Je to především úleva poskytnutá v §u 7. Je zde vyloučena sleva dluhů, které vznikly osvobozením dlužníka v soudním nebo mimosoudním vyrovnání. Dále jsou zde osvobozeny mimořádné dary zaměstnanců ve služebním poměru, ovšem jenom tehdy, když to nepřesahuje 20.000 Kč. Obě ustanovení jsou velmi jasná. Nemá býti zdaněn důchod, který vlastně důchodem není, na druhé straně musí se skutečně položiti hranice, aby základ daně důchodové nebyl zmenšován a zákon sám nebyl obcházen.

V §u 15, odst. 4 je zvýšení srážek z důvodů placeného pojistného z 2.000 na 4.000 Kč. Dovolím si uvésti, že toto zvýšení není dostatečné pro ty vrstvy, které se musí pojistiti soukromě. Jsou tady myšleny osoby samostatně výdělečně činné, a tyto osoby, i kdyby dnes byl zaveden zákon o pojištění osob samostatně výdělečně činných, nebudou míti plně dobrodiní tohoto zákona, ony musí pamatovati na své stáří již také dobrovolným pojištěním a jistě že pojistka 4.000 Kč placená na toto zaopatření ročně není dostačující.

§ 17, odst. 4 přináší zlepšení ve dvou směrech. Je to konečně uznání vydání, která musí činiti některé obory, jako jsou obchodní cestující a jednatelé, vydání, která jsou vynaložena na nocležné a na stravné, a dále stává se odčitatelnou také položka za stravování a ošacovné, po př. kapesné rodinných členů zaměstnaných trvale v provozu vlastního hospodářství. Mám určité pochybnosti o tom, že přiměřenost je kulaté slovo, a myslím, že by daleko lépe bylo posloužilo, kdyby toto kapesné bylo odměřeno určitým procentem z platu nebo mzdy těch, kteří rodinnými členy nejsou, ale v podniku jsou zaměstnáni.

V odst. 5 §u 17 stává se odčitatelným věnování pro nezaměstnané, ale musí býti prokazatelně věnováno státu, který k tomuto účelu peněz použije. Konečně v odst. 6 zmírňuje se účinek zákona č. 76/1927, totiž v §u 341, který jedná o nepřesunutelnosti daní. Tato these o nepřesunutelnosti daní je velmi pěkná, ale v praxi nijak neobstojí. Každá daň je přesunutelná a je to právo hospodářsky silnějšího, který dovede příležitostně tuto daň opravdu přenésti.

Tato skutečnost musela býti již doznána v zákoně č. 76, a to v čl. 16, pak musela býti svízelně obnovována téměř každoročně a nyní konečně máme definitivní ustanovení, které značně ulevuje tam, kde jde o placení dávek sociálních za zaměstnance nad zákon a také o placení daní za zaměstnance, ovšem v tom případě, jestliže skutečně úhrnný hrubý důchod zaměstnancův nepřevyšuje 60.000 Kč ročně. Toto zlepšení prosazuje se ovšem také analogicky v §u 78, odst. e.

Jisté zhoršení přináší ustanovení §u 30, odst. 6. Jde tu o navrácení přeplacené daně důchodové. Dříve se vracela daň důchodová, jakmile přeplatek dosáhl částky 2 Kč. Nyní se bude vraceti teprve od 5 Kč. To si vyžádala finanční správa ne snad z důvodu, že by nechtěla přeplatků vraceti, nýbrž proto, že administrativní náklady na vracení přeplatků převyšovaly několikanásobně tyto vyplacené přeplatky. Jestliže nyní se budou vypláceti přeplatky od 5 Kč, myslím, že do jisté míry toto zhoršení je vyváženo tím, že finanční správa na druhé straně se zavázala, že nebude nedoplatky do 5 Kč vymáhati. Je to značná kompensace, poněvadž pravidelně spíše se nedoplácí než přeplácí, a tím jsou do značné míry chráněny zájmy těch, kterých se to týká.

