Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Hampl. Dávám mu slovo.

Posl. Hampl: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Všichni živě pociťujeme, že svět prožívá nesmírné změny, že žijeme v domě mimořádné. A i když nechceme užívati silných slov a velkých srovnání, přece jenom mám za to, že neklid světový, který počal v r. 1914, dosud trvá, a všichni máme také živý pocit, že pravděpodobně neklid a řada aktuálních problémů bude trvati ještě řadu let. Také dosud nikdy za celé 2 tisíce let křesťanské éry neměnily se tak rychle životní podmínky a společenské vztahy mezi lidmi a národy jako v této poslední periodě. Technický rozvoj, rozmach a jakost dopravy, dále technicko-komerční změny ve výrobě a měně zboží, budou míti ještě veliké důsledky společenské a politické.

A kdo sleduje vývoj poměrů bedlivě, soudím, že přijde se mnou k poznání, že ani válka nezpůsobila tolik velkých převratů, kolik revolučních změn přinesly právě zjevy a události na poli techniky, kolik změn přinesly události zejména ve sféře hospodářského a výrobního dění.

Je proto důležité pro každý národ a každou vrstvu v ní, abychom přemýšleli o všech událostech co nejstřízlivěji a vyvozovali důsledky opatrně a hlavně abychom všichni jasně precisovali svá stanoviska. Je třeba míti na paměti - a o tom nás poučuje už také nedávná minulost - že nelze při formulaci našich stanovisek podléhati okamžitým náladám a tlakům dne a že musíme uvažovati a zvažovati všechna fakta, která přicházejí v úvahu.

Pro Československo, zejména v důsledku jeho politické a zeměpisné situace, je s hlediska mezinárodního nutno, abychom uplatnili hlavně dvě zásady: to je snahy udržeti mír a rozšířiti naše hospodářské a politické styky mezi ostatními národy a státy. S hlediska vnitřní politiky znamená to prohlubování demokratického režimu, prohlubovati spolupráci mezi všemi složkami národa a občanstva, které tvoří a drží naši republiku a myslí to s ní dobře. Československá sociální demokracie - a já snad to prohlašuji zde již zbytečně - stála vždy za principem národní a státní jednoty Československa, a my učiníme vždycky vše, aby princip demokratické spoluvlády byl udržen, aby se důsledně rozvíjel jak ve směru hospodářském, tak ve směru sociálně-politickém a národnostním. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

Náš současný režim spočívá na demokratické koalici a jejími sloupy jsou 3 velké skupiny občanské v naší republice. Jsou to sedláci, jsou to dělníci a jsou to demokratické skupiny katolické, v nichž převládá střední a malý lid. Bez nich je také skutečná národní a státní vláda v Československu, má-li republika opravdu státi na pevných fundamentech, nepředstavitelná a neuskutečnitelná. Je pochopitelné, že mezi těmito složkami musí býti tolik vzájemné důvěry a loyality, aby mohly konat v zájmu státu a jeho obyvatelstva svou funkci.

Nám je srozumitelné, proč starý svět stůně. Je zmítán řadou problémů politicko-vojenských a hospodářských. Je nám proto pochopitelné, že vznikají různé ideologie. Tak vznikl zejména mezinárodní fašismus a mezinárodní komunismus. Čsl. soc. demokracie, jak se o tom ještě později zmíním, s velkým důrazem vždy odmítala ideologii komunistickou, a my jsme podrobně vyložili vždy všecky důvody, které nás k tomu vedly. Se stejným důrazem odmítáme všechny ideologie diktátorské a fašistické ze stejných důvodů, pro které se vyslovujeme pro demokracii, a kromě toho také proto, že máme živý pocit, že diktátorské režimy jsou výrazem nouze a že je v nich patrna snaha převalovat břemena světového rozvratu na bedra nemajetných vrstev. Kromě toho všecky diktátorské režimy, nemajíce korektiv a nemajíce zpravidla také dostatek trvalé pevné půdy ve vlastních národech, ohrožují světový mír. Vyslovila-li se čsl. soc. demokracie s takovou rozhodností pro demokratickou spoluvládu v Československu, jsou pro to důvody ještě jiné. Zejména bych zde poprosil národnostní menšiny, aby nám rozuměly. Náš národní charakter a hospodářské složení čsl. lidu stojí a bude vždycky stát na principech demokratických. Každá jiná forma je v rozporu s těmito skutečnostmi, je v rozporu s tradicí a duchem národních dějin. Přál bych si, aby náš hluboký smysl pro demokratické principy vládnutí byl takto chápán také u našich krajanů.

