Podívejte se, co vám chystají naši páni, sjednocení od agrárních velmožů přes národně sjednocené, přes Hlinku až k Henleinovi. Chystají vám nucenou práci, žoldáckou službu, práci zadarmo, nebo smrt hladem. Vzíti vám všechno. právo a nechati jen právo na smrt. Sjednocujte se proto ještě rychleji, tvořte jednotnou frontu, odborové souručenství na závodech! Řekněte těmito skutky pánům ve "Venkovu", "Národních listech", "Poledním listě", všem těmto pánům, aby se vzdali všech fašistických snů. Ať vidí, že iniciativa lidu jednotně bojovati roste a že každý pokus o provedení jejich plánů rozdrtíme. Musí býti a také bude nastoupena cesta jednotného boje dělnické třídy za požadavky a práva, za to, aby platili bohatí a aby chudí mohli žíti. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. K. Chalupa.

Posl. K. Chalupa: Slavná sněmovno! Daňové zákony, které projednáváme a mezi nimiž, osnova zákona tisk 272 je pořadím druhá, byly předloženy slavné sněmovně proto, aby přispěly k vyrovnání státního rozpočtu na rok 1936. Když loňského roku bylo jisto, že finanční správa vzhledem k mezinárodní situaci bude potřebovati vyšší položky na národní obranu, a když bylo jisto, že bude třeba také počítati se značnými položkami na nezaměstnanost, přišel pan ministr financí s otázkou hledání nových příjmů. My jsme tehdy jako mluvčí drobných a středních poplatnických vrstev zaujali k požadavku pana ministra financí jasné stanovisko. Řekli jsme, že není myslitelno a možno, aby úhrada na mimořádná státní vydání byla hledána opětně mezi drobnými a středními vrstvami, kteréžto vrstvy jsou už dávno na dně svých sil a žijí vlastně ze své majetkové podstaty, nýbrž že je nutno, aby konečně v zájmu určité daňové spravedlnosti začalo se u nás jíti tam, kde ještě je, a tam, kde až dosud - je to třeba veřejně konstatovati - nebyly přineseny vážné a tak těžké oběti na oltář vlasti, jako tomu bylo u drobného a středního lidu.

Proto, slavná sněmovno, jsme v zásadě souhlasili se změnou zákona o stabilisačních bilancích. Souhlasili jsme s ní proto, že v této změně spatřujeme právem odstranění stavu, který umožňoval kapitálově silným podnikům na účet drobného a středního poplatnictva a na účet naší samosprávy tvořiti veliké reservy a obohacovati se. Řízeni stejným hlediskem vítáme také docela otevřeně osnovu zákona o mimořádné dani postihující dividendy a úroky z některých cenných papírů pevně zúročitelných.

Tato osnova zákona je jaksi přirozeným důsledkem snížení úrokové míry ze vkladů. Byla-li snižována úroková míra ze vkladů a byli-li tím postiženi nejdrobnější střádalové, je docela spravedlivé a správné, aby zvláštní daní byli postiženi ti, kteří pobírají tak zv. bezpracné důchody na dividendách, superdividendách nebo na jiných podílech akcionářů, na zisku anebo na úrocích z určitých cenných papírů pevně zúročitelných.

