Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Procházka. Dávám mu slovo.

Posl. Procházka: Vážená sněmovno!

Co přinese projednávaná osnova zákona č. 1190, o t. zv. regresu? Bohatým ponechává stamilionové subvence, chudým bere střechu nad hlavou a zvyšuje činže. Postihové právo tohoto zákona se dotýká 3.383 domů nájemných a 17.103 domů rodinných. Celkem možno říci, že postih podle tohoto zákona dolehne na 250.000 obyvatel. Především je nutno, pánové, vzpomenouti toho, za jakých podmínek se stavělo. Popřevratová léta 1919 až 1924, kdy bylo zákony jaksi umožněno rozvinouti stavební ruch, je nutno počítati do doby největší krise bydlení. V této době byli dělníci, malí živnostníci a úředníci nuceni stavěti rodinné domky, aby měli střechu nad hlavou. Je mnoho těch, kteří stavěli nad své finanční síly, a počítali s tím, že po dobu účinnosti zákonů z r. 1919 až 1924 se jim podaří uhraditi stavební náklady. V této době dali do stavby své poslední úspory, ba v mnohých případech i úspory svého příbuzenstva. A jaký máme dnes stav, pánové? Dnes už máme stovky těch, kteří postavili rodinné domky a musili z těchto rodinných domků utéci, poněvadž po dobu krise přišli o zaměstnání, anebo byli jen omezeně zaměstnáni, nemohli dodržeti splátky anuit a musili z domku ven. Pochopitelně, že ztratili své úspory, ale také úspory svého příbuzenstva.

Jaký bude stav po účinnosti tohoto zákona? Jestliže již dnes nemohou majitelé těchto rodinných domků dodržeti a dodržovati splátky anuit, pochopitelně po účinnosti tohoto zákona bude se jim hromadně bráti střecha nad hlavou. (Zpravodaj posl. Šedý: To není pravda!) Nemůže-li již dnes platiti ten, kdo si postavil tento domek, nebude moci při zatížení regresem platiti vůbec. (Zpravodaj posl. Šedý: Vždyť máme paragrafy, které to znemožňují.) Počkejte si na konec. - Stejný osud postihne stavební prospěšná bytová družstva a t. zv. čekatele. Chci to ukázat na jednom příkladě.

Bytové družstvo postavilo pro své členy několik činžovních domů. V jednom domě tohoto družstva je 6 nájemníků a každý z nich musil složit závodní podíl 14.000 Kč. Stavební náklad i s pozemkem činil 1 mil. Kč. Poskytnutá státní záruka 85% činí 850.000 Kč. Stavba bude nyní podle vládního návrhu tisk 1110 podle §u 4 - odhadnuta na 564.900 Kč. Těchto 6 nájemníků bude musit zaplatiti státu náhradu 285.110 Kč. Co nastane? Těch 6 nájemníků nebude moci celou částku zaplatit najednou a proto použijí možnosti tohoto zákona a provedou 6% úmorem a zúročením splátky. Tento způsob platby bude vyžadovat nákladu 17.106 Kč, to znamená pro každého 2.833 Kč ročně. Dnes platí každý z těchto 6 nájemníků z 2 obytných místností 3.600 Kč a k tomu teď přibude ta přirážka 2.833 Kč, bude tedy platit napříště 6.433 Kč ze 2 obytných místností. A k tomu ještě přistupuje bezúročný vklad 14.000 Kč. Je možno, aby někdo platil ze 2 obytných místností nájemné 6.433 Kč, když jeho roční příjem je 12.000 Kč? Rozhodně ne! Nájemník proto uteče z bytu a přijde tak o závodní podíl 14.000 Kč. Bude ovšem navždy rozhořčen, že kdysi hledal ochranu a pomoc v zákoně o stavebním ruchu. To je jen jeden příklad katastrofální účinnosti tohoto zákona.

O nic lépe na tom nebudou města a obce, které stavěly domy se státní zárukou. Co říká město Praha, které postavilo 85 obytných domů? Domáhá se, aby bylo z účinnosti zákona vypuštěno, neboť se hrozí, že by muselo zvýšiti v těchto 85 obytných domech nájemné v celku o 1,069.902 Kč, tedy průměrně o 25.29%. Co to bude znamenat? Hromadné zvyšování činží. Soukromí stavebníci budou poukazovat, mohou-li se zvyšovat činže v obecních domech, že mohou zvyšovat i oni zkrátka nastane hromadný útok na nájemníky. Venkovská města a obce jsou na tom ještě daleko hůře, poněvadž mají daleko horší finanční základnu. Tam to bude úplně katastrofální.

