Místopředseda Markovič (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. Zápotocký. Dávam mu slovo.

Posl. Zápotocký: Vážená sněmovno! Rozpočtová debata spěje ke svému závěru. Byly zde proneseny mnohé kritiky, mnohé nespokojenosti, příval lítostivých slov nad existenčními poměry a bídou pracujícího lidu, mnoho poklon do řad pracujícího dělnictva i nezaměstnaných za to, že při vší bídě a ničení existencí zachovali stále ještě klid a pořádek, a mnoho stížností a výtek do řad majetných a bohatých.

Za projednávání rozpočtu se mnoho událo. Vládní koalice se otřásá ve svých základech a Hodžova vláda podává demisi. Jediné, co zůstává stále neotřesené, je protilidová kapitalistická linie Hodžovského rozpočtu, který má býti přes všecky výtky a odpor, který se proti rozpočtu dával najevo, odhlasován a jeho protilidová kapitalistická linie zachována.

Je třeba se při této příležitosti zabývati otázkou Hodžovy vlády a její politiky. My komunisté hned při změnách, které ve vládě byly provedeny, a při nastoupení pana předsedy vlády Hodži jsme označili nastoupení Hodžovo v čelo vlády za úsilí o posílení reakčních, kapitalistických, lidu nepřátelských směrů v Československé republice. Události, které následovaly krátce po nastoupení pana předsedy vlády, daly nám za pravdu. Ukázalo se, že skutečně Hodža usiluje o soustředění všech reakčních sil, o to, aby reakční křídla i v koaliční vládě byla posílena. My jsme do řad socialistů v koaliční vládě adresovali mnohá varování a prokazovali jsme, jaké následky bude míti jejich souhlas se všemi reakčními počiny Hodžovy vlády a jejich mlčení, se kterým sledují soustřeďování fašistických sil.

Teď přišel projev předsedy vlády u příležitosti rozpočtu. Po něm se ozval v socialistickém koaličním táboře veliký jásot. Říkalo se, že projev pana předsedy vlády dr. Hodži rozptýlil všecky obavy, které byly vyslovovány. Pan dr. Meissner, když mluvil v rozpočtové debatě o projevu předsedy vlády, řekl (čte): "Výklad pana předsedy vlády roztrhal mlhy, které se kupily kolem jeho osoby, a rozptýlil naděje, které se, jistě proti jeho vůli, pojily k jeho jménu. Označován byl za muže pravice, počalo se mluviti o potřebném soustředění pravice, utvoření pravicové vlády, o ochranných opatřeních proti levici, jejímu vlivu a mocenské posici a proti kdoví jakým tajemným plánům levice." Tedy pan dr. Meissner prohlašuje, že všecky tyto obavy, které se kupily kolem osoby pana předsedy vlády, byly jeho projevem rozplašeny, ukazuje se, že z pana dr. Hodži nehrozí žádné pravicové nebezpečí, socialisté a dělnictvo mohou být úplně klidní. Hodža a agrárníci nemají nejmenšího nepřátelského úmyslu proti demokracii, proti dělnictvu a proti socialismu.

Stejně tak říká p. posl. Stivín: "Můžeme pokládat za značné plus včerejšího projevu předsedy vlády, že udělal jasno okolo své osoby a posvítil do šera, které kolem něho vytvořil oposiční tisk komunistický." Tedy pan Stivín věří, že projev pana předsedy vlády udělal jasno, to prý jen komunistický tisk chtěl panem Hodžou strašit. A zatím, podívejte se, ti agrárníci, to jsou učinění dobráci, oni nemají žádných záludných úmyslů, které jim chtěli podkládat komunisté.

