Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Mlčoch, dr. Markovič, Langr, Košek, Taub.

Zapisovatelé: Bergmann, Vičánek.

192 poslanců podle presenční listiny.

Člen vlády ministr Machník.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr. Říha; jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 10 hod. 23 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu dal předseda na dnešní schůzi posl. Onderčovi, Polívkovi, Slívovi, Knotkovi, Novému, inž. dr. Touškovi.

nemocí posl. E. Köhler, inž. Künzel.

Lékařská vysvědčení předložili posl. dr. inž. Lokscha, V. Sedláček.

počátkem schůze: Zpráva tisk 332.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvního odstavce pořadu, jímž jest:

Zpravodaji jsou: za výbor kulturní p. posl. Uhlíř, za výbor rozpočtový p. posl. dr. Macek.

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve včerejší 29. schůzi sněmovny.

Lhůta řečnická je 30 minut.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Zajiček, dr. Neuwirth, Kundt; na straně "pro" pp. posl. Kirpalová a Špaček.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. Zajičkovi.

Posl. Zajiček (německy): Slavná sněmovno!

Když byl loni v létě podán návrh zákona na zákaz soukromého vyučování, zmocnilo se celého německého obyvatelstva právem rozhořčení. V nové osnově jsou sice jisté změny, není však taková, abychom ji mohli přijmouti. Je pro nás samozřejmé, že budeme také proti této nové předloze hlasovati, a to především z jednoho zásadního důvodu: V Československu je zavedena povinnost vyučování, učení, ale nikoliv povinnost ke školní docházce. Dnešní osnova prolamuje tuto pro nás tak mimořádně důležitou zásadu a je nebezpečí, že někdy za tolik a tolik let nějaká vláda, nějaké ministerstvo by si mohla na dnešní osnovu vzpomenouti a dožadovati se potom i státního monopolu na školy. Již z tohoto zásadního důvodu musíme dnešní osnovu odmítnouti.

Osnova zákona praví, že soukromé vyučování může býti tehdy povoleno, jsou-li splněny určité podmínky: Musí zde býti nebezpečí, že nebude dosaženo účelu vyučování, musí býti zaručena mravní a státoobčanská výchova a konečně smí německé soukromé vyučování býti poskytováno jen německým dětem. Tyto tři předpoklady jsou věcně zcela správné a pravíme: Jsou-li tyto tři podmínky splněny, je samozřejmé, že rozhodně musí býti povoleno. Takový návrh jsem podal v kulturním výboru, byl však bohužel zamítnut. Podle nynější osnovy je ponecháno volné úvaze okresního úřadu, povolí-li nebo zakáže-li soukromé vyučování. V resolučním návrhu, který byl přijat a který je slavné sněmovně předložen, jsem žádal, aby úřady byly povinny co nejrychleji rozhodovati o podání a stížnostech, které se této věci týkají. Uvidíme, bude-li se vláda tímto resolučním návrhem parlamentu skutečně říditi.

Stejně jako dříve musíme žádati, aby se všem německým dětem, které nemohou docházeti ani do veřejné ani do soukromé školy, dostalo soukromého vyučování. Soukromě se slyší, že touto osnovou se má zameziti jakékoliv soukromé vyučování na Hlučínsku. Na to namítáme: Soukromé vyučování musí býti dovoleno všem německým dětem, i když bydlí na Hlučínsku, a myslím, že se na české straně musí připustiti, že v hlučínském území skutečně německé děti jsou. V poslední schůzi kulturního výboru jsem poukázal, že je nám známo asi 80 případů, kde rodiče dostali od Státního statistického úřadu potvrzeno černé na bílém, že děti jsou skutečně Němci; také těmto dětem se tehdy bránilo v docházce dokonce do veřejné školy v Opavě. Nemůžeme doporučiti tento způsob vlády v Opavě a na Hlučínsku.

Mluví-li se o těchto otázkách, vzniká tu a tam dojem, jako by šlo o tisíce německých dítek školou povinných. Podle mého mínění jde o několik set německých dětí. Časopis "Völkischer Beobachter" přinesl před několika dny zprávu, že je v Polsku 16.000 německých dětí, kterým se nedostává německého vyučování. Snahou našeho ministra školství a nár. osvěty by mělo býti, aby ukázal světu, že se u nás jinak jedná s menšinami než v Polsku.