Právě proto, že tato mocná a silná fakta mluví pro demokratický režim, jsem toho mínění, že nemůžeme a nesmíme za práci pro stát v duchu demokratickém nikomu platit a nikoho za ni chválit. Býti demokratem je naší povinností a nikoli zásluhou. (Výborné!) Jedná-li někdo demokraticky, nesmí očekávat žádnou zvláštní chválu, protože ve státě, který je demokratický z důvodů, které jsem naznačil, a z důvodů historických i podle praktické potřeby, je to samozřejmostí. Demokratické vyznání, jak jsem řekl, nekupuje se ničím a neplatí se ničím a platí pro všechny národy v republice a pro všechny politické instituce v tomto národě. Ti, kdož takto jednají, musí míti pocit, že stát a vláda stojí za nimi, ti, kteří jinak myslí a jednají, musí býti přesvědčeni, že stát a vláda stojí proti nim. Je třeba, abychom to jasně formulovali.

Překonáváme známé vnitropolitické potíže z nedávných událostí a pozorujeme, že vývoj poměrů přece jen zdá se potvrzovat, že zdravé a osvědčené principy vládnutí přes všechny diference mají své místo. Prohlašuji, že budeme vždycky pečovat o to, aby principy demokratisace v našem státním a veřejném životě se stále uplatňovaly. Politika demokracie a její soustava musí míti ovšem také svou resonanci ve veřejném životě. Nelze demokracii vyznávat jen jako politickou doktrinu. Náš celý život jí musí býti prosycen, a to znamená také mezi jiným, abychom odklízeli ve státě všecky překážky, které brání hospodářskému rozvoji.

Připomínám, nechtěje se zabývat detaily, jenom některé momenty podle mého názoru důležité: Provedli jsme druhou devalvaci, která měla své vyznavače i své odpůrce. Domnívám se, že v obou skupinách byla pravda na půl cestě. Ale když jsme devalvaci provedli, musejí za ní jíti dále určité důsledky, to jest uvolňování našeho hospodářského a finančního života. (Tak jest!) Musí zmizet řada krisových zařízení, jako je povolovací systém, devisová opatření, která musejí být odbourána, a v tom směru vítáme zejména iniciativu, která byla zastupována především předsedou vlády, aby došlo k prohloubení vzájemných styků hospodářských mezi státy Malé dohody. Já zdůrazňuji ještě jeden velký úkol, že v této situaci zejména ministerstvo obchodu a ministerstvo financí musí stát na výši situace tam, kde do značné míry je velká odpovědnost. (Výborně!)

V Evropě se zdá, že v současné chvíli jsou na ústupu tendence ženevských protokolů, kolektivní bezpečnost a respektování malých národů a států. Ten, kdo prožíval vlny optimismu po skončené válce a kdo byl svědkem těch velkých pacifistických nadějí, musí si přece jen v určité střízlivosti říci, že každá revoluce jde dva kroky kupředu a jeden krok zpět, a my jsme musili s určitou nezbytnou reakcí počítati. Ovšem nikdo z nás nemohl se tenkrát domnívati, že se začnou zase v mezinárodním a politickém světě uplatňovat známé militaristické nebo politicko-militaristické tendence silných. Proto tím většího úsilí je třeba, abychom my v rámci Malé dohody řadou nutných opatření upevňovali vzájemné styky tak, aby nebyly produktem jenom určitých prchavých sympatií, nýbrž aby byly vázány také hospodářsky. To je nezbytná nutnost, nehledě k onomu známému vyvažování obou složek naší výroby, totiž zemědělské a průmyslové.

