Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je p. poslanec Kosik.

Posl. Kosik (maďarsky): Milánska reč Mussoliniho dodala novú vzpruhu tendenciám revizionistickým. Horthy sa pričinil, aby sa chopil tejto príležitosti a odcestoval do Ríma, Neapolu a do Viedne, poneváč veril, že bude môcť realizovať to, čo sľúbil Mussolini. Tieto revizionistické tendencie prejavujú sa i v tuzemsku, hoci nie otvorene. My však čo najrozhodnejšie prehlašujeme, že sme proti každej revízii, lebo revízia znamená válku, my však války nechceme. My chceme proti válke zmobilizovať celú pokrokovú verejnosť a všetkých odporcov války.

Problém maďarskej menšiny na Slovensku nemôže rozriešiť ani Mussolini, ani Horthy, ani revizionizmus. Problém ten musia riešiť Maďari na Slovensku, avšak protestujeme proti tomu, aby problém Maďarov na Slovensku bol využívaný pre snahy revizionistické. To je naše stanovisko proti revizionizmu. Vidíme však i to, že medzi Maďarmi v Československu je ešte iné stanovisko, a je to stanovisko menovite vodcov reakčných strán maďarských, ktoré vychádza najavo z úvodných článkov v liste "Prágai Magyar Hirlap", kde sa recenzuje reč Mussoliniho. Titul úvodníku znie: "Milánska reč." Predčítam len niekoľko krátkych citátov z tohoto úvodníku, aby ste videli, čoho sa domáha tých niekoľko reakčných maďarských pánov, ktorí by sa chceli stať osloboditeľmi maďarského ľudu.

V úvodníku možno čítať takéto vety (čte): "O prejave Mussoliniho v Miláne i jeho odporcovia uznávajú, že ako čo do formy tak čo do obsahu je jednou z najveľkolepejších rečí duceho." Na inom mieste píše úvodník: "Avšak i obsah reči bol senzačný. Je to zúčtovanie so všetkým tým, čím bola Europa postavená k múru, je to priznanie, že dosavádne metody boly nedokonalé, čomu ovšem nadovšetko lepšie nasvedčujú výsledky." Posledný odstavec úvodníku znie takto: "Reč duceho doznala ohromne silnej ozveny v Europe. Najprízračnejším symptomom váhy slov italského ministerského predsedu je, že nikto sa neodváži túto reč naprosto zamietnuť, ani tí, proti ktorým je ona najrozhodnejšie namierená."

V tomto úvodníku je položená smerničná línia reakčnej zahraničnej politiky vedúcich činiteľov maďarských opozičných strán. My komunisti maďarskej národnosti máme odvahu, aby sme najrozhodnejšie a v úplnom celku zamietli to, čo Mussolini povedal. Maďarský pracujúci ľud, ale obzvlášte zemedelský robotník, veľmi dobre zná maďarských reakčných pánov. Nerozšírim sa podrobne na skúsenosti z jarných stávok zemedelských robotníkov a žencov, zmienim sa len o tom, že páni veľkostatkári a grófi odstrašili maďarských zemedelských robotníkov od organizovania sa v okrese tornalskom týmto heslom: "Pozor, zanedlho prijdú Maďari a potom vám bude úzko." Drzosť pánov veľkostatkárov a iných vykorisťovateľov zamietame a že na nich robotníci neučinili oznámenie, to sa stalo len preto, lebo neodvážili sa svedčiť proti svojim vykorisťovateľom.

Hlavne trieda zemedelských robotníkov maďarského pracujúceho ľudu pociťuje to brutálne vykorisťovanie, ktorého sa mu dostáva na maďarských veľkostatkoch, a robotníci veľmi dobre vedia, že všetko to, čo vychvaľuje Esterházy, Szüllő a Szentiványi, nemôže byť dobré pre maďarského robotníka a pracovníka.

