7

odpovídá obsahu zákona lépe výraz "za-
městnanci", t. j. dělníci i dělnice. Zaměst-
nanci při hornictví jsou však také báňští
zřízenci a úředníci, na něž se tento zákon
nevztahuje. Ten týká se jen zaměstnanců
dělnických.

K § 1.

Podle ustanovení § 1 zák. č. 262/21 mají
dělníci a dělnice za dále uvedených před-
pokladů na dovolenou "nárok". Má-li někdo
na něco nárok, stává se právo z nároku toho
plynoucí likvidní teprve uplatněním
nároku. Proto také soudy nepřiznávají za-
městnancům, kteří se o dovolenou včas ne-
přihlásí, peněžitou náhradu za dovolenou,
neboť vycházejí z hlediska, ze se zaměst-
nanec měl o poskytnutí mu dovolené včas
starati. Zákon č. 262/21 to ostatně v § 11
výslovně zdůrazňuje. Nynější hospodářská
krise, nezaměstnanost a obavy před neza-
městnaností přivodily stav, že se mnozí hor-
níci obávají ucházeti se o dovolenou a že
v důsledku toho o dovolenou také často při-
cházejí.

V předmětném návrhu jest proto užito
místo obratu "dělníci a dělnice mají na do-
volenou nárok", že "dělníkům a dělnicím
zaměstnaným atd. dovolená náleží". Po-
jem náleží je přesnější a také odpovídá lépe
účelu zákona, podle něhož má se horníkovi
po určité době zaměstnání dostati dovo-
lené a nikoliv jen nároku na ni. Zejména
v hornictví nelze činiti poskytnutí dovolené
závislé na tom, zda horník svůj nárok na
dovolenou včas uplatnil, neboť podle usta-
novení § 10 zákona č. 262/21 o rozvrhu do-
volených rozhoduje závodní správa v do-
hodě se závodní radou, a nikoliv jednotliví
dělníci. Toto ustanovení o jaksi plánovitém
rozvržení dovolených bylo do zákona č. 262/
21 pojato v zájmu nerušeného provozu,
proto při něm setrvává také předmětný
návrh. Jelikož o rozvrhu, to jest o udělo-
vání dovolených, nerozhoduje sám zaměst-
nanec, nýbrž hlavně závodní správa se zá-
vodní radou, nemůže horník nésti sám ri-
siko, když mu dovolená nebyla včas přidě-
lena. Mezi "nárokem" na dovolenou a usta-
novením § 10 zákona č. 262/21 je tudíž
jakýsi rozpor, který lze odstraniti tím, když
se v zákoně jasně řekne, že horníkovi za
uvedených podmínek dovolená náleží,
což předmětný návrh také činí.

Podle § 1 zákona č. 262/21 mají na dovo-
lenou nárok "dělníci a dělnice zaměstnaní
při hornictví na vyhrazené nerosty
(§ 3 ob. hor. zák. ) a jeho vedlejších závo-
dech (§ 131 ob. hor. zák. )". Předmětný
návrh okruh zaměstnanců, na něž se má
vztahovati zákon o hornických dovolených,
v podstatě nikterak nerozšiřuje, třebaže
přiznává nárok na dovolenou všem za-
městnancům v hornictví, "bez
zřetele k tomu, jsou-li ve služebním poměru
přímo k podnikateli báňskému nebo k jiné-
mu samostatnému podnikateli na podkladě
smlouvy o dílo, mezi ním a báňským podni-
katelem sjednané".

