Další požadavek, který zde musíme vysloviti, směřuje k tomu, aby byla provedena změna zákona o dopravě automobily č. 198 z 23. prosince 1932. Dřívější zákon o silničním fondu stanovil v §u 25, že dělnické a žákovské lístky jsou od daně osvobozeny. Jak známo, činí daň u autobusů právě jako u dráhy 30%, jenže se u soukromých autobusů neodpisuje jako u dráhy. Toto dobrodiní bylo neblahým zákonem č. 198/32 zrušeno a musíme se diviti, že strany, které zastupují dělníky a zemědělce, mohly své hlasy propůjčiti k tomu, aby toto zcela nehumánní ustanovení bylo pojato do zákona. Nyní by byla příležitost tuto chybu zase napraviti a neopomeneme to v daném okamžiku připomenouti.

Vznášíme dále požadavek, aby vláda konečně uznala, že autobus, nákladní auto a nájemné auto nejsou konkurentem dráhy, nýbrž že jsou zde k tomu, aby řídkou síť železnic doplnily hustou sítí automobilovou. Potom tato síť jako průkopník kultury a civilisace oživí školství, zaměstnanost, trhy, obchody, úřadování a především cizinecký ruch, od něhož očekáváme nejen hospodářské oživení, nýbrž také v jiném oboru sblížení tím, že národové, kteří se blíže poznávají, jsou nakloněni navzájem si porozuměti a pochovati starou zášť a nedorozumění.

Vládní prohlášení slibuje dále decentralisaci státní správy. Obchod a živnosti mají zajisté všechnu příčinu těšiti se z tohoto bodu vládního prohlášení a vítati jej co nejsrdečněji. Vleklé úřadování je neštěstím pro živnostenský stav, uplynou léta, nežli se vyřídí nějaká ubohá koncese. Jak často musí takový ubožák jezditi do Prahy! To stojí čas a peníze. Čas bohužel má, ale peněz se mu již dnes nedostává.

Dále slibuje vládní prohlášení, že také státní živnostenská rada, která dosud snad trochu vlekle pracovala, má býti znovu oživena. Podle stanov státní živnostenské rady je předsedou ministr obchodu sám anebo v jeho zastoupení vyšší úředník i očekáváme od energie nového ministra obchodu Najmana, že dovede státní živnostenskou radu učiniti nyní skutečně tím, čím již měla býti a čím se, doufejme, nyní stane.

Obzvláštní bolestí jsou mlynáři a pekaři. 6.000 až 8.000 mlynářů stojí před úplnou nezaměstnaností, nejen pro obilní monopol sám, nýbrž pro byrokratický výklad jeho ustanovení. S vděkem dlužno se zmíniti, že se republikánská strana, česká strana agrární, těchto ubohých mlynářů ujala a že se pokusila umožniti jim, aby semknutím zase dosáhli účasti na nákupu obilí a jeho vymílání. Vítáme tento krok české agrární strany co nejvřeleji a budeme jej zajisté rádi doporučovati a podporovati.

