Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1938.
IV. volební období. 7. zasedání.
1294.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne. __......................................................................1938
o nabývání a pozbývání státního občanství československého.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
část I.
Nabývání státního občanství českosloven-
ského.
§ 1.
Narozením.
(1) Narozením nabývají státního občanství
československého manželské děti státního ob-
čana československého a nemanželské děti
státní občanky československé, ačli naroze-
ním v cizině nenabudou státní příslušnosti ve
státě narození. V cizině narozené manželské
děti státního občana československého a ne-
manželské děti státní občanky československé,
kteří se v cizině zdržují v úředním poslání
republiky československé, nabývají však na-
razením státního občanství československého
vždy.
(2) Jestliže dítě dotčené v odstavci 1 nena-
bylo narozením státního občanství českoslo-
venského, může si je nejpozději do jednoho
roku po dosažení zletilosti voliti, zanikne-li
nabytím státního občanství československého
státní příslušnost, jíž dítě nabylo narozením,
nebo bude-li dítě ze svazku státu narození
propuštěno. Za dítě nesvéprávné vykoná volbu
jeho řádný zástupce. Státního občanství česko-
2
slovenského se nabývá dnem, kdy úřadu (§ 12,
odst. 1 a 3) dojde prohlášení o volbě, a ne-
ztrácí-li dítě své dosavadní státní příslušnosti
nabytím státního občanství československého,
také průkaz, že dítě bylo ze svazku státu na-
rození propuštěno.
(3) O osobách, které byly v dětském věku
nalezeny na území republiky československé,
má se za to, že jsou státními občany česko-
slovenskými, dokud není prokázáno, že mají
jinou statní příslušnost.
§ 2.
Legitimací.
Legitimací nabývají státního občanství
československého nezletilé nemanželské děti,
je-li otec státním občanem československým
a pozbývají-li děti legitimací dosavadní
státní příslušnosti.
§ 3.
Sňatkem.
(1) Cizinka nabývá sňatkem se státním
občanem československým jeho státního ob-
čanství, ztrácí-li sňatkem svoji dosavadní státní
příslušnost a vysloví-li úřad (§ 12, odst. 2) k její
žádosti s nabytím souhlas, žádost o souhlas
může býti podána již před sňatkem, nejpoz-
ději však do tří měsíců po něm. úřad může
souhlas odepříti jen pro jednání nebo chování
uvedené v § 10, odst. 1, písm. a) a b) nebo
proto, že jest odůvodněna obava, že cizinka
nebude spolehlivou státní občankou českoslo-
venskou, nebo proto, že jde o uzavření man-
želství zřejmě jen za tím účelem, aby cizinka
nabyla státního občanství československého.
Nebylo-li o žádosti za souhlas rozhodnuto do
6 měsíců od jejího podání, je souhlas po zá-
konu udělen. I když byl souhlas udělen po
sňatku, hledí se na věc tak, jako by byla
cizinka nabyla státního občanství českoslo-
venského dnem sňatku.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně
obnoví-li rozvedená cizinka platně manželské
společenství se svým manželem státním obča-
nem československým.
Udělením.
§ 4.
(1) Státní občanství československé uděluje
úřad (§ 12, odst. 2) podle volné úvahy, při-
3
hlížeje též k tomu, zda žadatel má znalost
státního jazyka republiky československé,
přiměřenou jeho poměrům. Smí je uděliti oso-
bám, které
a) při nabytí tohoto občanství pozbudou
své dosavadní státní příslušnosti,
b) mají zajištěno v některé obci republiky
Československé domovské právo pro případ
nabytí státního občanství československého a
c) bydlí v tuzemsku.
(2) V případech zvláštního zřetele hodných
může úřad uděliti státní občanství i osobám,
které nevyhovují ustanovením odstavce 1.
(3) Děti mladší než 18 let, které jejich man-
želský otec nebo nemanželská matka do své
žádosti pojali, nabývají státního občanství
československého spolu s nimi.
(4) S manželem nabývá státního občanství
jeho nerozvedená manželka, projeví-li v žá-
dosti svého manžela s tím souhlas a úřad ji
ze spolunabytí výslovně nevyloučil pro jed-
nání nebo chování uvedené v § 10, odst. 1,
písm. a) a b) nebo proto, že jest odůvodněna
obava, že nebude spolehlivou státní občankou
československou.
