Zahraniční ministr dr Krofta se již
předem zmínil o té věci ve svém
exposé; prohlásil, že od té chvíle,
kdy Italie porušila Pakt Společnosti národů,
měli všichni členové Společnosti
národů právo a povinnost uplatnit sankce
podle čl. 16 proti Italii, neboť Pakt stanoví,
že jednomyslné konstatování států,
jež jsou členy Rady, že některý
stát porušil Pakt, ipso facto znamená uvedení
v platnost sankcí bez jakýchkoliv dalších
usnesení. To znamená, že nebylo třeba
se o zavedení sankcí usnášet, že
se tato věc ipso facto mohla považovati za vyřízenou.
Pan ministr zahraničních věcí dr Krofta
pravil ve svém exposé doslovně (čte):
"Československé stanovisko ke konfliktu
italsko-habešskému bylo formulováno již
5. listopadu 1935 ministrem zahraničních věcí
dr Benešem takto: Československo jest a zůstane
v této otázce neutrální, do vlastního
sporu mezi Italií a Habeší se nevměšuje,
a ani dále se v něj vměšovati nebude.
Pokud jest nuceno přímo anebo nepřímo
v čemkoliv se jím zabývati, děje i
se to jediné a výlučně na základě
jednání Společnosti národů
v Ženevě, platných pro všechny členy
Společnosti. Doufám, že naše stanovisko
bude pochopeno všemi. Od začátku konfliktu
habešsko-italského přáli jsme si opravdově,
aby byly odstraněny dohodou velmocí překážky
dorozumění. V nynější situaci
nemáme jiného přání, než
aby Anglie a Francie dorozuměly se brzy s Italií,
nepouštějíce ovšem se zřetele také
zájem a osud Společnosti národů, a
aby tak nastal co nejdříve návrat k normálním
poměrům. Zatím vyčkáme společného
rozhodnutí ženevského a zařídíme
se loyálně podle něho."
Myslím, že tato slova zůstanou neotřesena
i podněty a návrhy, abychom se pouštěli
do nějaké dobrodružné politiky podáváním
návrhu na zrušení sankcí.
Slavná sněmovno, vidíme před sebou
tento obraz mezinárodních událostí,
jak se u nás odehrávají, a máme jistě
velký zájem na tom, aby Československo ve
spojení se spřátelenými státy
mohlo pokračovat v zabezpečování míru.
My také zajisté všichni vykonáme svou
povinnost, pokud jde o půjčku na obranu státu,
abychom vykonali vše, čeho je v zájmu našeho
státu třeba. Stavíme se po bok všech
států, které si přejí míru,
ať již jde o alianci s Francií a sověty,
nebo Malou dohodu, které pracují jistě věrně
na společném díle mírovém.
Jsem přesvědčen, že tento boj za mír
je také bojem proti mezinárodnímu fašismu,
poněvadž jen tam, kde fašismus vládne,
vyrůstá nebezpečí. Přejeme
plný zdar Léonu Blumovi, a pokud bude na nás,
poskytneme mu veškeru oporu v zájmu míru, v
zájmu Československé republiky i v zájmu
dělnické třídy.
Nacistická ideologie mluví o degeneraci západu,
o dekadenci mravní i fysické. Tím prý
je vinna demokracie a pacifismus. Ve skutečnosti právě
Francie dokázala za světové války
svou mravní i fysickou zdatnost a zachovala si etické
zásady i v nejtěžších okamžicích
doby poválečné. Proč Francii nezavalila
vlna šovinismu po událostech v Německu? Naopak,
Francie volila demokraticky a socialisticky v posledních
volbách v hluboké touze po míru. po uklidnění
Evropy, po kolektivní bezpečnosti a vytvoření
demokratické fronty, pro mír se sověty a
Malou dohodou. A vláda Blumova se snaží dát
Francii sociální náplň vnitřního
života, jako to má Anglie, Belgie a dnes už Španělsko
a jiné státy demokratické. Krásným,
řekl bych, takovým ornamentem při nastoupení
Blumovy vlády je ta věc, že povolala také
ženy k vysokým, odpovědným státním
funkcím. Po této stránce bychom se měli
od Francie učiti, kde ženy nemají ještě
ani volebního práva. Je jistě u nás
velmi řídkým zjevem, aby ženy zaujímaly
vysoký úřad, a když tento vysoký
úřad zaujímají, prožívají
plné peklo. V této věci bychom se měli
dát na cesty, které nám ukazuje vláda
Blumova.
