Při té příležitosti lituji, že nebyly zachyceny vůbec v kartelovém zákoně mezinárodní kartely, které mají na politický a hospodářský vývoj Evropy a snad i celého světa daleko větší vliv, nežli pan Hitler a pan Mussolini. Jejich funkce na př. byla velmi dobře popsána v knize Neumannově a také Whitekrově "Strach jal Evropu", kde je dobře vylíčeno, jak mezinárodní kapitál a zbrojařský průmysl nastolil diktatury a jak má také ohromný vliv na směrnice politiky i v těch velikých státech. Dokonce ještě dnes a za rok, kdy budeme slavit 20leté jubileum naší samostatnosti, nevzal vůbec mezinárodní ocelářský kartel na vědomí, že existuje Československo, a zařazuje naše území do oblasti t. zv. rakouské, nad níž vykonává dozor ještě Německo. Je proto směšné někdy tvrzení a útoky některých radikálů proti naší straně, jako my bychom byli podporovateli kartelů. Ba naopak, naší snahou je, pokud možno podchytiti tu produkci a výrobu do čsl. rukou, a ujišťuji, že nám naše politická a národní samostatnost nebude nic platná, když nebude doplněna hospodářskou samostatností. A v tom směru lituji, že bojujeme proti kartelům domácím, ale že podporujeme velký mezinárodní kartel margarinářský Ni-Lewer, který má své sídlo v Londýně, kde bilancuje, kde také vykazuje zisky a kde také fakturuje dodávky surovin pro výrobu umělých tuků, a to znamená, že vlastně defrauduje daně, že vyváží naši valutu. Aniž by ministr financí jakýmkoliv způsobem tomu mohl zabránit. Proto předloha, kterou jsou postiženy daní margariny a umělé tuky vůbec, je předlohou nejen se stanoviska fiskálního správnou, nýbrž také se stanoviska hospodářské samostatnosti naprosto nutnou, a potřebuje jistě daleko většího propracování, než bylo dáno senátní předloze, kde tato daň je poměrně k ziskům tohoto kartelu velmi nízka. Ujišťuji, že tato otázka není otázkou agrární, že také není otázkou konsumentů, nýbrž že je to otázka státní důležitosti, o níž zde velmi dobře mluvil kol. Stunda, když poukázal, jaký význam by mohla mít výroba umělých tuků pro dobu války. A konečně vzpomeňme jen aféry Schenkerovy, jak se z říše kontroloval dovoz surovin nezbytných pro vedení války, niklu, ale také tuků, které mohou mít velký vliv na fysický stav naší armády. Není žádným zkreslováním, když se ukáže, že třetina všeho našeho tukového hospodářství je založena na umělých tucích, to znamená. že během 4 až 5 neděl musil by klesnout příděl umělých tuků ze 17 kg na pouhých 11 kg a ještě daleko méně, poněvadž ve válce musíme počítati s ničením a plýtváním materiálu, jak je všeobecně známo těm, kdož se války zúčastnili. A tu myslím, že je potřebí poněkud napraviti tuto věc aspoň tím, že bychom přenesli výrobny, které jsou vystaveny na dostřel německé artilerie, do vnitrozemí, abychom tam vybudovali aspoň nějakou olejárnu pod kontrolou státu, abych donutili, aby továrny, které vyrábějí umělé tuky, musily je vyrábět aspoň z 50% z domácích surovin. Vždyť na příklad Německo a Francie, které jsou daleko méně závislé na surovině zahraniční než my, poněvadž mají moře a své kolonie, nutí výrobce umělých tuků, aby používali surovin vlastních. A myslím si, že tato otázka dala by se velmi dobře vyřešiti, kdybychom míchali do těchto tuků kukuřičný olej, řepkový olej. Vždyť je taková spousta možností, a je povinností těch, kdo odpovídají za budoucnost zásobování - poněvadž dobře bylo řečeno jedním velikým vůdcem: Kdo dovede nasytiti armádu, dovede ubrániti vlast - aby se starali, a také bych doporučoval, aby se tato otázka stala otázkou ne agrární, nýbrž otázkou celého našeho národního hospodářství.

