Předseda Malypetr.

Místopředsedové Košek, Langr, Sivák, Vávra, Taub.

Zapisovatelé: Pik, Jaša.

221 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři Bechyně, dr Czech, dr Černý, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Kalfus, dr Krofta, Machník, Mlčoch, inž. Nečas, dr Spina, dr Šrámek, Tučný, dr Zadina, Zajiček.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.

Místopředseda Langr zahájil schůzi v 10 hod. 15 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

posl. dr Rašína min. vnitra a min. spravedlnosti o událostech v Teplicích-Šanově a o tom, že státní orgány bezpečnostní v Teplicích-Šanově a státní zastupitelství v Litoměřicích nekonají zákonem jim uloženou povinnost stíhati trestní činy (č. D 478-IV).

počátkem schůze:

Vládní návrh tisk 1254 - přikázán výborům zahraničnímu a živn.-obchodnímu.

Zpráva tisk 1255.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 134. schůzi sněmovny projevy ohrožující bezpečnost státu a hrubě urážlivé z řeči posl. Hirteho.

Místopředseda Langr (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, a to ke společnému jednání o prvých dvou odstavcích, jimiž jsou:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1103), aby byl dán Národním shromážděním souhlas podle článku XIV finančního zákona republiky Československé ze dne 21. prosince 1935, č. 245 Sb. z. a n., jímž se stanoví státní rozpočet na rok 1936 (tisk 1224).

2. Zpráva výboru rozpočtového o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1936 (tisk 1052) spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku (tisk 1225).

Zpravodajem výboru rozpočtového při obou odstavcích pořadu jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati ve společné rozpravě, začaté ve 130. schůzi sněmovny dne 22. února t. r.

Lhůta řečnická jest 60 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Turček, dr Štůla, Appelt, Kundt, J. Sedláček, dr Neuwirth, Chmelík, Sogl, Axmann, F. Nitsch, G. Böhm, inž. Lischka, inž. Schreiber; na straně "pro" pp. posl. dr Neuman, Hladký, Petrovič, Brukner, Bergmann, Benda, Rybárik, Říčář, Hatina, Kopasz, Bayer, Hrubý, Netolický, Schulcz, Fiala, Révay, F. Kučera.

Dávám slovo prvému řečníku "pro" p. posl. dr Neumanovi.

Posl. dr Neuman: Slavná sněmovno!

Prosím především za prominutí, že úvod i hlavní část mého dnešního projevu jsou podle mých dosavadních parlamentních zkušeností trochu méně obvyklé. Úvod proto, že se v něm dovolávám parlamentních projevů právě rok starých, které podle prakse tohoto domu mají přece ve své naprosté většině zajímati ne ministerstva, ne nejvyšší státní úřady, nýbrž nejvýše sněmovní archiv. Vidím v tom velkou chybu - a budiž mi dovolena tato malá odchylka - že vážné parlamentní projevy plenární - jinak je tomu u projevů výborových - nejsou předmětem podrobného studia povolaných činitelů, neboť by bylo mnohým škodám zabráněno, kdyby v plenárních projevech nebyla namnoze spatřována méně příjemná povinnost účasti v tomto domě, nýbrž kdyby dobrá vůle všech poslanců bez rozdílu byla oceněna netoliko stenografickým záznamem jejich řečí, nýbrž také náležitým přezkoumáním všech jejich přání, všech jejich podnětů, neboť by tím získala prestiž parlamentu. (Výborně! - Potlesk.) Přejeme-li si, aby prestiž parlamentu za něco stála, pak se musíme dožadovati, aby také plenárním projevům poslanců byla věnována náležitá pozornost netoliko sněmovním archivem, netoliko stenografickými záznamy, nýbrž také podrobným studiem všech podnětů, které zde jsou přednášeny. Domnívám se, že by také dosáhl cenného zisku stát, neboť, dámy a pánové, řada podnětů zůstává ležeti v projevech, místo aby byly přezkoumány a místo aby byl učiněn pokus o jich realisaci. Snad se mi naskytne možnost, abych se při jiné příležitosti touto věcí zabýval podrobně.

