Než, slavná sněmovno, sahá se u nás v Československé republice některému národu na kořen jeho života? Nemají u nás všechny národy, a především Němci, čeho potřebují k zabezpečení a rozvoji své národnosti? Nemají své parlamentní zastoupení, nejsou zastoupeni také ve vládě a nemají podíl na státní moci? A proto náš případ není případem, kdy by vměšování bylo právem a povinností, jak to tvrdil na př. berlínský "Börsencourier". A vládní výklad právem prohlašuje, že odmítáme každé zasahování a vměšování, ježto z vlastní vůle vytvořili jsme si ústavu, která plně se srovnává se závazky, jež jsme v mírových smlouvách přijali pro své národnostní menšiny. (Potlesk.)

Řešení mezinárodního problému československého nebylo však spojeno jen s naší vnitřní politikou národnostní, nýbrž závisí také na linii naší mezinárodní alianční politiky. A zdá se skoro, že více na této než na oné. Třetí říše se stará o 10 milionů Němců v Rakousku a v Československu, ale nemluví o Němcích v Polsku, Maďarsku a Italii, t. j. v těch státech, které Berlín považuje za neutralisované proti své imperialistické politice. Třetí říše si přeje, abychom především změnili svou alianční politiku. Její ochrana německé naší menšiny je pouhou záminkou. Třetí říše si přeje, abychom se zřekli svého spojenectví s Francií a Ruskem a podřídili se, společně s celou střední Evropou, zájmům světové politiky německé, neboli dnešní osy Řím-Berlín. Třetí říše si přeje, abychom byli zařaděni do německého "Ostraum".

Slavná sněmovno! Budují se nová světová imperia, italské, německé a japonské. Italie a Japonsko stojí v období koloniálních válek a Německo kolonie žádá. Také občanská válka ve Španělsku účastí cizích dobrovolníků dostala ráz války koloniální. A aby si uvolnily ruce k svým velkým globálním plánům, Italie a Německo provádějí v Evropě intensivní politiku neutralisační. Aby si kryla záda v Evropě, Italie, když chystala koloniální válku v Habeši, zajistila si především Francii. Je známá dohoda italsko-francouzská z té doby. Italie zabezpečená na západě hleděla upravit své sousedství také na východě. Smířila se s Jugoslavií, k vůli níž, když bylo mezi ní a Italií napětí, také my jsme k Italii zachovávali zdrženlivý postoj. Italie se hleděla také spřátelit s Řeckem a Tureckem a nutno říci, že neutralisační politika se Italii zdařila, jak bylo vidět i z praktického provádění sankcí, které na ni pro Habeš uvalila Společnost národů.

A podobně jako Italie také Třetí říše, aby si diplomaticky upravila mezinárodní situaci pro své cíle, pro své velké koloniální a globální cíle, zahájila nejen boj proti Společnosti národů, která jí a podobně také Italii a Japonsku byla na překážku, nýbrž i usilovnou politiku neutralisační na všechny strany. Ve své knize "Mein Kampf" nynější říšský kancléř Hitler považuje za hlavní příčinu porážky Německa ve světové válce diplomatickou nepřipravenost Druhé říše, která musila bojovat na dvě fronty. Diplomacie Třetí říše má tuto chybu napravit a neutralisovat především Západ. Proto Německo hlavně v době své isolace v letech 1932 až 1935 se tolik namáhalo o dohodu s Francií a Anglií, prohlásilo, že se zříká na věčné časy Alsaska a Lotrinska, že své západní hranice považuje za definitivní. Toto úsilí neutralisovat Francii a také částečně i Anglii, se Německu nepodařilo. Francie sjednala alianci s Ruskem a Československem. Ale Německu se přece podařilo neutralisovat Polsko, které Německu hodně pomohlo dostati se z isolace, a Německo se našlo s Italií a hledí dále neutralisovat Rakousko, Maďarsko, Jugoslavii a Rumunsko, ale také Československo, aby mělo volnou ruku k svým cílům koloniálním a snad také na evropském východě. A proto tedy máme nejen upravit svůj poměr k německé menšině, nýbrž i k německé koloniální politice, máme se zříci spojenectví s Francií a Ruskem. Vládní prohlášení, slavná sněmovno, zaujímá také zde odmítavé stanovisko. Prohlašuje, že trváme na své alianční politice a na všech svých mezinárodních smlouvách. A myslím, že nemůžeme jednat jinak. Kdybychom se zařadili do německé mezinárodní politiky, slavná sněmovno, vrátili bychom se tam, kde jsme byli před válkou. (Výborně! - Potlesk.) A proto musíme trvat na tom, že jsme suverenní a že jsme svobodni také ve své politice mezinárodní (Výborně! - Potlesk.), že jsme svobodni také ve své politice alianční a že také zde naprosto odmítáme jakékoliv vměšování. (Výborně! - Potlesk.)

