopný. Místo toho, abychom bytovou nouzi odstraňovali, dělali jsme bytovou kulturu. Teď, kdy cena domku klesla na 2/3 až 1 původního stavebního nákladu, objevuje se těmto lidem jejich zadluženost v celé tíživé jistotě.

Výstava v Jičíně, konaná před 3 lety, ukázala nám velmi pečlivě vypracovanými diagramy, do jaké míry se stát zúčastnil na stavebním ruchu družstevním.

Citovala jsem na počátku své řeči názor ministra dr Rašína a teď připojuji k němu názor ministra dr Engliše z r. 1924 ze spisu "Otázky a názory": "Nikdo proto není proti tomu, aby se zlepšilo bydlení zejména méně majetných, ale s toho hlediska byl by stát udělal lépe, kdyby nebyl dával žádných podpor a sám postavil sta činžáků s nejmenšími byty."

Bylo by se stalo aspoň jedno: Stát by nebyl ztratil přehledu o skutečné potřebě bytové. Nebylo by došlo aspoň ke zjevu, že jednotlivá družstva začala si konkurovati navzájem, přetahovala nájemníky nejen z domů soukromých, nýbrž i vzájemně sobě.

Chaosem, který u nás nastal ve stavebním podnikání státem podporovaném, to je v družstvech, a státem vlastně ubíjeném, to je v soukromém podnikání, dospěli jsme ke stavu, jenž je dnes hlavním znakem podnikání v oboru staveb domovních, ke stavu naprosté nedůvěry.

Dříve byly domy považovány za nejbezpečnější, třeba ne nejvýnosnější uložení kapitálu. Důvěra byla tak veliká, že bylo možno získati na 75%, ba až i na 90% úvěru. První hypoteka měla sirotčí jistotu.

Této úvěrové možnosti používali stavitelé, kteří byli nejlepšími a nejcitlivějšími regulátory stavebního trhu. Byla-li konjunktura, stavěli na objednávku, byla-li stagnace, stavěli ve své vlastní režii a tím vyrovnávali nezaměstnanost.

Počítá se, že na stavebním podnikání bylo účastno přímo asi 40% dnešních nezaměstnaných, nepřímo asi 17%, celkem asi 60%. Ovšem, nikdo rozumný nemůže žádati, aby horečné tempo stavební z let 1926 a 1929 bylo ustavičně zachováváno.

Jsou tu však ještě jiné úkoly, kterým by se měla mohl stát věnovati, kdyby nebyl dnes již vyčerpán právě proto, že se až příliš angažoval v bytové politice.

Naše strana zdůraznila již velmi často, že se nestaví principielně proti t. zv. řízenému hospodářství. Od doby, co svět zná pojem státu, také ví, že státní moci ať absolutistická, ať ústavní, usměrňovala hospodářský život svého teritoria.

Ale jakým způsobem a do jaké míry, na tom právě záleželo státnické umění jednotlivých vlád a podle toho vyhlížela stopa, kterou zanechaly po sobě v dějinách: buďto požehnaná nebo prokletá.

Zahálí-li u nás nyní 3/4 milionu lidí, je to 6 milionů pracovních hodin denně, které nejenom že jsou nikomu k užitku, ale jsou skutečným břemenem nejenom nezaměstnaným, nýbrž i všem pracujícím, kteří musí přímo nebo nepřímo dopláceti na své nezaměstnané spoluobčany. Na mzdách ztratí tito lidé 3 miliardy Kč ročně, a o ty je ochuzován vnitřní trh.

Tragickým nedopatřením zákona o stavebním ruchu bylo, že horečkou jím způsobenou bylo nastavěno příliš mnoho velkých bytů. Vládní návrh zákona tisk 329 v hlavě V. přináší zákonná opatření pro stavbu co možno nejlevnějších bytů. (Zpravodaj sen. Modráček: Statistika dokazuje, že nebylo nastavěno zrovna mnoho velkých bytů! To je falešné!) Na každém druhém domě je dnes zase již cedulka. (Zpravodaj sen. Modráček: My máme pohříchu prázdné byty o pokoji a kuchyni!) Poněvadž to lidé nemohou platiti, poněvadž i ty jsou neúnosné. (Výkřiky senátorů strany komunistické.)

Onehdy na dělnické schůzi říkali dělníci sami, že by si spíše přáli, aby byly byty uvolněny a aby byla práce při jich uvolnění, než když jsou.sice pod ochranou nájemníků, ale nemohou platit ani minimální činže. (Výkřiky sen. Jurana.)

