Jsou stížnosti na úpadek rodinného života a vina se dává rozlukovému zákonu. Máme k němu kritické stanovisko, ale zásadně prohlašujeme, že pouhý zákon nezavinil úpadek, tak jako pouhý zákon nezjedná žádoucí nápravy. Rozluka manželství není z doby poválečné. Jiné církve znaly rozlučitelnost manželství dávno dříve. Na př. manželské právo židovské mělo vždy velmi snadnou rozluku manželství. Také manželství protestantů byla v dřívějších dobách rozlučitelná, a přece nelze říci, že by tato manželství byla horší nežli nerozlučitelná manželství katolíků. Zákon nedělá lidi a má-li manželství míti nějaký smysl, musí býti dobrovolné, nesmí býti nucené. Takové pravé manželství je vždycky nerozlučitelné a proto katolíci mohou i za dnešního stavu vésti své příslušníky k upevňování manželského svazku až k úplné a pravé nerozlučitelnosti. My se jejich dogmatu nijak nedotýkáme a jsme přesvědčeni, že jejich souhlas k projednávání rodinného práva, aby bylo pojato do občanského zákoníka, by mohl býti projeven, aniž by bylo dotčeno naše stanovisko, stejně jako oni mají své stanovisko, a že jistě by se našla cesta k ochraně těch, na nichž nám nejvíce záleží, totiž dětí. (Posl. Řičář: Souhlasíme!)

Sociálně-demokratické ženy sledují v těchto dobách zejména přípravu zákona o péči o mládež, jak na něm pracuje ministerstvo soc. péče, a volají k ženám ostatních politických stran, aby svou podporou přispěly, abychom se brzy dočkaly přijetí tohoto zákona. Dožadují se jeslí a mateřských škol nejen pro děti městské, nýbrž především pro děti na venkově. Zajištění republiky, které jest dnes v popředí všech našich zájmů, nebude jisté a trvalé, pokud nebude zajištěna mladá generace, dorůstající mládež, děti, i ti nejmenší, i kojenci.

Pokud nemáme jiných možností, chápeme se svépomocně úkolů na poli sociální péče, samy přikládáme ruku k dílu a hlásíme se ku práci v pevné víře, že cesta demokratické spolupráce nás přivede k řešení všech otázek a zabezpečení státní existence. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Lichner. Dávam mu slovo.

Posl. Lichner: Slávna snemovňa!

Včera bola táto miestnosť svedkom neslýchanej provokácie so strany posl. Sidora, proti ktorej provokácii protestovali všetci moji slovenskí predrečníci. Boli sme už takmer presvedčení, že zástupcovia slovenskej ľudovej strany Hlinkovej v parlamente chápajúci dobu vážne usmernili svoje prejavy do rámca štátotvornej opozície a že priamo štvavý tón protičeskej propagandy sa pozmenil na vecnú kritiku niektorých otázok, ktoré čakajú na vybavenie, alebo ktoré sa riešily nie práve šťastne pre Slovensko. K tomu ako strana opozičná má nielen právo, ale ja ako člen koalície prehlašujem a uznávam, že i povinnosť, pokiaľ táto kritika je vecná, podložená dôkazmi a pokiaľ spôsob kritiky nevyvoláva medzi našimi nepriateľmi radosť.

Nie je tajnosťou, že i my koaliční poslanci sa dívame na niektoré počiny a opatrenia pražskej byrokracie kriticky a že upozorňujeme patričné rezortné ministerstvá dôrazne, aby svojimi koľkoráz malichernými nesprávnymi opatreniami nerozbúrily celú slovenskú verejnosť a nedávaly priamo materiál pre autonomistickú propagandu. Tiež nie je tajnosťou, že my všetci sme nielen za zachovanie, ale za povznesenie slovenskej svojráznej národnej výchovy a slovenskej reči.

