Co znamená připravovat skutečnou obranu lidu
proti Hitlerovi? To neznamená usnášet reakční
zákony, jednat o rozpouštění stran,
jednat o koncentračních táborech. Připravovat
skutečnou obranu republiky znamená především
bojovat za lidskou existenci všeho pracujícího
lidu. Jak je možno hájiti republiku proti Hitlerovi,
kdy je lid rabován a vyssáván do morku kostí?
Je přece jasné, že v zájmu skutečné
obrany republiky je třeba dáti lidu, což jeho
jest, především chléb, za druhé
svobodu, větší demokratická práva
a demokratisaci celého režimu, neboť jak je možno
brániti republiku, proměňujete-li ji v kriminály?
Za třetí je třeba dát lidu nacionální
práva, provésti nacionální zrovnoprávnění
všech národů Československa. Jak je
možno bránit republiku, jak chcete přiměti
nečeské národy, aby obhájily republiku,
[ ]. Za čtvrté, je třeba provésti
demokratisaci armády, očištění
armády [ ].
Ano, pánové, tak vypadá skutečná
situace. Žádným poukazováním
na mimořádné poměry a na nebezpečí
válečného útoku se strany Hitlera
nemůžete odůvodniti svoje reakční
zákony, nemůžete odůvodniti tuto osnovu
zákona o rozpouštění politických
stran, o dalekosáhlém odbourání demokratických
práv pracujícího lidu. Aby se lid uhájil
Hitlerovi, nesmí míti svěrací kazajku,
ale potřebuje svobodu, potřebuje chléb [
]. To jsou první a základní opatření,
která je třeba učiniti a za která
pracující lid musí bojovati a za která
naše strana bojuje.
A my se obracíme na vládní socialisty, kteří
tuto osnovu zákona o rozpouštění stran
dnes navrhují a kteří ji opodstatňují
právě nutností obrany republiky, a ptáme
se jich: Pánové, s kým chcete brániti
lid a republiku proti Hitlerovi? Chcete ji bránit se svými
koaličními spojenci, s reakcionáři,
chcete ji bránit s burzoasií? Což vám
není jasno, že buržoasie, představovaná
dnes reakcí, není schopna brániti lid a republiku
proti Hitlerovi? Jaká bude role buržoasie a reakce
v té válce, která nám hrozí?
Na prstech si můžeme vypočítati již
dnes tuto úlohu. Především to bude pro
ni kšeft, za druhé bude chtít spoutat lid a
[ ]. Vedení války proti Hitlerovi, má-li
býti úspěšné, musí býti
vedeno zcela jiným způsobem. Tato válka může
býti vedena pouze na třídním podkladě
po vzoru Jakobínů, to znamená dát
lidu svobodu, dát lidu možnost, aby v závodech,
v úřadech, armádě a všude jinde
kontroloval, vyhazoval reakcionáře, zrádce,
skryté a zjevné agenty Hitlera. Jestliže v
zájmu obrany lidu a republiky usnášíte
reakční zákony, jestliže dáváte
reakci do rukou nové a nové zbraně proti
lidu jako těmito zákony, pak nehájíte
republiku proti Hitlerovi, ale podkopáváte skutečnou
obranu, skutečnou živou sílu brániti
lid a národ proti hitlerovskému nebezpečí.
My v zájmu lidu, v zájmu obrany národa i
republiky tato opatření se vší rozhodností
potíráme. V zájmu lidu a v zájmu obrany
republiky bojujeme proti těmto opatřením,
proti dnešnímu režimu, který není
schopen tento veliký úkol obrany skutečně
provésti, [ ] ke skutečné obraně republiky
proti fašistům. Dělnická třída
musí vůči této vládě
míti největší nedůvěru,
nedůvěru tím větší, že
pod pláštíkem obrany republiky jsou prováděna
militarisační a policejní opatření
ke spoutání dělnictva, ke spoutání
jeho organisací, ke spoutání všeho pracujícího
lidu, a poněvadž tím se ještě více
zvyšuje nebezpečí, že ozbrojené
moci bude použito proti lidu. A proto my i v zájmu
obrany lidu proti fašismu i proti Hitlerovi vystupujeme proti
těmto reakčním opatřením a
zákonům. Proto také komunistická strana
nemůže nésti žádnou odpovědnost
za celkovou brannou politiku dnešní vlády.
