Předseda (zvoní): Upozorňuji vás, pane řečníku, po druhé, že nedodržujete jednací řád, a volám vás po druhé k věci.

Posl. Zupka (pokračuje): Ja tiež k tomu prejdem.

Bola tiež ujednaná rámcová úprava platebných a pracovných pomerov prestálych poľnohospodárskych robotníkov. To sa tiež nikde nedodržuje. Prečo je to možné, že ani to, čo bolo ujednané pred úradmi, potvrdené zamestnávateľmi a zástupcami robotníctva, sa nedodržuje? Jednoducho preto, poneváč orgány t. zv. kľudu a poriadku, okresné úrady, četníctvo nadržiavajú priamo zamestnávateľom. Máme nejeden príklad; najbližšej, čo sa stalo teraz nedávno pod vedením komisára expozitúry okresného úradu v Ipelských Šahách, kde na stavbe cesty stávkuje vyše 3 tisíce robotníkov. Tam títo páni dali si jednoducho vybubnovať výnimečný stav. Viac ako tri nesmú sa ukazovať na ulici. Ďalej vo Fedýmeši sa našlo niekoľko stávkokazov u firmy Felix. Tam poslali títo páni, komisár Švehla, svojho úradníka Gregora na obranu niekoľko stávkokazov so 60 četníkmi, a tiež tak vidíme, že títo páni nielen, že zastávajú sa zamestnávateľov, ale dokonca pri jednaní vystupujú ako zástupcovia zamestnávateľov. Pri jednaní tam komisár jednoducho postavil otázku pred zástupcov robotníctva: "Pánovia, buď nastúpi robotníctvo prácu, a keď nie, tak žiadne jednanie nebude." Hovoril menom zamestnávateľov a povedal: "Jestli neveríte, ja sám v potvrdzujem, že zamestnávatelia nemôžu platiť viac ako 1.60 Kč až 1.80 Kč za hodinu." Bez ohľadu na to, aký postoj zaujmú zamestnávatelia, zástupca úradu prehlasuje, že jednanie prerušuje preto, poneváč robotníctvo nechce ustupovať. Tieto orgány kľudu a poriadku, okresní náčelníci, samy sa pričinujú o to, že už ani ujednané pracovné a platové podmienky nie sú dodržiavané na Slovensku, že za to, čo sa vybojovalo, ešte ďalej robotníctvo musí nastupovať cestu boja.

Předseda (zvoní): Pane řečníku, volám vás po třetí, abyste mluvil k věci. (Další slova řečníkova nebyla podle §u 50, odst. 2 jednacího řádu již těsnopisecky zaznamenávána.)

Pane řečníku, upozorňuji vás, že musíte hovořitio tom, co je napořadu schůze. (Posl. Zupka pokračuje v řeči.)

Volal jsem pana řečníka za jeho řeči třikráte k věci, a poněvadž neuposlechl mého napomínání, odnímám mu podle odst. 2 §u 50 jedn. řádu slovo. (Hlasy: Správně!)

Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, p. posl. Jobstovi.

Posl. Jobst (německy): Slavná sněmovno! Dámy a pánové!

Vítáme osnovu zákona, která nám byla dnes předložena k odhlasování a má za účel převésti sbírku Společnosti vlasteneckých přátel umění do vlastnictví a správy státu. Jest samozřejmé, že jsme pro to, aby kulturní statky takové ceny jak umělecko-historické, tak materiální ceny, byly odevzdány státu k opatrování.

Máme pouze dvě přání, a to po prvé, aby do správy příští státní galerie byl vzat také německý správní úředník, a za druhé, aby označení v galerii samotné na jednotlivých obrazech a uměleckých památkách jako doposud byla dvoujazyčná. Bohužel, musím konstatovati, že byly ve staré galerii jednotlivé předměty označeny již jen jednojazyčně, tak mezi jinými Dürerova "Růžencová slavnost". Jest přece samozřejmé, že takové mezinárodní umělecké památky toho druhu mají býti označeny dvoujazyčně, to znamená, aby byly označeny také pro německé státní občany v tomto státě, neboť slouží přece veřejným vzdělávacím účelům. Kultura jest všeobecný statek. Sotva by se mohlo mluviti o nějakém československém umění jako takovém, neboť jest zde sice umění české, německé a slovenské, ale nikoli československé. Mimo to musí býti v kulturním životě přece tak, že umělecké dílo, které zaujímá takové místo, jako právě jmenované, musí přece státi pro všechny státní občany stejně vysoko, a jest jen správné a slušné, aby taková umělecká díla všem státním občanům, nehledě jakým jazykem mluví, byla vysvětlena a označena vhodnými texty pod nimi umístěnými.

