13

želem, který buď byl v době rozvodu a jest
ještě v době takového obnovení státním
občanem československým, anebo nabyl
tohoto státního občanství teprve po roz-
vodu.

K § 4.

Odstavce 1 a 2: Osnova stojí na sta-
novisku, že mimo výjimečné, v osnově vý-
slovně uvedené případy (§ 5) nemá nikomu
příslušeti nárok na udělení státního občan-
ství. Toto stanovisko odpovídá - nehledíc
k nárokům podle ústavního zákona č. 152/
1926 Sb. z. a n. - dosavadnímu právnímu
stavu v zemích české a Moravskoslezské,
i celkem v zemích Slovenské a Podkarpato-
ruské, kde pouze §§ 40 až 42 zák. čl.
L/1879 dávají za určitých podmínek nárok
na zpětné přijetí do státního svazku oso-
bám, jež zdejšího státního občanství po-
zbyly (propuštěním, nepřítomností, sňat-
kem, sdílením ztráty s otcem). Na případy
posléze uvedené pamatuje osnova ustano-
vením § 4, odst. 5.

V odstavci 1 stanoví osnova pod písmeny
a) až c) podmínky pro udělení státního ob-
čanství, a to předpoklad zániku dosavadní
statni příslušnosti v případě udělení stát-
ního občanství československého, čímž se
čelí vzniku dvojího státního občanství,
předpoklad zajištění domovského práva
v některé obci republiky československé
pro případ udělení státního občanství -
zajištěním rozumí se tu jak zajištění při-
slíbením obcí, tak zajištění ze zákona (na
př. § 10 zák. č. 222/1896 ř. z., kterým se
mění ustanovení zákona č. 105/1863 ř. z.,
upravujícího poměry práva domovského)
- a konečně předpoklad, že žadatel má zde
bydliště a že jest tu tedy věcný podklad
pro udělení státního občanství.

Některé státy, jako na př. Veliká Brita-
nie, Polsko, Estonsko, Kolumbie, švédsko,
stanoví za podmínku udělení státního ob-
čanství znalost státního jazyka. V četných
jiných státech jest znalost státního jazyka
nepřímo zaručena podmínkou dlouholetého
předchozího pobytu ve státě. Osnova ne-
klade znalost státního jazyka republiky
československé za podmínku udělení stát-
ního občanství, úřad bude ovšem při udě-
lování státního občanství, jak tomu bylo
v praksi i dosud, míti zřetel i k té okolnosti,
zda žadatel státní jazyk ovládá a jakou
měrou. Za postačitelnou označuje osnova
znalost státního jazyka, přiměřenou pomě-

rům žadatelovým. Rozumí se tím taková
znalost, která je přiměřená věku, vzdělání,
zaměstnání nebo povolání a postavení ža-
datele, zvláště také vzhledem k prostředí,
v němž žije a působí. Osnova nepomýšlí při
tom na zjišťování této znalosti nějakými
obligatorními zkouškami. Nepředloží-li ža-
datel sám doklad, z něhož je patrná jeho
znalost státního jazyka, přesvědčí se úřad
o znalosti státního jazyka způsobem, který
podle povahy případu se ukáže nejvhod-
nějším. Ježto pak zásady stanovené v od-
stavci 1 nemají platiti zcela bez výjimky,
nýbrž v případech zvláštního zřetele hod-
ných, může úřad podle volné úvahy uděliti
státní občanství i osobám, které těmto zá-
sadám nevyhovují, je také umožněno, aby
se v takovém konkrétním případě úřad ani
otázkou znalosti státního jazyka nezabýval
a státní občanství udělil žadateli, který ja-
zyk státní neovládá.

Odstavce 3 a 4: Upravují spolu-
nabývání státního občanství dětmi mlad-
šími než 18 let a manželkou při udělení
státního občanství otci (manželu). Stano-
vením podmínky souhlasu manželky v od-
stavci 4 vyhovuje se ustanovením haagské
konvence. Důvody pro vyloučení manželky
ze spolunabytí jsou v podstatě stejné jako
důvody pro odepření souhlasu v § 3, odst. 1.

Odstavec 5: Toto ustanovení je
směrnicí pro praxi, aby v rámci volné
úvahy vzala slušný zřetel na osoby v od-
stavci tom uvedené. Ustanovení toto přijde
mezi jiným zejména v úvahu v případech,
kdy dítě československého státního občana,
které narozením v době pouze přechodného
pobytu rodiče v cizině nabylo příslušnosti
ve státě narození, nemá právo volby podle
§ 1 odst. 2.