Žádnými opatřeními, žádnými
argumenty není možno odůvodnit tuto osnovu
zákona, která postihuje tak hluboce práva
lidu, která také hluboce postihuje všechny
demokratické tradice pracujícího lidu. Není
to zákon proti Henleinovi, není to zákon
proti fašismu. Není to zákon na obranu lidu
a republiky proti Hitlerovi, ale je to bič reakce, která
i dnes se soustřeďuje před našima očima.
Fronta profesora Němce, fronta 18. prosince nezmizela.
Tato fronta pánů Kyjovských, Stoupalů,
Kramářů, Henleinů existuje,
roste, aby to, co se jí nepovedlo 18. prosince, snad zítra
provedla ještě lépe a důkladněji
jednotný reakční útok proti celému
dělnickému hnutí, proti všem právům
pracujícího lidu. A jestliže dnes tato reakce
dostává do ruky nový prostředek, nový
bič, pak neváhám říci, že
hlavní odpovědnost za to spadá na vládní
socialistické strany.
V ústavně-právním výboru posl.
sněmovny při prvním zasedání
zástupci socialistických stran vystoupili proti
tomuto vládnímu návrhu. Mluvili, že
tohoto návrhu zákona není třeba a
že má řadu skrytých nebezpečí.
My jsme tehdy vítali toto vystoupení dr Stránského
a jiných a očekávali jsme, že nastane
aspoň určitý obrat od jejich dosavadní
politiky kapitulace. Ale pohříchu tento odpor vládních
socialistů neměl dlouhého trvání.
Za několik týdnů tyto strany kapitulovaly
a pan dr Stránský, který mluvil v
ústavněprávním výboru, že
tento vládní návrh je nepřijatelný,
za několik týdnů pro tento návrh hlasoval,
plaidoval proň a dnes pravděpodobně se všemi
svými druhy pro tuto osnovu zákona bude také
hlasovati. Snad málo kdy se tak jasně ukázala
politika kapitulace socialistických stran před reakcí,
před diktátem reakcionářů,
agrárníků, jako v tomto případě.
My tuto politiku budeme potírat. Budeme ji potírat
jako politiku, která slouží reakci, která
pracující lid u nás vede do propasti fašismu,
která národy Československa vede na pokraj
války, která je vede Hitlerovi do chřtánu.
My zmnohonásobíme své úsilí,
abychom tuto politiku zlomili, abychom socialistické dělníky,
celé organisace, celé strany semkli myšlenkou
boje proti fašismu a reakci, abychom všechny republikány
a skutečné demokraty semkli v jednotnou lidovou
frontu boje proti reakcionářům a fašistům.
Věříme, že splníme tento úkol
a sjednotíme dělníky proti kapitálu,
sjednotíme lid proti reakci a že sjednotíme
národy Československa proti Hitlerovi a proti jeho
pomocníkům, neboť víme, že dnešní
doba, to není rok 1933, kdy Hitler nastupoval k moci a
kdy všem fašistům a reakcionářům
se sbíhaly sliny, jak to u nás půjde hopem
pod jho reakce do fašistické diktatury. Dnes je r.
1936, kdy ve Francii, ve Španělsku jde k moci sjednocený
lid, kdy v Polsku revoluční polský proletariát
otřásá pilíři Beckovské
diktatury a my věříme, že i u nás
to půjde touto cestou, cestou svobody přes všechna
vaše reakční opatření a přes
všecku vaši persekuci! (Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda Onderčo (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr Kellner.
Posl. dr Kellner (německy): Slavná
sněmovno! Zaujímám-li dnes jako sudetský
Němec stanovisko proti vládnímu návrhu
tisk 159, bude většina vás krčiti rameny
a řekne si nebo pomyslí z mentality mně příliš
známé: "Jest přece zcela jasné,
že sudetskoněmecká strana jest proti zákonu
o rozpouštění stran, kdo v domě oběšence
mluví již rád o provazu!" Přesto
se mýlíte, myslíte-li, že jsem zásadním
odpůrcem jakéhokoliv rozpouštění
politických stran úřady. Ne, já uznávám
úplně právo a povinnost státu, energicky
se hájiti proti nebezpečím, která
mu hrozí velezrádnými a státu nebezpečnými
akcemi s kterékoliv strany. Schvaluji tím také
zásadně možnost a přípustnost
z úřední povinnosti rozpouštěti
politické strany, je-li zákonný rámec
k tomu po ruce a jsou-li zde k tomu zákonné předpoklady.