Zamietame však nielen snahy revizionistické, lež zamietame i všetky separatistické snahy autonomistické. Do akej miery ženie to vodu na mlyn fašizmu, najpríznačnejším dôkazom toho je, že koľkokrát strana Hlinkova na svojom kongrese alebo schôdzi požaduje autonomiu, toľkokrát ozve sa maďarské radio a s radosťou vytrubuje do sveta, že ajhľa, Hlinkova strana na Slovensku požaduje autonomiu. Takto možno chápať, že tiež Esterházy sa postaví sem a tiež požaduje autonomiu tú, ktorú požaduje vlastne strana Hlinkova. Že medzi autonomistickými požiadavkami niet ani slova o požiadavkách maďarských, to pre Esterházyho nie je ani dôležité, pre neho je dôležité len to, aby oslaboval sily republiky a posilňoval fašizmus.

Znova musím tu konštatovať, že napriek všetkým protivným tvrdeniam jestvuje maďarská otázka, že Maďari majú svoje požiadavky a že tieto požiadavky musia byť splnené. Riešenie maďarskej otázky však nemôže ísť cestou revízie, lež toto riešenie musí prísť cestou demokratického vyrovnania, vzájomného porozumenia. Žiadnym spôsobom neslobodno popierať, že jestvuje maďarská otázka a tým menej možno tvrdiť, že maďarská otázka je vyriešená. Zdôrazňujem to preto, lebo v rozpočtovej debate prejavila sa u niektorých reakčných rečníkov tendencia, ako keby tento problém bol už vyriešený a ako keby čo do krívd na Maďaroch páchaných bolo tuná už všetko v poriadku.

Maďari a maďarský ľud má celú kopu požiadavkov, ktoré treba naliehavo riešiť, celú kopu problémov, ktoré treba rozhodne vyriešiť, avšak vyriešiť tak, aby z toho maly osoh sily demokratické a nie reakcia, aby z toho sily demokratické vyšly tak, aby tým zároveň utrpel porážku vonkajší i vnútorný fašizmus.

Kto popiera jestvovanie maďarského problému, ten nie je súci k tomu, aby po tomto probléme siahol a ho vyriešil. Podívajme sa, aké to problémy a aké požiadavky máme: Maďarskému sedliakovi sa nedostalo pôdy. malý a najmenší roľníci sú zadlžení; naproti tomu je u nás celá kopa fašistických veľkostatkárov a zbytkových statkárov. Je teda naprosto oprávnená požiadavka, že treba previesť novú pozemkovú reformu, aby sa dostal k pôde maďarský maloroľník a maďarský zemedelský robotník. Úpravu dlhov treba vykonať fakticky. Treba zreformovať obilný monopol, aby zmizly nespravedlivé srážky, aby gazda mohol za svoje produkty obdržať ceny, ktoré mu patria. Na druhej strane treba previesť reglementáciu kartelov, ktorých zdražovacia politika pôsobí ťažké škody. Podívajme sa len na kartel cukrovarský a ihneď vidíme, že tento kartel neubíja len malého gazdu ako producenta cukrovky, ale i veľké masy pracujúcich, a keď kartel strká obrovské milionové zisky do vačku, miliony obyvateľov stonajú pod cenovým diktátom cukrovarského kartelu. Je to len jeden príklad z 900 kartelov a jestliže všetkých tých 900 kartelov prevádza takúto cenovú politiku, jestliže takto diktuje ceny, akože ich opravdu diktuje, tu si snadno možno predstaviť, aké ťažké bremeno znamená to pre široké vrstvy spotrebiteľov.

Slovenský priemysel, ktorý bol odbúraný, treba vybudovať. Treba dať prácu a pracovné príležitosti, treba zaistiť robotníkom príslušné pracovné mzdy, mestskú strednú triedu treba zbaviť ťaživých dlžôb, vysokých daní a treba i u nich fakticky previesť sociálne poistenie.

Ale sú tu mimo toho i špeciálne maďarské otázky. Je to otázka jazyková, ktorá sa neprejavuje len v tom, či smiem hovoriť maďarsky a či nie, lež v tom, aby sa Maďarom podľa početného ich pomeru dostalo umiestenia v štátnych, administratívnych a mestských úradoch. Nestačí len požadovať, aby v Mokrancoch alebo Čečejovciach bola maďarská škola, čo je ostatne potrebné, ale treba zabezpečiť, aby sa maďarskej inteligencii podľa jej početného pomeru dostalo umiestenia, aby sa necítila elementom tretej triedy tejto republiky, lež aby sa cítila tu doma. Táto požiadavka sa rovná zároveň riešeniu budúcnosti maďarskej mládeže a je jednoznačná s požiadavkou, aby zaistené bolo živobytie a budúcnosť pre maďarskú mladú generáciu.

