Vážená sněmovno! Je velmi zajímavé, že obratová daň má býti teoreticky placena konsumentem, spotřebitelem, a domnívám se, že ten by měl také především právo protestovati, že obratová daň se zvyšuje a zatěžuje jej v nynější tísnivé, těžké době. Mezi spotřebitele - plátce daně a stát byl již od počátku zákona vsunut třetí činitel, výběrčí. Malí podnikatelé a obchodníci i velcí podnikatelé figurují zde jako výběrčí obratové daně. Podle zákona mají právo tuto daň přenésti na své odběratele, poněvadž zákon připouští, aby ke smluvené ceně mohla býti obratová daň připočtena. Zákonodárce a zákon sám vidí proto v každém obchodníku a živnostníku pouze výběrčího daně, ovšem praktický život ukazuje na něco jiného, že totiž toto se děje sice ve mnohých případech zvláště u poplatníků velkých, ale nikoliv u poplatníků malých, kde se stává skutkem, že není možno obratovou daň někdy připočítati. Je to zvláště v malých obchodech a živnostech, tam, kde jde o cenu některých předmětů v ceně 50 haléřů, 1 Kč nebo 2 Kč; vždyť nemáme ani dostatečnou minci, kterou bychom 3 % obratovou daň z 2 Kč, celkem tedy 6 haléřů, mohli zaplatiti. Tím méně ovšem bychom to mohli zaplatiti při tržbě 1 Kč nebo při tržbě menší.

V praktickém životě se stalo zvykem, že při nákupu, ať je to v kterémkoliv obchodu, se obratová daň vůbec neplatí. Tady nese jí tedy dotčený výběrčí, kterého tímto slovem dnes nezveme, vlastně vždycky sám ze svého. Namítá se sice, že výběrčí má právo započítati obratovou daň do ceny, a tím že bude daň zaplacena. Vážená sněmovno, chci konstatovati, že to je snad možné v některých případech, ale ve většině případů tomu tak není, poněvadž tomu brání - zvláště v době nynější - nezřízená konkurence, snaha, aby obchodník nebo živnostník získal pro sebe pokud možno zákazníka druhého, aby jej nalákal nízkou a levnou cenou.

Proti obratové dani je u konsumenta vždycky odpor. Když přijde živnostník nebo obchodník se žádostí, aby dotčený odběratel mu zaplatil obratovou daň, potká se s odporem tak velikým, že kolikrát mu hrozí, že takový odběratel z obchodu odejde a nekoupí zboží, nežli aby připočítanou obratovou daň zaplatil. Vidíme tedy v tomto ustanovení určité uložení těžké povinnosti na zprostředkovatele, na výběrčí obratové daně, a nyní, když si uvědomíme, jaké toto zprostředkování má následky, jak takový výběrčí se stává předmětem šikan, pronásledování a předaňování berní správou, musíme chápati, že odpor třetího činitele, vlastně činitele vsunutého mezi poplatníka daně obratové a ukladatele této daně, je oprávněný, neboť tento třetí činitel odnáší vlastně největší část těchto těžkých následků sám. Vidíme tady ten zjev, na který jsem poukázal a nad kterým se pozastavujeme, že proti obratové dani protestuje výběrčí, ne podle zákona plátce sám, poněvadž tento výběrčí odnáší všechny obtíže a často musí tuto obratovou daň platiti ze svého. Proto již od r. 1923 dovolává se živnostnictvo a obchodnictvo ustanovení, aby obratová daň byla paušalována, aby byla přenesena na prvovýrobu a aby tak povinnost výběrčího této obratové daně byla přenesena na několik málo činitelů, kteří mohou tuto obratovou daň zaplatiti ve větších částkách, a aby tím prostřednictví živnostnictva a obchodnictva bylo vyloučeno. Prodělali jsme podobný zjev při paušalisaci obratové daně v textilu, kdy krejčí po prvé byli z placení daně vyňati. Má se to státi příště při zavedení obratové daně v kožích. Dále se jedná o obuvníky, sedláře, brašnáře, aby také oni paušálem při prvovýrobě kožní byli ochráněni všech následků, které vybírání obratové daně s sebou přináší. Přál bych si, aby, jak se v resoluci žádá, nejen kožní průmysl, nýbrž i perleťářství a železářství, krátce všechny předměty, které procházejí rukama druhého výrobce a obchodníka, byly podrobeny paušalované dani obratové.