Dovolte mi v souvislosti s tím dotknouti se jednotlivých kulturních sporných otázek v tomto státě. Především jest podivné, že sudetští Němci dodnes nemají v oddělení národní kultury v ministerstvu školství ani jediného vedoucího úředníka. Jest přece samozřejmé, že toho žádáme a vždycky zase žádati musíme. Stejně tak se to má na př. v umělecko-průmyslové škole, kde z 32 učitelských sil není ani jeden Němec. Poukazuji zde jen na to, že to na jiných ústavech jde také jinak. Na umělecké Akademii na př. jest poměr při ustanovení profesorů zachován tak dosti podle klíče, a myslím, že nikdo ani z vás, ani z nás nevznese žalobu na vedení umělecké Akademie. Kdyby se nám mělo namítati, že nemáme schopných lidí jako učitelských sil pro umělecko-průmyslovou školu, chtěl bych poukázati proti tomu, že kdysi tak slavná vídeňská umělecko-průmyslová škola byla před válkou skoro výhradně řízena sudetskoněmeckými profesory. Také dnes působí ještě ve Vídni: Pan dr Eulenberg, správce galerie umělecké akademie, pan dr Ernst, správce musea pro umění a průmysl, oba sudetští Němci. Dále jmenuji ještě nedávno zemřelého dr Medera, správce slavné "Albertiny" ve Vídni, taktéž sudetského Němce.

Chtěl bych zde ještě poukázati na nedostatečné přidělování státních zakázek německým umělcům a architektům. I nejmenší školní budovy na venkově čistě v německém území provádějí většinou čeští stavitelé a architekti, a věc jde dokonce tak daleko, že si přivádějí s sebou i své dělníky. Obzvlášť politování hodny podle mého mínění jsou poměry u Státního památkového úřadu, který jest určen k ochraně kulturních památek. Zde se musí s celostátního stanoviska zase vysloviti stará žaloba, že pro kulturní účely jest vždy jen velmi malý měšec peněz. Nesmí se přece zapomínati, že u Státního památkového úřadu, který se týká hlavně větších objektů jako kostelů, starých budov atd. také sociální otázka má značný význam. Vzpomeňte si přece na to, kolik řemeslníků, dělníků, pomocných dělníků, zedníků, tesařů se zaměstná při podobných pracech. Někdy jde o zachování velmi významných a jedinečných uměleckých a kulturních památek.

Ale když musíme viděti, že po odchodu dosavadního správce Státního památkového úřadu pro Čechy, dr Hönigschmida, byl na jeho místo jmenován pan Merhout, musíme přece vysloviti své pochybnosti o ustanovení takového, ano, vlastně jen správního úředníka. Uvažte, pánové, že nemáme dosud zákona na ochranu státních památek. Když tedy mají býti zachovány státní památky, může Státní památkový úřad do dneška působiti jenom jako poradní sbor. Skutečně jest to však takové, že dnešní správce neumí skoro ani německy. Jak se má však takový muž, jenž musí žíti uprostřed praktické práce ochrany památek, dorozuměti se současnými majiteli domů nebo majiteli uměleckých děl, pokud jsou tato umělecká díla a tyto památky v německém vlastnictví a německém území. V takových poměrech vidíme jenom krok zpět. Vidíme, že jmenování takového úředníka, jakým jest pan Merhout, přímo odporuje podmínkám ustanovení. Tyto předpisují přesně a jasně, že vedoucí musí dosáhnouti při nejmenším doktorátu filosofické fakulty z dějin umění nebo prehistorie. Ani toho není v případu Merhoutově. Chtěl bych se zde přece tázati, čím bylo takové jmenování odůvodněno. Myslím, že i s české strany, jak to také určitě vím, nebyly stížnosti proti správci dr Hönigschmidovi, který se rozloučil s úřadem a šel do pense. Vidíte z toho, že také německý úředník může úplně bezvadně zastávati svůj úřad na vedoucím místě.