Mám za to, že za nynějších drahotních poměrů velmi levné byty jsou sice zbožným, ale nesplnitelným přáním. Teprve úplné uvolnění ochrany nájemníků ukáže, jak veliká je skutečná potřeba malých bytů. Dojdeme asi k téže zkušenosti, k jaké jsme došli v poválečné době u všech obchodních artiklů: jakmile se jejich prodej uvolnil, bylo jich dosti. Majitelé starých domů nechtějí míti své domy vyprázdněny a u nájemníků, s nimiž dobře vycházejí, přijmou rádi pouhé zvýšení činže, odpovídající poměrům, než aby je vypovídali. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Při výstavbě nových čtvrtí zapomíná se také rádo, že dopravní prostředky, jichž musí lidé tam bydlící použíti, velmi zdražují bydlení.

Jak neorganicky se připínal tento vybičovaný stavební ruch k životu dnešního hlavního města, toho dokladem je volání obce pražské po zákonu o stavební uzávěře. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Jednou z nejhlavnějších stížností stavebních živností je, že jejich pohledávky úplně zamrzly, a to nejen u stavebníků soukromých, nýbrž i u státu a jiných korporací veřejnoprávních. Zájemci odhadují dluhy státu, vzniklé z tohoto titulu, na 500 až 600 mil. Kč. Podobná je historie, pokud se týče okresů a obcí. (Zpravodaj sen. Modráček: Nejhoršími platiteli jsou stavitelé, ti zabili tisíce živnostníků jen v Praze!) Ovšem, poněvadž jim neplatí stavebník.

Myslí-li tedy odpovědní činitelé, že se zaslouží o oživení stavebního ruchu, když jej budou takto honorovati, měli by si uvědomiti, že pohledávky přímo nedobytné nejsou pražádnou výhodou pro stavební živnosti, nýbrž, že je přímo ničí. Žádáme, aby vláda připravila pro investice náležité finanční základny. Vítali jsme příslib pana předsedy vlády, že na investice se dostane ve třech etapách 1.800 mil. Kč, ale musíme konstatovat, že nebyla zadána ani jedna desetina této částky a že započaté práce byly zase zastaveny. Při tom nepoužívá stát svých dluhů, o nichž jsem se zmínila, vůči stavitelům při úlevách daňových. Jediné snad prospívají námi navrhované bony, které stavitelé s radostí přijímají. I pro stát měla by platiti finanční morálka, která platí pro jednotlivce: nejprve musím zaplatiti své staré závazky a pak se teprve pustím do nových.

Beze sporu nejzdravějšími stavebními investicemi jsou dnes opravy starých domů. V naší republice máme přes 180.000 domů starších než 10 let, které potřebují nutně opravy. Zachraňovati a udržovati věci již existující je povinností každého pečlivého hospodáře. Počítáme-li jen s minimálním nákladem na investice, docházíme k miliardovým celkovým nákladům. Loni přišel zákon o daňových úlevách na opravu starých domů příliš pozdě. Kromě toho veliké úřední potíže, které se činily při tom majitelům starých domů, odvrátily mnohé od zamýšlených oprav.

Shrnuji názor svého klubu na zákon o podpoře stavebního ruchu a na zákon o ochraně nájemníků v tyto věty:

Trváme na uvolnění vázaného hospodářství vůbec, hledíce k hospodářským a sociálním škodám, které z nesprávně pochopeného a špatně prováděného hospodářství řízeného vznikají. Proto usilujeme také o to, aby majitelé domů byli uvedeni v brzku v plné užívání svých práv, což vyžaduje zrušení ochrany nájemníků, tato práva omezující. Není to jen v zájmu domovního majetku, nýbrž stejně v zájmu nájemníků v bytech a provozovnách nechráněných. Ochrana nájemníků v domech starých vyřazuje chráněné byty a provozovny z bytového trhu a podněcuje tak zdražování bytů a provozoven nových. Tím se právě zhoršuje sociální postavení a schopnost soutěže nově se zařizujících rodin a živností.

Vázanost části pronajímaných místností jest také velikou překážkou normálního rozvoje stavebního ruchu a zvyšuje podstatně nezaměstnanost vůbec, a zejména nezaměstnanost stavebních živností.

Vázané hospodářství bytové mělo býti zrušeno včas, v době konjunktury, kdy by byla tato likvidace prošla bez velkých sociálních nesnází. Nyní naproti tomu trpíme těžkou hospodářskou krisí, které vláda nedovedla čeliti, ba svou hospodářskou politikou způsobila zdražování nejdůležitějších životních potřeb, zatím co důchody obyvatelstva neobyčejně poklesly.

Je zřejmé, že by zdražení dosud chráněných bytů a provozoven, nájemníků sociálně slabých mohlo značně ohroziti jejich hospodářské postavení a životní úroveň.

Proto při přechodu k obnově normálního stavu v domovním hospodářství třeba hleděti k těmto sociálním zájmům a zachovati dočasně ochranu nájemníků, kteří toho nezbytně potřebují vzhledem k své nezaměstnanosti, nepatrným důchodům a podobně, ovšem s výhradou, že se tak nemůže státi jen na útraty majitelů domů.