Áno, zvyšuje sa počet zamestnancov, ale to je len tak, ako keď kvapka padá do mora. Zavádza sa kategoria smluvných zamestnancov. A ako opozičný poslanec musím uznať dobrú snahu pána ministra Tučného, keď, aby doplnil ten nemožný stav, prijíma, keď nemá inak možnosti v rámci rozpočtu, i hotových právnikov a technikov za smluvných zamestnancov s honosným titulom poštovného pomocníka v administratívnej právnej službe. A to isté je i s inženiermi. Vidíme tu dobrú vôľu, ale nám to postačiť nemôže pre celkovú úpravu. Tu je videť, že je akási vyššia moc, ktorá zamedzuje to, aby sa konečne zjednal nejaký poriadok, ktorý by bol veľmi a veľmi potrebný.

Od r. 1935 sľubovaná resystemizácia miest sa tiež neuskutočnila. Nedivme sa po týchto smutných skutočnostiach, že dlhy štátnych a verejných zamestnancov dosahujú 3 miliardy Kč. Nie sú to ale 3 miliardy ľahkomyseľne urobené, ale sú to 3 miliardy, ktoré štátna pokladňa na zamestnancoch svojich usporila za tie rady let a z týchto peňazí, z týchto dlžôb, musia zamestnanci platiť nesnesiteľné úroky, čo zvyšuje ich biedu pri nedostatočnom honorovaní. Práve preto je treba, aby sa vládne kruhy vážne zaoberaly myšlienkou oddlženia štátnych a verejných zamestnancov a síce v takej miere, aby dlhy zamestnanca boly likvidované na lacný úrok, prípadne zo štátnej pokladne, lebo to položenie, v ktorom sa dnes títo zamestnanci nachodia, zapríčinila chybná personálna politika našej štátnej správy.

Nerobí sa nič ani v otázke zarátania vojenskej služby. Lanského roku mal som česť podať návrh, aby, keď už nie ináč, spoň tou polovičkou bola vojenská služba uznaná. Návrh prešiel iniciatívnym výborom, postúpený bol sociálno-politickému výboru, ale tam aj spí svoj sladký spánok.

Na štátnych a verejných zamestnancov prišly ťažké časy. Nie je divu, že rodinná štatistika u týchto je smutná. Táto štatistika ukazuje na biedu zamestnancov a je veľkým výkričníkom pre všetky kruhy, ktoré chcú na platoch štátnych a verejných zamestnancov sporiť. Jediná zdravá politika môže byť tá, ktorá sleduje ciele lepšieho žitia všetkých obyvateľov nášho štátu, ktorá zabráni, aby jednotlivci bohatli na úkor stotisícov, ba milionov občianstva. Peniaz, obrátený na zlepšenie životnej úrovne štátnych a verejných zamestnancov, prinesie svoje úroky každému, tak štátnej pokladni ako aj roľníkovi, výrobcovi a obchodníkovi. Oslabenie kúpnej sily konzumenta musia pocítiť všetky složky, ktoré z neho žijú. Veď sám pán minister Nečas vo včerajšom svojom expozé, ktoré predniesol v sociálno-politickom výbore, hovorí, že celkový pokles pracovných dôchodkov môžeme odhadovať na čiastku vyše 400 mil. Kč mesačne. Z tohoto príkladu on vyvodzuje, že výrazne vyniká dôležitosť povznesenia kúpnej sily námezdného obyvateľstva, lebo nemôže byť sporu o tom, že by sa tým výrobný ruch znateľne oživil a zrýchlilo by sa tempo hospodárskeho ozdravenia pri súčasnom zvýšení životnej úrovne obyvateľstva. Ďalej hovorí: "Štáty s bohatým vnútorným trhom, s vysokými pracovnými dôchodkami, zvíťazia ľahšie a chytrejšie nad hospodárskou krízou." Ohľadom toho prizvukovania, že ako veľmi zdravý je export pre naše financie a vôbec pre našu výrobu, hovorí: "Nech je dokladom, že štáty s voľným trhom, do ktorých sa snaží preniknúť náš expo rtný nápor, rovnako ako štáty, ktoré sú našimi súťažiteľmi, majú podstatne vyššiu mzdovú úroveň než my."

