Štěstí a spokojenost není otázkou majetku, otázkou vnějších hmotných statků, nýbrž otázkou vnitřní, poněvadž štěstí se rodí jedině v duši. Tam jest jeho zdroj. Duše jest půda rodící onen vzácný pocit životního štěstí a spokojenosti. A my věříme, že právě toto duševní štěstí a spokojenost může nalézti každý národ jenom ve vlastní národní kultuře. Umělecká díla, stejně jako plody duchovní tvořivosti lidu, kroje, vyšívky, národní písničky, jsou vzácnými plody kulturní vyspělosti našeho lidu a dokazují, že duše československého lidu má svoji osobitou vlastní kulturu, že je schopna krásných děl a že je také v tomtéž duchu schopna tvořiti ovzduší společného života, kulturního života slovanského národa, ve kterém nacházíme svoji duchovní radost a spokojenost, ve kterém se rozvíjí všechny klady československé povahy. Vnitřní vztah k národní kultuře, pouto lásky k plodům československé tvořivosti, neviditelné spojení toto mezi člověkem a širokou oblastí duchovní tvorby je základem národnosti. V těchto ideách tkví právní povaha a podstata českého člověka. (Výkřiky posl. Zápotockého.)

Jádrem českého národa jest a zůstane na dlouhou dobu člověk půdy, který je zdravě konservativní a který je bezpečnou zárukou, že se postaví proti všem snahám, které by chtěly rozvrátiti klid a pořádek v našem státě. (Potlesk.) Proto každý, kdo spekuloval a spekuluje s naším vnitřním rozkladem, spekuloval špatně.

Československý národ prošel právě v posledních letech školou zdravé politické výchovy. V hlavách i myslích českých lidí, v demokratické svobodě uvažujících, byl sveden právě boj mezi láskou k národu, k jeho jednotě a jeho síle, a ideologiemi levými či pravými. Nezvítězila natrvalo ani jedna, ani druhá ideologie. Fašismus u nás nezakotvil přes všechny své snahy, ač volil k tomu dobu těžké hospodářské krise. (Potlesk.)

Lid český miluje svoji svobodu a ví, že tato svoboda vznikla z hluboké lásky k národu a vlasti a že jenom hlubokou láskou k národu a vlasti může býti udržena. Proto můžeme dnes právem říci, že Československá republika je hrází proti všem proudům ideologie rozvratu a že jsme pevnou oporou evropské kultury, spočívající na svobodě národů a přátelském soužití všech států.

Věrni míru a kultuře Evropy zachováváme všechny své spojenecké svazky, jež uzavřeli jsme jedině za účelem a cílem shora vytčeným. V duchu těchto našich snah učiníme všechno v dohodě se všemi státy, které mají stejný cíl, které chtějí v respektu k samostatnosti cizí zajistiti samostatnost svoji a pracovati pro mír, rozvoj Evropy a světa.

Naším ideálem zůstal i nadále trvalý mír a přátelství se všemi státy. Jsme si však vědomi, že ochrana svobody vlastní a cena, kterou máme pro Evropu, mír a kulturu, spočívá jenom v naší vlastní síle, ve vůli přinésti všechny oběti, kterých by si svoboda státu a národa žádala.

Po všem, co jsem předeslal, mohu proto dodati: Láska českého lidu k svobodě je silnější než rozkladné ideologie, a kdyby nebylo vyhnutí, kdyby ve světě zmizela dobrá vůle a kdyby měla místo kultury nastoupiti do mezistátních vztahů jenom hrubá síla, pak všechen československý lid přijde na hranice jako jeden muž, aby nasadil svůj život za svobodu národa a za samostatnost státu. (Potlesk.)

V tomto boji by se opět vzkřísilo nadšení českých pluků, vítězných Žižkových vojsk. "Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!" - bylo by jediným povelem celému československému národu a národ jeho poslušen by opět šel do zápasu za svobodu, do boje proti nepřátelům a zrádcům evropské kultury, do nové světové války pro svoji svobodu.