Kapitolou pro sebe jsou svobodárny a noclehárny. Tyto objekty byly postaveny pro ty nejchudší. § 9 zákona sice umožňuje, aby ministerstvo soc. péče s ministerstvem financí a veř. prací od vyměření náhrady upustily, ale jaká je praxe? Města a obce, které jsou majiteli těchto objektů, nemají záruku, že srážky na nich nebudou vymáhány. Většina v soc. politickém výboru byla toho názoru, že by tyto objekty měly být vypuštěny, ale přesto v zákoně zůstaly. (Zpravodaj posl. Šedý: Máme přepychové noclehárny!) To jsou pensionáty, to nejsou svobodárny. Má-li býti záruka, že tyto objekty nebudou náhradou postiženy, musejí být ze zákona vyňaty. Nevíme, co bude zítra. Co řekne dnešní ministr, nemusí říci zítřejší ministr.

Další kapitolou jsou barákové kolonie. Dnes vstupujeme již do 20letého výročí samostatnosti Československé republiky, ale za těch 20 let se nepodařilo obcím a městům zbaviti se válečné pozůstalosti starého Rakouska, těch barákových kolonií, jaké máme na př. v Pardubicích, kde je t. zv. karanténa, nebo na Kladně, kde jsou t. zv. Poldovské baráky. Takové baráky máme po celé republice. Ještě 20 let po světové válce musejí dělníci v těchto barácích bydlet. Jaké je to bydlení se stanoviska zdravotního, není třeba vykládat, jistě to znáte. Za celých těch 20 let se městům a obcím, i při využití všech možností účinnosti zákonů od r. 1919 až do r. 1924, nepodařilo postaviti dostatek malých bytů pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Po účinnosti tohoto zákona nebudou ovšem moci obce ani města stavět obytné domy, poněvadž nebudou mít žádnou zárukou a nebudou účinnosti zákona věřit.

Ale je nutno podívat se na předlohu také se stanoviska obrany lidu a republiky. Nestačí, je-li člověk dobře vyzbrojen, důležitým momentem je, aby občanstvo bylo také spokojeno. Nevím, jak to bude vypadat s hájením republiky u občanů, kterým dnes vezmete střechu nad hlavou. S tohoto stanoviska je předloha vodou na mlýn fašismu a irredentě, těmto největším nepřátelům republiky.

Souhlasíme s regresem, ale takovým, který by postihl ty, kteří mají a mohou platit. Jsou milionáři, kteří použili zákona o stavebním ruchu č. 100/1921 Sb. z. a n. k spekulacím. Nejsou řídké případy, že stavebník milionář vybral ve formě stavebních příspěvků od nájemníků celý nebo skoro celý stavební náklad, státní příspěvek mu pak zůstal jako čistý zisk, nehledě k tomu, že měl celou stavbu v krátké době amortisovánu. Tito milionáři mohou platit a okamžitě vrátit státní pokladně celou částku.

Dále jsou tu banky, které mají 4 miliardy ze státní pokladny. Tady je možno uplatňovat regres do všech důsledků. S takovým regresem souhlasíme a proto jsme se také při prodlužování zákona tisk 1167 o stavebním ruchu dožadovali, aby obce byly oprávněny a povinny vybírati od bohatých spekulantů s pozemky dávku z nezastavěných ploch a jejich výnosu použíti ke stavbě levných bytů pro nemajetné osoby.

Při této předloze podáváme pozměňovací návrhy, které mají postihnouti bohaté a osvoboditi chudé, nezatěžovat obce, místa a družstva. Ve svém návrhu se důrazně dožadujeme, aby vláda předložila návrh zákona, podle kterého by byly povinny vrátiti státní pokladně od státu přijaté subvence a příspěvky všechny banky a finanční ústavy. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Turček. Dávám mu slovo.

Posl. Turček: Slávna snemovňa!