Zo zneužití, ktoré sa dejú pri nakladaní s jazykovou otázkou, zmienim sa len o jednom prípade. V rydze maďarskej obci Bajč bol zamestnaný maďarský listonoš po dobu 5 rokov. Svoju prácu konal bezvadne a jedného krásneho dňa obdržal dopis od poštového riaditeľstva, kde mu bolo sdelené, že je prepustený, lebo že vraj neovláda štátny jazyk. To nie je jediný a výnimečný prípad: sú celé stá takýchto prípadov, avšak k týmto prípadom by nesmelo dochádzať. Krivda, páchaná so štátnym občianstvom tiež nie je ojedinelá. Sú desaťtisíce ľudí na Slovensku, ktorí sa tuná narodili, tuná žijú, v cudzine nikdy neboli a preca sa im neudelí štátne občianstvo; bez štátneho občianstva nedostanú povolenie k práci, takže živoria v hlade a bez práce. I túto otázku treba súrne riešiť, avšak nielen o nej hovoriť a uspokojiť sa sľubami, ale ihneď treba vytýčiť na denný porad problém desaťtisíc bežencov a ihneď treba túto otázku naliehavo vyriešiť. Veď otázka obrany republiky nebude rozriešená tým, koľko ľudí hovorí v tejto republike slovensky alebo česky, ale v prvom rade tým, ako smýšľajú o republike ľudia, ktorí v nej žijú.

Veľa príkladov by sme mohli uviesť z dejín maďarského ľudu, kde tak zvaní najlepší maďarskí vlastenci to boli, ktorí pozvali k nám nášho najväčšieho nepriateľa, aby mohli zdolať boj za slobodu maďarského robotníctva, a i dnes českí vlastenci a českí reakcionári sú to, ktorí tlieskajú víťazstvu Hitlera a Francova. Prednášame-li riešenie maďarskej otázky, tu musíme upozorniť na to, že k riešeniu tohoto problému treba sa približovať s takého stanoviska, aby tu bola vzájomná dôvera, aby sa uznalo, že sú tu chyby z mnohých rokov, a aby sa pochopily a uznávaly tieto chyby a chápalo sa, že tieto otázky treba už konec koncov po 18 rokoch vyriešiť. Ako ich riešiť? Každým pádom nepostačí, fabrikujeme-li len memorandá a podávame-li ich na príslušné miesta, a nestačí ani to, hádame-li sa o to, komu budú náležať vavriny v prípade úspechu. S vecou nesmieme sa zapodievať tak, že už od prvopočiatku staviame otázku, ktorej strane patrí táto vec, ale tak, že konštatujeme, že je to vec celého maďarského pracujúceho ľudu. Pracujúcemu ľudu nestačí len povedať, že vec je v dobrých rukách, pretože sa dostala na stôl niektorého úradníka, ale treba sa starať o to, aby memorandum bolo sledované s úspechom. Musí sa somknúť český, slovenský, nemecký a maďarský tábor pokrokového ducha, lebo len takto vzájomným porozumením môže sa dostať maďarský ľud k právam, ktoré mu náležia.

Mám za to, že i pracovníci z tábora maďarských strán chápajú, že by revízia v prípade jej uskutočnenia - nehľadiac na to, že by znamenala krvavú válku - privodila i nedozierne škody. My nie sme nepriateľmi pracujúceho ľudu v Maďarsku, sú to naši bratia, a práve preto, práve v záujme ich slobody zamietame čo najrozhodnejšie revizionistické snahy Horthyho a Mussoliniho, keďže vieme, že posilnenie reakcie Horthyho a Mussoliniho znamenalo by ešte väčší útisk maďarských pracovníkov v Maďarsku a rovnakého útisku boli by účastní tiež maďarskí pracovníci na Slovensku.

