Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 123 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři inž. Dostálek, inž. Nečas.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi ve 12 hodin 53 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Benešovi, Enhuberovi a Nedvědovi.

Zprávy tisky 158, 160 až 163, 168, 169.

Návrhy tisky 164 až 166 - přikázány výboru iniciativnímu.

Odpověď tisk 167.

Zápisy o 24. a 25. schůzi senátu N. S. R. Čs.

0 26. schůzi senátu N. S. R. Čs. byl schválen podle §u 72 jedn. řádu.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze. Prvním odstavcem je:

Zpravodajem za výbor kulturní je sen. Nentvich, zpravodajem za výbor rozpočtový sen. Foit.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor kulturní, p. sen. Nentvichovi.

Zpravodaj sen. Nentvich: Slavný senáte!

Vláda předložila návrh zákona, jímž Československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. V důvodové zprávě k návrhu připojené jsou podrobně vylíčeny závažné okolnosti, které k podání návrhu vedly, a je v ní zhodnocen účinek zákona.

Rozhodnutí vlády lze jen vítati, neboť tím, že z majetku soukromého získána bude cenná sbírka hodnotných děl umění výtvarného ve prospěch státu, splňuje se opět jedna, z podmínek kulturního rozvoje přítomnosti. Stát tím splácí jen dluh, jímž je soukromé kulturní práci povinen.

Pokud jsme převratem nezískali státní samostatnosti a svrchovanosti, byly země koruny české ve svém kulturním snažení rakouskými vládami odbývány přímo macešsky. Vídeň ráda představovala neněmecké národy říše jako národy inferiorní, méněcenné, neschopné soutěže s Němci zvláště v oněch oborech činnosti, v nichž genius národa proniká nejvíce: ve vědách a umění. Jmenovitě umění mělo situaci svízelnou. Pokud nenacházelo podpory z řad bohatých jednotlivců, bylo odkázáno na podporu různých kulturních spolků a institucí rázu soukromého, jimiž nepřízeň rakouských vlád do jisté míry byla paralysována. Že obětavost jednotlivců i celých soukromých společností má určité meze, dané jich finanční schopností, jej překročiti nelze, je zřejmo. A směřuje-li jejich činnost ve prospěch státu nebo celého národa, má stát morální povinnost podporovati je vysokými dotacemi z prostředků veřejných, aneb jejich, funkci sám převzíti a dále obstarávati. Tak bylo Národní divadlo postátněno, Museum království českého pozemštěno. Nevyřešena je otázka zřízení státní galerie a tím i podpora výtvarného umění.

Jedním z kulturních nedostatků, jimiž Praha trpí, je nedostatek hodnotné sbírky uměleckých dě1 veřejně přístupných, jíž by se mohla postaviti po bok podobným galeriím v hlavních městech soudních států. Takovéto galerie nejen že podávají názorný obraz dosažení výše uměleckého snažení v jednotlivých obdobích národa nebo státu, nýbrž jsou i významným propagačním činitelem, jímž proud domácích i cizích návštěvníků do hlavního města se svádí a jeho poznání podporuje.

Praha měla dosud jedinou možnost lákati cizince k návštěvě: svoji jedinečně krásnou polohu a kamennou pohádku svých starých staveb, co už Humboldt o ní prohlásil. Vše to - přirozená krása i dílo a odkaz minulosti - bylo dostatečným popudem, aby byla cizinci vyhledávána a obdivována. Ale ničím jiným, co by ji v současné přítomnosti činilo přitažlivější, vykázati se nemůže. Je povinností státu postarati se, aby hlavní město republiky i po stránce uměleckých sbírek přiblížilo se jiným hlavním městům sousedních států a aby byl vyrovnán tento kulturní nedostatek. Prestiž státu tím jen získá. V době, kdy demokratisace umění zřizováním veřejně přístupných sbírek všech oborů výtvarného umění postupuje, má i náš stát povinnost odčiniti vše, čím nepřízeň minulosti na nás se provinila. Republika je vřazena do mezinárodního života, čím i v otázkách umění dostáváme se na světové kolbiště a musíme se i tu podrobiti světové soutěži. Jestliže přes všechnu nepřízeň doby, bez podpory vlád nám cizích a bez bohatých mecenášů z vlastního národa probojovala se česká věda i české umění k vrcholným metám vlastní silou, jsme přesvědčeni, že i tu čestně obstojíme.

