Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1936.
IV. volební období 4. zasedání.
698.
Zpráva
výboru sociálně-politického, ústavně-právního,
technicko-dopravního a branného
o vládním návrhu (tisk 401) zákona
o drahách (železniční zákon).
I.
Sociálně politický výbor projednávaje
osnovu železnic, zákona konstatoval, že se
jedná o dílo velikého významu a značného
rozsahu, které uskutečňuje unifikaci a zá-
roveň reformu všeho železničního práva.
Při této příležitosti nutno zdůrazniti, že
tato osnova usiluje také o položeni základu
služebního práva zaměstnanců drah. So-
ciálně politický výbor zaujal k této osnově
hned od počátku kladný postoj, ale přes to
však podrobil jednotlivá ustanovení pečlivé
revisi a navrhl změny tam, kde to pokládal
s hlediska sociálního za účelné. V několika
schůzích subkomitétů a pak v plénu so-
ciálně politického výboru dne 26. listopadu
1936 schválil tyto změny:
§ 74 ve znění osnovy neobsahoval ga-
rancie, že služební řád, jenž má podléhati
schválení žel. správního úřadu, má obsaho-
vati také ustanovení o platových poměrech.
Výbor uznal za slušné, aby do služebního
řádu byly pojaty aspoň zásady platové
úpravy, a to stanovené s přiměřeným zře-
ním k platovým poměrům u drah státních.
Tento poslední dodatek má dáti veřejné
železniční správě právní základnu, aby
mohla naléhati na některé změny ve služeb-
ním řádě, jenž je předkládán ku schválení.
Výbor pokládá dále za nutné, aby přímo do
zákona byly pojaty záruky, že skupina za-
městnanců na zvláštní smlouvu nebude
v praksi rozšiřována nad míru opravdu ne-
zvyklou. Odstavec 4. tohoto paragrafu
upravil textově tak, aby poskytoval co nej-
větší záruky.
Korekturou znění § 76 dává výbor na-
jevo, že opatřením zaměstnanců drah slu-
žebním odznakem nemá býti zvráceno pra-
vidlo, které je jinak vysloveno v tomto
předpise.
Malou úpravou v odstavci 2. ve větě
druhé § 90 pokládá výbor za nutné zdůraz-
niti, že železniční správní úřad může k in-
strukcím pro výkon služby činiti připo-
mínky zejména s hlediska bezpečnosti pro-
vozu (veřejného zájmu), v čemž požadavek,
aby instrukce, které jsou v mezích právního
řádu a ustanovení kóncesní listiny, byly vy-
dávány nejen v menšinovém jazyku, nýbrž
měly též znění ve státním, oficiálním ja-
zyku, pokládal za samozřejmý.
V § 113 navrhuje výbor korekturu od-
stavce 2. ve smyslu příznivějším pro obe-
censtvo. Opraveným odstavcem 3. vylučuje
se jakákoliv pochybnost o nálezném, které
z polovice má připadnouti ústavům a zaří-
zením sociální péče železničního podniku,
2
druhá pak polovice má býti poskytnuta za-
městnancům ve formě odměn, kteří se
o nález přičinili.
V § 126 navrhuje výbor změnu, které
přikládá velký význam. Touto změnou za-
ručuje se právní ochrana zaměstnanci po-
stiženému opatřením orgánem železničního
správního úřadu. Při této příležitosti
zlepšil výbor také znění odstavce 2., věty
druhé.
Podle § 128, odstavec 7. osnovy měly
peněžité tresty, které by byly uloženy
v mezích předpisů tohoto paragrafu, ply-
nouti do státní pokladny. Výboru nezdálo
se přijatelným, aby průlom tohoto druhu
byl činěn do zásad, které ovládají platné
discipl. právo, a proto doporučuje znění,
podle něhož peněžité tresty se odvedou
ústavům a zařízením sociální péče želez-
ničního podniku stanoveným se souhlasem
železničního správního úřadu. Na druhé
straně uznal výbor za správné, aby pokuty,
které jsou ukládány podle § 127, plynuly
do státní pokladny, poněvadž tyto pokuty
leží mimo oblast discipl. pravomoci.
