Nechceme se však dnes zabývati řádným rozpočtem a jeho úhradou, nýbrž mimořádným rozpočtem a jeho úhradou, a o účinku nových daní mluvit nechceme.

Při rozpravě o rozpočtu pro rok 1938 jsem podle stenografického protokolu prohlásil (čte): "Státní hospodářství má na vývoj soukromého hospodářství brzdící vliv nejen zdaněním, nýbrž i vzrůstajícím státním používáním úvěrového trhu." V doplněném zjištění ministra financí, že to byly zejména nároky státu na potřeby státní obrany, které na podzim roku 1937 způsobily jistou tíseň disponovatelných prostředků, jsem konstatoval (čte): "Stát bude požadovati poslední vklady z našich spořitelen a lidových úvěrních ústavů. Každý státní občan, který má ještě nějakou úsporu, upisuje dnes státní půjčku nebo státní pokladniční poukázky. Rozdíl je jen v tom, že to jeden činí vědomě, zatím co za druhého tak musí pod státním nátlakem učiniti peněžní ústav. Jaké následky s sebou tato úvěrová tíseň přináší, zažili jsme co nejzřetelněji právě v posledních letech deflace a krise."

Slavný censurní úřad této sněmovny pokládal tehdy za nutné, aby tyto věty mé řeči ze stenografického protokolu zabavil. Jak oprávněná však byla moje zjištění, ukazují poslední finančně politické plány vlády. Účinky československé finanční a měnové politiky na sudetskoněmeckou oblast a tím na celé sudetské němectví jeví se od trvání státu jako nepřetržitý řetěz vyvlastňovacích opatření, která nás nutí při úvaze o každém novém plánovitém opatření k nejkrajnější nedůvěře a k největší opatrnosti.

Jestliže kol. Hatina včera prohlásil, že my, Němci, musíme být srozuměni s tím, že československá vláda dohání po 20 letech trvání státu jen to, co dříve zameškala, tu nechť moje další výklady přesvědčí pana kol. Hatinu o tom, že vláda zde vůbec nic nezmeškala a že vláda zde nemá vůbec nic doháněti, nýbrž jen ještě napravovati. (Souhlas.) A byť i kol. Bergmann chtěl včera zahladiti skutečnosti tím, že ve sněmovně uvedl řadu nepřezkoumatelných číslic, pak musíme přes to konstatovati, že poměry jsou ve skutečnosti jiné. Divíme se, že se pan kol. Bergmann zase zabýval otázkou státních prací a dodávek a že se proti skutečnostem odvážil konstatovati, že prý byl na sudetskoněmeckou oblast brán zřetel nejen podle podílu, nýbrž docela nad podíl. Dokázal jsem zde ve sněmovně početně podle dat úředních "Zpráv veřejné služby technické", že sudetští Němci jsou v samotném sudetskoněmeckém prostoru co nejtížeji poškozováni. Podal jsem nedávno veřejnosti zprávu o tom, že se tyto poměry nijak nezměnily ani po 18. únoru 1937. I po této době nevystoupil podíl sudetskoněmeckých uchazečů na zadání veřejných prací a dodávek v sudetskoněmecké oblasti trvale nad 24%. Prohlašuje-li nyní kol. Bergmann, že na německá samosprávná tělesa, především na okresy a obce, byl prý vzat přednostní zřetel při tak zvané úpravě dluhů, pak dokazují zprávy zemských úřadů, jež tu mám v originále, že toto tvrzení není správné. Mohu panu kol. Bergmannovi, českému národnímu socialistovi, sděliti v odpovědi toto:

Podle výkladů pana kol. Bergmanna jest úprava dluhů jakýmsi darem německým obcím a okresům. Správný jest však opak, který jest možno dokázati těmito čísly: Do úpravy dluhů byly pojaty úhrnem okresy s 2286 půjčkami, v celkové výši 763,515.000 Kč kapitálového zbytku. Dále bylo pojato 343 obcí s 2537 půjčkami, v celkové výši 724.9 milionů Kč kapitálového zbytku, úhrnem tedy 434 veřejnoprávních svazů samosprávy s 4823 půjčkami v celkové výši okolo 1.448,400.000 Kč. Z toho jest při okresích z 91 okresů 29 německých s 522 půjčkami v celkové výši 99,958.000, to jest tedy jen v Čechách 13% okresů pojatých do úpravy dluhů.