Obsah hlavní části mého projevu je pak nezvyklý tím, že její konstrukce není opřena o skutečnosti a o data zjištěná v úřadech nebo publikacích, nýbrž o přímá pozorování sociálních jevů v našem pohraničí při společném zájezdu českého vládního poslance s oposičním poslancem německým.

Vzpomínám-li diskuse, kterou jsem vedl ve dnech 19., 25. a 26. února 1937 s p. posl. Frankem v plenu sněmovním v debatě o státní účetní uzávěrce za r. 1935, nejde, slavná sněmovno, o vyhrabávání zbytečných archiválií, které si zaslouží odpočinku, neboť tato diskuse svým obsahem i svými důsledky je dnes, a právě dnes více než kdy jindy před tím, aktuální.

Dovolávám-li se totiž slov pronesených v tomto domě před rokem, činím tak jen proto, aby byl pochopen můj dnešní výklad o zjištěních, která v důsledku oné diskuse byla učiněna a která s ohledem na současně události nejsou bez zajímavosti pro dokumentární posouzení skutečných objektivně oběma spornými stranami zjištěných a ověřených hospodářských, sociálních a kulturních poměrů v našem pohraničí.

K osvěžení paměti uvádím, že předmětem loňské diskuse byla moje obrana publikace p. vrch. rady Chmelaře z ministerstva zahraničních věcí, pojednávající o problému naší německé menšiny, a věcná kritika, snad místy trochu temperamentní, knihy p. posl. Franka "Sudetendeutschtum in Kampf und Not", již vydal v říšskoněmeckém nakladatelství v Kasselu. Diskuse měla výsledek. Výsledkem bylo pozvání p. posl. Franka, které mně učinil, na zájezd do severozápadních Čech k ověření publikovaného materiálu.

Budiž mi dovoleno, abych zde přečetl dva kratičké výňatky z řeči p. posl. Franka, která obsahuje právě ono pozvání. Pan posl. Frank podle stenografického protokolu zde pověděl (čte): "Prosím vás snažně, stejně jako vás pozvali mají kolegové při posledním zasedání, pojďte se mnou, pojeďte do sudetskoněmeckého území a podívejte se, v jakém stavu jsou tamější lidé a domy, v jaké bídě musí sta a sta německých lidí žíti a hladověti." Na to jsem vykřikl: "Pojedu s vámi, ale pojedete se mnou také do našeho českého území." "Pane posl. Neumane", pravil dále pan posl. Frank, "obrázek baru v mé publikaci není otištěn proto, že nepřejeme ani Němcům, ani Čechům večerní zábavu, ale je otištěn jako protějšek k obrazu bídy, poněvadž chceme naše německé rodáky upozorniti: máš-li ještě tolik korun, abys mohl jíti do baru, připomeň si, že tisíce chudých kamarádů hladoví, a přines nějakou oběť. Zkrátka mohl bych vám ukázati stoh obrázků, o jedno však vás prosím: máte-li ještě nějaký cit pro spravedlnost", pravil p. posl. Frank, "přijměte naše pozvání, pojďte s námi a přesvědčte se z vlastní zkušenosti o situaci v německém území. Zvu ještě jednou p. posl. Neumana, aby šel se mnou od jedné bídné chatrče ke druhé, od jednoho rachitického dítěte ke druhému, aby se podíval na nohy našich bosonohých nezaměstnaných. Doufám", pravil p. posl. Frank na moji adresu, že budete míti dosti odvahy, abyste se na vlastní oči o tom přesvědčil."

Tu odvahu jsem, slavná sněmovno, měl a ve dnech 23. a 24. dubna loňského roku jsem v doprovodu p. posl. Franka a žurnalistů absolvoval zájezd, na který jsem byl tak naléhavou a neobvykle slavnostní formou přímo s parlamentní tribuny pozván. A hned, abych během řeči pak nezapomněl, slavná sněmovno, prohlašuji zde jako čestný člověk: Žádné rachitické dítě, ani bosonohého nezaměstnaného jsem na své cestě v průvodu p. posl. Franka neviděl. (Slyšte!) 700 km užitečné cesty jsem absolvoval, z toho 400 km v průvodu p. posl. Franka a jeho žurnalistů.