Mnohem závažnější účinky však nastaly u pekařů obilním monopolem, ale zase nikoli monopolem, nýbrž byrokratickým jeho výkladem. Vládní nařízení č. 27 z 23. února 1934 stanoví, že každé neodůvodněné zdražování životních potřeb spadá pod přísné tresty. Nemáme proti tomu námitek, ale uvítali bychom, kdyby slovo »neodůvodněné« bylo trochu blíže vysvětleno. Tak rozhoduje zemský úřad podle §§ 2 a 4 tohoto nařízení zcela libovolně. Nedává si raditi odborníky a zcela jednoduše diktuje a dekretuje. V září 1932 stál kilogram žitné mouky 1.30 Kč, dnes stojí 2.10 až 2.20 Kč, stoupl tedy o více než 50 %. Přes to se však na základě tohoto vládního nařízení pekařům zabránilo, aby ceny přiměřeně upravili. Nechceme jako strana přísně sociálně smýšlející zajisté žádné zdražení chleba, ale také pekař je rovnocenným státním občanem a také jemu musí se dostati spravedlivé odměny za práci. Jak spravedlivým je tento požadavek, vysvítá z toho, že konsumní pekárny, které přece pracují zajisté za příznivějších podmínek nežli malí pekaři, v posledních měsících samy neustále podnikají kroky, aby dosáhly uznání svých kalkulací, podle nichž výrobní náklady při l kg chleba činí dnes 2.30 až 2.35 Kč, jak také Odkolek skutečně prodává chleba za 2.50 Kč. Naši pekaři, ačkoli od vlastního levného trhu na mouku na Slovensku jsou nejvíce vzdáleni, musí prodávati chléb za 2 Kč až 2.20 Kč. To je násilné potlačování stavu. Když si pekaři šli stěžovati, řeklo se jim: Vy nyní nesmíte jíti s cenou nahoru, a to per nefas! Je lépe, když 200 pekařů zajde, nežli když se několik konsumentů znepokojuje. To se vztahovalo na tehdejší devalvační akci. Tehdy němečtí a také čeští pekaři zcela loyálně prohlásili slavnostně, že ceny nezvýší, dokud následky devalvace nebudou vyřízeny, i kdyby měli utrpěti škodu. Pekaři svému slibu vůči vládě dostáli a utrpěli při tom veliké ztráty, nikoli však vláda vůči pekařům.

Nyní k cizineckému ruchu. Cizinecký ruch je s obchodem a živností nerozlučně spjat. Trojúhelník lázní, který nám celý svět závidí, tento trojúhelník - musíme to vysloviti - stojí dnes bezprostředně před pohromou, právě tak jako lázeňská místa Teplice, Jáchymov, Bílina, Pila, Třístoličník atd. Situace v lázeňských místech je dnes tak katastrofální, že mnozí hoteliéři dnes před začátkem sezony zavírají, poněvadž mají více personálu nežli hostů. Je to pro nás jakési mene-tekel, musíme pomoci, jinak my všichni dohromady nepatříme již do tohoto domu. Za této situace neostýchá se berní úřad neúprosně s krajním nátlakem vymáhati z těchto lidí ještě to poslední. Zde je nejrychlejší pomoc na místě. Dnes sotva lze ciframi vyjádřiti miliardovou škodu, která pohromou lázeňských míst a cizineckého průmyslu vzniknouti musí nejen té které krajině, a nýbrž na konec také státu. Cifry, které mně byly sděleny, jsou tak astronomické, že se dnes neodvažuji je uváděti. Snad je přece o jednu anebo dokonce dvě nuly více, snad je tu přece jen chyba tisku; budu míti ještě příležitost tyto cifry uvésti. Je však také pro náš stát velkou ztrátou prestiže, kdybychom, aniž by se hnulo brvou, nechali tyto světoznámé lázně zajíti. Říká se vždy, že to jsou výkladní skříně republiky. Prosím slavnou vládu, aby déle nemeškala tyto výkladní skříně vyčistiti a dobře zamřížovati, začínají slepnouti a bortiti se. (Sen. H. Müller [ německy ]: Řekněte to v Berlíně!) Vy to zachráníte! Náš požadavek zvelebení cizineckého ruchu směřuje také k tomu, aby se konečně v oddělení ministerstva obchodu, které je pověřeno cizineckým ruchem, uznalo, že se cizinecký ruch nezvelebí malými šikánami, nýbrž že zde dlužno zasáhnouti způsobem skutečně velkorysým. Abych se vyhnul dalšímu, nechci tuto kapitolu dále rozváděti. Doufám, že se mně také takto porozumí.

Dvou živností musím se ještě zběžně dotknouti, živnosti obuvnické a krejčovské. Odstoupivší ministr obchodu Dostálek učinil náběh k tomu, aby se obuvníkům pomohlo v jejich tísni, kterou způsobila hlavně firma Baťova. Ale tento náběh se zarazil. Také v této otázce skládáme naději na pana ministra Najmana, že se mu podaří to, co se jeho předchůdci nepodařilo. Totéž platí také o krejčích.