Francie byla po dlouhé věky kulturní pokladnicí
Evropy. Fašismus se svým barbarstvím, jak ukazuje
nyní Francie, není pro Francii. Na západě
je Francie pevný oporný bod demokratické
horizontální fronty evropské proti hitlerovsky-mussoliniovské
kolmici, jež značí válku.
Nové období Francie ve smyslu mírové
aktivity vítáme a voláme na cestu nové
vlády francouzské heslo velké francouzské
revoluce: Ça ira, ça ira. Bude to, bude to a půjde
to. (Potlesk.)
Místopředseda Mlčoch (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu přihlášenému
řečníku, jímž je pan posl. Světlík.
Posl. Světlík: Slavná sněmovno!
Projednávání dodatkové obchodní
smlouvy československo-francouzské používáme
k tomu, abychom znovu osvědčili svoji spojeneckou
věrnost Francii, svoji věrnost těm mezinárodním
ideálům práva, spravedlnosti, demokracie
a míru, za kterými Francie dnes stojí a,
jak doufáme, bude státi i dále za nové
levicové vlády, neboť tato levice přece
zvítězila zejména heslem proti fašismu,
proti hitlerismu, proti imperialismu a proti válce. Věrnost
Francii a věrnost těm mezinárodním
ideálům, za kterými hlavně po válce
Francie vždycky stála, je naší tradicionelní
politikou a také nový ministr zahraničních
věcí dr Krofta ve svém posledním
výkladu zdůraznil, že v této své
tradicionelní politice věrnosti k Francii budeme
pokračovati i dále.
Vidíme ve Francii především vedoucí
velmoc evropské mírové fronty. Vidíme
v ní záruku míru i pro budoucnost a také
záruku vlastní naší státní
existence a samostatnosti našeho národa.
Slavná sněmovno, myslím, že není
zbytečno dnes, kdy tyto úkoly evropské mírové
fronty se stávají akutními, dnes v době,
která byla nazvána dobou nebezpečnou, ano
hrozivou, zdůrazňovati tuto naši spojeneckou
věrnost k Francii, neboť mezinárodní
posice Francie se dnes - kdy máme za sebou už tu evropskou
mírovou idylu a kdy jsme se dostali do období koloniálních
válek - stala obtížnou, její úkol
obhájiti mír stává se stále
těžším, jak to na př. ukazuje i
její těžká zprostředkovací
úloha v konfliktu habešském, zprostředkování
mezi zájmy Anglie a Italie.
Francie měla v Evropě vedení v mírovém
období, které nastalo po světové válce.
Po každé světové válce nastává
období míru nebo období velmi význačných
mírových tužeb a snah. Není potřebí
probírati celou historii, stačí poukázati
jenom na období po napoleonských válkách,
kdy se utvořila na vídeňském kongresu
r. 1815 Svatá alliance, která neměla jiného
úkolu než úkol obdobný dnešní
Společnosti národů. Po světové
válce nastalo v Evropě údobí mírové,
které trvalo asi 10 let. Byla to éra samých
smluv, jichž bylo uskutečněno mezi jednotlivými
národy a státy sta a sta. A byl to zvláště
r. 1925, kdy došlo k Locarnu, kdy i Německo bylo pozváno
do společnosti evropských států k
jednání o mír a kdy mu byl umožněn
zase návrat do Společnosti národů.