Se stanoviska kulturního musí nám připadati úplně malicherným, když se vydávají zákazy časopisů, ba dokonce odborných časopisů z toho prostého důvodu, že pocházejí z Německa. Tak to hraničí ku př. skoro se směšností, když se zakazují listy "Das Blatt der Hausfrau", "Die Gartenlaube" atd. Musíme proti tomu protestovati, že se nám zakazují i odborné časopisy hlavně oboru uměleckého a umělecko-průmyslového řemesla. Poukazuji zde na časopis "Die Mappe", který byl také zakázán jenom proto, poněvadž kdysi jednou v něm byl náčrtek, v němž byl hákový kříž. Chtěl bych říci, že tak dalece se přece nemůže hnáti potlačování kultury. Neboť stojím na stanovisku: Národy mohou zaniknouti, ale kultury národů zůstanou a musíme každý národ měřiti podle stupně jeho kultury. Skutečná a pravá kultura jakož i umění se musí prožívati, jinak jest to řemeslo nebo podvod. (Potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen. Rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji výboru kulturního, p. posl. Otáhalovi.

Zpravodaj posl. Otáhal: Slavná sněmovno!

Poněvadž řečníky nebyly vzneseny žádné námitky proti usnesení senátu, aby byl přijat zákon o převzetí státem sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění, doporučuji, aby posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve znění usneseném senátem. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo k doslovu zpravodaji výboru rozpočtového, p. posl. Vičánkovi.

Zpravodaj posl. Vičánek: Slavná sněmovno!

Mohu opakovat totéž, co řekl zpravodaj výboru kulturního. Připojuji pouze k vývodům pana poslance Jobsta, že o zadávání veškerých státních staveb na celém státním území platí státní zadávací řád, podle kterého se musí všechny státní úřady říditi, a není tedy možno tvrdti, že se zde dějí nějaká příkoří sudetskoněmeckému lidu nebo stavitelům a architektům. Pokud odpovídají jejich oferty zadávacímu řádu, je jistě k nim také přihlíženo.

Pokud jde o jeho náměty k označování převzatých sbírek, poukázal jsem již ve zprávě výboru rozpočtového, že při sdělání statutu bude zajisté uváženo všecko, co bylo v rozpravě rozpočtového výboru sneseno, a pokud bude možno, bude oprávněným a odůvodněný požadavkům vyhověno.

Doporučuji, aby slavná sněmovna schválila usnesení senátu ve znění nezměněném. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Hlasování o tomto odstavci odložím na dobu pozdější, a nebude-li námitek, budeme projednávati další odstavec pořadu. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Přistoupíme tedy k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

2. Zpráva výborů kulturního a rozpočtového o iniciativním návrhu posl. dr Kozáka, Jaši, dr inž. Tumlířové, dr inž Brdlíka, Staška a Kirpalové (tisk 254) na úpravu některých právních poměrů vysokoškolských asistentů (tisk 417).

Zpravodaji jsou: za výbor kulturní p. posl. dr. Kozák, za výbor rozpočtový p. posl. Bergmann.

Dávám slovo prvému p. zpravodaji, p. posl. dr Kozákovi.

Zpravodaj posl. dr Kozák: Slavná sněmovno!

Asistenti vysokých škol jsou kategorií nepříliš početnou. Jejich počet se v každé době pohybuje kolem jednoho tisíce. Celkem malý rozměr této kategorie však je víc než vyvážen jejím významem pro vědu a kulturu státu. Z asistentů se rekrutuje nejvíce vysokoškolských profesorů. Někdy je asistentura přímo nutným průchodiskem k akademické dráze je tomu tak všude, kde je potřebí pracovati experimentálně, kde erudice vědcova není možna bez další činnosti v nějakém ústavě vědeckém. Můžeme tedy bez nadsázky říci, že asistenti vysokých škol jsou skupinou elitní. Nikdo nenadaný se do této skupiny vlastně dostati nemůže. I za pouhého aspiranta existují totiž také aspiranti asistentury - přijme profesor pouze toho, kdo mu rozumí a kdo mu vystačí. Ba můžeme říci, že dosavadní podprivilegovanost vysokoškolských asistentů, kterou si dovolím trochu doložiti, je právě proto tak křiklavá, že jde o lidi, jejichž průměr je vysoký. To se jeví ve skutečnosti, že se na asistenty vysokých škol zcela oficielně pohlíží jako na kandidáty akademické dráhy. Očekává se od nich, že se do osmi let habilitují. Habilitace na vysoké kole je sama sebou věc nesnadná, vyžadující víceleté přípravy a úplného soustředění. Každý, kdo pozoruje vysokoškolský život, potvrdí, že požadavky pro habilitaci se stále zvyšují. Potřeba zůstati ve styku s vědeckým prostředím, s knihami, s ústavem nebo laboratoří nutí adepty docentury, aby se udržovali na asistentských místech i tehdy, když by v jiném snad méně pracném oboru služby měli poměry příznivější po stránce hmotné i právní.