Co se týče obchodníků, splnila sice odstoupivší vláda jejich starý požadavek po odstranění obchodů s jednotkovými cenami, velkých obchodních domů a filiálek jistých velkých firem; ale ovšem teprve v době, kdy tyto velké obchodní domy, obchody s jednotkovými cenami a filiálky již byly zařízeny, a tu se najednou nabytá práva chránila, tu tomu bylo jinak nežli u § 7 automobilového zákona, kdy ovšem šlo o maloživnostníky; dosavadním velkým obchodním domům, obchodům s jednotkovými cenami, filiálkám byl přiznán přímo monopol. Zde dlužno provésti císařský řez, i kdyby v tom neb onom případě měl dopadnouti bolestně. Pak bychom se museli utěšiti tím, že tito lidé jsou příslušníky velkokapitálu, který tuto bolest již může přestáti, kdežto naši malí lidé tuto bolest dále snésti nemohou.

Chci se dnes zříci toho, abych obšírně mluvil o otázce daní. Je to tak obrovská kapitola, že bych k tomu potřeboval noční schůzi, kdybych jen přibližně chtěl uvésti vše, co zde nutno říci. Chci vyjmouti jen hlavní věci. Prvního hlavního hříchu dopouštějí se berní úřady v řízení předpisovacím. Zde se nedbá znalců organisací jednotlivých oborů, zde se bez dlouhého uvažování vyslýchají lidé jiné živnosti, krejčí o poměrech sedláře a naopak. Volá se konkurence, dovolávají se konkurenta proti druhému, je to přímo chytrácké řízení, a aniž by věděl, oč jde, a aniž by chtěl, vypoví konkurent něco a tato výpověď přivede v dalším člověka, o kterého šlo, ke zkáze. Ještě hroznější je účinek berního klíče. Když celý ten systém vyptávání nic nepomohl, pak sáhne úředník po daňovém klíči, kde mu to finanční zemské ředitelství udělalo tak mimořádně pohodlné, a řekne, že pekař vydělá čistých 20 anebo 30%, ačkoli na druhé straně okresní úřad pekaři říká: Ty nesmíš nic vydělati, i když při tom zahyneš. Zde pravice neví, co činí levice. Na konec přijde berní komise, ta k tomu dá formálně své požehnání, víc přece vůbec za tu krátkou dobu nemůže učiniti.

Jak taková daňová komise je složena, vysvítá z toho, že alespoň dva členové musí býti poplatníky výdělkové daně. Ptám se, proč ne tři? Vždyť přece celé naše hospodářství je vybudováno na průmyslu, obchodu a živnostech, také název našeho ministerstva zní »ministerstvo průmyslu, obchodu a živností«, také komory se přizpůsobily tomuto trojčlennému rozdělení. Proč tedy nejsou alespoň tři poplatníci výdělkové daně členy těchto komisí? To jsou zcela zbytečné tvrdosti, kterých by bylo snadno se vyvarovati, které beze všeho možno napraviti cestou nařizovací, poněvadž se tam jen praví »má«, a dále se praví, že složení komisí bude upraveno prováděcím nařízením. Zde tedy možno zasáhnouti krátkou cestou, netřeba čekati na novelisaci daňového zákona.

K daňovému zákonu chtěl bych říci, že daňový zákon z r. 1927 byl vlastně velice humánním zařízením, teprve když později dodatkovými zákony - česká strana živnostenská ví o tom velmi dobře, opustila tehdy vládu - zvýšena byla daň z obratu a výdělková daň, dostaly se do zákona tvrdosti, že je neuvěřitelno, že jsme se v nynějším století mohli něčeho takového dožíti. Nutno si při tom vzpomenouti na staroegyptské reliefy, na kterých felachové jako otroci, nad nimiž otrokář, daňový dozorce, mává svým bičem, na svých zádech vlekou poslední svůj majetek jako daň.