(5) Při udílení státního občanství českoslo-
venského jest míti slušný zřetel k žádostem
osob, které byly dříve státními občany česko-
slovenskými, a osob, které jsou příslušníky
rodiny nebo blízkými příbuznými státního ob-
čana československého.
(6) Udělení stává se zpravidla účinným
teprve složením slibu tohoto znění: "Slibuji
na svou čest a svědomí, že budu vždy věren
a oddán republice československé a že budu
plniti všechny povinnosti jejího řádného ob-
čana". Výjimky může stanoviti vláda naříze-
ním.
§ 5.
(1) Státní občané bývalé rakouské nebo
bývalé uherské části mocnářství rakousko-
uherského, kteří měli dne 1. srpna 1914 a od
té doby nepřetržitě mají bydliště na území ná-
ležejícím nyní republice československé a ne-
stali se státními příslušníky cizího státu, mají
nárok na udělení státního občanství českoslo-
venského, podají-li u úřadu (§ 12, odst. 2)
žádost o to nejpozději do pěti let ode dne účin-
nosti tohoto zákona.
4
(2) Nepřetržitosti bydliště podle odstavce 1
není na újmu doba, která byla ztrávena mimo
území náležející republice československé
a) ve službě československé branné moci,
b) do 1. června 1919 v jiné službě vojen-
ské, pokud nešlo o službu z povolání, nebo
u výkonu povinností uložených podle zákona
o válečných úkonech,
c) ve válečném zajetí, v rukojemství nebo
v internování,
d) přechodně ve výkonu povolání, za vý-
dělkem nebo studiem nebo z jiného důležitého
důvodu,
e) ve společné domácnosti s manželem
ženou, jejíž manželství bylo před účinností
tohoto zákona zrušeno smrtí manželovou, roz-
loučeno nebo prohlášeno za neplatné, jestliže
se po ovdovění, po rozluce nebo po prohlášení
manželství za neplatné vrátila bez zbytečného
odkladu na území náležející republice Česko-
slovenské.
(3) Nárok nepřísluší osobám, které jednaly
nebo se chovaly tak, jak jest uvedeno v § 10,
odst. 1, písm. a) a b), anebo vyvíjely nebo
vyvíjejí jinou činnost, která je v rozporu
s vážnými zájmy republiky československé.
(4) Děti mladší než 18 let, které jejich man-
želský otec nebo manželská ovdovělá matka
nebo nemanželská matka do své žádosti pojali,
nabývají státního občanství československého
spolu s nimi.
(5) S manželem nabývá státního občanství
československého jeho nerozvedená manželka,
projeví-li v žádosti svého manžela s tím sou-
hlas a úřad ji ze spolunabytí výslovně nevy-
loučil z důvodů podle odstavce 3.
(6) Ovdovělé manželce se počítá do doby ne-
přetržitého bydlení podle odstavce 1 doba by-
dlení jejího manžela, dětem manželským se
počítá do této doby doba bydlení otce nebo
ovdovělé matky, nemanželským doba bydlení
nemanželské matky.
(7) Nebylo-li o žádosti za udělení státního
občanství československého podle tohoto para-
grafu rozhodnuto do dvou roků od jejího po-
dání, jest státní občanství československé po
zákonu uděleno.
(8) Ustanovení § 4, odst. 6 platí i tu.
5
část II.
Pozbývání státního občanství českosloven-
ského.
§ 6.
Nabytím cizí státní přísluš-
nosti.
(1) Osoba, která nemá bydliště v republice
Československé, pozbývá státního občanství
československého nabytím cizí státní přísluš-
nosti.
(2) Ustanovení odstavce 1 nevztahuje se na
a) důstojníky z povolání a rotmistry z po-
volání, a to i ve výslužbě, až do konce roku,
v němž dosáhnou 60. roku věku,
b) jiné osoby mužského pohlaví, které do-
vršily 17. rok věku, a to až do konce roku,
v němž dosáhnou 40. roku věku, za branné
pohotovosti státu však až do konce roku,
v němž dosáhnou 50. roku věku.
§ 7.
Legitimaci.
Legitimací pozbývají státního občanství
československého nezletilé nemanželské děti,
není-li otec státním občanem československým
a nabývají-li děti legitimací státní přísluš-
nosti svého otce podle právního řádu jeho
vlasti.
§ 8.
Sňatkem.