V r. 1928 došlo k Briand-Kelloggovu paktu, jímž
se skoro všecky státy světa slavnostně
zavázaly, že už nikdy nesáhnou k válce
jako k prostředku rozhodování mezinárodních
smluv, že ji navždycky zavrhují. R. 1925 a 1928
vyvrcholilo toto mírové období, a když
se potom řeklo, že se musí o míru nejenom
mluvit, nýbrž také mír připravovat,
že se musí dojíti ke skutkům, když
začalo období odzbroj ovacích konferencí
v Ženevě, tu se ukázalo, že ne všecky
státy, které byly v Ženevě a podepsaly
Kelloggův pakt, skutečně chtěly mír.
Ukázalo se, že jsou zde státy, které
sice mluví o míru, ale chystají se k válce.
Bylo to především Japonsko, byla to Italie
a Německo, které mařily odzbrojovací
konferenci v letech 1928 až 1932, až konečně
r. 1932 Německo rozbilo odzbroj ovací konferenci.
Toto období evropských snah o mír, idylické
mírové období poválečné
se skončilo a dostali jsme se do období koloniálních
válek, které zahájilo nejprve Japonsko, ve
kterém pokračovala Italie a na němž
se také chce zúčastnit v budoucnosti Německo.
Japonsko a jeho koloniální snahy se dotýkají
evropského míru jenom nepřímo a potud,
pokud z těchto koloniálních snah imperialistického
Japonska hrozí nebezpečí konfliktu rusko-japonského.
Kdyby došlo ke konfliktu rusko-japonskému na Dálném
východě, bude ohrožen i mír evropský.
Také koloniální válka v Habeši
ohrožuje jenom nepřímo evropský mír,
pokud by z něho měl vyrůst konflikt italsko-anglický.
Ale, slavná sněmovno, koloniální snahy
Německa se dotýkají evropských poměrů
přímo, poněvadž by Německo nemohlo
hledati své kolonie na Dálném východě,
ani v Africe, nýbrž musilo by je hledati v Evropě.
A tak dostali jsme se po desítiletém období
evropského míru do období koloniálních
válek. A tu vidíme, jak v tomto období, kdy
Japonsko zmohutnělo tím, že si zřídilo
nové kolonie v Asii, kdy Italie neobyčejně
zesílila a zmohutněla a nabyla tak i velikého,
daleko většího vlivu v Evropě než
kdykoliv jindy, když vyhrála válku v Habeši,
kdy Německo neobyčejně posílilo svoji
posici v Evropě obsazením Porýnska a kdy
vykazuje mezinárodní úspěchy Hitler,
jak v tomto období od r. 1932 se úžasně
změnily evropské poměry, jak se zde změnila
mezinárodní posice Francie, kterou měla před
obdobím koloniálních válek, a jak
její úkol v čele mírové fronty
udržeti mír v Evropě a řešiti všechny
tyto otázky za změněných poměrů
se stal těžším.
A tak v této chvíli není zbytečno
mluviti o spojenecké věrnosti k Francii. Není
to jenom Československo, které nyní znovu
osvědčuje Francii svou věrnost, nýbrž
je to celá Malá dohoda. Četli jsme o slavnostech
v Bukurešti, jak se tam oceňoval a líčil
význam Malé dohody ve střední Evropě
jako nejjistější a nejpoctivější
opory míru i celé Evropy.
A tato posice mírové fronty s Francií v čele
možná že by byla bývala ještě
těžší, možná že by již
dnes se nebylo podařilo udržeti mír v Evropě,
kdyby se nebyly poměry vyvinuly tak, že Rusko, které
se dříve nestaralo o Evropu, nýbrž samo
o sebe a obracelo se spíše do Assie, pod dojmem nebezpečí
války s Japonskem a nebezpečí útoku
se strany Německa vstoupilo po odchodu Německa do
Žen vy a posílilo mírovou frontu a že
též Anglie poznala, že neprospívala evropskému
míru, když v zajmu - podle jejího přesvědčení
- evropské rovnováhy podávala neustále
ruku Německu a podporovala všechny jeho snahy o vyzbrojení,
když je financovala a hleděla napomáhat, jak
jenom mohla, aby se dostalo tam, kam se dostat chtělo.