Zlá kapitola byla nám připravena uprostřed květnových dnů, jeden den před volbami. Dne 18. května uznala odstupující vláda za dobré vydati vládní nařízení č. 116, ve kterém se konsumním spolkům přiznává právo také nečlenům nyní prodávati s oprávněním zboží, což dříve přece již stále činily mlčky. Dále byla trestní ustanovevení tak omezena, že skutečně můžeme mluviti o úplném škrtnutí trestních ustanovení. (Výkřiky sen. Reyzla.) Já z toho nežiji, vy z toho žijete! (Výkřiky.) Musím říci, že se nikterak neobracíme proti zemědělským skladištím....(Výkřiky sen. Reyzla.) Aha, nyní jde o kapsu! Nejde o zemědělská skladiště, poněvadž tato již předem stojí na stanovisku prodávati pouze členům. Nejde nám také o spořitelní a úvěrní družstva, poněvadž také ta zákonem č. 70/1876 ř. z. mají možnost činiti to ve všem pořádku, je-li členstvo uspokojeno. Obracíme se jen proti konsumním spolkům, které již odedávna byly velkou naší bolestí. (Výkřiky.) Čísla a cifry mluví! Když státní zaměstnanci asi přede dvěma lety prostřednictvím své exekutivy zahájili boj proti zkrácení platů, tu vypočítali odborníci, daňoví odborníci, finanční odborníci z ministerstva financí, že stát nadržováním konsumním spolkům vydává resp. ztrácí ročně 100 milionů na daních, slevách dopravného a subvencích. Nevěřil jsem tomu, sám jsem si to přepočítal. Skutečný úbytek na výdělkové dani činí 15 mil., na dani z obratu 10 až 15 mil., na důchodové dani 13 mil., dohromady asi 38 až 40 milionů. Připočtěte nyní k tomu obrovské slevy dopravného a všechny sanace, dojdete k tomu že exekutiva úředníků měla zcela pravdu, když řekla: Nebylo by třeba zkracovati nám naše ubohé úřednické platy, kdyby se daně vybíraly tam, kde je možno je vybírati. Kdyby ještě konsumní spolky skutečně prodávaly o tolik levněji, mohli bychom se s tím smířiti. Ale prodávají právě tak draho jako kupec. (Výkřiky. - Sen. H. Müller [ německy ]: Trochu více křičet, neslyšíme nic! - Sen. Niessner [ německy ]: Vy tady komandujete, vy neřečníte!) Já vám také nepředepisuji, jakou tóninou máte pronášeti své výkřiky.

Přicházím ke konci. Prosím naléhavě aby má slova byla pojata jako upřímné smýšlení a aby se v nich nespatřovala malicherná kritika, nýbrž upřímné přání všeho sudetskoněmeckého stavu obchodnického a živnostenského spolupracovati na zlepšení poměrů, abychom si připravili cestu, po které bychom mohli kráčeti vstříc lepší budoucnosti. Střední stav je nutností pro stát, stát bez samostatného výdělečného středního stavu zahyne. Vidíme to na starém Římě a na Spojených státech amerických s jejich strašlivými potížemi; to jsou z bezpočetných příkladů jen dva nejznámější. Samostatný výdělečný střední stav hraje úlohu malty ve zdivu. Nedejme maltě opadávati, zachovejme si ji a tím státu jeho vnitřní rovnováhu, které snad v kritických dobách bude potřebovati.

Ve volebním boji bylo s marxistické strany opětovně voláno na obchodníky a živnostníky: Jste již zničeni, jste již zproletarisováni, pojďte do našich řad! Dávám vám zde na to odpověď. (Sen. H. Müller [ německy ]: To jste si vycucal z prstu, pane majore!) Stokráte jsem již musel vyslechnouti tento nesmysl. Odpovídám: Nechceme, aby střední stav byl stržen ve směru těch tří šípů k zchudlým, zbídačeným proletářům, chceme naopak tyto proletáře k nám pozvednouti, aby zase byli tím, čím mají býti: pracujícími občany, tak jako Hans Kudlich r. 1848 nevolnické sedláky pozvedl k rolnickým občanům. To my chceme.