Máme prejednávať osnovu zákona, ktorou sa predĺžuje zákon čís. 105 z r. 1932 o zriadení prevodzovieň na výrobu cukru. So stanoviska Slovenska prv než by som sa chcel zmieniť o tejto predlohe, chcem predostrieť, aký účinok mal regulatívny zásah do poľného hospodárstva, na poľnohospodársku výrobu. Podľa úradu štatistického osevná plocha pšenice i osevná plocha cukrovky sa zmenila. Prvý zásah regulatívnym hospodárstvom nastal, keď sa začala obmedzovať osevná plocha cukrovky. Po tejto stránke musíme sledovať, aký to malo odzvuk a ako sa to vyj adrilo v druhých osevných plochách. Je všeobecne známe, že osevné plochy pšenice na celom štáte sa zvýšily a že dnes veľkú starosť robí, čo robiť s prebytkami pšenice. Keď po tejto stránke skúmame v jednotlivých krajoch, ako sa osevné plochy zmenily, tedy príj deme k takýmto výsledkom: v Čechách oproti r. 1928, keď ešte regulované hospodárstvo nezasahovalo do poľnohospodárstva, zvýšila sa osevná plocha pšenice o 31˙1 %, na Morave o 33.4 % a na Slovensku len o 21 %. Diferencia je tu 10 až 12 %. Zasa keď sa podívame, aké zmeny nastaly v cukernej výrobe z cukrovej repy, tedy vidíme, že v Čechách sa snížila osevná plocha cukrovky o 31.6 %, na Morave o 35.5 % a na Slovensku o 60 %, tedy na Slovensku dva razy toľko ako v Čechách sa snížila osevná plocha cukrovky. Nebol by tento údaj ešte celkom priliehavý, keby sme neskúmali ďalej, ako sa všetka vyrobená cukrovka spracuje v cukrovaroch, a tu zasa vidíme, že na Slovensku z celkovej výroby cukrovky v cukrovaroch spracovalo sa o 1 milion q menej, než sa urodilo. Toto je terajší stav, že na Slovensku osevná plocha cukrovky sa snížila o tak veľké procento oproti zamoravským krajom. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Máme teraz pojednávať o osnove zákona, ktorým sa má obmedziť zriaďovanie prevodzovieň na výrobu cukru. Čo tento zákon nám dorábateľom cukrovky prináša? Podľa predošlého zákona čís. 105 z r. 1932 nové cukrovary maly možnosť, aby z ceľkovej čistej váhy repy zo 100 kg mohly pre domáci konzum odpredať 81/2 kg konzumného cukru. Teraj šia osnova zákona toto mení v tom smysle, že tými 81/2 kg sa rozumie hodnota surovinná. Čo to znamená v konečnom výsledku? Že doteraz mohly nové cukrovary, ktoré sa mohly zriadiť, v hodnote surovín pre domáci konzum dať 9.7 kg cukru, tedy o 1.2 kg menej, ako terajší zákon ustanovuje. Štatistika ukazuje, že priemerne z 1 q u nás sa vyrobí 17 kg cukru v hodnote surovinnej. Z tohoto by sa bolo participovalo pre vývoz pre domáci konzum 9.7 kg a na pasívny cukor len 7˙3 kg. Čili v procentoch to robí, že na aktívny cukor by pripadlo pre domáci konzum 57 % a pre pasívny cukor 43 %. Predložená osnova zákona mení to v tom smere, že na pasívny cukor pripadá 50 % a na aktívny cukor pripadá tiež 50 %. Republika podľa štatistických dát potrebuje priemerne ročne okolo 4 mil. q cukru v hodnote surovinnej. Teraz naša cukorná výroba chce sa prispôsobiť podľa londýnskej dohody a keď túto londýnsku dohodu, podľa ktorej máme možnosť vyvážať cukor, porovnáme s domácim konzumom, vidíme, že proti priemeru 4 rokov, proti 4 mil. centom cukru môžu vyviezť cukrovary r. 1938 až 1939 3,100.000 q cukru. Je pochopiteľná snaha cukrovarov, aby maly čim menšie kvantum pre vývozný cukor, lebo to je stratové, a čim vyššie kvantum pre domáci konzum. Keď to porovnáme v procentoch, vidíme, že pre domáci konzum už teraz existuj úcim cukrovarom j e zabezpečené 60 % proti 40 % stratového cukru. Podľa terajšej osnovy pre cukrovary, ktoré sa majú zriadiť, je zabezpečené pre domáci konzum len 58 %. Táto osnova zhoršuje postavenie na novo zriadiť sa maj úcich cukrovarov, ba riekol by som, že úplne znemožňuje výstavbu nových cukrovarov. Ja uznávam z národohospodárskeho stanoviska vtedy, keď sa už jestvuj úce cukrovary zavieraj ú, že nie je účelné, aby sa mohly povoľovať nové cukrovary. Ale túto tézu by som považoval len za pravidlo, z ktorého môže byť výnimka, ktorá by mala potvrdiť pravidlo. A tu chcel by som poukázať, že táto výnimka by sa mala vzťahovať na snahy slovenského obyvateľstva, ktoré si chce založiť družstevný cukrovar.