I v minulosti byly doby, kdy český národ i v tomto oboru kulturního snažení, v umění výtvarném, vykázati se může pravými velikány, kteří udávali směr uměleckému vývoji střední Evropy. Nevzpomínáme tu stavitelů, tvůrců stavebních skvostů všech dob a slohů, jimiž naše země jsou tak bohaty. V malířství v druhé polovici XIV. století, v době rozkvětu hospodářského i kulturního, vykazují Čechy malíře, mistra třeboňského, který ještě s jinými dvěma, mistrem vyšebrodským a rajhradským, zakládá uměleckou školu, jejíž vliv sahá až do východních Prus. Mistr třeboňský stává se průkopníkem nových směrů v malířství, jemuž otevírá nové obzory. Staví se po bok největším malířům západní Evropy a převyšuje všechny malíře Evropy střední. Vliv české školy malířské udržuje se přes celé století XV. Díla odtud vzešlá, v počtu asi 120, jsou ozdobou nejpřednějších uměleckých sbírek a museí v cizině (Berlín, Londýn) i sbírek vynikajících sběratelů soukromých (Morgan, Ringhoffer, Monawetz). V Čechách dochovaly se právě ve sbírkách Společnosti vlasteneckých přátel umění.

Po druhé staly se Čechy střediskem umění za doby Rudolfa II, jehož sbírky byly nejbohatší v celé Evropě. Žel, že se nám z nich nic nedochovalo. Ve válce třicetileté byly rozebrány a staly se jádrem příštích uměleckých sbírek v Mnichově a Drážďanech. Švédové pak zničení Rudolfových sbírek dokončili. Nepatrné zbytky byly za vlády Karla VI. odvezeny do Vídně anebo rozprodány.

Tak byly Čechy ochuzeny o nejcennější umělecká díla domácí i cizí, jež byla chloubou císařského dvora Rudolfova a jeho nástupců. V době, kdy velkým evropským městům byla umělecká sbírka nejcennějším majetkem a pýchou, byla Praha o ně oloupena.

Od počátku XVI. století stalo se módou bohatých rodů pořizovati si rodinné umělecké sbírky soukromé. Této okolnosti mohla Praha i Čechy děkovati za řadu soukromých sbírek, z nichž mnohé obsahovaly díla skutečné umělecky cenná. Avšak v druhé polovici století osmnáctého počaly se i tyto sbírky rozprodávati do zahraničí a Čechy se staly zdrojem uměleckých nákupů ciziny. V zemi nastal nejhlubší úpadek uměleckého života.

Aby zabráněno bylo úplnému vydrancování země, založena byla přičiněním několika příslušníků nejpřednějších šlechtických českých rodů roku 1796 Společnost přátel umění v Čechách, jež si stanovila za úkol zříditi obrazárnu, vychovávati umělecký dorost a zabrániti vývozu starého umění za hranice. Obrazárna byla založena současně a jejím základem byla soukromá sbírka Kristiána hraběte Šternberka, již obrazárně zapůjčil. Obrazárna za svého více než stoletého působení shromáždila ve svých sbírkách velké množství vysoce cenných uměleckých děl, obrazů, plastik, kreseb a rytin, jež tvoří nyní největší veřejně přístupnou galerii starého umění v Praze. Kromě knihovny a archivu obsahuje 1366 obrazů, 170 plastik, 4209 kreseb a 6368 rytin, co vše se oceňuje asi na šedesát milionů Kč.

Sbírky pořízeny byly buď přímými nákupy nebo dary a odkazy uměnímilovných mecenášů, z nichž můžeme snad jmenovati jako nejvíce vynikající dar soukromníka Hosera r. 1744, který obsahuje asi 700 obrazů různé umělecké ceny.

Sbírky roztříděny jsou ve dvě oddělení: staré umění, jež obsahuje obrazy, plastiky, kresby a grafiku až do konce století osmnáctého a umění mladší.