K tomu je nutno připomenouti toto:
Montánní věda, souhlasně s názory dozor-
čích báňských úřadů všech stolic (viz na
př. výnos ministerstva veřejných prací ze
dne 9. listopadu 1927, č. 23-52/35-32. 012),
potvrzenými četnými rozhodnutími našeho
nejvyššího správního soudu (Bohuslav
8. 170, 9. 755, 9. 430, 10. 358 a j. ) i staro-
rakouského správního soudu (Budw. č.
2. 930), považuje za hornické práce veškeré
práce, související přímo s těžením vyhraze-
ného nerostu bez zřetele na právní
formu podniku. Vrchní hornický roz-
hodčí soud naproti tomu považuje však za
hornické zaměstnance nebo za zaměstnance
"při hornictví" jen ty zaměstnance, kteří
jsou ve služebním poměru u majitele důlní
propůjčky. Poněvadž ale báňští podnikatelé
dávají často různé hornické práce, jako
na př. hloubení jam nebo při povrchovém
dolování odkliz nadložních vrstev prováděti
některým speciálním firmám, panuje v po-
suzování právního postavení těchto zaměst-
nanců právní zmatek. Dozorčí báňské úřady
považují tyto dělníky právem za zaměst-
nané při hornictví a nejvyšší správní soud
toto jejich právní hledisko již také mnoho-
kráte potvrdil. V řízení správním jsou tudíž
tito při hornictví zaměstnaní dělníci, tře-
baže jsou ve služebním poměru k podnika-
teli podle řádu živnostenského, považováni
za horníky. Mohou voliti a jsou volitelmi do
hornické závodní rady i do rady revírní,
vztahuje se na ně báňská inspekce, musí
býti pojištěni u báňské bratrské pokladny
a pod. Hornické rozhodčí soudy a zejména
vrchní hornický rozhodčí soud však tyto za-
městnance za zaměstnance hornické nepo-
važuje. Stojí tu proti sobě dva názory: báň-
ských úřadů, ministerstva veřejných prací
a nejvyššího správního soudu na jedné, a

8

vrchního hornického rozhodčího soudu na
drahé straně. Jelikož určiti, co je a co není
prací hornickou, je více otázkou vědy mon-
tánní nežli vědy právní, nutno se přikloniti
k názoru báňských úřadů. Tímto rozporem
mezi názorem úřadů báňských a stanovis-
kem hornických rozhodčích soudů jsou za-
městnanci, o něž tu jde, často materielně
značně poškozováni. Až do vydání zákona
ze dne 17. května 1934, č. 96 Sb. z. a n.,
hornické rozhodčí soudy odmítaly o sporech
těchto zaměstnanců vůbec jednati, nyní
tyto soudy svoji kompetenci sice nepopírají,
odmítají však všechny žaloby těchto za-
městnanců o dovolenou podle zákona č. 262/
21 Sb. z. a n. s odůvodněním, že nejde o za-
městnance zaměstnané "při hornictví". Na-
vrhovaná změna textu § 1 má tomuto práv-
nímu zmatku, který zejména prostí lidé
těžko chápou, učiniti konec tím, že stavíc se
na právní názor úřadů báňských a nejvyš-
šího správního soudu považuje všechny
s hornictvím přímo související práce a ze-
jména také hloubení jam a při povrchovém
dolování odkliz nadložních vrstev, bez zře-
tele k tomu, kdo tyto práce provádí, za
práce hornické. Sem, v souladu s analogic-
kým ustanoveními, čl. zákona č. 96/34 Sb.
z. a. n., nutno zařaditi také nakládání uhlí
a koksu ze skládek a kromě toho ovšem
i veškeré práce na pobočných a vedlejších
hornických závodech podle § 131 ob. hor.
zák. Zaměstnanci, konající tyto uvedené
práce, jsou zaměstnáni při hornictví a vzta-
huje se na ně tento zákon o hornických do-
volených.

K tomu dlužno ke konci ještě připome-
nouti, že práva na dovolenou dosahuje hor-
nický zaměstnanec až po roce svého nepře-
tržitého pracovního poměru, takže na za-
městnance, kteří konají výše uvedené práce
při hornictví jen přechodně, se ustanovení
o hornických dovolených vůbec použíti nedá.

Návrh zvyšuje dále v § 1 částečně dobu
trvání dovolené horníků. Mluví pro to jed-
nak od vydání zákona č. 262/21 nastalé
změny v hornickém průmyslu a v pracov-
ních metodách, jednak také celkový so-
ciálněpolitický vývoj, neboť horník, jehož
nepřetržitý pracovní poměr není delší 5 let,
má nejnižší zákonnou dovolenou ze
všech našich zákonů o dovolených. Dělníci
všech ostatních nehornických odborů mají