V sociální politice jde o to - mám-li se jenom dotknout některých požadavků - abychom především všeobecně usilovali o zvyšování životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva. Když si vzpomenete na opatření Rooseveltova, kolik měla odpůrců, jak se octla v ohnisku kritiky nejen americké, nýbrž světové, a posléze jste viděli výsledek posledních voleb, tedy soudím, že musíme všichni přiznat, že v těchto opatřeních byla skryta přece jenom někdy zdánlivě velmi radikální a drastická, ale pravděpodobně velmi nutná opatření, mělo-li býti čeleno známým desolátním hospodářským poměrům v současné chvíli v Americe.

Jde o to, abychom zkrátili dobu pracovní, a já o tom mluvím nyní ne s hlediska sociálně-politických požadavků, nýbrž s hlediska, požadavku státního a hospodářského. Rytmus života a práce se nebezpečně zvýšil, všechny vědecké poznatky technické, které se subsumují pod pojem slova racionalisace, vyvolávají pronikavou revoluci. A tu prosím, kdož jsou odpůrci zkrácení doby pracovní, aby viděli v tomto požadavku především požadavek státní a občanský a v poslední řadě teprve, abych tak řekl, požadavek sociální nebo politicko-sociální.

Dále jde o to, abychom chránili právo na práci a kontrolovali dodržování soc.-politických zákonů. Čím více bude pracující lid přesvědčen, že žádný převrat, ani levý ani pravý, mu nemůže podstatně zlepšit poměry, nemůže uskutečnit žádné jeho zvláštní naděje, tím spíše se bude cítit připoután k republice a ke státu a tím spíše snese také všechny nárazy zvenčí. Ostatně, povede-li dnes některý evropský stát útočnou válku, musí čekat, že občanstvo, které dostalo všeobecnou mobilisací do rukou zbraně, bude od vlastního státu po válce žádat zlepšení a chtít více, než bude třeba dosažitelno.

Vzpomeňme si na vývoj poměrů v Rusku. Musila to býti světová válka, která provedla velký pohyb občenstva a která dala širokým vrstvám do rukou zbraně. Jenom za této situace byl možný onen známý velký převrat. Připomínám to také proto. že v souvislosti s nebezpečím na mezinárodním nebi se mluví o útočnících. Jsou situace, kdy z vnitřních nesnází se navenek zahajují války, ale jsem pevně přesvědčen, a říkám to s určitou šetrností k politickým sousedům, že ten, kdo začne válku, se psychologicky, mám-li učiniti srovnání se světovou válkou, ocitá hned ve třetím roce války, při čemž není vyloučena řada těžkých a závažných překvapení doma.

Jak jsem naznačil, demokratický režim v politické správě státu musí míti své důsledky také v hospodářské politice. Kořeny dnešních kritických poměrů hospodářských sahají do doby předválečné a zejména válečné. Někteří velcí hospodářští teoretikové soudí, že krise byla zmírněna nebo odstraněna v první polovici XIX. století rozmnožením a rozvojem námořní a zámořské dopravy, krise ve druhé polovici XIX. století rozmachem elektrotechniky, a současná krise má býti překonána především novým duchem organisačních zásad, jejich projevem v současné chvíli. Je známa politika, která má nesporně také u nás své kazy, politika korigující výstřelky, které vedou k anarchii mezi distribucí a výrobou, a kterou subsumujeme pod pojem slova plánovitého hospodaření. Krise se skládá ze zjevů přechodných a trvalých. Přechodné zjevy jsme se snažili překonati řadou opatření investičních, exportními zárukami, tedy řadou zásahů, které měly napomáhat u nás jednak výrobě, jednak exportu. Ony symptony, které jsou rázu trvalého, lze ovšem odstraniti jenom přestavbou našeho národního a také světového hospodaření.