Prehlašujeme: My sme aspoň tak dobrí Slováci, ako tí najlepší Slováci z autonomistického tábora. Nechceme byť samozrejme takými Slovákmi - a tými nikdy nebudeme - ako sú niektorí, ktorí pri prevrate nevedeli, či sú vlastne Slovákmi, alebo ktorí boli internovaní v Terezíne, alebo ktorí sa prihlásili k svojej materinskej reči, len keď už boly mierové smluvy podpísané, alebo sú i takí, ktorí vyčkávali do tej doby v Budapešti, kým sa tieto mierové smluvy podpísaly. Takýmito - Slovákmi nechceme byť a ani sme neboli. Žiaľbohu, že i v radoch klubu poslancov slovenskej ľudovej strany sa nachodia niektorí takíto Slováci. Tí ovšem nemajú ani morálne oprávnenie, aby kritizovali to, co sa na Slovensku stalo do tej doby, kým sa oni spamätali. My tvrdíme, že nemajú morálne oprávnenie kritizovať tých, ktorí tento štát tvorili, ktorí za tento štát mreli. (Výborně! - Potlesk.)

Museli sme sa priamo hanbiť za to, čo tu bolo včera povedané posl. Sidorom. A kol. posl. Lukáč hneď v mene všetkých koaličných poslancov odsúdil obsah prejavu posl. Sidora.

Z prejavu posl. Sidora nás najviac zaráža stať o Tukovi. Každý roduverný a svoju vlasť milujúci Slovák považuje Tukovu otázku za skončenú a spravedlive vyriešenú. (Potlesk.) Pochybnosti v tomto má však iba pán posl. Sidor, ktorý nepriamym spôsobom prejavil svoju mienku, ako by Tuka trpel nevinne a nevinne bol odsúdený. Znehodnocoval tvrdenia svedkov, vyhlašoval tieto za lož a údajne tieto lživé svedectvá daly Tukovi 15 rokov. Nie je mi možné polemizovať o tejto otázke, myslím, že je to aj zbytočné. Pre mňa a každého roduverného Slováka je jasné: Tuku súdil náš nestranný súd, pojednávanie bolo verejné, bránil sa nielen on sám a pomocou advokátov, ale bránila ho celou svojou váhou i politická strana, strana slovenská ľudová Hlinkova, ktorá ho bránila nie ako strana opozičná, ale ako strana vládna.

Po takomto pokračování len zlomyseľní ľudia môžu mať pochybnosť o spravedlivom odsúdení Tukovom a prejavilo sa to i v samotnej ľudovej strane, keď z nej vystúpili tak zaslúžilí poprední činiteľia ako Juriga, Tománek a mnoho iných dobrých a uvedomelých Slovákov. Posl. Sidor považuje Tukov proces akoby umele vyvolaný jednotlivcami na Slovensku a policiou, potažne vtedajšími predstaviteľmi policie na Slovensku, a sťažuje si na spôsob počínania našich policajných úradov. Je to priamo naivnosť, ktorá zaráža. Podľa neho policia asi mala nechať celú vec spať len preto, že Tuka bol členom autonomnej strany. Divný názor! My sme iného názoru. Povinnosťou nielen policie, ale každého mravne založeného občana je hájiť poriadok doma a bezpečnosť štátu na vonok. Žiaľbohu túto povinnosť v čase procesu a vyšetrovania nekonala ľudová strana ani jej časopisy, ale naopak do poslednej chvíle, ba i po rozsudku a niekedy i dnes držala a podporovala tohoto vlastizradcu. Mohla to robiť nie preto, že na Slovensku bol prísny klímovsko-slavíčkovský policajný režim, ale preto, že tento režim nebol prísny a že sa zneužívala priamo demokracia a že strana sama v tej dobe bola vo vláde.

Ja by som pánu posl. Sidorovi nedoprial, aby v tomto postoji a v tomto samom položení a tiež i celá jeho strana sa octla v niektorom inom štáte a trebárs i v štáte ním zbožňovanom. Nedoprial by som mu to preto, lebo osobne mu nič zlého priať nechcem. Dnes je však isté, že je otázka, či by vôbec mohol tak hovoriť a či by sa vôbec mohol v takomto štáte voľne pohybovať. Sidorovi neide o pravdu, jemu ide o to, aby mohol občas vzrušiť našu verejnosť, aby mohol priniesť trpkosť a rozhorčenie medzi Čechov a Slovákov. Rozdvojovať, znepriateliť, toto je, zdá sa, myšlienkou Sidorovou.