Značné zlepšení je v tom, ze tam, kde se sbíhají dva důchody, jednak důchod ze mzdy a na druhé straně ještě jiný důchod, byl zvýšen tento jiný důchod s 500 Kč na 1.000 Kč. V tomto směru došlo v praksi k anomaliím, které byly naprosto neudržitelné. Na př. dělník, který měl důchod 9.600 Kč, byl osvobozen od srážkové daně důchodové, ale dělník, který měl 9.000 Kč a vedle toho jiný příjem 500 Kč, podléhal z těchto 9.000 Kč dani 1/8%, tedy 11 Kč, a z 500 Kč dani 1% - 5 Kč. Tedy na jedné straně dělník, pracující za stejných poměrů, úplně osvobozený, na druhé straně dělník, který měl tento jiný příjem, byl zdaněn daní důchodovou. Zde ovšem docházelo k diferencím ještě daleko horším, když oba důchody, důchod ze mzdy a důchod jiný, splývaly v částku větší než 10.000 Kč. V tom případě byl dělník se mzdou 9.600 Kč osvobozen, ale dělník, který měl 9.600 Kč a vedle toho ještě 500 Kč jiného příjmu, tedy dohromady 10.100 Kč, byl zdaněn zcela podle §u 18 a musel zaplatiti 163 Kč. Zdůraznil jsem, že je toto zlepšení značné, a po vysvětlení, které jsem podal, je můžeme přijmouti.

Ovšem diference v tomto směru nejsou zcela odstraněny. Myslím, že daleko lépe by bylo vyhovělo, kdyby byl býval přijat náš původní návrh, aby skutečně úhrnné požitky, které jsou myšleny v §u 35, odst. 2, byly zvýšeny na 15.000 Kč.

Značné ulehčení bylo prosazeno v ustanovení o všeobecné dani výdělkové. Je to zejména § 47, který jedná o osvobození a přináší značné ulehčení podnikům spolků, které jsou zřízeny podle všeobecných předpisů o spolčování. Výhoda spočívá v tom, že tyto spolky, které dříve podléhaly zvláštní dani výdělkové, tedy 9%, budou nyní podléhati všeobecné dani výdělkové maximálně 4%, a odůvodňuje se to ještě více tím, že většina jich jsou spolky charitativní.

Dále nutno zdůrazniti, že jsou osvobozeni od všeobecné daně výdělkové zaměstnanci, kteří pracují za plat nebo mzdu, t. j. obchodní cestující a jednatelé, kteří podléhají pensijnímu pojištění. Není to vlastně nic jiného než důsledné provedení osvobození daní již při dani obratové, kde tyto druhy zaměstnanců jsou od ní osvobozeny, podléhají-li pensijnímu pojištění. Leč toto osvobození se rozšiřuje ještě dále, totiž na ty, kteří by jinak podléhali dani výdělkové - tedy nepodléhají pensijnímu pojištění - nepřevyšuje-li jejich důchod prokazatelně 40.000 Kč. Osvobození od daně výdělkové rozšiřuje se v §u 50 ještě také v tom směru, že výdělek z najatých pozemků do 320 Kč katastrálního výtěžku je osvobozen, jestliže pachtýř obhospodařuje tyto pozemky s vlastní rodinou, a není tu na závadu, zaměstnává-li také síly cizí.

V §u 50 - místo předpisu a dělba daně je značné ulehčení, neboť rozpočtový výbor škrtl ustanovení, slova "po volném uvážení", kteréžto "volné uvážení" bylo v rukou ministerstva financí a tím do jisté míry byla dána obci možnost domáhati se skutečně správnějšího rozdělení tangenty výdělkové u nejvyššího správního soudu, kde pravidelně pro ustanovení "po volném uvážení" svou při prohrávala. Zlepšení ovšem je znatelné také v tom, že podniky, které mají hlavní sídlo v jiných místech než jsou provozovny, mají tangentu daňovou sníženu s 50% na 35%, ovšem ne tak, aby unikání z obcí provozu do hlavních měst bylo zabráněno.