Předpisům § 128 až 132 věnoval výbor
bedlivou pozornost. Jestliže po zevrubné
úvaze uznal za potřebné dáti státní výsosti
k disposici možnost, aby bylo zakročeno
jak proti vedoucím orgánům železničního
podniku, tak proti zaměstnancům dráhy
(uznávaje za správné konstruktivně jiné
řešení u orgánů vedoucích a jiné u zaměst-
nanců dráhy, jak provedla osnova), nabyl
na druhé straně přesvědčení, že způsob,
podle kterého mají býti sestavovány se-
náty disciplinárního železničního výboru,
neodpovídá zásadě parity. Z té příčiny na-
vrhuje výbor podstatnou změnu stylisace
odst. 2. a 3. § 132, jakož i škrtnutí odst. 1.
§ 143. Současně postaral se výbor, aby
připojením zvláštního odstavce jak v § 131,
tak v § 132 bylo vyjasněno, jakým způ-
sobem mohou býti brány v odpor výroky,
o které jde na těchto místech.
Předpis § 134, odst. 3 byl upraven obdob-
ně, jak se stalo v § 126, odst. 3.
Ustanovení § 185 upravil výbor ve znění
imperativním.
V § 139, odst. 1., větě druhé navrhuje
výbor nepatrný doplněk, jenž přispívá
k vyčerpání předmětu.
Ustanovení § 140 ve znění osnovy je-
vilo se výboru nepřijatelným. Jednak sty-
lisace dopouštěla, aby trestně bylo stíháno
i porušení předpisů zákona o drahách,
které mají charakter ryze soukromoprávní,
jednak dopouštělo se paralelní stíhání
trestním soudem; také znění odst. 2. ne-
uspokojovalo, poněvadž trestnímu stíhání
by unikl jenom ten, kdo peněžní částku
zaplatil, po případě mohl zaplatiti, kdežto
osoba hospodářsky špatně situovaná by
upadla pod trestní sankci. Z toho vyšlo
znění, které doporučuje plenu sněmovny ke
schválení.
V § 142, odst. 1., větě první odstranil
výbor redakční nedopatření. Dále doporu-
čuje v § 188 zařadění nového odst. 2.
Pokud jde o § 194, neviděl výbor dů-
vodu, proč by tytéž zřetele, které se tu
uplatnily se vztahem k hlavnímu městu,
neměly býti uplatněny v poměru ke všem
městům s vlastním statutem, nebo zříze-
ným magistrátem.
V ustanovení § 206 pokládá výbor za
nutné novým odst. 4. zdůrazniti vydání
zvláštního zákona ve věci sboru důvěrníků,
jímž mají býti upraveny normy těchto
sborů.
Návrh vlády (§§ 209, odst. 2. a 211. ),
aby t. zv. dopravní renty úrazové byly za
rovnocennou náhradu zrušeny, uznal výbor
v zásadě za správný, uváživ zejména, že
kriterium pro vyšší odškodnění dopravní
rentou je předmětem neustálých soudních
sporů. Avšak výbor nemohl za rovnocennou
náhradu uznati vládou navrhovaný fond
pro podpory osobám zvláštního zřetele
hodným, poněvadž toto řešení nepřizná-
valo zaměstnancům drah žádný subjektiv-
ní nárok na podpory. Po důkladném roz-
boru věci a po vyslechnutí stanoviska zá-
jmových kruhů uznal výbor za slušné vý-
chodisko řešení, které se zakládá na
myšlence obecného zvýšení železničních
úrazových rent. Při tom výbor rozšířil
platnost obecného zvýšení rent, jak na za-
městnance automobilové dopravy, provozo-
vané drahami, tak na Slovensko a Podkar-
patskou Rus.
Při projednávání vládní osnovy byla
předmětem úvah otázka zřízení ozbroje-
ných strážních oddílů železničních podle
§ 139 s hlediska zajištění příslušné normy,
vzhledem k platným zákonným ustanove-
ním o platové úpravě železničních zamést-
i
nanců, pokud jde o systemisovaná místa,
a proto doporučuje výbor pro tento účel
plenu sněmovny připojenou resoluci; zá-
roveň doporučuje soc. polit, výbor posla-
necké sněmovně ke schválení osnovu zá-
kona v připojeném znění.
V Praze dne 26. listopadu 1936.
Dr. Meissner v. r.,
předseda.
Tichý v. r.,
zpravodaj.
II.
