Bylo státnickým činem a nemýlím-li se, bylo to zde už zdůrazněno kol. Markovičem, že k nové úpravě naší právní soustavy dochází postupně a nikoliv překotně, s jistou rozvahou a po náležitých zkušenostech z minulosti a při tom s jakýmsi prorockým pohledem do budoucnosti, že se to nedělo v době, kdy pojmy práva 4letou válkou byly povážlivě zkresleny a kdy nebyla dána časová možnost k důkladné výstavbě nové právní budovy. Hodně k tomu přispěla i okolnost, že jsme to, co jsme mohli převzít a převzali, mohli převzíti s klidným svědomím, poněvadž na starých, dosud platných zákonech bylo vidět zřejmé stopy i účast české právnické vědy, našich Randů, Ottů a jiných důstojných představitelů našeho právnického světa. V dobách národního útisku hospodářský život v historických zemích byl přes to podkladem pro úpravu tohoto zákonodárství v různých směrech a v jeho konstrukci bylo mnoho prvků i českého svérázu. Zůstane trvalým záslužným činem, že stát po převratu cestou unifikační šel tempem solidním a že přikročuje k unifikaci, kodifikaci a reformě po důkladném studiu, po vyzkoušení zjevů našeho hospodářského života. Je jisto, že jak občanský zákon, tak i tato předloha a i ohlášená předloha o trestním zákonu stanou se předmětem pozornosti legislativy cizí, na učelištích západu, v odborné literatuře, a je jisto, že i to přispěje opět k dalšímu poznání našeho života. To bude navštívenka, za kterou se nebudeme muset stydět, která přiblíží naši ideologii právní ideologii právní na západě a tím také ideologii mravní států jiných, na právu veřejném i soukromém založených. Je třeba připomenouti, že znovu pociťujeme nedostatek naší propagandy, že se nedovedeme pochlubiti tím, co dobrého u nás vykonáme. I u nás by bylo třeba ministerstva propagandy, ne po vzoru cizím, aby šířilo zlo, nýbrž aby dovedlo ukázat, co dobrého dovedeme ve všech úsecích našeho národního života a našeho státního života vykonat ať v úseku práva nebo umění, literatury, výtvarnictví a všude jinde. Všude je mnoho toho, co bychom ukázat mohli, ale naše jakási slovanská nebo česká skromnost nám brání, že s těmi svými plody nejdeme ven, jak by si toho zasluhovaly.

Opakuji, čím zřetelněji se bude rýsovati právní základ našeho života, tím více se budeme odlišovati od bezpráví jinde. Byl tu učiněn nový krok ke sblížení národů a celých států a tím také dán příspěvek k upevnění míru. Čím více je produkováno nových hodnot po stránce mravní, jaké jsou obsaženy v předloze o občanském zákoně, v této předloze a v ostatních předlohách, tím více je prohlubována propast mezi těmi, kdož jsou odhodláni tyto hodnoty zničit, a těmi, kdož si těchto hodnot váží. Tím méně bude Herostratů, schopných a odhodlaných bořit, jen aby se proslavili. Netřeba dokazovat, ze tvůrčí práce v těchto směrech nemá jen svůj velký význam pro okruh jednotlivce, nýbrž i pro vývoj vztahů mezi různými skupinami občanů po stránce národnostní, náboženské, kulturní a politické, ba i mravní, jak již při předloze o zákonu občanském p. kol. Stránský velmi správně zdůraznil. Čím více upevníme právní řád u vnitř, čím jej více zdokonalíme, čím více naplníme individuum vědomím, že je pevným článkem v právním řetězu, tím více mu zhodnotíme jeho prostředí. Vážeme jej k svému okolí a zemi a tím více jej imunisujeme proti svodům, cizím našemu duchu a naší tradici. Cizí propaganda se rozbije o hráz dobré právní soustavy. Jednotlivci musí tanout na mysli, že má co ztratit, že život v jeho prostředí má svou cenu a že ztráta mravních a právních základů tohoto prostředí je pro něj ztrátou velikou. Proto produkujme tyto hodnoty v klidu dál, nedejme se másti pokřikem zvenčí a neoddávejme se v tomto směru resignaci a jakési malátnosti. Nepodceňujme tuto tvůrčí práci, která zejména po stránce národnostní bude vykonávat svůj nesporný vliv. Vždyť i zde můžeme poukázat, jak jsme dovedli nahradit mezeru, kterou i tak moderní a tak dobrý dosud platný civilní soudní řád po stránce jazykové zanechal.

