Doporučuji slavnému senátu, aby osnova zákona tisk 128 byla přijata tak, jak byla vládou předložena. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen. Jednání je skončeno, přikročíme proto ke hlasování.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Jsou nějaké námitky? (Námitky nebyly.) Námitky nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva senátu podle § 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Táži se pana zpravodaje sen. Foita, zda navrhuje nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Foit: Nikoli.

Předseda: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí, schválenou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formuli byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém.

Navrhuji, aby sloučeno bylo projednávání o odst. 3 a 4 pořadu, poněvadž osnovy ty spolu věcně souvisí.

Jsou to:

Kdo souhlasí s tímto mým návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj jest přijat. Zpravodaji k vládnímu návrhu zákona o stavebním ruchu jsou: za výbor soc.-politický sen. Modráček, za výbor rozpočtový ser. Zimák; zpravodajem k vládnímu návrh zákona, týkajícího se bytové péče, je za výbor soc.-politický sen. Machovský.

Uděluji slovo prvému zpravodaji k vládnímu návrhu zákona o stavebním ruchu p. sen. Modráčkovi.

Zpravodaj sen. Modráček: Slavný senáte!

R. 1932 byla předložena posl. sněmovně vládní osnova bytového zákona, která řešila všechny otázky bytové péče, nejen podpora stavebního ruchu a regres, nýbrž i ochrana nájemníků, kterážto měla podle této osnova vypršeti r. 1946. Kdyby tehdy byla bývala tato osnova projednána a uzákoněna, nemuseli jsme se každý rok těmito otázkami znovu zabývati. Bohužel, osnova tato narazila na odpor různých stran, nedostala se k parlamentnímu projednávání, prostě letěla do koše, a tak dnes stojíme a budeme ještě v příštích letech stát před nevyřešenými otázkami bytové péče a budeme se s nimi fretovat, jak se zdá, ještě po dlouhá léta.

Před sebou máme osnovu zákona o stavebním ruchu, jejíž činnost je opět omezena pouze na krátkou dobu, na dobu 2 let, t. j. pra započaté stavby do konce r. 1937. Byla nadhozena otázka, je-li vůbec třeba takového zákona, jenž hodlá podnítit stavební ruch státními zárukami, po případě státními finančními podporami.

Slyšíme z kruhů soukromých majitelů domů, k nímž se připojili též stavitelé, že bude-li zrušena ochrana nájemníků a obnoví-li se volný bytový trh i pro byty dosud chráněné, že se pozvedne sám o sobě stavební ruch, neboť odpadne konkurence levných bytů ve starých domech s byty v domech nových a zvýší se zároveň poptávka po nových bytech. Z jakého důvodu, to není obyčejně vysvětleno.

Dovolte, abych se o této otázce několika slovy vyjádřil. Je ilusí domnívati se, že zrušením ochrany nájemníků se pozvedne stavební ruch novostaveb. Pokles stavebního ruchu v posledních třech letech má příčiny všeobecně hospodářské a nesouvisí naprosto s otázkou ochrany nájemníků. Víme, co to je. Je to pokles výdělečnosti, nezaměstnanost, a v důsledku toho partaje se tísní namnoze po dvou v jednom bytě, z větších bytů se stěhují do menších, a to nejenom v těch případech, kde běží o byty několikapokojové, nýbrž dnes to vypadá tak, že z bytů o třech obytných místnostech se stěhuje rodina do bytu o pokoji a kuchyni, a z bytů o pokoji a kuchyní utíkají nájemníci do bytů o 1 obytné místností, z poschodí anebo z přízemku do sklepů, a druhé poschodí utíká do mansardy. Takový je dnes pohyb nájemníků. Vedle toho se platí nájemné hůř, nájemníci je zůstávají často dlužni, a v důsledku toho také poklesla rentabilita novostaveb, přes osvobození daňové a jiné výhody. A rozumí se samo sebou, že tyto všecky okolnosti zabrzdily stavební ruch.

Tedy pokles stavebního ruchu, opakuji, nemá naprosto co činiti s ochranou nájemníků. Jen v jednom bodu bych přiznal, že by zrušení ochrany nájemníků mohlo povzbuditi stavební ruch, totiž v pracích obnovovacích, ze kdyby nebylo překážek, které brzdí dnes práce obnovovací.