Ako prišli na Slovensku ľudia na myšlienku založiť cukrovar, chcem tuná len v krátkosti naznačiť. Včelári si sťažovali, že maj ú veľké ťažkosti, aby mohli dostať od cukrovarníckeho kartelu zľavnený nezdanený cukor a konečne 3. februára 1935 na valnom shromaždení slovenskí včelári si vytvorili cukornú komisiu, ktorá po dlhom vyjednávaní s cukorným kartelom prišla na myšlienku, že najlepšej budú mať chránené záujmy vtedy, keď založia samostatný včelársky cukrovar. Teraz sa tiež so včelárskym cukrovarom operuje. V prvom rade bola myšlienka, že tento včelársky cukrovar sa založí v Topolčanoch. Prizvali ku spolupráci tiež nás roľníkov. Roľníci, aby mali hájené svoje záujmy vo včelárskom cukrovare, žiadali, aby mali pomerné zastúpenie. To sme mali zabezpečené, ba včelári, aby nevzniklo nedorozumenie, všetko odstránili, ba zmenili aj názov cukrovaru a vypovedalo sa, že to bude spoločný družstevný cukrovar. Zaujímavé je, že vzdor tomu, že všetky zákonné podmienky boly splnené, aby sa mohol nový cukrovar povoliť so strany úradov, začaly sa rôzne ťažkosti nadhadzovať. V Topolčanoch bol cukrovar, ktorý pred istými rokmi z nevysvetliteľných príčin shorel. Cukrovarnický kartel, keď videl, že má sa založiť nový cukrovar, začal dokazovať, že vlastne tam cukrovar ešte jestvuje, že má svoj kontingent a že podľa zákona č. 105 nemôže byť založený nový cukrovar. Dokonca si cukrovarnícky kartel začal robiť prácu a dokazovať na okresnom úrade, že v budúcej kampani začneme vyrábať cukor. Budúca kampaň prišla, ale cukor sa nevyrába. To bol len argument, aby bolo možno znemožniť túto snahu družstevného cukrovaru. Po tomto nezdare družstevný cukrovar preložil svoje sídlo do Nového Mesta n. Váhom. Okresný úrad vydal povolenie, aby sa mohlo započať so stavbou, až raz, neviem čím zásahom, okresný úrad povolenie odobral. Na konec sa prišlo do Piešťan, kde podľa §u 105 zasa sa mohol založiť nový cukrovar. Všetky žiadosti ležia na okr. úrade a keď pred asi 4 týždňami prišla na kraj inský úrad deputácia, aby urgovala, aby povolenie stavby bolo vydané, tu krajinský úrad dal na vedomie, že sa musí napred opýtať v Prahe, aké stanovisko má zaujať v tejto veci. Z toho všeho vyplýva, že je tu určitá snaha, aby sa nerobil druhý cukrovar, ba ani keď je možnosť zákonom daná, aby bol ten cukrovar založený, preca sa cukrovar nepovolí. Pýtam sa, prečo nám predkladaj ú túto osnovu zákona, aby sme j u odhlasovali, keď i tak nepovolia i keď je možnosť zakladania nových cukrovarov.

Slávna snemovňa! Založiť nový cukrovar na Slovensku nie je len žiadosťou a túžbou včelárov, je žiadosťou a túžbou aj samotných slovenských repárov. Viem, že v ústrednom orgáne repárske jednoty "Věstníku" posmešným spôsobom bola snaha slovenských repárov stiahnutá a poukazovalo sa, že koľkoráz sa na Slovensku zakladal roľnícky cukrovar, toľkoráz tento roľnícky cukrovar prešiel do kartelového cukrovarstva. Boly dva také prípady. Prvý cukrovar sa mal založiť v Bratislave, a vtedy to bola repárska jednota na Slovensku, ktorá hľadala členstvo, dorábateľov pre tento cukrovar a dokazovala členstvu, že tento cukrovar má prejsť do rúk roľníckych. Čo sa stalo? Po prvej kampani dynamitka nie že by si bola kontingent zabezpečovala u drobných roľníkov, lež táto dynamitka zabezpečila si kontingent u veľkých dorábateľov pod výhodnejšími podmienkami a so zvýšenými cenami za cukrovku.

Druhý prípad bol roľnícky cukrovar v Nitre. Zasa to boly úradné orgány, zemedelskí inšpektori, ktorí nahovárali roľníkom: "Poďte do cukrovaru, bude to náš roľnícky cukrovar", ale ten zasa prešiel do kartelu. A tu by sme sa mohli právom pýtať, čí príčinou to je, že tieto cukrovary, ktoré boly naznačené za roľnícke, prešly do kartelových cukrovarov. Pri tom tu bola na jednej strane repárska j ednota a na druhej strane samotné úradné orgány.

