Někdy projevují se ve veřejnosti naprosto mylné názory, že v naší republice může každý válečný poškozenec dostati důchod; to jest omyl. Jsou vyslovovány názory, že lidé bohatí nebo existenčně zabezpečení mohou dostati důchod. To neodpovídá pravdě, poněvadž u nás mohou dostati důchod jenom nezabezpečení chudáci, pravidelně nemajetní a bez existence.

Poněvadž možnost dosažení důchodu je omezena zákonem o hranici příjmové a mnohdy také tvrdostí prováděných prohlídek, není naše péče o válečné poškozence postačující. Důchody válečných invalidů a válečných poškozenců všeobecně jsou velmi nízké. Pokud splnili všechny podmínky zákona, jak jsem se již tu dotkl, činí důchod 20 %ního invalidy 45 Kč měsíčně, 34%ního 67 Kč, 44 %ního 90 Kč, 54% ního 112.50 Kč, do 64% 180 Kč; pouze invalidé, klasifikovaní přes 85 %, mají podle zákona, který byl přijat 17. září 1930, měsíční důchod 600 Kč, slepci pak 750 Kč měsíčně. U těchto lze říci, že je dáno existenční minimum.

Také důchody vdovské jsou velmi nízké. Činí 75 Kč měsíčně při 30 % ní neschopnosti výdělku, při 50% ní neschopnosti činí důchod 112 Kč, dovršením 55 let 142 Kč. Otec nebo matka po padlém synovi mohou dostati 50 Kč měsíčního důchodu za předpokladu, že jsou neschopni ku práci, že jsou nemajetní a nemají nikoho, kdo by je podporoval nebo jim přispíval k výživě. Také důchody sirotků jsou velmi nízké, činí pouze 50 Kč měsíčně, a to do 18 let věku. Tyto nepatrné důchody mohou však dostati, jak znovu zdůrazňuji, jenom tehdy, jsou-li splněny všechny tvrdé podmínky zákona, hlavně o hranici příjmů, vylučující z nároku na důchod. Je proto každé další omezování práv válečných poškozenců nespravedlností.

Předložený návrh zákona má znamenati podstatné zlepšení proti dosavadnímu stavu; dříve, jak jsem uvedl, 10letá lhůta, která umožnila, aby se přihlásil invalida, zhoršila-li se jeho invalidita, uplynula a váleční invalidé neměli možnosti dosáhnouti svého práva.Vládní návrh tisk 338 tuto otázku zčásti řeší.

Soc.-politický výbor dosáhl proti původní osnově určitých změn. Původně bylo žádáno, aby důchod byl zvýšen pouze těm invalidům, kteří dosáhli 75 % výdělečné neschopnosti. Soc.-politický výbor provedl změnu v tom smyslu, že invalidům, kteří byli uznáni z 50 % výdělečně neschopnými, bude důchod zvýšen, a k tomu jsou ovšem ještě určité předpoklady: přiznání vyššího důchodu vyžaduje souhlasu ministerstva soc. péče a ministerstva financí.

Soc.-politický výbor zabýval se tímto problémem velmi důkladně a projevil největší smysl a pochopení pro požadavky a potřeby obětí světové války. S naprostou upřímností se dožadoval, aby práva válečných invalidů nebyla omezována, aby se do zákonů nedostávala ustanovení znamenající komplikace a administrativní zatěžování, a hlavně pak, aby váleční poškozenci netrpěli žádnými šikanami a aby také postup při rozhodování o nárocích válečných invalidů se strany ministerstva financí byl co nejbenevolentnější. Rozhodně nesmí trpět právo válečných invalidů jednostranností při rozhodování a při provádění zákona v dohodě musí býti brán zřetel především na potřeby válečných poškozenců, jimž musí býti pomáháno. Vyslovujeme zásadu, že je třeba tyto záležitosti vyřizovat velmi rychle, poněvadž jde o problém velmi ožehavý.

Byly vyslovovány obavy - a konečně tendence návrhu zákona to jasně vyslovuje - že by se mohlo dostati důchodu někomu, komu nepatří. Tyto obavy jsou bezpodstatné, poněvadž prohlídky válečných poškozenců provádějí lékaři ustanovení ministerstvy soc. péče a zdravotnictví podle platných směrnic, a tito lékaři mají po ruce nejlepší spisový materiál. Odvolá-li se válečný invalida, musí jeho odvolání do odvolací komise, kde je platný především zase posudek odborného znalce, a v této komisi má zastoupení také ministerstvo financí.

