Nechceme se však dnes zabývati řádným
rozpočtem a jeho úhradou, nýbrž mimořádným
rozpočtem a jeho úhradou, a o účinku
nových daní mluvit nechceme.
Při rozpravě o rozpočtu pro rok 1938 jsem
podle stenografického protokolu prohlásil (čte):
"Státní hospodářství
má na vývoj soukromého hospodářství
brzdící vliv nejen zdaněním, nýbrž
i vzrůstajícím státním používáním
úvěrového trhu." V doplněném
zjištění ministra financí, že to
byly zejména nároky státu na potřeby
státní obrany, které na podzim roku 1937
způsobily jistou tíseň disponovatelných
prostředků, jsem konstatoval (čte): "Stát
bude požadovati poslední vklady z našich spořitelen
a lidových úvěrních ústavů.
Každý státní občan, který
má ještě nějakou úsporu, upisuje
dnes státní půjčku nebo státní
pokladniční poukázky. Rozdíl je jen
v tom, že to jeden činí vědomě,
zatím co za druhého tak musí pod státním
nátlakem učiniti peněžní ústav.
Jaké následky s sebou tato úvěrová
tíseň přináší, zažili
jsme co nejzřetelněji právě v posledních
letech deflace a krise."
Slavný censurní úřad této sněmovny
pokládal tehdy za nutné, aby tyto věty mé
řeči ze stenografického protokolu zabavil.
Jak oprávněná však byla moje zjištění,
ukazují poslední finančně politické
plány vlády. Účinky československé
finanční a měnové politiky na sudetskoněmeckou
oblast a tím na celé sudetské němectví
jeví se od trvání státu jako nepřetržitý
řetěz vyvlastňovacích opatření,
která nás nutí při úvaze o
každém novém plánovitém opatření
k nejkrajnější nedůvěře
a k největší opatrnosti.
Jestliže kol. Hatina včera prohlásil,
že my, Němci, musíme být srozuměni
s tím, že československá vláda
dohání po 20 letech trvání státu
jen to, co dříve zameškala, tu nechť moje
další výklady přesvědčí
pana kol. Hatinu o tom, že vláda zde vůbec
nic nezmeškala a že vláda zde nemá vůbec
nic doháněti, nýbrž jen ještě
napravovati. (Souhlas.) A byť i kol. Bergmann chtěl
včera zahladiti skutečnosti tím, že
ve sněmovně uvedl řadu nepřezkoumatelných
číslic, pak musíme přes to konstatovati,
že poměry jsou ve skutečnosti jiné.
Divíme se, že se pan kol. Bergmann zase zabýval
otázkou státních prací a dodávek
a že se proti skutečnostem odvážil konstatovati,
že prý byl na sudetskoněmeckou oblast brán
zřetel nejen podle podílu, nýbrž docela
nad podíl. Dokázal jsem zde ve sněmovně
početně podle dat úředních
"Zpráv veřejné služby technické",
že sudetští Němci jsou v samotném
sudetskoněmeckém prostoru co nejtížeji
poškozováni. Podal jsem nedávno veřejnosti
zprávu o tom, že se tyto poměry nijak nezměnily
ani po 18. únoru 1937. I po této době nevystoupil
podíl sudetskoněmeckých uchazečů
na zadání veřejných prací a
dodávek v sudetskoněmecké oblasti trvale
nad 24%. Prohlašuje-li nyní kol. Bergmann,
že na německá samosprávná tělesa,
především na okresy a obce, byl prý
vzat přednostní zřetel při tak zvané
úpravě dluhů, pak dokazují zprávy
zemských úřadů, jež tu mám
v originále, že toto tvrzení není správné.
