Vážení pánové! Mezi dělníkem a sedlákem na jedné straně a horními vrstvami na druhé straně v porobených národech je úžasná propast. Tyto dva světy si prostě nerozumějí. Měšťanská škola učinila velikou práci v tomto směru: ona dala nejenom slušný stupeň vzdělání dětem dělníků a dětem sedláků, ona také vytvořila společenské střední vrstvy v městech o nichž jsem mluvil. Chcete-li, měšťanská škola vytvořila společenské mosty mezi horní a dolní vrstvou společenskou. Kol. Mikulíček to té měšťanské škole bude míti za zlé, ale já mám z toho radost, protože jsem demokratický člověk a těším se z této funkce měšťanské školy. Vždyť ona právě těmito mosty kulturními překlenovala i propasti v národě. Právě těchto mostů a tohoto překlenutí je vysoce třeba i našemu Slovensku i naší Podkarpatské Rusi tak, jako toho bylo třeba u nás. Měšťanská škola zdvihla tím všeobecné vzdělání národa a dala národu daleko větší mravní i vzdělanostní sílu k boji za svá práva. I dělníkovi jako porobenému třídnímu člověku, i porobenému národu mezi národy. Tak vykonala měšťanská škola veliké poslání, poněvadž vyrovnala společenskou propast a nedovolila, aby se šířila. Tento proces půjde také Slovenskem a Podkarpatskou Rusí ku prospěchu obou zemí.

Vážení pánově, již jednou jsem řekl, že měšťanská škola vychovávala celého člověka. Šlo jí nejen o to, co dítě ví, šlo jí také o to, co umí, protože mezi tím, co člověk ví a co umí, bývá někdy ohromný rozdíl. Právě to těžce pociťujeme při jiných, neživotných škodách, že jejich děti mnoho vědí, ale celkem málo umějí. Měšťanské škole šlo také o to, co její dítě chce, tedy o výchovu mravní, a také o to, co dovede, o výchovu technickou, praktickou, když vychovává žákovské dovednosti. Proto naše odborné školy průmyslové, tkalcovské a obchodní tak rády a tak ochotně přijímaly žactvo z měšťanských škol, protože vychovávaly právě k těmto technickým dovednostem. Proto také rodiče viděli praktickou užitečnost měšťanské školy a posílali do ní stále raději a raději své děti. Od střední školy vzala si škola měšťanská odborné učitelstvo, zvláště připravené pro své poslání. Tak se u měšťanské školy vyrovnává zájem výchovný se zájmem naučným. To, co již dávno vtělila do svých osnov a do své prakse škola anglická a americká a co ve své praksi zvláště po stránce mravní v daleko větší míře pěstuje škola francouzská, o to se dobře snažil horní stupeň naší národní školy, škola měšťanská.

Dovedete si představiti, že by zdatnost našeho průmyslu mohla tak vyniknouti, kdyby se neopírala o měšťanské školství? Podívejte se do Polska, podívejte se kamkoli jinam a obraťte své oči na Plzeňsko! Proč škodovka je tak silným konkurentem kterémukoliv průmyslu světovému? Podívejte se na síť měšťanských škol na Plzeňsku! Protkáno řadou měšťanských škol, posílá do továren poučené a vzdělané dělnictvo, které se stává znamenitým nástrojem českého průmyslu právě po technické stránce. Dovedli byste si představiti, když projíždíte naši zemi od Ústí n. Labem až na Moravu k Hodonínu, že bychom měli znamenité zemědělství, jako máme, kdyby naši sedláci nenaplňovali síně měšťanské školy svými dětmi? A dovedete si představiti, že bychom měli takové živnostnictvo a obchodnictvo, kterým se před světem representujeme, kdyby naše děti neprocházely v massách síněmi měšťanských škol? Nedovedu si dnes v této zemi představiti muže a ženu, který říkaje, že je politikem, mužem, který smýšlí dobře o svém státě, mohl by se stavěti proti aktualisaci měšťanského školství, proti zákonům o újezdních školách měšťanských. Naše prakse, naše dnešní existence velmi silně se opírá i o tento instrument kultury a pokroku.