Stivín říká v "Právu lidu", že slova předsedy vlády zavazují celou vládu a především předsedu vlády samého. K čemu ho zavazují? K čemu zavazují vládu a k čemu zavazují pana předsedu vlády? To Stivín ve svém článku neřekl. Jaké jsou ty závazky, jak se dívá na ně pan dr. Hodža? Jak se na ně dívá agrární strana, ale zvláště její reakční křídlo, to se ukázalo včera. Vyvrcholilo to až v demisi vlády. Ukazuje se, že reakční křídlo agrární strany nechce zachovávat žádné závazky. (Posl. Rechcígl: On si dělá vtipy!) Jestli to jsou vtipy, tak jsou to krvavé vtipy. Buďte tak laskavi a řekněte nám, proč došlo tedy k těm včerejším událostem, proč dochází na demisi vlády? To je také jen vtip? To je také jen pro legraci králíkům, aby se národ měl čím bavit? Proto dochází k té demisi?

Je třeba o tom otevřeně mluvit. Podívejte se, u nás se říká, že dr. Hodža odmítl jasně reakční fašistické živly a vyslovil se pro nutnost spolupráce se socialisty. Proto byla ta radost v socialistickém tisku, proto ty nadšené články Stivínův a Meissnerův. Je zajímavo, že takovou radost pocítily ty nejpravicovější živly v soc. demokracii. Jinde se ta radost neobjevila, jen tam, na tom nejkrajnějším pravém křídle soc. demokracie. A přece co řekl Hodža na adresu kapitalistické reakce v Československu? Postavil se nějak proti kapitalistické reakci ve svém projevu? Nikoli. Hodža varoval kapitalistickou reakci před poraženectvím a pesimismem, utěšoval tyto kapitalistické reakcionářské kruhy, že doba reakcionářské kapitalistické konjunktury může znovu přijít a že není potřebí upadat do pesimismu a poraženecké nálady. (Posl. Rechcígl: V projevu předsedy vlády dr. Hodži tohle není, tam jsme nic neslyšeli o kapitalismu! - Místopředseda dr. Markovič zvoní.)

To je v projevu. Hodža mluvil na adresu dělnictva a říkal, že mezi dělnictvem se pesimistická nálada neobjevuje, ale že se objevuje na druhé straně, v reakčním křídle kapitalistickém. Říká: "Jakmile vývoj politických nebo hospodářských věcí neodpovídá přesně jejich představám, ihned reagují na události přemrštěným pesimismem." Do kterého tábora to bylo adresováno? Stivín chtěl vykonstruovat v tom úvodním článku "Práva lidu", že prý to Hodža adresoval do komunistických lavic. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Je u nás pesimismus? Mu neupadáme v žádný pesimismus, nás události, které se odehrály, nikterak nepřekvapují. My jsme je očekávali, protože jsme nevěřili té demokratičnosti a protifašistickosti pana předsedy vlády Hodži ani agrární strany, tím méně jejího pravého křídla. To jsou toho důsledky. (Hlasy: To slyšíme po prvé, že máme také křídla!)

Co na druhé straně řekl Hodža na adresu té slovenské, hlinkovské reakce? Hodža v tom prohlášení zřejmě připravoval půdu ke sblížení se slovenskou reakcí, připravoval cesty jejího vstupu do vlády.

A konečně třetí otázka: Hodža prý briskně odmítl Henleinovu fašistickou německou stranu. Jaké odmítnutí Henleina bylo v tom prohlášení pana předsedy vlády Hodži? Hodža řekl (čte): "Mluvčí sudetskoněmecké strany promluvil k nám mluvou totalitní. Této mluvě československá demokracie nerozumí. Ať k nám promluví demokraticky, ať jednají demokraticky, pak bychom jim mohli rozumět." Je to nějaké odmítnutí? Pan předseda vlády tu naznačil: vždyť my se s vámi, pánové, můžeme dorozumět, ale musíte to dělat jinak, než jste to dělali, musíte jíti jinou cestou, musíte jíti cestou demokracie, agrárnické demokracie. Vždyť taková agrárnická demokracie vám nikterak nemůže škodit. Nebojte se takové demokracie. (Hlasy: Za to komunistická by nám škodila!) Vám samozřejmě! (Hlasy: Jim!) A jim také, Henleinovcům, to je pochopitelné!