(1) Sňatkem s cizincem pozbývá svého stát-
ního občanství státní občanka československá,
nabývá-li sňatkem státní příslušnosti svého
manžela podle právního řádu jeho vlasti, ačli
neoznámí buď před sňatkem nebo nejpozději
do 3 měsíců po jeho uzavření úřadu (§ 12,
odst. 1 a 3), že si ponechává státní občanství
československé.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně,
obnoví-li rozvedená státní občanka českoslo-
venská platně manželské společenství se svým
manželem cizincem.
§ 9.
Propuštěním.
Státního občanství československého po-
zbývá ten, kdo je propuštěn ze státního
6
svazku k vlastní žádosti. O žádosti rozhoduje
úřad (§ 12, odst. 1 a 3, po případě § 13) podle
volné úvahy.
§ 10.
Odnětím.
(1) Státní občanství může býti odňato
osobě, která
a) vyvíjí činnost směřující proti státní
svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,
ústavní jednotnosti nebo demokraticko-repub-
likánské státní formě republiky Českosloven-
ské nebo proti obraně státu nebo jakoukoliv
jinou činnost státu nepřátelskou anebo která
se vědomě činně zúčastní jakéhokoliv sdru-
žení, které zjevně nebo skrytě vyvíjí některou
takovou činnost, nebo která některou takovou
činnost podporuje, k ní podněcuje nebo jiné
osoby k ní svésti hledí, a aby se vyhnula od-
povědnosti za takovou činnost, uprchne do
ciziny a tam se zdržuje, nebo
b) zdržuje se v cizině a tam vyvíjí některou
z činností uvedených pod písm. a) nebo tako-
vou činnost podporuje, k ní podněcuje nebo
jiné osoby k ní svésti hledí anebo dává jinak
najevo nepřátelské smýšlení vůči republice
Československé, nebo
c) zdržuje se v cizině a vyhýbá se plnění
branné povinnosti k republice československé
anebo opustila území republiky, aby se vy-
hnula plnění takové povinnosti, nebo
d) bez příkazu nebo bez přivolení přísluš-
ného ústavního činitele nebo úřadu vstoupila
do vojenské služby cizí moci nebo do služby
v cizím ozbrojeném nebo na vojenský způsob
organisovaném sboru, spolku nebo skupině
nebo do cizí státní služby nebo do jiné veřejné
služby v cizím státě nebo přijala veřejnou
funkci v cizím státě, anebo
e) nabyla cizí státní příslušnosti a nepo-
zbyla státního občanství československého po-
dle § 6 buď proto, že má bydliště v republice
československé nebo že patří k osobám uve-
deným v § 6, odst. 2.
(2) Z důvodů uvedených v odstavci 1, písm.
a) a b) nelze státní občanství československé
odníti osobě, která závadné činnosti před více
než 10 lety zanechala.
(3) Doručení výměru o odnětí státního
občanství do ciziny může býti nahrazeno vy-
hlášením výroku o odnětí s uvedením zákon-
ného ustanovení, o něž se výrok opírá, v úřed-
ním listě republiky československé.
7
Část III.
Určení domovské příslušnosti.
§ 11.
(1) Nabyl-li kdo státního občanství česko-
slovenského podle tohoto zákona, aniž při tom
nabyl domovského práva v některé obci re-
publiky československé, určí mu jeho domov-
skou příslušnost úřad (§ 12, odst. 1 a 3) v obci
podle tohoto pořadí:
a) kde měl naposledy domovské právo,
b) kde mají nebo měli naposledy domov-
ské právo jeho rodiče, po případě prarodiče,
c) kde má bydliště,
d) kde měl naposledy bydliště,
e) kde mají nebo měli poslední bydliště
jeho rodiče, po případě prarodiče,
f) kde má nemovitý majetek.
(2) Nelze-li určiti domovskou příslušnost
podle odstavce 1, určí ji úřad (§ 12, odst. 2)
podle volné úvahy.
Část IV.
Příslušnost úřadů.
§ 12.
(1) Okresní úřady činí opatření a vydávají
rozhodnutí ve všech případech podle tohoto
zákona, pokud to není vyhrazeno úřadům ji-
ným, a vydávají stranám osvědčení o jejich
státním občanství.
(2) Ministerstvo vnitra rozhoduje podle
§§ 3, 4, 5, 10 [s výjimkou § 10, odst. 1,
písm. e) ] a podle § 11, odst. 2 a dává příkaz
nebo přivolení podle § 10, odst. 1, písm. d),
není-li k tomu příslušný ústavní činitel nebo
jiný úřad.