Některá moravská města už před válkou cítila tíži břemene, které na ně navalovaly újezdní školy. Zřizovala si proto dobrovolně újezdy měšťanského školství. Pan kol. Riedl ve své referentské zprávě o této věci hovoří velmi pěkně, a já odkazuji pány a dámy na jeho zprávu. Také po převratě se dobrovolně seskupily některé obce v Čechách a na Moravě ke školnímu újezdu. Nebudu jich uváděti. Zákon z 9. dubna 1920, který ve svém §u 17 hovoří o těchto věcech, myslel už na podobnou dobrovolnou spolupráci školskou. Zamýšlel, aby se obce dobrovolně soustřeďovaly kolem mateřských míst ve školské újezdy, které by školské náklady snáze nesly. Praví: V každé školní obci zřídí se místní školní rada jakožto úřad veřejný. Založí-li se pro několik školních obcí veřejná škola národní, újezdní, zřídí se pro tuto školu zvláštní místní školní rada újezdní. Tedy tento zákon už na to myslel, ale k praktickému provedení docházelo velmi spoře, neboť osady nikým, ani zákonem nenuceny, nepovažovaly za nutné pomáhati mateřským obcím.

Min. rada Buzek ve své knize "Reforma školské správy v republice Československé" ukazoval, že je žádoucí, aby dosavadní způsob úhrady školních vydání, podle něhož obce nesly veškeren náklad věcný, byl změněn, poněvadž se uznává za všeobecně nevhodný. Ukazoval, že je nespravedlivé, aby mateřské obce samy hradily věcný náklad, a žádal už tenkráte, aby se k tomu cíli spojilo několik konkurenčních faktorů. Tím by se obcím ulevilo. Těmito faktory míní Buzek obec, kraj a stát. Jestliže se tedy obce dobrovolně neseskupovaly, žádá ministerský rada Buzek, aby státní legislativa pomýšlela na takové řešení, ve kterém by se o náklad na školy měšťanské, který je přirozeně veliký, podělili povinně tři konkurenční činitelé.

Také známý lex Perek, platný na Moravě už v r. 1905, praví, že země má přispívati na věcné náklady přetížených obcí. Už tehdy se cítila tato nespravedlnost, a země i stát se subvenčním řízením snažily umenšiti-školské náklady mateřských obcí: § 20 novely k obecnímu zřízení ze 7. února 1919 mluví podobně; míní, že širší sbory samosprávné, po př. státní správa mají převzíti věcný náklad na školství obecné a tím také měšťanské.

A § 21 tohoto zákona dokonce nařizuje vládě a ministerstvu školství, aby se do roka předložila osnova zákona v naznačeném smyslu. To se stalo v r. 1919. Žádaná osnova o vydržovatelích věcných nákladů školských na školách obecných a měšťanských měla býti tedy předložena v r. 1920; ale píše se rok 1935 a do této doby není o něčem podobném ani potuchy.

Možná, že takové naděje podporovaly velký růst měšťanského školství, poněvadž veřejnost očekávala, že dojde k úhradě s této strany. Ale již § 35 zákona č. 292 z dubna 1920 polil studenou vodou všecky podobné naděje, poněvadž vydržování i zřizování škol uložil znovu na bedra mateřských obcí. Bylo to učiněno pod tlakem finanční správy, která se bála, že by samospráva, země a stát měly býti zatíženy novými velikými finančními výdaji. A tak zůstalo při starém. Školu vydržuje ten, komu ona slouží, a to je mateřská obec v prvé řadě. Ba, od zákona Metelkova musí škola sloužiti i tomu, kdo na ni ani haléře nedává.

Je velmi zajímavo, jak se velmi těžko probíjelo vědomí, že škola je nejenom instrumentem individuálního vzdělání, ale že je přímo zájmem státním a že tedy stát přikazuje její návštěvu, že přikazuje přijímat povinně žactvo do školy měšťanské a že by si měl také uvědomiti určitou finanční povinnost vůči měšťanské škole.