Čo vidíme z týchto jeho slov? Vidíme z nich, že nie v tom najdeme vždycky východisko, keď budeme náš export zvyšovať, nielen tuná, ale aj vtedy, keď my životnú úroveň obyvateľstva nášho štátu zvýšime. Máme kopu nezamestnaných, máme veľkú časť veľmi slabo platených zamestnancov. Keby títo zamestnanci boli riadne dotovaní a nemuseli hrdlačiť za hladovú mzdu, iste by hodili na trh väčšiu čiastku peňazí. Tým by aj naša výroba mala zisk, ale malo by zisk aj roľníctvo, mal by zisk obchodník a vo forme daňovej by mal zisk aj štát. Tieto peniaze by sa iste vrátily. Nesmie sa táto otázka brať len tak ľahkomyseľne a len tak s veľmi vysokého hľadiska, kež sa už nevidí ten zubožený zamestnanec. Politika má ísť cestou sociálneho srdca, a vtedy iste že prinesie nám lepšiu budúcnosť a lepšiu existenciu. Dnes je rýchla pomoc veľmi potrebná a po dátach, ktoré som predniesol a ktoré ukazujú smutné skutočnosti, nemôže strana, ktorej členom mám česť byť, hlasovať za predložený vládny návrh, naopak, domáhame sa, aby všetky úsporné opatrenia boly v záujme zlepšenia životnej úrovne štátnych a verejných zamestnancov úplne zrušené a postarané bolo v najkratšom čase o lepšie existenčné podmienky smluvných, tak úradníckych zamestnancov, ako aj zriadeneckých, aby bola čím skorej prevedená potrebná normalizácia a systemizácia služobných miest.

A nesmie sa tiež zabudnúť, že potrebné je menovite na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, aby aj súkromné podniky upravily platy svojich zamestnancov, tak úradníkov, ako aj robotníkov, keďže dnes aj zárobkové možnosti týchto podnikov sa zlepšily. Platy sa upravujú v Čechách a na Morave, nie ale na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, kde sú životné pomery o veľa horšie.

Prosím, aby pán minister soc. pečlivosti mal na zreteli túto otázku a vhodnými opatreniami potrebné vo vláde zariadil. (Potlesk.)

Místopředseda Sivák (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Synek. Dávam mu slovo.

Posl. Synek: Vážená sněmovno!

Vláda přichází před posl. sněmovnu s osnovou zákona, která se týká všech státních a veřejných zaměstnanců. Je třeba ovšem zdůrazniti, že vláda tak nečiní proto, že by chtěla řešiti těžké a svízelné poměry, v nichž jsou státní a veřejní zaměstnanci. Právě naopak. Předloženou osnovou zákona snaží se vláda svému dosavadnímu postupu v otázce srážek s platů státních zaměstnanců dodati rázu zákonitosti a ústavnosti.

Stalo se totiž, že výrokem nejvyššího správního soudu potvrzeno bylo to, co my jsme tvrdili dávno o celé činnosti vlády na podkladě zmocňovacího zákona. Nejvyšší správní soud nálezem pod čís. 12.388 rozhodl, že srážky s platů soudců na podkladě vládního nařízení č. 252 z r. 1933 jsou ústavně nepřípustné. Výnos nejvyššího správního soudu týká se, pravda, pouze soudců. Ale je samozřejmostí, že tímto výnosem vyrůstají pochybnosti o všech srážkách s platů státních zaměstnanců. A nejenom v otázce srážek. V souvislosti s tímto výnosem vyrůstají pochybnosti o celé činnosti vlády na podkladě zmocňovacího zákona.