Slušný zřetel nemůže ovšem býti vzat na
osoby, kterým bylo odňato státní občan-
ství podle § 10, odst. 1, písm. a) až d)
anebo u kterých jest odůvodněna obava, že
nebudou spolehlivými státními občany čes-
koslovenskými.

Odstavec 6: Toto ustanovení váže po
vzoru práva platného na Slovensku a Podk.
Rusi a ve shodě s praxí v zemích české a
Moravskoslezské pravidlem účinnost udě-
lení státního občanství na složení slibu.
Výjimky budou stanoveny vládním naříze-
ním.

K § 5.

Odstavec 1: Ustanovením § 5 vy-
chází se vstříc přáním, aby bylo odpomo-

14

ženo apatridii, početné zejména v zemích
Slovenské a Podkarpatoruské. Jde tu
o statni občany býv. Rakouska a býv. Uher-
ska, kteří bydlí od 1. srpna 1914 nepře-
tržitě na území náležejícím nyní republice
československé, jsou tímto nepřetržitým
bydlištěm spjati s územím republiky čes-
koslovenské a nestali se příslušníky cizího
státu. Osnova volí datum 1. srpna 1914
proto, aby nároku na udělení státního ob-
čanství československého nenabyly osoby,
které se na výše zmíněné území dostaly ve
značném počtu po 1. srpnu 1914 jen v dů-
sledku vyklizení některých území ve válce.
Dočasnost ustanovení § 5 jest stanovena
proto, že jde o odstranění poměrů mimo-
řádných a přechodných.

Odstavec 2: Byl v podstatě převzat
z § 1 úst. zák. č. 152/1926 Sb. z. a n. a byl
doplněn z důvodu ekvity písm. e).

Odstavec 3: Toto ustanovení má
vyloučiti z nároku osoby jeho nehodné a
nevítané.

Odstavec 4: Shoduje se v podstatě
s ustanovením § 4, odst. 3 úst. zák. č. 152 /
1926, jest však doplněn ustanovením, aby
děti v odstavci 4 zmíněné sledovaly v pří-
padech § 5 i svou manželskou ovdovělou
matku, čímž se jim usnadní nabytí téhož
státního občanství. Není ovšem zákonných
překážek, aby děti mladší než 18 let, které
nebyly do žádosti rodiče pojaty, žádaly sa-
mostatně.

Odstavec 5: Upravuje nabytí
státního občanství manželky spolu s man-
želem, zachovávaje manželce právo samo-
statného určení a zásady uvedené v od-
stavci 3.

Odstavce 6 a 7: Byly v podstatě
převzaty z § 2 a § 4, odst. 5 úst. zák. č. 152/
1926 Sb. z. a n.

část II.

K §§ 6 až 10.

Osnova zná tyto způsoby pozbývání
státního občanství: nabytím cizí státní pří-
slušnosti (§ 6), legitimací (§ 7), sňatkem
(§ 8), propuštěním ze státního svazku
(§ 9) a odnětím (§ 10).

K § 6.

Odstavec 1: Podle tohoto ustanovení
ztrácí státní občan československý své stát-

ní občanství nabytím cizí státní přísluš-
nosti jen tehdy, když nemá bydliště v tu-
zemsku. Bydlištěm rozumí se bydliště po-
dle § 66 J. N. Při tomto způsobu pozbytí
státního občanství omezí se v podstatě čin-
nost úřadu na konstatování, že pozbytí na-
stalo, a na provedení výmazu dotčené osoby
v domácí evidenci.

Odstavec 2: Stanoví výjimku z usta-
novení odstavce 1 v zájmu branné povin-
nosti osob tam uvedených. Okruh těchto
osob kryje se s okruhem osob uvedených
v § 31 branného zákona. Nenabudou-li man-
želka nebo manželské dítky spolu s manže-
lem resp. otcem cizí státní příslušnosti, po-
drží dosavadní svoje státní občanství česko-
slovenské i právo domovské. Totéž platí
o nemanželských dětech matky, které ne-
nabyly cizí státní příslušnosti spolu s mat-
kou.

K § 7.

Odpovídá dosavadnímu stavu a zabra-
ňuje se apatridii.

K § 8.