Tím jsem vám ukázal vyznání víry sudetskoněmeckého stavu obchodnického a živnostenského a sudetskoněmecké strany. Doufám, že toto přiznání bude zároveň kamenem k vydláždění cesty, po které chceme kráčeti vstříč společné, klidné, lepší budoucnosti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. dr Heller. Dávám mu slovo.

Sen. dr Heller (německy ): Slavný senáte! Především chci zapuditi dojem, jakoby se s této tribuny mluvilo k četě vojáků, chci obnoviti dřívější stav, že mluvíme mezi senátory.

Co se tedy týče vládního prohlášení, shledávám úplně pochopitelným, že strany, které nejsou zastoupeny ve většině ani v ministerstvu, nemají důvěry k této vládě a že přirozeně budou hlasovati proti vládnímu prohlášení, ačkoli žádný pan řečník sudetskoněmecké strany neprohlásil, jak se staví k vládnímu prohlášení; předpokládám, že se staví odmítavě. Pro nás mají se věci ovšem jinak. Tím, že jsme ve vládní většině a zastoupeni ministry, máme to, čeho se pánům nedostává, máme důvěru k vládě, přirozený předpoklad pro souhlas s vládním prohlášením. Co se prohlášení týče, chtěl bych se především zabývati místem, které se týká zahraniční politiky.

Těší mne, že mohu vývody vládního prohlášení o zahraniční politice plně potvrditi a s nimi zplna souhlasiti v každém směru. Právě okolnost, že Československo v posledním roce svou zahraniční politiku, která vždy byla politikou míru, orientovalo v tom směru, že své spojenecké smlouvy rozšířilo o nový stát, o sovětské Rusko, umožňuje nám s tím větší radostí souhlasiti s touto politikou, již proto, že jsme od prvého dne svého vstupu do této síně, r. 1920, označili normalisování styků se sovětským Ruskem jako naléhavou nutnost. Jestliže tedy bylo možno během tohoto roku dojíti nejen k tomuto normalisování, nýbrž nad to k přátelské smlouvě s Ruskem, vítáme to z celého srdce, se socialistického stanoviska stejně jako s hospodářského. Sdílíme názor, že nutno učiniti vše, aby se tyto styky udržely, vybudovaly a utvářily co nejužšími. Vítáme tento vývoj, především také proto, poněvadž může zachovati mír světu, a není pro nás nic důležitějšího nežli toto. Mluví-li vládní prohlášení také o našem poměru k Německu a projevuje-li přání, abychom také s Německem dospěli k snesitelnému poměru, pak také s tímto místem jsme srozuměni, i když zde nemůžeme souhlasiti se stejným nadšením. Při poměrech, jaké dnes panují v Německu, je však úprava poměrů k Německu ještě mnohem méně ponechána nám, a zdá se mi, že naše snaha dojíti s Německem k snesitelnému poměru nenalézá stejně opětovanou lásku na druhé straně. U nás, kde demokracie ponechává tisku úplnou volnost, nemusí se považovati každý projev některého listu za takový, který odpovídá intencím vlády. Jinak je tomu v Německu. V Německu pro poměry, které tam panují, pro okolnost, že Německo potlačilo jakoukoli svobodu tisku, že v Německu jest již jen usměrněný tisk, jenž nesmí přinášeti jiné zprávy nežli zprávy vládní strany, máme tisk, který plně projevuje to, čeho si nynější vláda v Německu přeje. Četli jsme nyní ve velkém říšskoněmeckém listě, že se tam mluví o nastávajícím konfliktu mezi Německem a Francií a o nastávajícím konfliktu mezi Německem a Československem. Poněvadž se na druhé straně na takovýto konflikt připravují, nebudou, jak se vážně obávám, naše snahy dojíti ke klidnému soužití s Německem míti mnoho naděje na úspěch. Není to jinak možné; neboť kdežto my svým spojenectvím s Ruskem sloužíme míru, kdežto my svým spojenectvím s Ruskem hledíme učiniti vše, aby se zabránilo novým válečným konfliktům, je Německo státem, který se cítí povolán chrániti Evropu před bolševictvím a zahrnouti ji požehnáním fašismu. Německo je dnes mečem kapitalismu proti socialismu anebo cítí se jím býti a také z tohoto důvodu můžeme jen s jistými výhradami pohlížeti na tyto snahy, i když si také přejeme, aby měly úspěch.