U obcí, vážení pánové, jest to z 343 obcí 113 obcí s německou většinou s 899 půjčkami ve výši 183,510.036 Kč, to jest 25.3 %. Při tom se však musí přihlížeti k tomu, že podíl německých obyvatel v Čechách - a čísla shora se týkají jen Čech činí 33 %.

Z čísel vychází tedy najevo, že německé okresy přes velkou nouzi v německé oblasti hospodařily poměrně dobře, rozhodně poměrně daleko lépe (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.) než české okresy a obce, neboť jinak bychom musili býti přece súčastněni při úpravě dluhů mnohem silněji, než jsme ve skutečnosti.

K vývodům kol. Bergmanna jest dále podotknouti, že mimořádná úprava dluhů, o níž zde mluvil, nebyla ještě vůbec provedena. Myslím, že tímto zjištěním mohu tuto část polemiky ukončiti.

Obrátím-li se nyní ve svých vývodech k finančněpolitickým opatřením, pak musím konstatovati, že první etapou těchto finančněpolitických opatření byla úprava válečné půjčky. Všechna tato opatření nejsou přece ničím jiným než nepřetržitým řetězem vyvlastnění. Československo převzalo sice v plném rozsahu práva, nikoliv však povinnosti starého rakousko-uherského státu. Dluh z válečné půjčky byl uznán jen v těch případech, ve kterých věřitelé převzali nové státní papíry. Protože to nebylo pro většinu zchudlých a vykořistěných obyvatel po válce možné, znamenalo převzetí válečné půjčky zničení malého střadatele a středního stavu. Politické a kulturní zpětné účinky této zkázy, těchto vyvlastňovacích opatření, daly veřejnému životu tohoto státu až do dnešního dne jeho sociální, politický a hospodářský ráz, který můžeme zjistiti ještě dnes po 20 letech existence státu.

Druhý článek v tomto řetězu finančněpolitických vyvlastnění tvoří stabilisování Kč v roce 1922. Po rozloučení měny roku 1919 znamenala koruna ve Švýcarsku půl švýc. franku. Od tohoto termínu nastalo nepřetržité znehodnocování československé měny, která dosáhla nejnižšího bodu s 0.05 šv. franku. Tu začal v roce 1922 Rašín se svou politikou zvyšování hodnoty. Ve 24 hodinách byl kurs československé koruny vyhnán z 5 švýc. centů na 19.7 centů a později stabilisován na 15 centech.

Účinek této první deflace byla ztráta 2/3 zahraničních pohledávek sudetskoněmeckého vývozního průmyslu, byl však také v souhlasu se zvýšením hodnoty vnitřního zadlužení o 2/3, zvláště německého hospodářství. Průmysl, který po dlouhé válečné době přikročil k reorganisaci svého výrobního aparátu, musil k tomu nejčastěji použíti bankovního úvěru. Prvním zvýšením hodnoty československé koruny bylo způsobeno zároveň také zvýšení zadlužení hospodářství o 66%. Následky této deflační politiky byla četná průmyslová shroucení, avšak také nyní vzniklá a snad i zamýšlená závislost sudetskoněmeckého hospodářství na mezinárodním a zvláště na českém bankovním kapitálu. Konjunktura let 1925 až 1929 pomohla sice překonati část těchto škod způsobených finančněpolitickými nucenými opatřeními. Umožnila také, aby se část německého průmyslu zase osvobodila ze závislosti na českém bankovním kapitálu. Úplně však tyto škody překonány nebyly.

Třetím článkem v tomto řetězu jest deflační politika za doby krise. Bez ohledu na hranice únosnosti a potřeby prováděl stát předimensované marnotratné hospodářství, jež svými daněmi zdražilo výrobu a tím omezilo vývoz. Zároveň byla uměle způsobena peněžní a úvěrová tíseň, která hodnotu Kč vyhnala znovu nahoru, zatím co výrobní prostředky byly tím logicky znehodnoceny. Tímto způsobem se dostalo sudetskoněmecké hospodářství znovu do rukou bankovního kapitálu. Sociologickými a hospodářskými následky těchto opatření bylo zastavení provozu, zřízení kartelů a zdražení výroby. Teprve když deflační politika těchto prvých let krise začala všeobecně ohrožovat existenci státního hospodářství, bylo roku 1934 po prvé rozhodnuto znehodnotiti československou korunu. A protože toto znehodnocení bylo provedeno bez koncepce a bylo nedostatečné, musilo býti roku 1936 předsevzato druhé znehodnocení koruny. Rozvoj posledních let, příznivý i určitým odvětvím sudetskoněmeckého hospodářství, nemá se však nikterak přisuzovati konstruktivním hospodářským opatřením vlády, nýbrž především tomu, že se hospodářství a zvláště sudetskoněmeckému vývoznímu hospodářství podařilo nalézti připojení na světový hospodářský zvětšující se rozvoj. Rozbor československého hospodářského rozvoje jasně ukazuje, že: za prvé škody, způsobené vývoznímu průmyslu, nebyly dosud odstraněny. Za druhé, že proto nezaměstnanost právě v sudetskoněmeckých vývozních průmyslových oblastech zůstala nepoměrně vysoká, a za třetí, že se při oživení hospodářství v roce 1937, na než jste všichni tak hrdí, nejedná nikterak o pravou konjunkturu, nýbrž že nadprůměrné oživení právě těchto českých oblastí způsobilo především provádění velkých zbrojařských zakázek a investičních programů ve vnitru země.