Ale práve tak musia Maďari z aktivistického tábora pochopiť, že nestačí len memorandá fabrikovať a podávať, a že nestačí, budeme-li uspokojení sľubami s hora, lebo veď sľubov dostali sme už dosiaľ dosť. Treba bojovať, aby sa tieto naše oprávnené požiadavky splnily, lebo sú, žiaľ, sily, ktoré zápasia a bojujú proti týmto oprávneným snahám. I to treba uvideť a jestli je tomu tak, tu sa treba skutočne somknúť. V boji proti fašizmu, proti revízii a za vyriešenie maďarského problému musíme sa somknúť všetci. Kto však odmieta myšlienku spoločného frontu, ten odmieta myšlienku ľudového frontu, a kto z týchto otázok robí otázky stranícke, ten nepomýšľa vážne na to, aby spolupracoval na spravedlivom vyriešení problémov maďarského ľudu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Uděluji dále slovo pí. posl. Jurnečkové-Vorlové.

Posl. Jurnečková-Vorlová: Slavná sněmovno!

Projednávání rozpočtové kapitoly ministerstva soc. péče dalo dnes příležitost k tomu, že se soustředila pozornost sněmovny k otázkám a organisaci péče o mládež. Tato skutečnost by byla potěšitelná, kdyby šlo skutečně o dítě, o mládež a opravdovou pomoc v jejím dnešním postavení. Tomu však tak nebylo.

Otázky péče o mládež byly zde zneužity sudetskoněmeckou stranou ke zkreslenému líčení poměrů a k rozmnožení pomluv o českém národě. (Slyšte!) Je smutné, že ani otázka péče o mládež nezůstala vyňata z kampaně, jakou soustavně provádí sudetskoněmecká strana. Věc péče o mládež je příliš vážná, než aby mohla se státi někomu útočnou zbraní. Pro nás není péče o mládež jen záležitostí státních podpor a subvencí; pro nás je věc péče o mládež věcí srdce, nadšení, práce a píle našich nejlepších lidí. Z takové bohaté pokladny poukazují se podpory českým okr. péčím o mládež, nikoliv jen ze státní pokladny. Doplní-li pak zemská péče česká podporu od ministerstva svými vlastními prostředky na vyšší částku, a když podpoří tak své národnostní příslušníky, měla by za to německá veřejnost v okresích s českými menšinami býti vlastně povděčna. Zachraňujeme-li tam své lidi, kteří by při stupňované bídě připadli na obtíž veřejným svazkům, my jim tím ubíráme kus povinnosti, která by jim připadla na základě zákona o domovské příslušnosti. (Tak jest!) My jim ubíráme povinnost, kterou by jim jinak uložil zákon.

Prostředky k doplňování podpor opatřuje si péče sama vlastními akcemi, dary a podniky, prostě sežene si je přičiněním a zásluhou svých vedoucích osobností i porozuměním širokých vrstev obyvatelstva. Vy jste viděli nedávno předsedu České zemské péče, dřívějšího senátora Vojtu Beneše, státi s pokladničkou na rohu pražských ulic, kde vedle jiných osobností sbíral dobrovolné dary obyvatelstva ve prospěch péče o mládež. Není pravda, že zemské ústředí péče o mládež dostává více než německé. President republiky na př. věnoval nedávno dětem v severních Čechách 100.000 Kč a z toho dostala německá péče o mládež v Liberci 60.000 Kč, zemská péče v Praze 30.000 Kč a 10.000 Kč věnováno bylo jiným účelům. Tato čísla nepotřebují dalších slov. V demokracii neceká občanstvo se vším na stát a státní pokladnu. I když se domáháme vydání zákona o péči o mládež a jsme povděčni nynějšímu ministrovi soc. péče inž. Nečasovi, že za jeho vedení ministerstvo soc. péče připravuje osnovu tohoto zákona, budeme další organisaci péče o mládež rozvíjet na dosavadní dvojí linii, úřední a dobrovolné. Dosavadní organisace slouží doposud svému účelu a na základě zákona mu bude sloužiti ještě lépe.