Vedle důvodu, který jsem uvedl, je zde ještě důvod další. V poslední době stěžuje si malý výrobce často na konkurenta, na fušera, který bez oprávnění bere mu často zakázky a dělá mu konkurenci, poněvadž nemá břemen, která samostatný podnikatel menší musí nésti. U každého fušera, který dělá konkurenci řádnému výrobci a obchodníkovi, stát vlastně přichází o daň obratovou, poněvadž ten fušer není povinen platiti a také neplatí daň obratovou, kterou výrobce a malý obchodník zaplatiti musí. Kdyby byl zaveden paušál ve všech oborech, mám dojem, že by se jednak všem nepříjemnostem, které z vyměřování a vymáhání daně obratové pocházejí, učinila přítrž, ale vedle toho by finanční správa získala větší částky, které jí jinak ucházejí, a měla i práci ulehčenu. V každém takovém berním okrese je 15 až 20.000 plátců obratové daně, kterými se berní správa musí zabývat. Je to obtížný úkol, vyšetřovati u malých poplatníků, kteří přihlásili obrat 20 až 30.000 Kč, který berní správa vždy zvyšuje na 50 až 60.000 Kč, což při 15 až 20.000 poplatnících znamená nejen velké břemeno pro administrativu berních správ, ale má to za následek také to, že ti, kdož jsou předaněni, jsou pak hlasateli nespokojenosti.

Zvláštní případ je u podniků, t. zv. kombinovaných. U těchto podniků je dodávka z jednoho oboru výroby do druhého z daně obratové vyjmuta. Na př. velké firmy Baťa, Pražská železářská, Mauthnerovy závody a jiné, všechny velké závody, které si svou výrobu zkombinovaly, vyřídily v několika druzích spolvýroby, jsou ušetřeny daně obratové. V dřívějším zákoně to bylo nahrazeno tím, že se platila daň z obratu o 1 % vyšší, tentokráte má to zvýšení být ještě větší, na místo 3 % má to být zvýšeno na 5 %, ale mám dojem, že to naprosto nestačí. Vážená sněmovno, je třeba si jen uvědomit na př. poměr v obuvnictví, abychom viděli, že takový velkoprůmyslník, mamutí závod, platil 4 % a bude platit 5 % na dani z obratu, kdežto výroba koží u malého obuvníka vynese 12 % až 15 % obratové daně. Tedy nynější zvýšení bude dělat sotva jednu třetinu toho, co platí dnes kombinovaný podnik na dani obratové vůbec.

Vedle těchto zjevů v otázkách vedlejších, filiálních obchodů, stává se novum, že zvýšení má platit při dani z obratu větším než 500.000 Kč a že také toto zvýšení má platit pro jednotkové obchody. Toto ustanovení je aspoň částečnou nápravou křivdy, spáchané na malých poplatnících. Ovšem litujeme, že naše samospráva, která vlastně utrpěla zřizováním filiálních podniků na úbytku daňovém, nebude mít žádného podílu na tomto zdanění, neboť veškeré zdanění bude plynout do státní pokladny a bude se opakovat zjev, který jsme viděli v dřívějších dobách a na který si naše samospráva plným právem naříkala.

Osnova, která má být prodloužena na 2 roky, do konce r. 1937, vykazuje některé zlepšení v §§ 4, 8, 10, jak uvedl pan zpravodaj, ovšem také některé zhoršení, jako je na př. zkrácení doby placení. Podle dřívějšího zákona se daň z obratu platila vždy až v době 6nedělní, kdežto nynější povinnost placení je určena 15 dny. V tom musíme vidět zhoršení. Snížení úrokové míry, a doufejme i některá ostatní ustanovení, která byla přijata ze zákona o daňové reformě, budou našemu poplatnictvu k prospěchu.

Na daňovou otázku je nutno se dívat ne jako na politikum, vážená sněmovno, to byla vždycky a je chyba. Otázka rázu finančního a hospodářského má s tohoto hlediska také být řešena a pojímána, s toho hlediska může být jedině správně řešena. Jakmile však tuto otázku narazíte na nějaký politický zjev nebo politickou agitaci, pak ovšem výsledky té práce jsou rázu nedostatečného a pochybného.

Daň z obratu je daní, jak již bylo vzpomenuto několikráte, velmi tíživou. To bylo všeobecně uznáno a byla vyslovována přání, aby tato daň pokud možno byla zmenšována a aby také byly následky veřejných břemen snižovány. Ovšem stav státních financí nepřipouští toto snížení, poněvadž, jak víte, právě v posledních několika letech za sebou vykazuje finanční správa účetní pasivum dosti značné, a kdyby ještě tato otázka měla býti tímto způsobem řešena, bylo by pasivum ještě větší, než je nyní.