Oddíl starého umění obsahuje mimo mnohé jiné cenné obrazy 7 obrazů zmíněného mistra třeboňského, 1 obraz Dětřicha Pražského, dále 15 obrazů Škrétových, několik obrazů Petra Brandla a Václava Vavř. Reinera a j. Z cizích vynikajících mistrů vykazuje sbírka po jednom obraze A. Dürera, staršího a mladšího Holbeina, van Dycka, dva obrazy Lukáše Cranacha a čtyři Petra Rubense, kromě mnoha jiných méně významných.

Oddíl novějšího umění vykazuje mimo četné jiné čelné umělce české 3 obrazy J. Mánesa, dále práce Čermáka, Brožíka, Mařáka, Schwaigra, Slavíčka, plastiku Myslbeka, kromě bohatého výběru umělců německých z našich zemi i díla mistrů zahraničních.

Po státním převratu, kdy i majetkové poměry bývalé šlechty podstatně se změnily, ubývalo i mecenášů a nedostatek nových příznivců projevil se ve finančních možnostech Společnosti tak, že i udržování obrazárny bylo ohroženo. Učinila tedy státu návrh, aby její sbírky převzal, co se také po předchozím schválení vlády dohodou mezi státem zastoupeným ministerstvem školství a nár. osvěty, a Společností vlasteneckých přátel umění v Čechách stalo. Dohoda sjednána dne 3. února 1933 se zpětnou platností od 1. ledna 1932. Dohodou je stanoveno, že všechny sbírky Společnosti přejdou do vlastnictví státu bez náhrady, jakmile příslušný zákon bude schválen a nabude platnosti. Do té doby stát sbírky spravuje. Společnost změní své stanovy a promění se ve Společnost přátel státní galerie po způsobu podobných sdružení v zahraničí a Přátel moderní galerie v Praze. Bude získávati státní galerii mecenáše a dary a touto činností bude dále rozvoj sbírek podporovati.

Stát přejímá úhradu režie osobních nákladů spojených se správou obrazárny, převezme dosavadní personál z nynějšího smluvního poměru do pragmatikálního poměru podle platového zákona č. 103/26 Sb. z. a n., bude-li si toho přáti. Dále platí pense dřívějším zaměstnancům a úrokuje dluhy Společnosti, jež jsou k 1. lednu 1935 vykázány částkou 392.658 Kč, a jež se zavazuje za Společnost zaplatiti. Kromě toho platí stát nájemné z místností, kde jsou sbírky nyní vystaveny. Celý náklad s vydržováním sbírek spojený činí asi 800.000 Kč ročně. Patrno, že finanční závazky státu převzetím sbírek vzešlé jsou velmi skromné a že nabídka Společnosti je vlastně vysoké hodnoty hmotné i mravní.

Nově Společnosti přátel státní galerie bude stát poskytovati subvenci ročních 50.000 Kč, která činností této nové společnosti bude opět nepřímo ve prospěch státní galerie zužitkována. Aby sbírka starého umění byla dále účelně rozmnožována, zavazuje se stát počínaje rokem 1937 zařazovati do státního rozpočtu v rámci rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty částku nejméně 1,000.000 Kč pro zvláštní fond, z něhož mají býti umožněny nákupy k doplnění nynější sbírky starého umění, která již nyní sama o sobě tvoří jedinečný soubor tohoto umění v Čechách a bude podstatnou částí budoucí státní galerie. Tedy i tato položka dalších státních rozpočtů přichází k vlastnímu dobru státu. Sbírkami Společnosti vlasteneckých přátel umění bude položen representační a umělecky vysoce cenný základ k budoucí státní galerii, jíž se tak dostane alespoň částečné náhrady za umělecké poklady, kdysi na hradě pražském uložené, jež zdobí sbírky vídeňské a jichž vrácení se po ujednání míru nezdařilo, takže náš stát byl o ně oloupen a trvale ochuzen.

Je kategorickým příkazem, aby stát užil každé příležitosti mezery v dokladech naší umělecké zdatnosti minulých dob odstraňovati, aby byl podán přesvědčující důkaz vyspělosti výtvarného umění v našich zemích bez ohledu na národní příslušnost výtvarníků v minulosti i dobách přítomných. Je proto třeba učiniti vše, čím by se mohlo uspíšiti zřízení Státní galerie, jíž bychom se před cizinou i svou vlastní veřejností mohli důstojně representovati. Převzetí sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění je takovým krokem vpřed.