Jest velkým úkolem demokracie, aby nám tu sílu dala. Československý lid čekal od demokracie svobodu, československý stát čeká od demokracie sílu. Demokracie může dáti tu sílu největší, poněvadž oběti v demokracii přinášené jsou oběti dávané z vlastní vůle, poněvadž povinnosti v demokracii plynou z vlastního rozhodnutí, a není větší síly než obrana svobody na život a na smrt z vlastní vůle a z vlastního přesvědčení.

Zdrojem takové síly může býti jen demokracie pravá, jen demokracie čistá. Její první podmínkou jest pravda na všechny strany. Všichni, kdo z vůle lidu stojíme v jeho čele, máme svatou povinnost mluviti lidu pravdu, neklamati lid a nic mu nezastírati, pravdou se říditi, aby se nemohlo vlouditi nebezpečné podezření, že ti, kdo z vůle lidu v jeho čele stojí, sledují něco jiného než společný prospěch lidu a státu. Lidu nutno mluvit pravdu. Zejména ve stycích mezistátních a v mezinárodních vztazích má lid věděti pravdu a má si býti vědom všeho dobrého i zlého, aby byl dobrým ochráncem a spolehlivou obranou státu, kdyby nebylo jiného vyhnutí než měření sil. Překvapení jsou tady tím největším nebezpečím a klamaný lid jest zlým kritikem.

V této vážné době musí umlknouti všechny malicherné spory, musí zmizeti všechny nepravdy, musí nastoupiti vůle k udržení spolupráce a k odstranění všeho, co nás oddaluje a rozdvojuje.

Největší chybou však by bylo, kdybychom si nebyli vědomi chyby žádné. Velká Anglie nebála se přiznat chyby ve své zahraniční politice. Nebojme se i my říci třeba trpkou pravdu. Pravá demokracie řídí stát vůlí většiny. Menšina má právo demokraticky bojovati, býti státotvornou oposicí. Pracuje-li menšina proti vůli většiny, pokouší-li se pod různými záminkami vnutiti svoji vůli vládě a lidu, je to práce proti duchu demokracie a takováto práce demokracii podkopává. (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.)

Nezapomínejme na to, že většina obyvatelstva tohoto státu patří k stranám občanským. Jen tenkrát dá demokracie státu sílu a lidu zaručí svobodu, jen tenkrát se demokracie udrží, když bude dbáti těchto základních principů, když bude spravovati stát ve spolupráci nejširších vrstev, když tato spolupráce bude tvořiti národní, kulturní a sociální mír. Takováto spolupráce, postavená a spravedlivosti ke všem vrstvám a ke všem stavům, jest potom zdrojem jednoty národa a státu. Jest tou demokracií, za kterou stojí a kterou nikdy neopustí republikánská strana. Touto demokracií jsme se řídili, když jsme nabádali k duchu součinnosti všeho českého lidu, a tuto demokracii jsme pěstovali, když jsme bojovali proti rozkladným živlům komunismu a když jsme připomínali, že vývoj ve světě nejde nalevo, a že se mýlí ti, kteří nevidí v zahraničí nic než své vlastní ideologie stranické.

Tuto demokracii pravdy, třeba tvrdé, jsme respektovali, když před dvěma lety za vědomí a souhlasu strany upozornili jsme na zjevy, kterými byla tehdy doba obtížena a které jsme nemohli právě v duchu pravdy a demokracie zamlčeti, když jsem upozornil, že Společnost národů naši národní svobodu nemůže zajistiti, že jdeme vstříc těžkým dobám, že nás očekávají těžké chvíle, kdy podle předpovědi Antonína Švehly budeme muset prokázati, zda jsme hodni své svobody. Tehdy snad nebylo nám rozuměno. Doba nám dává za pravdu. Nás změny posledních dvou let nepřekvapily. Tušili jsme to tenkrát, když každá kritická zmínka o Společnosti národů byla naší levicí prohlašována za zradu naší zahraniční politiky. Byla nám dávána pro naše vývody špatná známka z demokracie a z národnosti.