Na toto prohlášení odpověděl pan Henlein za dva dny, a zajel si na to do Londýna. Odpovídá panu předsedovi vlády Hodžovi, že jsou ochotni přijmout jeho podmínky a že jsou ochotni na tu agrárnickou demokracii vejíti a dohodnouti se. (Posl. Rechcígl: Vy znáte dvojí demokracií?)

Jak vypadá agrárnická demokracie a jak jest jí nutno rozuměti, o tom dává pan Vraný již 3 neděle písemné lekce koaličním socialistickým stranám ve "Venkově", a názorné vyučování o agrární demokracii, o agrárnickém pojetí demokracie dává pan Hodža při jednání o otázce volby nového presidenta. (Posl. Rechcígl: Vy o tom chcete rozhodovat?) Máme při nejmenším takové právo rozhodovat, jako vy. (Výkřiky.) Ale, ale, podívejte se na tu demokracii. Vy jste demokrati, kteří se rozčilují, že by někdo mohl vedle vás rozhodovat. Takhle se objevila ta agrárnická demokracie při vážné otázce volby nového presidenta. Pan Stoupal řekl: My nedovolíme, aby president Masaryk resignoval. Tak jste to postavili... (Posl. Rechcígl: Vy jste ho chtěli nutit?) My ho nenutíme, ale vy jste chtěli provádět diktát, řekli jste: My nedopustíme, aby se volba presidenta v této době konala, poněvadž nám to ze stranických důvodů nekonvenuje, nejsme na to připraveni, potřebujeme jinou dobu, proto se to musí oddálit, proto se to nesmí dnes konat. Tak jste se na to "demokraticky" dívali. A v době, kdy se agrárnická demokracie ukázala v takovém jasném světle, kdy agrárnická pravice a reakcionářské křídlo soustřeďují všechny pravicové živly k útokům na levici, i proti soc. demokracii, přichází pan dr. Meissner jako socialista na tribunu a říká agrárníkům, že chce dále proti levici v socialistických stranách bojovati. Meissner tu prohlásil (čte): "Socialistické strany měly odvahu se postaviti proti diktátorským snahám zleva, a to s největší rozhodností, a nemají dnes vřelejšího přání, než aby občanské strany, s nimiž míní upřímně spolupracovat, stejně důsledně vytrvaly na principu demokracie a měly stejnou odvahu postaviti se proti všem protidemokratickým snahám, i když vycházejí z jejich vlastních řad."

Tedy pan dr. Meissner v této chvíli uznává za nejnutnější slibovat agrárníkům, že stále bude bojovat proti levici v socialistických stranách a doufá a věří, že agrárníci budou bojovat proti pravicovým a reakčním proudům v občanských stranách. Tedy Hodža má býti u Meissnera tím bojovníkem proti agrárnické pravici.

Jak vypadá skutečnost, jak bylo provedeno při jednání o těchto důležitých otázkách, které se v těchto dnech projednávaly v agrární straně, rozdělení úloh, o tom přece vás musí přesvědčovat samo jednání a jeho výsledky. Kdo chce dnes považovat Hodžu za bojovníka proti pravicovým proudům v agrární straně? Podívejte se! Hodža ve svém vládním prohlášení pronesl jednu zajímavou větu a výstrahu. Řekl: "Nebezpečí, je-li jaké, není mimo nás, nýbrž v nás." To je pravda. To nebezpečí je v Hodžovi a socialisté si to neuvědomili. (Veselost.) To nebezpečí nepadá nikde s nebe, neletí nikde ve vzduchu, to je tady, to je nebezpečí pro demokracii, pro zájmy lidu, pro existenci českého národa a pracujícího lidu, a to je v těch reakčních proudech agrární strany. Tam je základ toho nebezpečí a před tím nebezpečím je třeba se mít na pozoru a varovat se. A proti tomuto nebezpečí, které tu hrozí se strany agrární pravice, je potřebí bojovat. Ten, kdo v socialistickém táboře v této chvíli nechápe důležitost boje proti agrárnické pravici, ten také nechápe nutnost soustřeďování levicových dělnických a lidových sil proti tomu nebezpečí reakce. Kdo v této chvíli pokládá za nejdůležitější vystupovat na tribunu, nebo v časopisech veřejně hlásati nutnost boje proti levici v socialistických stranách, ten neslouží socialismu, ten neslouží dělnickým a pracujícím vrstvám, ten slouží buržoasii a reakci.