Při této příležitosti bychom rádi řekli jenom jednu věc, a to, že drobní a střední lidé, kteří vítají odvahu vlády, s jakou jde také proti těm, kteří dosud plnění daňových povinností unikali, by byli raději viděli, kdyby tato daň nebyla pouze jednosměrná, 10 %, nýbrž kdyby byla progresivní. Drobní a střední lidé právem se shodují v názoru, že určití kapitáni, ať už našeho velkoprůmyslu anebo některých velkobank, docela dobře by snesli, kdyby ve chvílích, kdy je republice tak zle, ze svých tučných důchodů odváděli 20, 30 a po př. 50 % mimořádné daně. (Potlesk.) Tento názor není, prosím, názorem, který by se rovnal uplatňování nějakého revolučního hlediska. Tento názor vyvěrá z obecného přesvědčení a cítění nejširších vrstev veškerého drobného a středního lidu. Drobný a střední lid, ať už je to živnostnictvo, drobné zemědělstvo, dělnictvo nebo zaměstnanectvo, odnáší krvavě důsledky krise na svých zádech. Mezi tímto drobným a středním lidem je tolik přímo strašlivé a nepopsatelné bídy, o jaké se nám mnohému ani nezdá. Je tolik těch lidí, kteří nemají ani na chléb, a v této době je v naší demokratické republice dávána určitým silným jedincům, mamutím podnikům a velkým koncernům možnost k hromadění ne milionových, nýbrž miliardových kapitálů na účet celého pracujícího národa. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! My jako zástupci drobných a středních poplatnických vrstev bychom si přáli, aby vláda na cestě za částečnou aspoň daňovou spravedlností se nezastavila. Přáli bychom si, aby zvláště novela zákona o přímých daních, která byla právě předložena a která přináší určité zvýšení zvláštní daně výdělkové, již platí akciové a jiné veřejně účtující společnosti, nebyla ani tím nejmenším způsobem namířena proti drobnému a střednímu poplatnictvu, nýbrž aby odstranila nesrovnalosti, které jsou mezi poplatníky všeobecné daně výdělkové a zvláštní daně výdělkové. Ten stav, o kterém mluví všechny účetní závěrky naší republiky, stav, který nám říká, že na všeobecné dani výdělkové bylo buď vybráno stejně jako na zvláštní dani výdělkové, anebo dokonce že na všeobecné dani výdělkové bylo vybráno více než na zvláštní dani výdělkové, je naprosto neudržitelný a nemožný. (Potlesk.) Je nutno, aby byla odvaha zvýšiti zvláštní výdělkovou daň těm mamutím podnikům, které uchvácením domácího trhu vytvořily živnostenský hřbitov a zruinovaly celé desetitisíce drobných samostatně hospodařících a poctivě se živících lidí. Tedy po této stránce musí býti vytvořena rovnováha a my se budeme říditi při projednávání novely zákona o přímých daních těmito hledisky. Také věříme, že v této věci budou jednotny koaliční strany, že budou působiti, aby novela zákona o přímých daních tam, kde snad některé její paragrafy by mohly působiti potíže malému a střednímu lidu, nikoho nepoškozovala a potíže mu nepůsobila.

Vážená sněmovno, konstatujeme docela vážně, bez jakéhokoliv demagogického nebo postranního úmyslu, že není myslitelno, aby tato sněmovna dávala souhlas k jakémukoliv novému zatěžování drobného a středního lidu, naopak myslím, že bude nutno, má-li náš hospodářský život dostati se k určité obnově poměrů, aby se po provedení aspoň částečné daňové spravedlnosti přikročilo k zmenšení břemen drobnému a střednímu podnikání. Jedině to je cesta, která může spravedlivě vésti k novým a lepším poměrům. Jsme rádi, že snad v dohledné době bude možno vůbec přestati nebo aspoň klidněji mluviti o favorisování velkých, silných poplatníků na účet drobného a středního lidu.