Toto zjištění se mi zdá býti
nutným, neboť když vláda označila
návrh jako další článek v řadě
opatření k ochraně republiky a její
obraně, mohou jinak zlomyslní nepřátelé,
kterých je dosti mezi Němci i mezi Čechy,
dospěti lehce k nepravdivému tvrzení, že
jsme asi protivníci takovýchto opatření.
To však není pravda. Nehledě k tomu musím
žádati, aby byla takováto opatření
v souhlase s platnými zákonnými normami,
zejména v souhlase se zásadami ústavy, a
když o dnešní osnově uvažuji s tohoto
hlediska, musím dospěti k nejtěžším
pochybnostem proti této osnově.
Byť sebe více důvodová zpráva
tvrdila, že přísně trvá na ústavě,
tím méně může býti o tom
pochybnosti, a to musí býti jednoznačně
zjištěno, že se osnova zákona o rozpouštění
stran ve znění nám předloženém
nedá uvésti v soulad s podstatnými ustanoveními
ústavy, naopak znamená další pochybný
krok, aby ústavě, kterou prý hájí,
odňala platnost, a na její místo postavila
libovůli politických stran, které právě
tvoří vládní většinu.
K základům každé demokratické
ústavy patří nepochybně Montesquieuova
věta o rozdělení moci. Vycházeje z
myšlenky, že nikdo nemůže býti soudcem
ve vlastní věci, ani úřad, praví
již článek 202 francouzské ústavy
z roku 1791: "Soudcovské úkony nemohou býti
vykonávány ani zákonodárnou korporací
ani výkonnou mocí." Tato zásada, jako
ostatně všechny osvícenské myšlenky,
našla také velmi brzo v sudetských zemích
dalšího rozšíření, při
čemž se historický rozvoj především
točí kolem toho, aby spravedlnost byla osvobozena
od politických vlivů správy. Jest proto samozřejmé,
že tato zásada rozdělení moci, která
se objevuje ve všech novodobých ústavách,
které se nazývají demokratickými,
nalezla zdůraznění také v ústavní
listině Československé republiky. Neboť
§ 96 praví: "Soudnictví jest ve všech
stolicích odděleno od správy." Z tohoto
chodu myšlenek vychází samo o sobě vyloučení,
zákaz každé kabinetní justice, který
taktéž patří k základům
demokracie. § 94 ústavní listiny, který
tuto zásadu obsahuje, zní: "Nikdo nesmí
býti odňat svému zákonnému
soudci." Skuteční soudci, mají-li své
funkce vykonávati, musí býti nezávislí,
jak to ustanovuje § 98 ústavní listiny. Jejich
rozhodnutí smí se říditi jen právem
a zákonem, a v tom nesmí býti nikým,
ani úřadem ovlivňováni, neboť
jen tak jest dána záruka, že právo a
zákon se provádí nestranně. Nestačí-li
již zákon změněným poměrům,
jest věcí zákonodárce, aby sleduje
vývoj pomohl novými normami. Nelze však bez
návratu do doby absolutismu opravu norem, které
se staly nedostatečnými, na úkor konání
spravedlnosti přenechati volnému uvážení
výkonné moci, správním úřadům.
Oběma zásadám, a to jak zásadě
rozdělení moci, tak i zákazu kabinetní
justice, odporuje zákon o rozpouštění
stran přímo nápadně.
Zkoumejme nejdříve jeho poměr k zásadě
o rozdělení moci. § 1 osnovy zákona
o rozpouštění stran určuje (čte):
"Byla-li činností politické strany
ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost,
celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo
bezpečnost republiky Československé, může
vláda další činnost takové strany
zastaviti nebo ji rozpustiti."
Tím se vládě, tedy držitelce výkonné
moci, nepochybně jednoznačně vymezují
kompetence, které jí podle znění ústavní
listiny nepřináleží, které příslušejí
spíše jediné soudům, a to trestním
soudům. Právní statky, které zamýšlí
chrániti § 1 osnovy zákona o rozpouštění
stran, nejsou nám cizí. Známe je dávno
z §u 1 zákona na ochranu republiky z roku 1923, který
docela přesně ustanovuje tresty na útoky
proti vládní formě a státnímu
území, které se obyčejně shrnují
pod společným jménem "velezrady".