Reforma z r. 1895 nepřevzala úpravu jazykovou ze starého zřízení, zejména jeho § 13 starého občanského práva, a tím také nesplnila předpis státního základního zákona z r. 1867, onoho pověstného článku 19, stejně proslulého jako § 14, který se stal takovým zdrojem výkladu a různých rozhodnutí se strany soudů, po stránce jazykové postrachem naší právní veřejnosti a který soudnictví rakouskému dal možnost ne po zákonu, nýbrž po zvůli upravovat stránku jazykovou u soudů.

Tak učinil teprve československý zákon jazykový.

Propagandisticky těchto fakt nedovedeme využít; dali jsme menšinám v tomto směru více než předpisovaly mírové smlouvy. Čím tedy budeme míti práv více my jako jednotlivec, tím více si budeme ceniti práv jiných. Dobře chráněný jednotlivec bude pak dobře chrániti celek. Nedejme se proto mýliti různými teoriemi, jichž aplikace na naše poměry stane se po vybudování našeho práva stále absurdnější.

Občanský zákon obsahuje právní skutečnosti, ale úkolem procesního řízení je, aby toto právo mohlo býti aplikováno na praktický život, aby toto právo samo bylo poznáno, a proto musí býti soudní řízení tak dokonalé, aby umožnilo nahlédnout co nejhlouběji do hlubin tohoto práva, aby tato pravda mohla býti nalezena. Je úkolem soudního řízení, aby umožnilo soudci, aby se k této pravdě dostal nejen po stránce vyšetření skutkových okolností, nejen tedy po stránce formální, nýbrž i po stránce psychologického badání. Soudci je dán do rukou instrument, který mu má umožnit, aby svou energií dospěl k psychickému poznání této pravdy, pravdy věčné. Soudce má k disposici různé prostředky a bude na něm, aby je zhodnotil tak, aby jejich výsledek byl tou skutečnou svatou pravdou. Občanský zákon mu předvádí jen právo, na které občan má nárok, ale osnova tato navazujíc na dosavadní zkušenosti, na platné dosud právo, mu umožňuje hledání této pravdy, která má býti konečným efektem jeho energie, psychologicky na vyšetření skutkové podstaty vynaložené. Je to hledání perly na dně mořském, k jejímuž vyzvednutí potapěč může býti vyzbrojen technicky po všech stránkách, ale nebyl by tento potapěč schopný perlu nalézti, kdyby současně nebyl naplněn duševní energií, vynalézavostí, vytrvalostí a houževnatostí. Proto je třeba, aby laický pozorovatel této osnovy si uvědomil její ohromnou důležitost. Bylo by omylem, kdyby docenil sice občanský zákoník, ale kdyby nedocenil předlohu o civilním řádu soudním a procesním řízení vůbec. Má býti zabráněno tomu, aby se pravda nestala objektem fantasie soudce, jeho zaujatosti nebo jeho lidských sklonů. Nesmí to být pravda domyšlená nebo taková, o které soudce sní již ve své představě. Proto je i soudce při své určité volnosti vázán metodami legalisovanými touto osnovou.