A nyní několik slov o přísnějších opatřeních v zákoně. Je to v §u 10 snížení odpisů na investice, tedy novostavby, přestavby, přístavby, investice na stroje, které dříve činily 20% a nyní budou činiti 10%. Toto snížení má své odůvodnění ve změněných poměrech, přihlíží se však k době dnešní a proto v části II, čl. 3 poskytuje se dosavadní výhoda 20% oněm podnikatelům, kteří skutečně s investicemi počnou před 1. lednem 1937. Ale vedle toho se ještě dává ministerstvu financí možnost, aby v případech ohleduplných nadále poskytovalo 20% srážky. V tomto směru, myslím, že obavy pana kol. Touška nebyly odůvodněné, anebo, bych spíše řekl, byly předčasné.

V §u 45, v novém odst. 3 vyjímají se požitky lékařů z daně důchodové placené srážkou, ale ústavy, u nichž tito lékaři jsou zaměstnáni, pro něž pracují, jsou na druhé straně povinny ohlašovati tyto důchody vyměřovacímu úřadu, v jehož obvodu lékař bydlí. Podobné ustanovení máme také u obchodních cestujících, kteří pracují na účet více podnikatelů. Při tomto oddílu nutno zdůrazniti, že daňová sedma a rozpočtový výbor přiklonily se k praksi, která má býti na příště zachovávána, totiž že judikáty nejvyššího správního soudu mají býti respektovány, t. j. v daném případě, že lékaři, kteří jsou zaměstnáni za plat u nemocenské pojišťovny, jsou v poměru služebním a že jim nemá býti předpisována daň výdělková.

Není ovšem možno mlčeti k praksi, která se uplatňuje při rekursech, jež musí podávati lékaři při každém případu, kde jsou postihováni daní výdělkovou. Mám takový křiklavý případ před očima. Lékař, který ve 3 letech za sebou vyhrál u nejvyššího správního soudu svůj proces a byl osvobozen od placení daně výdělkové, má podány rekursy na dalších 6 roků. které nejsou vyřízeny, ačkoli jde o tutéž osobu a o tutéž věc. Jistě, že lékař dojde svého práva touto cestou rekursní, ale je si třeba uvědomiti, že prováděné tohoto rekursu vlastně celou výhodu znehodnocuje, poněvadž náklad s rekursem spojený jistě náležitým způsobem osvobození od daně výdělkové ztenčí.

V § 55. jednajícím o základu daně výdělkové, jde o velkou a zásadní změnu. Tato změna má především velký význam nejen fiskální, nýbrž také mravní a má také velký význam sociální. Tímto ustanovením se zabraňuje, nebo se má zabrániti vyplácení vysokých požitků osobám, zaměstnaným v průmyslových a jiných podnicích. Dosud takové platby byly odpočitatelnou položkou, byly-li skutečně prokázány, v každé výši, na příště mají býti tyto platby odečítány jenom tenkráte, jestliže nepřesahují 250.000 Kč. Je to sice hranice vysoká, ale je to přece jenom hranice. Vycházíme-li ze správné zásady, že každému pracujícímu člověku má se dostati existenčního minima k hrazení rozumných potřeb a dále co nad to jest, že má býti odměnou za výkon a za schopnost, pak musíme na druhé straně připustiti, že platy, které jsou nad 250.000 Kč, anebo platy, které jdou dokonce do milionů, žádným způsobem odůvodněny nejsou, poněvadž jistě tento třeba veliký výkon není přece takový, aby skutečně byl větší než minimální požitky desítek anebo set dělnických rodin.