To, co se u výběrového školství středního rozumí samo sebou, že je vydržuje stát, to nenalezlo sluchu u ministerstva financí vůbec. Stát dokonce §em 3 zákona Metelkova nařídil obcím přijímati a platiti náklady školské za ty, ke kterým žádné finanční povinnosti by neměly míti. Ovšem, že se chápalo, že je to provisorium a že snad v několika následujících letech bude změněno. Ale nikdo v té době, když Metelka, podal svůj návrh, jistě nepomyslil, že nežádoucí provisorium se protáhne na 15 let a že 1.509 československých obcí po celých 17 let bude marně žádati o kus svého práva.

Ministerstvo školství již dávno cítilo neudržitelnost tohoto stavu. A tak již v r. 1923 podalo první referentský návrh, v r. 1925 první vládní návrh, jehož definitivní stilisaci přijal tento návrh zákona v r. 1928 a v r. 1929 za ministrování pana kol. Štefánka dostal se po prvé do senátu, do tohoto zákonodárného shromáždění. Návrh, který přinesl r. 1929 ministr dr Štefánek, byl vybudován na zásadě, že školství platí ten, komu škola slouží.

Ještě k návrhu kol. Štefánka. Pomýšlel vybudovati měšťanské školství bez jakéhokoliv omezení na celé rozloze státu, jak by se o ně obyvatelstvo hlásilo. Bylo to v době počínající krise, kdy se ještě netušilo, do jakého rozsahu ona vzroste, jak hluboko do struktury státního hospodářství zasáhne. A právě tyto krisové okolnosti staly se úrazem újezdního zákona, neboť průběhem r. 1929 počaly se pociťovati první silné nárazy krise. Ti pak, kdo v senátě tenkrát jaksi znemožňovali uskutečnění návrhu tohoto zákona, stavěli se proti anebo prudlužovali jednání právě proto, že se báli těžkých nákladů v čase krise, která přicházela. Báli se, aby na venkovského člověka, který především cítil nárazy krise, nepadly nové náklady, jež by mu měšťanskou školu učinily nevítaným břemenem.

Uznávalo se tenkráte v tomto shromáždění, že návrh zákona na úpravu finančních nákladů spojených s měšťanským školstvím je spravedlivý, ale nikdo tehdy ještě neměl představy o tom, jak krise rozroste, a nebylo prostě dohody, která by společnými silami tento zákon vyřešila k opravdovému prospěchu.

Proto padl vypsáním nových voleb. Sešel se potom nový parlament, ministrem školství stal se dr Dérer, který převzal návrh ministra Štefánka v celém nezměněném znění až na několik málo změn celkem bezvýznamných, pouze s tím rozdílem, že ministr dr Dérer byl nucen podvoliti se tlaku našich finančních nesnází státu a vložiti do zákona § 31, který by volné zřizování měšťanských škol omezil a upravil vzhledem k finančním schopnostem státním. A tak se za dr Dérera v r. 1931 dostal do zákona onen § 31, kterým má býti zřizování škol usměrněno, o každé nové měšťanské škole má rozhodnouti vláda a stát, výhody zákona mají se v podstatě vztahovati pouze na mateřské školy v městech, kde už ony stojí, a na zastupitelstva, která volají hlasitě o umenšení těžkého břemena udržovacího. To byl § 31.

Byl jsem v posl. sněmovně referentem pro újezdní zákon a říkám, že 4 léta jsme se o něj i často i přeli, mnoho přesvědčovali a že panu kol. Sladkému za ta 4 léta zbělely vlasy, poněvadž se poctivě staral o přijetí zákona podle vládní předlohy.

Když letošního jara oněch 1500 měst, o kterých jsem mluvil, a také všechno učitelstvo měšťanských škol na velikých táborech a schůzích po celé rozloze republiky volalo po uzákonění návrhu o újezdních měšťanských školách, svolal pan kol. Sladký kulturní výbor posl. sněmovny a tehdy, 28. března, v den Jana Amose Komenského, přijal kulturní výbor návrh zákona tak, jak byl vládou a ministrem Dérerem přijat, proti hlasům pánů kolegů poslanců z republikánské strany. Pánové, nebojte se, že je to na vás útok. Já jsem tomuto protestu vaší strany vděčen. Neboť návrh zákona tak, jak po tomto hlasování vašich pánů kolegů vyšel z posl. sněmovny a jak prošel změnami nového zasedání rozpočtového, kulturního i ústavně-právního výboru, je daleko lepší, než byl před tím. A tak jsme tomu vašemu odporu vděčni.