A tak, slavná sněmovno, jistě nechybujeme,
když projednávajíce dodatkovou smlouvu československo-francouzskou
v této chvíli, v této době mezinárodně
tak těžké, tak nebezpečné, tak
kritické, znova osvědčujeme svoji věrnost
Francii, když se připojujeme k projevům, které
celá Malá dohoda učinila v Bukurešti,
a když i za změněných poměrů
ve Francii, i v této době, kdy tam nastala vláda
levice, neměníme nijak svého stanoviska,
poněvadž vnitřní poměry, vnitřní
forma vlády nemůže určovati nijak naše
mezinárodní styky s jednotlivými státy.
Nemůžeme zarizovati své mezinárodní
styky s Ruskem podle toho, jaké jsou tam vnitřní
poměry, musíme hleděti náš mezinárodní
zájem zachovati a upevniti naši mezinárodní
existenci a svou věrnost k mírové frontě,
k ideálům evropského míru, práva
a spravedlnosti osvědčovati bez ohledu na to, zda
v některém státě vládne pravice
nebo levice. Musíme tak učiniti i nyní vůči
Francii, poněvadž doufáme, že i tento
nový kurs ve Francii přece jenom bude znamenati
upevnění dosavadního kursu francouzské
politiky pro zachování míru, pro platnost
práva v mezinárodní politice a tím
i pro zachování existence a samostatnosti menších
a malých států.
Nepřejeme si nic jiného, než aby tato dodatková
smlouva francouzsko-československá znamenala nové
upevnění naší tradiční
věrnosti a spojenectví s Francií, representantkou
to mírové fronty v Evropě, a aby tak oba
národy, francouzský a československý,
se ještě více sblížily a posílily
v této své tradiční mezinárodní
politice pro mezinárodní právo, spravedlnost
a mír mezi všemi národy. (Potlesk.)
Místopředseda Mlčoch (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
de Witte. Dávám mu slovo.
Posl. de Witte (německy): Vážené
dámy a pánové!
Ježto se jedná o rozšíření
obchodní smlouvy s Francií, není nic vhodnějšího
než vysloviti naléhavé přání,
aby v dohledné době bylo umožněno zcela
podstatně rozšířiti a prohloubiti naše
obchodní styky s Francií. Přihlédneme-li
ke všeobecným hospodářským stykům
a zvláště k našim hospodářským
stykům s Francií, nemůžeme popříti,
že výsledek je velice smutný. Musíme
říci, že Francie až dosud bohužel
nedovedla bráti přiměřený hospodářský
zřetel k Československé republice, která
je jejím politickým spojencem. Musíme otevřeně
přiznati, že hospodářská orientace
ve Francii byla bohužel již odedávna na kordy
s orientací politickou a že je to situace, která
se na delší dobu nedá udržeti. Je možno
ovšem vysloviti naději, že politický přerod
ve Francii brzy způsobí citelné zlepšení
také na poli hospodářských styků
mezi Československem a Francií.
Dovolte, abych k této části tématu
pronesl několik slov. Chtěl bych vyjádřiti,
že ryze politicky nejen s hlediska socialistického,
nýbrž s hlediska evropského je tato změna
ve Francii mimořádně potěšitelná
a že si k ní všichni můžeme blahopřáti.
Chtěl bych to ještě zřetelněji
konkretisovati a zde prohlásiti: Myslím, že
máme co činiti s Francií zotavující
se po těžké nemoci, s Francií, která
křísí své staré svobodomyslné
tradice a které se podařilo včas zaraziti
úpadek v duševní tupost a násilí,
kterého bohužel jiné státy a jiní
národové nezůstali ušetřeni.
Se zřetelem k velkému významu Francie pro
celý svět a ke zvláštním tradičním
duchovním a duševním svazkům Československa
s Francií můžeme tento vývoj uvítati
co nejsrdečněji. Chtěl bych zde vyjádřiti
svou zcela mimořádnou radost nad vítězstvím
fronty na obranu demokracie ve Francii a také radost nad
prohlášením, kterým se nový francouzský
předseda vlády, socialista Léon Blum, představil
sněmovně, nad prohlášením, které
jasně, zřetelně a nedvojsmyslně dalo
najevo, že fašisté ve Francii nemají žádných
nadějí.