Nielen ja a ostatní koaliční poslanci, ale i statoční a roduverní poslanci ľudovej strany, nie menej i sám Sidor je presvedčený o tom, že takéto počínanie je na škodu nielen štátu, ale je i na škodu samého slovenského národa. Prečo to tedy Sidor robí? Na toto od neho správnu odpoveď nedostaneme. Ale kto uvažuje a rozmýšľa, ten si to domysleť môže. Spomínať zkreslene a v mnohom nepravdive veci poprevratové tomuto úkolu Sidorovmu nasvedčujú. Žiaden prevrat, žiadna revolúcia na svete nebola prevedená bez určitých výstrelkov revolučných. My sme pomerne prežili túto zmenu ľahko a bez vážnejších otrasov; a tu sa vyskytuje otázka, čo tomu bolo na príčine. Jedna z príčin bol náš zahraničný odboj, druhá príčina bola pripravený domáci odboj v historických zemiach. Na Slovensku to bolo však ináč. Tam prípravu robilo len niekoľko ľudí a okrem opory v uvedomelom ľude slovenskom nemali opory nikde. Úrady, školy, okrem niekoľko cirkevných, boly úplne v rukách ľudí oddaných myšlienke maďarskej, takže keď přišiel prevrat, nebolo úradníkov, nebolo odborníkov. Veľká časť utiekla do Maďarska, niektorí nechceli složiť prísahu novému štátu, niektorí zase složili prísahu štátu a títo, ktorí složili prísahu, zostali tu bez rozdielu politického alebo národnostného vyznania.

A keď už posl. Sidor prejavuje nespokojnosť s prílivom českých úradníkov na Slovensko počas prevratu, mal by nám zároveň povedať, kým by bol zaplňoval uprázdnené miesta v úradoch, na školách a hlavne na školách stredných. Či by mu bolo bývalo milšie, aby ďalej ostal ten stav tak ako za Maďarska? Či títo na Slovensko došlí ľudia neprispeli v mnohom ohľade k tomu, že prevrat bol pomerne tak hladký? Či títo ľudia nebudovali od základu naše úrady, školy, železnice, pošty atď.? Či títo, v tak ťažkých chvíľach obeti prinášajúci českí ľudia majú byť takto odmeňovaní a znevažovaní? Či sa p. Sidorovi nepohne svedomie ani teraz, keď potrebujeme naprostú svornosť a jednotu? Sidor prináša miesto vďaky nenávisť a zlobu a túto nenávisť bez studu i v svojom včerajšom prejave náležite uplatnil, keď uvádza, že pod ochranou vojska nehodní synovia českého národa stvárali orgie na Slovensku. To je výrok, ktorý je nedôstojný človeka-inteligenta a nedôstojný človeka vôbec.

Ja sa pýtam: Nuž, či boli všetci nehodní? Podľa slov Sidorových možno to len tak posudzovať. Netajme sa tým, a toho sú si vedomí i v historických zemiach, že prišli na Slovensko i ľudia, ktorí sa neosvedčili a ktorí českému národu i ostudu spôsobili. Ale týchto bolo pomerne málo a omluviteľné je to hlavne tým, že následkom veľkej potreby na Slovensku nebolo možno robiť nejaký veľký výber. Revolúcia prináša i stinné stránky jej prevedenia, ale tieto v našom prípade nie sú také, aby sa za 20 rokov na ne zabudnúť nemohlo. K vôli niekoľko pomýlených ľudí má byť i tvorčia práca veľmi mnoho dobrých českých ľudí znevažovaná? Bol by to veľký nevďak slovenského národa, ktorý by mohol mať i nezdravé následky. A keď Sidor tento nevďak prejavoval z parlamentnej tribúny, robil to za svoju osobu a prípadne niekoľkých svojich bližších, ale nemal oprávnenie hovoriť v mene celého slovenského národa. Som presvedčený o tom, že s prejavom Sidora nesúhlasí veľká väčšina slovenského národa, ba že nesúhlasí ani zdravo smýšľajúca značná čiastka privržencov slovenskej ľudovej strany Hlinkovej.

Ohradzujeme sa čo najrozhodnejšie proti tej mylnej domnienke niektorých členov slovenskej ľudovej strany Hlinkovej, ako by v mene slovenského národa mala oprávnenie hovoriť len slovenská ľudová strana Hlinkova. Považujeme toto za naivnú nafúkanosť a rozpínavosť.