Já to líčím tak, jak to bylo, ten odpor snad zprvu byl i věcný, byl snad potom taktický, snad to byl odpor maximalismu, aby se nemuselo dosáhnouti minimálních požadavků, jaké uváděl návrh Štefánkův a Dérerův. Ale po té celé proceduře vyšel návrh zákona z posl. sněmovny ve formě, která nám, socialistům, a já myslím všem občanům tohoto státu je neobyčejně blízká. V rozpočtovém výboru a potom v plenu posl. sněmovny 11. dubna vzal na sebe formu neobyčejně pokrokovou, sociálnější, hospodářsky velmi výhodnou. Když někteří pánové z maximalistických důvodů stavěli se proti §u 31 a říkali, že rozmnožování a šíření měšťanských škol nesmí se klásti závory, nemysleli ani tak na tento zákon, jako spíše na to, co zase zvěčnělý Smrtka docela upřímně vyjádřil v jednom z elaborátů, které vypracoval k újezdnímu zákonu o měšťanských školách. Smrtka tu říká docela otevřeně: "Poslanci a senátoři, kteří by pro uzákonění těchto ustanovení hlasovali, nesměli by se potom v obcích těch ani ukázati."

Vážení pánové! Proti čemu se Smrtka stavěl a to, zač se potom postavili pánové v rozpočtovém výboru i z republikánské strany, aby pomohli ke změně v dnešním znění, to nebyl § 31, to byl § 16. § 16 ve svém původním znění ukládal školnímu obvodu, aby sám náklad na školství nesl. Smrtka ve svém elaborátu říká totéž, na co myslel Lex Perek, na co myslely zákony od let 19tých, čeho si žádal Buzek, že totiž konkurenčním spolučinitelem na proplácení věcných nákladů újezdního školství mají býti širší konkurenční činitelé, obec, obvod, okres, země, stát anebo aspoň některé z nich. To byl důvod, který vedl Smrtku, aby napsal větu, již jsem vám přečetl. Nešlo tedy jen o § 31, šlo v podstatě o § 16, který hlasováním v posl. sněmovně 11. dubna přijal na sebe tu formu, v jaké jej nyní čteme v návrhu zákona. Obě změny měly dalekosáhlý význam a vyvolaly značný odpor finanční správy. Především postavila se finanční správa proti škrtnutí §u 31, který říká, že měšťanské školy mají se zřizovat jen se souhlasem školského a finančního ministerstva. Posl. sněmovna mínila, že jejich rozmnožování má býti dán plně volný průchod. Ale § 16 znamenal také velké změny. Jestliže původně stanovil, že školu platí pouze školský obvod kolem mateřské obce, přistoupil nyní na zásadu, že měšťanské školství má býti vydržováno především obvodem újezdem, který se kolem měšťanské školy zřídí, za druhé celým okresem, ve kterém se újezd nachází, a za třetí zemí, ve které se měšťanská škola zřizuje. Tedy třemi konkurenčními činiteli, u každého stejným podílem. Tato věc byla přijata posl. sněmovnou radostně, protože v tomto řešení jest neobyčejně zdravý sociální i kulturní moment, který nejenže umenší břemena, jež by padla na malé obvody školské, ale posiluje jednak slabé obvody, jednak slabé okresy příspěvkem zemským a okresním. Jak by k tomu přišlo, dejme tomu, chudé Plánicko v Pošumaví, aby neslo z té své bídy a chudoby stejné náklady na školy jako bohaté Hanácko nebo Kolínsko a nevím, který z jiných bohatých obvodů v našem státě? Zásada, která §em 16 byla vyslovena, je zásada zdravá, zásada žádoucí a neobyčejnou měrou podepře vývoj měšťanských škol ve chvíli, kdy celkovou situací hospodářství státního bude školský vývoj nově umožněn. Proto také nálada, za které byl zákon o školách újezdních přijat posl. sněmovnou, byla neobyčejně slavnostní a všichni řečníci vyjadřovali upřímnou radost ze změny, která se stala. Některý tisk ovšem, když téhož dne se senát rozešel, počal vyjadřovati způsobem někdy ne právě spravedlivým mínění, že to byl "koaliční podfuk", jak se vulgárně říká, že obyvatelstvo republiky bylo napáleno. Proto, že se to stalo v čase předvolebním, přišlo to sousto leckomus velmi vhod. Dnešní schůze dokazuje, že koaliční strany našeho státu jsou si velmi dobře vědomy odpovědnosti za tento zákon a že nebylo možno a že nebylo v úmyslu jakýmkoli způsobem jej zdržeti.

