Pan předseda vlády s důrazem konstatoval, že souhlasí s německým říšským kancléřem v tom bodě, že je možno nalézti cestu k narovnání, po případě k uklidnění. A zdůrazňuje, že státníci střední Evropy, kteří umějí dělati dějiny, musí nastoupiti tuto cestu při úpravě mezistátní německo-české otázky. K tomu bych chtěl konstatovati, že je nejvyšší čas, abyste nastoupili tuto cestu v mezistátním poměru. Pak však nesmíte na jedné straně prohlašovati, že váš národ jsa naplněn národním duchem má porozumění pro národní cit každého, že však na druhé straně je možná pod čestným protektorátem státu výstava spolku Mánes, která prokázala nedostatek pochopení pro národní cit jiných. I zde budete musiti zaujmouti jiné stanovisko. Je však důležité, že při řešení celé otázky nejde jen o mezistátní problém, nýbrž, jak jsem již naznačil, v celém exposé jde i o úpravu českoněmecké otázky uvnitř státu a k tomu bude právě tak zapotřebí středoevropských státníků, kteří umějí dělati dějiny. Obávám se však, že, kdyby tu snad takový muž byl nebo je-li tu již, nenalezne ve vašich lavicích podpory. Neboť přehlédneme-li celý vnitropolitický vývoj a zvláště řeči, jež mnozí z vás přednesli jako komentáře k exposé, musíme konstatovati, že jste buď nepochopili a nechtěli pochopiti positivní části exposé vašeho předsedy vlády nebo že se neodvažujete působiti na své voličstvo v tom směru, že dohoda je nutná. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) A mluví-li se tolik o odvaze a je-li dnes třeba odvahy ke státní politice, je v této době i nutná odvaha říci vlastním voličům a přivržencům svého národa, že mír se pro váš národ nejlépe zajistí, budou-li úplně splněny požadavky všech státních občanů. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Neboť lepší než vaše děla je vnitřní spokojenost všech státních občanů a na to byste měli vynaložiti více peněz než na děla. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Konstatuje-li se zde, že jsme dnes kolektivní vůlí všeho svého obyvatelstva silni jako nikdy jindy v dějinách, musím konstatovati, že tu je snad kolektivní vůle obyvatelstva české národnosti, ale o kolektivní vůli všeho obyvatelstva státu a všech národností nemůžete přece mluviti. Dříve byste musili vytvořiti takovou organisaci státu a tak vyřešiti národnostní otázku, aby kolektivní vůle veškerého obyvatelstva byla možná. Zdejší demokracie s parlamentní soustavou je jen vnějším šatem, ale uvnitř to není demokracie, neboť se ukázalo, že uvnitř v parlamentě je diktatura národní většiny nad národní menšinou, čímž se tvoří i diktatura dolů. A zde jsou veliké problémy, které musí býti řešeny. Pro to je však třeba míti více porozumění a nejdříve vůbec poznati, že tyto problémy musí býti rozřešeny.

Ke konci své řeči nás vyzval pan předseda vlády, abychom zachovávali a hájili dědictví svých králů, kteří byli zastánci míru, dohody mezi evropskými národy a odhodlaní ochránci a bojovníci křesťanské kultury ve střední Evropě. Domnívám se, že toto místo je v rozporu se začátkem, jenž konstatuje nutnost paktu se sověty a jeho význam pro mír. Tradice českých králů znamenala duchovní jednotu celého středoevropského prostoru, nespojovati se navenek s ideologiemi kultuře nepřátelskými, ale naopak hájiti celý tento prostor proti východu a proti jihovýchodu, jak právě bylo potřebí. Právě tradice českých králů byla v tom, že uznávali nutnost jednoty celého středoevropského prostoru a nutnost jednotného duchovního a kulturního podkladu, byli ztělesněním této myšlenky a považovali za důležitější, aby střed tohoto prostoru dělal nejen jednotnou politiku zahraniční, nýbrž i společnou politiku vojenskou proti všem silám mimo tento prostor, pokud se odvážily překročiti tuto kulturní hranici. Jiná tradice českých králů je zcela jiné stanovisko k právům Němců. Vy, pane kolego Stránský, mi hned namítnete, že chci pro sudetské Němce privilegium, připomenu-li známé rozhodnutí krále Vratislava, které potvrzuje privilegium knížete Soběslava. Nikoliv, privilegium byla tehdejší právní forma, nechceme žádná privilegia, chceme své právo v rámci dnešních moderních právních forem. Ale ducha, který mluví z této tradice českých králů, bychom uvítali, kdyby se ujal. Neboť tam jest: "Chci, aby tito Němci, kteří jsou jinou národností, zůstali odděleni od Čechů svými zákony a svými zvyklostmi." Zde se uznává, že máme jiné zvyky, že dokonce v právních otázkách můžeme míti své vlastní právní normy, zatím co se stavíte odmítavě, jsme-li téhož světového názoru jako většina našeho národa vedle v Německé říši, a chceme-li pro sebe i u nás jen své zvláštní zvyklosti a normy, nedovolujete to a považujete to za projev neloyálnosti.