Pokud se týče větších prací, na př. přestaveb domů anebo staveb nových domů na místě starých, tu zákon o ochraně nájemníků vůbec nebrzdí stavební ruch, neboť hodlá-li stavebník provésti, jak se v zákoně praví, stavbu užitečnější, může si vymoci soudní zrušení ochrany nájemníků pro dotyčný dům. Soudy v tomto ohledu si počínají dosti blahovolně, vyhovují takové žádosti, jen když je poněkud odůvodněna, poněvadž mají na zřeteli podporu zaměstnanosti. Tedy, kdo chce bourati starý barák a postaviti si nový, tomu ochrana nájemníků nevadí, kdo chce důkladněji adaptovat starý dům, z bytů nedokonalých učiniti byty lepším s moderním zařízením, tomu také zákon o ochraně nájemníků v této věci nevadí, nanejvýše že se musí podrobiti určité soudní proceduře, má jisté výlohy a třebas i jisté nepříjemnosti, ale náhradu nájemníkům nemusí dát; nájemníci dostanou výpověď bez jakéhokoliv nároku na náhradu nebo opatření náhradních bytů.

V těchto případech, jež by hlavně mohly přispěti k povznesení stavebního ruchu, zákon ochraně nájemníků žádné patrné překážky nečiní. Pakli se této výhody používá měrou nedostatečnou, není tím vinna ochrana nájemníků, nýbrž zákon o přímých daních. Zákon o přímých daních totiž vylučuje ze zvýhodnění daňového, z osvobození všechny adaptace a přestavby, při kterých nebyl zbořen dům do základů nebo aspoň křídlo domu. I když přestavujete dům tak, že ponecháte jenom vnější zdi, a celý vykucháte a úplně uvnitř přestavíte, to se neuznává podle zákona za přestavbu, která má nárok na daňové úlevy podle zákona o přímých daních. To ztěžuje přestavby domů, poněvadž když takový majitel starého domu chce podniknouti přestavbu, která ho bude stát veliké statisíce, a najednou vidí, že bude podléhat přirážkám a perným dávkám obecním, samozřejmě ho to odraďuje, poněvadž musí-li v důsledku vynaloženého kapitálu kalkulovat byty, které tam byly dříve za 600 až 800 Kč, na 3500 Kč - ovšem byty s moderním příslušenstvím - pak samozřejmě se do starého domu, třebas adaptovaného, nájemníci nehrnou. Vedle toho mu z této činže mnoho nezbývá na nutné výdaje, na zúrokování vynaloženého kapitálu a na úhradu anuit z vypůjčeného kapitálu. To je vada zákona o přímých daních a té by si měli všimnouti všichni, kteří žalují na nedostatečný stavební ruch u starých domů.

Musím zde poznamenat, že úlevy, které jsou poskytovány pro opravy domů podle vládního nařízení vám známého, jsou nedostatečné, aby podnítily větší měrou stavební práce, poněvadž nenahradí příslušnému stavebníkovi - zejména při větších a nákladnějších pracích - zdaleka výlohy, které s tím měl.

Já naopak jsem toho mínění, že zákon o ochraně nájemníků tak, jak ho teď budeme projednávat, může přispět k povznesení stavebního ruchu, pokud se týče starých domů, a to v tomto smyslu: dosud majitelé starých domů se nechtěli pouštěti do větší práce obnovovací nebo do přestavby proto, poněvadž si myslili, že "za rok" bude po ochraně nájemníků. To už se traduje několik let, že se stále myslí, že "republikánská strana už to nepustí", atd. Ale dnes jest jasno, že se ochrana nájemníků zruší částečně až r. 1940, u nejmenších bytů ještě později, takže odpadá tato naděje. To bude mít dobrý vliv, že se nebudou oddalovat větší adaptace, po případě nákladnější přestavby starých domů. Takových přestaveb je potřebí, aby se spousta sešlých domů v Praze, ve větších i menších městech, nahradila lepší stavbou, poněvadž již straší. Vezměte třebas Palackého třídu v Karlíně nebo Táborskou třídu v Nuslích, máte tam malé domky jednoposchoďové nebo dokonce přízemní, dávno už zchátralé, které tam pořád ještě straší a zahražují neobyčejně cenné místo s hlediska živnostenského a obchodního a velmi dobré místo také s hlediska bytového. Myslím, že ochrana nájemníků, zejména v tom znění, jak bude námi schválena, nebude škodit stavebnímu ruchu, nýbrž naopak spíše mu prospěje.