Dnešní schůze dokazuje, že starosti, které jsme se zákonem měli, byly obavami jenom na docela krátkou dobu. Přiznávám se, že jsem je měl sám také. Proto hned po prázdninách, už v měsíci září, jsem jednal s. p. ministrem dr Krčmářem, jemuž se dostalo té cti, že za jeho ministrování vejde zákon v život a bude, myslím, jistě praktikován. (Hlasy: Kdepak je p. ministr?) Pan ministr je v rozpočtovém výboru posl. sněmovny. Myslím, že bylo správné požádati dr Krčmáře i ministra financí dr Trapla, aby společně upravili hladký průběh jednání o tomto zákonu v senátním řízení. Byl jsem si vědom a ministerstvo financí to nikterak nezamlčovalo - že zákon má těžké nesnáze právě pro § 31, který uvolnil rozvoj měšťanského školství bez jakéhokoli omezení. Pan ministr dr Trapl společně s p. dr Krčmářem a s tehdejším panem předsedou vlády Janem Malypetrem smluvili se na formě, která upravila hladký průběh tohoto návrhu v senátě. § 16 byl zachován tak, jak ho přijala posl. sněmovna. Veliké výhody, které z toho dnes mateřským obcím plynou, zůstanou zachovány. Nesnáze, které by byl činil § 31, byly odstraněny tím, že jsme přijali doplněk §u 6, ve kterém se vládě republiky, finančnímu a školskému ministerstvu dává možnost aby v poměru k finančním možnostem republiky uvolnily prostředky a dávaly možnost zřizování nových měšťanských škol. To, co bylo v §u 31, přesunuli jsme tedy do §u 6, poněvadž nás vedlo prosté vědomí o tom, že finanční stav republiky nestačí, abychom naráz zřídili 1000 nebo 1500 nových měšťanských škol. Zatížili bychom státní finance padesáti, osmdesáti nebo sto miliony nových nákladů, které nemáme a které bychom nesehnali. Tento vážný zřetel přinutil všechny výbory souhlasiti s §em 6 v tom znění, v jakém je. Musili bychom býti lidmi nesvědomitými, abychom tyto nesnáze neuznali, abychom nestáli za vládou státu, která se upřímně snaží o vtělení návrhu v zákon. Naproti tomu veliká výhoda, §u 16, který rozděluje vydržovací náklady na tři konkurenční činitele, na školský obvod, okres a zemi, zůstává zachována.

To je, vážení, návrh zákona, jak ho máte v rukou. Víme ovšem, že teprve na podzim r. 1936 budou moci obce ve smyslu tohoto zákona usnášeti třetinové náklady na měšťanské školství. Teprve na zimu r. 1936 budou se konati první rozpočtové schůze újezdních školních rad, ve kterých náklady na měšťanské školství pojaty budou do rozpočtu školního újezdu. Vážení pánové, kdyby platil zákon bez dodatku, který jsme přičinili k §u 32, stalo by se, že by nám spousta obcí odepřela přijímati děti z obvodu mimo mateřskou obec, poněvadž tímto návrhem zákona měl býti § 3 Metelkova zákona zrušen. Kdyby byl § 3 Metelkova zákona zrušen, nemusily by mateřské obce přijímati děti z obvodu mimo vlastní školní obec. Kdyby § 32 neprodlužoval platnost Metelkova zákona, i pro obce, které ještě nebudou definitivně přiděleny ke školním újezdům, v místech, ve kterých školní újezdy pro jakékoli příčiny organisovány ještě nebudou, stalo by se nám, že by desetitisíce dětí ze škol byly odmítány.