Chci použíti dnešní veliké kulturní debaty, abych vyložil naše základní požadavky. Ministr školství a nár. osvěty dr. Franke prohlásil, že si nepřeje proticírkevního kulturního boje. Podobně mluvil krátce před tím vůdce sudetskoněmecké strany. Z obou projevů jsme se těšili. Protože jsou negativní, říkají nám příliš málo. V neděli se při jednom projevu žádalo, aby stát zajistil vyučování náboženství na obecných, měšťanských a středních školách. Vyučování náboženství je již beztoho zajištěno. Ale jiné velice důležité kulturní požadavky nejsou zajištěny. Pastýřský list arcibiskupů a biskupů v Československé republice ze dne 7. února 1924 praví doslovně (čte):

"Protože víra v pravdu Kristovu a zachovávání jeho přikázání je nezbytně nutné pro věčnou spásu, musí v každém spořádaném státě míti katolíci právo žíti všude a nerušeně podle těchto přikázání. To je pravá svoboda svědomí. K ní také patří právo katolíků vychovávati své děti v této víře a v zachovávání přikázání Kristových. Kde to není možné nebo se tomu překáží, tam trpí katolíci znásilňováním svého svědomí. Neboť toto právo na nerušené vykonávání naší víry je nám dáno Ježíšem Kristem a bylo vydobyto v třistaletém krvavém boji s mocí římského státu. Svoboda svědomí není tedy snad vymožeností moderní doby nebo koncesí moderního státu nebo usnesením parlamentu, nýbrž starým právem všech křesťanů."

Potud pastýřský list. Ve smyslu těchto biskupských pokynů, které jen vyjadřují přirozené právo rodičů na výchovu jejich dítek, žádáme my, křesťansky smýšlející rodičové, aby naše dítky nebyly ve škole jen vyučovány, nýbrž i vychovávány v duchu našeho křesťanského světového názoru. Přejeme si, aby naše dítky byly vychovávány nejen pro časový, nýbrž i pro věčný cíl.

Nařízeními a zákony jsme se velmi od tohoto cíle vzdálili. Ve školní výchově bylo náboženství zatlačeno na zcela podřadné místo, neslučitelné s podstatou náboženství. Žák se musí bezděky domnívati, že vyučování náboženství a náboženství samo je něčím zcela vedlejším.

Pociťujeme jako urážku našeho náboženství, že jsou třídy, ve kterých nevisí kříž, ačkoliv většina dětí je křesťanského vyznání. Kdo má úctu ke kříži, uznává tím ohromné dějinné zásluhy křesťanství. Národ, který nedbá své křesťanské minulosti, nemá budoucnost. Kříž ve škole musí býti pro všechna křesťanská vyznání posvátným symbolem našeho světového názoru.

Mnohá nařízení, která byla vydána za éry jinak zasloužilého ministra školství a nár. osvěty Habrmana, jsou v rozporu s naším světovým názorem, ale i s duchem našeho zákonodárství a se zásadami pravé demokracie. Musí tedy buď býti odvolána nebo částečně změněna.

V jednotlivo stech shrnujeme své požadavky stran obecných, měšťanských škol včetně čtvrtých tříd, středních škol a učitelských ústavů v těchto bodech:

1. Ve všech třídách, ve kterých žáci všech křesťanských vyznání činí dohromady přes 50 % všech žáků, musí býti na čelné stěně třídy vedle obrazu presidenta republiky připevněn kříž.

2. Pro křesťanské dítky, které se od vyučování náboženství neodhlásily, je vyučování náboženství povinným předmětem ve všech třídách se dvěma hodinami týdně.

3. Odhlásiti se od vyučování náboženství je možné jen před začátkem školního roku.

4. Všechna výjimečná ustanovení o zařazení vyučování náboženství v rozvrhu musí býti zrušena.

5. Pro všechny žáky, kteří navštěvují povinné vyučování náboženství, jsou nedělní bohoslužby podstatnou součástí náboženství Na neděle nesmějí býti ustanoveny školní výlety a sportovní cvičení tak, aby se tím účast na bohoslužbách znemožnila nebo ztížila.

6. Tam, kde je to potřebí, jest žákům dáti v době vyučování volno pro trojí svaté přijímání (začátek školy, velikonoce, konec školního roku).

7. Jest zrušiti ustanovení, že učitelé náboženství nemohou suplovati v určitých předmětech, jako na př. v dějepisu.

8. V žádné vyučovací hodině se nesmí nic přednášeti, co odporuje vyznáním státem uznaným.

9. Jest odstraniti učebnice, kde jsou místa, jež urážejí náboženské cítění. To platí také pro knihy, které byly zařazeny do školních knihoven. Již několikráte ohlášená revise učebnic musí býti již konečně provedena.

10. Do připravovaného zákona o nové organisaci školské správy jest pojmouti ustanovení, že zástupci náboženských společností a volení zástupci rodičů mají právo zasedati a hlasovati v místních, okresních a zemských školních radách.

