Druhé, čo chcem konštatovať, je následovné: Už svojho času predchodzí zákon stanovil skrovne síce, ale preca len určitú možnosť v tej ináč nemožnej metode, aby výrobca vína mohol spotrebiť aspoň 200 litrov pre vlastnú potrebu.

Slávna snemovňa, boli sme častými svedkami, akým nemožným spôsobom vykladaly naše finančné orgány tento zákon a koľko nepríjemností, koľko horkostí vyplynulo z toho, že ani tých 200 litrov ten producent, ten drobný, malý výrobca - veď vyše 87% vinohradníkov sú drobní zemedelci, drobní vinohradníci - si nemohol užiť doma bez toho, že by mu do toho neboly strkaly finančné orgány svoj nos.

Konečne sa nám podarilo docieliť, aby v tejto veci bolo jasno a aby konečne vedela i finančná správa, ale aj ten drobný výrobca, že do výšky aspoň 200 litrov vína môže užiť tak, ako to víno mu Pán Boh požehnáva.

Keď budeme hlasovať za túto osnovu, súčasne prehlašujeme, že v tejto otázke výroby vína a vinohradníctva, menovite špecielne na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi, ale aj na Morave a v Čechách, budeme sa starať o to, aby sa ono uplatnilo tak, ako si zaslúži, aby sa ono uplatnilo tak, ako je ono vzácne. Lebo týmto spôsobom nie že naša vláda, menovite ministerstvo financií, nechráni - nehovorím o tom, že nepodporuje - ale nechráni výrobu nášho čistého, dobrého, hovorím, v určitom ohľade na svetovej úrovni sa pohybujúceho vína, ba naopak, otvára rok čo rok dvere dokorán pančovaniu, falšovaniu a ničeniu jeho dobrého mena. Proti tomu čo najrozhodnejšie protestujeme, aby toto finančná správa i naďalej takto praktikovala, lebo tým sa kompromituje drobný vinohradník na Slovensku a Podkarpatskej Rusi a vypadá v historických zemiach, kde má jediný odbyt, ako nestatočný a neporiadny, ačpráve je v tom chudák vôbec nevinný, žiadnu vinu na tom nenesie, nesie za to vinu naša verejná správa, ktorá nemá smyslu a pochopenia pre naše vinohradníctvo a pre výrobu nášho vína, ačpráve ono by ho zaslúžilo už i preto, poneváč je to odvetvie výroby, kde žiadne stroje neplatia, kde prichádza v úvahu dovedný a láskyplný zemedelec a Boh so svojím požehnaním a svojou ochrannou starostlivosťou.

Slávna snemovňa, dovolil by som si pri tejto príležitosti poukázať ešte aj na iný moment pri tom. Keď sa vytvárala základna pre vyrubovanie a ustálenie dane z vína, vtedy producent predával svoje víno za 10 až 14 Kč. Vtedy tá daň činila 80 halierov. Dnes, keď to víno predáva za 1 Kč 50 hal., resp. maximum 4 Kč, tá daň sa zvyšuje skoro o 400 až 500%. Producent, ktorý sotva dostane za 1 liter vína 3 Kč, dosiahne-li, má-li tu ambíciu, aby vyrábal víno čím kvalitnejšie, sa vystavuje tomu nebezpečenstvu, že tam, kde on môže predať liter vína za 3.50 Kč, bude povinný platiť daň za 3.60 Kč. Takto sa povzbudzuje ambícia naších drobných výrobcov, aby hľadeli vyrobiť čo najkvalitnejšie, čo najlepšie, čo najsúcnejšie víno v Československej republike. Je to systém, je to sústava, ktorá opravdu nemá svojho príkladu na svete.