Naši výrobu zdražily různé složky. Především je to neorganisovaná veřejná správa. Je třeba, abychom vážili slova při kritice. S tohoto místa jsem již řekl, že si vysoce vážím všech úředníků, kteří vědí, proč státní a veřejná administrativa zde je. Ona má ulehčovat a doprovázet hospodářský život. Když pomýšlíme na to, jak jsem již pověděl, že rytmus života a práce se nebezpečně zrychlil a zvýšil, pak je třeba, abychom věnovali neobyčejné úsilí reoganisaci veřejné správy. Je to nutnost. Její úřadování je zastaralé, její předpisy jsou zastaralé, neodpovídají duchu a potřebám doby. Zde je třeba, abychom nasadili všecky páky. Připomínám zároveň, a mám za to, že se u nás poměry v tomto směru zlepšily, že jsme se postavili a budeme vždycky stavěti proti korupčním kazům ve veřejném životě a zejména ve veřejné správě. (Výborné! - Potlesk.)

Dále jsou to škodlivé vlivy kartelů, které zatěžují velmi často nadměrně náš hospodářský a sociální život. Jestliže jdou po cestě plánovitého hospodaření a uniformity, nemůžeme je a limine zamítat, ale u nás jdou kartely cestou nejmenšího odporu a především se pokoušejí zvýšiti ceny. To, myslím, není vnitřním obsahem kartelových povinností, které mají. Vítali jsme kartelový zákon, jenom bychom si přáli, i když máme na mysli jeho korekturu a jeho novelu, aby provádění tohoto zákona bylo svěřeno ve státní administrativě rukám inteligentním, a dodejme, pevným a neporušitelným; je to neobyčejně důležitý požadavek.

Chci dále připomenouti, že patříme mezi státy exportní. Za doby konjunktury jsme vyváželi až 1/2 svých výrobků. V podobné situaci je jenom Belgie. Anglie vyvážela sotva 1/4 své národní výroby, Německo ještě méně a Spojené státy sotva 1/10. Ještě před 6 lety jsme měli 2 % světového vývozu. To je tolik, kolik vyváží dnes Japonsko, o jehož konkurenci tolik mluvíme. Z toho nabudeme představy, do jaké míry je důležité, aby se u nás export podporoval a rozvíjel.

Je dále ovšem nutno pečovati o rozšíření domácího trhu, poněvadž je, jak vidíme na všech silných státech, nejbezpečnější základnou zdravého vývoje našeho průmyslu a obchodu. Zvyšování našeho vnitřního konsumu je ovšem odvislé od životní úrovně našich pracujících vrstev. A v tomto směru mám za to, že by průmysl měl sám, má-li na mysli svoji existenci, kontrolovati příliš nízkou platovou úroveň v některých odvětvích aneb na periferiích některých odvětví. To by byla velmi záslužná státní a průmyslová politika. Na nízkých mzdách se ještě žádný národ nestal velkým, průmyslovým a slavným. Na nich musí vždycky ztroskotati.

Dovolte, abych přešel k jedné kapitole, kde bych chtěl předem vyvrátiti podezření, že mi jde o to, abych potlačoval veřejné mínění. Je to naše kulturní politika. I při značných položkách, které československý stát věnoval na kulturní potřeby, cítíme přece jenom určité mezery. A jednou z těchto mezer je neprovedený zákon o újezdních měšťankách. Je to jedna z bolestných kapitol a zde bude museti především vláda a parlament dbáti, aby tento zákon mohl býti co možná nejdříve proveden.

Máme však několik úkolů. Jedním z nich je požadavek, který jsme svého času vznesli, aby byla prodloužena školní návštěva do 15., případně až 16. roku. Když se podíváte na historický vývoj docházky do školy, vidíte, že jde-od nuly do 12. až 14. roku a že pokračuje dále. Tento vývoj je odvislý od řady potřeb a faktů. Jednak nám jde o to, aby mládež, která se dostává do obchodu a průmyslu za dnešního změněného rytmu života a práce, byla přece jenom fysicky vyspělejší, dále abychom v době, kdy musíme míti za to, že v určitých oborech zůstane nezaměstnanost trvalou, aspoň část dělníků absorbovali při výchově a vzali ji konec konců z nadbytečného počtu na trhu práce. Dále je tu ještě řada kulturních potřeb, která nezbytně mluví pro to, aby naše měšťanky tvořily všeobecný podklad občanské výchovy a přípravy pro život.