Ale přes to, že návrh zákona nás plně neuspokojuje, znamená přece jen značný pokrok proti dosavadnímu stavu. Soc. politický výbor si v přijaté resoluci vyhradil, aby po jednoroční lhůtě provádění tohoto zákona měl možnost přezkoumati jeho výsledky pro dobro válečných invalidů. Zastáváme stanovisko, aby bylo správně postupováno, hlavně pak zastával soc.-politický výbor názor, že je třeba, aby naše zákony byly psány jasně, aby práva a povinnosti občanů byly vždy jasně vyznačovány, aby naši občané, v tomto případě váleční poškozenci, nebyli vydáváni při rozhodování libovůli jednotlivce. Odpovědnost nese zákonodárný sbor, a proto vyslovená přání a zásady pro jasnou formulaci našeho zákonodárství byly zde na místě.

Finanční náklad na provedení tohoto zákona nelze přesně určit. V důvodové zprávě je naznačeno jen pravděpodobné zatížení. Upozorňuji, že tu jde o pravděpodobnost.

Ministerstvo soc. péče hodlá návrh zákona provésti z vlastního rozpočtu, a to z úbytku nákladů na požitky válečných poškozenců, který se během roku projevuje tím, že se někteří zabezpečí, že sirotci dovrší 18. rok, a konečně i úmrtím.

Návrh zákona nepřináší jinak nových změn proti původnímu znění, pouze v §u 36 je doplněk, že důchod lze také zabaviti na pojistné premie dobrovolného pojištění, které uzavřeli váleční poškozenci. Toto pojištění se prakticky již od r. 1920 provádí na podkladě jednomyslného přání Národního shromáždění, vyjádřeného v resoluci dne 20. února 1920.

I když návrh zákona plně neuspokojuje - i přes to, že v soc.-politickém výboru podařilo se dosáhnouti podstatného zlepšení, pokud se týče stanovení výdělečné neschopnosti, zhorší-li se zdravotní stav válečného invalidy - znamená tento návrh zákona značný pokrok proti dosavadnímu stavu, a proto navrhuji jménem výboru soc.-politického, aby návrh zákona tisk 357 byl po uvedené změně, učiněné soc.-politickým výborem, přijat i s třemi předloženými resolucemi. (Souhlas.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Dávam slovo zpravodajcovi výboru rozpočtového, ktorým je p. posl. Vičánek.

Zpravodaj posl. Vičánek: Slavná sněmovno! Rozpočtový výbor zabýval se v dnešní schůzi obšírně vládním návrhem tisk 338, kterým se upravují zákonné předpisy o péči o válečné invalidy.

Rozpočtový výbor je si dobře vědom, že se touto novelou daleko nesplňují všechna pia desideria, která váleční poškozenci po řadu let předkládali jako své oprávněné požadavky, ale je si také dobře vědom, že je to právě neutěšená finanční situace státu, která tou dobou znemožňuje vyhověti všem oprávněným požadavkům. Přes to vidí v předloženém návrhu zákona splnění alespoň toho nejzákladnějšího a nejdůležitějšího požadavku.

Osnova přihlíží ke dvěma věcem. Především je to otázka odstranění té největší křivdy, která byla v zákonném opatření, které stanovilo, že žádat o novou prohlídku zdravotní z důvodu zhoršení stavu a tím dosáhnouti zvýšení invalidní renty je možno pouze během deseti let od přiznání renty. Zákonodárce tehdy vycházel ze stanoviska, kterému neodporovala ani lékařská veřejnost, že během deseti let - a v tomto případě bylo to i více - od zranění může se zranění a jeho důsledky, tudíž invalidita, ustáliti, může se dokonce i zlepšiti, ale nikomu nenapadlo, že důsledky takového válečného zranění nebo onemocnění se mohou během let také zhoršiti.

Z toho důvodu zákon z r. 1920 obsahuje ustanovení, že úřady mající na starosti péči o válečné poškozence mohou naříditi novou prohlídku a zjistí-li nižší procento invalidity, mohou v důsledku toho snížiti rentu, po př. ji dokonce odejmouti, ale zákon nedával totéž právo válečnému invalidovi. Zhoršil-li se jeho stav, neměl právo žádati o novou prohlídku.

Předložená novela zákona odstraňuje tuto nesrovnalost, která působila nejvíce zlé krve, a připouští, aby každý válečný poškozenec, kterému byla renta určena a vyměřena, jestliže cítí, že jeho zdravotní stav se zhoršil, mohl podati žádost o novou zdravotní prohlídku, o nové zjištění výše své invalidity a tudíž v důsledku toho také dosíci zvýšení své dosavadní renty.

Rozhodujícím bylo, jak už uvedl zpravodaj výboru soc. politického, stanovisko obou lékařských fakult pražských universit, které velmi rozhodně opravily dřívější mínění, že invalidita se nemůže zhoršiti, a prohlásily, že je řada chorob, které během let mohou doznati velmi značného zhoršení, a že tudíž je potřeba v zájmu práva a spravedlnosti, aby příslušné ustanovení zákona z r. 1920 bylo novelisováno.