Dovolím si učinit zde přirovnání. Někdo může míti nádherné housle, ale nevyloudil by z nich tón pravý, kdyby hrál smyčcem obráceným. Osnova o civilním řádu soudním je ten smyčec, jak ho bude kdo používati, má-li to vypadati jako hudba. Nejde jen o procesní techniku, i ona nemůže býti vším, neznamenala by nic, kdyby zde soudce neovládal formální metodu a také psychologickou stránku případu, jemu k rozhodnutí předloženého. Vítáme proto v osnově ono zesílení dosud ne dost pevně vyjádřené volnosti soudcovy. Umožňujeme mu, aby při svém uvažování nebyl příliš zešněrován formálními předpisy. Vítáme, že vyjadřuje, že nad formálním řízení je účel, kterému řízení má sloužit, účel nalézti pravdu, a proto vítáme ustanovení §u 176 a následujících, ve. kterých je jasně vyjádřena zásada, že předseda senátu má míti volnost pohybu, že právo, ve kterém listuje, je jen základem, kterému on má dáti život. Tak jako inženýr oživuje chladné a ztrnulé linie svého nákresu. Žádný soudní řád, tedy i tato osnova, nemůže obsahovati to, co pro soudcovský výkon je naprosto nutným předpokladem, t. zv. psychologickou vyškolenost, jak praví prof. Hora. Tato osnova, vzorná po stránce jazykové, kodifikační a unifikační, může býti jen nástrojem v rukou soudce, který sám musí určit, jak tímto nástrojem vládnout. Cituji zde doslova onen pasus z důvodové zprávy vládní osnovy dnes platného civilního řádu z r. 1895, tedy rakouského zákona (čte): "Strany, žádající právní ochrany, spojují s tím mlčky přání i naději, že soud vše učiní, čeho je podle stavu věci třeba, aby právu porušenému nebo ohroženému dostalo se uznání. Pokud toto uznání práva a tím i poskytnutí právní ochrany závisí na určitých skutkových zjištěních, jest v žádosti stran také již obsaženo praní, aby při rozhodnutí bylo přihlíženo ke všem, pro přiznání práva jakkoliv důležitým skutkovým momentům." V této osnově setkáváme se znovu v zásadních rysech s ozvěnou oněch již francouzskou revolucí vyslovených zásad, převzatých pak r. 1848. Ozvěna těchto zásad je dána opět zdůrazněním ústnosti a veřejnosti hlavního přelíčení a celého líčení vůbec. Je dnes už veta po zásadě: summum ius, summa iniuria, nebo po zásadě, která pravila: "Quod non est in acto, non est in mundo". Stále více a více proniká zásada, že právní řád ve státě, t. j. bezpečnost a pořádek v životních poměrech obyvatelstva, vyžaduje, aby i soukromým právům zjednán byl průchod. Dosud platný civilní řád je ovládán t. zv. zásadou disposiční, opakem t. zv. zásady oficielní, a pokud se jednání a sbírání látky týče, zásadou projednací a nikoliv vyhledávací. Jde o to, aby tomuto právu občana na pravdu byl zjednán průchod spravedlivě, ale také rychle a co možná s nejmenšími náklady. Jsou-li ve sporu zájmy dvou stran, pak je třeba na to myslet, že nejde jen o spor těchto dvou stran, že nejde o nějakou sportovní arénu, ve které by bojovali dva zápasníci a ve které by byli ti druzí pouze diváky. Stát zde nemůže býti jen divákem, nemůže zde stát stranou jako člen nějakého výboru pro nevměšování a soudní řízení ve sporu zájmů stran není soubojem, kde by stát hrál jen roli nějakého sekundanta. Je to zápas do jisté míry celého státu, celého kolektiva o tuto pravdu, o kterou konkretně a zdánlivě bojují jen dvě strany. Tato pravda nemůže být jen plodem formalit, a je proto na soudci a soudu jako orgánu veřejném, aby šel nad jisté meze oficiálnosti a účinně zasáhl do obsahu jednání. Proto jej osnova tato vybavuje prostředky k tomu vhodnými a proto náš zájem o tuto osnovu, jaká by měla být, proto náš zájem také o soudce, který se musí dívati na spor těchto stran sub specie societatis, s hlediska zájmu veřejnosti, s hlediska zájmu všech, i státu. Jemu musíme umožnit po stránce hmotné nezávislosti i po stránce výběru, aby byl s tento úkol. S tím by bylo proto možno spojit přání po lepším výběru právnického dorostu, po reformě právního studia a po možnosti, aby se soudce seznámil se životem, aby nebyl zešněrován neplodnou prací statistickou, rejstříkovou a úmornou reprodukční prací rozsudkovou. Třeba dát soudci i stranám vhodné místnosti, osvobodit je od onoho nezdravého ovzduší vězeňských kobek, kterým se dnes tak mnohé úřadovny soudní podobají. Třeba je zbavit všech nevlídných prostorů, kde strany beztak rozrušené svými spory a zájmy stávají se ještě více mrzuté a ještě více roztrpčené. Celému úřadování, i soudnímu, nutno dát mnohem rychlejší ráz.