Daňovou spravedlností však nebude ještě dlouho vyřešena otázka favorisování silných a mocných v tomto státě. My jsme v poslední době středem prudkých útoků. Útočí se na nás jako na stranu zaslepených prý politických vůdců, útočí se na ministra obchodu, a to proto, že bylo vydáno vládní nařízení č. 162. Je to trapné, když člověk vidí, že je tolik lidí s širokým obzorem, že je tolik osobností, které se pokládají anebo chtějí býti pokládány za intelektuály, ale v tomto boji se staví do fronty s p. Baťou, s p. Neherou, s p. Sborovitzem a všemi těmi ostatními. Co se stalo vládním nařízením č. 162? Vládní nařízení č. 162 omezilo nekontrolovatelnou a nespoutatelnou rozpínavost mamutích podniků s filiálkovým systémem. Přineslo ustanovení, že v případě, kde místní potřeba nebude toho vyžadovati nebo kde místní filiálka by ztížila soutěžní poměry malého a středního podnikání, bude okresní úřad jako úřad živnostenský rozhodovati ve smyslu příznivém živnostnictvu, t. j. že bude zamítati povolení nové filiálky, prodejny, po př. správkárny. Docela nic se nestalo panu Baťovi a celému jeho velikému systému filiálek, které zde byly až do vydání vládního nařízení č. 162. Zůstaly filiálky panu Neherovi, Rolnému a Sborovitzovi, čili jinými slovy řečeno, zůstalo zde to, co samo o sobě je strašlivou metlou pro drobné a střední podnikání. (Výkřiky posl. Jiráčka.) Že tady byla odvaha a porozumění vlády, aby filiálkářství bylo aspoň částečně vykázáno do příslušných mezí, za to se jde proti nám, mluví se o této věci jako prý o nějaké politické, demagogické záležitosti živnostenské strany. Tato věc je označována za bezhlavou, za neudržitelnou, za věc, která prý se příčí právnímu řádu a která ohrožuje náš průmysl.

Slavná sněmovno, tak daleko jdou někteří pánové, kteří, jak jsem už řekl, chtějí býti pokládáni nebo se pokládají za intelektuály, tak daleko jdou, že dokonce mluví, že prý my připravujeme Bartolomějskou noc průmyslu. To napsal nějaký pan inženýr, tuším, Doležal, v brněnských "Lidových novinách". Slavná sněmovno, my nepřipravujeme žádnou Bartolomějskou noc průmyslu, živnostensko-obchodnický stav právě pro vlažnost všech našich politických stran má za sebou ne jednu, nýbrž několik Bartolomějských nocí, které byly právě na něm spáchány. často pod protektorátem vlády, pod protektorátem úřadů, bezohlednou kapitalistickou rozpínavostí. (Výborně! - Potlesk.)

Slavná sněmovno, mluví se, že prý průmysl byl zabrzděn ve své snaze, ve své touze po rozvoji. Omezení filiálek je prý opatření, které ochromilo náš průmysl. Pan Baťa nestačí ve svém zlínském plátku, který s velkým respektem citují i velmi seriosní naše deníky, dokazovat, že prý se zde stala hrozná věc, že bylo podlomeno průmyslové podnikání. Pánové, kdybyste se podívali, jak vládní nařízení č. 162 je prováděno, jak obyčejní byrokraté u okresních úřadů vlastně plivají do tváře celé vládě, poněvadž toto vládní nařízení nerespektují, viděli byste, že pokřik pana Bati je při nejmenším falešný. (Posl. Al. Beneš: To je velká hanba!) V každém jiném státě už dávno by se vystoupilo proti takovému magistrátnímu radovi Štědrému, který po vydání vládního nařízení č. 162 se propůjčil k tomu, že napsal brožurku a měl odvahu tuto brožurku rozeslat všem okresním hejtmanům, a ti nepostupují dnes podle vládního nařízení ani podle prováděcího nařízení k němu, nýbrž postupují podle brožurky pana magistrátního rady Štědrého. (Hlasy: To je škandál!) Myslím, že v každém jiném státě, kde je trochu smyslu pro právní řád a pořádek, by takový úředník při nejmenším musel jíti ihned do pense, ani hodinu by nesměl zůstati ve svém úřadě. Ale u nás vidíme, že různí velmi vlivní činitelé operují proti vládnímu nařízení, ke kterému dali také souhlas, tvrzením pana magistrátního rady Štědrého. Slavná sněmovno, když tyto věci vidíme, tak se nám zdá, že určitá část naší veřejnosti nechce a neumí najíti pravý poměr k drobnému a střednímu podnikání, které je nejen podstatou života ve městech, ale, řekl bych, přímo předpokladem k udržení rovnováhy v našem hospodářském životě. Tak se mi zdá, že určití pánové v tom přisluhování pánům Baťům a jiným zašli až příliš daleko a že vlastně Baťové a jemu podobní už jim přerostli přes hlavu, že se dnes odvažují v tomto státě věcí, kterých by se nikde na světě nemohli odvážit. (Hlasy: Stát ve státě! - Potlesk.) Pan Baťa se svým Zlínem, na který my vodíme cizince se dívat jako na Potěmkinovy vesnice, je pro určité pány u nás vším, to je zázrak, něco neobyčejného, před čím všechno sedá na bobeček, ale zničené, a právě touto jednostrannou expansí ožebračené celé kraje nejen v Čechách, nýbrž i na Moravě a na Slovensku ty pro některé pány neexistují, to je pro ně vedlejší věcí. Pro určité naše pány, kteří vidí v Baťově systému dokonalost samu, neexistuje ani to, čeho jsou tyto závody schopny zejména v zacházení se svým zaměstnanectvem, s vedoucími svých filiálek a prodejen.