Ale, slávna snemovňa, je tu ešte závažnejšia otázka, ktorá sa týka umelých tukov a ich výroby. Môžem prvne povedať, že toľko kontrastov, toľko kontradikcií, toľko rozporov, koľko sa objavilo okolo otázky výroby umelých tukov, toľko, hádam, ešte žiadna predloha vládna v tejto snemovni nezažila. Aký je vývoj výroby umelých tukov v našej republike, dovolím si ukázať na základe vecných štatistických dát:

V r. 1927 množstvo vyrobených umelých tukov činilo 2052 vagonov, v r. 1936 už 7520 vagonov. Je to viac než trojnásobné. Pýtam sa: Vzrastlo obyvateľstvo republiky Československej od r. 1927 do konca roku 1936 trojnásobne? Prejavila sa potreba umelých tukov v republike následkom populácie vyššia o 300%? Nepochopiteľný vývoj. Na jednu osobu pripadlo v r. 1927 v republike priemerne poldruha kilogramu, v r. 1936 už 5 kg. Táto politika, jestli by mala ísť touto cestou, tá nás, slávna snemovňa, privedie k veľmi špatným koncom. A síce prečo? Podívajme sa na túto otázku jednak s nášho hľadiska národohospodárskeho, podívajme sa na ňu s hľadiska nášho vývozu a dovozu, s hľadiska nášho devízového hospodárenia a konečne podívajme sa na ňu s hľadiska sociálneho, domáceho a s hľadiska zahranično-politického.

Slávna snemovňa! Prosím, ráčte si všimnúť nasledovných údajov. My sme doviezli v r. 1936 z Britskej Indie za 224 mil. Kč surovín pre výrobu umelých tukov. Z nižnozemskej Indie sme doviezli v r. 1936 za 126 mil. Kč surovín pre výrobu umelých tukov. (Posl. Vallo: A koľko sa vyviezlo masla z Československa, pán kolega?) Pán kolega, to je vysvedčenie chudoby vašej politiky, že maslo vyvážame a dovážame suroviny z pod rúk afrických otrokov. Staviate tu proti výrobe a proti práci československého zemedelca prácu černocha-otroka. V tom je ostuda celej tejto veci.

Z britskej rovníkovej západnej Afriky doivezli sme za 32 mil. Kč surovín pre výrobu umelých tukov. Z portugalskej západnej a východnej Afriky od černochov, od najvýznačnejších kapitalistov-špekulantov, ktorí držia ešte otrokov, dovážame suroviny, aby konkurovaly nášmu chudobnému horskému zemedelskému ľudu, ktorý už nie je v stave splniť povinnosti, ktoré sa mu ukladajú. Britské Malajsko dodalo nám za 6 mil. Kč surovín pre výrobu umelých tukov.

Slávna snemovňa, ja o týchto veciach otvorene hovorím preto, poneváč mám súčasne na mysli, koľko práce československého robotníctva sme vyviezli do týchto štátov. Čo utržil náš delník, náš zemedelec v týchto štátoch, v týchto oblastiach svetových, kde pracuje otrok-černoch. (Posl. Stejskal: Kampak nás dovedla vaše autarkie!) Slávna snemovňa, jestli toto je politika československého vývozu, na ktorom v prvom rade má mať záujem československý továrnický robotník, no tak dovoľte, potom prestáva všetok zdravý rozum. (Výkřiky.)

Ale, slávna snemovňa, je tu ešte aj iný fakt, je tu ešte jedna okolnosť, ktorú si pokladám ako zástupca zemedelského ľudu v tomto štáte za povinnosť priklincovať. Slávna snemovňa, povedzme si to tak trošičku, ako vo skutočnosti to je. Ono sa škomralo, kde tam i nadávalo na t. zv. extra zahranično-politickú líniu agrárnej strany. Ale teraz, keď naše mierové snahy vyžadovaly a donútily i ministra zahraničných vecí, aby sa dožadoval toho, aby v tejto osnove bolo ponechané ustanovenie o oných percentách miešania domáceho sádla, a keď ministerstvo zahraničia predložilo túto svoju požiadavku písomne, keď sa tejto požiadavky, tohoto oprávneného nároku ministerstva zahraničných vecí ujala v rozpočtovom výbore agrárna strana, čo sa stalo? Všetky politické strany, ktoré vytýkajú agrárnej strane, že má nejakú extra zahranično-politickú líniu, naraz utiekly od svojej línie. (Výkřiky.)