Je ovšem také příznačné
pro duševní úroveň francouzské
reakce, že v debatě o vládním prohlášení
neuměla si opatřiti pádnější
zbraně než zbraně z doby nejsmutnější
episody v posledních dějinách Francie, z
neslavné doby Dreyfussovy aféry. Na druhé
straně je však třeba se zvláštní
radostí konstatovati, že president v bourbonském
paláci dovedl řečníku reakce na tuto
recidivu do duševně tak nízké epochy
dáti odpověď, kterou si pravděpodobně
bude dlouho a pořádně pamatovati. Bylo by
záhodno, abychom také my toho do určité
míry využili. Kdyby vysoké pojetí státní
a lidské morálky, jehož jsme byli svědky
při francouzském prohlášení ve
sněmovně, zde působilo jako příklad
- aspoň tak, aby to odpovídalo zbožňování
rozporu mezi státní a lidskou morálkou, jejž
jsme poznali v sousedních státech - mohli bychom
býti s výsledkem skutečně spokojeni.
Stejně tak se musíme těšiti z toho,
že Blum prohlásil silnou vůli k sociálním
reformám. Francie je stát, který je na tom
sociálně-politicky velmi zle. To ovšem nezůstává
bez vlivu na okolí. Každá snaha po sociálních
reformách, která se projevuje v jiném státě,
naráží vždy na poukaz na mnohem menší
sociální břemena průmyslu v jiných
státech. Zaostalost význačného evropského
státu má nepříznivý ohlas i
v jiných s tátech. Naopak přinesou nám
zase sociální reformy, k jejichž provedení
Léon Blum, jak se asi můžeme domnívati,
přikročí, mimořádný
užitek. Bude to jistě vzorem a bude to působiti
také na naši sociální politiku. Ale
zcela zvláště se musíme těšiti
z projevu mírumilovnosti, který vychází
s tak osvěžující silou z prohlášení
Léona Bluma.
A zde bych vsunul politickou reminiscenci. Nezapomeneme, ze Léon
Blum v době, kdy v letech 1918 až 1919 velká
většina francouzského národa se zmítala,
ve vítězném opojení, stál neochvěj
ně za myšlenkou dorozumění mezi národy,
vzdoruje vlně, která tehdy zachvátila Francii
a kterou bylo možno srovnati s vlnou, jejíž řádění
můžeme dnes viděti ve zvláště
reakčních státech; nezapomeneme, že
Léon Blum a francouzští socialisté projevili
duchovní i duševní sílu a postavili
se proti této vlně. Krátce shrnuto: Francouzští
socialisté nejsou zatížení smlouvou
versailleskou. Francouzští socialisté propagovali
v době, kdy k tomu patřila notná dávka
odvahy, myšlenku na Evropu, myšlenku na nutný
smír a dorozumění mezi národy a proto
můžeme volání po míru z těchto
úst označiti jako volání poctivé,
jako volání, které je prosto vší
lstivosti. Francie před Léonem Blumem ohrožovala
ještě Společnost národů svým
nerozhodným chováním vůči rušiteli
míru. Můžeme očekávati, že
Blum vynaloží vše, aby Francie neopakovala chyby,
které zavinili jeho předchůdci.
Zůstává tedy přáním
jen to, o čem jsem již na počátku své
řeči mluvil, že totiž bude možno
dojíti na poli hospodářském na obou
stranách k výsledku, že by se obchodní
styky mezi Československem a Francií utvářely
nejen mnohem snáze, nýbrž že by v krátkém
čase vedly k praktickému prohloubení.