Než přijdu k výkladu poměrů v jednotlivých místech, zjišťuji veřejně: Organisace cesty i prohlídek jednotlivých míst ponechal jsem volné úvaze p. posl. Franka. (Slyšte!) V nejmenším jsem iniciátora tohoto zájezdu neomezoval, žádných přání jsem neprojevil, žádný materiál jsem si předem neobstaral, dal jsem se prostě vésti, chtěl jsem býti v roli cizince, který požádá sudetskoněmeckou stranu o informace o poměrech v pohraničním území. Mojí jedinou výzbrojí byl zbystřený zrak, pozorný sluch a - já to neváhám zde říci - dobrá vůle, pochopiti druhou stranu bez jakékoliv podjatosti. (Slyšte!)

Vím, slavná sněmovno, že došlo k indiskreci; v provinciálním tisku německém byla zaznamenána naše cesta, ačkoliv český tisk podle dohody o věci vůbec nereferoval. Byla tím způsobena nelibost u našich hraničářů v severozápadních Čechách, že nebyli přizváni k místnímu šetření poměrů. Chtěli také ukázat své bolesti. Nebylo toho třeba, přišli jsme na ně sami a při tom - to bylo nejlepší - ukázal mně je, jak z výkladu slavná sněmovna se doví, za pomoci svých místních pracovníků p. posl. Frank sám, a to v rozsahu, který si možná ani sám nepřál.

Proč až dnes se obírám výsledkem této cesty? Dali jsme si s panem posl. Frankem vzájemný slib, že já pojedu do severozápadních Čech, a on do jižních Čech se mnou, a že zjištěná fakta poctivě povíme sněmovně po absolvování zájezdu do jižních Čech, který jsme sjednali na podzimní měsíce loňského roku. Dovolil jsem si dvakráte pozvati p. posl. Franka, dne 24. srpna a dne 20. října loňského roku, ale moje obojí pozvání zůstalo oslyšeno prý pro jiné velmi naléhavé zaneprázdnění pana posl. Franka. A tak teprve nyní po prošlé lhůtě mám právo věcí se zabývati. Slavná sněmovno, domnívám se, že mám nejen právo, přímo povinnost (Tak jest!) pověděti sněmovně, co jsme viděli, aby se pak nezdálo, že jsem byl výsledkem cesty zviklán ve své thesi, kterou jsem s tohoto místa před slavnou sněmovnou hájil. Tvrdil jsem zde, že není v ohledu sociálním, hospodářském a kulturním výjimečného stavu v smíšeném území a že tamní poměry jsou celkem analogické s poměry uvnitř státu a že jim naše vláda věnuje stejnou péči jako poměrům vnitrostátním. Další závažný důvod proti odkladu byl ten: Materiál by mohl zastarati a mohl by také ztratiti na své průkaznosti. To, co zde dnes řeknu, může býti zítra, pozítří a kterýkoliv den přezkoumáno, bezpečně je možno překontrolovati všechna data, která jsem zde uvedl, a konečně když jsem byl já s parlamentní tribuny pozván panem posl. Frankem k cestě do severozápadních Čech, mám snad právo s této tribuny připomenouti slíbenou návštěvu pana posl. Frankovi v jižních Čechách, kde povedu zase já, a pan posl. Frank se bude dívat. Věřím, že pan posl. Frank splní dodatečně svůj slib, tolik důvěry v čestný závazek německého poslance snad mohu mít. Bylo by mi opravdu líto, kdybych se byl mýlil.

Pokud se týče směru jízdy, obdržel jsem jako snad všichni návštěvníci pohraničního území od pana posl. Franka mapu o místních poměrech v sudetskoněmeckém území a na ní mám zakreslenu - ovšem po absolvované jízdě, dříve jsem to nedostal - cestu, kudy jsme všude jeli. Jeli jsme z Prahy na Teplice, na Chabařovice, Voitsdorf, Duchcov, Horní Litvinov, Horu Sv. Kateřiny, Horu Sv. Šebestiána (ukazuje mapu). Jak vidí slavná sněmovna, jeli jsme těsně při hranicích, pak na Chomutov, Kadaň, Karlovy Vary, Nejdek, Kraslice, Falknov a zase zpět do Prahy. Obdržel jsem při této cestě s panem posl. Frankem řadu pamětních spisů z rukou opravdu dělníků, prostých chudých lidí, kteří s důvěrou dívali se na náš zájezd. Mohu říci, že jsem tyto pamětní spisy si neschoval, nýbrž dal jsem je povolaným činitelům, a jestliže v rozpočtovém výboru pan posl. dr Rosche tak pěknými slovy děkoval ministerstvu sociální péče za ochotu a laskavost, kterou vláda věnovala pohraničnímu území, myslím, že právě tato memoranda jsou také jedním z důvodů, proč k těmto zákrokům došlo.