11. Koedukace má býti pokud možno omezena.

12. Žádáme umožnění svobodného rozvoje našich katolických škol.

S dostiučiněním konstatujeme, že nálada pro kulturní boj, která v prvních letech republiky třídila duchy, ustoupila klidnému ovzduší na straně volnomyšlenkářů a na straně věřících křesťanů. O skutečném míru nelze bohužel mluviti. Žádáme-li splnění svých požadavků, nerušíme mír, naopak, teprve potom nastane skutečný mír ve státě a ve škole, až se křesťanská víra stane základem státu a školy. Nechceme nic bráti těm, již nepřináleží našemu světovému názoru. Nemůžeme však srovnati se svým svědomím, aby dosavadní stav trval dále.

V demokratickém státě se řídí menšina podle většiny. U nás byl bohužel na poli křesťanské školní výchovy proveden pravý opak. Přes 9/10 všech občanů našeho státu jest křesťanského vyznání. Přes to s pohlíží na náboženství jako na přívěsek, zatím co by mělo býti střediskem celé školní výchovy.

Tato tabulka ukazuje rozdělení nejdůležitějších vyznání v Československé republice: Katolíků bylo r. 1930 78.6 %, r. 1921 80.2 %, evangelíků r. 1930 7.7 %, r. 1921 7.3 %, československých r. 1930 5.3 %, r. 1921 3.8 %. Úhrnem máme podle posledního sčítání lidu 91.6 % křesťanů a 5.8 % bez vyznání, r. 1921 bylo 5.3 % bez vyznání. Nelze popříti, že mezi těmi 91.6 % křesťanů jsou leckteří křesťané pouze podle jména. Ale daleko největší díl křesťanů se neodloučil od křesťanských zásad. Že i v našem státě jdou masy za velkým křesťanským ideálem, dokázal zřetelně mohutný celostátní sjezd katolíků v Praze.

Za vyhlášené nepřátele křesťanství a křesťanské výchovy na školách můžeme považovati jen oněch 5.6 % občanů bez vyznání. Tito mají právo stavěti požadavky jen pro svoje dítky, nejsou však oprávněni žádati, aby i křesťanské dítky byly podrobeny požadavkům bezkonfesních.

Žádáme-li odklonu od dnešní praxe, stavíme tento požadavek v zájmu státu a národa. Ve výše citovaném pastýřském listě se praví: "V mládeži je naše budoucnost, proto je křesťanská výchova mládeže první podmínkou nápravy v národě."

Ve své, v senátě dne 20. března 1928 přednesené řeči prohlásil tehdejší ministr školství a nár. osvěty dr. Hodža, že pokrokový svět musí změniti své metody a nově vytyčiti své cíle; nepřeorientuje-li se pokrok ve svých cílech, půjde od porážky k porážce. Doufáme, že tato slova tehdejšího ministra školství a nár. osvěty a nynějšího předsedy vlády dr. Hodži budou bráti v úvahu nejen funkcionáři školské správy, nýbrž i učitelé a profesoři. Můžeme právem očekávati, že již v nejbližší době ministerstvo školství a nár. osvěty vydá pokyny, které umožní splnění našich oprávněných přání.

Dovolte, abych také něco řekl ke kapitole "národnostní otázka". My sudetští Němci jsme ztratili, především po převratě, sta německých škol. Dnes uznáváme, že mnohé z těchto škol nebylo lze udržeti. Pro budoucnost musí pro školy všech národností platiti zásada: Pro zrušení tříd smějí býti směrodatné jen věcné důvody

Němci i Češi si stěžují, že děti jsou odnárodňovány. § 134 ústavy zakazuje každé odnárodňování. Ve smyslu návrhu podaného naším poslancem dr. Luschkou žádáme prováděcího zákona k tomuto paragrafu ústavní listiny.

Ministerstvo školství a nár. osvěty se pochopitelně snaží splniti přání českých menšin. Nechceme českým hraničářům vzíti ani jedinou mateřskou školku ani jedinou obecnou školu. Ale na druhé straně máme právo žádati, aby v těch místech, kde německé děti nemají ani veřejnou ani soukromou školu, musilo býti dovoleno soukromé vyučování. Ve většině míst bychom se velmi rádi vzdali soukromého vyučování, kdyby v těchto místech bylo konečně povoleno zřízení německých buď veřejných nebo soukromých škol. (Posl. dr. Luschka [německy]: A kdyby se proti tomu nebojovalo prostředky otravujícími veřejné mínění!) Ano, pánové! Kdyby se provedla zásada: Bylo-li v místě v posledních třech letech průměrně 15 dítek školou povinných, musí býti pro ně zřízena buď menšinová nebo soukromá škola, byl by jedním tahem vyřízen velký díl našich stížností ve školských věcech. A při tom jde - nepočítáme-li sem Hlučínsko - o nanejvýše 10 až 15 obcí, které pro tuto všeobecnou úpravu by přišly v úvahu.