Slavná sněmovno, chci říci právě do lavic stran dělnických věc, kterou jsem zjistil, že filiálkové firmy, jako pan Baťa, a některé konfekční prodejny, jako Sborovitz, Nehera a jiní, neuznávají vedoucí svých prodejen ani za zaměstnance a nutí je, což je protizákonné, k takovým smlouvám, v nichž oni přistupují na to, že za sebe platí celý pojistný příspěvek pojištění nemocenského, starobního nebo pensijního. Kde jsou socialistické strany, které umějí působit, aby sociálně pojišťovací zákony byly respektovány a dodržovány, a které umějí posílat živnostenské inspektory na každého malého ševce, který má jednoho učedníka? Kde jste, pánové, se svým rozumem, když o tom víte, trpíte to a přecházíte? (Výkřiky posl. Slavíčka.) Doufám, že toto naše veřejné upozornění postačí, aby proti panu Baťovi, Neherovi a jiným, kteří takovým způsobem šlapou po sociálních zákonech, bude zakročeno a že budou na nich nejen vymáhány příspěvky, nýbrž že jim budou uloženy také náležité pokuty, jako v případech, kdy jde o živnostníky.

Ale to není všechno! Takový pan Baťa, který oslňuje veřejnost každou chvíli, plakáty, reklamou, který oslňuje lácí, má ve smlouvách s vedoucími svých filiálek takové klausule, ve smyslu jichž vlastně Baťova reklama, dělaná v malém, jde na účet ubohých prodavačů, ale také snižování cen jde na jejich účet. Máme naprosto přesně zjištěno, že Zlín to praktikuje tak, že v sobotu pošle takovému ubožáku několik beden bot za původní ceny, ale v pondělí pošle sdělení, že ceny se snižují, ale zároveň se mu oznamuje, že mu původní ceny připisují k tíži na jeho účtu. Tak vypadá, slavná sněmovno, ten systém, ve kterém spatřují určití intelektuálové a určiti národohospodáři u nás nějaké národní a státní požehnání.

A co kdybych měl mluviti o té příliš již obehrané a příliš staré písničce o běžícím pásu ve Zlíně, který dnes z dělníků s lidskou duší a s mozkem dělá roboty a vhání je do stavu, že ve 40, 42 letech jsou hotovi nejen se svým zdravím fysickým, nýbrž i duševním. (Výkřiky posl. Slavíčka.) To všechno jsou vážně věci.