Osnova zákona o drahách (železničního
zákona) je jednou z osnov, kterou zákono-
dárné sbory uvítají s radostí jako další vý-
znamný krok k unifikaci práva ve všech
zemích československého státu. Osnova se
dokonale odpoutává od zastaralých před-
pisů, které svým původem spadají až do
polovice XIX. století; její velkou předností
je jasnost textu a přehlednost, vyniká také
tím, že po stránce jazykové je bezvadná.
Jde-li o to, aby docela stručně byly vy-
stiženy reformy, tedy nutno konstatovati,
že osnova
1. zesiluje ingerenci státu pro případ, že
je ohrožen výkon povinností vyplývajících
z koncese;
2. klade základy pro železniční stavební
právo, uskutečňujíc s pozoruhodnou odva-
hou myšlenku zjednodušení a urychlení
řízení;
3. řeší účelně a věcně poměr drah k ji-
ným odvětvím veřejné správy, při čemž
její velká zásluha tkví v tom, že se odstra-
ňují přečetné zdroje kompetenčních kon-
fliktů;
4. vnáší do celého dopravnictví moment
pružnosti a obchodní přizpůsobivosti;
5. kodifikuje t. zv. železniční sousedské
právo a vnáší i do tohoto úseku dokonale
jasno kompetenční i obsahové;
6. vychází z ústředního hlediska, že ob-
čanstvo není pouhým objektem, ale že je
povinností drah poskytovati takové výko-
ny, aby občanstvo bylo spokojeno.
Nelze také přehlédnouti, že osnova stojí
ve službách brannosti státu. Sem patří ze-
jména vojenská ustanovení osnovy (§§ 117
až 121) a předpis o přepravě četnictva
(§ 122).
Zvláštní sympatie zasluhuje upřímná
snaha osnovy o decentralisaci výkonu ve-
řejné železniční správy. Zůstávajíc při
principu jednotného správního úřadu a roz-
hodujíc se pro systém přikazování pravo-
moci tohoto úřadu některým subjektům
(služebny drah státních, politické úřady,
zaměstnanci drah), zvolila osnova řešení
velmi účelné, podepřené ostatně také zku-
šenostmi z cizích států (Německo, Polsko).
Při tomto řešení podařilo se vésti, což je
také značný pokrok, aspoň formální mez
mezi výsostnou pravomocí ministerstva že-
leznic a jeho rozsáhlou agendou podniko-
vého vedení, když už jiné dokonalejší ře-
šení za daných politických poměrů je ne-
uskutečnitelné.
Zasluhuje ocenění, že osnova vyplňuje
značné mezery dosavadního práva, což
platí zejména o kategorii drah pro omeze-
nou přepravu veřejnou a pro přepravu ne-
veřejnou.
Osnova zasahuje pronikavě i do soukro-
moprávních poměrů. Výslovně třeba se
zmíniti o předpisech části páté, které jed-
nají o odpovědnosti za škody. Tady osnova
přináší dalekosáhlou reformu. Třebaže vý-
bor se rozhodl na základě zevrubných úvah
doporučiti sněmovně, uskutečniti v této
části několik dosti významných změn,
sluší nicméně konstatovati, že tato část
osnovy je zpracována s dokonalým využi-
tím výsledků teoretického badání i judika-
tury a že osnova razí tady cesty průkop
nieké, po nichž podle vší pravděpodobnosti
půjdou i zákonodárství některých jiných
států.
Nejpodstatnější změny, pro které se vý-
bor rozhodl, jsou tyto:
U § 5, odst. 4, věty druhé uznal výbor
za přiměřenější, když delegace pro usku-
4
tečnění změny příslušnosti dráhy k některé
skupině drah bude pro ten případ, že pří-
slušnost byla vyslovena zákonem, svěřena
vládnímu nařízení (nikoli aktu železničního
správního úřadu, byť i vázaného vládním
usnesením).
Text § 17, odst. 1, č. 3, věty druhé upra-
vil výbor tak, aby odpovídal § 2, písm. d)
zákona c. 77/1935 Sb. z. a n., o dopravě
motorovými vozidly a jich zdanění.
V § 19, odst. 3, v druhé části věty na-
hradil výbor slovo "poskytnutí" slovem
"povoleni", které se lepe přimyká znění
první části.