Ale totéž přání, vážené
dámy a pánové, bych chtěl vysloviti,
pokud jde o obchodní styky mezi Československem
a státy Malé dohody. Také zde je to s těmi
věcmi zle. Byli jsme právě svědky
veliké spojenecké a mírové manifestace
v Bukurešti a smím říci, že v době
ohromného tlaku, který vychází z fašistických
zemí, je velkým ulehčením vědomí,
že byla vybudována úctyhodná mírová
fronta, jejíž síla musí působiti
jako varovné znamení proti každému rušiteli
míru. Je to ovšem tím potěšitelnější,
uvědomíme-li si, co by dnes znamenala válka,
která by proměnila Evropu v poušť, která
by nikomu nemohla prospěti a která by hromadně
vraždila naše starce, ženy a děti. S velikým
dostiučiněním a podivem chceme zde vysloviti,
že v tom, co se v těchto dnech projevilo v Bukurešti,
spatřujeme dílo našeho presidenta, které
je veliké ve své koncepci a které jistě
můžeme označiti jako vynikající
příspěvek k práci pro zachování
a vybudování evropské kultury.
Ale bylo by si vroucně přáti, aby skupiny
států, které se snaží o zachování
míru, myslily na Rakousko více než dosud. Zásada,
že nezávislost Rakouska musí býti zaručena,
je poněkud málo. Nestačí požadavkům
přítomné doby a tím spíše
nestačí požadavkům, které podle
našeho mínění budou v budoucnosti. Cílem
by musilo býti, aby Rakousko bylo vysvobozeno ze svého
sevření, které dělá z jeho
samostatnosti frašku, ze sevření, které
mu béře dokonce mír a které snad v
brzku učiní z této země východisko
válečné bestie.
Neméně naléhavé by bylo hospodářské
utužení mírových svazků. Zde
jsou nedostatky na všech stranách, na celé
čáře, musím říci, že
vojenská pohotovost na obhajobu míru je sice mnoho,
ale ještě zdaleka ne všechno. Je nutno připomenouti,
že dějiny nás učí, jak z hospodářských
otázek mohou vzniknouti války a že řádné
vyřízení hospodářských
otázek může býti upevněním
míru. Je nutno připomenouti, že náš
obchodní styk s Rumunskem, ale především
s Jugoslavií je zcela neuspokojivý. Právě
jsme pro to dostali příklad. Jugoslavie kupovala
až do minulého roku výrobky našeho porculánového
průmyslu, letos přešla se svou koupí
do Německa. To znamená pro nás v západních
Čechách ztrátu neméně než
600 pracovních míst. To není ovšem něco,
co by mohlo povznésti náladu, a jsou to poměry,
jejichž nejrychlejšího odstranění
si musíme přáti v zájmu našeho
hospodářství, našeho průmyslu,
utužení našich spojeneckých svazků
a udržení míru.
Dívati se na věci jen s hlediska politického
znamená dívati se na ně vadně; je
třeba sloužiti míru také rozumnou, nikoli
krátkozrakou nebo sobeckou hospodářskou politikou.
Politika míru musí býti, mohu-li tak říci,
politickou, hospodářskou, mezinárodní
a vnitrostátní. Mysleme při hospodářských
vyjednáváních se spřátelenými
státy na celé svoje hospodářství,
nikoliv jen na jedno jeho odvětví, mysleme při
tom na celé své území a nezapomeňme,
kam dospěl hospodářský vývoj
z části pro nepořádek v Evropě,
z velké části pro devisové potíže
a pro nepříznivé obchodní smlouvy,
beroucí ohled na hospodářské skutečnosti
teprve v poslední řadě. Celé pohraniční
území našeho státu se podobá
dnes troskám, podobá se hřbitovu. Jsou to
hrozné, nadále neudržitelné poměry,
které zde máme před sebou. Stát by
měl brzy přikročiti k novému vybudování
tohoto zničeného území. Je to úkol
státu, musí to býti jeho starostí,
je zhola nemožno přenechati tuto starost jen podnikatelům.