Nesmíme zapomínati, že vlastní svoji přípravu vědeckou, svoji vlastní habilitační práci dělá asistent mimo svoje úřední hodiny, ačkoliv i toto je eufemismus, poněvadž on často úředních hodin nemá. Pro vědu neplatí 8 hodinová doba pracovní. A dosáhne-li tak již ne zcela mladý člověk vytoužené docentury, zase nemá jistoty pražádné. Tu musí po pravidle více let přednášeti zdarma nebo skoro zdarma. Dostane jen trochu kolejného. Tu a tam, zastupuje-li profesora, dostane malou remuneraci. Ale je zase otázka, bude-li profesorským sborem své fakulty nebo školy navržen za profesora mimořádného a pak i řádného. Slovem, vědecká dráha je tak něco jako dráha umělcova. Mnoho jest povolaných, dokonce vnitřně povolaných, ale málo vyvolených, což můžete věřiti lidem, kteří tuto trnitou cestu mají za sebou.

Těmito úvodními poznámkami chci, slavná sněmovno, pouze udati základní tóninu své zprávy. Je jisto, že od asistentů a adeptů akademické dráhy se mnoho žádá. Kolikpak se jim dává? Pohled na jejich situaci není povznášející, ba řekl bych, že by to byla trochu hanba, kdybychom to tak nechali. Asistent žije z remunerace, ne zrovna vysoké. Není to však výše počáteční remunerace, na kterou si asistenti stěžují. Kdo se chce oddati dráze vědecké, tomu tane na mysli výboj v jiném světě, nežli je svět peněz. Mladší asistenti do 8 let služby, do kteréžto doby se od nich očekává, že dosáhnou docentury, nežádají více. Horší jest, že po této době nemohou dosíci ani takového platového postupu, jaký mají jejich kolegové na středních školách. A jest jednou ze základních myšlenek osnovy zákona, který máte před sebou, aby se příjmy vysokoškolských asistentů konformovaly platům středoškolských profesorů.

Horší jsou poměry právní. Vysokoškolský asistent je státní zaměstnanec, je na systemisovaném místě, ale není úředník, nemá definitivy a ani jí míti nemůže; to souvisí s povahou jeho služby. Profesoři se nechtějí a z části nemohou vzdáti možnosti zvoliti si jinou vědeckou sílu, kdykoliv toho potřebují. Musím ovšem uvésti, že v některých zemích, na př. ve Francii, existují i asistentské definitivy. Asistenti se u nás ustanovují na dvě léta, habilitovaní na 3 léta - ale to je maximum, navrhne-li to jejich šéf, projde-li to sborem a schválí-li to ministerstvo a zemský úřad. Kdo do 8 let není docentem, ustanovuje se pak již jen na rok, třebaže habilitace někdy není technicky ani možná z příčin, za které asistent není odpovědný. Musíme uvážiti, dámy a pánové, že v tomto případě nejde již o žádné chlapce a dívenky. Po těch 8 letech jsou to lidé na počátku 30 let. Jestliže pak ztratí místo, nejsou ničím, nemají nic naslouženo a musí jinde začínati znova.

Životní osudy těch, kteří ztroskotali v úsilí věnovati se akademické dráze, bývají zvláště smutné. Dovolte, abych uvedl tři takové příklady. 45letý, opakuji, 45letý asistent lékařské fakulty, docent, přestoupil do služeb zemského úřadu jako zástupce primáře bez práva provozovati soukromou praksi. Ve státní službě ztrávil jako asistent 21 roků, z toho 4 roky byl za tehdy nemocného šéfa přednostou kliniky. Pověřen byl zvláštním výnosem ministerstva školství a nár. osvěty a je štábním kapitánem v záloze. Tento muž byl zařazen do posledního stupně VI. platové stupnice, t. j. obdržel svůj dosavadní asistentský plat, ale pouze jen z neobyčejné ochoty úřadů, které skutečně učinily, co mohly. Postupovati však nebude dříve, dokud nepřijdou jeho léta.