V § 21 upravil výbor druhou část věty
takto: "-----po prvním vybudování dráhy,
nebo k ujednám jakýchkoli zápůjček za-
jištěných zástavním pravém.....". Text
vládního návrhu byl vadný. Akcie nebo zá-
půjčky jsou zajisté součástí zakládacího
kapitálu dráhy (zakládacích pasiv), ne-
našlo by se přijatelné vysvětleni, proč
v dalším textu je výslovná zmínka o akciích
a o zápůjčkách zajištěných zástavním prá-
vem, je ovsem také jasné, že statní správa
musí s hlediska veřejného zájmu sledovati
nejen zápůjčky, zajištěné zástavním prá-
vem, které jsou součástí zakládacích
pasiv, ale také zápůjčky zajištěné zástav-
ním právem, které jsou součástí p r o v o-
zovacích pasiv.
U § 26, odst. 2 provedl výbor rovněž
změnu podstatnou. Podle § 5 zákona č. 132/
1930 tíb. z. a n. patří k železniční knihovní
jednotce také pravá a pohledávky souvisící
s provozem drahý. V tomto zákoně vyme-
zení knihovní jednotky celkem vyhovuje,
poněvadž běží o ochranu dráhy před díl-
čími exekucemi. Kdyby se však pojmu kni-
hovní jednotky užívalo bez jakékoli úpravy
pro účel § 26, odst. 2 železničního zákona,
mohlo by strohé uplatnění vésti k neúčel-
nému obtěžování železničních podniků a
zbytečnému podvazovaní jejich hospodář-
ského života. Tomu se předejde, když z re-
žimu budou vyňata práva, jež nejsou před-
mětem zápisu v železniční knize, a pohle-
dávky.
úpravou § 37, odst. 4 chtěl výbor po-
někud zeslabiti ostří tohoto předpisu proti
železničním podnikům. Dále uznal za při-
měřenější, když funkce odstavce 7, věty
druhé nebude omezena toliko na zájmy vy-
jmenované v osnově, ale bude rozšířena na
všecky zájmy národohospodářské, pokud
jsou význačné povahy.
U § 44, odst. 1, věty druhé doporučuje
výbor změnu, která postaví do poněkud
příznivějšího postavení železniční podnik,
jenž chce opatřovati další vozidla.
Je zajisté správné, že podle ustanovení
§ 59, odst. 2 má býti postupováno vždy,
když jsou splněny podmínky tam stano-
vené. Takovému stavu věcí však lépe odpo-
vídá imperativní dikce, kterou doporučuje
výbor.
Do § 69, odst. 1, věty první zařadil výbor
doplněk "jestliže tento plán se dotýká
drahý nebo veřejného zájmu spjatého
s drahami", jenž je vzhledem k účelu tohoto
předpisu samozřejmý.
V § 73, odst. 1, větě druhé a stejně
v § 90, odst. 1, větě druhé uznal výbor za
přiměřenější dikci imperativní.
Vzhledem ke zjištěné mezeře doplnil
výbor § 85, odst. 3 tím způsobem, že
budou kryty také malé poruchy v provozu
(na př. neoprávněné zastavení vlaku), kde
přesné zjištění škody je velmi obtížné, ne-li
nemožné.
Doplněním § 111, odst. 4, větě první chtěl
výbor vyjiti vstříc přáním, která byla před-
nášena zejména se strany německých po-
slanců, aby železniční podnik užíval v území,
které je osídleno národnostní menšinou,
zaměstnanců, kteří by se mohli s obecen-
stvem bezvadně dorozuměti. Pro katego-
rické vyslovení povinnosti nemohl se ovšem
výbor rozhodnouti, neboť tu byly opráv-
něné obavy, že by takto byla rozrušena
disposiční možnost s personálem, která je
u železničního podnikání nezbytná.
V §§ 118 a 119 provedl výbor změny
hlavně terminologické, které vyplynuly ze
zákona o obraně státu.
V § 137, odst. 2, větě druhé nahradil
výbor slovo "úctu" výrazem "vážnost",
jenž lépe vyhovuje demokratickému zřízení.
V § 183, odst. 1, písm. a) a c) napravil
výbor redakční nedopatření, které se tu
sběhlo.
Předpis § 189 doplnil výbor novým od-
stavcem, jenž upravuje publikaci úprav že-
lezničního správního úřadu, pokud jsou
všeobecné povahy. Přimlouvaly se za to
zřetele úspornosti a také účelnosti (lepší
evidence a přístupnost).