po jednoročním trvání pracovního poměru
dovolenou šestidenní a osoby, podlé-
hající zákonu o soukromých zaměstnancích,
i když konají třeba ty nejprimitivnější po-
mocné práce kancelářské, mají po šesti-
měsíčním zaměstnání dovolenou dvou-
týdenní, kdežto horník má až do 5 let
délky pracovního poměru dovolenou jen
5 d n í. Návrh zvyšuje proto minimální vý-
měru dovolené horníka na 7 dní, která by ná-
ležela horníkovi při služební době od 1 roku
do 5 let, při služební době od 5 do 10 let má
činiti dovolená 10 dní, při služební době od
10 do 15 let má činiti dovolená 12 dní, a při
delší než 15leté době služební 15 dní ročně.
Minimální dovolená horníka má tudíž podle
návrhu býti jen o den delší nežli dovolená
dělníků ostatních odborů a maximální do-
volená horníka má se rovnati nejnižší
dovolené podle zákona o soukromých za-
městnancích. Jelikož se podle posledního
odstavce § 1 do dovolené počítají také ne-
děle, jde ve skutečnosti o dovolené v trvání
od jednoho do dvou týdnů, neboť v maxi-
mální dovolené 15denní budou zpravidla
3 dny nedělní. Toto poměrně malé a zajisté
nejvýše oprávněné zvýšení hornických do-
volených není zajisté třeba odůvodňovati
ještě podrobněji.

K § 2.

Druhý paragraf je shodným s § 2 zákona
č. 202/21 až na opravu tiskové chyby a na
to, že při bodu 9 (Slovensko a Podkarpat-
ská Rus) byl vzat zřetel k zákonu č. 57/28
Sb. z. a n. a k vládnímu nařízení č. 57/34
Sb. z. a n., jimiž byly také na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi zřízeny revírní báňské
úřady. Za hornický revír ve smyslu tohoto
paragrafu nepovažuje se ovšem ani na Slo-
vensku a na Podkarpatské Rusi úřední ob-
vod jednoho revírního báňského úřadu,
právě tak jako je tomu u revíru Pražsko-
slánského a Teplicko-mostecko-chomutov-
ského. Z důvodů, které vedly zákonodárce
k tomu, že pro obvod Slovenska a Podkar-
patské Rusi ustanovil pouze jednu revírní
radu (zákon č. 173/32 Sb. z. a n. ), je po-
važovati toto území za jeden "revír" také
ve smyslu § 2 tohoto návrhu. Za dobu, pro-
pracovanou v "revíru" podle § 2 a směro-
datnou pro nárok na dovolenou i její výši,
jest proto na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi považovati hornickou práci, propraco-

9

vanou na celém tomto území. V návrhu
škrtá se dále poukaz na § 8, uvedený v zá-
vorce u slov: "Hornické revíry", neboť usta-
novení § 8 nemá k tomuto pojmu žádný
vztah, takže jde zjevně o tiskovou chybu.
Mělo jíti patrně o § 9, podle jehož odstavce
a) nepřísluší dovolená horníkům, kteří hor-
nickou práci v revíru z jakéhokoli dů-
vodu opustili. Návrh toto ustanovení z dů-
vodů dále uvedených však škrtá.

K § 3.

V § 3 škrtá návrh ve větě: "Podmínkou
pro udělení dovolené jest, že horník v době,
která zakládá jeho nárok na dovolenou,
stále a správně propracovával směny",
slova "stále a". Povinnost, horníkovi tímto
ustanovením uložená, jest jasně a srozumi-
telně vyjádřena, řekne-li se, že horník musí
"správně" propracovávati směny, že to
musí dělati stále, to je samozřejmé a vy-
svítá to také z podrobných ustanovení § 4.
V § 3 svádí však toto zbytečné slovo "stále"
někdy k násilnému výkladu, neudržitelnému
však se zřetelem k dalším ustanovením zá-
kona. V téže větě zaměňuje návrh dále
slovo "horník" slovem "zaměstnanec".

Podle poslední věty § 3 zákona č. 262/21
náleží zaměstnanci dovolená, za podmínek
v ní blíže uvedených, také při přestupu ze
služby u jednoho závodu do hornické práce
v závodě jiném. Ustanovení 3. § zákona při
slovech "práce hornické" poukazuje v zá-
vorkách na § 1. Návrh tento poukaz se zře-
telem k judikatuře vrchního hornického
rozhodčího soudil činí způsobem jasnějším.

K § 4.