Pánové, kteří hledají pro stavební ruch všelék ve zrušení ochrany nájemníků, by neměli zapomínati, že při této otázce padá ještě na váhu stránka sociální, která má velký význam. Ze starých domů totiž vypadává při každém zrušení ochrany nájemníků, zejména v předměstích řada chudých lidí, kteří nemohou bydlet v obyčejné novostavbě, poněvadž jejich roční důchod nečiní třebas více, než je činže z bytu v novostavbě. V takových starých domech máme vdovy, jejichž příjem je sotva 3.000 Kč ročně, a invalidy; mající příjem od 2.000 do 6.000 Kč ročně. Ti nemohou bydlet v novostavbě, pro ně musejí býti zřízeny byty s únosnou činží. Není pochyby, že otázka úplného odbourání ochrany nájemníků těsně souvisí s otázkou stavby bytů pro chudé. To je skutečnost, které se ani největší nepřítel, ochrany nájemníků nemůže vymknout, nýbrž musí ji brát v počet; tato otázka se musí řešit. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) A právě tuto otázku, zjednání bytů pro chudé obyvatelstvo, které postupně vypadává a bude vypadávati z ochrany nájemníků, řeší předložená osnova zákona o stavebním ruchu, jak se na něm usnesla posl. sněmovna podle vládního návrhu.

V hlavě V přiznává osnova státní příspěvek na stavbu domů s byty pro chudé, že zaručuje stavebníku - a tím má býti obec - že uhradí státním příspěvkem úrokování a jiné náklady, spojené se zápůjčkou na takovéto domy, které by převyšovaly 3%. Poněvadž se žádá od obce, aby uhradila 1%, tu by podle tohoto znění bylo u takovýchto bytů třeba zúrokovat vypůjčený kapitál jen 2%, to ostatní by vzal na sebe stát; k tomu správa domů, opravy asi 1%, takže by bylo třeba uhraditi nájmem 21%. Rozumí se samo sebou, že při této nízké úhradě mohly by býti byty v takových novostavbách, určené pro chudé nájemníky, poměrně velmi levné. Počítáme-li, že by při nich odpadlo moderní zařízení, že by to byly byty o jedné místnosti, sice s vlastním uzavřením, ale jinak že by odpadly koupelny a jiné příslušenství moderní povahy, mohly by takové byty, jak se kalkuluje ve vládní důvodové zprávě k této osnově, přijíti na 600 Kč. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.) To platí ovšem o jedné místnosti; kdyby při tom byl kabinet, přišla by činže asi na 800 Kč. I kdyby tento počet byl příliš optimistický, přece jen je možno počítat, že by takový byt mohl býti dán v pražském obvodu za 700 resp. za 900 Kč, což by nebylo o mnoho více, než co platí dnes ve starých domech.

Tyto výhody přiznává osnova také pro osidlovací akci nezaměstnaných. I to je novinka v této osnově zákona o stavebním ruchu a je dlužno ji jen vítat, poněvadž opravdu pro tuto otázku jsme dosud neměli žádného zákonného ustanovení.

Jaksi nemile se mne dotklo, že posl. sněmovna vyloučila z V. a VI. hlavy vládního návrhu, kde běží o podporu staveb pro chudé obyvatelstvo a o podporu osidlovací akce pro nezaměstnané, jiné stavebníky než obce. Přiznávám, že by nebylo radno, aby okruh stavebníků na tomto poli stavební činnosti byl příliš rozšířen, ale nicméně když vládní osnova připouštěla výjimečně též i filantropické spolky, které by chtěly na sebe převzíti takový úkol, jako stavebníky se státními výhodami, které poskytuje obcím, tu myslím, že nebylo příčiny toho činitele vylučovat, a pakli to posl. sněmovna učinila, věc si nerozmyslila. Je potřebí si jen představit, že řada obcí nebude chtít se zabývat touto činností, která není příjemná, ale že by ochotně zákona využily, kdyby mohly přenésti tento úkol na nějakou korporaci pod dozorem, případně pod zárukou obce.