Mohu panu kol. Bergmannovi, českému národnímu
socialistovi, sděliti v odpovědi toto:
Podle výkladů pana kol. Bergmanna jest úprava
dluhů jakýmsi darem německým obcím
a okresům. Správný jest však opak, který
jest možno dokázati těmito čísly:
Do úpravy dluhů byly pojaty úhrnem okresy
s 2286 půjčkami, v celkové výši
763,515.000 Kč kapitálového zbytku. Dále
bylo pojato 343 obcí s 2537 půjčkami, v celkové
výši 724.9 milionů Kč kapitálového
zbytku, úhrnem tedy 434 veřejnoprávních
svazů samosprávy s 4823 půjčkami v
celkové výši okolo 1.448,400.000 Kč.
Z toho jest při okresích z 91 okresů 29 německých
s 522 půjčkami v celkové výši
99,958.000, to jest tedy jen v Čechách 13% okresů
pojatých do úpravy dluhů.
U obcí, vážení pánové,
jest to z 343 obcí 113 obcí s německou většinou
s 899 půjčkami ve výši 183,510.036 Kč,
to jest 25.3 %. Při tom se však musí přihlížeti
k tomu, že podíl německých obyvatel
v Čechách - a čísla shora se týkají
jen Čech činí 33 %.
Z čísel vychází tedy najevo, že
německé okresy přes velkou nouzi v německé
oblasti hospodařily poměrně dobře,
rozhodně poměrně daleko lépe (Předsednictví
převzal místopředseda Vávra.) než
české okresy a obce, neboť jinak bychom musili
býti přece súčastněni při
úpravě dluhů mnohem silněji, než
jsme ve skutečnosti.
K vývodům kol. Bergmanna jest dále
podotknouti, že mimořádná úprava
dluhů, o níž zde mluvil, nebyla ještě
vůbec provedena. Myslím, že tímto zjištěním
mohu tuto část polemiky ukončiti.
Obrátím-li se nyní ve svých vývodech
k finančněpolitickým opatřením,
pak musím konstatovati, že první etapou těchto
finančněpolitických opatření
byla úprava válečné půjčky.
Všechna tato opatření nejsou přece ničím
jiným než nepřetržitým řetězem
vyvlastnění. Československo převzalo
sice v plném rozsahu práva, nikoliv však povinnosti
starého rakousko-uherského státu. Dluh z
válečné půjčky byl uznán
jen v těch případech, ve kterých věřitelé
převzali nové státní papíry.
Protože to nebylo pro většinu zchudlých
a vykořistěných obyvatel po válce
možné, znamenalo převzetí válečné
půjčky zničení malého střadatele
a středního stavu. Politické a kulturní
zpětné účinky této zkázy,
těchto vyvlastňovacích opatření,
daly veřejnému životu tohoto státu až
do dnešního dne jeho sociální, politický
a hospodářský ráz, který můžeme
zjistiti ještě dnes po 20 letech existence státu.
Druhý článek v tomto řetězu
finančněpolitických vyvlastnění
tvoří stabilisování Kč v roce
1922. Po rozloučení měny roku 1919 znamenala
koruna ve Švýcarsku půl švýc. franku.
Od tohoto termínu nastalo nepřetržité
znehodnocování československé měny,
která dosáhla nejnižšího bodu s
0.05 šv. franku. Tu začal v roce 1922 Rašín
se svou politikou zvyšování hodnoty. Ve
24 hodinách byl kurs československé koruny
vyhnán z 5 švýc. centů na 19.7 centů
a později stabilisován na 15 centech.
Účinek této první deflace byla ztráta
2/3 zahraničních pohledávek sudetskoněmeckého
vývozního průmyslu, byl však také
v souhlasu se zvýšením hodnoty vnitřního
zadlužení o 2/3, zvláště německého
hospodářství. Průmysl, který
po dlouhé válečné době přikročil
k reorganisaci svého výrobního aparátu,
musil k tomu nejčastěji použíti bankovního
úvěru. Prvním zvýšením
hodnoty československé koruny bylo způsobeno
zároveň také zvýšení zadlužení
hospodářství o 66%. Následky této
deflační politiky byla četná průmyslová
shroucení, avšak také nyní vzniklá
a snad i zamýšlená závislost sudetskoněmeckého
hospodářství na mezinárodním
a zvláště na českém bankovním
kapitálu. Konjunktura let 1925 až 1929 pomohla sice
překonati část těchto škod způsobených
finančněpolitickými nucenými opatřeními.