První odstavec § 4 zákona č. 262/21 usta-
novuje, že neoprávněně zameškané směny
se odečtou od dovolené "v roce příštím nebo
v příštích letech". Osnova v 1. odst. 4. §
slova "nebo v příštích letech" škrtá. Takový
počet směn, aby převyšoval dobu dovolené,
zaměstnanec nemůže neoprávněně zameš-
kati v důsledku jiných ustanovení. Bylo by
to také v rozporu s účelem zákona o dovo-
lených, aby zaměstnanec po celá léta pozbyl
práva na dovolenou, poněvadž před lety za-
meškal větší počet směn. V praxi se po-
dobné případy zřídka vyskytují a také zá-
kon č. 67/25 o dovolených dělníků v § 8 při-
pouští odpočítání neomluveně zameškané
pracovní doby jen "v tomto roce".

Druhý odstavec 4. § zákona č. 262/21
ustanovuje, že v každém závodě mají býti
vedeny přesné záznamy a zameškaných
směnách, z nichž musí býti zřejmý počet
zameškaných směn, jakož i učiněná neb
opomenutá omluva. Dále praví se v témže
odstavci doslovně: "O zanedbaných smě-
nách, jež mají býti odečteny z doby dovo-
lené, rozhoduje každý měsíc závodní
rada spolu se závodní správou dle § 2,
bod 4., prov. nař. k zákonu o závodních a
revírních radách ze dne 13. července 1920,
č. 434 Sb. z. a n. Seznam takto určených
směn se vyvěsí v zápisně každý měsíc. "

Provádění citovaného ustanovení se od
úmyslu, který tímto ustanovením zákono-
dárce sledoval, značně odchýlilo. Staly se
případy, že báňský podnikatel citovaná
ustanovení § 4 zákona č. 262/21 Sb. z. a n.
vůbec nerespektoval, směny, jež mínil jako
neomluvené odečísti od dovolených svých
zaměstnanců, závodní radě k projednání ne-
předložil, v zápisně seznamy těchto směn
nevyvěsil, ale o dovolených, to je po případě
až za mnoho měsíců, tyto směny od dělní-
kovy dovolené si odpočítal. Ve sporech o pří-
pustnost nebo nepřípustnost takovéhoto po-
stupu vyslovil se vrchní hornický rozhodčí
soud nejednotně. Na př. ve svém rozhodnutí
č. Vhrs 184/32 vyslovil vrchní hornický
rozhodčí soud názor, že tím, když zaměstna-
vatel směny, které míní odečísti z dovolené,
neoznámil závodní radě, resp. jejímu dis-
ciplinárnímu výboru, dal najevo, že po-
važuje směny ty za omluvené a že jich od
dovolené nemíní odečísti.

Bohužel vrchní hornický rozhodčí soud
při tomto svém právním názoru nesetrval
a rozhodnutím č. Vhrs 13/34 vrátil se k pů-
vodnímu svému názoru, vyjádřenému v roz-
hodnutí č. 6/30, podle něhož závodní správa
může z horníkovy dovolené odečísti jím za-
meškané směny, i když nesplnila podmínek,
v §§ 4 a 5 zákona č. 262/21 jí pro odečtení
těchto směn uložených. Námitku zaměst-
nanců, že v podobném případě musí hor-
nický soud, byla-li na něj záležitost vzne-
sena, na prvém místě zkoumati, bylo-li vy-
hověno náležitostem, uloženým podnikateli
v § 4 zákona, vrchní hornický rozhodčí soud
odmítl. Tím bylo ustanovení § 4 zákona
č. 262/21 téměř úplně znehodnoceno a sou-
činnost závodní rady při určování neomlu-
vených směn a zkracování dovolených
právně vyloučena a ponechána pouze na
dobré vůli podnikatele.

10

Uváží-li se, že pro všechny jiné spory
hornických zaměstnanců je součinnost pří-
slušných výborů závodních rad nepominu-
telným předpokladem a že se horník nemůže
obrátiti k hornickému rozhodčímu soudu,
pokud o jeho záležitosti nejednal mzdový
neb disciplinární výbor závodní rady, vidíme
nutnost doplnění § 4 zákona č. 262/21 tak,
aby toto ustanovení bylo v souhlasu s celou
strukturou hornického sociálněpolitického
zákonodárství, resp. zákona o závodních ra-
dách, na který se ve druhém odstavci § 4
zákona č. 262/21 také poukazuje.