Kulturní výbor doporučuje proto, aby osnova zákona, jímž stát Československý nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění, byla schválena ve znění vládou navrhovaném a níže otištěném.

Dále doporučuje kulturní výbor ke schválení připojenou resoluci, která zní:

Vládě se ukládá, aby současně s definitivním převzetím sbírek do majetku státního učinila opatření, aby při obrazárně zřídila speciální školu, jež by vychovávala odborné truhláře a řezbáře schopné opravovati a konservovati umělecky cenné plastiky a výtvory řezbářské v soukromém i veřejném majetku mimo Prahu bez poškození jich umělecké hodnoty. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo zpravodaj za výbor rozpočtový, p. sen. Foitovi.

Zpravodaj sen. Foit: Slavný senáte! Zákonem dnes projednávaným mají se dostati státu do vlastnictví a opatrování cenná umělecká díla, získaná v době minulé i v době nynější a budoucí.

Vedle archivu, v němž uloženy jsou sbírky knižní, obsahují sbírky vynikající výtvarnická díla, jako obrazy, plastiky, kresby a grafika, získávané nadšeným hloučkem jedinců za celé desítky roků od prvních počátků umělecké tvorby až do doby nynější. Porobený národ, sestávající jen z drobných nemajetných lidí, měl vždy smysl pro své kulturní potřeby. V lidu českém i slovenském byly uloženy veliké poklady utajené, neprobuzené síly, uměleckého nadání, které se počalo vyvíjeti zřízením Akademie pro výtvarná umění r. 1799.

Zásluhou o umění získala si vděk již původní společnost zakladatelka (Královská česká společnost nauk), která proměněna byla později na Společnost musea království českého a konečně dodnes trvající Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách.

Společnost měnila během dlouhé doby svůj název, avšak služba, kterou konala pro národ a lid, zůstávala stále stejná.

Podpora umění, získávání uměleckých děl a výchova uměleckého dorostu byla programem jmenované Společnosti. Společnost tato založila vlastním nákladem Akademii pro výtvarná umění r. 1799, kterýžto ústav vydržovala skoro po celé století až do postátnění tohoto ústavu r. 1896. Ve čtyřicátých letech minulého století založila Krasoumnou jednotu, která si vytkla za úkol pořádání uměleckých výstav a slosování uměleckých prémií. Tím položen zaklad k vybudování obrazárny, která umístěna byla dosti nepřehledně ve mnohých pražských palácích. Trvalý domov nalezen teprve výstavbou Rudolfina, v kteréžto budově umisťovala se umělecká díla až do doby, kdy národ československý prohlásil svoji samostatnost.

Samostatný národ československý mohl se svým vzděláním rovnati ostatním kulturním národům světa, založil si nové dějiny národa živoucího a svoji správu svěřil voleným svým zástupcům, kterým odevzdána byla budova Rudolfina jako nejschopnější budova té doby k parlamentním pracím.

Nepatrná část výtvarnických prací zůstala v budově posl. sněmovny a ostatní díla z větší části přestěhována do ústřední knihovny města Prahy.

Celý československý národ vyslovuje a stále opětuje přání, aby urychleným způsobem postaven byl důstojný stánek, umělecká galerie, v němž by byla přehledným způsobem uložena díla nejen doby zašlé, nýbrž i doby nynější. U každého národa je považováno umění za významnou složku kulturní. Možno směle tvrditi, že umělecká díla, která přečkala věky, dávají nám souditi na stupeň toho kterého národa, třebas již národa zašlého, aneb národa zhrouceného, na jehož troskách povstal národ nový. Jak vysoko kulturně stál na př. národ řecký a římský, který zanechal po sobě umělecké památky nejen ve stavbách, v obrazech i v plastice. Díla tato ještě dnes v době kulturní svobody a rozmachu jsou nám nedostižným vzorem a stále tvoří trvalý základ, z něhož dnešní umění čerpá a tvoří.