Velezrada jest nepochybně nejen u nás, nýbrž
skoro ve všech evropských státech trestní
věcí. Ve starém Rakousku byla předmětem
§u 58 trest. zákona z roku 1852. Švýcarsko
ji stíhá podle článků 37, 38
a 45 spolkového trest. zákona. Anglie zvláštním
zákonem z roku 1352. Ve Francii se velezrada přikazuje
trestním soudům k jednání podle článku
87 Code poenale, v Italii podle článků 104
a 118 trest. zákona, v Norsku podle §§ 83, 89
a 99 trest. zákona.
Ostatně i náš zákon na ochranu republiky
označuje velezradu výslovně jako zločin.
Tím jest zjištěno a dokázáno,
že velezrada jest trestní věcí. Ale
pak jsou jen trestní soudy a nikdo jiný než
ony povolány kvalifikovati a posouditi její skutkovou
povahu.
"Nikdo nesmí býti odňat svému
zákonnému soudci" určuje § 94 úst.
listiny. "Soudní moc ve věcech trestních
přísluší občanským soudům
trestním" určuje § 95 ústavní
listiny, při čemž se připouštějí
výjimky jen ve prospěch vojenských soudů,
policie a finančních úřadů.
Když však nyní, což jest jisto, jest jednak
velezrada trestní věcí, jednak však
jsou pro trestní věci příslušny
jen trestní soudy a nikdo nesmí býti odňat
svému zákonnému soudci, pak jest jako slunce
jasné, že zákon o rozpouštění
stran tím, že trestní věc "velezradu"
v tomto ohledu přenechává správním
úřadům, porušuje uvedená ustanovení
ústavní listiny a prakticky je zbavuje platnosti.
Ale tím nastupuje na místo práva a zákona
opět onen duch oportunismu, jejž naši předkové
po dobu skoro 150 let se snažili vymýtiti.
Ale osnova zákona o rozpouštění stran
se neprohřešuje jen proti ustanovením, o nichž
jsem se dosud zmínil. Omezuje dalekosáhle volný
projev mínění, shromažďovací
svobodu, svobodu tisku, listovní. a telegrafní tajemství,
osobní svobodu, svobodu majetkovou, jakož i svobodu
soukromohospodářské činnosti. Jest
tudíž dalekosáhlým útokem na
všechny demokratické potřeby, které
hlava V naší ústavy shrnuje pod nadpisem "Práva
a svobody, jakož i povinnosti občanské."
Vláda sama byla si patrně vědoma těchto
vad, když použila po prvé zákona o rozpouštění
stran a v roce 1933 rozpustila německou národně-socialistickou
stranu. Neboť tehdy se odvolávala ve svém nařízení
dlouze a široce na t. zv. rozsudek o spolku "Volkssport",
ačkoliv zákon nečiní dřívější
soudní rozhodnutí nikterak předpokladem pro
rozpuštění politické strany. Vláda
zde tedy postupovala se svědomitostí ani zákonem
neustanovenou, která má patrně maskovati
vytýkané vady a vznikla právě asi
z přesvědčení, že zde vláda
opouští kompetence podle ústavy jí přikázané
a že pro to potřebuje zvláštního
odůvodnění. Ovšem by se mohlo říci,
že zákon této vadě čelí
potud, ze proti opatření vlády, kterým
nějaká politická strana bude rozpuštěna,
jest volný pořad instanční k nejvyššímu
správnímu soudu. (Předsednictví
převzal místopředseda Taub.)
Avšak kdo nějak doufal v tuto možnost, byl trpce
zklamán. Bylo až dosud úplně nepopřené
v theorii i v praksi, že jsou politické strany sice
útvary podobné spolkům, nemohou však
nikterak býti kvalifikovány jako spolky. Přesto
že se učenci snad i jinak přeli o podstatě
politických stran, shodli se na tom, že politická
strana není spolkem. Přes to se nejvyšší
správní soud, a to proti své celé
dosavadní a stálé judikatuře, při
svém rozhodování o stížnosti
zastavené německo-nacionální strany
nedal zdržeti, aby politickou stranu nezahrnul pod spolkový
zákon a neodůvodnil své rozhodnutí
předpisy spolkového zákona.
Mohl bych vám poukázati podle řady paragrafů
a podle řady rozhodnutí nejvyššího
správního soudu, jak neudržitelné jest
toto rozhodnutí. Nechci vás tím zdržovati,
ale musím poukázati na to, že na př.
civilní soudy v republice toto rozhodnutí nejvyššího
správního soudu vůbec nevzaly na vědomí.