V době hospodářské krise je třeba - a z části jsme to už dělali - se starati o zachycení naší mládeže systémy kursů atd. Doplnění vzdělání dospělých není a ovšem nebude jen kulturním a sociálně-politickým programem, nýbrž je to důležitý a naléhavý příkaz se stanoviska státu a demokratické politiky. Vzdělaný člověk nepodlehne tak snadno naivitám a heslům. Vidíme také, že na př. režimy diktátorské rády braly vítr z plachet socialismu v otázkách sociálně-politických, ale zpravidla nikdy ne v otázkách kulturních. To proto, že učitelé těchto nauk si byli dobře vědomi, že poučený člověk podléhá nesnadno demagogii. Fašismus zpravidla získává sympatie - jděte do našeho občanského života a uvidíte znaky pro to - u těch lidí, kterým umění a věda jsou protivné a obtížné. (Tak jest!) To budete viděti často kolem sebe. Nakonec připomínám s určitou šetrností, že případ Ossietzkého je velkým mementem. Neběží o to, co dnes vlastni silou zmohu, nýbrž jak se k tomu staví svědomí světa. To je, myslím, velmi důležité, poněvadž svědomí světa je trvalou směnkou a projev síly působí konec konců jako episoda, když to posuzujeme v dějinách národa. Je-li stát ohrožen vnějším nepřítelem, nutno za každou cenu opatřiti peníze na výzbroj a obranu. Je-li stát však ohrožován nepřítelem vnitřním, je třeba, abychom věnovali prostředky na vzdělání širokých vrstev lidu. Pokroková demokratická politika československá do značné míry pacifikovala naše minority. Přihlédnu-li k tomu, co zde můj předchůdce pan kol. Esterházy mluvil, jsa předmětem prudkých a, myslím, dosti oprávněných protipolemik, mám za to, že vynucuje, abych připomněl jednu okolnost: totiž režimy diktátorské nejpevnější jsou tam, kde nebyla provedena pozemková reforma (Tak jest!), a jestliže chtěl pomoci maďarskému lidu, že to mělo býti volání do Pešti, aby se jeho chudým sedláčkům a pastýřům dostalo půdy. (Potlesk.)

Je dále třeba, aby vláda a parlament bedlivě přihlížely k programům v biografech a snažily se, aby tak populární prostředek, jako je film, který působí v neobyčejně široké oblasti obyvatelstva, nekazil vkus, srdce a ducha lidu, nýbrž aby ho vychovával. (Potlesk.) Je potřeba, aby se také film dostal do služeb státní myšlenky. (Výborně!) Je dále povážlivým zjevem, že kultura, která se stává předmětem obchodní spekulace, stává se také předmětem politické spekulace, která počítá s primitivními pudy širokých vrstev lidových a zaplavuje trh inflací braku a šmejdu jak v literatuře, tak zejména v novinách. Důležitým úkolem demokratické kulturní politiky vládní musí býti přeřezati především tomuto šmejdu všecky kořeny. To není žádné omezování svobody tisku. U nás lze napsat všecko, my máme rozsáhlou svobodu tisku - my jsme rádi, že ji máme - ale tato svoboda nesmí býti tímto - odpusťte mi tento výraz - perversním způsobem zneužívána. (Potlesk.)

My také víme, že vždycky jakýkoliv politický nihilismus šel zpravidla především těmito cestami. Zejména parlament má povinnost. aby zjednával úctu dvojím směrem, za prvé, aby stál na výši doby, a za druhé, aby odmítl, co je nespravedlivé a nízké v útocích na něj, poněvadž jsou to zpravidla útoky na demokratickou soustavu vládní. (Potlesk.)