Umožnila také, aby se část německého
průmyslu zase osvobodila ze závislosti na českém
bankovním kapitálu. Úplně však
tyto škody překonány nebyly.
Třetím článkem v tomto řetězu
jest deflační politika za doby krise. Bez ohledu
na hranice únosnosti a potřeby prováděl
stát předimensované marnotratné hospodářství,
jež svými daněmi zdražilo výrobu
a tím omezilo vývoz. Zároveň byla
uměle způsobena peněžní a úvěrová
tíseň, která hodnotu Kč vyhnala znovu
nahoru, zatím co výrobní prostředky
byly tím logicky znehodnoceny. Tímto způsobem
se dostalo sudetskoněmecké hospodářství
znovu do rukou bankovního kapitálu. Sociologickými
a hospodářskými následky těchto
opatření bylo zastavení provozu, zřízení
kartelů a zdražení výroby. Teprve když
deflační politika těchto prvých let
krise začala všeobecně ohrožovat existenci
státního hospodářství, bylo
roku 1934 po prvé rozhodnuto znehodnotiti československou
korunu. A protože toto znehodnocení bylo provedeno
bez koncepce a bylo nedostatečné, musilo býti
roku 1936 předsevzato druhé znehodnocení
koruny. Rozvoj posledních let, příznivý
i určitým odvětvím sudetskoněmeckého
hospodářství, nemá se však nikterak
přisuzovati konstruktivním hospodářským
opatřením vlády, nýbrž především
tomu, že se hospodářství a zvláště
sudetskoněmeckému vývoznímu hospodářství
podařilo nalézti připojení na světový
hospodářský zvětšující
se rozvoj. Rozbor československého hospodářského
rozvoje jasně ukazuje, že: za prvé škody,
způsobené vývoznímu průmyslu,
nebyly dosud odstraněny. Za druhé, že proto
nezaměstnanost právě v sudetskoněmeckých
vývozních průmyslových oblastech zůstala
nepoměrně vysoká, a za třetí,
že se při oživení hospodářství
v roce 1937, na než jste všichni tak hrdí, nejedná
nikterak o pravou konjunkturu, nýbrž že nadprůměrné
oživení právě těchto českých
oblastí způsobilo především provádění
velkých zbrojařských zakázek a investičních
programů ve vnitru země.
Při této situaci jsme uvítali slova ministra
financí, který ve svém výkladu při
projednávání rozpočtu na rok 1938
projevil toto (čte): "Vláda, poučená
krisí, vzala si za cíl rozšíření
pracovních příležitostí a péči
o zdravý hospodářský rozvoj. Splnění
tohoto programu by bylo mělo vládě dáti
podnět, aby především bezpodmínečně
nejen podporovala zbrojařský průmysl a obranná
opatření, nýbrž aby tuto podporu obrátila
i na část mírového hospodářství
a především na sudetskoněmecké
vývozní hospodářství. K tomu
patří však také péče o
soukromý úvěrový trh a především
i respektování soukromohospodářské
úvěrové potřeby." Že vláda
nezamýšlí tento program provésti, dokazuje
návrh zákona ministerstva financí, který
byl podle posledních tiskových zpráv přidělen
v posledních dnech meziministerskému řízení.