(a) Místní příslušnost okresních úřadů se
řídí předem podle poslední domovské přísluš-
nosti strany, a nemá-li nebo neměla-li domov-
skou příslušnost v republice československé,
podle domovské příslušnosti jejích rodičů;
je-li domovská příslušnost neznámá nebo
sporná, řídí se místní příslušnost podle po-
sledního bydliště strany v tuzemsku. Má-li
strana zajištěno pro případ nabytí státního
občanství československého domovské právo,
řídí se místní příslušnost podle obce, která je
zajistila.
8
(4) Pro zachování tříměsíční lhůty podle
§§ 3 a 8 stačí, že žádost nebo oznámení osoby
bydlící v cizině došly příslušnému českoslo-
venskému zastupitelskému úřadu ve lhůtě tam
stanovené. Lhůta šestiměsíční stanovená
v § 3, odst. 1, větě čtvrté prodlužuje se v ta-
kových případech na jeden rok; nebude-li lze
pro nepřekonatelné potíže doručiti výměr ani
v této lhůtě, lze doručení nahraditi vyhláše-
ním výroku v úředním listě republiky Česko-
slovenské.
§13.
(1) Okresní úřad rozhoduje o propuštění ze
státního svazku podle § 9 a o odnětí státního
občanství podle § 10, odst. 1, písm. e) v do-
hodě s vojenskou správou, jde-Ii
a) o důstojníka z povolání nebo rotmistra
z povolání, a to i ve výslužbě, až do konce
roku, v němž dosáhne 60. roku věku,
b) o jinou osobu mužského pohlaví, která
dovršila 17. rok věku, a to až do konce roku,
v němž dosáhne 40. roku věku, za branné po-
hotovosti státu však až do konce roku, v němž
dosáhne 50. roku věku.
(2) Ministerstvo vnitra dává příkaz nebo
přivolení podle § 10, odst. 1, písm. d) (§ 14,
odst. 5) v dohodě s ministerstvem národní
obrany, jde-li o vstup do služby v cizím ozbro-
jeném nebo na vojenský způsob organisova-
ném sboru, spolku nebo skupině.
(3) Odnětí státního občanství podle § 10,
odst. 1, písm. c) může býti vysloveno jen k ná-
vrhu vojenské správy. Totéž platí o odnětí
státního občanství podle § 10, odst. 1, písm. d)
pro vstup do vojenské služby cizí moci nebo
do služby uvedené v odstavci 2. O odnětí stát-
ního občanství podle § 10, odst. 1, písm. d)
pro vstup do jiné služby, než jest uvedena
v předchozí větě, nebo pro přijetí veřejné
funkce v cizím státě rozhoduje ministerstvo
vnitra v dohodě s ministerstvem národní
obrany, jde-li o osoby uvedené v odstavci 1,
písm. a) ab).
(4) Vojenskou správou podle tohoto zákona
rozumí se ministerstvo národní obrany nebo
velitelství, úřady a orgány, jež toto minister-
stvo určí.
část V.
Ustanovení přechodná a závěrečná.
§14.
(1) S výjimkami dotčenými v § 15, odst. 2
nabývá a pozbývá se ode dne účinnosti tohoto
9
zákona státního občanství československého
jen podle něho.
(2) Státního občanství československého
pozbývají podle § 6, odst. 1 také osoby, které
nabyly cizí státní příslušnosti před účinností
tohoto zákona.
(3) Státní občanství československé může
býti podle § 10 odňato také osobám, které
před účinností zákona jednaly nebo se chovaly
tak, jak jest uvedeno v § 10, odst. 1, písm. a),
a aby se vyhnuly odpovědnosti za takovou
činnost, uprchlý do ciziny nebo které před
účinností zákona jednaly nebo se chovaly v ci-
zině tak, jak jest uvedeno v § 10, odst. 1,
písm. b), jestliže se takové osoby do šesti mě-
síců od dne účinnosti zákona nevrátí k trva-
lému pobytu na území republiky českoslo-
venské.
(4) Státní občanství československé může
býti podle § 10 odňato také osobám, které
před účinností zákona se zdržovaly v cizině a
vyhnuly se splnění branné povinnosti k repub-
lice československé nebo které opustily území
republiky, aby se vyhnuly plnění takové po-
vinnosti, jestliže takové osoby do šesti měsíců
ode dne účinnosti zákona nepodniknou vše po-
třebné k tomu, aby učinily své branné povin-
nosti zadost.