Předpisům časti páté (odpovědnost za
škody) věnoval výbor podstatnou část
svých úvah a diskusí už také z té příčiny,
5
že tato úprava má velký význam pro obe-
censtvo, které vejde ve styk s drahou.
Jde - li o legislativní zásah tak velkého do-
sahu, je velmi důležité vytýčiti správnou
legislativní maximu. Po této stránce uvážil
výbor toto:
Dosavadní odpovědnost drah za úrazy
upravují zákony čís. 27/1869 ř. z. pro oblast
býv. rakouského práva a zák. čl. XVIII/
1874 pro oblast býv. uherského práva. Nelze
říci, že tyto zákony vyhovují. Zákon čís.
27/1869 ř. z. se zakládá na principu pří-
činné spojitosti mezi úrazem a t. zv. pří-
hodou v dopravě, kromě toho pak operuje
s fikcí zavinění. Výbor musel plně souhla-
siti s vývody důvodové zprávy, že příhoda
v dopravě je konstruktivní princip naprosto
neúnosný a že fikce zavinění, která byla
ostatně opuštěna v zákonech č. 162/1908
ř. z., po př. v novém zákoně čís. 81/1935
Sb. z. a n., o jízdě motorovými vozidly, není
na místě. Býv. uherská norma je správně
vybudována na principu příčinné spojitosti
mezi úrazem a provozem dráhy. Pro obec-
nost formulací nutno ji však označiti jako
normu pro dráhy dosti nepříznivou.
Prakse zápasila s obtížemi při obou zá-
konech, nutno ovšem přiznati, že výkladové
potíže byly u zákona 27/1869 ř. z. daleko
větší. Interpretace tohoto zákona ustálila
se poněkud teprve po r. 1905, kdy byl vy-
dán Wachtlův komentář, avšak ani potom
nedosáhla žádoucí stálosti, poněvadž se
znovu a znovu ozývají hlasy (v poslední
době Schüller), že výklady Wachtlovy a sta-
novisko judikatury je pochybené. Vyjeté
koleje interpretace byly tedy vážně ohro-
ženy. Platné zákony o odpovědnosti drah
byly vydány v letech 1869 a 1874. Tehdy
dráha představovala vážný zdroj nebezpečí
nápadný celé veřejnosti. Odtud ona přís-
nost, možno říci dokonce krutost proti dra-
hám. Avšak to, co se z počátku projevuje
jako zcela zvláštní nebezpečí, se postupem
času pomalu vžívá. Ukazuje se někdy po-
třeba přísná stanoviska, která byla původně
zaujata, poněkud korigovati. Nebezpečí se
jaksi zařaďuje do normálního života. To
platí nejenom o drahách, nýbrž také o ji-
ných moderních dopravních prostředcích
(motorová vozidla, letadla a j. ). Pokud jde
o dráhy, nutno uvážiti, že dráhy jsou ve-
řejně prospěšný podnik a že slouží veřej-
nosti. S hlediska národohospodářského je
velmi důležité, aby břemeno odpovědnosti
za škody bylo pro dráhy upraveno způso-
bem snesitelným, ovšem bez dotčení zájmů
třetích osob. Nelze přehlédnouti, že s exi-
stencí drah jsou spojeny velmi důležité zá-
jmy hospodářské, komunikační, vojenské
atd.
To všecko vede jednak k tomu, že staré
zákony musejí býti opuštěny a vytvořena
úprava na nových základech, jednak k ma-
ximě, že pro novou úpravu má býti přijat
rozumný střed mezi řešením podle zákona
č. 27/1869 ř. z. a zák. čl. XVIII /1874.
Výbor se zevrubně zabýval otázkou, zda
úprava podle vládního návrhu představuje
tento rozumný střed, přijatelný s hlediska
veřejného zájmu. Přišel nakonec k závěru,
že vládní návrh tu nastoupil cestu, která
po uskutečnění některých korektur je při-
jatelná také pro zákonodárné sbory.
Podle úsudku výboru nelze především
tvrditi, že by nová úprava uvolňovala po-
vážlivým způsobem odpovědnost dráhy.