Tento návrh se zabývá nuceným zajištěním
ohromné úvěrové potřeby, které
stát potřebuje ke zbrojení. Osnova však
také dokazuje, že vláda vůbec nepomýšlí
na to, aby se starala o zdravý hospodářský
rozvoj. [] S oficielní strany bylo v poslední době
znovu zjištěno, že jest nemožné získati
pro mimořádná opatření na zbrojení
zahraniční úvěr. Bylo však také
konstatováno, že uzavření dlouhodobé
půjčky na domácím trhu jest nemožné,
protože úvěrový trh po vydání
půjčky na obranu státu z roku 1936 není
ještě dosti zralý pro ucházení
se o novou půjčku. S tímto posledním
faktem se s oficielní strany samé připouští
toto: za prvé, že tu není důvěra
obyvatel k další půjčce na zbrojení,
která by musela být vypsána tak krátkou
dobu po půjčce na obranu státu z roku 1936.
Za druhé, že příliš nepatrné
nové vytvoření kapitálu neumožňuje
vypsání dlouhodobé půjčky na
zbrojení.
Přes tento poznatek a přes slavnostní prohlášení,
že by v tomto státě nikdy nedošlo k nucené
půjčce, sahá se přece nepřímo
k tomuto prostředku. V navrženém zákoně
jedná se o to, aby peněžní ústavy
byly přinuceny [] kupovati státní papíry
bez ohledu na úvěrové potřeby soukromého
hospodářství.
Při zvláštní struktuře sudetskoněmeckého
hospodářství a sudetskoněmeckého
peněžnictví znamená však tento
úmysl útok na sudetské Němce, který
se důstojně vřaďuje do řetězu
těch finančněpolitických opatření,
o nichž jsem již mluvil. Podle tohoto plánu mají
býti peněžní ústavy přinuceny,
aby vložily 12 až 22% ze stavu knihovních
vkladů a pokladničních poukazů do
dlouhodobých státních papírů.
U spořitelen má tato procentní sazba dosáhnouti
docela 22 až 25%. V ještě vyšší
míře se to bude týkati samozřejmě
zemských úvěrních ústavů
a poštovní spořitelny, a především
sociální pojištění a pojišťovací
ústavy mají ukládati do státních
papírů 70% svého přírůstku
až do roku 1942. (Posl. Birke [německy]: Schwarz
chce ještě tanky!) Aby se mohl s tanky projížděti.
Ruku v ruce s těmito opatřeními jde omezení
úvěrových možností pro veřejnoprávní
korporace a pro autonomní samosprávné sbory.
Tyto svazy a zvláště okresy a obce byly od
jakživa důležitými zákazníky
a důležitými prostředky při potírání
nezaměstnanosti. Nyní budou úvěry
přes 500.000 Kč pro tyto instituce možny jen
se svolením ministerstva financí. Nehledíc
vůbec na skutečnost, že tyto korporace mohly
převzíti i dosud úvěry jen se svolením
nadřízených dozorčích orgánů,
musí býti konstatováno, že tato plánovitá
omezovací opatření byla jistě učiněna
jen proto, aby převzetí úvěru pro
tyto korporace bylo ztíženo co nejvíce a možno-li,
úplně znemožněno. Poukazuje-li se na
to, že těmito opatřeními se neodnímají
peníze na zaopatřování práce,
jež se zde navrhuje, protože se poskytují na
investice ve zbrojení, pak jest to mýlka. Neboť
za prvé jsou investice na zbrojení příliš
neproduktivní, aby mohly jediným opatřením
práce přispěti k vzestupu kupní síly
a spotřeby. (Posl. dr Klíma: Řekněte
to Hitlerovi, ne nám!) Milý pane, musíte
se jednou obeznámiti s hospodářskopolitickou
strukturou Třetí říše, než
budete moci učiniti takový nerozvážený
výkřik. Na hospodářském vzestupném
rozvoji v Německu vidíte, že podíl zbrojařského
činitele jest mizivě malý, mizivě
malý proti zbrojařskému činiteli v
českém hospodářství. Tomu ovšem
nerozumíte, jinak byste se tak nesmál.
Opakuji tedy, že tyto investice na zbrojení jsou příliš
neproduktivní, aby měly jediným opatřením
práce za následek vzestup kupní síly
a spotřeby. (Výkřiky posl. dr Klímy.)