Navrhovaný nový (třetí) odstavec § 4
stanoví, že v zápisně jest každého měsíce
vyvěsiti i ty směny, jež zaměstnavatel míní
jako neomluvené odečísti od dovolené, když
o jejich omluvitelnosti nedošlo mezi závod-
ní radou a závodní správou k dohodě, což se
v praxi stává dosti často, a dále stanoví, že
nepředložení směn, jež závodní správa míní
odečísti z dovolené jako neomluvené, k pro-
jednání závodní radě a nevyvěšení těchto
směn v zápisně jest považovati za uznání
jejich omluvení, tedy názor, který v něko-
lika případech vyslovil vrchní hornický roz-
hodčí soud již také na podkladě nynějšího
znění zákona. (Vhrs č. 184/32 až 198/32. )

Tímto novým odstavcem se tudíž nedává
báňským zaměstnancům žádné nové právo,
nýbrž ztěžuje se jen obcházení zákona a
staví se předpoklad pro jednotnější judika-
turu hornických rozhodčích soudů.

Následkem vsunutí nového třetího od-
stavce do § 4 označuje se nynější odstavec 3
odstavcem čtvrtým. Ustanovovalo-li dří-
vější znění, že se lze odvolati k hornickému
rozhodčímu soudu "z rozhodnutí", praví
návrh, že je možno se k témuž soudu odvo-
lati "ve sporech", neboť v praxi k rozhod-
nutí o omluvení směn v závodní radě vět-
šinou nedochází. K hornickým rozhodčím
soudům odvolávají se proto zaměstnanci i
tehdy, když k rozhodnutí v závodní radě ne-
došlo a zaměstnavatel přesto spornou směnu
od dovolené si odpočítal, tudíž ve sporech
o odpočitatelnost směny.

Odst. 4 § 4 zákona č. 262/21 stanoví, že
dal-li horník výpověď nebo byl-li propuštěn
na základě výpovědi z práce, že má nárok

na placenou dovolenou, jen pokud dovolená
spadá do výpovědní lhůty. V praxi to zna-
mená, že horník vystoupivší z práce nebo
z práce vypověděný nároku na dovolenou
vůbec nemá. Stávaly se případy, že horní-
kovi bylo i přes jeho urgence nastoupení
dovolené až třeba do měsíce září odpíráno,
pak dostal z práce výpověď a poněvadž jeho
dovolená nepadala do výpovědní lhůty, do-
volená mu přiznána nebyla. Hornické roz-
hodčí soudy tuto praxi podnikatelů uznávají
za odpovídající zákonu. Tyto případy stá-
vají se dosti často, vyvolávají mezi horníky
mnoho roztrpčení a jsou jimi pociťovány
jako nespravedlnost tím spíše, jelikož za-
městnanci všech jiných odboru při svém
propuštění z práce nárok na dovolenou nebo
její poměrnou část mají. Podle zákona
č. 154 34 Sb. z. a n. o soukromých zaměst-
nancích má soukromý zaměstnanec, do-
stal-li výpověď a trval-li jeho služební po-
měr v běžném roce aspoň 6 měsíců, nárok
na celou dovolenou. A netrval-li jeho slu-
žební poměr v běžném roce ještě šest mě-
síců, totiž byl-li propuštěn před 30. červ-
nem, má nárok na poměrnou část dovolené
nebo na peněžitou náhradu za ni, a to za
každý propracovaný měsíc na jednu dva-
náctinu dovolené. Na tutéž poměrnou část
dovolené má soukromý zaměstnanec nárok,
i když ze zaměstnání sám vystoupil.

Poměrnou část dovolené při propuštění
z práce přiznává dělníkům všech ostatních
odborů také § 10 zákona č. 67, 25 Sb. z. a n.
Přihlížeje k těmto okolnostem přiznává od-
stavec 5 § 4 tohoto návrhu také horníkům
při rozvázání pracovního poměru nárok na
dovolenou nebo její poměrnou část. Návrh
přiznává horníkům nárok na dovolenou nebo
její poměrnou část také, když z práce sami
vystoupili. Těch horníků, kteří z práce
dobrovolně vystupují, bývá ovšem málo a
jsou to nejčastěji horníci, odcházející do
provise.

K § 5.