Mluvil jsem o tom, jak jsme nedobře se projevili v naší obchodně-politické soustavě, když jsme vypustili oněch 5 % sádla z povinnosti míchati do umělých tuků. Kol. Schwarz zde mluvil o tom sám, ačkoliv je z oposice, a nebude jistě v podezření, že by nám byl nějak nakloněn, ale fakt je, že děláme velmi pochybenou politiku, když dovážíme rybí tuk v částce 100 mil. Kč, když dovážíme zvířecí loje za 12 mil. Kč, palmové oleje za 14 mil. Kč, a když je dovážíme ze zemí, kam zaplatíme za tyto suroviny 1416 mil. Kč, a tyto země kupují od nás pouze za 130 mil. Kč, to znamená, že dáváme dary, na které nemáme vlastně prostředků, a vydělává na nich ne československý průmysl, nýbrž průmysl, který není náš. Chci jenom upozorniti, že jsme také poněkud tím otřásli celou malodohodovou politikou a že všechny krásné fráse o bratrství a lásce k Jugoslavii musí mít také svůj praktický výraz. A z fráse ještě nikdo neztloustl, to dokazuje Stojadinovič, když se obrátil do Říma, k Mussolinimu o hospodářské výhody, a my jsme i tuto poměrně malou výhodu, která byla dána Jugoslavii, hodili přes palubu. Není to malá věc, neboť r. 1932 jsme dováželi 47 tun sádla z Malé dohody, r. 1934, kdy podle vládního nařízení č. 51 byla zavedena povinnost míchati 5 % sádla do umělých tuků, už stoupl tento dovoz na 1360 tun sádla, v r. 1935 na 1710 tun sádla a r. 1936 na 5123 tun. Ovšem, když bylo známo, že nebude nutno míchati sádlo do umělých tuků, klesl jenom za poslední měsíc dovoz sádla asi o 210 tun. Na to už se margarináři připravovali, ačkoliv tento zákon není ještě v platnosti. Ovšem rozpočtový výbor, který objektivně a často bez zaujetí zkoumá tuto otázku, uložil vládě, aby se zabývala ještě při jednáních s Amerikou, při jednáních o obchodní smlouvu s tímto státem možností znovu míchati toto sádlo, když by to zájmy obchodně-politické vyžadovaly, a já jsem přesvědčen, že vláda tuto okolnost uváží a že bude opět nestranně se stanoviska celostátního zavádět.

Hlavní však, co musím v závěru říci, je, že poplatníka nebudou jen zajímat daňové předlohy, jak ho zatíží a kolik kdo zaplatí, nýbrž bude ho zajímat, jak vůbec všechno toto pokračování ještě zaplatíme. A myslím, že by bylo nesprávné, kdybychom si vzájemně vyčítali, kdo platí méně nebo komu se snad uleví. My zemědělci, jak jsem již zdůvodnil, v daních jsme platili, platíme a budeme platiti svou kvotu. Nemáme ji platit také v tom, že dáváme československému konsumentu o 3 miliardy Kč levněji potraviny, než je sami vyrábíme. Každoročně ztrácí v nerentabilních cenách zemědělec 3.100 mil. Kč, což je opravdu daň velmi vydatná. Je to snad někdy k smíchu, ale nám, zemědělcům, je k pláči, ale musíme se zatím v zájmu vyjasnění s tím smířiti.