Slávna snemovňa, teraz konzument, výroba umelých tukov a produkcia drobného hospodárskeho zemedelca. (Výkřiky.) - Pán kolega, viete, čo stojí dnes jedna krava v Bardejove? 200 Kč! Čo chcete ešte na tom zemedelcovi? (Výkřiky.) Slávna snemovňa, nám tých 300 vagonov sádla, ktoré sa miešaly do umelého tuku, bude chýbať i pre našu zahranično-politickú líniu. Lebo buďto robíme otvorene malodohodovú politiku a potom z toho musia byť vyvodené konsekvencie, alebo robíme len teoreticky a doktrinárssky takú politiku, ale keď ide o prax, tak tam tá vaša línia zluháva. (Výkřiky.) Ale, slávna snemovňa, ja som sa dotkol otázky oných percentov miešania domáceho prirodzeného sádla do výroby umelých tukov. A teraz dovoľte mi jednu jedinú poznámku. Agrárna strana mala stoprocentnú dôveru k vláde a chcela jej dať zmocnenie, aby užila oného ustanovenia tak, ako to vyžaduje záujem našej zahraničnej politiky a našej republiky. Prosím, tým chcela, aby toto ustanovenie tam ostalo preto, že vláda ho môže potrebovať. Slávna snemovňa, poldruhamiliardový obrat so Spojenými štátmi severoamerickými, myslím, že nie je ľahostajný ani pre zástupcov delníctva. My prehlašujeme, že pre nás je to veľmi dôležitou otázkou. Ja som zvedavý, jak odstránite oné ťažkosti a prekážky, až bude postavený minister zahraničia pred úkol dojednať so Spojenými štátmi americkými obchodnú dohodu, obchodnú smluvu.

Ale mimo toho my pojednávame osnovy zákonov, ktoré majú výslovný cieľ zaistiť a zabezpečovať samostatnosť a neodvislosť státu. Pýtam sa, slávna snemovňa, nedajbože, že by prišlo k tomu, aby skutočný válečný stav vás musel presvedčiť o tom, čo si my počneme so západnou Indiou a s Afrikou, čo si počneme s Malajskom, až by prišlo na to, že treba zásobiť armádu i obvvateľstvo v prípade války. Pomôže vám africký černoch? (Výkřiky.) Tu sa jedine na vlastného, statočného, usilovného, pracovitého a skromného zemedelca môžete opreť. Teda, keď sa pripravujete na mier i za cenu akýchkoľvek obetí, ja som zvedavý, koľko tých sŕdc budeme musieť organizovať, to České srdce, Slovenské srdce a Podkarpatoruské srdce sedliacke a roľnícke, aby sme neostali doma o hlade a aby sme mohli armádu zásobiť. Africký černoch vám nepomôže a nepomôže vám ani Malajec. (Výkřiky.) A tu zase zluhala ona politika, ktorá sa oduševňuje za vlasť, ktorá ohromne vlastenčí, ale keď sa treba podívať zoči-voči faktom, tak zluháva. (Výkřiky.) Slávna snemovňa, v politike umelých tukov tento kurs nedá sa udržať do nekonečna. Lebo k tomu nemôže mlčať zemedelec československého štátu.

Slávna snemovňa! Ja sa čudujem jednomu. Keby ste obrát li taktiku a povedali: My sa ohradzujeme proti tomu, aby veľké procento čsl. obyvateľstva bolo odkázané na umelé tuky, chceme, aby bol ten národ zdravý, a dožadujeme sa, aby sa stravoval prirodzenými tukmi, to by som chápal. (Výkřiky posl. Stejskala.) Ale, páni moji, horliť za to, aby sa čím viac umelých tukov dostalo československému robotníctvu, dovoľte, to ja nechápem. (Posl. Vallo: Prečo to sedliaci nerobia?) Sedliaci sú ochotni vykonať všetko, aby sa československý občan živil tukmi Bohom požehnanými a nie otrocky vyrobenými surovinami v podobe umelých tukov.