Kdyby se tím myslilo na onu tradici českých králů s tímto velkorysým duchem, jenž přiznává každému národu jeho zákony, jeho vlastní soudce a jeho vlastní kulturní možnosti, byli bychom rádi, jen kdyby po tomto názoru a po této vůli následovaly také brzy činy. (Různé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.)

Nebo když tam jest: "Vězte, že Němci jsou svobodní lidé." Vaše orgány to často nevědí a vůbec nevíte, kolik německých lidí je dnes nesvobodných, a nevíte také, jak nesvobodní jsou, pokud jsou ještě zaměstnáni v podniku pro stát důležitém. Je-li dnes někdo členem sudetskoněmecké strany nebo turnerského spolku nebo Bundu a chodí-li na schůze, pak ihned zasahuje zákon o obraně státu nejen na ochranu státu, nýbrž i za účelem expanse do našeho životního a hospodářského prostoru. Jiné privilegium: "Nechť je Němec v jakékoliv věci uznán vinným nebo obžalován, nestihne proto jeho ženu a děti škoda nebo hanba." Připomínám vám praksi provozovanou od roku 1933, ba dokonce ustanovení zákona o úřednících; provedl-li něco syn, je zároveň s ním trestán otec a je proti němu zavedeno disciplinární řízení; byl-li otec národně exponovaným činitelem, nemůže dostati syn cestovní pas a místo, a tak na př. trpěly řady dělníků, když byly rozpuštěny od borové organisace. Přál bych si při těchto zjištěních, aby zůstal jen duch a nikoliv vnější právní formy tradice českých králů, a aby se stal i vaším duchem a aby především vznikl duch, který nelze nalézti ve velké části vašeho úřednictva a byrokracie, které jste poslali ven k nám, aby se tento duch objevil také ve vašich listech, neboť na ně svaluji odpovědnost za to, že národ má dnes toto stanovisko. Kdybyste jej byli jinak vychovali, bylo by tomu jinak. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Tradice českých králů: Český král založil první německou universitu v Evropě a když byl založen váš stát, bylo jeho první tradicí, že vzal Němcům všechny staré insignie, zařízení a nabytá práva. Přál bych si, aby se v české tradici alespoň tak pokračovalo, že by Němci dostali novou universitu. Dlouho jste to již slibovali a neděláte to, protože právě jisté skupiny, jisté vládní strany v pražské městské radě dělají jinou politiku než tu, kterou vládní strany slibují v exposé sudetským Němcům a světu.

Nakonec musím prohlásiti, že chceme uznati, že z exposé částečně vyznívá dobrá vůle rozřešiti v budoucnosti jak poměr mezi státem a Německou říší, tak i poměry českého a německého národa jako celku, jakož i českého národa a sudetských Němců; ale nemůžeme exposé schvalovati. Neboť nenacházíme v něm dodnes konkretní změnu koncepce. Neshledáváme, že by se exposé vzdalo výslovně dřívější koncepce, jež u vědomí ochrany velkých přátel dělala expansivní imperialistickou politiku proti německému národu do našeho životního prostoru. Přes všechny náznaky nenalézáme v něm konkretní příspěvek pro řešení národnostní otázky, jejíž dosavadní přezírání je příčinou oněch možných poruch evropského míru, jichž se tak obáváte. (Různé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Nikdy nezapomeňte: Zahraniční politiku Československé republiky nelze nikdy odděliti od politiky vnitřní. Nemůžete dělati zahraniční politiku, při níž chcete míti dobrý poměr k Německé říši, nýbrž musíte dělati také vhodnou vnitřní politiku, aby byly odstraněny všechny příčiny, jež způsobily vaše a středoevropské poměry. Rozřešíte-li skutečně národnostní otázku, přispějete tím k evropskému míru, jak svět od vás očekává, a pak dojde k onomu narovnání a uklidnění, které považují stejně Adolf Hitler jako předseda vlády dr Hodža za nutné. (Různé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Nepřispějete však k míru, jak jste povinni, bez řešení národnostní otázky uvnitř státu a aniž nám poskytnete ona práva, jež nám patří, aniž nám dáte více než máme dnes. (Různé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Nejde o to vybudovati v německém území obranné pásmo, nejlepším obranným pásmem jest přiměřené právní postavení. Němců sudetskoněmeckého území. Proto nemůžeme bohužel hlasovati pro exposé. (Výkřiky komunistických poslanců.) Neobíral-li jsem se s vámi tam, milí kolegové, konstatuji, že nehrajete žádnou úlohu ani mezi námi a českým národem, ani mezi Německou říší a Československou republikou, a pokud ještě běháte, budete odstraněni, až určité kruhy vládních stran poznají, že nejste velkou nadějí, ale velikou příčinou rušení míru. (Různé výkřiky.) Čím jsem, vím již dlouho, a čím jste vy, vím již také dlouho. Tím končím své stanovisko k exposé. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Světlík. (Výkřiky.)