Pan poslanec komunistické strany Slanský v jedné z posledních schůzí posl. sněmovny a dnes i pan posl. Kopecký se tázal, zda jest pravdou, že předseda republikánské strany Beran sešel se s vyslancem Německé říše p. Eisenlohrem. Tuto zvědavost pana posl. Slanského i pana posl. Kopeckého můžeme lehce uspokojiti sdělením, že předseda naší strany stýká se společensky, stejně tak jako činí jiní poslanci naší sněmovny, s řadou diplomatických zástupců jiných států v Československu. Při některých příležitostech sešel se také v různých společnostech předseda republikánské strany posl. Beran s vyslancem říše Německé. Jest samozřejmé, že předseda Beran nebude se ptát komunistické strany, s kým se má sejíti a při které příležitosti. (Výborně! - Potlesk. - Posl. Zápotocký: Vy jste slíbil, že řeknete, o čem s ním jednal!) Já jsem řekl, že společensky.

Právě z řad socialistických bylo v minulých dnech žádáno, aby bylo udržováno více styků s diplomatickými zástupci států, kteří mají u nás svůj nynější pobyt a kteří, jak jest samozřejmou zvyklostí v celém světě, stýkají se nejen s presidentem republiky, členy vlády, nýbrž také s parlamentními a hospodářskými činiteli tohoto státu. Souhlasím proto s názory, že bylo by potřeba více těchto styků pěstovat, než tomu bylo dosud. Velmi kategoricky však odmítám, aby komunisté chtěli předsedu naší strany i kohokoliv z nás poučovat o povinnostech k národu a k naší demokracii. (Potlesk.) Celá minulost republikánské strany prokazuje poctivé demokratické jednání a nekompromisní, pro nás všechny samozřejmou lásku k národu. (Potlesk.) Odmítáme, aby nás chtěl poučovat komunistický klub o našich povinnostech. (Potlesk. - Posl. dr Jar. Dolanský: Řekněte, štvali jste v Pardubicích proti presidentu republiky?) To víte, že je to jistě lež. (Posl. dr Jar. Dolanský: Psalo se to o vás v národně-socialistických novinách!) To je lež! Víte, že republikánský poslanec a každý republikánský člověk si váží výsostně svého presidenta a že ví, že president je autorita celého státu, a mohu prohlásiti, že každý náš poslanec si osobně presidenta dr Beneše vysoce váží a ctí ho. (Potlesk.)

Předseda vlády dr Milan Hodža promluvil jasně na všechny strany. Projev Hodžův potvrdil, jak neodůvodněné byly štvanice proti novoročnímu projevu předsedy naší strany, které u nás byly nejen ve známém tisku trpěny, ale dokonce uměle pěstovány a šířeny. Nikomu v poslední době se nedostalo tak brzy satisfakce jako předsedovi naší strany, proti kterému téměř plné dva měsíce podniknuto bylo tisíce neslušných a neodpovědných útoků.

Jestliže souhlasí všechen československý lid s projevem předsedy vlády dr Hodži, pak bylo by si lze jen přát, aby se poměry v našem veřejném životě alespoň ve vážných chvílích dnešních podstatně změnily. Vítáme velmi srdečně prohlášení pana předsedy strany soc. demokratické, posl. Hampla, který stejně volal po zlepšení těchto poměrů. Chceme-li. aby celý národ stál v jediném šiku v těchto mimořádně vážných dobách, pak nesmí zájmy stranicko-politické převyšovat zájmy celostátní. Dnes nejvyšší zájem našeho národa a státu velí, abychom všichni šli do houfu. (Potlesk.) S radostí dnes kvitujeme, že se železný kruh svornosti a bratrské jednoty všech občanů republiky uzavírá. Věříme, že věrnost k československému státu, láska k národu a demokratické svobodě je silnější než všechna hesla politických stran. Stojíme nyní v jednom šiku připraveni hájiti svoji svobodu na hřebenech našich pohraničních hor. V těchto osudových chvílích dokážeme, že jsme potomky těch, kdo v slavné paměti bojovali proti všem mocným tohoto světa. Je rysem naší povahy, že čím více vynikalo kolem nás nebezpečí, tím úporněji a nezadržitelněji rostla naše vůle a síla k sebezáchově.

Volám dnes slovo zapomenuté a ještě snad nedávno mnohými posmívané, slovo někdejších našich buditelů, volám a vzývám naše staré vlastenectví, to slovo, jež dřímalo v mnohých, jakoby vědělo, že ještě nedozrála jeho prostá krása a burcující síla, že ještě jednou bude musit zazníti jako zvuk polnice, aby po dvojím zázraku, probuzení a osvobození československého národa, vedlo nás ještě po třetí k vítězství a zabezpečení obnoveného státu na léta, staletí a tisíciletí. (Potlesk.)