Toho v důsledku usnesení poslanecké sněmovny tato osnova zákona nepřipouští, a poněvadž podle zkušeností stavební činnost obcí v posledních letech byla poměrně malá - výhody pro stavbu bytů pro chudé byly poskytnuty už od r. 1934 a obce si jich dosud skoro ani nevšimly - mám za to, že vyškrtnutím těchto korporací z hlavy V a VI celá věc byla vážně poškozena. Ti pánové, kteří pro to hlasovali, nevzali do rukou statistiku, kde by viděli, že v posledních letech při značných výhodách zákona o stavebním ruchu z r. 1934 obce postavily v celé republice za příslušná léta do r. 1935 pouze 5765 bytů, kdežto stavební družstva postavila 23.500 bytů. Jak je z toho viděti, byla stavební činnost družstev více než 4krát větší než obcí. Ani tentokrát obce se příliš nepohrnou do stavební činnosti, zejména proto, že v mnoha případech stavby bytů pro chudé budou pro ně znamenati když ne nějak zvlášť znatelné finanční zatížení, poněvadž jde pouze o 1%, tedy to, že obec jako majitel a správce bude míti s těmi chudými nájemníky ohromné svízele, jak je viděti dnes v obecních domech nebo v bytech pro deložované atd., kdežto korporace, na kterou by se to přeneslo a která by to spravovala na svoje risiko, by si zde mohla počínati trochu obchodnicky. Byl by tu jiný pořádek a obec by se zbavila starostí i politických, které zde vznikají, když strany, jedna jako druhá, využívají těch lidí pro své volební úspěchy. (Sen. Mikulíček: Jsou o tom zkušenosti z minulého stavebního ruchu!) Jsou, a to i v jiných zemích, jak jsem uvedl již v rozpočtovém a soc.-politickém výboru. Proto řada měst v cizině domy, které postaví, svěřuje do správy všeužitečným korporacím, družstvům nájemníků nebo zřídí zvláštní spolky, které přejímají od obcí na svoji vlastní odpovědnost správu takových domů.

Podle znění návrhu zákona, jak vyšel z posl. sněmovny, je to nemožné. Tím byla učiněna chyba a jen pro tuto věc by bylo třeba osnovu poslati zpět. Tím bychom však projednání zdrželi, oba výbory, rozpočtový i soc.-politický, se vyslovily proti vrácení a tak bude třeba, aby věc nějakým způsobem byla vyřešena.

Dále bude potřebí, aby se přesně definoval pojem chudého. To je neobyčejně důležité, poněvadž toho může býti snadno zneužíváno. Jsou tam malé byty, ale známe u nás lidi, kteří se nedívají na žádnou bytovou kulturu, jen když bydlí lacino, a tu by se mohlo velmi snadno státi že by tam mohli ubírati místo skutečně chudým lidé, kteří mohou bydleti v novostavbě, v bytě dražším. Kdyby nebylo dbáno, aby takové byty byly vyhrazeny přísně pro chudý lid, byla by tím dělána konkurence ostatním novostavbám, družstvům i soukromým stavebníkům, a pak by se mnoho bytů pro chudé nepostavilo, poněvadž by se zdvihl veliký odpor a pobouření. A proto je potřebí, aby se ve vládním nařízení přísně definovalo, kdo je "chudý", a aby také přesně bylo dbáno toho, aby do bytů pro ně určených nepřišly jiné partaje než chudé. (Sen. Mikulíček: Je potřebí udělati pořádek i ve starých domech!) To máš pravdu, v tom s tebou jednou také souhlasím.

Pro byty jiného druhu - než byty pro chudé a pro byty související s osidlovací akcí nezaměstnaných - odpadá státní příspěvek, jenž byl podle zákona o stavebním ruchu z r. 1930 poskytován družstvům a obcím na stavbu bytů do 40 m² podlahové plochy pro nezámožné. Podpora státní omezuje se pro tyto a větší byty toliko na státní záruku, která se tentokrát rozšiřuje i na nájemné domy, jež budou stavět soukromí stavebníci. Jak známo, byla poskytována soukromým stavebníkům státní záruka a příspěvek od. r. 1924 jenom na stavbu rodinných domků; nyní se rozšiřuje i na nájemné domy. Rozdíl ovšem je ve výši státní podpory. U družstev a obcí může jíti státní záruka až do 90% stavebního nákladu, u soukromníků pouze do výše 75% stavebního nákladu. Vedle toho je osvobození daňové, které zůstává totéž jako v zákoně a stavebním ruchu č. 45/1930.