(5) Státní občanství československé může
býti podle § 10 odňato také osobám, které
před účinností zákona vstoupily do cizích slu-
žeb nebo přijaly funkce uvedené v § 10,
odst. 1, písm. d) a nevyžádají si k tomu do-
datečně přivolení nejdéle do 3 měsíců ode dne
účinnosti zákona.
(6) Státní občanství československé může
býti podle § 10, odst. 1, písm. e) odňato také
osobám, které nabyly cizí státní příslušnosti
před účinností zákona.
(7) Pokud se v tomto zákoně mluví o zleti-
losti, rozumí se jí dosažení 21. roku věku.
§15.
(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbý-
vají platnosti předpisy o nabývání a pozbý-
vání státního občanství. Zejména se zrušují:
1. § 28, věta druhá, §§ 30 a 32 všeobecného
zákoníka občanského;
2. vystěhovalecký patent ze dne 24. března
1832, č. 2557 sb. zák. soud.;
3. bod 1 nařízení ze dne 27. října 1859,
č. 196 ř. z., jímž se vyhlašují některá ustano-
10
vení o zjednodušení a urychlení chodu politic-
kých úřadů;
4. dekrety dvorské kanceláře:
a) ze dne 17. prosince 1817, č. 161 sb. zák.
pol.,
b) ze dne 30. ledna 1824, č. 12 sb. zák. pol.,
c) ze dne 30. srpna 1832, č. 2573 sb. zák.
soud.,
d) ze dne 23. února 1833, č. 2595 sb. zák.
soud.,
e) ze dne 1. března 1833, č. 2597 sb. zák.
soud.;
5. zák. čl. L/1879, o nabývání a pozbývání
státního občanství, doplněný zák. článkem
IV/1886.
(2) Tento zákon se nedotýká ústavních zá-
konů o státním občanství a mezinárodních
smluv podle nich uzavřených, ani zákona ze
dne 29. dubna 1930, č. 60 Sb. z. a n., jímž se
provádí úmluva ze dne 16. července 1928 mezi
Československem a Spojenými Státy Americ-
kými o naturalisaci, ani ustanovení § 22,
odst. 6 a § 23, odst. 6 zákona o obraně státu.
§ 16.
§ 31 branného zákona se mění a bude zníti
takto:
§ 31.
Výmaz z evidence a propuštění při pozbytí
státního občanství československého.
Vládním nařízením budou dány bližší před-
pisy o výmazu z evidence osob, které pozbyvše
státního občanství československého nepodlé-
hají branné povinnosti, dále o propuštění
z branné moci (z povinností branným záko-
nem uložených) osob, které pozbyly státního
občanství československého a nemohouce pro-
kázati jinou státní příslušnost podléhají
branné povinnosti podle § 2, odst. 2.
§ 17.
úpravu bližších podrobností jednotlivých
ustanovení tohoto zákona lze v jeho mezích
provésti vládním nařízením.
§ 18.
Tento zákon nabývá účinnosti devadesátého
dne po vyhlášení; již před tímto dnem lze pro-
vésti podle něho opatření, jichž je třeba k jeho
včasnému provedení. Zákon provede ministr
vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.
11
Důvodová zpráva.
Ústavní listina stanoví v § 4, odst. 2, že
podmínky nabývání a zániku státního ob-
čanství určuje zákon; neřeší tedy tyto
otázky sama, nýbrž poukazuje jednak na
právní předpisy v té době platné, jednak
na předpisy budoucí.
Také ústavní zákon ze dne 9. dubna
1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují
a mění dosavadní ustanovení o nabývání a
pozbývání státního občanství a práva do-
movského, vyslovil v § 3, že dosavadní usta-
novení o nabývání a pozbývání státního
občanství, pokud se jím nemění, zůstávají
nadále v platnosti. Jsou to dosud platné
předpisy bývalé rakouské a bývalé uher-
ské.
Bývalé rakouské předpisy jsou zejména
předpisy citované v § 15, odst. 1, č. 1 až 4
této osnovy, bývalý uherský předpis je zák.
čl. L/1879, o nabývání a pozbývání stát-
ního občanství, doplněný zák. článkem IV/
1886 (§ 15, odst. 1, č. 5 osnovy).