Slávna snemovňa! Bolo by veľmi dôležité poukázať na ďalšie možnosti p ríjmových prameňov na Slovensku. Tu sa obmedzujem len na krátke prehlásenie. Úplne súhlasim s kol. Jarossom z maďarskej opozičnej strany (Výkřiky.), a veľmi s ním súhlasim, keď tvrdí, že v rukách statkárov je 610.000 ha zeme, ale zo 64 % pracujúcich na pôde len 38 % sú vlastníkmi pôdy, kdežto 26 % sú bezzemkovia, chudáci, čeľaď a robotníci. Súhlasim s ním, je nezdravý stav toto nesociálne rozdelenie držby pôdy. Je treba to odčiniť. (Výkřiky.) Za druhé prehlašujem: Není zdravým stavom prepotencia veľkostatkov na Slovensku, naopak musí tu byť aspoň dostatočne zmiernené sobectvo veľkostatkárov a musí byť prikročené v tých odvetviach, ktoré patria drobnému človekovi, aby sme sa dostali skutočne k vyššej existenčnej základne drobného človeka. (Potlesk.) Je to pestovanie tabaku, ktoré patrí drobnému človeku, výroba zeleniny, ktorá patrí drobnému zemedelcovi, výroba papriky patrí drobnému človeku, ovocinárstvo, hodvábnictvo, vinárstvo tiež patrí drobnému človeku a my sa budeme starať ... (Výkřiky posl. Vallo.)... vy ste tuná nadarmo v tejto snemovni, vy ste najväčšími škodcami chudobných ľudí na Slovensku. (Posl. Vallo: Čo ste sľubovali pred voľbami?) Viete, čo ja mám? 3 1/2 jutra zeme! (Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Stunda (pokračuuje): Vidíte, akonáhle sa jedná o chudobu, tak ste hneď podráždení. (Výkřiky posl. Vallo.) Ja slúžim tomu drobnému človeku a nerečním v tejto snemovni ako vy. (Výkřiky posl. Vallo.) Vidíte, ako ste podráždení, akonáhle sa jedná o to, že sa má sobrať veľkostatkárom a dať chudobe. (Výkřiky posl. Vallo.)

Slávna snemovňa, budeme za tieto úhradové predlohy hlasovať, budeme za ne hlasovať preto, lebo to od nás vyžaduje mier, bezpečnosť republiky a vlasť. Ale naše požiadavky, ktoré teraz len ohlašujeme, budeme sa snažiť postupne aj uplatňovať. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Synek.

Posl. Synek: Slavná sněmovno!