V rozpočtovém výboru bylo také uvedeno, že stát tím, že znova stanoví 300 mil. Kč na záruky, přejímá na sebe risiko. O tom není pochyby, to si nemůžeme zapírat, poněvadž, jak zkušenosti ukázaly, nejsou všechny stavby provedeny tak, jak provedeny býti měly, také nejsou všechny rentabilní, jak by rentabilní býti měly, a stát tu skutečně v mnoha případech přichází do situace, že se proti němu uplatňuje závazek převzatý státní zárukou. Navrhl jsem resoluci, kterou by se, myslím, toto risiko mohlo zmenšit; žádám, aby bytové oddělení v ministerstvu soc. péče bylo doplněno oddělením technickým, když ne vybaveným dopodrobna, tedy aspoň aby tvořilo jakýsi vrcholný technický úřad nad elaboráty, které přicházejí ze stavebních oddělení zemských úřadů. Navrhuji to ze své vlastní zkušenosti. Sám jsem poznal za Rakouska - to byly první stavby domů podporovaných státem - jak ohromný význam má, když přijde takový stavebník, ať je to družstvo nebo obec, do bytového oddělení ministerstva soc. péče a tam se s ním nejen vyřizují otázky právní, ale také se mu tam dají porady. Já jsem přišel po prvé s návrhy na stavbu dělnických bytů do ministerstva soc. péče ve Vídni; návrhy byly od obce schváleny, tam je jistý starý stavební rada hezky prohlédl, zavolal si mne a řekl mi: "Pane poslanče, chcete stavěti něco pořádného?" Já odpovídám: "Ano." - "Tak tohle hoďte do pece." Úředníci v oddělení právním neměli proti projektům vůbec žádné námitky, neboť byly úplně podle zákona, ale nebyly podle principů, jak se mají byty pro nezámožné vrstvy stavěti, aby byly levné a měly všechny náležitosti. "Chcete, abych vám poradil?" řekl mi ten starý pán. Povídám: "Ano." Hezky mi poradil, ukázal mi vzory, řekl mi, abych si koupil ty a ty knihy, tam že dostanu poučení. Udělal jsem to, podle toho jsem dal dělati nové plány a učinil jsem s tím nejlepší zkušenosti a dodneška se podle toho řídím. Ještě dnes vzbuzují domy, které stavím, hrůzu různých stavitelů tím, že místo 17 metrů do hloubky zastavuji jen 12 metrů, že hledím využíti pokud možno velikého místa pro volný vzduch, slunce a zeleň. Toto všecko se pokládá za luxus, ve skutečnosti to žádný luxus není, stavějí se tím nejen hodnotné byty, nýbrž i byty, ve kterých lidé rádi bydlí.

Když jsem před válkou stavěl první dělnické byty, byly sice o třetinu dražší než byty ve vůkolí, byly obtíže s pronajímáním, ale když se tam dělnické partaje nastěhovaly, pak jsem poznal, jak si dovedou i chudé rodiny zvyknouti na dobrý byt a jak si ho váží. Vypukla válka a za celou dobu války jsme neměli jediný byt volný, ačkoli v okolí byly byty prázdné. Musili tam dávati Poláky, Rumuny a všecky možné emigranty. Ženy, které byly na venkově, posílaly družstvu činži, ačkoli měly byt zavřený po 2 až 3 léta, aby si jej zachovaly. Ano, i chudý člověk má rád pěkný byt, nemusí býti nejlevnější, ale nesmí býti předražen. Právě proto, že osnova zákona hledí podporovati stavbu malých bytů pro nezámožné vrstvy, je potřebí, aby byly stavěny co možná nejúčelněji, aby vyhovovaly co možná nejlépe zdravotním požadavkům, požadavkům technickým, ale také požadavkům moderního pohodlí. A k tomu by bylo opravdu potřebí, abychom měli poradce v ministerstvu soc. péče, stavební oddělení zemských úřadů jsou oddělení ryze byrokratická. Oni tam jenom měří plochy bytů, srovnávají, odpovídá-li zákonu poměr velkých bytů k malým, odpovídá-li zákonu výška stropů, světlost bytů, odpovídá-li zákonu výška podlahy přízemních bytů nad niveau ulice, to všechno je zajímá, ale nezajímá je, kde barák stojí, jak je vyřešen, zkrátka ty hlavní věci je nezajímají. A tak máme dnes pod státní zárukou - to musím s politováním říci - postaveny baráky, činžovní kasárna, které by bylo nejlépe hned zbourati, poněvadž je hanba se na to podívati, a to v místech, která jsou zakouřena, u nádraží, kde hulí celý den lokomotivy - obce zde hrají také smutnou roli - a kde se stavějí baráky pěti až šestiposchoďové, máme kamenné propasti, ze kterých nikdy kouř a všechny možné zápachy se nedostanou ven, poněvadž tam není žádného průvanu. (Sen. Mikulíček: Ale na Vořechovce se nekouří!) I ta mohla býti účelněji vystavěna. Takovéto novostavby se nevyrovnají domům starým, stavěným před 50 lety, které mají více vzduchu a jsou zdravější přes to, že nemají moderní příslušenství jako nové činžáky se 40, 50 partajemi a bez volného prostoru kolem sebe. Na to se pohříchu nehledí.