Důvodová zpráva k předložené osnově, pokud se týče srážek, to také jasně připouští. V důvodové zprávě tisk 933 se praví: "Pochybnost vzniklá odchylným výkladem předpisů ústavní listiny, který jim dal nejvyšší správní soud, dotýká se velmi právní jistoty ve věci tak ožehavé, jako jsou úsporná opatření personální, postihující všechny státní zaměstnance." Aby tedy pro budoucnost byla zabezpečena právní jistota, předložila vláda sněmovně návrh zákona o úsporných opatřeních. Proto tedy přichází vláda se zákonem o úsporných opatřeních. Tímto zákonem mají býti všechny pochybnosti, pokud jde o srážky, rozptýleny a opět zjednána, jak říká důvodová zpráva, právní jistota. Při tom jest ovšem potřebí zdůrazniti, že s hlediska právního je tento krok vlády velmi pochybný. Přijetím této osnovy zákona bylo by totiž u nás započato se zaváděním zákonodárství se zpětnou platností. To je pochopitelně pro budoucnost stav velmi nebezpečný. Kde mají potom občané záruku, že tohoto příkladu nebude v budoucnosti dále použito? A tak předložená osnova zákona není s to právní jistotu ve věci srážek s platů stát. zaměstnanců upevnit, nýbrž naopak právní jistota se všeobecně touto osnovou zákona podkopává.

Je-li toto opatření s hlediska právního pochybné, pak je s hlediska soc.-politického celý systém srážek s platů stát. zaměstnanců, který se má touto osnovou zákona prodloužiti a který byl prodloužen vlád. nařízením čís. 117 z 11. června, nemožný, nespravedlivý a neudržitelný. Že sama vláda stála pod dojmem vědomí neudržitelnosti srážek s platů, jež opravdu proniklo již celé naše veřejné mínění, vyplývá z kolísání, které vláda v této otázce prodělala.

Osnova zákona, jež je dnes předložena Národnímu shromáždění k projednání, prodělala celkem 3 fáze. Prvním návrhem zákona, který byl sněmovně rozdán tiskem 887, žádala vláda, aby systém srážek byl prodloužen na neurčito. Jak je viděti z druhého a z třetího návrhu zákona dnes projednávaného, nemohla vláda v této otázce ustoupiti tlaku veřejnosti a musila se spokojiti s prodloužením srážek s platů zatím do konce r. 1937. Ale i ve věci srážek samých, ve věci jejich výše ponechala vláda státně-zaměstnaneckou veřejnost velmi dlouho v nejistotě. Od počátku roku totiž vláda slibuje stát. zaměstnancům, že jim část srážek ve výši 150 mil. Kč vrátí. Po dlouhém jednání dostalo se veřejnosti zprávy, že hranicí pro snížení srážek budou platy ve výši 7200 Kč. Teprve v červnu bylo polooficielně sděleno veřejnosti, že se tato hranice posune na platy ve výši 9000 Kč. A teprve vlád. nařízením č. 117, které bylo publikováno předevčírem, a dnes předloženou osnovou zákona zjednává se v této věci jasno. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.) Ale při tom zůstává dále skutečností, že vláda chce srážky s platů, byť i ve snížené formě, ponechati v platnosti nejméně do konce r. 1937. Považujeme za svoji povinnost proti tomuto opatření vlády vystoupiti se vší rozhodností. Tvrdíme, že toto opatření je nejenom nesnesitelné pro ohromnou většinu státních a veřejných zaměstnanců, nýbrž že je v rozporu se zájmy celé země.

Po řadu měsíců jsme svědky značného oživení výroby. Výrobní čísla stoupají měsíc od měsíce, výroba v těžkém průmyslu dosáhla a částečně předstihla nejvyšší stav z let 1928 a 1929. Kapitalistické zisky, zisky bank, průmyslu a kartelů stoupají přímo závratně. Kapitalisté právem mluví o oživení výroby, poněvadž do jejich pokladen plynou ohromné nové proudy zlata. Ale lid o této nové konjunktuře prozatím nic neví. Pro lid trvá krise dále, lid byl ponechán za vraty konjunktury. Je třeba si uvědomiti, že tato skutečnost je velkým nebezpečím pro celý další hospodářský rozvoj země.