Zákony republiky Československé týka-
jící se státního občanství nemají významu
obecného, nýbrž upravují jen speciemi pří-
pady. Tak citovaný ústavní zákon, vyho-
vuje ustanovením mírových smluv Versail-
leské, St. Germainské a Trianonské, roz-
řešil pouze otázku, kdo je státním občanem
nového státu československého a jak se
nabývá a pozbývá československého státní-
ho občanství v případech mírovými smlou-
vami upravených, ústavní zákon ze dne
1. července 1926, č. 152 Sb. z. a n., o udě-
lení státního občanství československého
některým osobám, poskytl za určitých pod-
mínek nárok na udělení státního občanství
československého státním občanům býv.
Uherska, jestliže o ně požádali do pěti let
ode dne účinnosti zákona, a upravil otázku
spolunabývání státního občanství česko-
slovenského jen pro případy spadající pod
tento zákon. Zákon ze dne 29. dubna 1930,
č. 60 Sb. z. a n., provádí úmluvu ze dne
16. července 1928 mezi Československem a
Spojenými Státy Americkými o naturali-
aaci.
účelem osnovy jest:
a) unifikovati obecné právní předpisy
o nabývání a pozbývání státního občanství
československého, platné dosud jednak
v zemích české a Moravskoslezské, jednak
v zemích Slovenské a Podkarpatoruské;
b) reformovati potud, pokud reformy
jsou odůvodněny zkušenostmi praxe a po-
žadavkem, aby co nejvíce snížen byl počet
osob bez státního občanství a osob s dvo-
jím státním občanstvím, pokud to v mezích
vnitrostátního práva je možno a pokud to
není na újmu svrchovanosti právního řádu
československého a státních zájmů repub-
liky československé. Vnitrostátní úpravou
nelze docíliti toho, aby úplně odstraněny
byly případy, kdy osoba nemá vůbec stát-
ního občanství nebo má dvojí státní občan-
ství. Uspokojivého řešení lze dosáhnouti
jen mezinárodními smlouvami.
Dílčí řešení provedla konference v Haa-
gu v r. 1930, která se usnesla mezi jiným
na textu konvence ze dne 12. dubna 1930,
týkající se některých otázek střetu zákonů
o státní příslušnosti.
Tato úmluva byla republikou Českoslo-
venskou podepsána, ratifikována však do-
sud nebyla, poněvadž některá ustanovení
našich platných předpisů nejsou v souladu
s ustanovením úmluvy. Bude-li uzákoněna
navržená osnova, která přihlíží k ustano-
vením úmluvy, bude Československu umož-
něno úmluvu ratifikovati. Dosud ratifiko-
valy úmluvu tyto státy: švédsko, Velká
Britanie, Kanada, Polsko, Čína a Indie;
přistoupily k ní Monako, Norsko a Bra-
silie.
K jednotlivým paragrafům:
část I.
K §§ 1 až 5: Osnova zná tyto způsoby
nabývání státního občanství: narozením
(§ 1, odst. 1), volbou dětí, jež z důvodu na-
rození v cizině nenabyly československého
státního občanství (§ 1, odst. 2), legitimací
(§2), sňatkem (§3), udělením a spoluna-
bytím při udělení (§§ 4 a 5).
K § 1, odstavec 1: Ustanovením to-
hoto odstavce se mění dosavadní právní
stav, podle něhož narozením nabývá stát-
ního občanství manželské dítě státního ob-
čana a nemanželské dítě státní občanky
československé vždy, i tehdy, když se na-
rodilo mimo území republiky. Podle návrhu
odstavce 1 má dítě narozené mimo repub-
liku nabytí zdejšího státního občanství jen
tehdy, nenabude-li narozením v cizině
12
státní příslušnosti ve státě narození. Dů-
vody změny jsou tyto: řada států, na př.