My sice pro osnovu o dani z obratu hlasovat budeme, poněvadž ji uznáváme za nutnou pro finanční správu, hlasovali jsme a ukládali si oběti i v dobách dřívějších, kolikrát i za cenu neporozumění a obětí stranických, poněvadž nám šlo o to, aby se finanční správě dostalo prostředků, jichž ke své existenci a ke svému vývinu potřebuje. Ovšem přáli bychom si, aby na přání a potřeby našeho poplatnictva byl při řešení finančních otázek, zvláště v době nynější, kdy se tak těžce pociťují, vzat náležitý zřetel a aby finanční správa pokud možno vyšla našemu poplatnictvu vstříc, aby vzájemná nedůvěra mezi státní správou a poplatníkem samým, o níž se zde mluvilo, byla odstraněna a aby zavládl stav, který je nutný, totiž na jedné straně určitá ohleduplnost a na druhé straně vědomí, že jsou zde uloženy těžké povinnosti, které je nutno v zájmu státu konat.

Dále je třeba vysloviti požadavek vyšší spravedlnosti, aby každá daň, a tedy i tato, byla vyměřena pokud možno spravedlivě a tak, aby byla snesitelná poplatným vrstvám a neohrožovala vývin ani poměry a finanční stav našeho poplatnictva. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Obratová daň, jak byla původně předpisována a vybírána, nepůsobila těmi důsledky, jimiž působí dnes, poněvadž za 12 let, od r. 1923 až do doby nynější, stala se daní všeobecnější, než tomu bylo dříve, poněvadž prameny příjmové nebyly tak vyhledávány, nebyly tak přitaženy, jak to vidíme dnes. Proto je tato daň tak tísnivá. Bude-li však vyhověno vznesenému požadavku, který je také obsažen v resoluci, aby tato daň byla všeobecně paušalována, myslím, že se tím ulehčí celkovému stavu i poměru mezi poplatnictvem a státní finanční správou.

Máme už pro to příklady v zemědělství, více než polovina našeho hospodářského zdanění. Tam vidíme, jak se paušál, vyměřovaný podle výměry pozemků, osvědčil, a přáli bychom si my i poplatnictvo z kruhů živnostenských i obchodních, aby i pro ně byla nalezena podobná forma zdanění, aby došlo k zjednodušení papírového hospodaření a přiznávání daní a aby odpadla výtka, že poplatník, měl-li by dostáti všem předpisům daňových zákonů, potřeboval by k tomu nejméně vzdělání právníka nebo advokáta, a snad i advokát, jde-li o spletité případy, musí zase býti specialistou, který pronikne, pozná a najde pravou formu a způsob řešení některých těchto daňových otázek. Tedy všecky tyto těžké předpisy by měly býti zjednodušeny. Berní správa vyžaduje na poplatníku jasné přiznání podle všech paragrafů, přiznání včas, při vytýkacím řízení všechny odpovědi a vysvětlení, které jsou žádány, mají také odpovídati normám zákona. Opakuji, všecko toto ukazuje, že zákon o daňové reformě je příliš složitý a že pro malého poplatníka, který snad kolikrát vede jen prosté záznamy a nemá obchodních knih, tím méně podle zákona o vedení knih, je velmi těžké, aby vyhověl předpisům zákona, a dostává se do sporu. Tyto spory jsou velmi časté, poněvadž přiznání poplatníka nevyhovují předpisům zákona, a tu berní správa se zřetelem ke konání své povinnosti žádá kolikrát na poplatníku nepochopitelnou věc, aby vyhověl předpisům a odpověděl. Tím se poplatník zaplétá do nemožné situace. Berní správa nemůže kolikrát rozhodnouti právem, poněvadž přiznání a odpovědi ve vytýkacím řízení nepodávají náležitého obrazu o tom, jak který poplatník a podnikatel si finančně a hospodářsky stojí, jaký je jeho výnos, který má býti podle daňové reformy vykázán. Bylo by žádoucno, aby jednak přiznání pro všecky tři daně se mohlo díti přiznáním jedním, a za druhé, aby také předpisy daňové od berní správy každému, zvláště malému poplatníku, byly dávány najednou. Tím by se zjednodušila celá věc a postavila na správný základ.

Vedle toho je sice úmysl, činiti přiznání k daním a předpisy daní jednou za 2 roky, čímž by se vždy jeden rok ušetřil, mám však dojem, že bude třeba přece jen učiniti pokus hledati určité formy, taxy nebo snad kontingent, podle kterého by malému poplatníku daň, ať daň z obratu nebo daň výdělková nebo důchodová, mohla býti vyměřena, aby tak nastalo jakési uklidnění a uspokojení ve vrstvách výrobních a obchodních, neboť na uklidnění spočívá, myslím, také lepší chuť k podnikání, lepší chuť k práci. Státní finanční správě nemůže záležeti na tom, aby ničila daňové objekty, nýbrž aby je podporovala, aby dávala příznivější podmínky, a poplatníku samému také záleží na tom, aby jeho podnikání bylo náležitým způsobem honorováno a aby nebyl přetížen břemeny, když tíživá doba, jako je dnešní, vyžaduje jiných obětí a nedává mu dostatek důchodu z jeho práce a z jeho snažení.