Slavná sněmovno! Když se podíváme pozorněji na případ sudetskoněmecké strany, vidíme, jak německé okresní péče, které daly sudetskoněmecké straně k disposici svá čísla, neučinily nic jiného, než že se tím přiznaly k podstatě svého smýšlení. Je čím dále tím zřejmější, že mnoho z nich je naplněno duchem protistátním. Velmi jasně se to nedávno prokázalo při akci, kterou prováděl Ústřední svaz péče o mládež ke státnímu svátku 28. října, když ve svůj prospěch prodával odznaky péče o mládež, malá srdéčka se státním znakem. Určitá část německého obyvatelstva projevila takovou nechuť, zdráhání a průtahy v této akci, že byl z toho nakonec zřejmý odpor ke státní vlajce, která je na tomto znaku. Přes to německé péče dostaly ze státní pokladny stejnou podporu jako české. Srovnává se se ctí, když je zde takový nepoměr v názoru na dvě státní instituce, jiný ke státní vlajce a jiný ke státní pokladně?

Upozorňuji ještě na jednu věc, které bude nutno si všimnouti. Když státní pokladna svěřuje někomu své peníze, bude se muset podívat, dostávají-li se podpory a subvence do rukou státně spolehlivých. (Tak jest!) Vidíme, jak se s těmi penězi nakládá v jednotlivých okresech. Nebudu se o těchto věcech šířit, snad stačí, když řeknu, že za dary, které jsou z těch podpor financovány, kupují se duše. Naproti tomu však prohlašuji, že se zemská německá péče v Brně chovala velmi loyálne a projevila neobyčejné porozumění právě při odznakové akci se státní vlajkou. Prodalo se jich tam a rozšířilo mezi obyvatelstvo velké množství. Poukazuji stejně na pražskou péči, která ke své původní objednávce odznaků objednala si dodatečně ještě 1000 dalších. Je tu tedy podstatný rozdíl, jak se chová německé obyvatelstvo v různých místech. My víme také, jak právě v místech, která mám na mysli, byla kdysi dobrá spolupráce mezi českou a německou okresní péčí o mládež a jak jest nyní úplně rozvrácena.

My čeští soc. demokraté nepodceňujeme nijak hospodářskou situaci dělnictva německé národnosti. Bylo zde mnohokráte již z naší strany vylíčeno, jak nezaměstnaností a nízkými mzdami trpí český dělník stejně jako německý. Ale já přes to musím zde přinésti několik dokladů, jak jednostranně stále je zde akcentována situace pohraničních severočeských okresů.

Slavná sněmovno, je všeobecně známo, že měřítkem životní a hospodářské úrovně jsou čísla dětské úmrtnosti. Podívejme se na tato čísla a pozorujme, kde je nejvyšší a kde nejnižší dětská úmrtnost! Nejvyšší číslo dětské úmrtnosti v zemi České vykazuje okres Mladá Vožice, chudý okres v kraji táborském, kde z tisíce narozených dětí umírá 221 do jednoho roku. Za ním následují Hostouň, Chvalšiny 188, Vlašim 187, Podbořany 176, Doupov 173, Nýrsko 169, Horní Planá 168, Dolní Kralovice 166 úmrtí. Dále uvádím jen namátkou: Český Krumlov 157, Pacov 155, Příbram 153, Sušice a Ledeč n. Sázavou 150 úmrtí z tisíce narozených do jednoho roku dítěte. Z vyjmenovaných okresů je většina okresů českých v jižních a středních Čechách. Tam je nejvyšší úmrtnost.

A jak to vypadá s nejnižšími čísly dětské úmrtnosti? Nejnižší číslo ve statistice, kterou podává Státní úřad statistický, v průměru posledních 5 let vykazuje okres Cvikov. Cvikovský okres pohraniční vykazuje 27 úmrtí na tisíc narozených. Za ním následují Úpice 52, Tanvald a Aš 54, Králíky 56, Teplice n. Metují 58, Náchod 59, Český Dub 60, Ústí n. L. a Šluknov 63. Jsou to většinou pohraniční okresy se značnou částí německého obyvatelstva, o němž cizina je soustavně informována, že má býti vyhladověno. Je jisté, že na straně německé je menší porodnost, tedy také menší úmrtnost, ale přesto vše jest porovnání čísel velmi zajímavé.