Nebojíme se! Tisíc let požehnané práce lidu a moudrosti státnické, tvůrčího podílu na dějinách Evropy a prolité krve ve službách lidského pokroku a vývoje, tisíc let československých dějin nemůže zaniknouti hrubým násilím.

Zavolá-li dnes nejvyšší velitel branné moci Československé republiky "Jděte!", k jeho hlasu se přidruží hlasy všech, kteří od pradávna budovali a vedli náš stát. A kdyby ještě mezi nás přišel Antonín Švehla, řekl by nám v této chvíli: Na našem praporu vlaje naše heslo "Pravda vítězí". Vy, lidé z vesnic, chalup a statků, dokažte, že slova, která zdobí naši státní korouhev, uvede ve skutek v jediném šiku odhodlaný celý československý národ.

Před půldruhým rokem jsem položil na počátek své řeči v zahraničním výboru posl. sněmovny výzvu: Jednotni a silni doma, svobodni a neodvislí ve světě. Věřím, že se toto heslo dnes stalo programem všech uvědomělých Čechoslováků. Věřím, že dnes všichni Čechoslováci jsou si vědomi, že se musí bez ohledu na stav a povolání postaviti za republiku, že musí býti připraveni chrániti a udržeti svobodu a její neodvislost ve světě. To je jediná neochvějná, neměnitelná linie naší zahraniční politiky, jak plyne z naší odpovědnosti k budoucnosti a mravnímu závazku k našim slavným dějinám.

Končím: Jednotni a silni doma, svobodni a neodvislí ve světě! (Potlesk.)

Místopředseda Vávra (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Kundt. Dávám mu slovo.

Posl. Kundt (německy): Dámy a pánové!

Slyšeli jsme s tohoto místa dne 4. března exposé, v němž bylo mnoho slov o síle a odvaze, a tato slova byla zvláště zdůrazňována českým tiskem a v cizině tiskem lidové fronty. Vůbec jsme nečekali, že předseda vlády pronese slova slabosti, ale domníváme se, že jen se silou a odvahou politika nevystačí, že se jimi nemůže udělati pořádek, že tak se nemohou uklidniti státní občané a sousedé a že jen slovy o síle a odvaze nelze udržeti žádný stát a tím také ne evropský mír. Domníváme se, že jedině rozhodnými jsou politické činy, politická linie a politická koncepce, z níž tento čin vyvěrá, že tedy zbrojení samo o sobě není mírovým činem, nýbrž že zvláště v tomto státě - jsou řešení otázek a činy z těchto řešení vyvěrající mnohem důležitější než pouhá slova síly a odvahy. K tomuto řešení otázek je však třeba uznání a i odvahy k uznání a sebekritice a síly zlepšovati poměry nebo dokonce tam, kde je to nutné, zjednati nápravu. Máme dojem, že celá vláda nemá ještě této síly a tohoto odhodlání k uznání a sebekritice, aby tak dospěla k rozřešení otázek, jinak byste to byli ukázali ve vládním prohlášení, neboť jinak byste nebyli vynechali otázky vnitropolitické, ale byli byste právě poukázali na vnitropolitické problémy, jak byly řešeny a jak dosud řešeny nebyly a byli byste kladli důraz na to, abyste buď slova vůdce a říšského kancléře Hitlera jasně vyvrátili nebo abyste uznali, že má pravdu, že k útrapám vznikajícím tím, že Němci jsou rozdělováni hranicemi, přistupuje příkoří způsobené nerovnoprávností. Postrádali jsme těchto vyvrácení a těchto zjištění, domníváme se však, že právě ona jsou rozhodující, neboť hlavní příčina neklidných poměrů, napětí, jež jak pravil předseda vlády stejně jako říšský kancléř Adolf Hitler, činí nutným narovnání, je v tom, že národnostní otázka nebyla zvláště v zemi České, Moravskoslezské rozřešena tak, jak si to na př. představovali i v roce mírové konference, jež přidělila tomuto státu národnosti a jejich území, které jsou mimo oblast českého národa.