V poslední době došlo v Evropě k událostem, které bezpochyby nejsou podle toho, aby posílily naše naděje na udržení míru pro delší dobu. Poukázal jsem s tohoto místa asi před rokem, když pan ministr věcí zahraničních zde přednesl své exposé, jen jednou větou na obavy, které máme stran politiky Anglie. Události poslední doby dokázaly, že jsem s těmito obavami měl pravdu, a zdá se, jakoby skutečně veliký blok demokratických svobodomyslných mocností, který byl uzavřen pro zachováni míru v Evropě, dostával mezeru. Chceme jen doufati, že se Anglie včas vzpamatuje a že nebude zase pěstovati politiku, kterou bohužel pěstovala do r. 1914: tím, že nechtíc a bez úmyslu umožnila válku. S tím větším uspokojením můžeme konstatovati prozíravou a moudrou politiku našeho ministra věcí zahraničních a zdůrazňuji ještě jedinou, že s ní i s politikou smluv našeho pana ministra plně souhlasíme.

Co se nyní týče vnitřní politiky, je přirozeně nutno při zahájení nového zasedání ukázati na události, které se v naší zemi odehrály v posledních měsících. Nemůžeme tyto události ponechati bez povšimnutí. Kdežto se českým stranám podařilo odvrátiti nápor fašismu, kdežto zásady demokracie v českém lidu nadále mají převahu, nutno k našemu politování, nikoli jen k našemu politování jako strany, nýbrž především k našemu politování jakožto Němců, konstatovati, že se to v německém táboře nepodařilo, že v německém táboře velikou, tři pětiny veškerého německého obyvatelstva zahrnující část dobyla strana, která je v naprostém rozporu se zásadami, ke kterým my se hlásíme. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

Je potřebí blíže prozkoumati vznik a dějiny této strany. Je všeobecně známo, že po Hitlerově převratu v Německu německé měšťáctvo v této zemi hromadně spěchalo do tábora tehdejší německé nár.-socialistické strany dělnické. To přece sotva kdo může popříti. Nár.-socialistické straně se tehdy podařilo za krátkou dobu vyříditi německou národní stranu a podařilo se jí tehdy učiniti hluboký průlom také do řad jiných občanských stran. My, kteří žijeme venku, poznali jsme ihned nebezpečí, které zde vzniká, nebezpečí pro stát, nebezpečí pro naši demokracii, především však nebezpečí pro německý lid v této zemi, a my jsme to byli, kteří se v březnu 1933 s plnou silou a rozhodností postavili proti tomuto novému hnutí. Mnohem později teprve dospěli také ostatní činitelé tohoto státu k poznání, že zde běží o hnutí, které v úplném přimknutí k hitlerovskému hnutí v Německu - mluvím zde o nár.-socialistické straně - sleduje stejné cíle jako tato strana v Německu a tím tvoří vážné nebezpečí pro naši vlastní zemi. Tak došlo na podzim 1933 k rozpuštění nár.-socialistické strany a k zastavení činnosti německé národní strany.