Má-li shora uvedená pravda, jak jsem řekl, být pravdou skutečnou, pak je třeba říci také otevřené slovo o t. zv. procesní morálce. Vždyť boj o pravdu je jen v mizivé části bojem o otázku ryze právní. Kdyby to byl jen boj o otázku právní, pak by sporů bylo velmi málo a možná, že by odpadly vůbec. V tomto boji o t. zv. pravdu, o které se mluví, se ovšem velmi často užívá se značným úspěchem prostředků, které nelze nazvat vždy morálními, a proto i v této osnově vítáme další pokrok k pozvednutí této procesní morálky. Nejde o to, aby před soudy byla legalisována lež, nýbrž aby byla nalezena pravda. Jde o vážný spor, o vážné zájmy dvou stran, a není pochyby, že ani tato osnova neodstraní všechny pikle, důmyslně sestavené proti skutečné pravdě. Odstraní sice mnoho závad a mnoho formální ztrnulosti, na př. ve stati o zmeškání, ztrátě lhůt, navrácení v předešlý stav, účasti laického živlu, reformě práva chudých, - nemohu se zde při generální debatě pouštěti do detailů - ale nezabrání všem úskokům, které si skutečný život a sobecký zájem stran vymyslí. Je třeba ovšem vyvracet výtku, že snad v mnohých směrech slovenský řád v tomto smyslu napomáhal těmto úskokům. Není tomu tak už proto, že slovenský civilní řád je data mladšího, je z roku 1911. Civilní soudní řád má býti mikroskopem, který rozpozná čisté zrno od plevele a s jistou pravděpodobností soudce k této skutečné pravdě přiblíží. Nedospějeme sice ještě k onomu ideálnímu stavu, ve kterém by spory vzaly za své a energie občanů mohla býti obrácena k tvoření nových hodnot po stránce kulturní i hospodářské a tím i politické. Ale je také jisto, že pravda v právu se stále zřetelněji rýsuje, že zjednoduší poměr občana k občanu, zlidští jeho vášně, zmírní jejich důsledky, vychová celý národ a tím jej přiblíží v jeho celku k oné velké rodině ostatních národů vyspělých se zdravým právním řádem, zdravou demokracií a tím také přispěje k trvalému klidnému soužití všech v celém světě. Ten, kdo bude tento klid rušiti, bude daleko viditelný a stále víc a víc bude počítati s oním mravním hnusem, kterého se dostává zloději ve tmě a lupiči na ulici. Postupně bude ve skutečnost vtěleno heslo, řečené kdysi prvním presidentem tohoto státu, že "pravda vítězí". Ona vítězí nejenom v našem právu, ale vítězí i před tribunálem světovým, před tribunálem svědomí světových dějin, kterémužto tribunálu nikdo neunikne, i kdyby se namáhal sebe více oklamat, obelstít a pikle kout.

Proto vítáme tuto osnovu s tohoto hlediska, zúčastníme se všech prací a doufáme, že námitky, které by mohly býti učiněny vůči jednotlivým paragrafům, plodnou prací ve výborech budou odstraněny. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. dr Mičura.

Posl. dr Mičura: Slávna snemovňa!

Národnému shromaždeniu predložené boly v tieto dni dve osnovy, ktorým v našej zákonodarnej činnosti právom priznávame význam dejinný, lebo obe tieto unifikačné diela povolané sú výdatne posilniť politickú jednotu nášho štátneho celku.

Sjednotenie a kodifikovanie súkromného práva, ktoré je predmetom osnovy o občianskom zákoníku, a sjednotenie civilného súdneho poriadku, o ktorom vedieme rozpravu, tvoria vedľa ústavy štátu ďalšie súvislé a základné piliere vo výstavbe našej spoločnej právnej kultúry a nutno im priznať skutočne veľký význam.

Slavná snemovňa! Prichodí mi prehovoriť k osnove, ktorú nám v doprovode veľkého prejavu pána ministra unifikácie dr Šrámka vláda predkladá k prejednaniu. Domnievam sa, že vláda a predovšetkým oba rezortní páni ministri dobre cítili vzájomnú súvislosť oboch zákonodarných diel, ktorými sa teraz zaoberať máme, a že súčasné ich predloženie parlamentu malu túto súvislosť podškrtnúť.

Vzhľadom na spomenutú súvislosť oboch unifikačných návrhov, ktorými má býť scelená jednotnosť nášho vnútorného právneho života, nech mi je dovolené aspoň letmo dotknúť sa veľkého významu osnovy zákona, ktorým sa vydáva občiansky zákoník. Tento význam je skutočne rovnako veľký s hľadiska štátu ako i s hľadiska jeho občanov. Jednota práva upevňuje a zaručuje jednotu štátu, lebo odstraňuje v tejto oblasti dosavádny právny dualizmus a znamená dôležitý pokrok v zabezpečovaní jednotného usporiadania štátneho a národného života v celej republike.

Súčasne táto unifikovaná a kodifikovaná právna bezpečnosť v oblasti súkromného práva okrem jej politického významu znamená veľký význam pre súkromný život občanov, pre úpravu otázok ich sporiadaného spolužitia a ochranu icn záujmov bez výnimky. Okrem toho, ako nás dôvody z úvodného prejavu pána ministra spravedlivosti dr Dérera presvedčujú, dobrým následkom toho kodifikačného diela bude i posilnenie právnej istoty na Slovensku a Podkarpatskej Rusi a tým i zveľadenie dobrých predpokladov pre pozdvihnutie ich hospodárskeho života.