Aby tedy byla zaručena návštěva a přijímání dětí tak, jak je tomu podle Metelkova zákona ještě dnes, navrhujeme v §u 327 aby Metelkův zákon platil pro ty obce, které do té doby ještě definitivní újezd míti nebudou. Stane se namnoze, že některá obec, která bude přidělena do určitého školního újezdu, podá proti tomu protest. Ten půjde k ministerstvu, půjde třeba až k nejvyššímu správnímu soudu, bude trvat dva, tři roky, nežli školní újezd bude definitivně ustanoven. A tu by se nám stalo, že tisíce dětí bylo by školami neupraveného obvodu odmítáno. Kdyby nebylo zákona, který by je k tomu mohl přinutiti, mělo by to zlé následky. A proto dáváme do §u 32 ustanovení, že povinnost přijímati děti podle zákona Metelkova trvá až do té chvíle, než školní újezd měšťanské školy bude definitivně stanoven. Dodatek k paragrafu je velmi důležitý a prosím slavný senát, aby uvážil jeho význam.

Chtěl bych tu říci něco o právních základech, na kterých stojí měšťanské školství. Měšťanské školství nemá týž základ jako zákon pro školy obecné z r. 1869. Ten vyjadřuje povinnost zřizovati obecné školy v obvodu 4 km tam, kde se napočítá nejméně 40 dětí. Měšťanské školství opírá se o čtverou zákonitou povinnost. Je to v prvé řadě povinnost měšťanské školy zřizovati. Po té stránce platí u nás, pánové a dámy, zákon z r. 1870. Ten nařizuje každému okresu zříditi jednu měšťanskou školu. Ten trvá posud. Kdyby se této chvíle naše okresy usnesly, že zruší všechno měšťanské školství, mohly by to učiniti bez porušení jakéhokoli zákona, když by alespoň jednu měšťanskou školu na okrese zachovaly.

(Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.) Druhá povinnost vyjádřená zákonem jest měšťanské školy vydržovati. Ta byla stanovena 24. února 1873 a byla uložena mateřské obci. Třetí povinnost byla školu navštěvovati a byla nařízena po prvé vyučovacím a školním řádem, který ovšem nemá povahu zákona, jeho §em 61. Po druhé to vyjádřil malý školský zákon v §u 11, po třetí vládní nařízení k malému školské mu zákonu r. 1925. Čtvrtá zákonitá povinnost je přijímati žactvo. Ta byla vyjádřena poprvé §em 3 zákona Metelkova.

Nynější zákon o obvodových školách újezdních mění dosavadní zákonité povinnosti. Povinnost zřizovati zůstává sice zachována podle zákona z r. 1870, ale povinnost újezdní školy vydržovati stanoví se §em 16 tohoto zákona na obvod, okresy a země. Povinnost navštěvovati je vyjádřena §em 22 obecné pro všechno žactvo školního újezdu a povinnost přijímati odpovídá opět tomuto §u 22 pro všechny újezdy.

Podle nového zákona nejsou obce povinny zřizovati nové újezdní školy. Je to jejich právo, není to jejich povinnost. Podá-li si některá obec žádost za zřízení měšťanské školy a ono jí bude povoleno, bude pětikilometrový obvod platiti povinně pro všechny obce, ať chtějí či nechtějí. Ten obvod je zákonem stanoven povinně a zákonitě.

Stejně se zákon dotýká škol již trvajících. Vytvoří se jedna velká, majetkově, finančně silná nová školská obec, zvaná újezdem anebo obvodem, která spíše již unese náklady na nově zřízenou školu také proto, že bude platiti na své újezdní školy jenom jednu třetinu nákladu.