Můžete se potom přihlásiti o slovo,
nestojí mi za to, abych na to reagoval - tedy protože
tyto investice na zbrojení nejsou s to přivoditi
jediným opatřením práce stoupající
tendenci kupní síly a spotřeby; za druhé
jsou tyto investice na zbrojení prováděny
především v českém hospodářském
prostoru a sudetskoněmeckému pracovnímu trhu
těmito investicemi na zbrojení není vůbec
ulehčeno. (Výkřiky.) K tomu pak můžete
zaujmouti stanovisko, chcete-li dokázati opak.
Toto omezující ustanovení ztíží
tedy sudetskoněmeckým samosprávným
korporacím v budoucnu až do nemožnosti podnikati
produktivní investice a tím potříti
nezaměstnanost. Tamtéž směřují
však účinky tak zvané manipulace peněžního
trhu, pod kterýmžto krásným slovem se
skrývá nucené umístění
státních papírů u peněžních
ústavů. (Posl. Klieber [německy]: Rovnoběžně
k politické manipulaci!) Ano. Aby se mohly posouditi
účinky tohoto plánu na sudetskoněmecké
peněžní hospodářství,
musí se vzíti v úvahu dosavadní stav
cenných papírů. Podle výkazů,
které ovšem dosahují jen ke stavu ze dne 31.
prosince 1936, činil stav cenných papírů
u německých spořitelen 19 % vkladů,
u hospodářských okresních spořitelen
a záložen 4%, u občanských záložen
7 %, u živnostenských záložen 2 %
a u Raifeisenek 4%. Nevychází jasně najevo,
jak jest velký podíl státních papírů
na tomto souhrnu cenných papírů. Může
se však míti za to, že tento podíl státních
papírů u spořitelen činil čtyři
pětiny a u společenstevních peněžních
ústavů jen dvě třetiny celého
souhrnu cenných papírů. Čím
je větší podíl nestátních
papírů, tím strašlivější
jest zpětné působení - úmyslu
vládou navrženého. Úhrn vkladů
u vypočtených peněžních ústavů
činil dne 31. prosince 1936 10.646 milionů, úhrn
cenných papírů činil 1.335 milionů.
Z toho plyne, že podle nuceného předpisu mají
německé peněžní ústavy
až do roku 1942 vyzískati z vykrváceného
sudetskoněmeckého hospodářství
více než 1 miliardu Kč hotových peněz.
Tento nátlak postihne zvláště právě
hospodářské záložny, živnostenské
záložny a úvěrová společenstva,
jež mají pro malého člověka zvlášť
dalekosáhlý význam. Neboť kam se má
obrátiti drobný živnostník, obchodník
nebo sedlák, má-li býti jejich potřeba
úvěru uspokojena? K akciovým bankám
jíti nemohou, protože ty se tak malými lidmi
vůbec nezabývají. K vlastním peněžním
ústavům jíti mohou, ale tato cesta bude bezvýsledná,
protože opatření, jež vláda hodlá
provésti, poskytování úvěru
těmito ústavy prostě ochromí.
Pro sudetské Němce, kteří jsou vystaveni
soustředěnému útoku českého
hospodářského imperialismu, znamená
proponované opatření zničení
poslední možnosti sebezachování. Bude-li
tato miliarda hotových peněz ze sudetských
Němců vymačkána, pak jest jasno, že
na mnoho let se neznemožní jen skoro každé
poskytnutí úvěru průmyslu, řemeslu,
obchodu nebo zemědělství, nýbrž
že naopak budou peněžní ústavy
docela nuceny poskytnuté úvěry odvolati,
aby potřebné hotovosti opatřily. [ ]. Následky
těchto opatření jsou stejně významné
jako katastrofální následky dlouholeté
deflační politiky, která vedla k ohromnému
znehodnocení sudetskoněmeckého věcného
kapitálu. [ ].