A nyní mi budiž dovoleno, abych se obíral fakty, které jsme zjistili v městech a obcích, jež jsme navštívili. Pro nedostatek času budu se zabývati jenom těmi nejzajímavějšími. Doufám, že jediné slovo, které zde řeknu, nebude panem posl. Frankem vyvráceno, poněvadž máme oba dostatečný svědecký materiál, abychom se vzájemně korigovali. V Teplicích-Šanově byla naše první zastávka v nouzové kolonii. Nouzové kolonie teplicko-šanovské jsou podobné pražským, jenom jsou trochu komfortnější. V obydlí dlouholetého nezaměstnaného viděl jsem na stole poslední číslo týdeníku "Funk-Woche" a všiml jsem si, slavná sněmovna mi to promine, i pejska, kterého ten nezaměstnaný měl a na němž nebylo vidět nějaký zvláštní hlad. Zajímavost byla v tom, že muž, kterého jsme navštívili, zdravil pana posl. Franka zdviženou rukou, nevím, domníval-li se už, že došlo ke změně poměrů. Mluvil jinak česky - v kolonii je vůbec mnoho Čechů, takže ani zde nelze hovořiti o bolesti toliko Němců, nýbrž o bolesti právě tak Němců jako Čechů. (Slyšte!)

V Trnovanech na 17.000 obyvatel je prý 2.800 nezaměstnaných. Město má 35 milionů dluhů, ale dovoluji si upozornit, že republika zde zasáhla, za republiky byl postaven vodovod, jehož stavba byla požehnáním pro kraj. Největší rána pro zaměstnanost v Trnovanech bylo zastavení továrny na porculán. 1.200 dělníků a dělnic ztratilo zaměstnání. Ale slavná sněmovno, továrnu nezastavila vláda, továrnu nezastavil berní úřad, továrnu nezastavil nikdo z veřejné moci, továrnu zastavil německý kartel. (Slyšte!) Je samozřejmé, když tento kartel ji zastavil, že má snad také trochu povinnosti, aby se o tyto lidi, jak se dále ještě zmíním, trochu staral. Rovněž zde jsme prohlíželi kolonii nezaměstnaných a mohu říci ke chvále všech německých lidí, že jsem našel všude vzornou čistotu, lidé byli na naši návštěvu připraveni, byli v nedělních šatech a nejdéle nezaměstnaný, který nám byl představen, měl v kravatě jehlici, pravda, nebyla drahá, ale je to příznačné, i ve své nezaměstnanosti a chudobě dbá na svůj vzhled.

Ve Voitsdorfu je 800 obyvatel, udánlivě 150 nezaměstnaných a z toho prý jenom 10 podporovaných. Příčina krise byla lehce zjištěna - úpadek průmyslu slaměných klobouků. Dělníci nám sami vysvětlovali, že transport je příliš drahý, protože vznikly továrny blíže odbytištím. Pravda, ta prázdná továrna působila na nás všechny tristně, ale stejně tristně na nás působí sedm zavřených továren na př. v Č. Budějovicích. (Slyšte!) V Místě je jen 18 rolníků s udánlivým průměrem 8 ha a největší neštěstí pro toto místo byl požár továrny na klobouky firmy Rosenkranz. Ukázali nám stařenku, žebrácky oblečenou: matka rodu Rosenkranzů, kdysi milionářů. Ale továrna vyhořela. Jedni říkají, že nebyla pojištěna, druzí nám říkali, že byla pojištěna, ale že to byl požár kriminelní a v důsledku toho, že nebyla pojistka vyplacena. Ale při tom se lidem říká, že berní úřad dal odvézti stroje. Domnívám se, že není potřebí používati těchto nesprávných informací k zbytečnému dráždění lidí.