Předpokládáme, že finanční správa vezme na to všecko zřetel, a v tomto přesvědčení budeme pro osnovu zákona tak, jak je navržena, hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu, a nebude-li námitek, přistoupíme k odst. 6 pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme tedy projednávati odst. 6, jímž je:

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní p. posl. dr. Patejdl, za výbor rozpočtový p. posl. inž. dr. Brdlík.

Dávám slovo prvému zpravodaji, za výbor ústavně-právní, p. posl. dr. Patejdlovi.

Zpravodaj posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno!

První president Československé republiky T. G. Masaryk (Poslanci povstávají.) oznámil 21. listopadu t. r. panu předsedovi vlády svůj úmysl vzdáti se svého úřadu. Vláda ve shodě s city obyvatelstva tlumočila panu presidentovi hluboký smutek nad jeho chystaným rozhodnutím, poukazujíc na to, že veřejné mínění považuje za samozřejmé, že podle přání ústavního výboru z doby projednání ústavy, zůstane T. G. Masaryk presidentem do konce svého života.

První president republiky setrval však na svém rozhodnutí a ohlásil je ústavním činitelům 14. prosince známým historickým prohlášením T. G. Masaryk řekl: "Presidentský úřad je těžký a odpovědný, a proto vyžaduje plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám."

První president chápal vždy svůj úřad jako úřad těžký a odpovědný; věren svým životním zásadám, nemohl se smířiti s myšlenkou, že by si jej mohl dále ponechati, když síly jeho začaly ochabovati. T. G. Masaryk zůstal si i v tom věren.

Národ československý i spoluobčané druhých národností přijali rozhodnutí svého presidenta s pocitem hlubokého smutku. Ctí však rozhodnutí svého prvního presidenta, neboť si přejí z plna srdce, aby po složení obtížného úřadu mohl si po 21leté úmorné a vysilující práci odpočinouti, své síly obnoviti a prodloužiti si svůj požehnaný věk až do krajních mezí lidského žití.

Rozhodnutí prvního presidenta je hrdinným činem pravého demokrata. Obětoval-li se zdravý president vznešené státní idei, kterou sám založil a formuloval, obětuje se fysicky oslabený president této idei, aby jeho nástupce, muž v plné síle, mohl jí dopomoci k dalšímu vítězství. Jaký to příklad pro všecky a pro každého!

Se stejnými pocity bylo přijato rozhodnutí Masarykovo veřejným míněním světovým. K hlubokému smutku druží se jednomyslné uznání jeho životní práce.

Z ohlasu zahraničního tisku chtěl bych citovati závěr článku Charles Pichona v "L'Écho de Paris" z 15. t. m., který zní (čte): "Kdybych měl Masaryka označit teď, když odstupuje, řekl bych, že je to šťastný člověk. Vzkřísil svou vlast. Dal jí po stránce politické, vojenské, hospodářské i duševní pevné zřízení. Udělal z ní důležitou mocnost, jednu z těch, které mají rozhodující význam pro mír. Je to obdivuhodná žeň, žeň živená ovšem krví, potem i velikým nadáním, jaká se na politických brázdách zřídka urodí."

Vláda republiky vyšla vstříc všeobecnému přání, aby dík národa československého i národností ostatních muži takových výjimečných zásluh byl pro věčné časy formulován zákonem, který vyjádří vděčnost lidskou v plné formě, vděčnost písmem i skutkem. Předložila poslanecké sněmovně návrh zákona o státní poctě prvnímu presidentu republiky ponecháním mu sídla presidentského na zámku v Lánech, ponecháním mu poct presidentských a presidentského platu na dožití.

Výbor ústavně-právní projednávaje vládní návrh zákona, schválil jednomyslně zásadu ve vládním návrhu obsaženou. V podrobnostech dospěl však po bedlivé úvaze k názoru, že úmysl vlády bude vyjádřen jasněji, když se především projeví věčný a nehynoucí dík prvnímu presidentu republiky za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo a v druhém paragrafu se bude konkretisovat účinná vděčnost.

Tomu svém jednomyslnému názoru dal výbor výraz novou stylisací § 1 a změněnou stylisaci § 2, dřívějšího prvního. Je mně velikou ctí, mohu-li konstatovati, že usnesení výboru bylo učiněno jednomyslně, že na zdokonalení návrhu pracovali nejenom zástupci stran koaličních, nýbrž i oposičních a že usnesení bylo jednomyslné. To mne opravňuje k naději, že návrh bude touto slavnou sněmovnou přijat způsobem slavnostním.

Slavná sněmovno! Navrhuji, aby osnova zákona o státní poctě prvnímu presidentovi republiky Československé T. G. Masarykovi byla schválena tak, jak se na ní výbor ústavněprávní usnesl. (Potlesk. - Poslanci usedají.)