Po Bílé Hoře věnovala šlechta u nás usídlená své síly říši Rakousko-uherské, dosáhla nejvyšších míst ve vojsku, diplomacii, a mnozí sloužili jako členové vlády. Proto národ náš nehlásil se ke své šlechtě. Jedno však dlužno jí přičísti k dobru, zejména šlechtě bohatší, že nacházela zalíbení v probouzejícím se umění. Ve mnohých zámcích této šlechty ukládána byla umělecká díla nejen starých mistrů, nýbrž i díla současné tvorby, a vedle tohoto podporovali mnozí velmožové zvláště umění herecké a hudební, ponejvíce pro svoji zábavu. Náš chudý národ nemohl podporovati výtvarné umění, ne z nedostatku porozumění, prostě prostředky mu nedovolovaly, aby si i v nejmenší míře mohl dopřáti zakoupení cennějšího uměleckého díla. Národ náš ve svém celku tu a tam odebíral přece jen českou knihu, tvořil si národní písně a měl prvotřídní hudebníky, a to ponejvíce vlivem venkovských učitelů, kteří nejen učili hudbě, nýbrž i namnoze skládali nápěvy a písně světské i církevní.

Poválečné umění vrací se od primitivů opět k přírodě, neboť nic na světě nedovede nahraditi krásné tvary, kterými oplývá příroda. Národ vděčně vzpomíná těch mistrů, kteří nejen že zanechali nám nesmrtelné památky, nýbrž i zachovali obdivovatele své tvorby u nás i za hranicemi naší vlasti. Bylo mnoho těch, jichž vděčně vzpomínáme, jako Aleš, Mánes, Myslbek atd. Také vděčně vzpomínáme těch, kteří dali základ k dnešnímu jednání tím, že již před dávnými časy našli svůj poměr k našemu mladému umění. Veškeré sbírky jsou oceněny přibližně na 60 mil. Kč a budou tvořiti základ umělecké galerie pro celý stát. Tímto zákonem utvoří se státní galerie po příkladu ostatních kulturních států. Společnost pro své velké zásluhy a nabyté zkušenosti bude působiti i nadále tím, že bude obstarávati odborná šetření, vyhledávati pozoruhodná díla a bude moci ze svých prostředků i některá díla zakoupiti. Za tím účelem bude dostávati pravidelnou subvenci 50.000 Kč. Společnost po převratu měla finanční potíže, které se stupňovaly nastalou všeobecnou krisi tak, že musela ve své snaze ustoupiti v době, kdy nastal zápas o chléb. Na naléhání společnosti schválila vláda 29. prosince 1932 dohodu mezi ministerstvem školství a Společností. Zvolena zvláštní komise při ministerstvu školství, v níž byl stejný počet členů obou interesentů. Tato komise teprve 3. února 1933 se plně dohodla se zpětnou platností od 1. ledna 1932. Tímto aktem bylo usneseno, že mají se převzíti veškeré sbírky do státního majetku, a to bez náhrady; když budou splněny podmínky podle § 3 této osnovy. Tento paragraf ukládá ministerstvu školství povinnost, aby ze státního rozpočtu bez ohledu na ostatní položky věnovalo 1 mil. Kč každý rok pro uměleckou galerii k nákupu děl starého umění, a podle dohody hradí stát již nyní za společnost: 1. Nájemné knihovně města Prahy 468.299 Kč, 2. náklady personální 266.723,15 Kč, 3. náklad na věcnou režii 46.500 Kč, 4. Dotace na nákup uměleckých děl pro státní galerii preliminuje se částkou 120.000 Kč. Společnosti zůstává dluh, který nutno vyrovnati, a to 392.658 Kč. Tento dluh vzhledem k své nepatrnosti má se zaplatiti v několika ročních lhůtách:

K 1. lednu 1935 činí veškeré dluhy společnosti 727.14420 Kč. Z tohoto nepřichází v úvahu 343.486,20 Kč, které společnost dluhuje ministerstvu školství. Opakuji, že zůstává dlužná částka 392.658 Kč, kterou nutno zaplatiti. Největší položka tohoto dluhu je pohledávka české spořitelny 285.394 Kč, jejíž úrokování vyžaduje si částky 14.269 Kč. Úrokování dalšího dluhu 107.264 Kč započne až prvním lednem 1936.