Zdůrazňuje - li se na jedné straně, že nová
úprava omezuje odpovědnost dráhy na ur-
čité nebezpečenské pásmo, a že ještě vedle
toho je obsažen restriktivní prvek také ve
slovech "kterými se na venek projevuje
nebezpečnost vlastní této dopravě", sluší
na druhé straně uvážiti, že jednak se
opouští příhoda v dopravě (podle judika-
tury byla tato příhoda v dopravě, kterou
musel dokazovati poškozený, důležitým
faktorem eliminujícím zhusta odpověd-
nost), takže zavádí se přímá příčinná spo-
jitost mezi úkonem nebo jevem provozu a
úrazem, a přesunuje se, což má nemalý
procesuální význam, největší část důkaz-
ního břemena na dráhu, jednak to, že v ne-
bezpečenském pásmu, jak je stanoví
osnova, se odehrává daleko převážná vět-
šina všech železničních nehod a že nebude
nesnadno dovoditi pro některý úkon nebo
jen charakter nebezpečnosti vlastní želez-
niční dopravě.
Výbor uznal s hlediska legislativně
technického za správné, že základní před-
pis o odpovědnosti je formulován pružně
(nejde do kasuistiky). Tato pružnost je
zejména na místě při úpravě odpovědnosti
za škody, kde nelze najíti stálých a bezpeč-
ných vedoucích principů, neboť se tak po-
nechává co nejširší pole volnému uvážení
soudu.
K účelům vyjasnění pojmu "trati" vy-
slechl výbor jak zástupce ministerstva
spravedlnosti, tak železničního technického
6
znalce. Tresť výstižných jejich výkladů,
s nimiž se výbor ztotožňuje, je tato: Třeba
rozlišovati trať širou (otevřenou) a trať
v obvodu stanic. Pokud jde o širou trať, je
to pojem jednoznačný. Ke trati počítají se
především koleje, k nimž patří zabezpečo-
vací a ochranná zařízení (návěstidla, zá-
vory a pod. ), ale patří k nim také násep,
který. nese koleje. Ani v oboru stanice není
nesnadno se dobrati správné představy.
Ke trati patří zajisté nejen všecky koleje
se zabezpečovacími a ochrannými zařízení-
mi, ale také plochy bezprostředně přilehlé,
t. j. nástupiště. Pokud jde o nástupiště
první, je nutno míti za to, že trať tu sahá
až ke staniční zdi. Ke trati ovšem nepatří
koleje, které slouží toliko pomocným služ-
bám železničného padnutu, jako na př. ko-
leje dílenské a výtopenské. Budovy stanic
a skladišť s příslušnými plochami rovněž
nepatří ke trati, nepatří k ní také budovy
t. zv. pomocných i vedlejších závodů s pří-
slušnými plochami.
Výbor zkoumal dále otázku, zda druhá
věta § 196 osnovy nepovede k interpretač-
ním zmatkům. Potřeba věty druhé je však
nasnadě. Věta první vztahuje se na celý
předmět zákona, tedy na př. také na tro-
leybusy a na dopravní zařízení drahám
podobná. Pokud jde o dráhy běžného typu,
doporučovalo se, aby představa zákono-
dárcova byla - k účelům usnadnění inter-
pretace - vyjádřena přímo v zákonech-
Z té příčiny připojuje se věta druhá, v níž
se praví, že u těchto drah rozumí se tratí
část dráhy, určená k výkonu dopravy po
kolejích. Pokud jde o dopravní zařízení vý-
jimečné technické povahy, nezbude, než
pojem trati vykonstruovati od případu
k případu. K otázkám, které byly vzne-
seny za debaty, zda v pojem trať nutno
zahrnouti také území pod lanovkou a pří-
stupy tunelové, je nutné vzhledem k textu
zákona přisvědčiti.