Neboť když před nějakou dobou u jednoho
západočeského krajského soudu byla
zažalována směnka vystavená německou
živnostenskou stranou, odmítl soud námitku
osobně žalovaných funkcionářů
strany, že směnku nepodepsali vlastním jménem,
nýbrž jménem živnostenské strany,
že jim tudíž chybí pasivní legitimace
k žalobě, že nikoliv oni, nýbrž živnostenská
strana musí platiti, s odůvodněním,
že politické straně chybí charakter
právní osobnosti, že politická strana
nemůže ani nabývati práv, ani přejímati
povinnosti; v tomto případě mohli by jen
funkcionáři, kteří směnku podepsali,
nikoliv však živnostenská strana, býti
k ručení zavázáni, i když byla
směnka podepsána ve jménu a v plné
moci živnostenské strany. Takové rozhodnutí
by bylo nemožné, kdyby politická strana skutečně
byla spolkem. Neboť spolek se pokládá za právní
osobu, spolek požívá ochrany právní
osoby, může nabývati práv a převzíti
povinnosti, může nashromážditi majetek
nebo také dělati dluhy, za které pak právě
neručí jednotliví funkcionáři
nebo členové, nýbrž jen spolek jako
takový.
Ostatně chci neudržitelnost tohoto rozhodnutí
ukázati ještě na jiných dalších
dvou vývodech. Za prvé, že politické
strany nejsou spolky, uznali vláda a právníci
vlády a i sám parlament již tím, že
utvořili zákon o rozpouštění
stran. Neboť kdyby byly politické strany spolky, podléhaly
by spolkovému zákonu a mohly by býti bez
dalšího zmocnění rozpuštěny
podle článku 113 spolkového zákona,
k tomu by nebylo zapotřebí zvláštního
zákona, zvláště žádného
zákona o rozpouštění stran. Za druhé
označuje se Československá republika státoprávně
jako parlamentní demokracie, ve které veškerá
státní moc pochází z lidu. Parlamentní
demokracie jest vyznačena existencí politických
stran. Tyto jediné dávají lidu možnost
politického tvoření vůle. Budou-li
politické strany podřízeny spolkovému
zákonu, pak je budou museti nevyhnutelně kontrolovati
jednotlivé okresní úřady. Ale pak
bude nakonec tvoření vůle národa postaveno
pod dohled a učiněno závislým na dobré
vůli jednotlivých okresních hejtmanů.
Pak na konec bude jednotlivým okresním hejtmanům
zůstaveno, zda snad pro pochybnost nějaké
stolní společnosti chtějí nějakou
stranu rozpustiti či nikoliv. Co nám všem pak
nastává, chci vám vyložiti na malém
příkladu, který právě zcela
znamenitě objasňuje výstřelky, k nimž
dochází z volného uvážení,
zvláště, když ho používají
nižší instance: U jednoho okres. úřadu
ve východních Čechách, který
nechci blíže jmenovati, spolek "Bund der Deutschen",
který dodatkově chce všude tam pomoci, kde
státní opatření veřejné
péče jsou nedostatečná, podal žádost,
aby za účelem sbírky mohl prodávati
velikonoční odznaky. Tyto velikonoční
odznaky vypadaly takto (ukazuje odznaky). Neklame-li mne
mé školní vzdělání a mé
oči, představuje právě z vejce vylíhlou
slepičku, kuře. Za boha bych byl nikdy nenalezl,
co by na tomto odznaku mohlo býti státu nebezpečného,
nebo jak dalece mohl býti ohrožen veřejný
klid a pořádek. Okresní úřad
mne velmi rychle a brzo dobře poučil. Prohlásil
sice, že připustí sbírku, ale nemůže
povoliti prodej tohoto odznaku. Proč? Okresní úřad
má zřejmě daleko lepší oči
než já, také více zoologických
znalostí. Zjistil totiž, že to není slepička,
nýbrž kohoutek, Henlein. Ale Henlein jest souznačný
se sudetskoněmeckou stranou. Když tedy spolek "Bund
der Deutschen" prodá takový odznak, učiní
tak pro něho zakázaným stranicko-politickým
způsobem, tudíž musí býti prodej
tohoto odznaku zakázán. Když tento okresní
úřad bude míti pravdu, dámy a pánové,
pak budeme musiti býti ještě na všelicos
připraveni (Různé výkřiky),
pak bude především sudetsko-německým
slepicím vůbec zakázáno líhnouti
kohoutky, příští rok pak bude pravděpodobně
vůbec zakázáno prodávati velikonoční
vajíčka, neboť proti tvrzení, že
každé slepičí vejce může
představovati zakukleného kohoutka, není
žádný protidůkaz. (Potlesk poslanců
sudetsko-německé strany.) Zbývá
ještě otázka, jak dalece směšnost
zabíjí. Odpověď na tuto otázku
musím však přenechati vládě a
úřadům.