A právě z toho vyplývá nutnost změny §u 6 dodatkem, který dává vládě do ruky možnost vývoj měšťanského školství usměrňovati. Poněvadž § 16 přináší těm obcím i obvodům ohromné výhody - ony budou platiti pouze třetinu nákladu - vznikne veliká vlna, zřizování nových měšťanských škol. Již dnes se obce předbíhají již dnes se mnohé obce i obvody hlásí a leckde už jsou spory na účet tohoto zákona, který máme dnes nebo zítra odhlasovati. Právě proto bylo nutno doplniti § 6, aby s tát zmohl a upravil vývoji plynulý, klidný chod.

Ze zákona o školách újezdních vznikají některé obavy. Měli je učitelé obecných škol, vyslovoval je také zvěčnělý kolega senátor Smrtka. Bál se o školy jednotřídní a dvoutřídní. Bál se, že zřízením měšťanské školy odejde z dvoutřídních škol žactvo ve věku od 11 do 14 let a že školské úřady budou žádati, aby takové školy byly redukovány. Na mnohých místech obce zřídily své malotřídní školy velikým nákladem a upravily jim nové budovy. Obyvatelstvo by se prostě bouřilo, kdyby se jim mělo sáhnouti na tyto školy.

Nejen to, pánové a dámy, práce na jednotřídní obecné škole je kumštýřská práce. Tu nemůže dělati každý, protože ji každý nedovede. Starý znamenitý vychovatel Konrád Pospíšil z jižních Čech psal o jednotřídní škole jako o nejkrásnějším typu naší národní školy. A měl pravdu. Ovšem starý Konrád Pospíšil říkal, že je ta práce proto tak krásná, poněvadž při ní má učitel v rukou dítě po celých 8 let. Jako modelářskou, jako sochařskou hlínu může je hnísti ve svých rukou a vytvářeti jeho mravní povahu i celý jeho charakter. Ovšem starý Konrád Pospíšil byl si také vědom toho, že ne každý učitel je povolán býti učitelem jednotřídní nebo dvoutřídní národní školy. (Sen. Kroiher: Kdyby byl povolán, tak tam nepůjde!) To máte také pravdu, zvláště v těch horských okresech.

Krátce a dobře, tyto důvody vedly všechno učitelstvo národních škol, vedly Smrtku, vedly mne, kol. Hubku, kol. Sladkého a všechny, kdo na tom zákoně pracovali, abychom s největším důrazem pronesli v resoluci, která je přičleněna k tomuto zákonu, přání, aby jednotřídní školy nebyly rušeny vůbec, dvoutřídní školy pak jenom tam, kde by počet dětí klesl katastrofálně pod 40 žáků. Žádáme, aby malotřídní obecné školství bylo zachováno ze všech těch příčin, o kterých jsem při této příležitosti, vážení pánové, mluvil.

Ale je tu ještě jeden problém. Měšťanská škola nebude sice školou výběrovou, ale má býti alespoň v určitém smyslu školou dětí tak vybraných, aby stačily na učebnou osnovu měšťanské školy. Čili učitelstvo vyslovuje plným právem požadavek, aby byly vytvořeny t.zv. závěrové nebo závěrečné třídy se slabším žactvem, které nestačí na osnovu měštanské školy. Žádá, aby práce měšťanského školství nebyla příliš slabým žactvem zatěžována. Tento požadavek také zdůrazňuji, ačkoli vím, že ho bude nutno řešiti zákonem a že snad v nejbližší době nestane se ještě skutkem. Ukazuji na něj proto, abych projevil mínění, že měšťanská škola, má-li plně sloužiti svému krásnému poslání, musí problém dítěte duševně oslabeného, duševně slabšího řešiti způsobem a formou závěrečných tříd.

Určité obavy byly vyvolávány vzhledem k §u 23, ve kterém se nikde nemluví o tom, že povinnosti navštěvovati měšťanské školy nemá dítě druhého jazyka, bydlící v obvodu měšťanské školy. Mnozí ať na straně německé, at' na straně české vyslovovali obavy, zda tento zákon nepřikazuje návštěvu měšťanské školy dětem druhého jazyka. Proto jsme také vyslovili v resoluci přičleněné k zákonu přání, aby § 23, který obsahuje výjimky z povinnosti návštěvy měšťanské školy, platil i na děti druhého jazyka ať v českém, maďarském, slovenském nebo německém obvodu školním.