V § 5 je vzat zřetel k tomu, že báňské
komisariáty a báňské kapitanáty, o nichž
se v § 5 zákona č. 262/21 mluví, byly již
zrušeny. Návrh přejímá z § 5 zákona č. 262 /
21 ustanovení, že ve sporech rozhoduje re-
vírní báňský úřad. To týká se ovšem jen
sporů veřejnoprávních. Spory soukromo-
právní patří nadále před hornické soudy

11

rozhodčí, což návrh v § 5 k vůli větší jas-
nosti výslovně uvádí.

V osnově je také zaměněno slovo "maji-
tel" slovem "zaměstnavatel", poněvadž ne
všichni báňští podnikatelé jsou současně
také majiteli dolu, nýbrž někdy jsou jen
jeho nájemci.

K §6.

V prvém odstavci § 6 zákona č. 262/21 se
stanoví, že za každý den dovolené přísluší
dělníkovi mzda se všemi obvyklými pří-
davky, avšak v odst. 2 téhož paragrafu se
praví, že se po dobu dovolené neplatí prémie
za pracovní výkon. Jelikož ale při mzdové
soustavě, platné v některých revírech, ze-
jména však na Ostravsku, tvoří prémie za
výkon součást mzdy, s kterou horník bez-
pečně počítá a kterou již po léta pravidelně
dostává, jest mezi ustanoveními prvého a
druhého odstavce § 6 zřejmý rozpor. Návrh
proto druhý odstavec § 6 škrtá.

K § 7.
Nezměněn.

K § 8.
Nezměněn.

K § 9.

Návrh škrtá ustanovení odst. a) § 9 zá-
kona, neboť materie, o níž se zde jedná, je
nově upravena v odst. 5 § 4 tohoto návrhu.

K § 10.

V 10. § se stanoví doba, v níž se dovolené
udělují, a způsob, jak jest při tom postu-
povati, aby bylo dosaženo účelu zákona
o dovolených, to jest osvěžení zaměstnance,
při patřičném ohledu k provozním pomě-
rům. Jelikož poskytování dovolené a do-
časná nepřítomnost jednotlivých zaměst-
nanců v závodě s sebou určité výrobní ob-
tíže vždycky přináší, je samozřejmé, že při
určování dovolené je dbáti na prvém místě
účelu zákona, to je zaměstnancova osvěžení.
Zákonu musí býti dán průchod a při tom
jest dbáti provozních poměrů.

Podle ustanovení § 10 mají býti dovolené
udíleny pokud možno od 1. května do 31.
října, tedy v ročním období pro rekreaci
nejvhodnějším. K zajištění spravedlivého
rozvrhu dovolených předpisuje zákono-

dárce, že o tomto rozvrhu rozhoduje zá-
vodní správa v dohodě se závodní radou.
Dále stanoví, že více než 10 procent osazen-
stva nemá býti zpravidla najednou posláno
na dovolenou. Tímto ustanovením má býti
nesporně podepřen zájem podniku proti pří-
padným jinakým návrhům závodní rady.
Ovšem v případě, že podnikatel, ať již z ja-
kýchkoliv příčin, na rozvrhu dovolených ne-
má zájmu a rozvrh ročních dovolených se
závodní radou nesjedná, potom nutno do-
volené odbýti v čase od 1. května do 31.
října a jest při tom respektovati přání té
strany, která na rozvrhu dovolených zájem
má, to je zaměstnanců.

V praxi však někteří podnikatelé nemají
zájmu na vyhotovení rozvrhu dovolených,
neboť judikatura hornických soudů jim při-
znává právo poslati horníka na dovolenou,
kdy chce sám podnikatel. (Kol. 482, 541. )
Nechybí proto případů, že horníkovi byla
přidělena dovolená v době jeho nemoci,
nebo horník v době, kdy měl mít dovolenou,
onemocněl či utrpěl úraz. Podle judikatury
vrchního hornického rozhodčího soudu
(Kol. 357, 393, 590 a j. ) horník v tom pří-
padě nároku na dovolenou pozbývá, a tak
onemocnění dělníkovo stalo se pro zaměst-
navatele hmotnou výhodou, neboť ušetří
mzdu, jež by horníkovi za dovolenou patřila.
Velice často se stává, že je horníkovi při-
dělena dovolená krátce předtím, kdy by
skončil v § 1 uvedenou delší pracovní dobu
v hornictví a získal tak nárok na delší do-
volenou. Horník dokončil by na př. pětiletou
pracovní dobu v hornictví a tím nárok na
vyšší dovolenou 1. června, avšak dovolená,
ovšem jen pětidenní, mu byla přidělena
20. května. Také tuto praxi uznávají hor-
nické rozhodčí soudy za správnou. (Kol. 64. )

Navržená změna textu § 10 tyto nedo-
statky zákona odstraňuje, resp. znemožňuje
nadále zřejmě pochybený dosavadní výklad
ustanovení § 10.