Francouzský předseda vlády Léon Blum
pojednal v odpovědi k debatě na vládní
prohlášení také o otázce stávek
ve Francii a poukázal při tom na dlouhou krisi,
na těžké otřesy lidí v jejich
fysickém a psychickém životě, které
vysvětlují, proč Francie byla zachvácena
vlnou stávek. Jak by to teprve u nás musilo vypadati
se zřetelem k okolnosti, že máme krisi, která
je dvakrát tak dlouhá a desetkrát větší
než krise ve Francii. A poukazuje-li Léon Blum na
naléhavou nutnost odstraniti bídu sociálními
a hospodářskými opatřeními
a tím odvrátiti nebezpečí, jak nutné
by bylo teprve, aby se zde všeobecně přišlo
na tentýž nápad, neboť nebezpečí
je zde ještě mnohem hrozivější,
ježto hospodářský osud je zde mnohem
horší než ve Francii. Na místo toho -
promiňte mi, budu-li mluviti otevřeně, upřímnost
nebyla nikdy na škodu, je dobrá a přátelství
se udržuje nejlépe, mluvíme-li spolu otevřeně
na místo toho, aby se přikročilo k dílu
a vyvodily podobné důsledky jako Léon Blum
ve Francii, vidíme, že se lid dráždí,
že jednání o otázce 40hodinového
pracovního týdne se protahuje do nekonečna,
že se ve stravovací akci provádějí
kousky, které jsou zcela nesnesitelné. Chvějeme
se na počátku každého údobí
stravovací akce v našem kraji postiženém
bídou před tím, co se příštího
dne stane. Právě jsme zase zažili takovou katastrofu.
Nevím, jak k tomu pánové v Praze přijdou,
aby sestavovali vlastní kombinace, aby nedbali zpráv
z okresů, aby příspěvek na stravovací
akci zkracovali o desetitisíce Kč, aby na př.
v jednom okrese snížili příděl
chleba o 50%, když zároveň vzrostl počet
nezaměstnaných. Na našich lidech se duševně
příliš mnoho žádá. Mluvíme-li
o míru, mysleme přece jen na to, co máme
dělati ve vlastním státě, abychom
vytvořili obrannou posici proti nebezpečím
nám hrozícím. Mysleme na to, jak se postupuje
při přijímání do práce
při veřejných pracích. Chtěl
bych zde zdůrazniti, že postup značné
části byrokracie, především na
poště a na drahách, je, pokud se týče
vybudování obranné posice v německých
pohraničních pásmech, zcela neuspokojivý.
Zde se chopiti díla a zde zjednati důkladnou nápravu
je prvním příkazem dne.
Ježto se debatuje o smlouvě s Francií, bylo
nutno něco říci k politickému vývoji
ve Francii, pokud tento vývoj bude asi míti mezinárodní
následky. Je to vývoj, od kterého si slibujeme
mnoho dobrého pro upevnění míru, pro
dorozumění mezi národy a pro příkladný
postup ve věcech kulturních a sociálních.
Ale všichni, kteří zde chtějí
býti dělníky míru a pracovati na povznesení
kulturní úrovně, nechť se své
strany přispějí vším k tomu,
aby práce pro mír byla přenesena ze sféry
koncepce ryze politické do sféry koncepce hospodářské.
A nezapomeňte především na jedno: že
s každou prací pro mír jest třeba začíti
doma. (Potlesk.)
Místopředseda Mlčoch (zvoní):
Přerušuji projednávání tohoto
odstavce, jakož i pořadu této schůze.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní den posl. dr Hula, dr Luschka,
Frank, dr Jilly, E. Köhler, Obrlik,
Sandner, dr Zippelius; na dnešní a zítřejší
den posl. Hirte, inž. Karmasin, Stangl,
Liebl.
počátkem schůze: vládní návrh
tisk 503 přikázán výborům soc.-politickému
a rozpočtovému.
Místopředseda Mlčoch sdělil,
že se předsednictvo usneslo, aby se příští
schůze konala ve středu dne 10. června t.
r. o 11. hod. dopol. s
Nevyřízené odstavce pořadu 51. schůze.