Druhá část předloženého zákona týká se opatření administrativních a je důsledkem, řekl bych, jednak neprovedeného vládního nařízení o úplném zřizování okresních úřadoven pro péči o válečné poškozence v každém sídle okresního úřadu, a za druhé ministerského nařízení v důsledku úsporných opatření ve státní správě, kterým byla většina okresních úřadoven pro péči o válečné poškozence zrušena až na 6 v celé republice. Tím přestaly okresní úřadovny býti první instancí pro válečné poškozence a staly se jí de facto zemské úřady, kterým dnes podle tohoto návrhu zákona bude příslušeti právo přijímati žádosti o nové prohlídky válečných poškozenců.

Důležité je ustanovení, že rozhodování o těchto přihláškách má v rukou ministerstvo soc. péče a že tudíž - poněvadž rozhodování bude vzhledem k povaze věci velmi individuální - bude prakse v rozhodování a vyhovování, po případě zamítání těchto žádostí jednotná.

Třetí opatření rázu administrativního, které je v novele obsaženo, je možnost zabavitelnosti části invalidní renty k placení pojistných premií z pojistek životních a z pojistek pro úmrtí. Obě pojistky mají nesporně velký význam pro válečné poškozence. Řada válečných poškozenců opatřila si z důvodů existenčních zápůjčky na svou invalidní rentu a tyto zápůjčky byly v každém případě kryty pojistkou životní ve výši normálně od 2000 do 5000 Kč. Taková pojistka má ovšem velký význam pro pojištěnce samého, pro invalidu, ale také pro úřad, který zápůjčku poskytl, poněvadž neplacením premie stává se pojistka bezvýznamnou. Ztrácí tím jak válečný poškozenec tak také úřad, který poskytl zápůjčku, garancii. Tedy je docela odůvodněno, že takové opatření, třeba že se zdá býti tvrdým, se dává do zákona, poněvadž přes svou určitou tvrdost rozhodně slouží zájmům invalidy právě tak, jako úřadům majícím péči o válečné poškozence.

Rovněž tak další a poslední opatření, kterým se umožňují srážky, zabavitelnost premie na pojistku úmrtní, má své odůvodnění. I tyto částky-jde o pojistné ve výši 1000 Kč - jsou pro válečné poškozence velmi významné, přihlížíme-li k tomu, že pozůstalí po válečných poškozencích nemají nároku na úmrtné a pohřebné a že tudíž častokráte úmrtím rentiera dostávají se do velmi svízelné situace. Zabrániti tomu je možno právě tím, že pojistka úmrtní udržuje se svěží a tudíž je velmi důležité i toto opatření, které sahá ve formě zabavení určité nepatrné částky invalidních důchodů na důchod příslušného válečného invalidy.

Rozpočtový výbor je si dobře vědom, že daleko nejsou splněny ještě všecky požadavky, všecka odůvodněná přání válečných invalidů, a proto rád se připojil k resoluci sociálně-politického výboru, která navrhuje, aby po zkušenostech, které nabude úřad prováděním této právě projednávané novely po uplynutí jednoho roku, byl předložen úplný návrh nebo úplná novela zákona o péči o válečné poškozence, která by splňovala pokud možno, pokud to ovšem dovolí situace státních financí, všecky oprávněné požadavky, které zde se nahromadily během dlouhých let, a které tato novela zatím nemůže uspokojit.

Rozpočtový výbor, uváživ všecky okolnosti, i to, že zatížení státní pokladny se nejeví tak velikým, aby způsobilo určité potíže, usnesl se navrhnout slavné sněmovně, aby předložený návrh zákona schválila. (Souhlas.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): K tejto veci sú prihlásení rečníci, zahájim preto rozpravu.

Dľa usnesenia predsedníctva navrhujem lehotu rečnickú 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námietok niet. Navržená lehota je schválená.

Prihlásení sú rečníci: na strane "proti" pp. posl. Vodička, Knorre, Schenk; na strane "pro" p. posl. Zajiček.

Dávam slovo prvému rečníkovi "proti", pánu posl. Vodičkovi.

Posl. Vodička: Vážení pánové a dámy! S vládním návrhem tisk 338, kterým se mají změniti nebo doplniti některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920 o požitcích válečných poškozenců, se přichází v době velké nespokojenosti válečných poškozenců, v době, kdy tato nespokojenost propukává ve všech místech, kde tito váleční poškozenci jsou organisováni. Tato veliká nespokojenost válečných poškozenců propukává jak mezi válečnými invalidy, válečnými vdovami a sirotky, tak i mezi invalidy vojenskými, kterých je již dnes, v době 10 let, 10.000 lidí.