Jaký je toho dnes důsledek? Tyto vysoké důchody i po uspokojení největších nároků životních nemohou býti zkonsumovány. Ovsem že potom jsou tyto důchody ukládány, a myslím, že i v tom případě, když neleží nezužitkovány, kdy slouží potom k zápůjčkám, přece jenom cirkulují na úkor produkce, na úkor dělníků daleko volněji. V tomto soukromokapitalistickém systému je jedině odměňování hmotné a není zde odměňování skutečně ve vědomí vykonané poctivé práce, která je vykonávána ve prospěch všech. Toto mravní uspokojení v soukromokapitalistickém řádu je necenitelné. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Považujeme dále za nedostatek, že finanční správa neopřela se ustanovením, která opravdu jsou dnes již neudržitelna. Mám zde na mysli odčítání ze základu zapravené daně výdělkové a z ní vypadajících přirážek. Tato věc je anomalií zákonodárství vůbec. Marně bychom hledali v daňovém zákonodárství jiného státu takové ustanovení. Tato chyba byla s nejkompetentnějších míst náležitým způsobem posouzena. Bylo to, tuším, v exposé k rozpočtu na r. 1930, kdy tvůrce daňové novely z r. 1927, bývalý ministr dr Engliš, poukázal na neodůvodněnost tohoto zařízení. Daň výdělková je daní výnosovou. Srovnáme-li jiné daně výnosové, nemají míti rovněž takové oprávnění, jaké má daň výdělková? Stejným způsobem by se mohli domáhati také platiči daně činžovní, aby z jejich základu, z hrubého nájemného byla odečtena daň a vypadající přirážky. Myslím, že by to bylo u nich odůvodněnější. Daň činžovní se vyměřuje z hrubého nájemného 8% a ještě při dnešní ochraně dosahují přirážky k dani činžovní celkem 300%, tedy poplatník zaplatí z každých 100 Kč hrubého činžovního výnosu 32 Kč.

Jaké to jest u platičů daně výdělkové? Zde z ryzího výtěžku, t. j. z výtěžku, ze kterého možno odpočítati řadu nákladů, vyměřují se maximálně 4%, a kdybych vzal za základ 570% přirážek, dělá to 22.8%. Tedy tam ze 100 Kč se zaplatí při dani výdělkové 26.8% a po odpočtu zapravené daně výdělkové s přirážkami dokonce něco více než 17%. Již z toho, co jsem uvedl, je viděti, že zde skutečně platiči daně činžovní by si mohli stejným způsobem činiti nárok, aby ze základu daně činžovní, z hrubého nájemného, byly tyto náklady odpočítány. Ale, dámy a pánové, tato okolnost, tato výhoda je neobyčejně příjemná určitým producentským kruhům, a jsou to právě platiči velikých daní, kteří z této výhody něco mají. Malý poplatník má z této výhody velmi málo. A proto dovedu pochopiti, že interesenti dovedli se v debatě rozpočtové zaříditi podle nejlepší taktiky vojenské, že na místě obrany zařídili se na útok. A k této nehoráznosti, na kterou jsem zde upozornil, přišli s nehorázností další, že by měla býti odečtena od základu daně důchodové zaplacená daň důchodová. Vážení pánové, to v praxi neznamená nic jiného, než že největším poplatníkům při dnešních přechodných přirážkách k dani důchodové slevovali bychom plných 40%.