Odstavec 1: Podle dosavadního
právního stavu, platného jak v zemích
české a Moravskoslezské, tak i v zemích
Slovenské a Podkarpatoruské, pozbývá
naše státní občanka sňatkem s cizincem
svého státního občanství. Tento účinek na-
stává v každém případě; není tedy dosud
možno, aby si naše občanka při sňatku 3 ci-
zincem vyhradila své dosavadní státní ob-
čanství. Do tohoto stavu činí osnova prů-
lom, neboť dovoluje, aby naše občanka
mohla buď již před sňatkem nebo do určité
doby po něm prohlásiti u úřadu, že si pone-
chává státní občanství československé. Vy-
hovuje se tu jak přáním projeveným
v Haagu, tak přáním ženské národní rady.
Pokud ovšem manželka nenabývá sňatkem
státní příslušnosti svého manžela podle
právního řádu jeho vlasti, nepozbude stát-
ního občanství československého, aby za-
bráněno bylo apatridii.

Odstavec 2: Platí pro případy, kdy
rozvedená manželka, jež po rozvodu samo-
statně nabyla státního občanství českoslo-
venského, obnoví platně manželské spole-
čenství se svým manželem, který není stát-
ním občanem československým, ať již jím
nebyl vůbec nebo státního občanství česko-
slovenského po rozvodu pozbyl, a na pří-
pady, kdy rozvedená manželka, která si při

15

sňatku s cizincem ponechala státní občan-
ství československé podle § 8, obnoví platně
manželské společenství s manželem ci-
zincem.

K § 9.

Propuštění ze státního svazku se vkládá
jako ustanovení podpůrné zejména pro pří-
pady, kdy nejsou dány předpoklady pro
jiný důvod pozbývání státního občanství
anebo kdy s výslovným propuštěním ze
státního svazku počítají mezinárodní
smlouvy.

K § 10.

Tento paragraf uvádí taxativně případy,
ve kterých státní občanství se odníti může
pro jednání, které je v rozporu s povin-
nostmi státního občana, anebo proto, aby
byla odstraněna nežádoucí duplicita stát-
ního občanství.

Odstavec 1: Státní občanství může
býti odňato v případech uvedených pod
písm. a) a b) jen tehdy, zdržuje-li se osoba
tam kvalifikovaná mimo území republiky.
V případech uvedených pod písm. c) může
býti státní občanství odňato osobám, které
se zdržují v cizině a vyhýbají se plnění
branné povinnosti nebo které opustily úze-
mí republiky, aby se vyhnuly plnění této
povinnosti. Výrazy "vyhýbají se" a "aby
se vyhnuly" předpokládají subjektivní za-
vinění, takže se toto ustanovení nevztahuje
na případ, kdy náš státní občan, zdržující
se v cizině není si své branné povinnosti
vědom. Branná povinnost jest vymezena
v § 2, odst. 3 branného zákona. Ustanovení
pod písm. d) je třeba z důvodu státní bez-
pečnosti. Důvod takový plně odůvodňuje,
aby strany si vyžádaly předem svolení ke
vstupu do služeb tam uvedených. Ustano-
vení pod písm. e) je doplňkem ustanovení
§ 6 a míří na to, aby úřad mohl v případě
potřeby zabrániti duplicitě státního ob-
čanství.

Odstavec 2 vylučuje možnost odníti
státní občanství v době, která jest od zá-
vadné činnosti příliš vzdálena.

Odstavec 3: Ustanovení toho je
třeba, aby výměr o odnětí mohl nabýti
moci práva v případech, kdy není možno
výměr doručiti.

část III.

K § 11.

Ježto je možno nabýti státního občan-
ství československého, aniž se spolunabývá
domovského práva, na př. podle § 1, odst. 2
a 3, podle §§ 4 a 5, je pro obor tohoto zá-
kona potřebí určiti v takových případech
i obec domovskou.

část IV.

K § 12.

Odstavec 1: Okresním úřadům se
dává příslušnost k vydávání osvědčení
o státním občanství a příslušnosti ve všech
věcech podle tohoto zákona vůbec, pokud
není přikázána úřadům jiným.

Odstavec 2: Ministerstvo vnitra
bude příslušným k vyslovení souhlasu s na-
bytím československého státního občanství
cizinkou při sňatku, k jeho udělování a od-
nímání [s výjimkou § 10, odst. 1, -písm. e)]
a ku příkazu nebo přivolení, aby českoslo-
venský občan vstoupil v cizím státě do ur-
čitých služeb nebo přijal určité funkce,
není-li dána příslušnost ústavního činitele
nebo jiného úřadu. Pokud se zde mluví
o "ústavním činiteli", má tu osnova v prvé
řadě na mysli § 6 branného zákona, podle
něhož president republiky k návrhu mi-
nistra národní obrany dává povolení ke
vstupu našeho státního občana do vojen-
ské služby v cizím státě.