Za několik dní potom založena byla tehdejší Heimatfronta. Náhle tu povstal v Aši, v nejzazším koutku republiky, muž, o kterém širší veřejnost do té doby ještě ničeho nevěděla, který teprve několik měsíců před tím vystoupil na turnerské slavnosti v Žatci a o kterém se vědělo, že se mu podařilo zavésti pořádek do chaotických poměrů německých tělocvičných spolků a převésti je všechny do tábora národního hnutí nár.-socialistické strany. Více toho celá veřejnost o panu Konrádu Henleinovi nevěděla. Náhle vyvstal a založil nikoli novou stranu, nýbrž hnutí a pokusil se získati celý německý lid - mám stále znovu na jazyku slovo strana - ale on odmítl založiti stranu na demokratickém podkladě, jak jinak existují ve státě a na jejichž existenci se zakládají naše ústavní parlamentní zařízení, pro kteráž existence stran je předpokladem, nýbrž on prohlásil, že chce vyvolati hnutí celého německého lidu, a toto hnutí přeměniti v jediné velké hromadné hnutí s nějakými dosud velmi ilusorními, temnými cíly. Bylo po celý rok nemožno dostati z tohoto muže, co vlastně chce. Celý rok všechny, nejen německé, nýbrž i české strany žádaly, aby přece konečně jednou řekl, co chce. Celý rok mlčel. Teprve v říjnu 1934, - tedy před necelým rokem, pronesl řeč v České Lípě. Myslím, že mohu klidně říci, že i potom o skutečných úmyslech a cílech jeho hnutí, které pak během doby pod nátlakem zvenčí musel přece proměniti ve stranu, panovalo naprosté temno a panuje do dnešního dne. Obzvláště bylo to stanovisko této strany k hitlerovskému fašismu, jež tehdy i dnes je naprosto nevyjasněné. Henlein vyprávěl v České Lípě o poměrech v Rakousku, o poměrech v Italii a je skutečně náhodou, že vývoj, jak se vyvíjel v Rakousku a v Italii, souhlasně s hitlerovským Německem odmítal. Ukázalo se, že poměry v Rakousku a v Italii zná výborně, jen když došla řeč na Německo prohlásil Henlein: Poněvadž je spojeno s nebezpečím cestovati do Německa, nevím nic o Německu a nemohu o Německu nic říci. Nemotorněji, dětinštěji nežli při této výmluvě, které tam Konrád Henlein užil, se zajisté sotva kdy zachoval muž, který sebe povolal za vůdce hnutí. Muž, který bydlí v Aši půl hodiny od říšskoněmeckých hranic, neví, co se děje v Německu.

Nyní přicházím k tomu, co bych na této sudetskoněmecké straně nazval »dvojí tváří«, co včera v posl. sněmovně posl. dr Slávik nazval »maskou«, obličejem, který jednou tváří jest obrácen k Praze a druhou tváří k Berlínu. Vidíte to ve stanovisku Henleinovu k Hitlerovu Německu. Proč Henlein,který naprosto není tak nejapným člověkem, jako se dělal v České Lípě, nedovedl nic říci o Hitlerovu Německu? Poněvadž by jedna tvář, obrácená ku Praze, byla ohrozila jeho postavení ve státě, a druhá tvář, obrácená k Berlínu, jeho postavení v sudetskoněmeckém území. (Sen. Pfrogner [ německy ]: To je parlamentarismus? Pojďme ven!) Prosím, jděte, mohu mluvit také bez vás. (Výkřiky.) On nemohl, nesměl mluviti, poněvadž by ho to bylo stálo buď existenci jeho strany ve státě anebo v lidu. To je ta dvojí tvář.