Když jsem se zabýval politickým významem prohlášení předsedy vlády, chci teď přejíti k prohlášení, kde on mluví o hospodářských a sociálně-politických otázkách. Myslím, že právě na těchto prohlášeních, tam, kde se Hodža zabýval hospodářskými a politickými otázkami, je vidět dvojakost a dvojsmyslnost jeho projevů a podle prohlášení o hospodářských a sociálně-politických otázkách je potřeba posuzovat také dvojsmyslnost jeho politických prohlášení, Hodža má plno slov uznání pro dělníky a pracující lid. Hodža se nebojí i kritisovat kapitalisty. Když vezmete jeho řeč, najdete tam slova uznání pro dělníky, pro dělnickou třídu, pro těžkost dělnického postavení a na druhé straně určitou kritiku do řad kapitalismu. Hodža říká (čte): "Každého pozorovatele musí překvapit, že u vrstev hmotně nejvíce postižených těžkými následky krise, jako na př. u dělnictva zaměstnaného nebo částečně zaměstnaného, dále u drobného zemědělského lidu není tolik neklidu jako spíše u jiných vrstev, které sice nebyly postiženy tak silně hmotnými následky krise, jež však reagují přes to mnohem citlivěji."

Nyní, když tedy složil takovouhle poklonu a uznání dělníkům, když kárá kapitalistické a bohaté vrstvy, které krisí nebyly poškozeny, očekávalo by se, jaké z toho Hodža vyvodí důsledky. O tom, jaké se vyvozují důsledky, podává důkaz předložený rozpočet. Všechna břemena se uvrhují na bedra pracujících chudých lidí, na bedra těch, kteří byli krisí, jak sám Hodža doznává, strašlivě a citelně poškozeni. A co se dělá proti těm, kteří na krisi vydělávali a kteří krisí ani hmotně a existenčně nebyli poškozeni? Proti těm se netáhne, ti zase jsou v rozpočtu chráněni, těm je v rozpočtu zřejmě nadržováno.

Pan předseda vlády Hodža vychází patrně z toho přesvědčení, že ti, kteří jsou hmotně postiženi, protože zachovávají klid, mohou býti dále zatěžováni, a ti, kteří krisí poškozeni nejsou, jsou příliš citliví, říká pan Hodža, když se jim sahá na jejich kapitalistické výdělky, zisky a pod. Proto musí býti chráněni a šetřeni, poněvadž jejich kapitalistická citlivost by se mohla vzbouřiti.

Vezmeme-li tento projev, tedy můžeme jíti potom od kapitoly ke kapitole. Pan předseda vlády se zabývá otázkou nezaměstnanosti, uznává její škodlivý vliv na dělníky, že dělníci jsou nezaměstnaností zatíženi a říká (čte): "Jako sílu řetězu lze zvýšiti nejlépe zesílením jeho nejslabších článků, tak i odolnost dnešní společnosti a jejího řádu lze zvýšiti hlavně podepřením těch vrstev, na něž nejsilněji, nejdéle a bezprostředně působil drtivý účinek dnešní krise".

Tedy všimněte si: Je potřebí posílit ty, na které nejdrtivěji působil účinek dnešní krise, to je nezaměstnané.

Teď po tomto úvodu čekáte vývody pana předsedy vlády, co chce udělati proti nezaměstnanosti, pro posílení nezaměstnaných. Pan předseda vlády říká (čte): "Podle vzorů a úspěšných snah o zdokonalení statistiky nezaměstnaných v cizině bude ovšem i u nás potřeba spolehlivější a přesvědčivější celkové statistiky." To je všecko, co se slibuje nezaměstnaným. Nová statistika! To je posílení toho nejslabšího článku řetězu, a podle toho vypadají návrhy rozpočtu. Pro ulevení bídy nezaměstnaných rozpočet nic nepřináší. Proto, když ilustrujeme sociální a hospodářskou stránku rozpočtu a sociální a hospodářskou stránku prohlášení pana předsedy vlády, nemůžeme býti s ním spokojeni. Lidu je potřebí pomoci, nestačí zde hezká slova. Je třeba změniti dosavadní politiku protilidovou, hodžovskou kapitalistickou linii toho rozpočtu, zlepšiti existenční úroveň pracujících i nezaměstnaných. Jíti při sdělávání rozpočtu, při rozvrhování břemen podle hesla, které bylo vytyčeno námi, ať platí bohatí (Potlesk komunistických poslanců.), ať platí ti, kteří ještě dnes platiti mohou.