Svobodu své alianční politiky musíme hájit tím spíše, že není namířena proti nikomu, nýbrž že je naprosto obranná. Vládní prohlášení toto konstatuje a praví: "Úmluva republiky Francouzské se sovětským Ruskem a Československem dobře se osvědčila jako instrument mírové politiky." Byla to fantastická myšlenka, obviňoval-li nás někdo, že se chceme stát výpadní branou rudé armády proti evropskému západu. Nikdo na světě nemůže býti nepřesvědčen, že nechováme proti nikomu útočných úmyslů, a jistě také ne Francie nebo Rusko. Oba státy nemusejí hledat pro své obyvatelstvo půdu za svými hranicemi a Rusko potřebuje mír na Východě i na Západě, ježto revoluce tam dosud skončena není.

My nesouhlasíme s výrokem Goebbelsovým: Armády neexistují proto, aby udržely mír, nýbrž proto, aby sváděly hrdinské války. Slavná sněmovno, my prohlašujeme, že naše armáda existuje jenom proto, aby hájila mír. (Potlesk.) Že my a naši spojenci nemáme útočných cílů, o tom nejlépe svědčí naše stanovisko pro Společnost národů a pro kolektivní bezpečnost. Obojí právě má býti zárukou míru a hradbou proti útočnosti. Vládní prohlášení se vyslovuje pro obnovení funkce Společnosti národů, protože jest si vědomo, že Společnost národů je záštitou a tribunou právě národů a států malých a menších. Byl to právě v posledních dnech maďarský politik, který řekl: I zeslabená Společnost národů je lepší pro nás, t. j. pro -malé státy a národy než žádné světové forum. Společnost národů je výkvětem křesťanské civilisace, která za všech časů sledovala cíl a tužbu všech velkých duchů křesťanské éry: odstranění zla válek jako prostředku k řešení mezinárodních sporů. Bránili jsme se vždy proti nastolení užšího bloku velmocí na místo Společnosti národů, neboť takový blok velmocí by rozhodoval o nás a bez nás. A právě Malá dohoda čelila svého času plánu Paktu čtyř velmocí a s ní bránilo se mu i Polsko. Nevím, co si myslí nyní Polsko, když ministerský předseda Chamberlain chce znovu obnoviti Pakt čtyř a zapomněl při tom na velmoc polskou.

Vedle našich spojenců záleželo nám vždy velice na tom, aby Anglie měla zájem na nás a na střední Evropě. Pamatujeme si dobře na velikou řeč bývalého ministra zahraničí dr Beneše zde ve sněmovně, v níž oceňoval význam Anglie pro střední Evropu. A vládní exposé činí dnes podobně. Bere s pocitem zadostučinění na vědomost prohlášení anglického ministerského předsedy, podle něhož mír ve střední Evropě je také zájmem anglickým, a dodává vládní výklad, že mír ve střední Evropě znamená i mír pro Anglii. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Světové imperium britské ocitá se dnes znovu v boji o svou mimořádnou posici, o svoje prvenství ve světě. Anglie v dějinách světových, na své cestě ke světovládě porazila nejprve říši Španělskou, nad kterou slunce nezapadalo, potom napoleonskou Francii, která ovládla evropský kontinent, a nakonec porazila druhou říši německou, když Hohenzollernové prohlásili, že budoucnost Německa leží na moři. Po porážce Německa zdá se, jako by po r. 1918 Velká Britanie byla dosáhla vrcholu své světové expanse. Dnes Velká Britanie má nové soupeře v Italii a Japonsku, kterým pomáhá Třetí říše. Italie a Japonsko vedou koloniální války a Německo kolonie žádá. Vzrůst těchto imperií má se díti především na účet Anglie. Velká Britanie proto jednou rukou chce vyjednávat a druhou rukou zbrojí, aby si zajistila přístup k Indii jak po Středozemním moři, tak z Tichého do Indického oceánu. Podaří se jednání s Italií? Zastaví Italie svůj pochod za imperiem? Má pravdu Chamberlain nebo Eden? Anglie také vidí, jak Italie-Německo hledí buď neutralisovat nebo ovládnout střední Evropu. Střední Evropa a jejích 50 milionů obyvatel nemůže býti lhostejnou ani Italii, ani Německu, ani Anglii. Mohlo by se státi, že by soupeřství o kolonie a o podíl na světovládě mohla rozhodovat právě střední Evropa. (Výborně!) Neodvislost osvobozených národů středoevropských, jejichž státy jsou na mocném vzestupu, patří nejen k evropské, nýbrž i k světové rovnováze. Nejen Československo, nýbrž i všechny státy ve střední Evropě chtějí zůstat také opravdu neodvislými, a jsou odhodlány obětovati všecko, aby si svobodu svoji zachovaly. (Potlesk.)