Při této situaci jsme uvítali slova ministra financí, který ve svém výkladu při projednávání rozpočtu na rok 1938 projevil toto (čte): "Vláda, poučená krisí, vzala si za cíl rozšíření pracovních příležitostí a péči o zdravý hospodářský rozvoj. Splnění tohoto programu by bylo mělo vládě dáti podnět, aby především bezpodmínečně nejen podporovala zbrojařský průmysl a obranná opatření, nýbrž aby tuto podporu obrátila i na část mírového hospodářství a především na sudetskoněmecké vývozní hospodářství. K tomu patří však také péče o soukromý úvěrový trh a především i respektování soukromohospodářské úvěrové potřeby." Že vláda nezamýšlí tento program provésti, dokazuje návrh zákona ministerstva financí, který byl podle posledních tiskových zpráv přidělen v posledních dnech meziministerskému řízení. Tento návrh se zabývá nuceným zajištěním ohromné úvěrové potřeby, které stát potřebuje ke zbrojení. Osnova však také dokazuje, že vláda vůbec nepomýšlí na to, aby se starala o zdravý hospodářský rozvoj. [] S oficielní strany bylo v poslední době znovu zjištěno, že jest nemožné získati pro mimořádná opatření na zbrojení zahraniční úvěr. Bylo však také konstatováno, že uzavření dlouhodobé půjčky na domácím trhu jest nemožné, protože úvěrový trh po vydání půjčky na obranu státu z roku 1936 není ještě dosti zralý pro ucházení se o novou půjčku. S tímto posledním faktem se s oficielní strany samé připouští toto: za prvé, že tu není důvěra obyvatel k další půjčce na zbrojení, která by musela být vypsána tak krátkou dobu po půjčce na obranu státu z roku 1936. Za druhé, že příliš nepatrné nové vytvoření kapitálu neumožňuje vypsání dlouhodobé půjčky na zbrojení.

Přes tento poznatek a přes slavnostní prohlášení, že by v tomto státě nikdy nedošlo k nucené půjčce, sahá se přece nepřímo k tomuto prostředku. V navrženém zákoně jedná se o to, aby peněžní ústavy byly přinuceny [] kupovati státní papíry bez ohledu na úvěrové potřeby soukromého hospodářství.

Při zvláštní struktuře sudetskoněmeckého hospodářství a sudetskoněmeckého peněžnictví znamená však tento úmysl útok na sudetské Němce, který se důstojně vřaďuje do řetězu těch finančněpolitických opatření, o nichž jsem již mluvil. Podle tohoto plánu mají býti peněžní ústavy přinuceny, aby vložily 12 až 22% ze stavu knihovních vkladů a pokladničních poukazů do dlouhodobých státních papírů. U spořitelen má tato procentní sazba dosáhnouti docela 22 až 25%. V ještě vyšší míře se to bude týkati samozřejmě zemských úvěrních ústavů a poštovní spořitelny, a především sociální pojištění a pojišťovací ústavy mají ukládati do státních papírů 70% svého přírůstku až do roku 1942. (Posl. Birke [německy]: Schwarz chce ještě tanky!) Aby se mohl s tanky projížděti.