Poukáže-li se na to, že české peněžní
ústavy mají již dnes procentně tolik
státních papírů, kolik mají
míti německé spořitelny v budoucnosti,
pak to není žádný div. Nesmí
se zapomínati, že se sudetskoněmecké
peněžní ústavy nezotavily ještě
dlouho z následků hospodářské
krise. Stav úspor nedosáhl ještě ve
většině případů stavu
z roku 1929. K novému uložení kapitálu
přirostlého z úspor nemohlo proto samozřejmě
vůbec dojíti. Případný obraz
vývoje sudetskoněmeckého peněžnictví
podává nám hospodaření 151
německých spořitelen, sdružených
v německém svazu spořitelen. Tyto německé
spořitelny ztratily na vkladech v letech 1932, 1933 a 1934
v celku okolo 880 milionů a přičteme-li k
tomu kapitalisované úroky, 1.560 milionů,
tedy přes 1 1/2 miliardy Kč. Stav vkladů
u těchto spořitelen činil koncem roku 1936
5.641 mil. Kč. Srovnáme-li tento vkladový
stav s největším vkladovým stavem, jehož
německé spořitelny dosáhly koncem
roku 1931 s 6.454 mil., vznikne rozdíl 813 milionů.
Vezmeme-li za základ poslední účet
vkladů pro rok 1937, vyplývá při vkladovém
stavu 5.779 milionů stále ještě schodek
675 milionů proti stavu z roku 1931. Protože se oficielní
místa tak silně odvolávají na znovuzřízení
kapitálu z úspor, budiž ohledně německých
spořitelen konstatováno: V r. 1934 překročily
jen u 6 spořitelen nové vklady vyzvednuté
úspory. V r. 1935 to bylo 46 ústavů a v r.
1936 znovu ještě 28 ústavů, které
vykázaly přírůstek vkladů.
Celkový obraz pohybu kapitálu u 151 spořitelen
jeví se koncem roku 1936 takto: Vybrání překročilo
vklady, takže ještě v tomto roce došlo k
čistému vkladovému schodku, který
jest určiti asi na 159·4 milionu. Jen přirážka
kapitalisovaných úroků v částce
160 milionů způsobila, že celý vkladový
schodek činil v tomto roce podle knih jen 3.4 milionu.
Vítám, že se do sněmovny dostavil pan
ministr financí, a doufám, že vezme tato čísla
na vědomí, protože ho mohou navždy zbaviti
domněnky, že v sudetskoněmecké oblasti
mají ústavy rozhodný a citelný vzrůst
vkladů. Vůbec jest obraz posledních let příznivě
ovlivňován jen přirážkou kapitalisovaných
úroků. Kdyby se tyto kapitalisované úroky
ke kapitálu, který tu jest, nepřidaly, pak
by to byl mimořádně smutný obraz.
Nedbáme-li těchto kapitalisovaných úroků,
musíme od roku 1932 vykázati pokračující
pokles vkladů. Jen v r. 1937 jest nutno konstatovati malý
vkladový vzrůst ve výši 0˙3 % uloženého
kapitálu, který má cenu jen 17 milionů.
Při rozpravě o situaci německých spořitelen
nemůžeme opominouti, abychom před celou veřejností
konstatovali toto: Se souhlasem německých malých
stran byla likvidována Ústřední banka
německých spořitelen s velkými ztrátami
pro všechny sudetské Němce. Sanace prý
nepřišla v úvahu také proto, že
Ústřední banka nebyla podle mínění
německých malých stran schopna života.
Německé spořitelny však byly přinuceny
připojiti se k české Sporobance a u této
banky uložiti povinné vklady v celkové výši
150 milionů Kč. Tyto vklady byly také skutečně
koncem roku 1937 provedeny. Skutečnost, že tyto vklady
mohly býti učiněny, dokazuje nezvratně
a jednoznačně, že by německá
žírová centrála byla bývala schopna
života a že máme co děkovati jen ničivé
vůli systému, nezájmu a nerozumu německých
vládních stran, jestliže toto žirové
ústředí, ústřední banka,
již neexistuje.