Podali jsme v tomhle směru k rozpočtu velkou řadu opravných návrhů a řadu resolucí, i řadu doplňovacích návrhů k finančnímu zákonu. Všecky naše návrhy byly v rozpočtovém výboru zamítnuty. V rozpočtovém výboru se řeklo, doba je vážná, na projednání rozpočtu je krátká doba, není možno rozpočet dneska přepracovávat, to by zabralo příliš mnoho času, každá změna v řádném rozpočtu by znamenala nemožnost jeho projednání do nového roku, a proto není možno opravné návrhy v řádném rozpočtu prováděti.

Uznáváme, že doba je skutečně vážná. Není-li možno rozpočet přepracovat, bylo by potřebí klásti otázky, kde spočívá vina, kdo je vinen tím, že rozpočet byl v poslední chvíli předložen a že se takovým překotným způsobem projednává a promrskává a že tedy na základě tohoto rychlého promrskávání se odmítají všecky zlepšovací návrhy. Ale dobře! Stavíme se tedy na stanovisko, že rozpočet není možno přepracovávat, že ho není možno měniti, pokud jde o požadavky řádného rozpočtu. V důsledku toho nechceme sněmovní jednání zatěžovati opravnými návrhy, které jsme podali v rozpočtovém výboru k řádnému rozpočtu a které byly vesměs zamítnuty. Víme, že by zase s výmluvou na nedostatek času byly zamítnuty všecky tady ve sněmovně. Proto se soustřeďujeme a omezujeme pouze na návrhy, jejichž přijetí nijak netanguje otázku řádného rozpočtu. Otázku řádného rozpočtu necháváme úplně stranou i s jeho nepopulárními číslicemi, které jsou v něm obsaženy, a soustřeďujeme se na finanční zákon. Finančním zákonem se dává vládě zmocnění k řadě mimorozpočtových vydání a také k opatření řady mimorozpočtových příjmů. Doplňuje-li se nějak finanční zákon, netanguje to nijak řádný rozpočet. Řádný rozpočet zůstává vedle toho. A proto navrhujeme a omezujeme se při tom na pět nejdůležitějších návrhů, ve kterých, domníváme se, spočívá problém všech dnešních otázek, jejichž přijetí a uskutečnění, i když abstrahujeme od nepřijatelného rozpočtu řádného, by vtisklo protilidovému rozpočtu novou směrnici lidovou, protikapitalistickou.

Čeho se týkají naše návrhy? Je to předně otázka opatření prostředků pro nutné investiční práce, za druhé otázka zlepšení podpor v nezaměstnání, za třetí otázka oddlužení malorolníků a maloživnostníků, za čtvrté otázka zvýšení platů státních zaměstnanců a zřízenců a za páté otázka odbourání drahoty.

Chci teď přejíti k jednotlivým naším návrhům a k jejich odůvodnění. Tedy především otázka opatření investičních prací.

Já už v rozpočtovém výboru poukazoval, že všecko mluvení o velkém programu investičních prací, které se tu provádějí v souvislosti s rozpočtem, je vědomé klamání širokých mas pracujícího lidu. Já jsem dokazoval, že tento rozpočet nedává na investiční práce o nic víc, než dávaly minulé rozpočty krisových let, že na základě tohoto rozpočtu nebudou žádné zvláštní investiční práce prováděny, a přiznal to také pan ministr inž. Nečas ve svém exposé. Říkal (čte): Aby mohly býti prováděny investiční práce v širším rozsahu, pak by bylo potřebí vypracovat napřed řádný investiční program a opatřiti pro to prostředky. (Hlasy: Kde?) Kde? Já o tom budu mluviti.