V konstrukci kausální odpovědnosti mají
rozhodující význam také t. zv. exkulpační
důvody. Dokáže-li subjekt odpovědnosti
existenci takového exkulpačního důvodu,
jest zproštěn odpovědnosti. Je nasnadě, že
i poměrně přísně formulovaný zákonný
předpis o odpovědnosti by se minul cíleni,
kdyby exkulpační důvody byly formulo-
vány příliš liberálně, a naopak. Zkoumaje
jednotlivé exkulpační důvody osnovy, do-
spěl výbor k závěru, že do prvního důvodu
(jednání poškozeného) bude nutné vnésti
korekturu. Výbor nemohl na jedné straně
neuznati, že dosavadní stav věcí, podle ně-
hož dráha musí platiti náhradu i v těch
případech, když si úraz samy přivodily
osoby, jimž podle občanského práva nelze
přičítati odpovědnost (duševně choří, děti
a pod. ), neuspokojuje, na druhé straně ne-
mohl odmítnouti jako neodůvodněné obavy,
že radikálním odvratem od hlediska dopo-
sud platného se jde do neznáma, poněvadž
situace je nepřehledná. Jako slušný kom-
promis doporučuje proto výbor, aby v od-
stavci 1. skutková podstata "jednání po-
škozeného" byla nahrazena skutkovou pod-
statou "zavinění poškozeného", zato však
aby byl připojen nový odstavec, jenž by
eliminoval největší strohosti proti dráze.
Formulace druhého exkulpačního důvodu
(neodvratného jednání osoby jiné), odpo-
vídá dosavadnímu stavu věci. Co se týká
třetího exkulpačního důvodu, uznal výbor
rovněž za přiměřené, aby dřívější pojetí
objektivní bylo nahrazeno pojetím sub-
jektivním, jak se ostatně stalo v úpravě
odpovědnosti motorových vozidel.
K námětu, aby v zákoně bylo výslovně
vyjádřeno, že existenci exkulpačních dů-
vodů má prokázati dráha, zaujal výbor
stanovisko zamítavé. Uplatnilo se hledisko,
že procesuální předpisy (formální povahy)
nemají býti zařaďovány do předpisů ma-
teriálních.
Pokud jde o rozsah odpovědnosti, věno-
val výbor především pozornost tomu, aby
stylisace odstavce 1, věty první (§ 198
osnovy) nevyloučila z výhod zákona osoby
nezaměstnané nebo na pólo zaměstnané.
V tomto a ještě v jiných směrech vyjádřil
se slyšený zástupce ministerstva spravedl-
nosti takto: V § 198, odst. 1., větě první
přimyká se osnova doslovně znění jiných
obecných norem, zejména pak znění občan-
ského zákona ve staré i nové redakci. Judi-
katura neměla pochybností, že na př. u dětí,
které doposud výdělku nemají, třeba při-
řknouti náhradu se zřením k výdělku, kte-
rý jim ujde v budoucnosti. Také pokud
jde o nezaměstnané, ať už plně nebo zčásti,
založí normální soudce své rozhodnutí do-
jista na normálním výdělku, který před-
cházel před nezaměstnaností úplnou nebo
částečnou. Soudy jdou dokonce tak daleko,
že tomu, jenž je v důsledku úrazu jenom
zčásti invalidní, přiznávají nárok na plnou
náhradu, argumentujíce tím, že za dneš-
ních hospodářských poměrů nemůže se
7
osoba zčásti invalidní umístiti na pracov-
ním trhu. Nedoporučuje se, aby předpis byl
přeplňován kasuistikou vzhledem k pomě-
rům, které jsou přechodné povahy; je lépe
tyto věci přenechati spravedlivému posou-
zení soudem. Pokud jde o výklad slov "při-
měřené zaměstnání", sluší míti za to, že je
myšleno zaměstnání, které odpovídá zvlášt-
ním predisposicím, získaným odbornou
průpravou a vzděláním. Výklad stylisace
"výdělek neobyčejně vysoký" a stylisace
"přihlížeje ke všem okolnostem" nebude
působiti zvláštních potíží. Je jasné, že výše
výdělku nemá býti posuzována se zřením
k poměrům v určitém odvětví zaměstnání,
ale že zákonodárce má na mysli důchody,
které vysoko vyčnívají nad normál všech
důchodů; slovy pak "přihlížeje ke všem
okolnostem" má býti naznačeno, že se ne-
smí postupovati schematicky, ale že má
býti přihlíženo na př. k rodinným pomě-
rům; příslušný úsudek se může utvářiti
jinak se vztahem k živiteli početné rodiny,
jinak k osobě, která vyživovacích závazků
nemá. - K tomuto rozboru se výbor při-
pojuje.