Prosím o klid.

Posl. Světlík: Slavná sněmovno! (Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Světlík (pokračuje): Vládní projev ze dne 4. března, věnovaný našemu poměru k Německu, byl pronesen jako poslední z cyklu projevů evropských státníků v Berlíně, ve Vídni, v Paříži a v Londýně. Jistě tedy byl učiněn po uvážení celé dnešní situace světově po únorovém mezinárodním a mezinárodněpolitickém zemětřesení, jež způsobilo tolik úzkosti. Vládní projev vytyčuje nejprve úvodem tradicionelní linii naší zahraniční politiky tím, že především se vyslovuje pro Společnost národů, za druhé pro zachování všech našich mezinárodních smluv, za třetí pro Malou dohodu a za čtvrté pro dosavadní naši alianční politiku, aby dále s uspokojením poukázal na rozvoj dobrého našeho poměru jak ke státům podunajským, tak k Italii. Kdy ž pak se postavil po všem tom, co se v únoru sběhlo, na tuto pevnou a už vyzkoušenou půdu naší zahraniční politiky - a my jsme toto slavnostní přiznání rádi vzali na vědomí vládní projev zabývá se vlastním svým tematem, totiž naším poměrem k Německu, a za výhrad jednoznačně určených a nekompromisně formulovaných, totiž nedotknutelnosti našich hranic, respektování naší suverenity a nevměšování do našich poměrů, vyslovuje se pro úpravu mezistátního poměru německo - československého v duchu plodné součinnosti a vzájemného respektování, zvláště když my sami doma jsme si pro to vytvořili předpoklad a vůči německé menšině postupujeme a jsme odhodláni postupovat i v budoucnosti podle svých mezinárodních závazků, převzatých st. germainskou smlouvou o menšinách.

Slavná sněmovno, projev pana předsedy vlády sám častěji opakuje, že chce býti jasný na všecky strany, že chce zjednati jasno, poněvadž často nebývá v mezinárodním životě nic nebezpečného nebo nebezpečnějšího než nejasnost, že chce zjednati úplně jasno o naší politice vůči Německu. A ohlas tohoto vládního projevu opravdu lapidárního a klasicky stylisovaného v zahraničí potvrzuje, že v cizině jasno o naší politice dnes u přátel i nepřátel už zjednáno bylo. Dnes, slavná sněmovno, celá Evropa ví, co by se stalo, kdyby se někdo chtěl dotknouti našich hranic. Řekla to také jasně naše armáda.

Za vládní projev postavily se demonstrativním souhlasem všechny státotvorné a konstruktivní strany. Je to věc velkého významu. Dali jsme si, slavná sněmovno, nejprve do rovnováhy náš státní rozpočet. Potom jsme vyzbrojili armádu a opevnili jsme své hranice a nyní jsme se postavili na jednotnou linii zahraniční politiky. Jestliže, slavná sněmovno, z vedoucích míst v naší Československé republice bylo prohlášeno, že ke zdárnému vedení naší státní politiky je třeba předně upraviti naše státní hospodářství, za druhé vyzbrojiti armádu a za třetí sloučiti všecky na jednotnou linii naší zahraniční politiky, že toto jsou předpoklady zdárně naší státní politiky, pak tímto vládním projevem ze dne 4. března a demonstrativním souhlasem všech státotvorných a konstruktivních sil také tento třetí nutný předpoklad ke zdárnému vedení naší státní politiky, bohudíky, byl zjednán. (Potlesk.)

Mezinárodní problém československo-německý trvá už tisíc let. A nejenom, že jsme se Němců nebáli, nýbrž ve mnohých historických úsecích onu středověkou kulturu křesťanskou, o které mluví vládní exposé, že ji šířili a hájili naší králové, jsme s Němci spolutvořili. Dílem této naší spolupráce je také středověká Praha. Bylo to zvláště v době, kdy římská říše německého jazyka, středověká obdoba Pax Romana, a její císařství mělo universální ráz nositele křesťanských řádů také mezinárodních a kdy slavný český král Karel IV. byl také nositelem císařské koruny. Jsou tedy v tisíciletých dějinách příklady té plodné součinnosti a vzácného respektování. A v posledních stoletích nebyly mezi námi jen psychologické přehrady, nýbrž měli jsme také i s Němci a s Německou říší mnoho duševních styků. Na př. naše politické strany vždycky bývaly obdobou politických stran v Německu. Říšskoněmecká sociální demokracie byla nesporně hlavou druhé internacionály. Nám katolíkům bylo vzorem německé centrum. Podobně to bylo u stran liberálních.