Ale přejdu nyní k jiné otázce. V Praze vychází časopis, věnovaný zájmům obuvnických mistrů, který se jmenuje "Obuvnické zájmy". V tomto časopise v čís. 3 ze dne 1. února 1934 byl uveřejněn tento článek (čte): "Pochybná sláva. Před vánočními svátky objevila se v denním tisku pod záhlavím ťKolik platí závody Baťa daní a poplatků státuŤ noticka, reagující zřejmě na naše statistické srovnání daně výdělkové v oboru obuvnickém za rok 1928. Kdežto my jsme své vývody, podle nichž firma Baťa, akc. společnost, zaplatí na dani výdělkové nepoměrně málo, opřeli o materiál Státního úřadu statistického, zmíněná noticka zabývá se nějakými ciframi, které sice jsou způsobilými povrchního čtenáře ohromiti, ale, podíváme-li se na ně poněkud jen z blízka, vidíme, že tu stojí jako ta Volha nebo podkarpatská ves na Barrandově."

Noticka zní:

"Kolik platí závody Baťa daní a poplatků státu?" - Nebudu ji čísti, poněvadž je všeobecně známa. A dále se v listě k této noticce, rozšířené všeobecně denním tiskem, praví (čte): "Jsme nuceni věnovati této noticce více pozornosti, než by jí slušelo, poněvadž by se mohlo stát, že bychom mohli leckdes za několik dní slyšet ji odříkávat z úst zástupců a ochránců stavu živnostenského proti sobě.

Noticka předně konstatuje, kolik všech daní dávek a státních poplatků zaplatily závody Baťa dohromady jenom za r. 1933. Dělá to bezmála 112 mil. Kč. Uvážíme-li, že firma Baťa, akciová společnost, vlastní obrovské podniky, paláce, továrny, pozemky, železnice a že musí každý chudák, který obývá se svou rodinou rodinný domek, platiti jen z tohoto domku 500 až 800 Kč na dani činžovní bez přirážek, pak neplatila by tato firma mnoho, jen kdyby z těchto obrovských komplexů budov, sloužících zase k účelům výdělečným, platila celých těch 112 mil. Kč. Ve srovnání s uvedeným příkladem, o jehož pravdivosti může se každý snadno přesvědčiti, neplatí závody Baťa nic, zaplatily-li r. 1933 jen 112 mil. Kč všech daní, dávek a státních poplatků. A uvážíme-li, kolik tisíc závodů obuvnických v důsledku "úspěšné" činnosti závodů Baťa a kolik továren koželužských, závodů výkrojnických, továren obuvnických, továren na gumu a závodů na výrobu ponožek a jiného zboží nemohlo zaplatiti státu na daních, dávkách a státních poplatcích zhola nic, pak je 112 mil. Kč za tyto všechny podniky sumou tak nepatrnou, že by správa finanční měla se zabývati problémem škodlivosti takových mamutích závodů s hlediska zájmu veřejného.

Vždyť kdybychom počítali, že tímto podnikem zaniklo, resp. je neschopno platiti daně jen 100.000 podnikatelů, kteří řádně daně platili, připadalo by na každého ca 1120 Kč všech daní, dávek a státních poplatků. Ukázal jsem, že vlastník rodinného domku platí jen státu bez přirážek na 500 až 800 Kč, kde jsou teď daň výdělková, z obratu, pozemková, důchodová a bůhví co všecko jest v těch 112 mil. Kč započteno. Když se toto všecko sečte, vidíme, jak nepoměrně nízkou daň s dávkami a poplatky zaplatily závody Baťa r. 1933 a oč by byli zaplatili více všichni poplatníci, kdyby zde byli, resp. kdyby nebylo bývalo dobrodiní závodů Baťa. Zaplatily-li tyto závody 45 mil. Kč na clech, dovozném a poštovném, je to předně průběžná položka, kterou závody sice zaplatily, ale zase si daly zaplatit. Na druhé straně o tuto celou položku, můžeme říci, byli zkráceni zdejší producenti surových kůží, neboť jim stlačila cenu jejich kvalitního materiálu skoro k hranici divočiny čínské a americké. A tím zase stát přišel o daň z obratu, o daň důchodovou, o daň výdělkovou atd. a zisk těchto 45 mil. Kč pro stát se rozplývá jako mlha na horách a straší za ním skutečná ztráta národohospodářská pro naše domácí hospodářství - protože to, co se loni k nám dovezlo, zaplavilo náš konsum ke prospěchu producenta cizího a ke škodě hospodářství našeho.