V posledních měsících bylo několikráte veřejnosti dokázáno, že ministerstvo školství a nár. osvěty poskytuje německým vysokoškolákům daleko méně, než jim patří. Totéž platí i pro rozdělování subvencí divadlům a kulturním spolkům. U všech subvencí, které ministerstvo školství a nár. osvěty udílí, má býti zachováván národnostní klíč.

Také ve školské správě nemáme nespravedlivých požadavků: Na německé školy na Slovensku a Podkarpatské Rusi mají dohlížeti němečtí inspektoři. V ministerstvu školství a nár. osvěty nebo v předsednictvu min. rady má býti zřízeno oddělení, které by soustavně pečovalo o menšiny našeho státu. Těší nás, že před několika týdny byla v kulturním výboru poslanecké sněmovny ustavena komise, která má vyjasniti celý menšinový problém, ať jde o menšiny české nebo německé. Doufáme, že tento zvláštní výbor splní svůj úkol.

Ve spojení s těmito vývody o náboženské a národnostní otázce chtěl bych precisovati naše stanovisko ke všeněmecké kultuře: My sudetští Němci cítíme svou kulturní spojitost s celým německým národem. Tento však nesídlí jen na Sprévě, nýbrž i na Dunaji. Nemluvíme jen o německém státě na Rýně, nýbrž i o té ryze německé zemi, jejíž zasněžené alpské vrcholy ční k nebi.

Co nás v nepolitickém oboru s oběma státy spojuje, je společná řeč, společná kultura, jejímž symbolem je právě tak chrám svatého Štěpána jako kolínský dóm, právě tak jako nesmrtelná díla Goethova, Schillerova, Grillparzerova i díla Adalberta Stiftera. K této čisté kultuře patří výtvory Haydnovy a Richarda Wagnera, nikoliv však Hohenfriedberský a Yorkský pochod. Kořen pravé kultury tkví v národě, ale její koruna nevrhá svůj stín jen na jeden národ, nýbrž na četné národy. Ještě méně náleží pravá kultura určité straně.

V německé říši byl učiněn pokus usměrniti kulturní tvorbu stranickou politikou. Tam, kde se kultura stává služkou politické strany, přestává býti kulturou. Ryzí a pravá národní kultura je odleskem věčnosti, božím hlasem na zemi. Strana a stranická politika je hlasem věcí pomíjejících, lidských. Tento rozdíl zde musíme konstatovati. Zdůrazňujeme, že chceme vyvoditi všechny důsledky z tohoto tvrzení.

Kdo by chtěl naši sudetskoněmeckou kulturní tvorbu podle určitého politického směru usměrniti, urovnati nebo vyrovnati, neposlouží ani sudetskoněmeckému lidu ani kultuře. Naši sudetskoněmečtí básníci, architekti a malíři jen tehdy vytvoří veliká díla, uvědomí-li si, že patří k velkému německému kulturnímu okruhu, že je však na druhé straně jejich dějinným úkolem zasazovati se o spolupráci německé národní kultury s národní kulturou českou a slovenskou. (Posl. dr. Klieber [německy]: Splynutí!) To není splynutí, spolupráce není smísením ani splynutím. My sudetští Němci chceme býti mostem mezi oběma německými státy na jihu a na severu. Chceme oběma slovanským národům býti prostředníky vysoké německé kultury. Mimo to chceme svými silami přispěti, aby česká a slovenská kultura oplodňovala německý národ. Chceme jako osvícení lidé učiniti vše, aby na př. díla Smetanova nebo Jóži Úprky nezůstala cizí německému národu. (Německé výkřiky: Nebo snad také řeči pana Starhemberga?) Domnívám se, že pan Starhemberg nemá nic společného s kulturní debatou v československé sněmovně. (Potlesk.)

Rozkvět německé kultury v Československu je možný, jen bude-li u nás zachována demokracie a bude-li zdokonalena. Padne-li u nás demokracie, stane se sudetskoněmecké území druhým jižním Tyrolskem. Odmítáme tudíž všechny protidemokratické snahy a vůbec vše, co by důvodně mohlo otřásti důvěrou státního národa k menšinám.

S tohoto hlediska je kultura nerozlučně spjata s politikou. V tomto smyslu měl dr. Beneš pravdu, prohlásil-li před rokem v Ústí n. L. "Kulturní úkol Němců a Čechů spočívá u nás v práci na udržení a vybudování demokracie". (Potlesk poslanců něm. křesť. sociální strany.)