Že repári na Slovensku sa domáhaj ú vlastného cukrovaru, toho príčinou sú neutešené pomery, ktoré panujú vo výrobe cukrovky na Slovensku. Ja sa idem odvolávať na úradnú zprávu, ktorú vydala jednota repárov na Slovensku, kde sa dokazuje, že koľkoráz je terajšími pomery na Slovensku postihnutý repár slovenský. Len jedon argument chcem vyzdvihnúť, totižto na koľkoráz sa uvádzala ako dôvod vysoká generálna režia, tu sa vždy vedela udržať na jednej výške. Tak v r. 1925 až 1926 spracovalo sa na Slovensku 15 mil. q cukrovky a vtedy sa uplatňovala generálna režia 82 mil. Kč, čo obnášalo na 1 q 5.18 Kč. V r. 1932/1933 kleslo spracovanie cukrovky na 3,800.000 q, ale cukornícky kartel uplatňoval stále 80 mil. na generálnu režiu, čo pripadlo na 1 q 21.38 Kč, vtedy keď repár dostal za 1 q 10.75 Kč. Tieto pomery ešte teraz sú na Slovensku a slovenskí repári právom sa dožadajú, aby ich práca bola slušne odmeňovaná, aby nemuseli stále pod výrobnym nákladom svoju repu odovzdávať. V tejto veci repárska jednota začala zasahovať, na svojom valnom shromaždení sa usniesla, že musíme sa dostať do cukorného kartelu, že musíme určité podiele terajších cukrovarov si odkúpiť, tiež výborové zasadnutie sa usnieslo na tejto veci. Ale, slávna snemovňa, tu je veľká otázka, či pomocou tohto sa skutočne splní tá prvá, eminentná požiadavka slovenských repárov, aby si mohli zlepšiť na cene cukrovky, ale nielen na cene cukrovky, ale aj na ploche. V zemedelskom výbore, kde sa o tejto osnove pojednávalo, stále od všetkých rečníkov sa prizvukovalo, že osevná plocha cukrovky nepatrí cukrovarom, ale že patrí pôde. A po tejto stránke je Slovensko poškodené, lebo keď v Čechách a na Morave snížila sa osevná plocha len o 31 %, ako je to možné, že osevná plocha na Slovensku sa snížila o 60 %? Tu je disparita a táto disparita i po stránke osevnej plochy musí byť upravená, a musí byť upravená i po stránke cenovej.

My máme tieto dve hlavné požiadavky. Či sa táto otázka rieši či už družstevným cukrovarom, či sa táto otázka rieši s tým, aby sa mohli dostať repári do cukorného kartelu ako podielníci, nám na konečnom riešení a spôsobe tak nezáleží. Ale za osnovu zákona, ktorú máme tu predostretú a ktorá výlučne a v prvom rade háji len záujmy kartelov a nevidíme, že by tu boly hájené záujmy aj repárov, za túto osnovu je nám, slovenským repárom, ťažko hlasovať.

Pán zpravodajca tu podotýka, že v koaličných stranách bola úplná shoda. Shoda bola len v jednom, že koalované strany si podaly svoju zvláštnu rezolúciu, jedna stránka, a na druhej stránke bola zasa druhá rezolúcia, a shodly sa v tom, poneváč každá partaj stála za svojou rezolúciou, že obidve stránky svoje rezolučné návrhy stiahly, ale v obsahu, čo tie rezolúcie obsahovaly, bola neshoda, a poneváč táto neshoda sa nemohla vyrovnať i po dlhých pojednávačkách, za to sa na tom shodly, že obidve rezolúcie stiahly, a ako to bolo povedané veľmi správne, že čisto z koalíčnej disciplíny musíme niekedy hlasovať so zaťatými päsťami a zubami, tak sa stalo aj v tomto prípade, ale na veľkú škodu tak dorábateľov cukrovky, ako aj na veľkú škodu spotrebiteľov cukru.

Ja viem, že sa nestane žiadna zmena v tejto osnove, ale bolo by veľmi potrebné a účelné, aby tá rezolúcia, ktorá striktne a jasne stipulovala požiadavky dorábateľov cukrovky, v budúcnosti sa mohla uskutočniť. Ale tak, ako je táto osnova predložená, za túto osnovu hlasovať nebudeme. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)