Vědomí toho počíná si razit cestu i do řad oficielních národohospodářských kruhů. Z těchto řad slyšíme v poslední době, že prý nová konjunktura nemá solidních základů, že má charakter převážně zbrojní a že se neopírá o rozšíření vnitřního konsumu. To je sice všechno pravda, ale při tom je třeba říci jasně, co brzdí a brání upevnění konjunktury a rozvinutí vnitřního konsumu. Je samozřejmé, že konsum nemůže růsti, jsou-li dělnické mzdy, úřednické a zaměstnanecké platy, příjmy malých a středních rolníků a živnostníků všemi prostředky udržovány na krisové úrovni.

Kdo chce zabránit předčasnému zhroucení konjunktury, kdo chce pečovat o to, aby se vnitřní konsum upevnil, aby hospodářský vývoj země nebyl brzděn, musí tomuto nemožnému stavu udělat konec. To je jeden z důvodů, proč se otázka zvýšení mezd a platů, zvýšení důchodů středních vrstev a zkrácení pracovní doby při vyrovnaných mzdách stává jednou z nejožehavějších otázek naší vnitřní politiky. A druhým, neméně závažným důvodem je věc obrany země. Kdo chce zabezpečiti opravdu obranu republiky, musí důsledně řešiti a rozřešiti otázku chleba pro lid. Vláda má povinnost to vidět, a vláda, která to nevidí nebo vidět nechce, není schopna řešit velké problémy, které jsou dnes u nás na denním pořadu. Vláda by měla povinnost zde účinně zasáhnouti a v celém životě země záměrně tlačiti k řešení těchto velikých otázek dne. Celou svou vahou tlačiti na kapitál a průmysl, aby příjmy dělníků, úředníků a zaměstnanců při nezkrácené pracovní době byly zvýšeny.

Vláda však má především povinnost jíti příkladem vstříc. Nemůže býti sporu, že postup vlády vůči vlastním zaměstnancům je směrodatný a do značné míry ovlivňuje postup podnikatelů a soukromých podniků vůči jejich vlastním zaměstnancům. Toho si musí býti vláda vědoma a musí cítit tím větší odpovědnost při své politice vůči vlastním zaměstnancům proto, že tato politika opravdu ovlivňuje celý život země, životní úroveň a celou mzdovou politiku ve státě.

Vláda však všecky tyto své povinnosti zanedbává a neplní. Nikdo nemůže popřít, že poměry většiny ba ohromné většiny státních zaměstnanců jsou bídné a žalostné. Statistika z r. 1932, uveřejněná při příležitosti projednávání srážkového zákona č. 204/1932 říká asi toto: "Ze 364.000 státních zaměstnanců 96.900 má nejvyšší služné 6.000 Kč, dalších 61.400 má nejvyšší služné 9.000 Kč, dalších 75.000 má nejvyšší služné 12.000 Kč ročně." To znamená, že celkem 233.000 státních zaměstnanců mělo nejvyšší služné 12.000 Kč ročně a pouze dalších 49.000 státních zaměstnanců má nejvyšší sluzné 15.000 Kč ročně. To znamená, že 43% všech státních zaměstnanců nemá větší měsíční příjem než 750 Kč měsíčně, že dalších 21% státních zaměstnanců nemá větší příjem než 1.000 Kč měsíčně. Nejvýše 1.000 Kč měsíčně má 64% všech státních zaměstnanců a nejvýše 1.250 Kč měsíčně má téměř 80% všech našich státních zaměstnanců. Tak to bylo před srážkami v r. 1932 a na tomto stavu se do dnešního dne v podstatě nic nezměnilo, leda to, že určitá část státních zaměstnanců byla předčasně pensionována a že jí k těmto těžkým hospodářským poměrům přišly ještě srážky.