Připomínám, co ilustruje poměry Syndikátu výtvarných umělců v Československu, čehož bychom si všichni měli všimnouti v umělecké obci. Ministerstvo vyučování před 12 roky věnovalo umělecké obci pro staré umělce nebo pro umělce trpící bídou částku 250.000 Kč. Původně byl tento příspěvek určen jen pro umělce české národnosti. Po nějaké době dostala umělecká obec rozkaz od ministerstva vyučování, že tato částka musí býti rozdělována také mezí trpící umělce německé národnosti, a dostala slib, že částka 250.000 Kč se přiměřeně zvýší. Toto zvýšení nenastalo, naopak částka byla snížena o 50.000 Kč, na 200.000 Kč ročně. Na tom participuje také Syndikát spisovatelů.

To je opravdu výkřik dnešních poměrů, když ministerstvo musí v době tak kritické pro obchod a průmysl, a tím kritičtější pro umění, sahati a snižovati již tak nízkou, nedostatečnou částku.

Min. veř. prací dobylo by si zásluh, kdyby působilo, aby na každou veřejnou budovu bylo pamatováno nějakým uměleckým dílem, znázorňujícím účel té které budovy. V některém návrhu je pamatováno na takové řešení, avšak bývá všeobecný zvyk překročiti rozpočet skoro u každé stavby, takže nezbývá nežli ponechati budovu nedokončenu, a tak vidíme u mnohých budov státních i zemských trčeti pilíře pro příští sochy po celá léta, a nikdo se nestará o dokončení staveb.

Nejlépe by se pomohlo umění tím, že by pro každou veřejnou budovu, jak je to zavedeno jinde, na příklad v Italii, věnovaly se 2% nebo 3% z celého rozpočtu na uměleckou výzdobu budovy.

Dalšími závazky jsou pense dřívějších zaměstnanců. Jsou nepatrné, neboť r. 1934 činily 8.308 Kč proti 12.504 Kč, kteréžto částky vyžadovala si pensijní opatření z r. 1931. Z toho je patrno, že toto břemeno nebude v krátké době již tížiti ministerstvo školství.

Státní správa přejímá také personál sestávající z odborníka-historika, který je ředitelem, jemuž podléhá personál sestavený z vysokoškolsky vzdělaného asistenta, 2 odborných úředníků, dvou kancelářských úředníků a 3 denních a 3 nočních hlídačů. Architekti, malíři a sochaři nemají práci, jsou zbyteční a nemají podpor v nezaměstnanosti. Snad by se pro ně dalo něco udělati ve stavebním zákoně? V podomním obchodě prodává se mnoho falsifikátů. Byl bych velmi povděčen, kdybychom pro tuto tak naléhavou potřebu našli vřelé porozumění. Doporučuji jménem rozpočtového výboru, aby slavný senát schválil tuto vládní předlohu tisk 112 v plném znění tak, jak ji vláda předložila. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo při hlášen. Jednání je skončeno.

Senát je schopen se usnášeti.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém. (Námitky nebyly.)

Námitek proti tomu není.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva senátu podle § 54 jedn, řádu budeme hlasovati o projednávané osnově ihned také ve čtení druhém.

Ad 1. Druhé čtení osnovy zákona, jímž Československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v cechách (tisk 149).

Táži se pánů zpravodajů - za výbor kulturní sen. Nentvicha a za výbor rozpočtový sen. Foita -, zda navrhují nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Nentvich: Nikoliv.

Zpravodaj sen. Foit: Ne.

Předseda (zvoní): Návrhů není.

Kdo tedy souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, schválenou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s resolucí výboru kulturního, otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím je také tato resoluce kulturního výboru schválena.