Dovolte mi ještě jeden příklad o situaci okresu, který se nalézá v samém srdci středních Čech. Je to okres příbramský. Tam žije lid takovým způsobem, že okres prostě vymírá. Za posledních 30 let, od sčítání lidu v r. 1900 až do sčítání v r. 1931 ubylo zde 12.442 lidí, pětina všeho obyvatelstva, protože lidé odtud odcházejí a vymírají, nemajíce býti z čeho živi. V posledních letech se vylidňování stále stupňuje. A není to pouze okres příbramský samotný ze středních a jižních Čech, jest tam řada jiných v podobné situaci. Mohla bych zde podrobně líčiti příčiny toho zjevu, uvádím však jen situaci báňského podniku v Příbrami, kde bylo zaměstnáváno dříve 3.000 horníků, dnes pouze něco málo přes 1.000. Jistě, že souvisí tyto poměry s tím, že podnik je pasivní. V poslední době však stoupla na burse cena stříbra a olova, a proto se dožadujeme, aby pracovní doba v podniku byla rozšířena na 6 dnů v týdnu, aby lidé si něco vydělali.

S tohoto místa upozorňuji, že je nutná drahotní výpomoc horníkům v Příbrami. Vánoční výpomoc horníkům a provisionistům, na niž je zajištěna položka v rozpočtu, by měla býti opravdu vyplácena k vánocům a nikoliv - jak se to děje již léta - až koncem ledna. Přála bych těm, kteří stále poukazují na tytéž obvody a nouzové okresy na severu republiky jako na nejhůře postižené, aby našli co nejdříve příležitost a podívali se do podbrdského kraje ve středních Čechách a projeli tam několik vesnic. Viděli by, jaká je tam nízká životní úroveň a jak těžký je život lidu.

Vážené shromáždění, dovolte mi upozornění, že při hledání prostředků k zlepšení situace dochází se vždycky k tomu, že klíčem k hospodářskému oživení je stavební podnikání. Ministr soc. péče správně řekl v rozpočtovém výboru, že bylo již téměř všechno učiněno v oboru podpory stavebního ruchu a že je nyní třeba, aby bylo co nejvíce využito dosavadních zákonů k oživení stavebního ruchu. Při tom upozornil na zákon o stavebním právu z r. 1912. Tento zákon zůstal téměř po čtvrt století zapomenut, ačkoliv by mohl prokázati velké dobro tím, že by mohl omeziti pozemkovou spekulaci.

V době, kdy se mluví o vzestupu k hospodářskému oživení, pozorujeme všichni, jak potřebuje náš dorost a mladí lidé přeškolování, doškolování, aby dostáli úkolům, které na ně klade zvýšené tempo výrobní. Vítáme proto, že v zákoně o zprostředkování práce byl přijat dodatek, že při zprostředkovatelnách práce mají býti vybudovány poradny pro volbu povolání. Upozorňuji zde na tuto důležitou instituci, které je nutno věnovati pozornost, abychom jednou dospěli k plánovitému přídělu pracovníků do jednotlivých povolání s hlediska hospodářské předvídavosti. Ovšem budování poraden pro volbu povolání je nemyslitelné (místopředseda Mlčoch zvoní.) bez odborného výzkumu pracovních podmínek povolání po stránce duševní a tělesné. U nás však nebyl doposud prováděn výzkum práce a jejího lidského činitele.

V cizině existují ústavy jako Institut Truda v Charkově, Ústav pro individuální psychologii v Londýně, kde se provádí výzkum pracovních podmínek, studium vlivů racionalisace na zdraví dělníka, výzkum příčin úrazů a nehod zvláště v dopravě. U nás máme řadu ústavů a výzkumných institucí, které se zabývají (místopředseda Mlčoch zvoní.) výzkumem materiálu, skla, uhlí železa atd., máme státní výzkumný ústav pro myslivost v Praze-Dejvicích, máme ústav pro zkoumání chorob zvěře, zvěře kožišinné a psů při interní klinice vysoké školy zemědělské v Praze, avšak studium zábran úrazů, zdraví člověka, studium lidského činitele ve výrobě doposud u nás nebylo prováděno. Vítáme proto, že p. ministr soc. péče projevil pro vybudování takového ústavu porozumění, a upozorňuji na to s tohoto místa, aby si i veřejnost uvědomila důležitost vybudování ústavu pro výzkum lidské práce a aby mu věnovala svou podporu. Chceme na přelomu tísně při samých začátcích hospodářského oživení položiti tím základy, aby práce byla zhodnocena, aby byla zbavena méněcennosti a stala se jednou člověku skutečnou radostí. (Potlesk.)