K § 11.

Ustanovení § 11 zákona č. 262/21 se ruší,
neboť je v rozporu s ustanovením § 1 ná-
vrhu, podle něhož dovolená horníkovi "n á-
l e ž í", a s ustanovením § 10 zákona i ná-
vrhu, podle nichž o rozvrhu dovolené rozho-
duje závodní správa se závodní radou. Na-
místo zrušeného textu § 11 uvádí návrh
text nový, podle něhož práva zaměstnan-
cova, plynoucí z tohoto zákona, nemohou
býti smlouvou ani zrušena ani omezena.

12

Práva, plynoucí zaměstnancům ze so-
ciálněpolitického zákonodárství, jsou zpra-
vidla povahy donucovací, takže jich smlou-
vou nelze zrušiti ani omeziti. Blahodárnost
těchto ustanovení vyniká v plném rozsahu
zejména v nynější hospodářské krisi.

Donucovací ráz má zákon o 8 hodinné pra-
covní době, právě tak jako pro zaměstnance
významná ustanovení obecného občanského
zákona (§ 1164 ob. obč. zák. ), smlouvou ne-
mohou však býti zrušena nebo omezena ani
práva, plynoucí zaměstnancům ze všech zá-
konů o placených dovolených, vyjímaje zá-
kon č. 262/21 Sb. z. a n.

Tak na př. zákon č. 67/25 Sb. z. a n. o do-
volených zaměstnanců (nehornických) sta-
noví v § 14, že ustanovení pracovních a slu-
žebních smluv o placené dovolené, jež jsou
pro zaměstnance méně výhodná nežli usta-
novení tohoto zákona, jsou právně ne-
účinná. Nejvyšší soud v tomto smyslu také
rozhoduje. (Vážný 13. 788. )

Také právo soukromých zaměstnanců na
dovolenou nelze podle ustanovení § 53 zá-
kona č. 154/34 Sb. z. a n. smlouvou zkrátiti
ani zrušiti. Rovněž až do loňského roku
platný zákon č. 20/1910 ř. z. o obchodních

pomocnících nedovoloval (§ 40), aby smlou-
vou mohlo býti omezeno nebo zrušeno za-
městnancovo právo na dovolenou.

Pouze zákon č. 262/21 Sb. z. a n. nemá
výslovného ustanovení o tom, že by práva,
tímto zákonem horníkům poskytnutá, ne-
mohla býti "smlouvou" omezena nebo zru-
šena. Vrchní hornický rozhodčí soud proto
"smlouvy", jimiž se horníci práva na dovo-
lenou "dobrovolně" zříkají, uznává za pravo-
platné.

Jelikož hospodářská a odbytová krise ná-
sledkem obchodně-politických změn, racio-
nalisace výroby a intensivnějšího využití
paliv řádí v hornictví více než v jakémkoliv
jiném odboru, nelze se tomu diviti, že obavy
před nezaměstnaností nutí často horníka
k tomu, že podepíše vše, co se mu zaměst-
navatelem k podpisu předloží, zejména když
se mu dá najevo, co by následovalo v pří-
padě odmítnutí podpisu. Proto § 11 návrhu
také horníkům jejich právo na dovolenou
opravdu zaručuje.

Tento návrh zákona budiž přikázán vý-
boru sociálně politickému ku podání zprávy.

V Praze dne 23. října 1935.

Brožík, Bečko,

Benda, dr Mareš, Stivín, Němec, dr Markovič, A. Langer, Ešner, dr Macek, Tayerle,
Nový, Pik, F. Kučera, Schulcz, Dlouhý, R. Chalupa, Laušman, Klein, Révay, Jaša,

Vaverka, Kopasz, Polach.

Statní tiskárna v Praze. -5035-35.