Projednáme nyní odst. 2 pořadu, jímž je:

2. Zpráva živn.-obchodního výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 128) o hubení škodlivého živočišstva kyanovodíkem, ethylenoxydem a chlorpikrinem (tisk 163) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem je pan sen. Foit, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Foit: Slavný senáte! Vládní návrh zákona tisk 128 o hubení škodlivého živočišstva kyanovodíkem, ethylenoxydem a chlorpikrinem upravuje dosud platný zákon o koncesované živnosti hubení škodlivého živočišstva v tom směru, že nový žadatel se musí vykázati odborným vzděláním teoretickým i praktickým. Žadatel musí se vykázati vysvědčením dospělosti průmyslových škol odboru chemického nebo vysvědčením vyšší školy pro průmysl chemický nebo textilní nebo přiměřeným vzděláním odborným, získaným na příslušné vysoké škole. Vedle školského vzdělání vyžaduje se nejméně 4letá odborná prakse. Koncesi pro tyto naznačené účely uděluje zemský úřad, který přihlíží ke skutečné potřebě obyvatelstva kraje, v němž se má koncesovaná živnost umístiti. Před udělením koncese vyslechne zemský úřad příslušnou obec a živn. komoru a jedná-li se o zvláštní způsobilost, také příslušné společenstvo.

Desinfekce jedovatými nebo lučebními prostředky je dosud živností svobodnou. Podle dosud platného živn. zákona bylo hubení myší a škodlivého hmyzu jedovatými prostředky (§ 15, odst. 21 a § 22, odst. 21) prohlášeno za živnost koncesovanou. Nabytá práva udělením koncese zůstávají a ponechávají se oprávnění, a to nejen v zemích historických, nýbrž i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Užívání jedovatých prostředků k odhmyzování je značně škodlivé zdraví a životu lidskému a proto je správné a odůvodněné, že povolení k této živnosti je vázáno na zvláštní průkaz způsobilosti.

Tento způsob ničení hmyzu byl vynalezen za války a osvědčil se nejen při hubení hmyzu, nýbrž i při potírání skvrnitého tyfu. Teprve po válce používalo se těchto prostředků k ničení hmyzu v domácnostech, v hotelích, na dráze a lodích, a to v uzavřených místnostech s úplným zdarem. Při tomto hubení hmyzu, zvláště v domácnostech, docházelo často k neštěstím, onemocněním neb úmrtím lidí, neboť uvedené druhy plynu jsou prudce jedovaté, i takže pouhým vdechnutím koncentrovaného plynu nastává okamžitá smrt. Pro tento způsob odhmyzování nebyly dosud vydány podrobné předpisy a proto tento zákon, zvláště s hlediska lidského zdraví, je zcela na místě a vítán. Uchází-li se o tuto koncesovanou živnost osoba právnická, musí ve svých službách zaměstnávati osoby s plnou kvalifikací pro tuto službu zákonem stanovenou. Výjimky se dostává úředně autorisovaným civilním inženýrům, chemikům a inženýrům báňským. Tito se sice musí podrobiti všem předpisům v zákoně uvedeným, nepotřebují však koncese tímto zákonem stanovené. Nejdůležitější částí celého zákona je stanovení zvláštních předpisů pro koncesovanou živnost k jakémukoli hubení škodlivého živočišstva ve všech místnostech úředních i soukromých, kde se tito živočichové vyskytují. Zákon má na mysli technický pokrok, který může objeviti nové, třebas i účinnější prostředky hmyz hubící, a ponechává si možnost vládním nařízením měniti výpočet jedovatých látek. Rakousko, které mělo stejný živnostenský řád s námi, měnilo tento zákon již r. 1928. §§ 5 a 7 připouštějí, že ve výjimečných případech může provozovati tuto živnost také náměstek nebo pachtýř v případě choroby nebo vojenské služby, ovšem musí míti tento náměstek plnou způsobilost pro tuto službu stanovenou. V zákoně tomto uvádí se přísný předpis pro ukládání jedovatých látek, a to ediktálním řízením, kteréžto řízení provede živnostenský úřad prvé stolice, tedy okresní hejtmanství. Živnostenský zákon zůstává i nadále v plné platnosti, až na předpisy tímto zákonem uvedené.

Osnova zákona se netýká ustanovení zákona ze dne 2. července 124, č. 165 Sb. z. a n., o ochraně výroby rostlinné, o ochraně rostlinných kultur před škodlivými činiteli. Koncesi k používání jakýchkoli jedů a plynů nepotřebuje a je v tom směru úplně osvobozena státní zdravotní správa, která předvádí účinky těchto jedů zdravotním oddílům vojenským. Koncese není potřeba také při provádění různých pokusů na vědeckých ústavech, v jejich laboratořích, při odhmyzování železničních vozů atd.