Posl. Sidor podopiera svoju tézu niekoľkými prejavmi zahraničných Slovákov a Čechov a odvoláva sa i na náš časopis legionársky "Slovenské hlasy" z Ruska. Nevidím nič takého v týchto prejavoch, čo by sa protivilo počínaniu terajšej vlády voči Slovensku. Nemožno však takéto prejavy brať za záväzky pre národ, ktorý si o svojej forme vládnutia rozhodol doma sám. Ale pánu Sidorovi by malo byť poučením, že ani Markovič, ani Jesenský, ani Hurban, na ktorých sa odvolával, nesdieľajú politiku slovenskej ľudovej strany, ba môžeme povedať, že všetci vedúci Slováci zahraničného odboja politiku hlásanú Sidorom odsudzujú. A keď sa Sidor takto často odvoláva na náš zahraničný odboj, nech tiež posúdi nestranne, ako sa tento odboj ťažko rodil hlavne medzi zajatými Slovákmi v Rusku. O tom by mohol Sidorovi hodne povedať jeho klubový kolega Schwarz, veď skúsil to sám osobne.

Neslýchane klamný je názor, alebo skorej domnienka Sidorova, akoby idea autonomie Slovenska bola spojila Slovákov a Čechov a idea táto vytvorila Československú republiku. Československú republiku stvorila idea československá. (Tak jest! - Potlesk.) A jedine táto idea udrží tento štát v budúcnosti a kto zabije túto ideu, zabije aj štát. (Potlesk.) My, ktorí sme brali účasť na zahraničnom odboji, môžeme hlásať len túto ideu a presvedčení sme, že tejto idey sa pridŕža aj veľká väčšina slovenského národa. Ja považujem jednotu československej štátnosti, pri ponechaní svojráznosti oboch štátnych jazykov, za neodlučiteľnú súčiastku Československej republiky, a kto proti tejto jednote pracuje, bojuje, podlamuje súčasne základy nášho štátu, našej Československej republiky. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): K tejto kultúrnej a sociálnej časti podrobnej rozpravy o štátnom rozpočte a finančnom zákone nie je už nikto prihlásený, rozprava o tejto časti je skončená.

Pristúpime tedy ku tretej časti podrobnej rozpravy, to je k časti hospodárskej, dopravnej a finančnej, v ktorej sú obsažené:

Zo skupiny I. riadneho rozpočtu: kap. 11. Ministerstvo zemedeľstva, kap. 12. Ministerstvo priemyslu, obchodu a živností, kap. 13. Ministerstvo verejných prác, kap. 14. Ministerstvo pošt a telegrafov, kap. 15. Ministerstvo železníc, kap. 19. Mlnisterstvo financií, kap. 20. Všeobecná pokladničná správa, kap. 21. Najvyšší účetný kontrolný úrad. Skupina II. Správa štátnych podnikov, skupina III. Podiely na štátnych daniach, dávkach a poplatkoch, skupina IV. Správa štátneho dlhu. Z mimoriadneho rozpočtu oddiel 1. Investičné náklady štátnych podnikov. Finančný zákon.

K tejto časti rozpravy sú prihlásení rečníci: na strane "proti" pp. posl. inž. Richter, Zvoníček, Kut, dr Branžovský, Kundt; na strane "pro" pp. posl. Stanislav, Hrubý, Ešner, Otáhal, Pelíšek, Al. Langer, Jaksch, dr Markovič.

Dávam slovo prvému prihlásenému rečníkovi na strane "proti", p. posl. inž. Richterovi.

Posl. inž. Richter (německy): Pánové!

Podle pojmu loyality v této zemi nelze pochybovati, že je nejloyálnějším ten, kdo mlčí ke kapitole o státním finančním hospodářství, pokud se nerozhodne, že bude vše líčiti v nejrůžovějších barvách jako oficielní řečníci. K tomu se bohužel nemůžeme odhodlati, protože jsme až příliš znatelně na své vlastní kůži zakusili, že hospodářská a politická situace se nemůže zlepšiti konciliantními řečnickými obraty ani nezávaznými resolucemi, nýbrž jen a jedině činy. Naopak považujeme za svou povinnost líčiti věci tak, jak jsou, při čemž voláme k odpovědnosti vládu za to, co dělá, nebo za to, co opominula činiti. Nejsme proto "nahoře" příliš oblíbeni, protože jsme bohužel až příliš dobře s to dokázati, co vše vláda opominula učiniti a čeho měla z toho, co učinila, raději zanechati. Kdyby však ve sboru ministrů kladli větší důraz na budoucnost státu než na pohodlnost politiky "kdyby" a na pohodlnost politiky klamného zdání, musili by se rozhodnouti pro zásadní změnu zahraniční, vnitřní a hospodářské politiky.