Myslím však, že do budoucnosti s touto politikou nemůžeme vystačiti, a že se vývoj projevuje tak, že ať už chceme nebo nechceme dostaneme se k vyšším hospodářským číslům, abychom mohli zaplatiti vyšší státní vydání a vysoké státní dluhy. Myslím, že potom už nestačí míti na to jen politický klíč, nýbrž že bude potřebí míti na to klíč také hospodářský. Uvažme jenom, že již dnes je celkem nejen hospodářství státní, nýbrž i hospodářství národní zatíženo 200 miliardami Kč dluhů, což znamená 10 miliard úroků, totéž co představuje rozpočet státní správy. Kdybychom se nesnažili na druhé straně také snižovati břemena, jak se o to ostatně musel pokusiti i sám ministr financí konsolidací státního dluhu, snížením úrokové míry státních dluhů na 3 1/2% až 4%, nemůžeme namluviti československému občanovi, že vyrovnáme státní rozpočet, i kdybychom vymýšleli stále nové daně. Naším největším úkolem bude, abychom poplatníkovi umožnili zaplatiti tyto daně. A tu si vlastně musíme říci, že to nebude úkol lehký, že budeme mnohdy muset i revidovat svoji politiku, kterou jsme dělali po převratě a která se nám všem snad líbila. Vždyť i vůdce lidové fronty, když se dělaly veliké sociální reformy ve Francii, řekl: a nyní si od těchto reforem musíme na čas odpočinouti. Jsem přesvědčen, že revise čeká i na československou politiku. Nebylo by správné, kdybychom si ze sociální politiky udělali cíl, neboť to má býti vlastně jenom prostředek k zlepšení života občana. Nebylo by správné, kdybychom se starali o šťastný konec člověka a nedbali o jeho šťastný život a ztrpčovali mu a ztěžovali život. To také znamená, že k našim stanoviskům si musíme říci otevřeně pravdu beze vší demagogie a neobviňovati se, zda je někdo reakční nebo pokrokový. Jistě přejeme všem slušné ceny, slušné platy i mzdy, poněvadž víme, že je to také základem naši politiky, neboť chceme za slušné ceny prodati svoje výrobky. V tom směru, myslím, nebude mezi námi sporu, a řízené hospodářství, které je zde tak často kritisováno, je také jenom prostředkem a ne cílem, jak by rádi mnozí nám imputovali. Bohužel situace je taková, že budeme muset se solidárně děliti o hospodářské zdroje, abychom překonali tuto těžkou dobu. Bylo by také nesprávné, kdyby nás někdo podezíral z toho, že nepřejeme rozvoji čsl. průmyslu, že mu zabraňujeme nebo znemožňujeme export. Ba naopak dochází k potvrzení naší these, která spočívala v tom, že hned při začátku krise jsme doporučovali, aby náš stát se přiklonil k politice sterlingového bloku. Dnes z vývoje našeho exportu vidíme, jak anglosaský svět se stává naším nejlepším odběratelem, jak naproti tomu klesá odbyt zboží rakousko-německé skupiny z pochopitelných důvodů, jak z 10 miliard klesá vývoz do rakousko-německé skupiny na 4 miliardy, jak naproti tomu vývoz do anglosaské skupiny stoupl skoro na miliardy, a nyní za posledních 10 měsíců na 2.180 mil. Kč. Bohužel jsme promeškali vhodnou dobu, když jsme se mohli odkloniti od tohoto hospodářského systému. Ale musíme ještě nyní hleděti zachrániti, co se dá. Konstatuji, že není konec jmenovitě bojům, jak se již několikrát říkalo, naopak stojíme před novými měnovými zápasy, kde měna je používána jako hospodářský instrument k vyřazení ze světových trhů. Onen velký zápas mezi Italií, Amerikou a Japonskem, který se odehrává, vede se nejen pomocí koulí, nýbrž také pomocí kulí, jimiž jsou peníze, kdy různými měnovými operacemi hledí každý získati část velkých asijských odbytišť. A my zemědělci budeme podporovati každou snahu, aby nám obchodník, živnostník a průmyslník pomohl platiti daně, když bude míti dobrý odbyt svého zboží, aby nám je pomohl platiti živnostník i dělník, když bude míti dobrý příjem a bude konsumovati a platiti daně spotřební. (Potlesk.)

Myslím, že by bylo zbytečné a netaktické v dnešní době vylučovati kohokoli ze spolupráce. Bylo by jistě velmi dobrou oslavou 20 let jubilea, kdyby také oposiční strany v tomto směru se přihlásily ke spolupráci, ale také ke spoluodpovědnosti. Není správné, když se věnuje více pozornosti tomu, která strana je nejsilnější a zda její vliv odpovídá počtu odevzdaných hlasů. Tato perioda, slavná sněmovno, je už za námi. Doba ideologických a stranických zápasů minula. Dnes máme dobu, kdy se musí a bude jednati o existenci našeho státu a o existenci nás všech. Je jenom jediné heslo, které nám může umožniti, abychom překonali tyto doby: společný cíl; buďto všichni společně prohrajeme, anebo všichni společně vyhrajeme. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášena pí. posl. Machačová-Dostálová. Dávám jí slovo.