V Cinvaldu byla od roku 1921 zastavena těžba. V Německu se v obdobných dolech pracuje. Je pochopitelné, že je velká agitace mezi našimi občany, kterým se říká: Německo může v takových dolech pracovati, Československo v nich nemůže pracovati. Pro nás je ovšem jasné, proč Německo může pracovati a proč Československo v podobných dolech pracovati nemůže. V Německu to jde na vrub nákladné autarkie, naproti tomu u nás není možno vyráběti a dolovati v těchto dolech z toho důvodu, že u nás můžeme podnikati jenom to, co je rentabilní a co je možné také hospodářsky udržet. A tu jsem byl překvapen, jak marně hlásala veliká tabule v Cinvaldu, že stát zde podniká proti nezaměstnanosti velkou práci na silnici. Této tabule si páni nechtěli všímati. Říkal jsem: Byla zastavena práce v dolech, ale stát zde přece podniká, vynakládá těžké miliony na velkou stavbu silnice. Ovšem tato věc nebyla dostatečně uznána. (Výkřiky.) Ovšem velmi se při tom agitovalo betonovými přehradami u silnice, a páni poslanci mně říkali, že tyto betonové přehrady velmi podstatně maří turistický ruch, poněvadž prý autokary nemohou jimi projížděti. A když jsem se ptal: pane kolego, a proč pak tady máme vlastně ty betonové přehrady, mně to je také s podivem, proč zde nemají projížděti autokary - pan kol. Frank mně povídá: To je podminováno, pro případ války se to vyhodí prostě do povětří. Je mně s podivem tato důkladná znalost našich poměrů na hranicích vzhledem k podminování u p. posl. Franka. Ale domnívám se, že to je věc hlavního štábu, kde si činíme obranná opatření, a že pro případ eventuálního útoku se budeme chrániti, poněvadž tomuto "turistickému" ruchu, t. j. válečnému, budeme všemi prostředky, které máme, zabraňovati a budeme se snažiti, aby k němu nemohlo dojíti. (Potlesk.)

V Bystřici zabývali jsme se továrnou na porculán fy Krautsberger, Mayer a Purkert. Bývalo tam zaměstnáno 300 živitelů rodin, slavná sněmovno, až do r. 1934, kdy byla továrna zastavena, opět kartelem. Kartel platí majiteli ročně 40.000 Kč pod podmínkou, že nebude pracovati. (Slyšte!) Nejmodernější stroje zahálejí, zůstal jediný zaměstnanec, hlídač továrny. Továrna, která měla cenu 7 1/2 mil. Kč, má dnes podle sdělení tamních lidí cenu sotva 2 mil. Kč. Sklad v ceně 1 1/2 mil. Kč byl prý prodán za 60.000 Kč. Domnívám se, že to je přímo plundrováni národního majetku, ale šel bych ještě dále: To je, prosím, nenárodní politika německých podnikatelů vůči vlastnímu dělnictvu, jestliže je připravují o zaměstnání a znemožňují jim zaměstnání tím, že zavírají tímto způsobem továrny. (Výkřiky.)

A dovolíte, abych si všiml nejdrastičtějšího případu, který mně byl předveden v Košťanech. Páni průmyslníci z německé strany mně sdělovali, že v Košťanech uvidím to nejtragičtější, co lze viděti v sudetskoněmeckém území, jak hluboko klesla životní úroveň německého lidu, když dokonce německý člověk bydlí, slavná sněmovno, na hřbitově v umrlčí komoře. Byl jsem velmi zvědav na tento případ. Velmi ochotně jsem se šel s pány podívat na zrušený košťanský hřbitov za vedení místních činitelů sudetskoněmecké strany. A když jsme vyvolali toho muže, vyšel starý, opravdu sedřený člověk. Na dotazy p. posl. Franka nereagoval. Chvíli se na nás díval, a myslil jsem už, že jde o hluchoněmého, až najednou z úst tohoto člověka vyšlo: Pánové, neumí někdo z vás česky? Já vám nerozumím. Byl to Čech, brusič ve výslužbě, který mně byl ukázán jakožto doklad nejtragičtější bídy sudetskoněmeckého lidu. A zatím to byl Čech původem a národností!