Preto osnovu nového občianskeho zákoníka možno uvítať ako veľké konštruktívne dielo tej práce a toho snaženia, ktorým československé zákonodarstvo od samého začiatku našej štátnej samostatnosti usilovalo o bezpečné budovanie zdravej budúcnosti republiky a blaha jej občanov. Terajšie upravenie súkromného práva fo rmálne jednotným zákonom pre celú republiku vítame teda ako skutok ozaj dejinný. Význam tohoto diela javí sa nám tým väčším, keď ho zaradíme medzi doterajšie výsledky našej legislatívnej práce nielen so zreteľom na náš vnútropolitický vývin, ale i v porovnaní s tým, čo sa v dnešnej pohnutej dobe okolo nás deje.

Toto dielo je zasa dôkazom úspechu našej vôle po konštruktívnej práci a po sporiadanom, vnútornou harmoniou scelenom a v otázke súkromných vzťahov občianstva zdravo a jednotne za veľkým ideálom spoločného dobra cieľuvedome usmerňovanom živote. Táto vôľa od vzniku republiky - od chvíle, čo ona ako štátne spoločenstvo Čechov a Slovákov dala nám v rámci nášho parlamentu spoločný právotvorný prameň značí najkrajší rys nášho vnútropolitického vývinu a jeho tendencie. Preto, keď dnes vo svete právom požívame dobrej povesti usporiadaného, konsolidovaného a vo svojej demokratickej štruktúre bez porúch fungujúceho štátu, tak to zaiste a predovšetkým ďakujeme úspechu tých zdravých, koalovaných síl, ktorým sa od chvíle našej národnej revolúcie s ich mravnou a početnou prevahou darilo udržať náš štátny život na základoch pevného právneho poriadku a na ceste cieľuvedomého, ukázneného prispôsobovania tohoto poriadku potrebám nášho štátneho života (Zcela správne!)

Netreba mi širšie uvádzať, lebo je dostatočne známe, ako povojnová mravná dezorganizácia, revolúciami roznietené radikálne, ba miestami až rozvratné snahy silne usilovaly vo svete o deformovanie starých poriadkov.

Takéto nábehy nechybely ani u nás. Ale vďaka štátnickej rozvahe, ktorá sa uplatnila pri vedení a budovaní nášho mladého štátu, a vďaka národnej sebakázni zdravého jadra československej pospolitosti sme nielen pochopili, ale vedeli i uplatniť správnu zásadu, že len zákon nám môže znamenať a zachovať slobodu a že všetky životné reformy a snahy o pokrok možno uskutočňovať len cestou legálnou a cestou prísneho právneho života. Toto sledujúc vedela sa československá demokracia vyvarovať vážnejším chaosom a anarchii a viedla život republiky i uprostred povážlive rozvírených svetových extrémnych udalostí vždy bezpečnou cestou právnej kontinuity a právneho poriadku.

Táto cesta, tento náš právny systém neprestal súviseť a súvisí s tradíciou západnej Europy, ku ktorej sa republika so svojou demokratickou sústavou vždy vedome a verne hlásila ako organická časť západoeuropskej kultúry poťažne jej jednotnej kultúrne-právnej oblasti.

Svedčí teda o dôslednosti, že nový občiansky zákoník, ktorý prináša jednotný súkromnoprávny systém pre celú republiku, tvorí podstatnú shodu s občianskym právom západoeuropských štátov. Neznamená žiaden skok do tmy, žiadnu trhlinu s vývojom, poťažne so zásadami súkromnoprávnymi, ktoré dominujú na západe. Organicky buduje na základoch našej dosavádnej sústavy súkromných práv a povinností občianskych a túto sústavu primerane našim dnešným potrebám a moderným požiadavkom reviduje, poťažne doplňuje, aby j u takto upravenú rozšíril na celé štátne územie ako náš jednotný, na celom území Československej republiky platný občiansky zákoník.

Slávna snemovňa, dovolil som si len letmo poukázať na význam sjednotenia a kodifikovania nášho súkromného práva ako na dielo, ktoré s hľadiska politickej jednoty štátu, s hľadiska záujmu občanov, posílenia právnej istoty a nášho upevnenia na základoch západoeuropskej súkromnoprávnej sústavy musíme úprimne uvítať.