Ruku v ruce s těmito opatřeními jde omezení úvěrových možností pro veřejnoprávní korporace a pro autonomní samosprávné sbory. Tyto svazy a zvláště okresy a obce byly od jakživa důležitými zákazníky a důležitými prostředky při potírání nezaměstnanosti. Nyní budou úvěry přes 500.000 Kč pro tyto instituce možny jen se svolením ministerstva financí. Nehledíc vůbec na skutečnost, že tyto korporace mohly převzíti i dosud úvěry jen se svolením nadřízených dozorčích orgánů, musí býti konstatováno, že tato plánovitá omezovací opatření byla jistě učiněna jen proto, aby převzetí úvěru pro tyto korporace bylo ztíženo co nejvíce a možno-li, úplně znemožněno. Poukazuje-li se na to, že těmito opatřeními se neodnímají peníze na zaopatřování práce, jež se zde navrhuje, protože se poskytují na investice ve zbrojení, pak jest to mýlka. Neboť za prvé jsou investice na zbrojení příliš neproduktivní, aby mohly jediným opatřením práce přispěti k vzestupu kupní síly a spotřeby. (Posl. dr Klíma: Řekněte to Hitlerovi, ne nám!) Milý pane, musíte se jednou obeznámiti s hospodářskopolitickou strukturou Třetí říše, než budete moci učiniti takový nerozvážený výkřik. Na hospodářském vzestupném rozvoji v Německu vidíte, že podíl zbrojařského činitele jest mizivě malý, mizivě malý proti zbrojařskému činiteli v českém hospodářství. Tomu ovšem nerozumíte, jinak byste se tak nesmál.

Opakuji tedy, že tyto investice na zbrojení jsou příliš neproduktivní, aby měly jediným opatřením práce za následek vzestup kupní síly a spotřeby. (Výkřiky posl. dr Klímy.) Můžete se potom přihlásiti o slovo, nestojí mi za to, abych na to reagoval - tedy protože tyto investice na zbrojení nejsou s to přivoditi jediným opatřením práce stoupající tendenci kupní síly a spotřeby; za druhé jsou tyto investice na zbrojení prováděny především v českém hospodářském prostoru a sudetskoněmeckému pracovnímu trhu těmito investicemi na zbrojení není vůbec ulehčeno. (Výkřiky.) K tomu pak můžete zaujmouti stanovisko, chcete-li dokázati opak.

Toto omezující ustanovení ztíží tedy sudetskoněmeckým samosprávným korporacím v budoucnu až do nemožnosti podnikati produktivní investice a tím potříti nezaměstnanost. Tamtéž směřují však účinky tak zvané manipulace peněžního trhu, pod kterýmžto krásným slovem se skrývá nucené umístění státních papírů u peněžních ústavů. (Posl. Klieber [německy]: Rovnoběžně k politické manipulaci!) Ano. Aby se mohly posouditi účinky tohoto plánu na sudetskoněmecké peněžní hospodářství, musí se vzíti v úvahu dosavadní stav cenných papírů. Podle výkazů, které ovšem dosahují jen ke stavu ze dne 31. prosince 1936, činil stav cenných papírů u německých spořitelen 19 % vkladů, u hospodářských okresních spořitelen a záložen 4%, u občanských záložen 7 %, u živnostenských záložen 2 % a u Raifeisenek 4%. Nevychází jasně najevo, jak jest velký podíl státních papírů na tomto souhrnu cenných papírů. Může se však míti za to, že tento podíl státních papírů u spořitelen činil čtyři pětiny a u společenstevních peněžních ústavů jen dvě třetiny celého souhrnu cenných papírů. Čím je větší podíl nestátních papírů, tím strašlivější jest zpětné působení - úmyslu vládou navrženého. Úhrn vkladů u vypočtených peněžních ústavů činil dne 31. prosince 1936 10.646 milionů, úhrn cenných papírů činil 1.335 milionů. Z toho plyne, že podle nuceného předpisu mají německé peněžní ústavy až do roku 1942 vyzískati z vykrváceného sudetskoněmeckého hospodářství více než 1 miliardu Kč hotových peněz. Tento nátlak postihne zvláště právě hospodářské záložny, živnostenské záložny a úvěrová společenstva, jež mají pro malého člověka zvlášť dalekosáhlý význam. Neboť kam se má obrátiti drobný živnostník, obchodník nebo sedlák, má-li býti jejich potřeba úvěru uspokojena? K akciovým bankám jíti nemohou, protože ty se tak malými lidmi vůbec nezabývají. K vlastním peněžním ústavům jíti mohou, ale tato cesta bude bezvýsledná, protože opatření, jež vláda hodlá provésti, poskytování úvěru těmito ústavy prostě ochromí.