Podívejte se jen trochu blíže na prohlášení, které zde v senátě podal kol. Frank II a naproti v posl. sněmovně kol. Frank I. Ostatně také zcela zvláštní označení. Z řady odstavců tohoto prohlášení seznáte zase tuto dvojí tvář. Co přirozeně v tomto státě, spočívajícím na demokratickém parlamentním základě, je podstatné, co v každém státě je podstatné, je především stanovisko k demokracii a k parlamentarismu, ve druhé řadě stanovisko ke státu. Co shledáváme v tomto prohlášení? Tam se praví: »Sudetskoněmecká strana, jakožto vlastní sudetskoněmecké národní společenství.. « Pánové, to je domýšlivost. Sudetskoněmecká strana není zkrátka sudetskoněmeckým společenstvím lidu, nýbrž zástupkyní, přihlížíte-li spolu k hlasům německých komunistů, asi tří pětin německého lidu. Nebylo ještě nikdy strany, která by se byla vydávala za zástupkyni sudetskoněmeckého lidu, a ani sudetskoněmecká strana nemá k tomu nejmenšího práva. Praví se tedy: »Sudetskoněmecká strana, jakožto vlastní sudetskoněmecké národní společenství dává každému právo spoluurčení a jest již na základě této skutečnosti demokratickou stranou, ovšem nikoli v běžném pojmu o moci a straně, nýbrž ve smyslu pravé lásky k lidu a pravé služby celku.« Jako kdybych slyšel Goebbelse, pokud to vůbec má správný obsah. Praví se dále: »Zná oceniti pravou demokracii především pro sudetské němectví« - to je tvář obrácená ku Praze! - »musí se však právě proto s veškerou ostrostí stavěti proti tomu, aby se vláda lidu vykládala jako brutální řádění stran.« To je zase totalita, tvář obrácená k Berlínu, absolutní protiva k zásadě existence politických stran, jaká panuje v naší demokratické republice. Vidíte neustále: Ano, ale, ano, ale... Zcela jasné, zcela zřetelné pro každého, kdo jen umí čísti a psáti, jsou tyto výhrady vůči demokracii, výhrady, které vždy diktuje nutnost, na jedné straně uspokojiti Prahu, na druhé straně však nezarážeti vlastní přívržence, z nichž převážná část nechce míti s Prahou nic společného.

Dále: »Sudetskoněmecká strana uzavřela kruh positivního stanoviska ke státu a státní formě v sudetskoněmeckém lidu« -to je řečeno vám v Praze - »ale nemůže tento kruh udržeti, pak-li tento politický čin nenalezne ani porozumění ani ocenění na druhé straně.« To je zase Berlín! Vidíte: Vlastenectví na výpověď! Tato dvojí tvář táhne se jako červená nit těmito prohlášeními.

Co platí o stanovisku k demokracii, ke státu, platí i o stanovisku k sociálním otázkám, když se praví asi toto: »Sudetskoněmecká strana je ve všem svém jednání sociálně založenou stranou, aniž by však pracujícím lidem předváděla kejklířskou hru o budoucím ráji na této střízlivé ubohé zemi.« To znamená v předvětí sociálně založená strana, v závětí však: mnoho pro vás učiniti nemůžeme! A již dnes jsme zřetelně viděli z řeči pánů a z jiných věcí, jak sociálně založenou je tato strana. Nechci vůbec mluviti o kol. Pfrognerovi, který zde chválil obilní monopol, ačkoli také zde se jeví dvojí tvář. Venku se obilní monopol proklíná do horoucích pekel, zde v parlamentě se chválí. Tedy podvod, co se potřebuje pro své voliče, vůči tomu, co se zde potřebuje. Jestliže Pfrogner dále řekl, že si strana přeje také dobytčí monopol, a říká: ale musí býti takový, aby sedlákům opatřil lepší ceny bež zatížení konsumentů a meziobchodu, pak je to již nejvyšší demagogie, a žádal bych kol. Pfrognera, aby nám jednou předložil osnovu zákona, pěkně podle paragrafů uspořádanou, kterou se zavádí dobytčí monopol, zvyšují ceny, konsum a meziobchod se však nezatěžují. To je, jak kol. Winter při prohlášení kol. Franka řekl, ta dívenka z ciziny, která každému přináší jeho dárek, tomu rozdílí květiny, tomu plody, květiny pro dělníky, plody pro ty druhé. To je kvadratura kruhu, hlásá-li někdo dobytčí monopol se zvýšením cen, ale bez zatížení konsumu a meziobchodu. Pánové, s takovými věcmi můžete dělati parádu venku na svých voličských schůzích, ale neměli byste senát a senátory ceniti tak nízko a domnívati se, že vám půjdou na takovéto titěrnosti.