Odstavec 3: Vzhledem k tomu, že
bydliště osoby se často mění, stanoví se
místní příslušnost okresního úřadu tak, že
předem rozhoduje domovská příslušnost,
a to domovská příslušnost poslední a jen,
je-li neznámá nebo sporná, že rozhoduje po-
slední bydliště strany v tuzemsku. U osob
však, které domovské příslušnosti zatím ne-
mají, ale mají v některé obci zajištěno
právo domovské, nastupuje příslušnost po-
dle této obce. Nelze-li určiti místní přísluš-
nost podle tohoto ustanovení, určí se podle
§ 7 vl. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n. o správ-
ním řízení.

Odstavec 4: Ustanovení tohoto je
třeba, aby stranám bydlícím zejména ve
vzdálené cizině, byla zachována jejich
práva podáními u československých zastu-
pitelských úřadů.

16

K § 13.

Ustanovení § 13 upravuje součinnost vo-
jenské správy ve věcech podle tohoto zá-
kona.

Část V.
K§14.

Odstavec 1: Vkládá se v zájmu jas-
nosti.

Odstavec 2: Tento odstavec má za
účel zlikvidovati případy dvojího státního
občanství u těch osob, které by nepozbý-
valy státního občanství podle § 6, odst. 1
pouze z toho důvodu, že nabyly cizí státní
příslušnosti před účinností zákona.

Odstavce 3 a 6: Ustanovení těchto
je potřebí, aby bylo jasno, zda a pokud jsou
důvodem možnosti odnětí též činnosti a
skutečnosti, vykonané resp. nastalé před
účinností zákona.

Odstavec 7: Třeba že stejné před-
pisy má občanský zákoník, je nutno vý-
slovně říci, co se rozumí zletilostí, aby bylo
jasno, že se posuzuje podle našich norem.
Vyhovuje se tím přání haagské konvence,
podle níž zletilost má býti posuzována po-
dle předpisů státu naturalisujícího.

K § 15.

Odstavec 1 obsahuje ustanovení de-
rogační o dosavadních předpisech o nabý-
vání a pozbývání státního občanství.

Konstatování v odstavci 2, že zákon se
nedotýká platnosti ústavních zákonů, děje
se v zájmu přehlednosti; míněny jsou
ústavní zákony č. 236/1920 a 152/1926 Sb.
z. a n.

Osnova nedotýká se mezinárodních

smluv uzavřených k provedení ústavních
zákonů. Jsou to tyto smlouvy:

smlouva s Rakouskem ze dne 7. června
1920 o státním občanství a ochraně men-
šin (č. 107/1921 Sb. z. a n. ), smlouva s Ně-
meckem ze dne 29. června 1922 o státním
občanství (č. 308/1922 Sb. z. a n. ), jejíž
čl. 13 byl říší Německou ke dni 1. října
1936 vypověděn (Vyhl. č. 235/1936 Sb. z.
a n. ), rozhodnutí konference velvyslanců
ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě
a Spiši (č. 20/1925 Sb. z. a n. ), opírající
se o prohlášení vlády československé a pol-
ské ze dne 10. července 1920, že přijímají,
aby hranice jmenovaných území byly ur-
čeny čelnými mocnostmi spojenými a sdru-
ženými, a smlouva s Polskem ze dne 23.
května 1925 o otázkách právních a finanč-
ních (č. 56/1926 Sb. z. a n. ).

Rovněž zákon č. 60/1930 Sb. z. a n., jímž
se provádí úmluva se Spojenými Státy
Americkými o naturalisaci (č. 169/1929
Sb. z. a n. ), zachovává se v platnosti.

K § 16.

§ 31 branného zákona navazuje na insti-
tuci pozbývání státního občanství v sou-
vislosti s vystěhováním z území republiky.
Jelikož osnova neváže pozbývání státního
občanství na vystěhování, ztrácí ustano-
vení § 31 branného zákona význam a na-
hrazuje se novým zněním, jímž se vláda
zmocňuje, aby nařízením upravila jednak
výmaz z vojenské evidence, jednak pro-
puštění určitých osob z branné moci.

K §§ 17a 18.

Není třeba vysvětlivek.

úprava osnovou zákona navržená ne-
bude vyžadovati oproti nynějšímu stavu
zvláštních nákladů.

V P r a z e, dne 25. března 1938.

Předseda vlády:
Dr M. Hodža v. r.

Ministr vnitra:
Dr Černý v. r.

Ministr pro sjednocení zákonův a organisace
správy:

Dr Šrámek v. r.

Státní tiskárna v Praze - 2117-38,