Pro sudetské Němce, kteří jsou vystaveni soustředěnému útoku českého hospodářského imperialismu, znamená proponované opatření zničení poslední možnosti sebezachování. Bude-li tato miliarda hotových peněz ze sudetských Němců vymačkána, pak jest jasno, že na mnoho let se neznemožní jen skoro každé poskytnutí úvěru průmyslu, řemeslu, obchodu nebo zemědělství, nýbrž že naopak budou peněžní ústavy docela nuceny poskytnuté úvěry odvolati, aby potřebné hotovosti opatřily. [ ]. Následky těchto opatření jsou stejně významné jako katastrofální následky dlouholeté deflační politiky, která vedla k ohromnému znehodnocení sudetskoněmeckého věcného kapitálu. [ ].

Poukáže-li se na to, že české peněžní ústavy mají již dnes procentně tolik státních papírů, kolik mají míti německé spořitelny v budoucnosti, pak to není žádný div. Nesmí se zapomínati, že se sudetskoněmecké peněžní ústavy nezotavily ještě dlouho z následků hospodářské krise. Stav úspor nedosáhl ještě ve většině případů stavu z roku 1929. K novému uložení kapitálu přirostlého z úspor nemohlo proto samozřejmě vůbec dojíti. Případný obraz vývoje sudetskoněmeckého peněžnictví podává nám hospodaření 151 německých spořitelen, sdružených v německém svazu spořitelen. Tyto německé spořitelny ztratily na vkladech v letech 1932, 1933 a 1934 v celku okolo 880 milionů a přičteme-li k tomu kapitalisované úroky, 1.560 milionů, tedy přes 1 1/2 miliardy Kč. Stav vkladů u těchto spořitelen činil koncem roku 1936 5.641 mil. Kč. Srovnáme-li tento vkladový stav s největším vkladovým stavem, jehož německé spořitelny dosáhly koncem roku 1931 s 6.454 mil., vznikne rozdíl 813 milionů. Vezmeme-li za základ poslední účet vkladů pro rok 1937, vyplývá při vkladovém stavu 5.779 milionů stále ještě schodek 675 milionů proti stavu z roku 1931. Protože se oficielní místa tak silně odvolávají na znovuzřízení kapitálu z úspor, budiž ohledně německých spořitelen konstatováno: V r. 1934 překročily jen u 6 spořitelen nové vklady vyzvednuté úspory. V r. 1935 to bylo 46 ústavů a v r. 1936 znovu ještě 28 ústavů, které vykázaly přírůstek vkladů. Celkový obraz pohybu kapitálu u 151 spořitelen jeví se koncem roku 1936 takto: Vybrání překročilo vklady, takže ještě v tomto roce došlo k čistému vkladovému schodku, který jest určiti asi na 159·4 milionu. Jen přirážka kapitalisovaných úroků v částce 160 milionů způsobila, že celý vkladový schodek činil v tomto roce podle knih jen 3.4 milionu.

Vítám, že se do sněmovny dostavil pan ministr financí, a doufám, že vezme tato čísla na vědomí, protože ho mohou navždy zbaviti domněnky, že v sudetskoněmecké oblasti mají ústavy rozhodný a citelný vzrůst vkladů. Vůbec jest obraz posledních let příznivě ovlivňován jen přirážkou kapitalisovaných úroků. Kdyby se tyto kapitalisované úroky ke kapitálu, který tu jest, nepřidaly, pak by to byl mimořádně smutný obraz.

Nedbáme-li těchto kapitalisovaných úroků, musíme od roku 1932 vykázati pokračující pokles vkladů. Jen v r. 1937 jest nutno konstatovati malý vkladový vzrůst ve výši 0˙3 % uloženého kapitálu, který má cenu jen 17 milionů. Při rozpravě o situaci německých spořitelen nemůžeme opominouti, abychom před celou veřejností konstatovali toto: Se souhlasem německých malých stran byla likvidována Ústřední banka německých spořitelen s velkými ztrátami pro všechny sudetské Němce. Sanace prý nepřišla v úvahu také proto, že Ústřední banka nebyla podle mínění německých malých stran schopna života. Německé spořitelny však byly přinuceny připojiti se k české Sporobance a u této banky uložiti povinné vklady v celkové výši 150 milionů Kč. Tyto vklady byly také skutečně koncem roku 1937 provedeny. Skutečnost, že tyto vklady mohly býti učiněny, dokazuje nezvratně a jednoznačně, že by německá žírová centrála byla bývala schopna života a že máme co děkovati jen ničivé vůli systému, nezájmu a nerozumu německých vládních stran, jestliže toto žirové ústředí, ústřední banka, již neexistuje.