Podáváme-li svůj návrh, vycházíme z přesvědčení, že je zde velká nezaměstnanost, že je zde velká krise a že provádění všech investičních prací nejen státních, nýbrž i samosprávních a soukromých bylo podlomeno a že v této mimořádné době, kdybychom skutečně chtěli aspoň částečně bojovati proti nezaměstnanosti, bylo by potřebí učiniti mimořádná opatření kromě těch opatření, která jsou obsažena v řádném rozpočtu. Investiční práce řádného rozpočtu nedostihují investičních prací, které se dělaly každý jiný rok. A proto, když se má bojovati proti nezaměstnanosti, je potřebí mimořádných investičních prací. Pánové říkají: Jakým způsobem opatřiti peníze na provádění těch investičních prací? My navrhujeme vypsati nucenou půjčku investiční a zatížiti tou půjčkou ty, kteří dnes ještě mají peníze. (Posl. Srba: Nemusí to býti ani nucená půjčka, jen když bude řádně vypsána!) Vy říkáte, že nemusí býti nucená? My však říkáme, proč nedonutit ty, kteří peníze mají, aby peníze vyklopili, aby se práce opatřila?

Pan zpravodaj Remeš proti tomu našemu návrhu v rozpočtovém výboru prohlašoval, že, kdyby prý se měla vypsati nucená půjčka, než by se provedla, tedy prý by nezaměstnaní umřeli hlady, protože by napřed musel býti proveden soupis majetku, musely by se přijmouti celé tisíce nových úředníků, a to by trvalo celé měsíce, než by se získaly základy pro vypsání půjčky. A proto se přimlouval za zamítnutí našeho návrhu.

My se domníváme, že důvody, které pan zpravodaj uváděl, nejsou pravdivé a nejsou podstatné. Domníváme se, že kdyby se zde chtěla nucená půjčka vypsati na ty, kteří mají, nebylo by potřebí velikých soupisů. V každém místě a v každém městě by vám obyvatelé označili ty lidi, u kterých je možno co si vzíti, kteří by mohli dnes ještě na tuto nucenou půjčku něco upsati.

Druhý náš návrh týká se otázky zlepšení podpor v nezaměstnání. U nás nezaměstnanost se hrozí obrátiti v katastrofu. Pan předseda vlády Hodža ve svém prohlášení říkal sice, že náš pracovní trh se pomalu jako celek mírně uzdravuje, ale řekl to v době, kdy statistika hlásila nových 78.000 nezaměstnaných. Tedy pracovní trh se podle pana předsedy vlády mírně uzdravuje, a nezaměstnanost při tom rapidně stoupá a dělnické děti rychleji umírají. Taková je skutečnost.

Teď vezměte otázku péče o nezaměstnané a podpory v nezaměstnání. Je tu především otázka stravovací akce. Pan ministr Nečas říká ve svém exposé, že ze stravovací akce má každý nezaměstnaný, který je živitelem rodiny, právo na 2 stravovací lístky týdně, to jest na 20 Kč týdně. Zeptejte se, kolik nezaměstnaných, živitelů rodin, tyto dva stravovací lístky týdně dostává? Jsou celá sta a tisíce obcí, kde nezaměstnaní nedostanou ani jeden stravovací lístek týdně, ačkoliv jsou živiteli rodiny. Jsou celá sta a tisíce obcí, kde nezaměstnaní jsou vůbec z jakékoliv stravovací akce vyloučeni. Doklady o tom by mohli přinášeti dělníci a nezaměstnaní ze sudetského území, ze Šumavy, z Orlických hor, ze Slovenska i ze Zakarpatska. Všude, kamkoliv byste se obrátili v Československé republice, najdete sta a tisíce obcí, najdete desetitisíce nezaměstnaných, kterým se přiznaného nároku, o kterém pan ministr Nečas mluví, nedostává.