Tato vada se nedá odstraniti, dokud nebude bytové oddělení ministerstva soc. péče vybaveno také technickými poradci, dobrými, praktickými, moderními architekty. To by neobyčejně prospělo a usnadnilo přejímání státní záruky, poněvadž by risiko bylo menší. Pořádná stavba není pro stát žádným risikem, pouze stavba nedokonalá, špatná. Tolik, pokud se týče risika.

Lituji, že se v soc. politickém výboru proti tomu postavil jeden ctěný kolega, který řekl, že to nemůžeme přijmouti, že to musí jíti do koalice. Tak to půjde tedy do koalice.

Pokud se týče stavebních družstev, zarazí nepochybeně odpadnutí příspěvku, který byl poskytován podle zákona č. 45 z r. 1930, jejich stavební činnost ještě více než byla zaražena dosud. Myslelo se totiž - a důvodová zpráva se toho dovolává - že stavební příspěvek stal se bezpředmětný snížením úrokové míry. Mezi družstvy je v důsledku zákona o snížení úrokové míry velké zklamání. U jednotlivých případů, kde byla úroková míra neobyčejně vysoká, třeba 61 % nebo 7%, je to snížení velmi patrné, ale u sociálních ústavů, kde byla úroková míra 51%, se zklamal každý dlužník, který myslel, že bude platit nejvýš 43%. Tak jsem si to myslel také já. Ale najednou dostanu propočty Všeobecného pensijního ústavu a vidím, že snížení nečiní 1%, nýbrž pouze jednu čtvrtinu procenta. Řada stavebníků a družstev snížila činže o 1%, a teď najednou vidí, že dostanou pouze 1%. Státní příspěvek, který dosud dostávala družstva, nemůže tedy býti nahrazen sníženou úrokovou mírou, poněvadž právě u sociálních ústavů jest to snížení velice malé. Propočty Ústřední soc. pojišťovny a Úrazové pojišťovny dělnické ještě neznám, jen propočty Všeobecného pensijního ústavu - a tam to dopadlo zle. Vedle toho stavební činnost stavebních družstev bude velmi zabrzděna zvyšováním stavebních nákladů. Je to bolná věc a nevím, zdali ty bolesti budou zhojeny cenovými komisemi. Zdá se mně, že cenové komise budou příliš diskutovat a že k nějakému resultátu těžko přijdou, aspoň ne brzy.

Vidíme, že na příklad byly zřízeny kartelové komise již v r. 1933, a to na železo, sklo, cukr a papír, a ještě dosud nejsou známy jejich výsledky, a možná, že tak brzy známy nebudou. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Přál bych si, kdyby se to trochu popohnalo, aby bylo zabráněno ještě včas skutečně neúměrnému a zřejmě lichvářskému zdražování. Nebudu mluviti o ostatních věcech, jenom si zde vzpomínám, že jsem musil jako ředitel družstva "Reforma" nedávno podepsat smlouvy se sklenáři, podle nichž jsem se musil zavázati platiti o 25% vyšší ceny nežli loňského roku, a vedle toho zaplatiti 90% práce, když není ještě hotova. Mají to prostě natištěno, je to podepsáno Společenstvem sklenářů, a řekli mně: "My to nemůžeme jinak dělat, byli bychom pokutováni." Chtěl jsem to napsat ministerstvu soc. péče, ale až tam půjdu, přinesu ten tištěný diktát. Opravdu, to je něco neslýchaného. Stanoví si nejen cenu, nýbrž i smlouvy a platební podmínky, a to takového druhu, že žádný rozumný stavebník nemůže je dobrovolně akceptovat. Platiti 90% za práci, když je hotova, tomu se nedivím, ale musiti platiti 90% za práci, která ještě hotova není, to přestává všecko. Takové poměry jsou nemožné a znamenaly by neobyčejně vážné ohrožení stavebního ruchu. Zde se bude musit zakročiti. Nechtěl jsem a neměl jsem čas se s nimi hádat, ale je možno ukládat tomu živnostníku, který se nepodřídí, pokuty? Jedna firma mně tvrdila: "Poslechněte, pane senátore, kdyby se prozradilo, že jsem vám to koncedoval, ačkoliv uznávám, že máte pravdu, tak budu platiti 20.000 Kč."