Ve vnitřní politice máme tři význačné politické problémy. Jeden je ludovecký separatismus, druhý je pak henleinovský separatismus a třetím problém komunistické strany. Nejprve chci konstatovati, že o těchto věcech chci promluviti s naprostou nevášnivostí a smím-li pro sebe poprositi o určitou koncesi, tedy prosím, abyste mi uvěřili, že jsem také prost vší hořkosti. Konec konců o řadě věcí nelze mluviti jinak, než tak, abychom nemuseli své výroky za rok nebo za dvě léta potírati a popírati.

Ludovecký separatismus se zatím nevyznačuje žádným pevným programem. To, co v jeho mnohosmyslnosti vidíme, je zpravidla snůška kritiky, jejíž argumenty druhý nebo třetí den bývají poměrně hravě vyvráceny. Jsem ochoten přiznati, že v genesi vývoje na Slovensku je určitá obtíž pro ludovou stranu. Vždyť to byla část státu, která úpěla pod režimem, jemuž nebylo rovno. Ale my máme za to, že se ona část, která stojí věrně při státu a československé jednotě, musí aktivněji projeviti. Jsme přesvědčeni, že Československo zůstává Československem tehdy, jestliže obě větve tvoří dohromady jeden celek. (Výborně!) Dějinná úloha Československa může býti splněna jenom v demokratické Československé republice, tak jako druhá větev má všecku povinnost, aby na druhé straně dbala příkazů, které vyplývají z potřeb Slováků tak, jak je máme. kteří bez vlastní viny a proti své vlastní vůli zůstali pozadu. Většina slovenského lidu jde také při volbách s československými státotvornými stranami. A vidíme také, jak jsem již řekl, že ani v Hlinkově straně nemá separatismus nějaké pevné většiny. Jsem také přesvědčen, že vystřízlivění, demokratisace a skutečná československá orientace je jen otázkou času. Vyslovuji naději, že v této straně zvítězí bezpečné živly, které to myslí se státem dobře. Bude jenom potřebí se zbaviti ještě oněch sporadických elementů. které jsou protistátní a které to dobře nemyslí (Výborně!), aby mohla býti plná důvěra, a my také jsme toho mínění, že Hlinkova strana má povinnost, aby v tomto státě spoluodpovídala a tedy také spoluvládla. (Potlesk.)

Problém Henleinovy strany je ovšem docela jiný. Nejprve chci konstatovati, že stojím na zásadě nevměšovati se do poměrů jiného státu - s příkazem ovšem, že nikomu, kdyby byl sebe silnější, není dovoleno, aby se vměšoval do našich vnitřních poměrů. (Potlesk.) Jak ostatně mezinárodní vývoj ukazuje, běží dnes spíš již o boje o formu režimu, než o jakýkoli jiný zvláštní velký problém. Jsem přesvědčen, že vývojem poměrů to bude německý lid, který si sám provede korekturu oné ideologie a režimu, které dnes má. Vývoj v Rusku je přece do značné míry poučný, a tam předpoklady pro diktaturu, abych tak pověděl, byly pohodlnější. A je nesporné, že některé z těch vnitřních sil spolu s onou krutou formou ovládání vyprchají a zeslábnou. My se nechceme do těchto poměrů vměšovati. My, bojujíce proti této ideologii, nechceme, aby byla přenášena do našich poměrů jako ideologie protistátní a neschůdná. Vidíme, že diktátorové, pokud řinčí zbraněmi navenek, musí míti velké ohledy k vlastní domácí situaci. Jsem proto také přesvědčen, že při všech expansivních náladách, jaké v jednotlivých koutech Evropy vidíme, přece jenom nejistá vlastní půda je největším korektivem těchto bojovných nálad. (Tak jest!) Jsem pevně přesvědčen, že když půjdeme po dějinách války, od žoldáků k částečnému povinnému asentování a k válkám národů, bude se zcela určitě měniti psychologie války. Válka se tak stává, byť je to zdánlivě v rozporu, problémem lidovým a ne problémem úzké kasty. A v tom jsou právě velká mementa.