Pan kol. Toušek přednesl v minulé schůzi proti opatření, které se týká oné hranice 250.000 Kč, některé námitky. Tak si stěžoval, že takové omezení se týká především zaměstnanců u průmyslových, obchodních a jiných podniků. K jeho uspokojení mohu konstatovati, že se týká všech zaměstnanců u kterýchkoli podniků, jestliže skutečně jejich důchod přesahuje 250.000 Kč. Musíme vycházeti z toho - a bylo to tady už řečeno - že vysoké platy jsou skutečně anticipací rozdělení zisku se škodou pro stát, poněvadž ztenčují základnu pro vyměření daně výdělkové. Postižení podniků tímto opatřením není větší nežli skutečně při normálním zdanění 4%, poněvadž tady byl volen určitý poměr, aby to žádným způsobem nepřesahovalo 4%. Pan kol. Toušek jistě nevzal v úvahu, že z daňového základu u velkých poplatníků odečítá se zapravená daň i s přirážkami. Pan kol. Toušek se hrozí oné nejistoty, která v podnikání je, a že tím nově zavedeným zdaněním při důchodu do 250.000 Kč přivádíme novou nejistotu do podnikání. Kdo uzavírá dlouhodobé smlouvy, musí si býti vědom také risika. Ale já chci poukázati, že státní zaměstnanci měli zákonem zajištěny svoje požitky a přece jim byly zkráceny, když měla býti uvolněna cesta deflaci. Pan kol. Toušek je přesvědčen, že si hospodářský život najde cestu, aby se ubránil takovému nepřiměřenému zdaňování, a ukázal, ze unikání daně obratové posloužil systém vertikální při výrobě. Myslím, že se to neshoduje se skutečností. Snaha zmocniti se celé výroby od surovin až ke konečnému produktu, který je schopen konsumu, má jiné důvody, které jsou jistě panu kol. Touškovi známy. Vertikálně zaváděná výroba nemohla čeliti dani obratové, poněvadž byla zavedena dříve nežli daň obratová. Pravda je, ze stát se musil brániti proti zneužití tohoto výrobního systému tím, že daň u surovin paušalisuje. Další námitky, které byly předneseny panem kol. Touškem, že osvobození podle §u 72, čl. 38 osnovy do jisté míry znemožňuje konkurenci podnikům soukromým, myslím, že zejména v tom případě, který byl tady uveden, neodpovídají pravdě. Pan kol. Toušek uvedl, že běží o lomy. Myslím, ze lomy nejsou podnikem, kde převládá zájem veřejný nad zájmem výdělečným, a proto nemůže býti tento podnik osvobozen. Pan kol. Toušek navrhoval přesnější postižení důchodu přes 250.000 Kč tím, že by se do jisté míry vyplácení vysokých důchodů zabránilo. Jsem přesvědčen, ze pan kol. Toušek tuto věc nemyslel upřímně. Když byla příležitost, aby skutečně vyšší důchody byly náležitým způsobem postiženy - bylo to při přechodné přirážce k dani důchodové - byla to právě jeho strana, která se houževnatě bránila tomuto postižení.

Značné zvýšení se zavádí u daně rentové. Je odůvodněno zvláště tam, kde jde o zjevné přesouvání zisků do ciziny. Jde zde o daň rentovou, vyměřovanou z úroků placených do ciziny. Tyto úroky jsou rafinovaně vysoké a snižují základnu pro vyměření daně výdělkové. Dále jde tu o platy do ciziny za porady, za ochrany, propůjčování patentů atd., na nichž musí se vydělati doma, ale zisky plynou nám do ciziny úplně nezdaněné. Tyto platy, které jdou do ciziny tímto způsobem, nejsou malé, jdou do stamilionů. Žel, že zde také jsou postiženi malí rentieři, drobní vkladatelé. Zvýšení rentové daně ze 3 na 6%, o plných 100%, je velmi bolestné, zejména proto bolestné pro malého vkladatele, že jsme už snížili úrokovou míru ze 4 na 3%. Ale aby stát o nic nepřišel, aby rentová daň zůstala ve svém výnosu nedotčena, naopak, aby se ještě zvýšila, přišlo se k tomu, ze dříve bylo placeno z těchto 4% 12 hal. daně, nyní z těchto 3% bude se platiti 18 hal., tedy zvýšení o plných 50%. Jestliže chceme hledati jakési odůvodnění v tomto směru, myslím, že snížení úrokové míry musí míti a také má v zápětí veliké ulehčení pro podnikání a že na druhé straně zvýšena byla také výše rentové daně u podniků nebo řekl bych druhů důchodů, které nám doposud unikaly, a to ovšem ve zvýšené míře.