Vracím se k vlastnímu thematu svých vývodů,
k osnově zákona o rozpouštění
stran. Osnova zákona o rozpouštění stran
není pro mě bohužel jednorázovým
ojedinělým zjevem, jest pro mě spíše
článkem řetězu, jejž se snažíte
v tuto chvíli připojiti k naší ústavě.
Následek této snahy zdá se mi býti
poněkud povážlivým. Hranice mezi diktaturou
a demokracií označuje ústava tím,
že jisté zásady a jistá základní
práva odnímá střídajícím
se vládám, a jejich změnu činí
jen možnou, když 3/5 Národního shromáždění
k takové změně dají souhlas, aby tak
v nejdůležitějších otázkách
suverenitě lidu, která se nahrazuje v denních
otázkách suverenitou vládních stran,
bylo zajištěno více místa. Překročí-li
nějaká většina, která nedosáhla
předepsané 3/5 většiny, tuto hranici,
činí nesporně krok od demokracie k diktatuře;
a když se pak ještě v rukou vlády jako
výkonné moci, jak se stalo zmocňovacím
zákonem, spojí legislativní kompetence, když
v rukou výkonné moci, správních úřadů,
jak se má státi osnovou zákona o rozpouštění
stran, mají býti sloučeny soudcovské
funkce, když tedy všechny tři funkce, soudcovská,
zákonodárná a výkonná mají
býti sloučeny v jedné ruce, pak se patrně
blížíme systému, který moderní
státoprávníci označují za fašistický.
Jdete tedy vývojem, o němž denně tvrdíte,
že jej potíráte. Pan dr Stránský
mi sice nedávno na moji námitku řekl, že
není nic platno, že časy jsou právě
takové, že se demokracie musí chrániti
i nedemokratickými prostředky. Nato jsem mu vypravoval
starou německou bajku, kterou chci zde opakovati. Jednou
žil někde v lese poustevník, jehož schopnostem
se podařilo ochočiti medvěda. Když si
chtěl jednoho dne po obědě zdřímnouti
a lehl si, posadil se medvěd vedle něho, aby hlídal
jeho spánek. Tu přilétla velká moucha
a sedla si na obličej poustevníkův. Tato
moucha se nedala zaplašiti ani nejdůraznějším
bručením, a tak vzal medvěd kámen
cent těžký a zabil jím mouchu, ale nejen
mouchu, nýbrž také poustevníka. Chraňte
se před tím, abyste se snad jednoho dne neocitli
v té úloze vůči demokracii, jakou
hrál medvěd s poustevníkem. (Potlesk poslanců
sudetsko-německé strany.)
Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji
projednávání tohoto odstavce, jakož
i pořadu této schůze.
Nemocí omluvil se posl. Sandner.
Sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby se
příští schůze konala ve čtvrtek
dne 23. dubna t. r. ve 3 hod. odpol. s
1 a 2. Nevyřízené odstavce 1 a 2 pořadu
36. schůze.
3. Návrh, aby senátu prodloužena byla lhůta
stanovená § em 43 ústavní listiny k
projednání usnesení posl. sněmovny
k vládnímu návrhu zákona o četnickém
kázeňském a kárném právu,
odnětí četnické hodnosti, přeložení
do výslužby v řízení správním
a o umisťování superarbitrovaných četnických
gážistů mimo služební třídy
(tisk 2189-II).
4. Doplňovací volba náhradníka volebního
soudu.
5. Zpráva výboru imunitního o žádosti
vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě v
trest. věci posl. Šaláta (tisk 312).
6. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu trest. v Praze v trest. věci posl. Ježka
(tisk 322).
7. Zpráva výboru imunitního o žádosti
okres. soudu v Dubé v trest. věci posl. dr Roscheho
(tisk 323).
8. Zpráva výboru imunitního o žádosti
okres. soudu ve Znojmě v trest. věci posl. dr Mareše
(tisk 326).
Končím schůzi.