Vážení pánové, chci se zmíniti také několika slovy o resoluci 8, která praví, že je žádoucí, aby zvláště na východě zřízeny byly zemědělské školy lidové. Chci ukázati na zvláštní proces, který u nás ve státě probíhá, ačkoliv my si ho snad nejsme dosti dobře vědomi. Dotýká se v prvé řadě hospodářského školství a je úzce spojen s problémem újezdní školy, s problémem školy měšťanské. Mluvil jsem o té věci v kulturním výboru posl. sněmovny. Řekl jsem tehdy, že pozemková reforma, jak byla u nás provedena, sice úplně změnila stav zemědělského, pozemkového majetku, ale že nevyvolala k tomu přiléhající změny v lidovém i ostatním zemědělském školství. Zrušila z velké míry velkostatky a vytvořila malé usedlosti. Stav zemědělského školství k tomu nepřihlíží. Pamatujete se všichni, že bývalý jihočeský kníže pan Schwarzenberg sám umístil na svém zboží žactvo dvou vyšších hospodářských škol. To dnes zmizelo, to dnes není. Zmizely i ostatní velkostatky, které zaměstnávaly absolventy celé řady vyšších hospodářských škol, a pak dnes ti absolventi - však to všichni víte, chodí za vámi a prosí - pro boha často, abyste jim našli jakékoli místo. Zemědělská škola jest uprostřed velkého obyvatelského celku. Mnozí chlapci, kteří nemají možnost jíti na školu střední, jdou často i se slabším prospěchem na školu zemědělskou, poněvadž na ní není tak přísný výběr jako na školách středních. Chlapec prochodí 4 třídy vyšší hospodářské školy, táta má doma jen dva či tři strychy polí, a chlapec hledá zaměstnání. Přijde na mne a na vás a říká: Pomozte mně k finančnímu ředitelství. Pomozte mně k berním úřadům. Pomozte mi za učitele na Slovensko! Kolik chlapců ze zemědělských škol chodilo špatně učiti na školy na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kolik jich tam našlo svoje zaměstnání! Prostě máme vyšších hospodářských škol více, nežli jich stav našeho zemědělství unese. Naproti tomu máme malé zemědělské živnosti, jejichž dětem je třeba vyššího vzdělání, nežli jaké dává lidová škola zemědělská. Nepopírejme si toho. Pan ministr zemědělství dr Hodža v posledních dnech dal 25 vynikajícím učitelům zemědělských škol odměny za výbornou práci, kterou konají. Nás to upřímně potěšilo. Řekli jsme si, že by bylo žádoucí, aby také učitelstvu národních škol, pokud je tak skvělé, jako naši kolegové na školách zemědělských, dostalo se takového uznání, jakého se dostává učitelstvu na lidových školách zemědělských. Nechci se dotýkati jeho práce. Vážím si jí a plně ji oceňuji, ale ukazuji, že povaha lidových škol zemědělských je spíše povahou škol opakovacích a k tomu je trocha toho odborného vzdělání, které se tam chlapcům dostává. Chyba, že je nedávají odborníci.

Taková reforma, vážení pánové, se už na jednom školství u nás děje. Všimněte si školství průmyslového. Až do nedávné doby jsme měli průmyslové školy takřka při každé pětitřídní obecné škole. V několika posledních letech nastal od této prakse ústup. Školy se ponechávají pouze ve velkých střediscích, čili stávají se školami újezdními. Ale nejenom to, ony se také zodborňují, neboť jejich učiteli stávají se inženýři, absolventi vyšších odborných škol, praktičtí mistři z povolání, ze živností. Učitelé škol národních učí jazyku a obecným podmínkám slušného všeobecného občanského vzdělání. Průmyslové školství tedy pochopilo velmi dobře, že u nás na západě v historických zemích nastal už zvláštní pochod a proces, že země a její obyvatelstvo se staví na základnu vzdělání měšťanské školy, že úroveň obecné vzdělanosti stoupla anebo vytrvale stoupá na úroveň měšťanského školství.