Jiný příklad. Konstruktér vysokého učení technického, který byl 3 roky asistentem a 24 let konstruktérem, z toho 9 let dokonce zástupcem přednosty výzkumného ústavu, tedy celkem 29 1/2 roku služby, kterému je 52 let, který má autorisaci, byl při svém převzetí do t. zv. vědecké služby, kterou níže vysvětlím, jmenován komisařem v VI. platové stupnici. Nebyla mu tedy započítána ani třetina let ztrávených na vysoké škole.

A zejména výmluvný tento příklad: Asistent přírodovědecké fakulty po 9 letech kvalifikované služby byl při svém přestupu na střední školu jmenován aspirantem na reálném gymnasiu v Chustu. Ten, který po 9 roků připravoval kandidáty středoškolského učitelství pro jejich funkci, přišel takto mezi své bývalé žáky, ale ne jako profesor, nýbrž jako aspirant.

Slavná sněmovno! V případě, který dnes řešíme, jde zřejmě o to, aby se takovýmto lidem upravila cesta, aby se jim aspoň usnadnil přechod do jiného oboru státní služby, neboť vyhlídky ve službě soukromé jsou mizerné, o tom netřeba ztráceti slov, nebudeme si zde vypravovati pohádky. Jest opravdu důkazem vědecké objektivity našich asistentů, že v celku souhlasí se svým služebním charakterem, ačkoliv je tento charakter úplnou anomalií, nemá pražádné analogie v jiném oboru služby. Asistent s tím však souhlasí, neboť on pokládá svou službu za službu výběrovou, ba zdůrazňuje dokonce, že jedním z nepsaných, ale implicite daných důsledků nového zákona má býti zvýšení vědecké hodnoty tohoto vědeckého dorostu. Budou-li totiž vysokoškolští asistenti tou možností platového postupu podle středoškolské kategorie více poutáni ke své práci, budou-li méně lákáni opustiti ji jako příliš nevděčnou a trudnou, dají za to ekvivalent a tento ekvivalent se může žádati, neboť výběr bude pak méně provisorní a prospěje vědecké nebo jiné práci, k níž se asistent přidržuje a připravuje.

Nebudu unavovati podrobným líčením postavení asistentů vysokých škol, řeknu jen několika slovy, že se nesmějí ženiti, resp. vdávati, leda s povolením profesora, profesorského sboru a ministerstva školství a nár. osvěty, a že se dokonce toto bohulibé zařízení někdy dost přísně vymáhá. Řeknu dále, že jejich činnost nemusí býti bez risika. Mohl bych uvésti jméno asistenta v pathologickém ústavu vysoké školy zvěrolékařské, který se nakazil ozhřivkou a zemřel, jméno mladého lékaře, který se infikoval při operaci a také zahynul, jméno třetího, který v mladém věku dostal rakovinu plic, velmi pravděpodobně od roentgenu, s nímž neustále zacházel. A při tom důležitost asistentské funkce stále vzrůstá. Vzrůstá počet posluchačů. Asistent je pedagogickým a didaktickým pomocníkem profesorovým i studentovým a dobrý asistent má v tom směru veliký význam. Často zastává podobnou funkci, jako tutor na universitách britských, kde pak má sám pracovati. Dovolte, abych uvedl jen jako ekatantní příklad, že anatomickým ústavem profesora Weigneraza 10 let, co jej Weigner vede, prošlo 17.575 posluchačů. Kolik mrtvol tam bylo rozpitváno - a tyto mrtvoly byly pro pány asistenty takovým materiálem jako pro truhláře dříví.

Při tom však je naprosto nemožné uvést tyto poměry na nějakého společného jmenovatele, neboť každá činnost asistentská se odehrává za jiných okolností. Je tu především profesor. Některý je příjemný, jiný morous, některý přítel a pomocník nebo pravý opak toho. Také každá ta práce je docela jiná. Této věci se ještě jednou dotknu, poněvadž má určité důsledky pro naši úvahu.

Naznačil jsem alespoň důvody, které činí úpravu některých právních poměrů vysokoškolských asistentů věcí spravedlivou, žádoucí a zralou. Ale právě ta rozmanitost činí z naší otázky věc značně obtížnou. Je obtížná již tím, že se tu dostáváme do právní spleti. Platový zákon č. 103 z r. 1926 sám sebou je jistě hodně složitý, ale nikde v něm není taková kabala jako tam, kde se dotýká asistentů. Tato složitost způsobuje pak, že nełze všechno co asistenti potřebují, dáti do zákona, který musí býti stručný a vždy obecný a nemůže přihlížeti k případům, jež se dají počítati na prstech. Dostali bychom se do situace, že by se to týkalo třeba dvou, tří lidí.