Několik slov ke změně kalendářního roku. Obojí způsob účtování, tedy ten, který máme dnes, i ten způsob, který dnes zavádíme, má své výhody a nevýhody. Ten způsob, který je dnes opouštěn, má své teoretické předpoklady, které tkví v pramenové teorii. Správa finanční chtěla, aby kalendářní rok skutečně splýval s rokem berním. Ovšem této teorii neodpovídala skutečná životní prakse. Přicházelo se zde k velikým diferencím mezi správou finanční a poplatníky. Poplatník, dostane-li platební příkaz a zaplatí-li podle platebního příkazu, je přesvědčen, že má svou povinnost vykonánu, ale zapomíná, že to, co bylo zaplaceno na platební příkaz, je zaplaceno jenom na předpis roku předcházejícího, ne na rok běžný, na který má platiti podle nynějších nařízení podle předpisu roku předcházejícího v roce běžném. Tím ovšem docházelo k velikým diferencím, nespokojenostem. Zavedením nového, vlastně starého systému, který platil v Rakousku, dostává se do určitého pořádku poplatník, a já do značné míry mám přesvědčení, že ten teoretický systém nám zavinil také to hromadění daňových nedoplatků, které dnes ve finanční správě máme.

Slavná sněmovno, osnova v části třetí u čl. 1 poskytuje možnost, aby si obce vybíraly své přirážky samy, totiž, aby je předpisovaly, účtovaly a vybíraly. Já vím, co k tomu vedlo. Je to naděje, že bude-li obec sama předpisovati, vybírati, vymáhati, dostane skutečně dříve nebo aspoň včas přirážky, jichž nutně v dnešní době potřebuje. Vím, ze zde ještě může býti moment jiný, že zde autonomie, správa obecní myslí na to, že tím, že se stává sama předpisovatelem a výběrčím daní, se zde do jisté míry posluhuje samostatnosti obecní.

Ale, slavná sněmovno, je mojí povinností, abych poukázal také na některé stíny, které mají tyto výhody, jež jsem právě uvedl. Zde nejde jenom o vybírání daní, nýbrž zde jde také o vracení přeplatků. Doposud přeplatky se vracely státem, to jest stát zakládal obce, vyplácel tyto přeplatky a čekal obcím. Z tohoto důvodu finanční správa má za obcemi několik set mil. Kč. Při změněných poměrech, jestliže obce samy budou vybírat, pak musejí také samy vraceti, to znamená, že ten, komu byl odpis dán, nebude-li obec platiti, bude na obci toto navrácení vymáhati. A to není v dnešních poměrech situace pro naše obce velmi příjemná.

Ale toto, myslím, že není nepříjemnost poslední. Dlužno počítati s tím, že agenda, zejména u větší obce, s účtováním a vymáháním přirážek bude vyžadovati někde jednu, někde dvě nebo více sil a že pro tento větší náklad za dnešních hospodářských poměrů není v obcích místa. Není dále bez významu, že při dnešním složení našich obecních zastupitelstev nebude příjemné vymáhat daně exekučně. Dosud tuto nepříjemnost odnášel berní exekutor. Budou-li vymáhat skutečně obce, pak odium za toto vymáhání, které nemůže býti milé, připadne ovšem na představitele správy obecní. Může však nastati ještě jiná věc, která je také nemilá. Může se státi, že jeden týden přijde upomínati exekutor na státní daně a druhý týden exekutor na přirážky obecní, a to při dvojích výlohách, což nemůže býti poplatnictvu žádným způsobem lhostejné.

My jsme upozornili na všechny závady, na které bylo nutno upozorniti, ale myslím, že je nutno již o nich uvažovat. Dovolím si zdůrazniti, že před zákonem č. 76 z r. 1927 obce dobrovolně žádaly, aby přirážky byly předpisovány, účtovány a vybírány berními úřady, a že to bylo skutečně pro obce určité ulehčení. Také dnešní prakse na př. při dani pozemkové, kde mohly by si obce vybírati přirážky, vypadající z daně pozemkové, samy, ukazuje, že nebylo všude použito tohoto ustanovení. Tím nechci zastírati některých jiných věcí. Dosavadní způsob vyúčtování autonomních přirážek jest do budoucnosti nemožný, působí potíže a je úplně nepřehledný. Je to jednak pozdní předpis daní přirážkám podléhajících, dále neúplnost předpisů. Velcí poplatníci jsou zdaňováni opožděně a jsou případy, kdy se vyplácí několik let minimálka, ačkoliv podnik již vyplácí dividendy. Důsledek toho ovšem je, že základ pro vyměřování přirážek je nesprávný, časem překonaný, a poněvadž přirážky jsou hlavním důchodem našich obcí, okresů a zemí, celý rozpočet je falešný.