Posl. Machačová-Dostálová: Tak jako celá úhrada státního rozpočtu je převážně řešena na účet širokých lidových vrstev, tak také osnova o nové dani z umělých tuků je tímto duchem prodchnuta. I ona se stará především o to, jak desítky milionů, které mají býti zachráněny pro boháče, vyloviti z kapes těch nejchudších.

Zdanění margarinu a ostatních umělých jedlých tuků je odstupňováno tak, že z nejlepšího druhu jedlých tuků se bude vybírati daň 2 Kč za 1 kg, z dalších druhů 1.80 Kč a 80 hal. V tom, že zavedená daň má býti převalena jen a jen na drobný lid, mluví sama důvodová zpráva, kde se říká (čte):

"Touto osnovou činí se současně opatření, že toliko ceny nejlevnějších druhů umělých jedlých tuků (umělé sádlo) nesmí býti zvýšeny; u ostatních druhů umělých tuků jedlých (jedlé mastné oleje, margarin) mohou býti ceny zvýšeny nejvýše o částky, o které byla daň u těchto druhů touto osnovou zákona zvýšena."

Výrobcům margarinu se zde říká přímo, že zvýšenou daň nebudou platiti oni, nýbrž že ji musí zaplatiti drobní konsumenti. Pokud jde o umělé sádlo, na nějž se zdražení vztahovati nemá, ptáme se, kdo donutí výrobce margarinu, aby vyráběli toto umělé sádlo, po kterém je největší poptávka se strany nejchudšího obyvatelstva republiky, které už dnes se v pražských obchodech nedostává. Je třeba viděti, že zvýšením ceny margarinu sahá se na tuk těch nejchudších. Ti, kdož mastí margarinem, nečiní tak ze žádného luxusu, ale byli k tomu přinuceni svou těžkou hospodářskou situací. Každá hospodyně, kdyby měla voliti mezi máslem a margarinem, sáhne rozhodně raději po másle. Sahá-li však po margarinu, činí tak proto, že margarin je levnější. Není proto třeba podceňovati naše hospodyně, jakoby neznaly hodnotu másla, ale nejlepší propagací pro odbyt másla bylo by snížení jeho ceny alespoň na tu cenu, za jakou se posílá do fašistického Německa.

Přičítá-li se vina na poklesu spotřeby másla a vepřového sádla zvýšené výrobě umělých jedlých tuků, není možno s tímto názorem souhlasiti, neboť při zvýšeném počtu nezaměstnaných a při poklesu mezd hluboko pod existenční minimum klesá spotřeba všech životních potřeb, masa, mouky, chleba, cukru, tabáku i piva. Ostatně je možno pozorovati zvýšený odbyt jedině u umělého sádla, a to pouze u jeho nejlacinějších druhů, které konsumovány jsou nejchudšími vrstvami obyvatelstva, které, žel, dnes nepřicházejí v úvahu při spotřebě drahého másla a sádla.

Všechny statistiky ukazují, že máslo a sádlo i umělé tuky konsumují se v dělnických rodinách asi v tomto procentu: máslo 20%, sádlo 30% a umělé tuky 50%. Vezmeme-li však v úvahu veškeré obyvatelstvo naší republiky, zjistíme, že v r. 1936 na osobu za rok činila spotřeba umělých jedlých tuků 4 1/2 kg. Tato spotřeba je úžasně nízká a je daleko nižší nežli v jiných zemích. Tak v Dánsku činí spotřeba ročně na osobu 20.4 kg, v Norsku 18˙1 kg, v Holandsku 12.08 kg, ve Velké Britanii 4.9 kg, v Německu 6.8 kg. Tato tabulka ukazuje, že Československo je mezi těmi zeměmi, kde spotřeba umělých tuků je nejmenší. Nová daň na tuky měla by proto jen jeden následek: Snížila by ještě více životní úroveň našeho lidu. Není-li tu možnost, aby se rodiny dostatečně zásobily tuky přírodními, musí míti aspoň možnost nákupu umělých tuků, které nesmí býti zdraženy.