Nejdříve se chci zabývati zahraničně-politickým rámcem a politickým stanoviskem exposé, než promluvím o náznacích vnitropolitické otázky ve vládním prohlášení, a zde musím nejdříve bohužel konstatovati, že část zahraničně-politická, jež se nezabývá jen poměry především k Německé říši jako hlavní část, nemá bohužel nové koncepce. Úvodem se sice poznamenává, že vztahy mezi národy a státy probíhají periodou změn, nemůžeme však bohužel konstatovati, že i zahraničněpolitická koncepce prochází periodou změn, neboť zahraničně-politická koncepce, t. j. zdůraznění poměru jen k Malé dohodě a k Francii a celé dosavadní stanovisko v zahraniční politice je stále totéž a stále staré, jaké jste si vytvořili od roku 1918 a 1919 podle tehdejších mocenských poměrů. Výjimku v těchto dvaceti letech tvoří jen jedna smlouva, kterou jste přijali sovětské Rusko mezi své nejužší přátele.

Máme-li zde hodnotiti jednotlivosti tohoto stanoviska, pokud to uznáváme za nutné, divíme se, že zahraničně-politická koncepce, a to považujeme za jádro věci, byla zachována, že dále lpíte na Společnosti národů a její kolektivní bezpečnosti a to takovým způsobem, jako kdyby tato kolektivní bezpečnost a tento tak zdůrazňovaný úkol a dílo Společnosti národů pro evropský mír bylo existovalo stále a ještě i dnes. Musíme konstatovati, že nás mimořádně udivuje důvěra v kolektivní bezpečnost Společnosti národů, protože jiní politikové různých velmocí již této důvěry nemají. Připomínám, že nedávno v debatě v anglickém parlamentě výslovně zdůraznil ministerský předseda Chamberlain, že je přímo mravní povinností upozorniti malé národy a státy na to, že Společnost národů není s to chrániti jejich suverenitu a hranice. A domníváme se, že by i v této zemi mělo býti mravní povinností přiznati si, že tato koncepce Společnosti národů, která se ještě stále zachovává, neznamená bezpečnost vnitrostátní suverenity. Včera jsme mohli slyšeti od téhož ministerského předsedy Chamberlaina, že bude nutno upřímně a poctivě uznati a přiznati, že nebude lze žádati na Společnosti národů, které se musí teprve pomoci, více než může vůbec vykonati. A co může vykonati, to přece Společnosti národů dostatečně prokázala. Divíme se proto, že se to nebéře na vědomí, a domníváme se, že se tak děje jen proto, že český národ byl až do dnešního dne takovým způsobem svými politiky poučován a zpracováván, že by se polekal, že se jeho bezpečnost stavěla na základech z písku, které se nyní počínají hroutiti. Domnívám se, že někteří politikové z vládní koalice jen proto křečovitě lpí na Společnosti národů kromě ostatních paktů, o kterých budu ještě mluviti, jen proto, že si nechtějí přiznati, že nejlepší bezpečností státu je dobrý poměr k sousedním státům a ne důvěra v nějakou mezinárodní společnost nebo vzdálené přátele. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.) A posuzujeme-li celý zahraničněpolitický vývoj a zvláště postavení Československé republiky podle její zahraniční politiky, musíme konstatovati, že jste to tímto lpěním na starých koncepcích - a v souvislosti s tím na zastaralých vnitropolitických koncepcích - přivedli tak daleko, že i dřívější přítel, Polsko, nemá již jasné přátelské stanovisko ke státu a že jste se postupně isolovali - a to je třeba jednou jasně si uvědomiti, pokud se týče vašeho poměru k sousedům, a i k velmocem, jež byly dříve vašimi přáteli a dnes mají menší zájem než dříve. Na tom nezmění nic vzpomínky na slavnostní a společné boje na př. s Italií. Bylo by se více změnilo, kdyby se Československo ve své ztrnulé koncepci nebylo exponovalo a nebylo se prostě postavilo na stranu odpůrců Italie. Domnívám se, že vzpomínka Italie na stanovisko Československé republiky v posledních letech bude a je silnější než vzpomínky na bývalé společné boje na frontách.