Totéž, co jsme řekli o těch 112 milionech, platí o těch 4,654.476 Kč, které jsou ještě k tomu, jak zpráva sama praví, jen základnou daně výdělkové.

Jedno poznání velmi poučné vyplývá pro nás: když na dani výdělkové zaplatily závody Baťa i s přirážkami přes 31 mil. Kč, jak nepatrná kvota zbývá na daň obratovou a všecky ostatní daně! Znova se tedy potvrzuje naše zkušenost, že veliké podniky, přesahující jistou hranici obsahnutelnou berní správou, jsou neštěstím pro veřejné hospodářství, prostě z důvodů jednoduché matematické poučky, že ťnekonečno rovná se nuleŤ.

Za tohoto stavu nemohou býti daně a dávky tíživým břemenem pro závody Baťa, jako jsou pro všecky ostatní občany, kde representují dnes dobrých 15 až 20 % všech příjmů, a je proto pochopitelno, že je mohou platit dopředu bez vymáhání a exekvování. Kdyby poměrně takovou kvotu vyměřila berní správa těmto závodům, jako vyměřuje malým poplatníkům, živnostníkům a zaměstnancům, nevím, jak by pak měly ty zaplaceny předem. To, co se nám tady podává za r. 1933, je nepatrná kvota toho, co musíme platit my. To jest z dotčené noticky patrno, jakmile se podíváme do hlubin těch cifer.

Noticka dále říká, že r. 1927 mělo obuvnictví základnu výdělkové daně 1,638.397 Kč, z čehož polovinu platila firma Baťa. Nevíme, kde noticka vzala data z r. 1927. Podle našich dat z r. 1928 měla výroba obuvnická r. 1928 základem daně výdělkové 243,858.765 Kč, při čemž firma Baťa, která dělala téměř všecky obchody, platila jen 1,674.260 Kč i se všemi ostatními 33 závody, které byly v této kategorii čistého výtěžku přes 100.000 Kč s firmou Baťa Státním statistickým úřadem spolu uvedeny. To je ovšem poněkud jiný obraz, než jaký podává noticka. Ale i kdyby těch ostatních 33 závodů v obuvnictví platilo jen polovičku této sumy, Baťa na vrcholu konjunktur r. 1928 platí jen 800.000 Kč daně výdělkové! Jak, proboha, byla vyměřena ta daň výdělková podniku, který zabral živnosti několika desítek tisíců samostatných živnostníků, počítaje v to i velké, kvetoucí dříve závody?

Končí-li noticka domněnkou, že za dnešních dnů jsou závody Baťa nepochybně největším poplatníkem republiky, jak to před 10 lety předpověděl Tomáš Baťa, je to velmi pochybnou slávou, poněvadž za ní trčí trosky desítek tisíců druhdy kvetoucích samostatných podniků, které by dnes přispívaly na společná břemena státu daleko větší částkou a nesly by místo dnešní ruiny a destrukce celého našeho hospodářství další rozkvět a blahobyt. Takto za slávou největšího poplatníka trčí zpustošená Českomoravská vysočina, Skutečsko, Mýtsko, Litomyšlsko, vedle smutných pomníků této slávy v každé vesnici po celé republice. A toho by si měl velmi důkladně všimnout pan ministr financí a poučit pana kolegu v ministerstvu obchodu, že kvetoucí řemeslo obuvnické bylo pro stát daleko větším dobrodiním, než skleníková květina, vyhnaná uměle na slunci jeho přízně, kterou každý závan poněkud ostřejšího větru spálí". Tím kolegou - toto bylo uveřejněno v únoru 1934 - byl míněn tehdejší ministr obchodu.