Tito váleční poškozenci prodělávají právě tak jako nezaměstnaní dělníci strašlivou bídu a žijí v hrozných poměrech. Jsou jim neustále snižovány renty, nepřiznávány důchody, jsou zbavováni důchodů, a je konečně snahou, a také se to projevuje i v tomto projednávaném zákoně, nedat těmto tisícům válečných poškozenců téměř nic nebo omeziti veškerá vydání na ně na nejnižší míru.

Pan zpravodaj Neumeister mluvil tady o počtu válečných poškozenců, ale neřekl, že celkově přihlášených válečných poškozenců bylo 993.015 osob, že z tohoto počtu byl přiznán důchod 742.339 osobám a že zamítnuto bylo v těchto prvních dobách 250.676 invalidů. Ovšem roku 1931 již vidíme zcela jiný obraz. Z tohoto téměř jednoho milionu válečných poškozenců je už jenom 355.629 osob, majících invalidní důchod. Dnes přiznal pan zpravodaj Neumeister, že v tomto roce je již jenom 246 tisíc válečných poškozenců. Co to znamená? Tyto dvě třetiny válečných poškozenců nezemřely, ani nějakým eskamotérským způsobem nezmizely, nýbrž těmto dvěma třetinám válečných poškozenců byly důchody vzaty, prostě oni byli vyřazeni z řad válečných poškozenců. (Posl. Dvořák: Snižují jejich počet jako u nezaměstnaných!) Ano, zrovna tak, jako snižují počet nezaměstnaných, snižují i počet válečných invalidů, vdov a sirotků. Nejlépe to vysvitne, když zkoumáme výdaje na válečné poškozence. Vidíme, že roku 1931 bylo ještě vydáno na válečné poškozence 382,818.000 Kč, ale roku 1936 již jenom 297,347.000 Kč, čili celkově během šesti let ušetřeno na invalidech 297,052.600 Kč.

A v jakých strašlivých poměrech žijí tito váleční poškozenci, dokazuje to, že dneska 20 % válečných invalidů dostává měsíční rentu jen 45 Kč. Bylo zde též mluveno o veliké nespravedlnosti a druhý zpravodaj pan kol. Vičánek mluvil o tom, že prý finanční situace státu nedovoluje, aby se situace válečných poškozenců mohla zlepšiti. Ale podívejme se, komu se upírá zlepšení. Těm nejbídnějším a těm, kteří nesli nejtěžší oběti, kteří ztratili za cizí zájmy ve světové válce svoje zdraví a kteří dneska následkem svého fysického stavu nejsou schopni jakékoli obživy.

Musíme podrobiti rovněž té nejostřejší kritice způsob, jakým se postupuje. Bylo zde řečeno, že jsou různé kategorie válečných poškozenců, kterým se určuje, mnoho-li mají dostati nebo mají-li vůbec vypadnouti z důchodu. A vidíme, že vydělá-li dělník, zřízenec nebo úředník jakožto válečný poškozenec společně se svojí rodinou 10.000 Kč za rok, je mu vzat důchod válečné invalidity; vyměří-li berní správa živnostníkovi, maloobchodníkovi nebo majiteli pozemku daň z příjmu 5000 Kč za rok - do příjmu se započítává i příjem rodiny - pak rovněž pozbývá nároku na důchod. Nejtragičtější je zde postavení trafikantů, lidí, kterým státní správa dává trafiky. Podle zákona má-li válečný poškozenec-trafikant rentu 45 Kč a dosahuje-li jeho výdělek v trafice také té výše, může, když by to byrokracie do důsledku prováděla, prostě tuto rentu ztratiti. O lidi, kteří přinesli největší a nejtěžší oběti, o válečné invalidy, kteří ztratili své zdraví, o válečné vdovy, které ztratily své muže a živitele, o sirotky, kteří ztratili otce, o rodiče, kteří ztratili své syny, není dnes vůbec postaráno. Tito lidé dnes procházejí strašným životem bídy a nedostatku. Není náhodou, že v této době, kdy hrozí nová válka, kdy hrozí nová válečná jatka, přichází se s tímto zákonem. Přichází se s ním proto, aby se ukonejšila nespokojenost válečných poškozenců něčím, co by aspoň zdánlivě bylo jakýmsi napravením křivd.

V Československé republice máme od r. 1919 12 zákonů o válečných poškozencích, ale ani jeden z nich neřeší jejich situaci tak, aby jim zajistil tu nejskrovnější existenci. Tyto zákony byly dělány v době částečné stabilisace kapitalismu, v době konjunktury, a ani tehdy neodpovídaly, natož dnes, v době katastrofální nezaměstnanosti, v době strašné bídy, hladu a nedostatku, v době, kdy váleční poškozenci, kteří ztratili své zdraví, nemohou dostati vůbec práci, nemohou nalézti obživu, poněvadž dnes nedostane práci a obživu ani člověk zdravý.