Tato daň má vynésti podle osnovy 66,150.000 Kč. My, jako komunisté, jsme přesvědčeni, že není třeba převalovati ji na drobný lid. Výrobní cena margarinu nejpřednější kvality činí včetně daně 4.60 Kč za 1 kg, a počítáme-li, že výrobci dodávají margarin maloobchodníkům kg za 8, nejvýše 9 Kč, znamená to jen při kontingentu 6.500 vagonů čistý zisk 150 až 200 mil. Kč.

Podle našeho názoru - a ten sdílí s námi nejen 1 mil. našich voličů, nýbrž většina obyvatelstva Československa - měli by potřebnou částku zaplatiti výrobci margarinu, i když se tomu dnes vzpírají, neboť v demokratickém státě nemá a nesmí býti terorisována obrovská většina lidu mizivou částí výrobců margarinu.

Pokud jde o nezaměstnané, jejich spotřeba tuků je pranepatrná. Ti jsou ze spotřeby tuků téměř vyřazeni. Těch 300.000 nezaměstnaných dělníků representuje v Československu při nejmenším cifru 900.000 hladovějících lidí. Jsou mezi nimi ženy a jsou mezi nimi také děti, které trpí podvýživou. To není, pánové, jenom tak, že v Československu je více rakví nežli kolébek. Za jediný rok bylo zjištěno u nás 50.000 matek, které neměly pro narozené dítě ani na to nejnutnější. Neměly peněz na dětské prádélko, ani na mléko, ani na zaplacení porodní asistentky. A k dovršení všeho vláda snížila položku na nezaměstnané ve státním rozpočtu na rok 1938 o celých 250 mil. Kč. Snížení bylo odůvodňováno zmenšením počtu nezaměstnaných dělníků. Avšak už dnes se vidí, že počet nezaměstnaných den ze dne rapidně stoupá. Jenom za měsíc listopad stoupl počet nezaměstnaných o 41%, t. j. o 3.000 lidí denně.

Nezaměstnaní dělníci, pokud pracovali více než polovinu sezony, t. j. více než 3 měsíce v roce, jsou zbavováni nároku na státní stravovací akci s poukazem, že sezonní dělníci nebyli nikdy podporováni. Nepočítá se úmyslně s tím, jaký byl výdělek sezonního dělníka dříve a jaký je za doby krise. Stejně tak nebrala vláda v úvahu fakt, že v předkrisových letech pracovali sezonní dělníci nejméně 9 měsíců v roce, že pracovali v zimních měsících ještě v lesích, lámali led, odstraňovali sníh a pod., při čemž ceny životních potřeb nebyly ani zdaleka tak vysoké, jako jsou dnes.

Výdělek sezonního dělníka - a za sezonní jsou, prosím, považováni všichni, i kvalifikovaní kováci, jakmile byli nuceni v důsledku nedostatku práce ve vlastním oboru přijmouti práci sezonní - není vyšší nežli 80 až 100 Kč týdně. Máme dokonce případy, že dělnice, která se stará o 15letého syna bez práce a o muže invalidu, jehož rentu 15 Kč měsíčně si ponechává obec Č. Budějovice na činži, pracovala 5 měsíců na velkostatku za mzdu 1 Kč na hodinu a státní stravovací lístky jí byly odňaty s odůvodněním, že ze mzdy 8 Kč denně měla si ušetřiti tolik, aby mohla i s rodinou býti živa celých 12 měsíců v roce.

Mluvím-li jménem své strany, mluvím jménem desetitisíc zubožených žen nezaměstnaných dělníků a zoufalých matek, které žádají, aby byla opatřena práce za řádný plat všem nezaměstnaným dělníkům, a pro ty, kterým práce opatřena býti nemůže, žádáme řádné podpory ode dne, kdy muž či žena práci ztratili. Bylo by jen lidské a nejvýš spravedlivé, dáti také těmto ženám možnost, aby mohly mastit, třeba tuky umělými. Vždyť jedinou potravou horských krajů na Šumavě je kyselo, jíška do polévky se dělá na soli, jako za nejhorších válečných let, a mléko se kupuje jen odstředěné, a to pouze pro ty nejmenší. To všechno zná velmi dobře také p. posl. Beran. Dodnes vzpomínají nezaměstnaní na Strakonicku na jeho sliby před volbami do obcí. Tehdy sliboval nezaměstnaným teplé svetry, mouku, brambory, slaninu a jiné věci. Své sliby ovšem nedodržel, a tak dodnes čekají nezaměstnaní na jejich splnění.