Státně-zaměstnanecké organisace vypočítaly, že ve srovnání se stavem předválečným životní úroveň státních zaměstnanců poklesla na 53% úrovně předválečné. Jestliže vláda při těchto těžkých poměrech státních a veřejných zaměstnanců v době, kdy se se všech stran volá po nutnosti zvýšení vnitřního konsumu, aby se předčasně konjunktura nezhroutila, v době, kdy lid právem ukazuje na ohromné zisky kartelů, bank a průmyslu a právem se dožaduje podílu na zvýšené konjunktuře, v době, kdy zájem obrany země stále naléhavěji si vyžaduje, aby tyto otázky byly urychleným způsobem řešeny, jestliže v takové době vláda přichází se zákonem, který v podstatě v rozporu se všemi těmi požadavky srážky z platů státně zaměstnaneckých prodlužuje, je to důkaz, že tato vláda není schopna řešiti věci v zájmu země a jejího lidu. Za této situace nelze se divit, že karteláři, banky a průmyslníci v dnešní době ohromných zisků našly odvahu odmítat spravedlivé požadavky svých zaměstnanců a dělníků. Vláda je k tomu svým postupem vůči vlastním zaměstnancům povzbuzuje a pobízí.

Osnova dnes projednávaná dokazuje, že vláda se obrací k požadavkům státních zaměstnanců zády. My prohlašujeme, že státně-zaměstnanecké požadavky jsou spravedlivé a žádáme minimálně, aby s okamžitou platností byly zrušeny všecky srážky podle zákona č. 204 z r. 1932 a podle vládního nařízení čís. 252 z r. 1933; aby státním zaměstnancům, pokud jejich plat nepřesahuje ročních 24.000 Kč, zvýšeny byly platy přeřazením do vyšších platových stupnic; aby byla pro všechny státní a veřejné zaměstnance ve státních a veřejných podnicích zkrácena pracovní doba na 40 hodin při nezkrácených platech; aby po vzoru Švýcarska zavedeny byly ke stálým platům drahotní přídavky pohyblivé podle drahotního indexu a konečně aby bylo provedeno oddlužení státních zaměstnanců.

Osnova předložená sněmovně je v rozporu s těmito minimálními požadavky státních zaměstnanců. I když přináší určitou úpravu soudcům, dokazuje přece jenom, že vláda není vedena snahou řešiti opravdově problémy státních zaměstnanců. Ona však také potvrzuje, že tato vláda nechce k opatřování prostředků a potřeb sáhnouti tam, kde prostředky opravdu jsou, t. j. na zisky boháčů, a že chce věci řešiti na účet chudého lidu.

Ze všech těchto důvodů klub mé strany bude hlasovati proti této osnově.

Do řad státních a veřejných zaměstnanců považuji za svou povinnost říci, že státní a.. veřejní zaměstnanci nesmí se ve svém boji za spravedlivé požadavky spoléhati na vládní sliby. Vláda slibuje lidu i státním zaměstnancům všechno možné. Nyní zejména před volbami bude těchto slibů velmi mnoho. Pan předseda vlády nedávno slíbil státním a veřejným zaměstnancům oddlužení. Jak je nemožno brát tyto sliby vážně, to dokazuje právě dnes projednávaná osnova o úsporných opatřeních a vládní nařízení čís. 17 z 11. června t. r. Na jedné straně se slibuje státním zaměstnancům oddlužení, ale na druhé straně se prodlužuje srážkové opatření, t. j. prodlužuje se příčina, která státní zaměstnance do zadluženosti vhání. Nelze věřiti vládním slibům a nelze se na ně spoléhati. Státní a veřejní zaměstnanci se musí spolehnouti především na své vlastní síly, na svou akční schopnost, pohotovost a rozhodnost. Pro státní a veřejné zaměstnance, tak jako pro všecky ostatní zaměstnance a pro všecky dělníky platí v dnešním boji za slušnější existenci táž devisa: sjednotiti se akčně, sjednotiti se odborově a rozhodným a rázným postupem vymoci si na vládě i na kapitalistech splnění spravedlivých požadavků. (Potlesk komunistických poslanců.)