Prosil bych, aby pan ministr soc. péče se zeptal v ministerstvu vnitra nebo tam, kde je k tomu kompetence, zda je vůbec možno na základě takových úmluv ukládat pokuty.

Pokud se týče činnosti stavebních družstev, musím otevřeně říci, že i kdyby existoval státní příspěvek, jejich činnost by tento a příští rok nebyla valná, poněvadž stavební družstva utrpěla velké ztráty na svém kapitále vypovídáním stavebních příspěvků a podílů. Dnes stavební družstvo nesežene vůbec člena, který by složil ve větší sumě podíly a stavební vklady, které naskládaly dříve v částkách 10.000, 20.000, dokonce 30.000 Kč. To je dnes vyloučeno, takže stavební družstva nemají kde sehnat vlastní prostředky, které musejí vykazovat.To již samo o sobě velice omezuje možnost stavební činnosti obecně prospěšných stavebních družstev.

Vedle toho ovšem je to již poměrně velký počet prázdných bytů, i malých. Nedostatek je pouze u bytů o jedné obytné místnosti, po kterých je poptávka bouřlivá. Ale bytů o pokoji a kuchyni je dosti, a dokonce ne předražených, poněvadž i za poměrně levné nájemné těžko mohou dělnické a zřízenecké rodiny bydlet v bytě o pokoji a kuchyni. To ovšem značně zmenšuje chuť k stavební činnosti, takže vlastně stavební činnost zbude jenom na družstva kapitálově silná, a těch jest velmi málo, nebo na družstva, která budou míti oporu v některé instituci nebo obci atd., a takových bude také málo.

Nelze tudíž zvláštního povznesení stavebního ruchu očekávati; aspoň pokud se týká družstev a obcí. Obce nebudou právě rády stavěti byty pro chudé, budou se muset hodně pobízet.

Stavební činnost ve značnějším rozsahu může býti povznesena toliko zlepšením všeobecných hospodářských poměrů. Ale to neznamená, že se nemá nic dělat, vidíme-li přímo katastrofální úpadek stavebního ruchu a vidíme-li, že stát platí veliké podpory na nezaměstnané, a pozorujeme-li, že se téměř od r. 1923 neprodukují byty v dostatečné míře. To znamená, když nastane hospodářská konjunktura, že bude ihned veliký nedostatek bytů. Kdyby se dnes zlepšila výdělečnost, máme velikou poptávku po bytech, které dnes jsou třebas prázdné. Tady nemůžeme nechati věci běžeti tak, jak si je nynější poměry vynucují. Zde se musí pomáhati, a sice musí pomáhati stát, jinak to nejde. Soukromý ruch se také zrovna nepozvedne, přes to, že stát bude přejímati záruku i za domy stavěné soukromým stavebníkem, ne snad proto, že by byl nedostatek kapitálu, poněvadž dnes se nabízí i dlouhodobý úvěr; kalamita, která byla loňského roku se získáváním hypotekárního úvěru, se zmírnila, neboť stouply vklady u spořitelen, a také jiným způsobem se kapitály rozmnožily, takže je dnes možno sehnat hypotekární úvěr snadněji. Ovšem soukromí stavebníci musí hleděti na to, že se dnes byty hůře pronajímají a že musí činži kalkulovati nízko; výnos domů není dnes tak lukrativní jako za dřívější doby. Vedle toho jednak hrozící zdražení stavebních hmot a zdražení stavebních prací, jednak také, a to musíme též čekat, hrozící zdražení stavebních pozemků může značně zabrzditi soukromý stavební ruch.