Co jsem uvedl o předpisech, platí ještě v horší míře o odpisech. Zde je možné zdržení odpisů několik let a poněvadž jde pravidelně o velkého poplatníka, kterému jest daň odepsána za několik let, může takový odpis obecních přirážek přivésti obec do katastrofy nebo při nejmenším znemožniti její řádné hospodaření na několik let.

Všechny uvedené závady spočívají na těžkopádnosti administrativy. Co jsem řekl o předpisech platí svrchovanou měrou také o vymáhání daní a přirážek. Stát vzal na sebe povinnost předepsat, súčtovat a vybrat, a musí zde také nésti odpovědnost, totiž že skutečně je si vědom, ze hospodaří s cizími důchody a že učiní včas všechno, aby tyto důchody byly skutečně dány tomu, komu náleží. Nevčasné vymáhání přivodilo samozřejmě obrovské ztráty, jdoucí do miliard, jak státu, tak také autonomním korporacím.

Vrchol zmatku je roční vyúčtování, v němž se naši samosprávní činovníci naprosto nevyznají. Toto vyúčtování přichází pozdě, je naprosto nepřehledné a není nikterak spolehlivým základem pro hospodaření obcí. Z uvedených důvodů, myslím, je nutno, aby vláda donutila finanční správu k tomu, aby zde byla zjednána náprava, aby zde výkazy, předpisy, odpisy a výkazy platby, vyúčtování náležitým způsobem se předložily z uplynulého roku nejméně do 10. března roku následujícího; dále aby dodatečné předpisy a odpisy během roku byly předkládány čtvrtletně po uplynutí kvartálu, nejdéle do 15. dne čtvrtletí následujícího, platby pak aby byly skutečně odváděny nejdéle do 10. každého měsíce.

Vážení pánové! Je ještě mou povinností, abych upozornil na jednu závažnou věc. Všechna ustanovení zákona, která zaručují důchod státu zákonem, mají jenom tenkráte význam, jsou-li skutečně dodržována a plněna. Žel, v tomto směru máme zkušenosti málo povzbuzující a bez řádné kontroly nemůžeme skutečně předpokládat, že by zákony byly také správně plněny. Válečná a poválečná morálka, která je posílena samozřejmě také dnes krisí hospodářskou, myslím, že žádným způsobem neposloužila tomu, že stát dostává skutečně vše, nač má nárok, co skutečně jeho jest. Proto velmi překvapuje, že finanční období orgánu, který vykonává tuto nesmírně těžkou službu, revisního odboru ministerstva financí, proti původnímu návrhu ministerstva financí, aby jeho funkce byla prodloužena na dalších 10 let, do r. 1947 nebo, jak máme v původní předloze, aspoň o dalších 5 let, do r. 1942 - nyní v předloze, o které jednáme jest prodlouženo jenom o 3 léta, do r. 1940. Kdybychom šli po příčinách, zjistili bychom je velmi brzy. Byl to Svaz průmyslníků, který v Poradním sboru pro otázky hospodářské svým mluvčím proti existenci revisního odboru ministerstva financí vystoupil. Tato věc nám ovšem nemůže býti lhostejná. Proto považuji za nutno, abych již nyní upozornil, že revisní odbor nemůže býti žádným způsobem odstraněn (Tak jest!), že naopak je nutno, aby byl lepším, dokonalejším způsobem vybudován a aby jeho činnost byla skutečně prohloubena.