Svobodu střední Evropy nežádá jenom Malá dohoda, Balkánský svaz, nýbrž také Rakousko a Maďarsko. Po řeči kancléře Schuschnigga, která udivila celý svět, není o tom nikdo v pochybnosti. A snad právě rozhodnutí Rakouska opříti se o státy středoevropské a tak si zachovati jistou neodvislost vůči ose Řím - Berlín, bylo příčinou schůzky v Berchtesgadenu. Rakousko projevilo docela nepokrytou vůli spolupracovat s Československem. Dnes, kdy socialisté poznali svůj omyl a staví se za vládu Schuschnigga, je posice Rakouska silnější než kdykoli jindy. A je dnes také naděje, že toto sjednocené Rakousko si svoji svobodu uhájí. (Výborné!) A odhodlání k samostatnosti je patrno i z projevů maďarských politiků po řeči Hitlerově a Schuschniggově. V Maďarsku jest jasno, že konec samostatnosti Rakouska by znamenal i konec samostatnosti Maďarska. A tak i z maďarské strany se volá "po nové a organisovanější dunajské konstrukci" a říká se, že "nezávislost Rakouska intimně souvisí se suverenitou Maďarska, a kdyby jednou padla rakouská samostatnost, pak bude i maďarská nezávislost smrtelně raněna." Maďaři by pak klesli - jak řekl hrabě Bethlen - na úroveň služebníků Třetí říše.

Slavná sněmovno, vládní prohlášení začíná konstatováním, že "styky mezi národy a státy procházejí právě údobím změn, jejichž někdy až dramatický spád je příčinou neklidu". Příčinou tohoto neklidu jsou změny v mocenských posicích v Evropě a ve světě. Hlavně v posledních pěti letech v novém období koloniálních válek vyrostly Italie, Německo a Japonsko ve světová imperia a utvořily blok států válečných proti bloku států mírových. Proto mnoho malých a menších států jeví nepokoj a starost o to, aby v eventuálním konfliktu byly na straně vítězů. V tomto údobí intensivního neklidu, který asi potrvá až do skončení koloniálnich válek, právě po projevech četných státníků, kancléře Hitlera a Schuschnigga, ministerských předsedů francouzského a anglického, po ocenění situace vzniklé po bouřlivém politickém únoru naše vláda slavnostně a za souhlasu všech státotvorných stran prohlásila, že my nekolísáme a že jsme věrni smlouvám a spojencům, a že stojíme pevně na místě, na které jsme postaveni už tisíc let. (Výborně! - Potlesk.) Naše strana od počátku republiky stála vždy za touto linií naší zahraniční politiky, vytknuté nám dějinami našeho osvobození. (Potlesk.) Jsme a zůstaneme i nadále toho přesvědčení, že je to cesta správná a dobrá a že v mezinárodní politice musíme jíti s těmi státy a národy, se kterými jsme za osvobození společně bojovali a máme společný cíl: Mezinárodní mír a svobodu všech a zvláště středoevropských států a národů. (Potlesk.) Vyzbrojili jsme se, slavná sněmovno, ale nikoliv proto, abychom sváděli vítězné bitvy, nýbrž proto, abychom, kdyby nám byla obrana vnucena, obhájili dědictví otců. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji projednávání pořadu.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní den posl. dr Domin, na tento týden posl. Liebl.

nemocí posl. Axmann, Hirte, dr Holota, Hollube.

Do výboru soc. - politického vyslal klub poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické posl. F. Kučeru za posl. Al. Langra.

mezi schůzí: Odpovědi tisk 1257 (I až VII).

Místopředseda Taub sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve středu dne 9. března t. r. o 2. hod. odpol. s

Nevyřízený odstavec pořadu 136. schůze.