Sudetskoněmecká strana již odedávna poukazovala na to, že se na státní hospodářství pohlíží jako na hospodářství klamného zdání. Ve všech rozpočtových debatách jsme konstatovali, že státní hospodářství není v žádném poměru k blahobytu obyvatelstva a jeho poplatnosti. Bylo-li již před tím státní hospodářství takové, že je bylo lze předimensováním veřejné správy, nerentabilností státních podniků a obchodními ztrátami způsobenými zahraniční politikou přirovnati k hospodářství lehkomyslného obchodníka, vypadají nově zamýšlené výdaje a daně přímo tak, jako byste chtěli přinutiti obyvatelstvo, aby se trvale vzdalo zvýšení své životní úrovně. Namítnete mi tu snad, že nově uložené daně nejsou nikterak trvalé, nýbrž že mají býti časově omezeny. Na to však mohu odpověděti, že mnohé daně, které platí již po léta, kdysi při jejich zavádění se označovaly jako přechodné. Připomínám jen obratovou daň, která je dnes páteří daňového hospodářství, zatím co byla dříve označována jako daň přechodná, dále krisovou daň, která také ještě dnes zůstává v platnosti, ačkoliv v příštím roce má býti kromě krisové daně zavedena také daň konjunkturální.

Béřete-li vy na české straně tento vývoj prostě fatalisticky jako nezměnitelný osud a vzdáváte-li se při tom zvýšení úrovně vašeho národa, bylo by to vaší věcí, kdyby také osud naší národnostní skupiny nebyl vázán na osud váš. Nejsme přesvědčeni, že vše musilo takto přijíti, a nejsme také přesvědčeni, že zchudnutí, vzdání se sociálního a kulturního blahobytu je jedinou možnou cenou, jíž může býti vykoupeno udržení státní svrchovanosti. Domníváme se naopak, že byste se ještě dnes mohli zbaviti veliké části hospodářských a skoro všech politických starostí. kdybyste se rozhodli zaujmouti vůči zahraničním a domácím Němcům jiné stanovisko. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.)

Není mým úkolem dále se zde podrobně zabývati tímto myšlenkovým pochodem; není toho také třeba, protože to již přede mnou učinili moji kamarádi v rozpočtové debatě. Nic nedokazuje lépe, že příčina katastrofální situace státních financí a zvláště vysokého zadlužení tkví v poslední řadě v politických důvodech, než skutečnost, která se konstatovala i oficielně,-že rozpočet na rok 1938 je ve znamení zbrojení. Jen na stanovená vydání na zbrojení se určuje 4.500 milionů Kč. Srovnáme-li tuto číslici, aniž bychom ji zvětšovali o milionové částky určené pro nepřímé zbrojení, jako na strategické silnice, dráhy, mosty atd. v jiných oborech, se státní účetní uzávěrkou za rok 1936, dospějeme k příznačné skutečnosti, že výnos všech daní a cel za rok 1936 by právě stačil ke krytí preliminovaných výdajů na zbrojení na rok 1938. To se nám zdá býti pro zjištění příčin finanční situace dostatečným. při čemž chceme s klidem přehlédnouti, že ministerstvo nár. obrany zase pravděpodobně v příštím roce nevystačí s prostředky stanovenými v rozpočtu, jako až dosud i v tomto roce nevystačilo.

Ve finančním zákoně pro příští rok se zmocňuje ministr financí, aby úvěrními operacemi opatřil částky, které vydalo ministerstvo nar. obrany v běžném roce, aniž mělo pro to úhradu ve státním rozpočtu. Ministerstvo nár. obrany překročuje tudíž opět v běžném roce 1937 rozpočet a v příštím roce se jistě zase tak stane. Pan ministr financí může však asi jen na základě zmocnění prohlásiti, že účetní uzávěrka za rok 1937 nesmí vykazovati žádný schodek. Tato zahalovací metoda nezmění však nic na skutečnosti, že zde skutečně bude schodek.