Osnova zákona o úsporných opatřeních personálních, kterou sněmovna projednává, vyvolává v řadách veřejných zaměstnanců roztrpčení a nevoli. Je to také zcela pochopitelné a přirozené. Zdrcující většina veřejných zaměstnanců žije v poměrech velmi těžkých. Téměř 100.000 státních zaměstnanců má roční příjem, který nepřesahuje 6000 Kč. Průměrný plat zaměstnance vlastní státní správy činí 14.220 Kč a průměrný plat podnikových zaměstnanců pouhých 12.180 Kč ročně. V těchto průměrech jsou ovšem započteny platy vysokých byrokratů a je pochopitelné, že takovým způsobem tyto průměry jsou zvyšovány. Ale již z těchto několika čísel je naprosto patrno a je možno si utvořiti úsudek o zoufalých poměrech, ve kterých státní zaměstnanci, resp. jejich zdrcující většina žije. Je těžko zavírati oči před těmito skutečnostmi a jest nemožno je popírati. Vláda musila to přiznati již v r. 1930. Tehdy právě pod tlakem svízelných poměrů státních zaměstnanců přiznala jim vánoční příspěvek ve formě 13. služného. Tento vánoční příspěvek byl ovšem vyplacen jen jedenkrát a potom v r. 1932 již přišel srážkový zákon. Poměry veřejných zaměstnanců znovu se katastrofálně zhoršily. Předseda vlády dr Hodža již v lednu a později v květnu letošního roku přiznal, že vinou poměrů - které pochopitelně zavinila vláda - státní a veřejní zaměstnanci dostali se do dluhů, a tehdy se zavázal, že se vláda bude zabývati otázkou oddlužení veřejných zaměstnanců. Každý rozumný člověk by čekal, že po takovémto prohlášení vláda odbourá platové srážky a úsporná opatření, která jsou příčinou, že státní zaměstnanci upadají do dluhů. Tyto srážky, zavedené v r. 1932 a 1933 s poukazem na hospodářskou krisi, byly již v době krise neodůvodněné a nespravedlivé. Představovaly vždy zvláštní, mimořádně vysoké zdanění jedné a při tom poměrně velmi špatně situované části obyvatelstva - zvláštní zdanění veřejných zaměstnanců. Byla to opatření veskrze reakční, neboť se stala tehdy signálem k všeobecnému útoku zaměstnavatelů na dělnické mzdy a k převalování důsledků krise na chudé. Krise byla zatím vystřídána konjunkturou, předseda vlády slíbil oddlužení státních zaměstnanců, koaliční strany, resp. jejich zástupci v říjnu t. r. se zavázali státním zaměstnancům a jejich organisacím, že budou jejich požadavky prosazovati ve vládě. Proto si veřejní zaměstnanci dělali naději, že koncem r. 1937 zmizí i srážky s platů i druhá úsporná opatření, a proto jsou dnes spravedlivě pobouřeni, že vláda a koaliční strany po všech těch slibech znovu přicházejí se srážkovým zákonem. Jakou těžkou ranou jsou pro veřejné zaměstnance úsporná opatření a jak svízelné jsou jejich poměry již samy o sobě, to jasně ukazují jednotlivé kategorie veřejných zaměstnanců.

Náš největší státní podnik, železnice, zaměstnává v dnešní době 145.000 zaměstnanců. S přibližně 100.000 pensisty tvoří armádu téměř 1/4 milionovou. 75% této 250.000 masy jsou podúředníci, zřízenci, pomocní zaměstnanci a smluvní dělníci. Jejich měsíční příjem se pohybuje od 350 Kč do 950 Kč. Tyto mizerné platové poměry železničářů zaviněny byly především platovým zákonem č. 103/1926 a vládním nařízením čís. 15/1927. Těmito vládními opatřeními v letech 1926 a 1927 byly příjmy aktivních železničářů zredukovány minimálně o dobrých 30 % a jejich pensijní nároky byly zhoršeny. To bylo již před krisí. V době krise přišla řada dalších opatření resortních. Kromě úsporných opatření podle zákona č. 204/1932 a podle vlád. nařízení čís. 252/1933 došlo k postupnému zdražení režijního uhlí, k zdražení režijních jízdenek, k masovému propouštění desetitisíců železničářů a v důsledku toho potom k stupňování pracovní doby až na 12 a někdy i více hodin denně a k stupňování výkonnosti.

To ještě nejsou daleko všechna úsporná opatření, jež byla vůči železničářům v době krise uplatněna. Některá z těchto opatření měla dočasný charakter a byla opět zrušena, o těch ani nemluvím. Ze zbylých, kromě těch, které jsem uvedl, jest třeba ještě ukázati na křivdu spáchanou na řadě veřejno-zaměstnaneckých kategorií vládním nařízením čís. 133 a 134/1934, jež konkretně na železnicích zbavila 30.000 železničářů nároků na příděl stejnokroje a zbývajícím jejich nároky podstatně omezila. Železničáři právem domáhají se toho, aby ve všech těchto případech křivdy na nich spáchané byly odčiněny.