Ve stylisaci § 198 osnovy podnikl výbor
nicméně některé úpravy. Slova "v dosavad-
ním povolání" nahradil zněním "ve svém
povolání" chtěje zabrániti tomu, aby osoba,
která byla nucena dočasně zakotviti v po-
volání nižšího druhu, nebyla při stanovení
náhrady z tohoto důvodu poškozována.
Dále uznal za slušné, aby do rozsahu odpo-
vědnosti byla pojata také náhrada za zo-
hyzdění, jak tomu bylo doposud, nechtěje
připustiti, aby tato poměrné nepatrná sku-
pina poškozenou byla novou úpravou zkrá-
cena. Výbor při této příležitosti kvitoval
s velkým uspokojením, že instituce bolest-
ného se rozšiřuje také na oblast byv. uher-
ského práva.
V odstavci 2, větě druhé (§ 198 osnovy)
doporučuje výbor škrtnouti slova "hledíc
k pravděpodobné době jeho života", soudě,
že má býti ponechán soudu způsob, jak sta-
noviti přiměřené náklady na výživu, po př.
na výchovu, pokud zemřelý byl by býval
k ní povinen. - Námět, aby ve větě první
"přiměřené náklady pohřbu" byly nahra-
zeny stylisaci "náklady slušného pohřbu",
výbor nepřijal. Není pochybností, že inter-
pretace tu půjde na cestách výkladu občan-
ského práva. Avšak tam se vyskytuje
(v osnově obč. žák. ) stejná stylisace, ovšem
s odkazem na § 753, v němž je stanoveno,
jaké útraty pohřbu a pohřebiště jdou na
vrub pozůstalosti.
V odstavci 3 uznal výbor za nutné, aby
náhrady, které jsou vypláceny podle po-
jistné smlouvy, byly vyloučeny výslovným
předpisem ze skutkových předpokladů pro
zmenšení náhrady podle věty druhé. Co se
týká pochybnosti, zda zásada vyjádřená
ve větě první je obrácena také proti sou-
kromému pojištění, poukazuje se na znění
této věty "veřejnoprávního pojištění nebo
nahrazujícího je zaopatření", která tuto
pochybnost vylučuje.
V § 200 osnovy zkrátil výbor v odst. 2
lhůtu na čtyři tvdny, usuzuje, že tu není
důvodu pro úchylku od zákona č. 81/1935,
když už tento zákon byl vzorem.
Jednaje o § 201 osnovy, vyslechl výbor
četné stížnosti, že poškozenci ať už z řad
civilních osob nebo zaměstnanců drah, obra-
cejí se zejména v poslední době proti za-
městnancům dráhy, kteří na nehodě měli
zavinění. Výbor neuznal sice za možné, aby
byla v poměru k obecenstvu prolomena zá-
sada případné odpovědnosti zaměstnanců
drah (obecenstvo se svěřuje dráze s důvod-
ným očekáváním, že zaměstnanci budou še-
třiti největší ďbalosti a péče, která je na
místě při provozu železničním; řidiči moto-
rových vozidel jsou dokonce subjekty kau-
sální odpovědnosti), na druhé straně uznal
za slušné omeziti uvedenou případnou odpo-
vědnost proti ostatním zaměstnancům drah,
vycházeje z přesvědčení, že zaměstnanci
drah (platí to stejně také o zaměstnancích
a osobách, o nichž jednají odstavce 2 a 3)
tvoří pracovní pospolitost, uvnitř které ne-
jsou žádoucí různosti a třenice.
Konečně výbor dospěl k závěru, že část
pátá nemůže se obejíti bez výslovného před-
pisu o soudní příslušnosti. - V zemích Če-
ské a Moravskoslezské platil totiž doposud,
pokud jde o škody na osobě, § 3 zákona č.
27/1869 ř. z., podle něhož žaloby opřené
o tento zákon náleží podle volby žalobcovy
bud' před obchodní soud (senát), v jehož
obvodu má žalovaný podnik své sídlo, nebo
v jehož obvodu se událost přihodila. V ze-
mích Slovenské a Podkarpatoruské platil
původně § 7 zák. čl. XVIII/1874, podle ně-
hož tento druh žalob náležel před krajský
soud, v jehož obvodu se udala nehoda; tento
předpis byl však zrušen § 3 zák. čl. XIV /
1912 o uvedení o. s. p. v účinnost, takže na-
stoupila platnost obecných předpisů o. s. p.,