Dnes ovšem, slavná sněmovno, má se problém československo-německý řešiti s Třetí říší, která se zřekla politického universalismu prvé říše středověké, která se zřekla onoho kulturního kosmopolitismu vědeckého a jiného, který byl v druhé Německé říši, která dnes opustila velikou tradici jak prvé říše, tak také i druhé říše, která se dnes octla ve sporech s křesťanstvím, která chce míti kulturu rasovou a hlásá radikální nacionalismus, neznajíc nic jiného než národní egoismus a čistě nacionalistické, imperialistické cíle.

Pan posl. Kundt jako řečník přede mnou mluvil právě a vzpomínal toho, že ve vládním exposé se připomíná tvořivá spolupráce Čechů a Němců ve středověku, spolupráce s českými králi a přál si, abychom my Čechové si na to vzpomněli, na tuto tradici českých králů a na naši spolupráci v minulosti. Ale musil bych mu odpověděti, aby také Třetí říše vzpomenula si na tu středověkou tradici universální Německé říše. (Potlesk.) Ať Třetí říše nechá své výlučnosti, ať převezme opět ten universální úkol býti strážcem a nositelem také i křesťanských a mezinárodních řádů, pak naše dohoda a domlouvání s ní bude daleko snadnější. (Souhlas.)

Problém tedy není jen spolupráce s Německem, nýbrž s dnešním Německem, ovládnutým a vedeným nacionálně-sociální stranou k dalekosáhlým imperialistickým cílům Třetí říše. Spolupracovali jsme s Německem universalistickým, spolupracovali jsme a dávali jsme se ovlivniti Německem kosmopolitickým. Je otázka: bude možno spolupracovati také s Třetí říší? Ke skutečnému dorozumění a ke skutečné dohodě je potřeba stejného vědomí obou stran, vědomí, že to, co já považuji za dobro, také druhá strana považuje za dobro, vědomí, že co já považuji za zlo, také druhá strana považuje za zlo, když já držím slovo, že také druhá strana drží slovo. (Potlesk.) A osud konkordátu v Německu, slavná sněmovno, je pro nás vážnou výstrahou. Je dnešní stav německé Třetí říše snad přece jenom stavem přechodným? Vrátí se Třetí říše ke své tradici, ať už říše první anebo říše druhé? Přizpůsobí se politika Třetí říše přece jenom životním realitám tak, jak se jim musilo přizpůsobiti Rusko, když vstoupilo do Společnosti národů a sjednalo aliance s demokratickými státy? Můžeme to očekávati? A na tom dalším vývoji bude také záležeti, jak dopadne naše jednání s Německem, ke kterému přes všechno to, co vidíme, jsme podle vládního prohlášení ochotni.

Vládní exposé prohlašuje, že jsme ochotni spolupracovati i s touto Třetí říší. Ale s výhradou nevměšování. Slavná sněmovno, tento pojem mezinárodní politiky má dnes velmi špatný zvuk po zkušenostech s londýnskou nevměšovací komisí pro Španělsko. Všichni, kteří tam hájí zásadu nevměšování, ve skutečnosti se vměšují do španělských poměrů. (Správně!) Musím říci, že s našeho ideového stanoviska nelze mluviti o nějakém absolutním nevměšování, že by byl platný nějaký absolutní princip, že za žádných okolností nesmí se opustiti zásada nevměšování do poměrů jiných států. Zásadu nevměšování lze připustiti pouze jako zásadu politickou, poněvadž nevměšovati se do cizích poměrů někdy bývá lépe než se vměšovati, když by vměšováním se přivodila ještě větší a nebezpečnější konflagrace v mezinárodním životě. Se stanoviska mravního je vměšovati se právem a povinností, běží-li o brutální útlak, o ničení a vyhlazování. V novodobých dějinách přece carské Rusko často intervenovalo a vměšovalo se do poměrů na Balkáně a chránilo před tureckou sveřepostí Srby, Bulhary a Rumuny. Civilisované křesťanské státy v době liberální zastávaly se Řeků a Arménů, a když v Uhrách školské zákony Apponyiho sáhly na kořen existence slovenského školství a tím i Slováků, ve staré rakouské říšské radě právě na náš podnět byla přijata resoluce proti Apponyiovým zákonům.