říše britská, Francie, státy severské, Spo-
jené Státy Americké, Mexiko, některé státy
jihoamerické (Argentina, Bolivie, Brasilie,
Kolumbie), má ustanovení, že děti narozené
na území státu nabývají státní příslušnosti
ve státu narození (ius soli) buď bezvý-
hradně nebo za určitých podmínek, po př.
s právem vzdáti se státní příslušnosti na-
byté ve státě narození. Při dosavadním
právním stavu nabylo manželské dítě čes-
koslovenského státního občana (nemanžel-
ské dítě státní občanky československé) na-
rozením na území těchto států i českoslo-
venského státního občanství; vznikly tedy
nežádoucí případy dvojího státního občan-
ství. Řešení osnovou navrhované je jistým
ústupkem zákonodárství států, u nichž
platí ius soli, ale ústupek ten je vyvážen
ustanovením odstavce 2, podle něhož v ci-
zině narozené děti našich státních občanů
mohou získati československé státní občan-
ství pouhým prohlášením u okresního úřa-
du. Ustanovení, že v cizině narozené děti
státních občanů československých, kteří se
v cizině zdržují v úředním poslání repub-
liky československé, ať trvale nebo pře-
chodně (vyslanci, konsulové, úředníci, de-
legáti a pod), nabývají vždy státního ob-
čanství československého, je v intencích
haagské konvence.
Odstavec 2: Osnova dopouští mož-
nost volby státního občanství českosloven-
ského až do konce jednoho roku po dosa-
žení zletilosti dítěte ovšem s podmínkou, že
dosavadní příslušnost dítěte zaniká, pokud
se týče zanikne; tato podmínka brání v in-
tencích haagské konvence duplicitě stát-
ního občanství.
Odstavec 3: Pokud jde o osoby, kte-
ré byly na území republiky v dětském
věku nalezeny, vyhovuje se ustanovení
haagské konvence, která stanovila právní
domněnku státní příslušnosti dítěte ve
státě, v němž bylo nalezeno.
Pokud jde o osoby narozené na území re-
publiky československé, má se podle § 2
úst. zák. č. 236/1920 Sb. z. a n. za to, že
jsou státními občany československými,
není-li prokázáno, že narozením nabyly
jiného státního občanství.
K § 2.
Tento paragraf odpovídá v podstatě do-
savadnímu právnímu stavu, avšak s tou
změnou, že legitimace se uznává za důvod
nabytí státního občanství jen tehdy, když
legitimovaný pozbývá legitimací dosavadní
státní příslušnosti. Tato podmínka má brá-
niti dvojí státní příslušnosti.
K §3.
Odstavec 1: Podle platného práva
československého nabývá cizinka sňatkem
se zdejším státním občanem státního ob-
čanství československého. Osnova uznává
spravedlivým, aby cizince, která sňatkem
ztrácí svoji statni příslušnost, nebyl odpí-
rán souhlas s nabytím státního občanství
československého, aby tak zabráněno bylo
její apatridii a aby byla docílena jednot-
nost jejího státního občanství s manželem,
pokud tomu ovšem nebrání zájem vyšší,
t. j. zájem o ochranu státu a o veřejný po-
řádek, zejména i zájem o to, aby instituce
manželství, o níž naše ústavní listina
v § 126 prohlašuje, že jest pod zvláštní
ochranou zákonů, nebylo používáno jenom
za pouhý prostředek k nabytí státního ob-
čanství československého. Kromě toho jde
v takových případech o obcházení § 4. Ne-
zřídka se stává zejména, že žena, které
hrozí z jakéhokoliv důvodu vyhoštění, nebo
jejíž vyhoštění bylo dokonce již vysloveno,
uzavře na rychlo sňatek se zdejším státním
občanem jen za tím účelem, aby nabyla
našeho státního občanství a tím se vyhnula
nebo zmařila vyhoštění. Vůle snoubenců
nesměřuje k manželství, takže jest uzaví-
ráno jenom na oko a po sňatku dochází
k rozluce. Vyskytly se i případy, že muž
se propůjčuje k uzavírání takových sňatků
na výdělek. Tomu má býti ustanovením
osnovy bráněno. Předposlední věta odstav-
ce 1 zaručuje, že s rozhodnutím o žádosti
cizinky nebude odkládáno. Budou-li splně-
ny podmínky tohoto odstavce, nabývá se
státního občanství československého dnem
sňatku.
Neztrácí-li však žena sňatkem se stát-
ním občanem československým svoji dosa-
vadní státní příslušnost, nenabude sňatkem
státního občanství československého. Po-
žádá-li však o jeho udělení podle § 4, má
podle § 4, odst. 5 úřad vzíti na ni slušný
zřetel.
Odstavec 2: Platí pro případy, kdy
manželka, která v době po rozvodu pozbyla
státního občanství československého, ob-
noví manželské společenství se svým man-