Dovolím si ku konci svého referátu upozorniti na úkoly, které musí býti v budoucnosti řešeny, máme-li míti čisté svědomí, že těmto snaživým lidem dáváme, co jim morálně patří.

Úsilí o zlepšení osudu vysokoškolských asistentů má svou historii. Já něco z té historie uvedu, abych ukázal, že to není věc, kterou jsme dnes objevili, nýbrž že je to věc, kterou chceme konečně slušně skoncovat. Právní postavení asistentů vysokých škol bylo upraveno zákonem č. 8 ze dne 31. prosince 1896 a nařízením ze dne 1. ledna 1897, č. 9 ř. z. Protože úprava tato nebyla dostatečná, stala se nedlouho po převratu částečná náprava zákonem ze dne 8. dubna 1919, č. 198 Sb. z. a n., jenž byl proveden vládním nařízením ze dne 27. července 1920, č. 482 Sb. z. a n. Národní shromáždění samo pokládalo tuto nápravu pouze za částečnou a provisorní, neboť přijalo ve 43. schůzi dne 8. dubna 1919 resoluci, aby byla co nejdříve svolána anketa a aby na základě této ankety byl podán návrh na úpravu celkového právního postavení asistentů, konstruktérů a adjunktů vysokoškolských. Materiál byl sebrán a zpracován, načež se konala dme 9. dubna 1923 anketa. Tehdy byl vypracován návrh zákona o úpravě právního poměru asistentů vysokých škol, ale k projednání nedošlo. Bylo jí použito při přípravných pracech k platovému zákonu č. 103 z r. 1926, do jehož osnovy byla pojata také některá ustanovení. Když se vládní návrh platového zákona stal zákonem, podal Svaz spolků asistentů vysokých škol memorandum, ve kterém se domáhal zlepšení zákona. Poukazoval, že vědecký dorost pro vysoké školy lze zabezpečiti pouze slušnou existencí asistentů, a domáhal se, aby asistentům habilitovaným a jim na roveň postaveným byl umožněn další platový postup, dále aby zákon byl doplněn ustanovením, kterým by se asistentům přiznávalo přednostní právo na definitivní místo ve státní službě a nárok na započtení dosavadní služební doby do postupu i do pense; to je dosavadní požadavek.

Platový zákon však nesplnil tužby asistentů. Proto asistenti od té doby, tedy již 10 let, stále a stále poukazovali na jeho nedostatečnost a na potřebu novelisace. Domáhali se toho četnými memorandy, ale státní správa se chovala k tomu velmi reservovaně a odmítavě a poněvadž zákon byl nový a čerstvý, nechtělo se hned po jeho vydání přikročiti k nějakým změnám nebo novelisaci. Dodneška se setkáváme s velikými pochybnostmi a odporem zejména u otců platového zákona. V těchto letech byla však poměrně dobrá hospodářská konjunktura, která dovolovala vypláceti plné platy a ještě povolovati vánoční remunerace. Byla naděje v lepšící se systemisaci profesorských stolic na vysokých školách a míst vědeckých úředníků a tak se nezdála situace asistentů tak tíživou. Když však naděje ty selhávaly více a více, byl učiněn nový pokus na dr Dérera jako ministra školství a nár. osvěty - bylo to v prosinci r. 1932 a ministerstvo školství a nár. osvěty začalo jednati znovu o požadavcích asistentů. Konala se zase anketa písemná a po ní anketa ústní. Podkladem a výsledkem tohoto jednání byl návrh Svazu spolků asistentů na vydání zákona, který by upravoval platové i jiné právní poměry asistentů vysokých škol. Ale právě rozsah návrhu, některé jeho body nenacházely souhlasu v kruzích profesorů a jiné body měnily platový zákon č. 103 - a konečně jeho neúplnost způsobily, že další jednání zase uvázlo. Mezitím se hospodářské poměry rapidně zhoršily a jejich materiální stránka doléhala těžce na asistenty, více než na jiné státní zaměstnance se vzděláním vysokoškolským. Státní správa proto jednala na podkladě řečených anket o formě a způsobu, jak by nejtíživější nesrovnalosti byly ne-li odstraněny, tedy alespoň zmírněny. Mezitím došlo k manifestační schůzi asistentů vysokých škol 3. prosince loňského roku. Po této schůzi začalo jednání, jehož výsledkem se zabýváme nyní.