Vzhledem k těžkým poměrům, v nichž žijí tito nezaměstnaní dělníci, činím dotaz na p. předsedu vlády, co bude letošního roku s nouzovou vánoční výpomocí pro nezaměstnané. Dnes je 16. prosince, svátky jsou za 8 dní, a nezaměstnaní dosud nic nedostali. Loňského roku dostávali již v tuto dobu nezaměstnaní dělníci ženatí 3 kg margarinu, svobodní půl kg a ještě řadu jiných životních potřeb, zatím co letošního roku nedostali nezaměstnaní až dosud nic. Je třeba mysliti také na to, že život nezaměstnaných dělníků je trpký po celý rok a že tuto křivdu na nich páchanou budou dvojnásobně pociťovati o vánočních svátcích. Je nejvyšší čas začíti s příděly potravin, nechceme-li, aby se nezaměstnaní se svými rodinami cítili o svátcích vydáni úplně na pospas největšímu nepříteli, jakým je hlad. Nezaměstnaní se domnívají, že je tu jen jedna vláda, a tu činí za svůj život také odpovědnou. Mluví-li se u nás o spravedlivém rozdělení břemen, pak to znamená zatížiti spravedlivým břemenem milionové podniky.

A podívejme se, jak vypadá u nás domácnost zaměstnaných dělníků. Z celkového počtu 2,397.528 pojištěnců je 67% těch, kteří dnes musí tak šetrně a skromně žít, že je mnohdy až k nevíře, jaké rozpočtové zázraky dělají ženy hospodyně. Průměrná dělnická mzda není vyšší než 90 Kč týdně. Mezi nimi jsou však ženy, jejichž výdělek se pohybuje od 40 do 70 Kč týdně. Když je v takové dělnické rodině 5 až 6 krků k nasycení a jen jediný výdělek, z kterého je třeba zaplatiti činži, opatřiti šaty a obuv, palivo, světlo a všechno potřebné k uhájení holého života, pak není divu, chce-li dělnická matka dětem přilepšit, že jim koupí margarin místo másla. A jestliže se pánové z agrární strany domnívají, že těch 67% špatně placených dělníků donutí kupovat drahé máslo a sádlo při tak nepatrném výdělku, pak se ohromně mýlí.

Uvažujte o tom, jak vypadá rozpočet dělnické domácnosti. Požádala jsem několik dělnic, aby mi napsaly, jak vypadá jejich týdenní nákup, a uvádím jeden z nich. Týdenní příjem je 90 Kč. Činže činí 14˙60 Kč, mléko 10.50 Kč, uhlí a dříví 6 Kč, žitná káva 2 Kč, chléb

21 Kč, brambory 8.40 Kč, 1 1/2 kg mouky 4.20 Kč, 1 kg cukru 6.30 Kč, půl kg margarinu 6.40 Kč, zelenina 0.50 Kč, luštěniny 3 Kč, petrolej 1.80 Kč, sůl 1.20 Kč, mýdlo a soda 2.60 Kč, čtvrt kg krupice 0.80 Kč, sirky 0˙30 Kč a koření 0.40 Kč. Celkem 90 Kč. Tak vypadá týdenní rozpočet pětičlenné dělnické rodiny. Jak je možno srovnati to se zjištěním Státního statistického úřadu, který na základě bedlivého lékařského zkoumání uvádí, že pro 4člennou rodinu pouze na výživu je potřebí 150 Kč týdně, nemá-li tato podlehnouti podvýživě? Prostě trpělivost lidu nelze napínati do nekonečna. Vždyť tu nejde jen o zvýšení ceny umělých tuků. I ceny ostatních životních potřeb v posledních letech neustále stoupají, zatím co mzdy v době zvýšené konjunktury zůstaly na krisové úrovni. Zde již nejde jen o 900.000 nezaměstnaných, zde jde o miliony lidí, kteří budou postiženi.