Zvláště jest třeba pranýřovati pracovní poměry na železnicích. Ačkoli délka trati se od roku 1928 zvětšila a ačkoli počet dnes nakládaných a vykládaných vagonů při nejmenším dosahuje výše z r. 1928, přes to jsou všechny tyto práce dnes vykonávány personálem sníženým proti r. 1928 o 32.500 zaměstnanců. Aby se dosáhlo tohoto zázraku, musel býti výkon jednotlivých železničních zaměstnanců značně vystupňován. A poněvadž ani to nestačilo, sáhla správa železnic k druhému prostředku, k prodlužování pracovní doby. Výslovně zde konstatuji, že železniční správa hrubým způsobem porušuje zákon o 8hodinové době pracovní a že se tím dopouští neslýchané křivdy nejen na železničářích, nýbrž i na statisících našich nezaměstnaných spoluobčanů, kteří takovýmto způsobem jsou státním podnikem připravováni o chleba. Pracovní směny staničního, jízdného a strojního personálu byly v posledních letech prodlouženy tak, že místo 192 hodin za 28 dní, jak nařizuje zákon, činí dnes 210, 336 a více hodin. Také u neturnusových zaměstnanců byla pracovní doba prodloužena na 9 a více hodin.

Mimořádně vysoké prodloužení pracovní doby turnusových zaměstnanců dosaženo bylo protizákonnou eskamotáží, rozdělující jejich služební výkon na skutečný a na tak zv. pohotovost, která se do výkonu nezapočítává. K jakým koncům vede takovýmto způsobem prováděné prodlužování pracovní doby, to ukazuje případ košického ředitelství, kde strojní personál za 2 měsíce, od 6. srpna do 9. října t. r. vykázal ve službě odpracovaných 797 hodin u jednotlivého zaměstnance. To znamená, že jednotlivec odpracoval za tyto 2 měsíce o 413 hodin více, než připouští zákon o 8 hodinové době pracovní. Prohlašujeme, že tento protizákonný postup na železnicích považujeme nadále za nemožný a neudržitelný, a dožadujeme se na vládě, aby zde zjednala nápravu.

Ze všech kategorií veřejných zaměstnanců denně se ozývají nářky a stížnosti na dosavadní systemisační úpravu. Ve všech oborech vlastní správy stejně jako u všech podnikových zaměstnanců se ukazují v tomto směru povážlivé zjevy. Všeobecným zjevem je malý a nedostatečný počet normovaných pragmatikálních míst a systemisace těchto míst jest v převážné míře provedena v nejnižších platových stupnicích. To má pochopitelně své důsledky. Podsystemisace odstranila téměř povyšování a jest proto věčným zdrojem nespokojenosti veřejných zaměstnanců a příčinou neustálého volání po resystemisaci. Nedostatečnou normalisací pragmatikálních míst jest brzděn postup provisorních zaměstnanců na definitivní místa. Čekací lhůta se ve většině případů prodlužuje na 14, 15 let a mnohdy ani po této době se nedostane zaměstnanec na místo definitivní. Jsou hromadné případy, že státní zaměstnanec po dlouhé době smluvní stane se zaměstnancem pomocným a v této funkci je každý fakticky doživotním čekatelem pragmatikálního místa. Ve všech odborech i ve všech podnicích závratně narůstají procenta vyjadřující počet pomocných a smluvních zaměstnanců, a tito zaměstnanci se marně domáhají svých práv. § 25 platového zákona stanovil sice čekatelskou dobu pro zřízence nejvýše 5letou, ale tento paragraf je postaven druhým paragrafem téhož zákona, a to §em 205, mimo účinnost a platový systém u nás se zařídil prozatím na provisorium, které trvá již plných 11 let a které u nás dalo vznik nové vrstvě státně-zaměstnanecké kategorie, t. z v. výpomocných zřízenců. Tato nová kategorie pomocných zaměstnanců má sice platovým zákonem zaručený nevypověditelný poměr a je postavena služebně s pragmatikálními zaměstnanci na roveň, ale její platové poměry jsou ve srovnání se zaměstnanci pragmatikálními daleko horší. Na železnicích je dnes pomocných a smluvních zaměstnanců s 5 až 15letou služební dobou daleko více než 60.000. 11 let uplynulo od přijetí platového zákona, který uložil vládě, aby tyto poměry upravila vládním nařízením, 11 let se zaměstnanci domáhají svého práva, a přes to nebylo jejich zákonným nárokům prozatím vyhověno.